23
„Ať to berete, jak chcete,“ řekl Luther LaValle, „je to mrtvý muž.“
Soraya ponuře hleděla jednosměrným zrcadlem na Tyrona, který stál v cele se zlověstnou mělkou vanou, která připomínala rakev, s pouty na zápěstí a kotnících. Nad ní visela stočená požární hadice. Uprostřed místnosti stál ocelový stůl přišroubovaný k holé betonové podlaze, pod nímž se rýsoval odtok na vodu a krev.
LaValle zvedl digitální fotoaparát. „Tohle generál Kendall našel u vašeho kolegy.“ Dotkl se knoflíku a po displeji se začaly posouvat snímky, jež Tyrone pořídil. „Přímý důkaz. Bude obviněn z vlastizrady.“
Soraya bezděčně uvažovala, kolik obrázků mučících komor asi Tyrone nafotil, než ho dopadli.
„Přijde o hlavu,“ vycenil Kendall zuby.
Soraya se nemohla zbavit nepříjemného tlaku v břiše. Samozřejmě, Tyrone nebyl v nebezpečné situaci poprvé, ale za jeho ohrožení teď nesla plnou zodpovědnost ona. Kdyby se mu něco stalo, nikdy by si to neodpustila. Jak ho mohla zatáhnout do tak riskantní akce? Dopustila se obrovské chyby, ale na nápravu už bylo pozdě.
„Ale nejhorší na tom je,“ pokračoval LaValle, „že bez problémů můžeme vznést obvinění i proti vám. To je mi opravdu líto.“
Soraya však myslela jen na Tyrona, jemuž tolik ublížila.
„Byl to můj nápad,“ řekla otupěle. „Jeho pusťte.“
„Chcete říct, že jen poslouchal rozkazy,“ podotkl generál Kendall. „Tady ale nejsme v Norimberku. Upřímně řečeno, neexistuje vůbec nic, čím byste se vy dva mohli obhájit. Čeká ho soud a poprava – a vás taky.“
Odvedli ji zpátky do Knihovny. Willard viděl její popelavou tvář a ochotně jí přinesl čerstvou konvici cejlonského čaje. Ve trojici se posadili k oknu. Čtvrtá židle, okázale prázdná, jako by se na Sorayu vyčítavě dívala. Její tragický špatný odhad situace násobilo vědomí, že LaVallea silně podcenila. Nechala se ukolébat jeho samolibým agresivním chováním a dospěla k názoru, že ji nebude brát vážně. Strašlivě se zmýlila.
Svíral se jí hrudník a vzdouvala se v ní panika z toho, že se s Tyronem ocitli v neřešitelné situaci. Využila čajového rituálu, aby se vzpamatovala. Poprvé v životě si do čaje přidala smetanu i cukr a vypila jej, jako by ji snad mohl vyléčit či vykoupit její hříchy.
Snažila se rozmrazit mozek ze šoku a přimět ho znovu normálně pracovat. Jestli chce Tyronovi pomoci, nejdřív se odsud musí sama dostat. Pokud by ji LaValle skutečně chtěl obvinit, jak vyhrožoval Tyronovi, už by seděla v sousední cele. Fakt, že ji přivedli zpět do Knihovny, vpouštěl do temnoty kolem ní alespoň slabý paprsek světla. Rozhodla se, že odteď bude hrát podle LaValleových a Kendallových not.
Když položila šálek, LaValle pozvedl svou sekyru. „Jak už jsem řekl, paní ředitelko, je mi vážně líto, že jste se do toho zapletla. Velice nerad bych ztratil takového spojence – i když teď vidím, že jsem ho ve vás nikdy neměl.“
Ty věty zněly nacvičeně, jako by si LaValle každé slovo předžvýkal.
„Upřímně řečeno,“ pokračoval, „když se ohlédnu zpátky, tak si musím přiznat, že jste mi od začátku lhala. Vy jste pod Národní bezpečnostní agenturu nikdy přejít nechtěla, viďte.“ Vzdychl, jako by byl předseda školní kázeňské komise promlouvající k chytré, ale neposlušné studentce. „Proto nemohu uvěřit, že jste ten plán vymyslela sama.“
„Kdybych se měl vsadit,“ ozval se Kendall, „tipnul bych si, že jste dostala rozkaz shora.“
„Problém má jméno Veronika Hartová.“ LaValle rozpřáhl ruce. „Po tom, co se tady dnes odehrálo, možná začnete vidět věci naší optikou.“
Soraya nepotřebovala meteorologa, aby poznala, kterým směrem vítr fouká. Úmyslně neutrálním hlasem se zeptala: „Jak bych vám mohla být nápomocna?“
LaValle se žoviálně usmál, otočil se ke Kendallovi a řekl: „Vidíš, Richarde, paní ředitelka nám i přes tvoje výhrady může být užitečná.“ Rychle se obrátil zpátky na Sorayu a zvážněl. „Pan generál pro vás oba žádá nejvyšší trest, a snad vám nemusím zdůrazňovat, že je opravdu hodně vysoký.“
Jejich hra na hodného a zlého policajta připadala Soraye obehraná, ale bohužel to byla skutečno…
