KAPITOLA 7
HBITOST ROZDÁVÁNÍ
U stolu se na okamžik rozhostilo ticho, které přerušil rozčilený Meyerův hlas.
„Do toho mě netahejte, Hugo.“ Věděl, že se jedná o soukromou sázku s Bondem, ale chtěl ukázat Draxovi, že je z celé záležitosti nervózní. Už se viděl, jak udělá nějakou přízračnou chybu, která bude jeho spoluhráče stát spoustu peněz.
„Nebuďte směšný, Maxi,“ odbyl ho Drax chraplavě. „Hrajte si podle sebe. Tohle s vámi nemá nic společného. Jde jen o příjemnou sázku tady s naším nerozvážným přítelem. Jen hrajte, jen hrajte.
Rozdávám, admirále.“
M sejmul karty a hra začala.
Bond si zapálil cigaretu a jeho ruce se náhle uklidnily. Měl naprosto jasnou mysl a věděl přesně, co musí udělat a kdy. Byl rád, že nadešel okamžik rozhodnutí.
Opřel se a na okamžik měl dojem, že má za sebou po obou stranách zástupy lidi, kteří mu zírají přes rameno a nemohou se dočkat jeho karet. Cítil, že ty přízraky jsou mu nakloněné, že si přejí, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Usmál se, když k této společnosti mrtvých hráčů bezděčně vyslal němé ujištění, že všechno půjde hladce.
Z myšlenek ho vytrhl hluk v pozadí slavné herny. Uprostřed dlouhé místnosti pod středovým lustrem se kolem pokerového stolku shluklo několik přihlížejících.
„Zvedám o sto.“
„Ještě o sto.“
„A ještě o sto.“
„Krucinál, já se podívám,“ a následoval vítězný výkřik, provázený změtí poznámek. V dálce Bond slyšel rachot krupiérových krabiček při shemmy. V sousedství jejich stolu byly tři další bridžové stoly, nad nimiž se ke klenutému stropu vznášel kouř z doutníků i cigaret.
Tato scéna se tu odehrává každý večer už více než sto padesát let, pomyslel si Bond. Tytéž výkřiky vítězů či poražených, tytéž nadšené obličeje, tentýž pach tabáku a vzrušení. Pro Bonda, který miloval hazardní hru, to byla ta nejkrásnější podívaná na světě. Naposledy se rozhlédl, aby si vryl ten obraz do paměti, a obrátil se k svému stolu.
Sebral karty a v očích se mu zajiskřilo. Při Draxově rozdání dostal neprůstřelnou kartu: sedm pik se čtyřmi figurami, eso srdcové a eso s králem károvým. Podíval se na Draxe. Mají s Meyerem trefy?
I tak by je přelicitoval. Nechá se Drax vyprovokovat k vysoké hře a donutí ho risknout rekontra? Bond čekal.
„Pas,“ řekl Drax, neschopen potlačit zklamání ze znalosti Bondova listu.
„Čtyři piky,“ zahlásil Bond.
Meyer pasoval, stejně jako M. Zdráhavě se připojil i Drax.
M přispěl svým dílem a uhráli pět.
Pod čáru si připsali sto padesát bodů. Sto nad očekávání.
„Ehm,“ zakašlal někdo vedle Bonda. Vzhlédla uviděl Basildona, který už ukončil svou hru a přišel se podívat, jak pokračuje tahle soukromá bitva.
Zdvihl Bondův zápis a podíval se na něj.
„Poněkud drtivé,“ řekl vesele. „Zdá se, že vám přeje štěstí. Jaká je sázka?“
Bond nechal odpověď na Draxovi. Měl radost ze zvratu hry. Nemohl přijít ve vhodnější dobu. Drax mu sejmul modrý balíček, srovnal obě poloviny a přistrčil balíček před něj, téměř na hranu stolu.
„Patnáct a patnáct. Ten po mé levici,“ řekl Drax.
Bond slyšel, jak Basildon zalapal po dechu.
„Ten chlap si chtěl zahrát, tak jsem mu vyhověl, a teď dostává list, že…“
Dál už si Drax jen tiše brumlal. M si všiml, že se v Bondově ruce náhle ocitl bílý kapesník. Přimhouřil oči. Bond si otřel obličej. M viděl, jak při tom pozorně sleduje Draxe i Meyera. Pak zastrčil kapesník do kapsy, vzal modrý balíček a začal rozdávat.
„To je skutečně ďábelská sázka,“ řekl Basildon. „Jednou jsme tu měli tisíc na vedlejší sázku, ale to bylo před první světovou. Doufám, že nikdo nepřijde k úhoně.“ Myslel to vážně. Vysoké sázky obvykle vyvolávaly potíže. Obešel stůl a postavil se mezi M a Draxe.
Bond dokončil rozdávání. Poněkud úzkostně zdvihl karty.
Měl pět tref s esem, dámou a desítkou a osm kár s nejvyšší dámou.
Bylo to v pořádku. Past byla nastražena.
Málem cítil, jak Drax ztuhl, když si prohlédl svůj list. A nevěřícně znovu. Bond věděl, že má neuvěřitelně dobrou kartu. Deset jistých triků. Eso s králem károvým, čtyři pikové figury, čtyři srdcové …