neděli 10. června,
kdy Emil vytáhl Idičku na vlajkový stožár
V neděli 10. června měli mít na Kočindě hostinu. Z Javorova i odjinud čekali spoustu hostí. Emilova maminka už několik dní předem vařila, pekla a smažila.
„Tohle nás přijde zpropadeně draho,“ říkal tatínek. „Ale když se má slavit, tak pořádně. Žádné škudlení. Ačkoliv ty karbanátky by snad mohly být trochu menší.“
„Dělám je takové, jaké mají být. Akorát velké, akorát kulaté a akorát usmažené,“ nedala se maminka.
A takové je také dělala. Kromě toho chystala opékaná žebírka a telecí rulády a sledí salát a zavináče a jablečný koláč a vařeného úhoře a omáčky a pudinky a dva obrovské tvarohové koláče a pak takové zvláštní klobásky, které byly tak dobré, že lidé rádi vážili dlouhou cestu až z Klášterce a z Lesňan, jen aby si na nich pochutnali.
Emil ty klobásky taky hrozně rád.
10. června byl den na slavnost skutečně jako stvořený. Sluníčko svítilo, šeříky a jabloně kvetly, ve vzduchu samý ptačí zpěv a švitoření; celý vršek s Kočindou byl jako z pohádky. Dvůr pečlivě uhrabaný, v domě každý kout čistě vydrhnutý, jídlo navařeno – nic nechybělo. Ale ano, na něco přece jen zapomněli!
„Nevyvěsili jsme vlajku!“ řekla maminka. Tatínkem to škublo. Skokem byl ze dveří a upaloval k vlajkovému stožáru. V patách za ním Emil s Idou. Chtěli se dívat, jak bude vlajka stoupat vzhůru.
„Myslím, že se nám slavnost vydaří,“ řekla maminka Line, když spolu osaměly v kuchyni.
„Ale nebylo by jistější radši dřív, než bude pozdě, zavřít Emila?“ zeptala se Lina.
Maminka se na ni vyčítavě podívala, ale neřekla nic.
Lina tedy pohodila hlavou a broukla:
„Nu pro mě za mě. Však ještě uvidíme.“
„Emil je moc hodný chlapec,“ prohlásila maminka neochvějně. Kuchyňským oknem viděla svého hodného chlapce běhat venku a hrát si s malou sestřičkou. Takoví dva krásní andílkové, říkala si v duchu. Emil byl v proužkovaných nedělních šatech a na kučeravých vlasech měl posazenou čapku se štítkem, Ida měla nové červené šatičky s širokánskou bílou mašlí kolem kulatého bříška.
Maminka se usmála. Ale pak se neklidně zadívala na cestu a řekla:
„Jen aby Anton stihl vytáhnout tu vlajku, protože hosti už tu budou co nevidět.“
Tatínek se činil, ale představ si, jaká smůla! Zrovna když už chtěl vlajku vytáhnout, přihnal se z chléva Alfréd a volal:
„Kráva se telí, kráva se telí!“
Samozřejmě že to byla Stračena – taková poťouchlá kráva, musela si vzpomenout s telátkem, právě když byl spěch se vším možným jiným a zrovna když měli vytáhnout vlajku na stožár.
Tatínek všeho nechal a už se hrnul do chléva. Emil s Idou však zůstali stát u stožáru.
Ida zaklonila hlavu, jak nejvíc mohla, a koukala se na zlatou kouli na vrcholu.
„Ta je vysoko,“ řekla. „Z té výšky je určitě vidět až do Mariánské!“
Emil se zahloubal. Ale jen na chvilku.
„Mohli bychom to hned zkusit,“ řekl. „Chceš, abych tě vytáhl nahoru?“
Idička se smála. Jejda, ten Emil je hodný, a jaké má pořád veselé nápady!
„Ano, chci vidět Mariánskou,“ řekla tedy Ida.
„Dobrá, uvidíš,“ ochotně sliboval Emil. A vzal hák, na který se upevňuje vlajka, a zaklesl ho pevně do široké mašle, co měla Ida kolem pasu. Pak uchopil oběma rukama vlajkové lano a vší silou tahal.
„Už stoupáš,“ oznamoval.
„Hihi,“ smála se Ida.
A stoupala výš a výš. Až k samému vrcholku stožáru. Pak Emil upevnil lano, přesně jak to dělával tatínek, protože nechtěl, aby Ida spadla a natloukla si. A Ida tam visela, pevně uvázaná, jak se slušelo a patřilo.
„Vidíš Mariánskou?“ křičel na ni Emil.
„Ne,“ křičela dolů Ida, „jenom Javorov.“
„Pch, Javorov... tak pojď zase dolů,“ volal Emil.
„Ne, ještě ne. Javorov je odtud taky hezký... Jé, hosti už jdou!“
A opravdu. Dole u chlévů bylo plno vozů a koní a lidé se už hrnuli brankou a pomalu stoupali k domu. První kráčela jemnostpaní Petrellová. Přijela drožkou až z Klášterce, aby ochutnala klobásky maminky Almy. Byla to náramná jemnostpaní s péry na klobouku a samým nabíráním a volánky vpředu i vzadu.
Paní Petrellová se spokojeně rozh…
