35 KAPITOLA
Coleman našel v centru města špatně osvětlené parkoviště a zanechal tam odemčený vůz s klíčky v zapalování. Odtud šel pěšky dvě míle k Adams Morgan. Noc byla vhodná k přemýšlení. Chladný vzduch pomáhal koncentrovat smysly. Coleman se teď ocitl mimo hru a uvědomoval si to. FBI na něj bude čekat. Otázkou bylo jen kde a kolik agentů se zúčastní. Kdyby bylo třeba, dokázal by se jim ztratit a přejít do ilegality, ale to by ho v jejich očích jen usvědčilo. Prozatím měl v plánu chovat se naprosto normálně.
Když se blížil ke svému bytu, začal si pozorněji všímat okolí. Díval se po věcech, které tu dříve neviděl. Upozornění admirála DeVoeho značně zostřilo jeho smysly. Podle toho, nakolik pro něj bude obtížné odhalit sledování FBI, pozná, jak do jaké míry se o něj zajímají. Pokud přejde kolem dodávky s neprůhlednými okny nebo kolem čtyřdveřového sedanu s řidičem podezřele schouleným za volantem, bude vědět, že se o něj FBI nezajímá o nic víc, než o stovky dalších bývalých diverzantů, které vyšetřují.
Pohyboval se ulicí jako dravec. Jeho oči sledovaly každý detail kolem. Postupoval zlehka, ale výraz jeho očí svědčil o maximální koncentraci.
Když zabočil do své ulice, rychle prozkoumal řady aut od začátku až na konec. Nic – žádné dodávky, žádné malé náklaďáky. Mohli však také parkovat na jedné z vedlejších ulic. Ty bude muset zkontrolovat ráno, až se půjde proběhnout. Coleman vyšel po schodech domu, otevřel první dveře a odemkl druhé. Vyšel do druhého patra a zastavil se před dveřmi svého bytu. Sklonil se a zkontroloval, zda zámek nevykazuje známky použití paklíče. Žádné neviděl, to ale neznamenalo, že se někdo nemohl dostat dovnitř. Existovali profesionálové, kteří to dokázali, aniž by po sobě zanechali stopu. Coleman otevřel dveře a vešel.
Když rozsvítil světla, vzal z malého stolku dálkový ovladač a zapnul televizi. S ovladačem v ruce zatáhl rolety a zesílil zvuk. Pak jej položil na stůl a vytáhl z kapsy malý černý senzor o rozměrech dálkového ovladače garážových vrat. Začal u televize a postupně se propracovával přes celý pokoj. Přejel černou krabičkou kolem každého kusu nábytku. Senzor v pokoji neodhalil žádné odposlouchávací zařízení.
Aniž by rozsvítil, zkontroloval Coleman stejným způsobem také kuchyň, koupelnu a ložnici. Ani tam nic nenašel.
Neuklidnilo ho to, začal být ještě nervóznější. To, že nenašel žádné štěnice, ještě neznamenalo, že ho nesledují. Naopak to mohlo znamenat, že ho sleduje někdo velmi dobrý. Coleman vyndal z první zásuvky šatníku malou baterku a zalezl pod postel, kde měl krabičku užitečných, ale přesto legálních věcí.
Tato krabička byla vždy uložena stejným způsobem. Přední hranu měla mít přímo pod střední příčkou postele. Dnes ležela jinak. Někdo v jeho bytě skutečně byl.
Coleman zase vylezl zpod postele a krabičku si vzal s sebou. Zůstal sedět na zemi, sevřel baterku zuby a krabičku otevřel. Uvnitř ležela legálně zaregistrovaná poloautomatická pistole Glock, tři zásobníky, krabička munice, nůž, brýle pro noční vidění a několik dalších věcí, které mohl mít doma jakýkoliv bývalý Seal. Coleman si vzal brýle pro noční vidění a odešel do koupelny, kde si začal hlasitě pískat a pustil sprchu. Posadil se na toaletu, sundal si boty a pak přešel k hlavním dveřím. Potichu je otevřel a vyšel na chodbu. Pak vyběhl po špičkách po kobercem pokrytých schodech až do nejvyššího patra. Ten, kdo byl v jeho bytě, byl dost chytrý na to, aby tam nenechal žádné elektronické odposlouchávací zařízení. Dole na ulici taky nikdo nebyl, což znamenalo jediné. Museli být v jedné z blízkých budov.
Coleman dorazil do nejvyššího patra a otevřel plechové dveře, které vedly na střechu. Středem šachtice procházel červený železný žebřík, vedoucí nahoru k poklopu. Coleman po něm vystoupil a pomalu poklop otevřel. Dával si pozor, aby nevystrčil hlavu nad úroveň tři stopy vysoké zídky, která střechu na všech čtyřech stranách lemovala.
Coleman se připlížil k přední straně budovy a vyhlédl přes okraj zídky. Před měsíce…
