3
Bouřlivé Černé moře odpovídalo naturelu Leonida Arkadina stejně jako ocelové špičky jeho bot. Cestou z letiště Belbek do Sevastopolu ho doprovázel prudký liják. Město se rozkládalo v atraktivní oblasti v jihozápadním cípu Krymského poloostrova na Ukrajině. Jelikož v tomto regionu panuje subtropické počasí, moře tu nikdy nezamrzá. Sevastopol založili v roce 422 řečtí obchodníci pod názvem Chersonésos – řecky „poloostrov“ – a od těch dob je významnou obchodní a vojenskou výspou pro rybářské flotily i námořnictvo. Po úpadku původního města se tyto končiny ocitly v troskách, než byl v roce 1783 založen nový Sevastopol jako námořní základna a pevnost na jižních hranicích ruského impéria. Dějiny města jsou spojené s jeho vojenskou slávou – jméno Sevastopol znamená v řečtině „vznešený“ či „slavný“. Ten název se zdá být oprávněný. Město přežilo dvojí krvavé obléhání: během krymské války v letech 1854-55 a za druhé světové války, kdy plných 250 dní odolávalo bombardování států Osy. I když bylo město dvakrát zničeno, pokaždé vstalo z popela. Zdejší obyvatelé proto byli houževnatí a rozumní lidé. Nenáviděli období studené války, kdy Sovětský svaz kvůli zdejší námořní základně uzavřel Sevastopol před okolním světem. V roce 1997 však město připadlo Ukrajině, která je znovu zpřístupnila.
Když Arkadin dorazil na Primorský bulvár, byl už podvečer. Nebe se zbarvilo dočerna, až na tenkou červenou čáru podél západního horizontu. Přístav byl plný rybářských bárek s oblým trupem a štíhlých námořních plavidel. Zlostné moře bičovalo památník připomínající lodě potopené při poslední obraně města proti spojeným silám Britů, Francouzů, Turků a Sardinců v roce 1855. Vyrůstal z hrubých žulových bloků v třímetrový korintský sloup korunovaný orlem s roztaženými křídly, který v zobáku svíral vavřínový věnec. Naproti němu byly v pevné mořské hrázi zabetonované kotvy ruských lodí, které byly úmyslně poslány ke dnu, aby chránily přístav před útočícími nepřáteli.
Arkadin se ubytoval v hotelu Oblast, kde snad všechno včetně stěn bylo z papíru. Nábytek zdobily příšerně vzorované látky, jejichž barvy se srážely jako nepřátelé na bojišti. Zdálo se, že stačí škrtnout sirkou a všechny hořlavé materiály vzplanou jako pochodeň. V duchu si slíbil, že nebude v posteli kouřit.
Dole na recepci se zeptal zřízence s krysím výrazem, kde se dá v okolí dobře najíst, a pak požádal o telefonní seznam. Když jej dostal, odebral se do chabě čalouněného křesla u okna s výhledem na Náměstí admirála Nachimova. Hrdina první obrany Sevastopolu tam stál na svém velkolepém soklu a kamenně hleděl na Arkadina, jako by věděl, co přijde. Stejně jako řada dalších měst v bývalém Sovětském svazu, i Sevastopol byl plný památníků minulosti.
Když se Arkadin nabažil pohledu na uštvané chodce spěchající deštěm, zaměřil pozornost na telefonní seznam. Jméno, které Petr Zilber prozradil chvíli před sebevraždou, znělo Oleg Šumenko. Arkadin litoval, že ze Zilbera nedostal víc. Teď musel listovat seznamem a hledat Šumenka v naději, že má pevnou linku, což mimo Moskvu a Petrohrad zdaleka nebylo samozřejmostí. Zapsal si všech pět uvedených Olegů Šumenků, vrátil seznam recepčnímu a vyšel ven do předčasného soumraku bičovaného větrem.
První tři Olegové Šumenkové mu nijak nepomohli. Arkadin, jenž se vydával za dobrého přítele Petra Zilbera, jim sdělil, že má od Petra naléhavou zprávu, kterou musí předat jen osobně. Nechápavě na něj zírali a vrtěli hlavami. Viděl jim na očích, že nemají ponětí, kdo je Petr Zilber.
Čtvrtý Šumenko pracoval v Jugreftransflotu, který měl největší flotilu chladírenských lodí na celé Ukrajině. Jelikož šlo o státní firmu, Arkadinovi chvíli trvalo, než se prokousal až k Šumenkovi, jenž byl vedoucím dopravy. Panovala tu totiž typická sovětská byrokracie, která téměř znemožňovala práci. Arkadinovi nešlo do hlavy, jak se ve státním sektoru může vůbec něco udělat.
Šumenko se konečně objevil, zavedl Arkadina do své maličké kanceláře a omluvil se za zdržení. Byl to drobný …
