Souostroví GULAG 3 (Alexandr Solženicyn)

JEŠTĚ POZDĚJI

Tenkrát jsem spěchal, protože jsem čekal, že při výbuchu po mém dopisu sjezdu spisovatelů přinejmenším ztratím možnost psát a že nebudu mít přístup ke svým rukopisům – pokud vůbec nezahynu. Ale s dopisem dopadla věc tak, že mě nejen nesebrali, ale že jsem stanul pevně jako skála. A tu jsem pochopil, že jsem povinován a že mohu dokončit a doredigovat tuto knihu.

Nyní ji pár přátel přečetlo. Ukázali mi její velké nedostatky. Neodvážil jsem se provést průzkum v širším okruhu, pokud jednou takovou možnost budu mít, bude už pro mě pozdě.

Za ten rok jsem udělal a dotáhl, co jsem jen mohl. Nechť nejsem obviňován z neúplnosti: doplňkům tady není konce, každý, kdo věc jen trochu sám poznal, nebo o ní přemýšlel, něco doplní – a může to být úplná perla. Ale existují zákony uměřenosti. Míra je už málem překročena a kdybych sem vsunul ještě pár zrníček – celá stavba by se rozpadla.

A to, že jsem se nešikovně vyjadřoval, že jsem se někde opakoval, že jsem jen tak povrchně pospojoval části – za to prosím za odpuštění. Vždyť ten rok stejně nebyl klidný a v posledních měsících mi zase hořela pod nohama půda i stůl. A dokonce ani při této poslední redakci jsem zase ani jednou neviděl celou knihu pohromadě, neměl jsem ji na jednom stole.

Ještě nenastal čas svěřit papíru úplný seznam těch, bez nichž by tato kniha nebyla napsána, přepracována a uchována. Oni sami to vědí. Skláním se před nimi.

Rožděstvo na Istje, květen 1968.