32 KAPITOLA
Službu v centrále CIA měl Charlie Dobbs. Nedělo se nic mimořádného, proto vedle běžné agendy zahájil na svém osobním počítači šachovou partii. Právě si rozmýšlel další tah, když se monitor po jeho pravici rozpípal. Po druhém pípnutí se na něj podíval a posunul židli.
Monitor zapípal ještě třikrát a pak se na obrazovce objevila zpráva.
STUPEŇ NALÉHAVOSTI: 5
DRUH ZPRÁVY: OSOBNÍ POPLACH
KÓDOVÉ JMÉNO SUBJEKTU: RUDÝ KOJOT
Dobbs se chvíli díval na kódové jméno a snažil se je spojit s nějakým obličejem, ale nedařilo se mu to. Tyhle osobní poplachy neměli v operačním centru příliš v lásce. Stále častěji se jednalo o poplachy falešné.
Dobbs vyťukal své heslo, aby se dostal k identitě Rudého kojota.
O sekundu později se na obrazovce objevilo jméno Arthura Higginse.
Tohle je jeho první poplach, pomyslel si Dobbs. Zatím není důvod panikařit. Patrně ho spustil omylem. Dobbs se podíval přes plexisklo na práci operátora pro Spojené státy, který poplach právě ověřoval. Na obrazovce se objevilo několik telefonních čísel Rudého kojota, včetně čísla domů.
Dobbs stiskl klávesu, aby mohl poslouchat, jak operátor celou situaci řeší. Jejich systém udával, že impulz vyšel z domu, ale telefon nikdo nezvedal. Charlie naslouchal vyzvánění. Uběhlo třicet sekund a Dobbs začal být nervózní. Údaje o Rudém kojotu říkaly, že měl kolem sebe ochranku dvacet čtyři hodiny denně. Někdo by tedy měl ten telefon zvednout.
O sekundu později se ozval rozrušený hlas.
Ředitel Stansfield seděl za svým stolem a četl zprávu o mentální stabilitě vůdců v severní Koreji.
Nedávná série atentátů způsobila, že poněkud zanedbal svou běžnou pracovní náplň. Stansfield se velice nerad dostával do časového skluzu. Na obzoru se rýsovalo příliš mnoho možných problémů. Jako ředitel tajné služby chápal, že je nezbytnou součástí jeho práce, aby znal pohlaváry ve všech zemích, jejichž vztah ke Spojeným státům nebyl právě přátelský. Pokud by se situace přiostřila, musel umět předvídat chování mužů, proti kterým stál.
Telefon zazvonil. Stansfield si sundal brýle a promnul oči. Pak zvedl sluchátko. „Prosím?“
„Thomasi? Tady Charlie. Máme velký problém! Někdo právě unesl Arthura Higginse!“
Stansfield se narovnal na židli. „Jak je to dlouho?“
„Jeho osobní poplach se ozval asi před čtyřmi minutami. Zavolali jsme k němu domů a jeden z jeho strážců potvrdil, že došlo k přepadení.“
„Jdu dolů!“ Stansfield zavěsil a vydal se ke dveřím. Když přešel do vedlejší místnosti, jeho tělesný strážce zvedl hlavu od stolu a Stansfield řekl: „Vstávej, jdeme dolů!“
Ředitel pokračoval chodbou a zasunul svou identifikační kartu do škvíry u výtahu. Za pět sekund nato se dveře otevřely a oba vstoupili do kabiny. Zatímco výtah klesal, snažil se Stansfield potlačit naději, že Arthura někdo zavraždil.
K tomu ho vedly dva důvody. První, pro něj poněkud trapný, byl osobní. Arthur ignoroval Stansfieldova varování, aby přerušil všechny kontakty se zpravodajskou komunitou. Stával se čím dál větším bezpečnostním rizikem a trnem ve Stansfieldově patě.
Druhý důvod byl ryze profesionální. Pokud by byl Arthur mrtev, nemohl ho už nikdo vyslýchat. Nosil v hlavě víc nebezpečných tajemství, než kterákoli jiná osoba z tajné služby. Arthur prováděl tajné operace, o kterých nikdo nic nevěděl, avšak jeho vědomosti o oficiálních operacích CIA byly téměř dokonalé. Pokud by ho někdo unesl živého a vyslýchal, mohla být tajná služba ohrožena únikem informací ve všech úrovních. Potenciální způsobená škoda by byla nepředstavitelná.
Výtah se zastavil a Stansfield přistoupil ke dveřím operačního centra. Položil ruku na scanner a o sekundu později se dveře otevřely.
Charlie Dobbs stál u svých důstojníků ve službě a rozmlouval s nimi o vzniklé krizi.
Stansfield k nim přistoupil. „Podejte mi hlášení o situaci!“
„Právě teď sledujeme jeho naváděcí signál.“ Dobbs ukázal na velkou obrazovku na přední stěně místnosti. Zobrazovala detailní mapu Chesapeake, na níž se pomalu pohybovala červená tečka. „Zdá se, že…
