16 KAPITOLA
Venku už byla hustá tma, když O’Rourke zaparkoval svůj tmavě zelený chevrolet před činžovním domem, kde bydlela Scarlattiová. Už zase měl půl hodiny zpoždění. Dnes večer se na ni velmi těšil, a proto bral schody po čtyřech. Její přítomnost na něj vždy měla až léčivě uklidňující vliv.
O’Rourke zaklepal na dveře a ty se po chvíli otevřely. Místo bouřlivého přivítání mu však Scarlattiová zcela nečekaně ukázala záda. Zcela nečekaný začátek večera O’Rourka zarazil. Marně vzpomínal, čím ji mohl tak naštvat, když ještě neřekl ani slovo. Pozdě chodil skoro pokaždé a nikdy kolem toho nedělala takové ciráty.
Mechanicky ji proto následoval chodbou do kuchyně, aniž by stále věděl, do čeho se to žene.
„Stalo se něco, Liz?“
„Ty to ani nevíš?“ zeptala se Scarlattiová hlasem, mrazícím jako ledovec.
O’Rourke se na ni udiveně zadíval a zavrtěl hlavou.
„Šokuje mě, že se dokážeš tvářit, jako by se nic nestalo.“ Nevěřícně vrtěla hlavou a po tvářích se jí kutálely slzy. „Já ti teda řeknu, Michaeli, co se stalo. Ty jsi kongresman, a jestli sis toho ještě nevšiml, existují v tomhle městě lidé, kteří se baví honem na politiky. Ty dokonce víš, kteří to jsou.“ Znovu nespokojeně potřásla hlavou a zhluboka se nadechla. „A přesto všechno se rozhodneš parádovat si to středem Pennsylvania Avenue před davy lidí, aniž bys přitom měl v sobě tolik slušnosti, abys mě na to laskavě upozornil.“
Liz se odmlčela a zírala na O’Rourka.
O’Rourke si prohlížel její krásné uslzené oči a v duchu přemítal, že tohle je teď asi to poslední, co má zapotřebí poslouchat. Nahlas to však neřekl, protože dobře věděl, že Liz je v právu.
„Seděla jsem právě v redakci, když ke mně přiběhli a řekli mi, že jsi v televizi. Teprve z obrazovky se musím dozvědět, že všichni ostatní účast v průvodu odmítli, protože je FBI varovala, že je to příliš nebezpečné. Dovedeš si představit, jakým peklem pro mě bylo dalších dvacet minut?“
Scarlattiová neustále upřeně hleděla na Michaela a snažila se zastavit proud slz. O’Rourke se k ní pokusil přiblížit, ale zastavila ho pohybem ruky.
„Ne, ještě jsem s tebou neskončila! Ty vůbec nevíš, jak jsem se bála, aby se ti nic nestalo. Pořád jsem měla před očima obraz Bassetovy rozstřílené lebky a jen jsem se modlila, abych tě neztratila.“
Liz se rozplakala naplno a schovala hlavu do dlaní.
O’Rourke udělal krok dopředu a pokusil se ji obejmout. Liz ho však odstrčila a přešla na opačný konec kuchyně.
„Ty si, Michaeli, ani nedovedeš představit, jak moc tě miluju.“ Dívka opět odvrátila oči a odmlčela se. „Ještě včera v noci jsi mi řekl, že bys o mě nikdy nechtěl přijít. Asi si nedovedeš představit jak bylo mně, když jsem tě tam tak viděla. Mohl jsi sakra aspoň zvednout ten zatracený telefon a dát mi vědět, co se chystáš udělat. Vzpomněl sis na mě vůbec? Uvědomil sis, jak by mi bylo, kdyby tě taky oddělali? Jak bych se asi cítila, kdybys byl mrtvý? Všechna ta budoucnost, kterou jsme spolu plánovali, by byla pryč. Už nikdy bysme nedostali šanci mít spolu děti! Všechny naše sny by šly do stoupy. Sakra, Michaeli, uvědomil sis, že jde taky o můj život?“
O’Rourke přešel celou místnost a uchopil ji do náruče. Bránila se jen chabě. Michael ji pevně přitiskl a zašeptal jí do ucha: „Je mi to všechno moc líto, miláčku! Vím, že jsem ti měl zavolat, ale věř mi, opravdu žádné nebezpečí mi nehrozilo.“
„Jak vůbec můžeš říct, že ti žádné nebezpečí nehrozilo? V tomhle městě někdo pořádá hon na politiky. Mohli tě lehce…“
Michael jí přikryl ústa rukou. „Znám je, Liz… Ti by nikdy neudělali nic, co by mi mohlo ublížit.“
Na obloze znovu vysvitlo slunce a hluboko pod ním, v suterénu Bílého domu, otevřel agent Tajné služby Garretovi dveře zvláštního vchodu. Prezidentův šéf kabinetu vešel dovnitř a zaujal místo vedle dalšího agenta. Garret uchopil sluchátka a pozorně se zahleděl na řadu monitorů před sebou.
Na jednom z nich postával prezident Stevens v Oválné pracovně a čekal na muže, se kterým měl dnes ráno posnídat.
Dveře místnosti se otevřely a …
