34 KAPITOLA
Stansfield se podíval na podlahu a pak zpět na agenta. Poprvé po velmi dlouhé době měl pocit, že možná ztratí nervy. Neuvěřitelné amatérství Stevensovy vlády už přesahovalo únosnou mez. Místo toho, aby začal křičet, přešel k prezidentově stolu a zvedl telefon. Operátorce řekl, aby ho spojila se sekcí Výboru pro národní bezpečnost.
Po několika sekundách se na lince ozvalo cvaknutí a pak mužský hlas: „Sekce Výboru pro národní bezpečnost, major Maxwell u telefonu. Identifikujte se, prosím.“
„Tady ředitel CIA Stansfield. Byli členové Výboru pro národní bezpečnost upozornění, že jsem svolal krizovou poradu?“
„Ne, pane.“
„Proč?“
„Bylo mi řečeno, abych počkal až přiletíte, pane.“
„Kdo vám to řekl?“
„Šéf prezidentova štábu Garret, pane.“
Stansfieldův hlas zůstal klidný, ale přiostřil se. „Majore, je šéf prezidentova týmu Garret oprávněn vydávat rozkazy ve věci národní bezpečnosti?“
„Ne, pane.“
„Tak mě dobře poslouchejte. Máme tady krizi národní bezpečnosti na úrovni čtyři. Dávám vám přímý rozkaz, abyste okamžitě vyhlásil poplach! Chci aby tu do deseti minut byli šéfové NSA, SOD, SOS a předseda Sboru náčelníků štábů! Vyjadřuji se jasně?“
„Ano, pane.“
Stansfield položil sluchátko a vytočil číslo operačního centra CIA. Telefon zvedl Charlie Dobbs a Stansfield ho požádal o aktuální přehled situace.
„Potápěči našli na místě, kde se naposledy ozval Arthurův lokalizační signál, potopenou loď. Na palubě objevili batoh s Arthurovým oblečením a hodinkami. Patrně se jednalo o klamný manévr.“
„Něco dalšího?“
Stansfield vzhlédl od stolu na Garreta, který vešel do dveří jako páv, oblečený ve smokingu. Ještě než mohl Dobbs odpovědět, Stansfield řekl:
„Musím jít, Charlie! Ještě ti zavolám.“
Stansfield položil telefon a pozoroval Garreta, který se k němu nafoukaně blížil.
Garret vytáhl z úst cigaretu a řekl: „Doufám, že to stojí za to, Tome! Tohle je poprvé za dva týdny, kdy má prezident příležitost trochu se uvolnit.“
„Kde je Mike Nance?“
„Doma. Co se stalo tak důležitého?“
Stansfield se dal téměř unést hněvem, který vůči Garretovi cítil, zastavilo ho však pomyšlení na stávající krizi.
„Došlo k únosu vysoce postaveného pracovníka CIA.“
„Jak vysoce postaveného?“ zeptal se Garret a vypustil nosem kouř.
„Dozvíš se to, jakmile přivedeš prezidenta do Krizového sálu, kde už měl dávno být!“
Stansfieldovo podráždění začínalo být nesnesitelné.
„Ber to v klidu, Tome! Nemůžeš přece očekávat, že kdykoli nám zavoláš, všeho necháme.“
Stansfield zakroutil hlavou a odešel ke dveřím.
„Tohle není hra, pane Garrete! Očekávám prezidenta ihned v Krizovém sále!“
Coleman už opět seděl za volantem BMW. Místo, které Michael vybral k odložení mrtvoly, se mu vůbec nelíbilo. Coleman původně plánoval zavézt tělo na moře. Říkal si, že tento večer už pokoušeli Štěstěnu ažaž, a Michaelův nápad se mu zdál až příliš troufalý. Michael chtěl nechat Arthurovo tělo někde, kde by bylo brzy nalezeno, aby tak zanechali zprávu.
Burning Tree Country klub stál ani ne deset minut od Michaelova domu. Když se blížili ke golfovému hřišti, řekl Coleman už potřetí: „Je ti jasné, že Tajná služba bude jeho dům hlídat?“
„Já vím. Nechci ho taky nechat u hlavní brány. Můžeme ho vyhodit vzadu za domem. Jednou projedeme kolem a omrkneme si bezpečnostní opatření.“
„Už jsi v tom domě někdy byl?“
„Ano. Dřív tam bydlel senátor Muetzel. Když v posledních volbách prohrál, koupil ho od něj Garret.“ Michael se podíval na Colemana a řekl: „Chci dát těm bastardům na vědomí, že jsme ochotni vynést celou věc na světlo. Pokud tu pásku nakonec zveřejníme, Arthurovo tělo u Garretova domu tomu dodá důraz. Kromě toho se Garret a Nance pořádně zapotí.“
„To je pravda.“
Za několik minut dorazili do rezidenční čtvrti a Michael navedl Colemana ke Garretovu sídlu. Byl to velký dům v tudorském slohu, s tepaným železným plotem kolem celého pozemku. Projeli kolem hlavní brány, kde stál napříč příjezdové cesty ford sedan. Na předním sedadle seděli dva muži a nad bránou trčel…
