Ultimátum (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

03 KAPITOLA

Prezident seděl nevěřícně za stolem a zíral na telefon před sebou. Pak přesunul pohled na Garreta a tiše se zeptal: „Slyšels to? On mi zavěsil!“

„Ten chlap je snad idiot. Ten ve Washingtonu nevydrží dlouho. Nenech se tím rozladit, Koslowski se o něj postará.“ Garret vstal a vydal se ke dveřím. „Budu hned zpátky, jen si pro něco skočím do kanceláře. Marku, postarej se, ať zavolá Dreyera a Hamptona. Jime, stačí, když jim slíbíš, že v příštích volbách nebudeš podporovat jejich oponenty. Já budu za pět minut zpátky.“

Garret prošel halou a ignoroval vše, co mu stálo v cestě. Vešel do své kanceláře, rychle za sebou zavřel dveře a došel přímo ke stolu.

Než uchopil sluchátko, vytáhl z kapsy balíček malborek a jednu strčil do pusy. Zapálil si a dvěma rychlými tahy naplnil plíce. Prezident Garretovi nedovolil v Oválné pracovně kouřit, takže se musel v pravidelných hodinových intervalech vždy vytratit ven. Zvedl sluchátko a vytočil přímou linku Jacka Koslowskiho.

Na druhém konci se ozval nevrlý hlas: „Kdo je?“

„Jacku, tady je Stu. Tak jak to vypadá?“

„Zatím dobrý. Naše stádečko drží při sobě a jediný, co ještě potřebujem ke štěstí, je, aby nám vyšli vstříc ti naši čtyři chlapci a Tom.“

„Oba dobře víme, že nám Tom dodá Moora před dvanáctou na stříbrném podnose. My teď ale potřebujem přetáhnout na naši stranu další.“

„Máš na mysli někoho konkrétního?“

„Pro začátek potřebuju, abys zpracoval toho klauna O’Rourka. Prezident k němu měl před chvílí pětiminutový projev, ale on mu zavěsil.“

„Nekecej! Zavěsil Stevensovi?“ Koslowski se hlasitě rozesmál.

Garret si nemyslel, že by to bylo něco k popukání. „Pěkně ho zpracuj, a jestli přijdeš ještě na někoho, kdo by nám mohl pomoct, ohlaš se do dvanácti.“

„Nasadím na to své hochy a uvidíme, co se dá dělat. Dám ti vědět.“

Oba muži zavěsili.

 

Kongresman O’Rourke seděl za svým stolem, pročítal si nějaké dokumenty a nahrával poznámky do diktafonu, když se dveře jeho kanceláře rozrazily. Štíhlý, dobře oblečený muž, který se O’Rourkovi zdál povědomý, odstrčil Susan a pozval se dál.

Susan, podrážděná chováním vetřelce, se ozvala: „Promiňte, pane, říkala jsem, že tu dnes pro nikoho nejste, ale tenhle muž na to nijak nedbal.“

Muž udělal krok dopředu. „Omlouvám se, že jsem k vám tak vpadl, kongresmane. Jsem jedním z asistentů pana předsedy Koslowskiho. Má pro vás jistý návrh a ocenil by, kdybyste na něj ihned odpověděl.“

Michael se opřel pohodlněji. Teď už si vzpomínal, kde toho černovlasého chlápka viděl. Sklouzl pohledem z asistenta na svou sekretářku.

„To je v pořádku, Susan. Rád s ním promluvím.“

Susan beze slova zmizela z kanceláře a zavřela za sebou dveře.

Asistent předsedy udělal další krok dopředu a napřáhl pravou ruku. O’Rourke jí potřásl, aniž by vstal ze židle.

„Mé jméno je Anthony Vanelli, pane O’Rourku.“

Kongresman odložil diktafon na stůl mezi stohy lejster.

„Posaďte se, pane Vanelli!“

O’Rourke znal pověst tohoto muže a ani na vteřinu nezapochyboval, že by se diskuse mohla odvíjet v přátelském duchu.

Vanelli se posadil na jedno z křesel před O’Rourkovým stolem a pohodlně si překřížil nohy.

„Pane kongresmane, poslali mě k vám, abych zjistil, jestli stále trváte na tom, že nepodpoříte státní rozpočet. Pokud bude vaše odpověď nadále negativní, mám se vás zeptat, co bychom mohli udělat, abyste svůj názor změnil.“

„Pane Vanelli, předpokládám, že víte o mém rozhovoru s prezidentem.“

„Slyšel jsem o tom, pane kongresmane, ale čas pádí a my potřebujeme přesně vědět, kdo jde s námi a kdo proti nám.“

O’Rourke se naklonil dopředu a lokty se opřel o stůl. „Pane Vanelli, já jsem své stanovisko vyjádřil jasně. Nepodpořím rozpočet, pokud z něj nebude vyřazena dotace Výboru pro elektrifikaci vesnic.“

„Samozřejmě, kongresmane, ale je třeba všechno vidět v plném kontextu. Žijeme v pragmatické době a Výbor pro elektrifikaci vesnic je součástí této doby. Je tu a nadále bude, s tím nikdo z nás nic neudělá. Měl byste se zkusit povznést nad tyto maličkosti a posuzovat věci v širších souvislostech. Nemůžete přece odepsat celý rozpočet kvůli takové malichernosti.“

„Pane Vanelli, nepovažuji půl miliardy amerických dolarů za malichernost. Kromě toho jste si vy a vaši lidé patrně stále ještě neuvědomili, že se mé výhrady netýkají jen VEV, nýbrž celého rozpočtu. VEV je pouze nejkřiklavějším příkladem vaší, ehm…, řekněme neschopnosti. Jistě se mnou budete souhlasit – jestliže je nějaká instituce založena proto, aby řešila určitý problém, pak by logicky měla být zrušena, jakmile se tento problém vyřeší, že? Je veřejným tajemstvím, že všechny americké vesnice jsou už dvacet let elektrifikovány, ale vy nadále pouštíte žilou daňovým poplatníkům, aby se páni senátoři mohli odvděčit svým věrným voličům půlmiliardovou dotací. Nemohu souhlasit s deficitem jedné miliardy a nezabránit přitom takovým zbytečným výdajům.“ O’Rourke se pohledem ujistil, že diktafon ještě stále nahrává.

Vanelli povstal a líným krokem přešel na opačný konec místnosti.

„Upozornili mě, že jsi cvok, ale takového vola jsem tu nečekal,“ utrousil přes rameno.

O’Rourke se ušklíbl na Vanelliho záda a řekl přísněji: „Promiňte – zdá se, že jsem vám nerozuměl.“

Vanelli se otočil, udělal pár kroků dopředu a frajersky se opřel o O’Rourkův stůl.

„Tak dost keců, Miku! Nejsem tu, abych se s tebou bavil o politice nebo diskutoval o nějakejch etickejch móresech. To si schovej na večírky těch svejch idiotskejch kamarádíčků, který to v životě nikam nedotáhnou. Nejsem zvyklej takhle marnit svůj čas.“

„Pane Vanelli, myslím, že jsem vám nedovolil, abyste mi tykal a říkal křestním jménem.“

„Zapamatuj si dobře, Miku, Míšo nebo blbečku, že já ti budu říkat, jak budu chtít! Seš pro mě jenom naivní zelenej kongresmánek, kterej si myslí, že sežral všechnu moudrost světa. Jsem sice zhruba stejně starej jako ty, ale já už se vyznám. Jsem realista, na rozdíl od nějakýho pitomýho idealisty, kterej sedí přede mnou. Víš, kam se dostanou všichni idealisti v tomhle městě? Leda tak do prdele! Mě sem poslali, abych ti dal poslední šanci. Buď se k nám přidáš a odhlasuješ rozpočet, nebo se můžeš s kariérou nadobro rozloučit. Máš dvě možnosti. Buď nám píchneš s rozpočtem a pan předseda Koslowski se postará, abys dostal ňáký ty prachy pro svůj obvod navíc, nebo odmítneš a za rok už po tobě neštěkne ani pes.“

O’Rourke povstal a podíval se tomu frajerovi přímo do očí. Při svých sto osmdesáti osmi centimetrech a devadesáti pěti kilogramech živé váhy si to klidně mohl dovolit. O’Rourke se lehce usmál a zeptal se: „Pane Vanelli, co jste měl přesně na mysli tím – neštěkne ani pes?“

Vanelli pro jistotu trochu ucouvl a odpověděl: „Buď se podřídíš a budeš spolupracovat, nebo ti zrujnujem kariéru. Pan předseda Koslowski se už postará, abys nedostal ani cent z rozpočtu tvýho obvodu. Máme lidi, který se právě teď přehrabujou v tvý minulosti. Věř mi, že něco najdou a že toho bude plný město. A když nic nenajdou, tak si něco vymyslíme. Máme dost lidí od tisku, aby bylo za tejden po všem. Budeš populárnější než Lewinská! Naše trpělivost s tebou je u konce.“

Vanelli namířil na O’Rourka provokativně prstem.

„Počkám venku v hale. Chci, aby sis v klidu rozmyslel, jestli ti stojí za to, odpískat kvůli jednomu hlasování celou kariéru. Máš na to přesně pět minut. Pak chci znát odpověď.“

Vanelli vykročil ke dveřím.

O’Rourke uchopil diktafon a rychle zmáčkl převíjení. Přístroj zašustil, jak se kazeta začala přetáčet. Vanelli uslyšel známý zvuk a okamžitě se otočil. Michael zmáčkl další tlačítko a přístroj spustil Vanelliho hlasem:

„Máme lidi, který se právě teď přehrabujou v tvý minulosti. Věř mi, že něco najdou a že toho bude plný město. A když nic nenajdou, tak si něco vymyslíme. Máme dost lidí od tisku, aby bylo za tejden po všem. Budeš populárnější než Lewinská!“

Vanelli se bleskurychle vrhl po diktafonu. „Kdo si sakra myslíš, že seš?!“

O’Rourkova pravá ruka odrazila Vanelliho útok. O’Rourke získal u mariňáků, jimž bylo judo denním chlebem, dobrý trénink. Jedním rychlým pohybem zkroutil Vanelliho ruku tak, až se útočník ocitl na kolenou s tváří zkroucenou bolestí. O’Rourke vyvíjel dostatečně silný tlak, aby Vanelliho udržel na zemi.

Muž na svého přemožitele vrhl nenávistný pohled.

„Okamžitě mě pusť a dej mi tu zatracenou pásku!“

O’Rourke trochu přitlačil a Vanelli hlasitě zasténal.

„Poslouchej dobře, Vanelli! To, že seš z Chicaga a máš italský jméno, ještě neznamená, že umíš automaticky pouštět hrůzu. Trochu jsi vypadl z role. Máš být asistentem kongresmana, a ne zabijákem mafie.“

Vanelli pohnul pravou rukou a pokusil se dosáhnout na své zkroucené zápěstí. O’Rourke to však vystihl a ještě zesílil stisk. Vanelliho ruka dopadla zpátky na zem a postižený znovu hlasitě zanaříkal.

„Podívej se, ty hajzlíku! Nevím přesně, za koho se máš, když si sem dovolíš vpadnout jako mistr světa a pokoušíš se mě zastrašit, ale jestli mě budeš ještě někdy obtěžovat, a to platí i pro tvého šéfa, postarám se o to, abys měl v patách FBI a aby o tobě mluvily všechny televizní stanice. Budeš populárnější než Lewinská! Rozumíš?!“

Vanelli se neměl k odpovědi, takže mu O’Rourke opět trochu přitáhl opratě a zopakoval otázku. Vanelli rychle zakýval hlavou a začal tiše kňourat.

O’Rourke postavil diktafon na stůl, podřepl k Vanellimu a chytil ho za bradu. S pohledem pevně upřeným do jeho očí mu ostrým hlasem jasně sdělil:

„Jestli se kolem mě budeš ještě někdy ochomejtat, garantuju ti, že z toho nevyvázneš jen s pokrouceným zápěstím.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024