10 KDYŽ V ZÓNĚ HOŘÍ PŮDA POD NOHAMA
Ne, není se co divit, že v táborech nebyly vzpoury a povstání, spíše se je co divit, že přece jen byly.
Jako všechno nežádoucí v našich dějinách, tedy jako tři čtvrtiny toho, co se skutečně stalo, jsou i tyto vzpoury pečlivě vystříhány, obroubeny a zahlazeny, jejich účastníci zlikvidováni, všichni svědci postrašeni, zprávy trestních výprav spáleny nebo ukryty za dvaceti příčkami sejfů – takže se tato povstání nyní stala mýtem, ačkoli uplynulo pouhých patnáct nebo i deset let. (Není divu, že popírají existenci Krista, Buddhy, Mohameda. Tam přece jde o tisíciletí…)
Až už to nebude vzrušovat nikoho z žijících, budou historici připuštěni ke zbytkům spisů, archeologové někde hrábnou lopatou, něco zapálí v laboratořích – a vyjasní se data, místa, obrysy těchto povstání a jména jejich vůdců.
Budou tu i ty nejranější výbuchy, jako třeba reťuninský – v lednu 1942 na pracovišti Oš-Kurje u Usť-Usy. Říká se, že Reťunin byl svobodný zaměstnanec, snad dokonce vedoucí tohoto pracoviště. Povolal osmapadesátku i sociálně nebezpečné (7 − 35), dal dohromady pár set dobrovolníků, odzbrojili eskortu, kterou tvořili lehcí kriminální, a vydali se koňmo do lesa jako partyzáni. Postupně je pobili. Ještě na jaře 1945 zavírali za „případ Reťunina“ i lidi docela nevinné.
Možná že se pak jednou dozvíme – ne, my už ne – o legendárním povstání v roce 1948 na 501. stavbě, na stavbě železniční trati Sivaja maska–Salechard. Je legendární proto, že v táborech si o něm všichni šeptají, ale nikdo nic pořádně neví. Je legendární proto, že nevypuklo ve zvláštních táborech, kde byla půda i nálada, ale v NPT, kde jsou lidé rozeštváni práskači, potlačeni galerkou, kde je popliváno i jejich právo být politickými a kde nikoho nemohlo ani napadnout, že by povstání vězňů bylo možné.
Podle pověstí všechno provedli bývalí (nedávní) vojáci. Jinak tomu ani být nemohlo. Bez nich by osmapadesátka byla zdivočelým, slabým stádem. Ale tihle chlapci (téměř nikomu nebylo přes třicet) byli důstojníky a vojáky naší bojové armády. Byli válečnými zajatci. Byli u Vlasova nebo u Krasnova nebo v národnostních jednotkách. Tam jeden proti druhému bojovali, tady je spojil stejný útlak. Tato mládež, která prošla všemi frontami světové války, která bezvadně ovládala moderní metody ozbrojeného boje, uměla se zamaskovat, zlikvidovat hlídky – tato mládež si tam, kde nebyla rozptýlena, ještě v roce 1948 zachovala veškerou setrvačnost boje a víru v sebe, jejich srdce se nemohlo smířit s tím, že takoví mládenci, celé prapory, by měli pokorně umírat. Dokonce i útěk byl pro ně ubohým, polovičatým činem, téměř dezertérstvím jednotlivce ze společného boje.
Všechno bylo připraveno a začalo v jedné brigádě. Říká se, že ji vedl bývalý plukovník Voronin (nebo Voronov), jednooký. Uvádí se také nadporučík tankových vojsk Sakurenko. Brigáda zabila své stráže (strážnými tenkrát naopak nebyli skuteční vojáci, ale záložáci!) Pak šli osvobodit další brigádu, pak třetí. Přepadli osadu, kde bydlely stráže, zaútočili na svůj tábor zvenčí – likvidovali strážné na věžích a otevřeli zónu. (Tady došlo k obvyklému rozkolu: brána byla otevřená, ale většina muklů se do ní nehrnula. Byli tu vězňové s krátkými tresty a vzpoura pro ně neměla smysl. Byli tu vězňové s desítkami i patnáctkami podle usnesení „sedm osmin“ a „čtyři šestiny“, ale pro ně bylo nevýhodné dostat 58. Byla tu i osmapadesátka, ale taková, co raději pokorně a oddaně umírala na kolenou než ve stoje. A z těch, co se hrnuli branou ven, všichni na pomoc povstalcům nešli: za zónu ochotně utíkala galerka, aby loupila civilní osady.)
Povstalci se vyzbrojili zbraněmi strážných (kteří byli pak pochováni na hřbitově v Kočmasu) a dobyli sousední táborové středisko. Spojenými silami se rozhodli dát se na pochod na město Vorkutu! Bylo to 60 kilometrů. Ale kdepak! Výsadkáři jim zatarasili cestu k Vorkutě. Povstalce rozháněly a pobíjely stíhačky, letící při zemi.
Pak je soudili, popravovali, dostávali tresty – 25 i 10. (S…
