SVĚŘTE SE ODBORNÍKOVI
„Tak co, jak dopadla ta preventivní prohlídka?“ zeptala jsem se Andílka. Ten jen zakoulel očima a vzdychl. „Ty jsi tam nešel, viď?“
„Ale šel...“ Opět následovalo protočení bulv a povzdech, nad kterým by i zarputilý nepřítel omladiny slzu uronil.
„Tohle číslo jsi odkoukal od Hurvínka?“Povzdech.
„Tak už mi prosím tě řekni, co se stalo...“ Povzdech. Koulenía ještě jeden povzdech.
„Netrap mě,“ zakňourala jsem.
„Tak dobře,“ ukončil představení a podal mi do ruky obálku. „Máš jít se mnou k psychiatrovi.“
„Pane doktore, myslím, že tahle návštěva je v podstatě zbytečná,“ nervózně jsem usedla do značně již prosezeného křesla v psychiatrově ordinaci.
„To laskavě ponechte na mně, abych posoudil, zda sem váš syn patří, či nikoliv. Skutečnost, že vás ke mně dětská lékařka poslala, jistě má svůj důvod, který vy, jako laik, zcela určitě nemůžete kompetentně posoudit...“
„To nevím... Jen se mi prostě zdálo přehnané její tvrzení, že se syn nemůže zapsat do veslařského oddílu, protože si okusuje nehty. Koneckonců, nepřetržité veslování toto počínaní podstatně ztěžuje, ne?“
„Mnohem méně, než se domníváte, vážená dámo. Á propos, právě mi tady předvádíte typický problém matek záměrně ignorujících nedokonalosti vlastního dítěte, takzvaných matek - sběratelek trofejí...“
„Ujišťuju vás, že kromě hraček roztroušených po celém bytě a mokrých ručníků pohozených na podlaze v koupelně nesbírám vůbec nic.“
„A vaše popírání ženského údělu chlapci též neprospívá,“ dodal.
„Roztrhané ponožky nevyhazuju, ale štupuju, od tchyně jsem se naučila péct domácí chleba a denně vařím teplé večeře... na popírání ženského údělu jsem příliš zaměstnaná!“
„I ta vaše nervozita a citová rozháranost na okolí nepůsobí dobře. Prozatím vám předepíši belaspon.“
„Pane doktore, jsem tu kvůli synovi! Já jsem v pořádku!“ zvýšila jsem hlas.
Zasmál se: „Ano. Tak přesně tohle o sobě tvrdí většina pacientů uzavřeného pavilonu zdejší psychiatrické kliniky.“
„Můj syn čeká na chodbě...“
„Váš syn, vážená dámo, především žije v psychickém tlaku a kousání nehtů zde splňuje funkci jakéhosi ventilu.“
„A nebylo by mu lépe, kdyby to ventiloval sportem, třeba právě veslováním?“
„To, že bagatelizujete jeho vážné duševní problémy, způsobuje, že se cítí odstrčený, přehlížený. Potřebuje vaši těsnou blízkost.“
„Bydlíme ve velmi malém dvoupokojovém bytě. V těsnější blízkosti by mu hrozilo zadušení,“ namítla jsem.
„I ta vaše stálá nespokojenost působí negativně...“
„Já nejsem nespokojená!“ zaryla jsem prsty do desky stolu a představovala si, že je to psychiatrův obličej. „Já jsem jen rozčilená, že kvůli hloupému zlozvyku syn nemůže chodit do sportovního oddílu, který si vybral!“
„Trpíte těmito výbuchy zlosti často?“ otázal se klidně. „Obávám se, že by zde mohlo jít o maniodepresivní chování, což by vrhlo do problému zcela nové světlo. Trpělivost a vyrovnanost matky považuji za zásadní předpoklady pro zdravý psychický vývoj dítěte.“
„Odcházím!“ zaječela jsem. „Najdu pro syna takový sport, kde nebude okusování nehtů vadit. Třeba box. Ty rukavice neprokousne, to vím jistě.“
„Ano. Vaše vlastní agresivita a nenávist vůči okolí vás ovlivňuje již i ve výběru zájmových aktivit vašeho syna. Tím jen dokreslujete situaci ve vaší rodině. V tak nevyrovnaném a nervózním prostředí nemůže dítě vyrůstat.“
„Zatím vyrůstá docela úspěšně. Je mu devět a už měří sto padesát centimetrů.“
„To, že se schováváte za sarkasmus a ironii, svědčí pouze o tom, že i vy jste zranitelná a nejistá. A zřejmě se nemáte dostatečně ráda...“
„Vás nemám ráda!“
„...a matka, která se nemá ráda nedokáže plně pochopit své dítě. Položila jste si někdy otázku, zda svého syna nepřetěžujete, zda mu umíte dobře naslouchat, jak dalece ho vystavujete tlaku a jak moc soustředíte svoje motivační principy na jeho výkonnost?“
„Ne, zato jsem si miliónkrát položila otázku, proč zrovna můj kluk musí chodit do školy s ofačovanými konečky prstů, aby si neokusoval nehty. A věřte, nevěřte, odpověď na tuto otáz…
