9
„Pořád se mi zdá jeden zlý sen,“ řekl ministr obrany Ervin Reynolds „Bud“ Halliday. „Sedím v téhle restauraci, když vstoupí Jason Bourne a jako ve filmu Kmotr 2 mě střelí do krku a pak mezi oči.“
Halliday seděl u stolu v zadní části lokálu spolu s Lutherem LaVallem a Robem Battem. Restaurace Aushak byla oblíbeným místem, kde se scházel s lidmi. Jelikož ležela v Bethesdě na washingtonském předměstí a navíc byla afghánská, nechodil sem žádný z jeho známých ani nikdo, před kým měl co tajit. Ministr obrany se nejraději pohyboval mimo vyšlapané cesty. Z duše nenáviděl Kongres a ještě víc jeho kontrolní výbory, jež se s oblibou rýpaly ve věcech, které se jich netýkaly a do kterých neviděly, natož aby jim rozuměly.
Všichni tři muži si objednali pokrm, po němž se restaurace jmenovala: těstovinové plátky naplněné šalotkou máčené v chutné rajčatové omáčce s masovým nádechem a korunované hustým jogurtem s čerstvou mátou. Aushak byl zkrátka dokonalým zimním jídlem.
„Už brzy s tím zlým snem zatočíme, pane ministře,“ řekl LaValle s podlézavostí, která šla Battovi na nervy. „Není to tak, Robe?“
Batt důrazně přikývl. „Samozřejmě. Mám neprůstřelný plán.“
Možná to neměl říkat, protože Halliday se zamračil. „Žádný plán není úplně stoprocentní, pane Batte, zvláště když jde o Jasona Bournea.“
„Ujišťuji vás, že si to velice dobře uvědomuji, pane ministře.“
Jako služebně nejstarší ze šéfů sedmi odborů byl Batt zvyklý, že mu někdo odporuje. Kolikrát už musel zkušeně odrážet uchazeče o svůj trůn. Přesto mu bylo jasné, že vstupuje na neznámou půdu, kde zuří mocenský boj a výsledek nikdo nezaručí.
Odsunul talíř stranou. Věděl, že riskuje, když se pouští do obchodu s těmito lidmi, ale dobře si to propočítal a z ministra Hallidaye cítil zvláštní jiskru. Batt se ocitl ve skutečném centru moci Spojených států amerických, kam se vždycky toužil dostat, a zmocňovala se ho povznesená nálada.
„Protože se ten plán točí kolem ředitelky CIA Hartové,“ pokračoval Batt, „máme šanci, že zabijeme dvě mouchy jednou ranou.“
„Už ani slovo, nechci nic slyšet.“ Halliday zvedl ruku. „My s Lutherem se do toho nemůžeme namočit, jinak se nám ta operace vrátí jako bumerang. Je to jasné, pane Batte?“
„Naprosto, pane ministře. Je to čistě jen moje akce.“
Halliday se usmál. „Synku, to zní mým starým uším jako rajská hudba.“ Zatahal se za lalůček. „Předpokládám, že tady Luther vám řekl o Týfónu.“
Batt přejel pohledem z ministra na LaVallea a zase zpátky. Ve tváři se mu objevily chmury. „Ne, pane ministře.“
„Zapomněl jsem,“ řekl LaValle jakoby nic.
„Teď je na to nejlepší doba.“ Halliday dál zářil jako měsíček.
„Týfón považujeme za jeden z problémů CIA,“ začala LaValle. „Ředitel nemůže pořádně vést CIA a zároveň dohlížet na Týfón. To je moc velké sousto. Proto vás odpovědnosti za Týfón zbavíme a na starost si ho vezmu já.“
Podali mu to hezky, ale Batt věděl, že s ním nehrají upřímnou hru. Od začátku jim šlo o vládu nad Týfónem. „Týfón je součástí CIA. Je to duchovní dítě Martina Lindrose.“
„Martin Lindros je po smrti,“ připomněl LaValle. „Týfónu teď šéfuje žena. To se musí vzít v potaz. A je také potřeba přijmout řadu kroků ohledně budoucnosti Týfónu. Na vás budou, Robe, ležet zásadní rozhodnutí o celé CIA. Nechcete si vzít na bedra víc, než unesete, že?“ Otázka to však nebyla.
Batt měl pocit, že sjíždí po kluzkém svahu. „Týfón je součástí CIA,“ pokusil se znovu získat rovnováhu.
„Pane Batte,“ oslovil ho Halliday. „My už jsme rozhodli. Jdete s námi, nebo máme vybrat na místo ředitele CIA někoho jiného?“
Muž, jehož telefonát vylákal profesora Spectera na ulici, byl Michail Tarkanian. Bourne navrhl, že nejlepší místo ke schůzce bude zoologická zahrada, a profesor Tarkanianovi zavolal. Poté sdělil své sekretářce, že si s profesorem Webbem berou den volna.
Nastoupili do Specterova vozu, jímž předtím přijel k sídlu jeden z jeho mužů, a zamířili k zoo.
„Váš problém je, že potřebujete nějakou vizi,“ řekl Specter. „To je vaše kotva, váš záchytný bod.“
Bour…
