úterý 22. května
a kdy Emil strčil hlavu do polévkové mísy
Toho dne měli na Kočindě k obědu masovou polévku. Lina polévku nalila do kytičkované polévkové mísy a všichni seděli v kuchyni kolem stolu a jedli – zvlášť Emil. Měl polévku rád a bylo to také slyšet.
„To musíš takhle mlaskat?“ zeptala se maminka.
„Jinak by se nepoznalo, že jím polévku,“ odpověděl Emil, totiž vlastně to řekl takhle: „Jinač by se nepoznalo, že jím polívku.“ Ale toho my už si nebudeme všímat, už přece víme, že Emil nemluvil spisovně.
Všichni se najedli, co se do nich vešlo, a mísa byla prázdná. Jenom na dně zbyla ještě troška, jen jeden hlt. A na ten dostal Emil chuť.
Jediný způsob, jak se k polévce dostat, byl strčit do mísy celou hlavu a ten hlt polévky vysrknout. Emil to udělal a všichni slyšeli, jak v míse srká a mlaská. Pak chtěl hlavu zas vytáhnout – ale co se nestalo: hlava nešla ven! Emil byl v pasti. Polekal se, utekl od stolu a zůstal stát uprostřed kuchyně s polévkovou mísou naraženou na hlavě jako soudek. Sahala mu hluboko přes oči i uši. Emil trhal mísou a křičel. I Lina se polekala.
„Naše krásná polévková mísa,“ zaječela, „naše krásná kytičkovaná polévková mísa! V čem teď budeme nosit na stůl polévku?“
Když byl v polévkové míse Emil, nemohla v ní být polévka, to bylo Lině jasné, třebaže jinak jí zrovna moc věcí jasných nebývalo.
Ale maminka myslela spíš na Emila.
„Proboha, jak toho chlapce dostaneme ven? Musíme vzít pohrabáč a mísu rozbít!“
„Máš rozum?“ vykřikl tatínek. „Vždyť stála čtyři koruny, a to je nějakých peněz!“
„Počkejte, já to zkusím,“ prohlásil Alfréd, který byl silný a šikovný. Popadl mísu za obě ucha a vší silou ji nazdvihl. Ale kdepak, nebylo to nic platné. Nazdvihl mísu i s Emilem. Protože kluk vězel v té polévkové míse pevně, jen co je pravda. A teď visel ve vzduchu a kopal nohama, aby se zas dostal zpátky na podlahu.
„Nech toho... pusť mě... nech toho, povídám,“ křičel. A tak toho Alfréd nechal.
Teď teprve všichni zvážněli. Tatínek Anton, maminka Alma, malá Ida, Alfréd i Lina stáli v kuchyni kolem Emila jak zmoklé slepice a lámali si hlavy, jak ho dostat z té polévkové mísy, ale na nic kloudného nepřišli.
„Koukněte, Emil pláče,“ řekla Ida a ukázala na dvě velikánské slzy, které vyhrkly zpod okraje mísy a pomalu se kutálely Emilovi po tvářích.
„Nepláču, abyste věděli,“ řekl Emil. „To je jen polívka.“
Byl zpupný jako vždycky, ale moc veselo mu asi nebylo, když tak vězel v té polévkové míse – co kdyby se z ní už nikdy nedostal? Chudáček Emil, jak by pak nosil svou čepičku?
Mamince bylo jejího Emilka strašně líto. Už by se byla znovu sháněla po pohrabáči a mísu rozbila, ale tatínek prohlásil:
„Nikdy! Mísa stála čtyři koruny! Bude lepší, když pojedeme do Mariánské k doktorovi. Ten už si bude vědět rady. A doktor bere jenom tři koruny, takže vlastně ještě korunu vyděláme.“
To není špatný nápad, řekla si v duchu maminka. Vydělat korunu se nepoštěstí každý den. Božínku, kolik hezkých věcí se dostane za korunu, mohli by třeba něco koupit Idičce, ta bude muset být doma, zatímco Emil se poveze do města a zpátky.
Teď najednou měli všichni na Kočindě napilno. Emila museli trochu upravit, umýt ho a obléci mu jeho nejlepší šaty. Učesat ho a umýt mu uši nemohli, ačkoliv toho bylo moc zapotřebí. Maminka se sice snažila podstrčit pod polévkovou mísu prst, aby Emilovi vyčistila uši, ale málem to špatně skončilo a byla by se v míse chytila i ona.
„To jsou mi věci,“ řekla malá Ida a tatínek Anton se doopravdy rozzlobil, ačkoliv jinak byl moc hodný.
„Tak kdo se ještě chce dát chytit do té polévkové mísy!“ křičel. „Ať se proboha chytí a já vezmu náš největší žebřiňák a odvezu k doktorovi do Mariánské celou Kočindu.“
Ale maminka pořádně škubla rukou a prst vytáhla.
„Tentokrát si tedy nemusíš mýt uši, Emile,“ řekla a pofoukávala si prst. Z polévkové mísy zaznělo ulehčené s malým uchechtnutím:
„Tak mně tahle mísa přinesla aspoň něco dobrého.“
Ale to už Alfréd předjel s koněm a s vozem k velkým schodům a Em…
