Celá e-kniha Emil Neplecha ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
v neděli 8. července,
kdy si Emil vyhodil z kopýtka na lesňanské pláni
Alfréd, čeledín na Kočindě, měl moc rád děti. Zvlášť Emila. Emil dělal neplechu a byl to nezvedenec, ale o to Alfréd nedbal. Stejně měl Emila rád a vyřezal mu krásnou dřevěnou flintu. Vypadala přesně jako opravdovská flinta, ačkoliv střílet se z ní pochopitelně nedalo. Ale Emil křičel: „Pang, pang!“ a střílel tak, že se vrabci na Kočindě neodvážili několik dní ani ukázat. Emil miloval svou flintičku a v noci ji chtěl mít u sebe v posteli. „Já chci svou flintičku,“ křičel a zlobil se, když mu maminka přinesla místo ní jeho čepičku. „Já nechci čepičku,“ křičel Emil na celé kolo, „chci svou flintičku!“ A tak ji dostal.
Ano, Emil měl svou flintičku strašně rád a ještě radši měl Alfréda, který mu flintu udělal. Proto nebylo divu, že Emil plakal, když se Alfréd z ničeho nic musel vydat na lesňanskou pláň na execírku. Ty asi nevíš, co je to execírka, viď? Tak se za starých časů říkalo vojenskému cvičení. Všichni čeledíni z Javorova a odevšad museli na execírku učit se vojančině.
„A to si s tím musí vzpomenout právě teď, když budeme svážet seno,“ hudroval Emilův tatínek.
Vůbec se mu nezamlouvalo, že Alfréd odejde uprostřed senoseče, protože tehdy mívali na Kočindě velice napilno. Ale o tom, kdy pojedou javorovští mládenci na lesňanskou pláň učit se vojančině, nerozhodoval Emilův tatínek, ale král a jeho generálové. Ostatně po vyučení se měl Alfréd zase vrátit domů, a execírka netrvala dlouho. Takže Emil vlastně nemusel plakat, ale přesto plakal a Lina s ním. Protože Emil nebyl jediný, kdo měl Alfréda rád.
Alfréd neplakal. Říkal, že v Lesňanech si člověk může „vyhodit z kopýtka“ a užít náramné legrace. A když se s ním bryčka dala na cestu a všichni mu smutně mávali na rozloučenou, šklebil se od ucha k uchu a zpíval a povykoval, jen aby je zas trochu rozveselil. Zpíval jim tuhletu písničku:
„Na lesňanské pláni
ať se srdce brání
pokušení.
Tam já znám hezkou holku,
co tančívá se mnou polku
do setmění.
Trádyjadyjá, trádyjadyjá,
tralala la...“
Potom už Alfréda neslyšeli, protože Lina se rozbrečela na celé kolo a bryčka s Alfrédem záhy zmizela, v ohybu cesty.
Maminka se pokoušela Linu utěšit.
„Nebuď tak smutná, Lino,“ říkala jí. „Uvidíš, uteče to jako voda a 8. července bude na lesňanské pláni slavnost, tak tam pojedeme a setkáme se s Alfrédem.“
„Já chci taky na lesňanskou pláň a vyhodit si z kopýtka a setkat se s Alfrédem,“ řekl Emil.
„Já taky,“ přidala se Ida.
Ale maminka zavrtěla hlavou. „Taková slavnost není nic pro děti. Bývá tam hlava na hlavě a děti se často ztratí.“
„Já bych chtěl vidět tu hlavu na hlavě a ztratit se,“ řekl Emil, ale nebylo mu to nic platné.
8. července ráno odjeli tatínek s maminkou a s Linou na slavnost do Lesňan a Emila s Idou nechali doma s Brusinkovou Majou. Brusinková Maja byla stará babka, která občas přišla na Kočindu vypomáhat.
Ida byla hodná holčička. Hned se usadila Brusinkové Maje na klíně a dala si vyprávět strašidelné pohádky. To jí úplně stačilo k spokojenosti.
Ale kdepak Emil! Chodil kolem stáje s flintou v ruce a byl navztekaný, až od něho jiskry létaly.
„Tak s tímhle si na mě nepřijdou,“ vrčel. „Já chci do Lesňan vyhodit si z kopýtka zrovna jako ostatní, to je jednou jisté. Rozumělas, Julčo?“
Ta poslední slova platila jejich staré kobyle, která se pásla na louce za stájí. Na Kočindě měli také mladého koně, jmenoval se Markus. Ale ten byl právě na cestě do Lesňan s tatínkem, s maminkou a s Linou – nu, jen co je pravda, kdekdo si jezdil po výletech a dobře se bavil!
„Ale já teď vím o někom, kdo se pustí za nimi, až to bude svištět,“ řekl Emil. „A to budu já a ty, Julčo!“
A skutečně. Emil dal Julče ohlávku a odvedl ji z louky.
„Bát se nemusíme,“ říkal. „Alfréd bude mít radost, až přijedu, a ty si určitě najdeš nějakou hodnou starou kobylu, s kterou by sis mohla hezky řehtat, jestli nebudeš mít chuť vyhazovat si tak moc z kopýtka.“
Zavedl Julču až k brance, protože si potřeboval na něco …
