KAPITOLA 17
DIVOKÉ DOMNĚNKY
Když ho slabost přešla, ucítil ve svých vlasech Galinu ruku. Obrátil se a postřehl, jak sebou při pohledu na něj škubla. Zatahala ho za vlasy a ukázala nahoru na útes. V tu chvíli vedle nich spadla další sprška křídové suti.
Malátně vstal a společně sklouzli z nakupené hromady. Klopýtavě prchali od vykousnutého útesu, který je mohl pohřbít.
Hrubý písek pod nohama jim připadal jako samet. Oba se na něj zhroutili a zabořili do něj ruce, jako by jím chtěli smýt tu odpornou bělobu. Pak se udělalo zle i Gale a Bond poodešel pár kroků, aby ji nechal o samotě. Postavil se, přidržuje se křídového balvanu o velikostí menšího auta, a krví podlitýma očima se podíval na zával, který se jim málem stal osudným.
Úpatí skal už začal omývat příliv. Sesutá lavina křídových balvanů, úlomků a prachu zabírala téměř akr. Okraj útesu vykousnutý do dříve téměř rovného horizontu zaplnila modrá obloha. Veškeré ptactvo zmizelo a Bond odhadoval, že pach neštěstí je bude odrazovat ještě několik dní.
Bonda s Galou zachránilo, že leželi tak blízko útesu a mírnému převisu vytvořenému vytrvalým působením moře na jeho úpatí. Zavalily je menší úlomky, zatímco těžší balvany, které je mohly rozdrtit, dopadly dál, i když některé jen o několik stop. Blízkost útesu byla také příčinou relativní volnosti Bondovy pravé ruky, za jejíž pomoci je mohl vyhrabat dřív, než se udusili. Bond si uvědomil, že kdyby v okamžiku spuštění laviny instinktivně nezalehl Galu, byli by teď oba mrtví.
Ucítil na rameni její ruku. Aniž se na ni podíval, objal ji kolem pasu a společně došli k moři a vděčně se zhroutili do mělkých vod.
Když po deseti minutách mířili z moře ke svým šatům, vypadali už téměř jako lidské bytosti. Oba byli nazí. Zbytky spodního prádla, o které přišli při vyprošťování, ležely někde pod křídovou hromadou. Jejich nahota však nic neznamenala, stejně jako u trosečníků ze ztroskotané lodi. Cítili se slabí a neupravení, i když byli omyti od drsného křídového prachu a vlasy a ústa si propláchli slanou vodou.
Když se však oblékli a učesali Galiným hřebenem, nebylo na nich téměř vidět, jakým peklem právě prošli.
Posadili se a opřeli se zády o útes. Bond si zapálil první cigaretu a lačně nasával jemný kouř do plic a vydechoval nosem. Když se Gala napudrovala a nalíčila si rty, zapálil cigaretu i pro ni.
Poprvé si pohlédli do očí a usmáli se. Pak se mlčenlivě zahleděli na zlaté panoráma moře, známé, a přesto zcela nové.
První promluvil Bond.
„Tak to bylo o chlup,“ řekl.
„Já pořád nevím, co se stalo,“ zavrtěla hlavou Gala. „Vím jen to, že jste mi zachránil život.“ Krátce mu stiskla ruku.
„Kdybyste tam nebyla, byl bych mrtvý,“ řekl Bond. „Kdybych zůstal na místě…“ Pokrčil rameny.
Pak se k ní obrátil a zahleděl se jí do očí. „Uvědomujete si,“ řekl bezbarvě, „že to na nás nespadlo náhodou?“ V jejích očích se objevil údiv. „Kdybychom to pořádně prohledali,“ ukázal na lavinu křídy, „našli bychom dvě nebo tři vyvrtané díry a stopy po dynamitu. Zlomek vteřiny před tím sesuvem jsem viděl kouř a slyšel výbuch. Stejně jako rackové,“ dodal.
„A co víc,“ pokračoval po chvíli, „nemohl to udělat jenom Krebs.
Na to místo bylo ze sila dokonale vidět. Udělalo to několik sehraných lidí, kteří nás pozorovali od chvíle, kdy jsme sešli z útesu na pláž.“
Gala konečně začala chápat a v pohledu se jí objevil náznak strachu. „Co budeme dělat?“ zeptala se. „O co tady vlastně jde?“
„Chtějí nás zabít,“ odpověděl Bond klidně. „A tak musíme zůstat naživu a zjistit, o co tu jde.
Víte,“ pokračoval, „bojím se, že Vallance nám moc nepomůže.
Když jsme byli pohřbeni pod tou hromadou, museli od útesu co nejrychleji utéct. Věděli, že i kdyby někdo ten sesuv viděl nebo slyšel, nijak by ho to nevzrušilo. Tyhle útesy se táhnou v délce dvaceti mil a před létem sem skoro nikdo nepřijede. Pokud ho slyšeli muži od pobřežní stráže, možná ho zaznamenali do deníku. Na jaře jsou tyhle sesuvy běžné. Voda ve staletých trhlinách v zimě zmrzne a eroduje skálu. Naši přátelé…
