AŤ ŽIJE VÁLKA S ROZTOČI
Už první pohled na něj dokázal rozptýlit mírné zklamání, že je to opět kluk. Vypadal jako Komik. Něžná kopie dospělého muže, přírodní úkaz, odlitek...
„Ježiši, ten je ale ošklivej,“ zněla první manželova slova a musím přiznat, že to nebyla ta správná věta, kterou jsem si přála slyšet po šestnáctihodinovém porodu.
„Použil jsi někdy zrcadlo?“ otázala jsem se a ochranitelsky přivinula Odlitka na svůj několikanásobně zvětšený hrudník.
Díky typicky mužské ješitnosti Komik narážku nepochopil a ani na ni nereagoval. Patrně ji považoval za projev laktačního syndromu. To, že je mu syn skutečně abnormálně podobný, vzal na vědomí, až když se o naši rodinu začala zajímat redaktorka z časopisu Hříčky matky přírody.
Narození druhého syna ve mně probudilo moje lepší já. Rozhodla jsem se, že smířím tchyni s Komikem a dětem opatřím babičku. Zatelefonovala jsem jí. Díkybohu, že v porodnici mají telefonní automat umístěn u lavice. Sesula jsem se na ni ihned potom, co mi tchyně praštila se sluchátkem a zbytek dne jsem potom kontrolovala, jestli se mi z jejích jadrných slov nesrazilo mlíko. Tak nic, babi holt nebude...
Z porodnice jsem se vrátila do bytu, který jen vzdáleně připomínal bývalý domov. Zmizely koberce, závěsy i záclony, sušené květiny, tapiserie a damaškový ubrus v kuchyni nahradil jedovatě zelený vikslajvant. Zmizelo sice všechno hezké, ale jelikož Komik zůstal, zavrhla jsem teorii o sňatkovém podvodníkovi, který okrádá citově vyprahlé ženy. Zbývala živelná katastrofa, náhlé pomatení smyslů či záchvat dobročinnosti.
„To koukáš, co?“ pyšně se nafukoval Komik. Přiklonila jsem se k variantě číslo dva - pomatení smyslů.
„To jsi vystihl přesně. Koukám. A nestačím se divit.“
„Byla to fuška, ale zvládli jsme to. Andílek pomáhal, je to šikovnej kluk.“
Ve skutečnosti, že se sedmiletý kluk podílel na devastaci našeho domova, jsem nespatřovala pražádný důvod k hrdosti a rodičovské pýše. Mnohem víc by mě potěšil, kdyby si konečně přestal okusovat nehty.
Přes všechno to zděšení, úzkost a rozladění jsem pochopila, že mám mít z holobytu radost, jen jsem netušila, jak ji ze sebe vykřesat. Rozhodila jsem paže v bezmocném gestu a rozhlédla se kolem sebe: „A proč to všechno... vlastně?“
Komik vítězoslavně zamával brožurou Příchod kojence do rodiny a strčil mi pod nos stránku hustě podtrhanou červenou pastelkou. „Tady to je,“ šermoval knihou, „náš byt byl v podstatě farma na roztoče, každý koberec či záclona byly líhní roztočů a semeništěm bakterií, a ty by trvale podlomily zdraví našemu Odlitkovi. A to jsem nemohl dopustit.“ Nechybělo mnoho a začal se bít do prsou a vyžadovat řád za statečnost.Neměla jsem slov. „Taky peřiny jsem vyhodil. Ty jsou ze všeho nejnebezpečnější,“ dodal.
Jistá slova se mi již začínala vybavovat, drala se najazyk, chtěla ven. Zvážila jsem, zda je výhodnější oželet půlku bytového zařízení či celého manžela. A nadávky jsem spolkla.
„Mami,“ nadšeně přizvukoval Andílek, „Táta má pro tebe ještě jeden dárek.“
A najednou se všechen vztek rozplynul. Bylo mi srdečně jedno, jestli ten další dárek je vykuchaná sedačka v pokoji, či vydezinfikovaný fíkus. Největší dárek už jsem dostala. Z Komika byl táta.
A aby toho rodinného štěstíčka nebylo málo, ozval se zvonek. Otevřela jsem. Na prahu stála tchyně, v rukou láhev od vína obháčkovanou chemlonem do tvaru pudla, a ledabyle prohodila: „Tumáš, ještě jsem vám ani nedala svatební dar.“
S úsměvem jsem tu příšernost přijala. (Aby taky ne, když jistojistě vím, že ji zítra Komik sám a ochotně v rámci boje s nepřítelem odnese do popelnice. Ať žije válka s roztoči. Hurá!)
