Celá e-kniha Moonraker ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 4
„ODRAZKA“
Bond nechal bentley před Brooks's a došel za roh na Park Street.
Klasicistní průčelí Blades ustupovalo asi o yard sousedním dvěma domům. V tichém soumraku působilo velmi elegantně. Přízemní arkýřová okna po obou stranách vchodu byla zatažena tmavorudými závěsy. Bond si všiml sluhy, který zatahoval i tři okna v patře. V tom prostředním zahlédl hlavy a ramena dvou mužů skloněných nad nějakou hrou, zřejmě lurčem, usoudil, a třpytivé záblesky ohně ve třech obrovských lustrech, které osvětlovaly proslulou hernu.
Bond prošel lítačkami a došel až ke starobylé vrátnici, jíž vládl pan Brevett, strážný duch Blades a poradce a rodinný přítel poloviny členstva.
„Dobrý večer, Brevette. Je už tu admirál?“
„Dobrý večer, pane,“ řekl Brevett, který znal Bonda jako příležitostného návštěvníka klubu. „Admirál na vás čeká v karetní herně.
Pikolíku, odveďte komandéra Bonda k admirálovi. A pohněte sebou.“
Bond následoval uniformovaného pikolíka po ochozeném černobílém mramoru v hale na široké schodiště s mahagonovými balustrádami. Vzpomněl si, jak se jednou ocitlo v krabici devět černých hlasovacích kuliček, když bylo přítomno jen osm členů výboru.
Brevett, který krabici podával jednotlivým členům, se pak údajně doznal předsedovi, že jednu kuličku přidal sám v obavách o zvolení kandidáta. Nikdo nic nenamítal. Výbor by raději přišel o předsedu než o portýra, jehož rodina si předávala tuto funkci už přes sto let.
Pikolík otevřel jedno křídlo vysokých dveří v patře a podržel je Bondovi. V dlouhé herně nebylo moc lidí a Bond okamžitě uviděl M, který seděl sám u stolu ve výklenku po levé straně tří arkýřových oken a hrál pasiáns. Bond propustil pikolíka a po těžkém koberci se vydal k admirálovi. Vnímal plnou vůni doutníkového dýmu, tiché hlasy od tří bridžových stolků i rachot kostek na lurčové desce.
„Tady jste,“ řekl M na uvítanou a pokynul Bondovi, aby se posadil ke karetnímu stolku naproti němu. „Jenom dokončím hru. Musím trénovat, Canfielda jsem neporazil už několik měsíců. Dáte si něco k pití?“
„Ne, díky,“ řekl Bond. Posadil se, zapálil si cigaretu a s pobavením sledoval, jak se M úporně soustřeďuje na hru.
„Admirál Sir M- M-, dělá něco na ministerstvu obrany.“ M vypadal jako řadový člen jakéhokoli klubu na St. James's Street. Tmavošedý oblek, naškrobený bílý límeček, oblíbený tmavomodrý motýlek s bílými puntíky, poměrně nedbale uvázaný, brýle bez obrouček na tenké černé šňůrce, které si zřejmě nasazoval jen na čtení jídelních lístků, ostře řezaný námořnický obličej s jasnýma bystrýma očima. Bylo těžké uvěřit, že ještě před hodinou měl rozehranou šachovou partii s tisíci živými figurkami proti nepřátelům Anglie, že na jeho rukou možná ulpívá čerstvá krev, nebo má na svědomí úspěšné vloupání, nebo přemýšlí o případu nechutného vydírání.
A co si musí náhodný pozorovatel myslet o něm? „Komandér James Bond, GMG, RNVR,“ také „něco na ministerstvu obrany“, ten černý pětatřicátník, který sedí naproti admirálovi? V jeho výrazu je něco chladného a nebezpečného. Vypadá dost zdatně. Mohl by být napojený na malajskou zednářskou lóži. Nebo na Mau Mau' v Nairobi. Drsný chlapík. Takoví do Blades často nechodí.
Bond věděl, že je v něm cosi cizáckého a neanglického. Byl si vědom toho, že je mu zatěžko být nenápadný, zvláště v Anglii. Pokrčil rameny. Hlavně že se to dařilo v zahraničí. V samotné Anglii dosud žádnou práci neměl. Byla mimo okruh působení Tajné služby.
Koneckonců dnes večer nepotřebuje být nenápadný. Tohle je oddychová záležitost.
M s odfrknutím odhodil karty. Bond bezděčně sáhl po balíčku a po scarnovsku ho řízl. Pak ho zarovnal a odstrčil.
M kývl na procházejícího číšníka. „Piketové karty, prosím, Tannere.“
Číšník odešel a za okamžik se vrátil s dvěma útlými balíčky. Stáhl z nich obal, položil je na stůl a přidal dvě tužky.
„Přineste mi whisky a vodu,“ řekl M. „Opravdu si nic nedáte?“
Bond se podíval na hodinky. Bylo půl sedmé. „Mohl bych dostat suché martini?“ řekl. „S vodkou. Velký plátek citronu.“…