36
Veronika Hartová byla právě ve své kanceláři s šéfem operací Peterem Marksem a probírali se stohy osobních spisů, když si pro ni přišli. Díky příkazu k zadržení Luther LaValle v doprovodu dvou policejních důstojníků hladce zdolal ochranku CIA. Hartová dostala předem jen letmé varování, že se její kariéra hroutí – telefon od první linie ostrahy v přízemí. Před padajícími troskami nebylo kam utéct.
Sotva to sdělila Marksovi, vstala a postavila se čelem svým žalobcům, kteří už vcházeli do kanceláře se zatykačem.
„Veroniko Rose Hartová,“ zanotoval výše postavený z policistů s kamennou tváří, „tímto jste zadržena pro zločinné spolčení s bývalým agentem Jasonem Bournem a pro porušení předpisů Ústřední zpravodajské služby.“
„Na základě čeho?“ zeptala se Hartová.
„Národní bezpečnostní agentura má k dispozici snímky, jak před Freerovou galerií předáváte Bourneovi jakousi zásilku,“ řekl policista stejným mrtvolným hlasem.
Marks už také vstal. „To je šílenství. Snad opravdu nevěříte…“
„Ticho, pane Marksi,“ okřikl ho Luther LaValle neohroženě. „Ještě slovo a rozšířím vyšetřování i na vás.“
Marks se už chystal něco odpovědět, ale ředitelka ho zpražila pohledem, a tak svá slova raději spolkl. Sklapl čelisti, z jeho očí však sršel nepokrytý vztek.
Hartová obešla stůl a mladší z policistů jí spoutal ruce za zády.
„Je to nutné?“ zeptal se Marks.
LaValle na něj mlčky ukázal. Když odváděli Hartovou z kanceláře, řekla mu: „Převezměte to, Petere. Odteď jste výkonným ředitelem CIA.“
LaValle se usmál. „Pokud do toho budu mít co mluvit, tak ne na dlouho.“
Když odešli, Marks se zhroutil do křesla. Vzápětí zjistil, že se mu třesou ruce, a tak je sepjal, jako by se modlil. Srdce mu bušilo tak zběsile, že nemohl pořádně uvažovat. Vyskočil, přešel k oknu za ředitelčiným stolem a zadíval se do washingtonské noci. Všechny památníky byly nasvícené, všechny ulice a bulváry plné aut. Všechno bylo, jak má být, a přesto to vypadalo nějak jinak. Měl pocit, jako by vstoupil do odlišného světa. To, co se před chvílí stalo, nemůže být pravda. Národní bezpečnostní agentura přece nemůže spolknout CIA jako malinu. Poté se však otočil, spatřil prázdnou kancelář a znovu se mu vybavil hrůzný pohled na ředitelku odváděnou v poutech. Zasáhlo ho to tak silně, že se mu podlomily nohy a musel si rychle přisunout křeslo, aby se posadil.
Pak mu konečně došlo, kde je a co má dělat. Zvedl telefon a vytočil číslo Stua Golda, předního právníka CIA.
„Klidně seď. Hned jsem tam,“ řekl mu Gold svým obvyklým věcným tónem. Copak ho nikdy nic nerozhází?
Pak Marks začal obvolávat řadu lidí. Čekala ho dlouhá a úmorná noc.
Rodney Feir si báječně užíval. Když doprovázel Afrique do jednoho z pokojů v zadním traktu Skleněné bačkory, byl na vrcholu blaha. Měl v sobě tabletu viagry a rozhodl se vybranou dívku požádat, aby mu udělala řadu věcí, které ještě nikdy nezkoušel. A proč by ne, sakra? říkal si v duchu.
Zatímco se svlékal, přemítal nad údaji o agentech Týfónu, které mu poslal Peter Marks interní poštou. Úmyslně Marksovi řekl, že je nechce e-mailem, protože to není moc bezpečné. Tu zprávu měl teď přeloženou ve vnitřní kapse kabátu a chtěl ji předat generálu Kendallovi před odchodem ze Skleněné bačkory. Mohl mu ji dát už při večeři, ale po důkladném uvážení dospěl k závěru, že večer plný zážitků bude nejlepší uzavřít přípitkem šampaňským.
Afrique už malátně ležela v posteli a měla přivřené oči, ale když si k ní Feir vlezl, hned se dala do díla. Snažil se soustředit se na dění, ale když viděl, že se jeho tělo plně oddalo rozkoši, nebyl k tomu ani důvod. Raději přemýšlel o věcech, které mu dělaly opravdovou radost, jako například jak porazí Petera Markse. Lidé jako Marks nebo třeba Batt, tedy inteligenti se svaly, nad ním měli v mládí vždycky převahu a ztrpčovali mu život. Měli spoustu přátel, k nohám jim padaly ty nejhezčí holky a vozili se v autech, zatímco on se musel pachtit na skútru. On byl tenkrát silnější kluk, no vlastně spíš tlustý, a jako takový se st…
