1 VYHNANSTVÍ V PRVNÍCH LETECH SVOBODY
Lidstvo vynalezlo vyhnanství zřejmě dříve než vězení. Vždyť již vyhnání z kmene znamenalo vyhnanství. Brzy se přišlo na to, jak je pro člověka těžké žít daleko od místa a prostředí, na něž si zvykl. Nic není tak, jak by mělo být, všechno je dočasné, nic není doopravdy. Je to zlé, i když všechno kolem kvete, natož v krajích, kde půda nikdy neroztaje.
V ruské říši si s vyhnanstvím pospíšili: bylo stvrzeno za Alexeje Michajloviče Sněmovním dekretem z roku 1648. Ale už dříve, koncem 16. století, se posílalo do vyhnanství, žádný sněm k tomu nebyl zapotřebí. Do vyhnanství šli provinilí Kargopolané, pak obyvatelé města Ugliče, kteří byli svědky vraždy careviče Dmitrije. Místa bylo dost – Sibiř už byla naše. Koncem roku 1645 bylo už asi půldruhého tisíce vyhnanců. Petr posílal do vyhnanství po stovkách. Už jsme říkali, že Alžběta posílala provinilce místo na popravu do vyhnanství na Sibiř – do věčného vyhnanství. Tady však došlo k záměně, vyhnanstvím se začalo rozumět nejen volné usídlení, ale i katorga, nucené práce – a to už vyhnanství není. Alexandrovský řád pro vyhnance z roku 1822 tuto záměnu potvrdil. V údajích z 19. století jsou zřejmě mezi vyhnanci uváděni i vězňové katorgy. Počátkem 19. století se do vyhnanství posílalo každý rok 2 až 6 tisíc osob. Od roku 1820 byli posíláni do vyhnanství také tuláci (podle naší terminologie – příživníci), takže se to některý rok dotáhlo i na 10 tisíc. V roce 1863 si vláda vybrala a pro účely vyhnanství uzpůsobila pustý a od pevniny. vzdálený ostrov Sachalin. Možnosti se ještě více rozšířily. Celkem bylo během 19. století posláno do vyhnanství půl miliónu osob, koncem století byl běžný stav – 300 tisíc vyhnanců.[99]
Koncem století se způsoby vyhnanství stávaly stále rozmanitějšími a rozvětvenějšími. Objevily se lehčí druhy: „vyhnanství do vzdálenosti dvou gubernií“, dokonce „vyhnanství do zahraničí“.[100] (Nebylo považováno za tak nelítostný trest, jako po Říjnu.) Zavádělo se mimosoudní (administrativní) vyhnanství, jež bylo doplňkem vyhnanství soudního. Ale: doba vyhnanství byla určována přesnými a jasnými čísly, přitom dokonce ani doživotní vyhnanství nebylo skutečně doživotní. Čechov v Sachalinu píše, že po 10 odpykaných letech vyhnanství (a pokud se člověk „choval naprosto chvályhodně“ – je to sice kritérium neurčité, ale podle Čechovova svědectví se uplatňovalo hodně – tak už po šesti letech) byl potrestaný převeden do rolnického stavu a mohl se vrátit kam chtěl, vyjma vlastní rodiště.
Zvláštním rysem vyhnanství posledního carského století, který se rozuměl sám sebou a všem tenkrát připadal přirozený, byla jeho individuálnost: ať již soudně nebo administrativně, ale vyhnanství určovali každému zvlášť, nikdy ne podle příslušnosti ke skupině.
Od desetiletí k desetiletí se podmínky vyhnanství, stupeň tvrdosti podmínek apod. měnily. Různé generace vyhnanců nám zanechaly různá svědectví. Těžké byly transporty ve skupinách, ale od P. F. Jakuboviče a Lva Tolstého se dozvídáme, že politické převáželi za docela snesitelných podmínek. F. Kon dodává, že v přítomnosti politických se eskorta transportu chovala dobře dokonce i ke kriminálním, a ti si proto politických velice vážili. Po mnoho desetiletí přijímalo sibiřské obyvatelstvo vyhnance nepřátelsky: přidělovali jim nejhorší pozemky, dostávali nejhorší a špatně placenou práci, rolníci jim nedovolovali, aby si brali jejich dcery. Vydědění, špatně oblečení, proklínaní a hladoví utvářeli bandy, loupili – a tím se lidé ještě více zatvrzovali. To vše se však netýkalo politických, jejichž proud zesílil v 70. letech. F. Kon píše, že Jakuti přijímali politické přátelsky, s nadějí, jako své lékaře, učitele a právní poradce v zápase s úřady. V každém případě měli političtí ve vyhnanství takové podmínky, že z jejich řad vyšlo mnoho vědců (kteří se vědou začali zabývat až ve vyhnanství) – regionalistů, etnografů, filologů[101], přírodovědců i publicistů a spisovatelů. Čechov na Sachalině politické neviděl a …
