KAPITOLA 16
PROSLUNĚNÝ DEN
Odpoledne zářilo modří, zelení a zlatí. Když sešli z betonové silnice a prošli strážní branou poblíž prázdného odpalovacího stanoviště, které bylo nyní propojeno tlustým kabelem s místem startu, zastavili se na okamžik na okraji vysokého křídového útesu a zahleděli se na výběžek země, kde se před dvěma tisíciletími poprvé vylodil Caesar.
Nalevo od nich se rozprostíraly lučním kvítím rozsvícené zelené pláně, které se zvolna svažovaly k oblázkovým plážím Walrneru a Dealu a táhly se až k Sandwichi a k blízkému zálivu. Za ním v mlhavém oparu vzdáleně prosvítaly bílé Margateské útesy, za nimiž se ukrýval Severní výběžek, střežený manstonským letištěm, nad nímž bíle psaly po obloze americké thunderjety. Pak už byl jen ostrov Tizanet a za ním neviditelné ústí Temže.
Byl odliv a Goodwin se zlatě třpytil v modři Úžiny v tyčoví stěžňů a ráhen, které vypovídaly jeho skutečný příběh. Bílá písmena na Jihogoodwinském majáku byla zřetelně čitelná, patrný byl i bílý nápis na červeném trupu jeho severního bratra.
Mezi majákem a pobřežím se na dvanáctisáhové hloubce probíjelo asi půltuctu lodí mořskou rejdou Downs. Hluk jejich motorú zřetelně doléhal k pobřeží. Celou Doverskou úžinou proplouvalo bezpočet lodí z různých zemí – linkové parníky, obchodní lodi, těžkopádné holandské schuyty, a dokonce i štíhlé korvety uhánějící k jihu, zřejmě do Portsmouthu. Kam oko dohlédlo, východní obzor byl poset tečkami lodí připlouvajících do domovských přístavů nebo odplouvajících na druhý konec světa. Bylo to vzrušující, romantické a mnohobarevné panorama a dva lidé na útesu jen tiše stáli a pozorovali je.
Ticho bylo náhle narušeno dvojím zavytím sirény z domu. Bezděčně se otočili k ošklivému betonovému světu, na který na několik okamžiků zapomněli. Nad domem kdosi vztyčil červenou vlajku, z lesa vyjely dva pohotovostní vozy RAF s červenými kříži na bocích a zaparkovaly u nárazové zdi.
„Začínají plnit nádrže,“ řekl Bond. „Radši půjdeme dál. Není tam nic k vidění, a kdyby se náhodou něco stalo, na tuhle vzdálenost bychom to nemuseli přežít.“
Usmála se na něj. „Dobře,“ řekla, „stejně se mi dělá zle z pohledu na všechen ten beton.“
Sešli po mírném svahu a za chvíli už neviděli ani na odpalovací stanoviště, ani na vysoký drátěný plot.
Ledy Galiny odtažitosti ve slunci rychle roztávaly.
Bondovi připadalo, že se nakazila rozmarností vlastního oblečení – černo-bíle pruhované bavlněné halenky, zastrčené do křiklavě růžové tříčtvrteční sukně. Jen velmi těžko si ztotožňoval chladnou dívku z předchozího večera s tou, která teď šla vedle něj a vesele se smála jeho neznalosti lučního kvítí – stračí nožky, prhy a zemědýmu.
Triumfálně našla jeden tořič a utrhla jej.
„Nedělala byste to, kdybyste slyšela, jak kytky při trhání křičí,“ řekl Bond.
Gala se na něj podívala. „Co máte na mysli?“ zeptala se, protože ho podezírala z vtipkování.
„To jste nevěděla?“ usmál se její reakci. „Jistý Ind jménem Bhose napsal pojednání o nervovém systému květin. Zkoumal jejich reakce na bolest. Podařilo se mu dokonce zaznamenat výkřik trhané růže.
Musí to být jeden z nejsrdceryvnějších zvuků na světě. Slyšel jsem něco podobného, když jste tu květinku trhala.“
„Tomu nevěřím,“ podívala se podezíravě na utržený kvítek. „Rozhodně jsem si nemyslela,“ řekla potměšile, „že zrovna vy byste byl náchylný k sentimentu. Copak lidé ve vašem oddělení Tajné služby nezabíjejí? A nejenom kytky. Lidi.“
„Květiny neopětují střelbu,“ řekl Bond.
Podívala se na tořič. „Teď jste ze mě udělal vražedkyni. To od vás nebylo moc hezké. Ale toho Inda si přečtu,“ připustila zdráhavě, „a pokud jste měl pravdu, už v životě neutrhnu jedinou kytku. A co mám dělat s touhle? Mám pocit, jako by mi krvácela v ruce.“
„Dejte mi ji,“ řekl Bond. „Mně podle vás už beztak odkapává z rukou krev, takže ta trocha navíc už nevadí.“
Podala mu květinu a jejich ruce se dotkly. „Můžete si ji strčit do hlavně revolveru,“ řekla aby zakryla rozpaky z dotyku.
„Takže ty oči nemáte jen na ozdobu…
