Kapitola IV.
Před odjezdem se po městě rozšířila pověst, že se na našich lodích ukrývají křesťanští otroci, kteří uprchli z tureckého zajetí. Turecký velitel, který ve městě zastupoval sultánovy zájmy, přednesl urážlivou žádost, aby jeho janičáři mohli před odjezdem prohledat naše lodě, neboť císař je povinen vrátit uprchlé turecké otroky zpátky do města. Kapitán našich galér Condolmieri prohlídku rázně odmítl a ani císař, chtěl-li si zachovat poslední zbytky důstojnosti, nemohl připustit, aby Turci prohledávali jeho loď. Dosáhl dohody, že jeho úředníci lodě zkontrolují a on se osobně zaručí císařským slovem, že na lodích žádní uprchlí otroci nejsou. Námořníci, kteří uprchlíkům pomohli, je schovali co nejlépe a po celou dobu čekání jim nosili jídlo a císařští úředníci, křesťané, zamhouřili oči, jak už byli ostatně zvyklí. Když jsme se dostali na moře, námořníci hned první den cesty dovolili svým chráněncům vyjít z úkrytu a otevřeně se vychloubali tím, jak Turky oklamali. V tom nedostatku místa, který na lodích panoval, ani nešlo dlouhodobě tajit přítomnost těch otrhaných mužů, zjizvených okovy a vyčerpaných vzrušením. Se slzami štěstí v očích líbali ruce námořníkům a palubu lodi, která je zachránila, a začali vyprávět snad až přehnaně hrůzyplné příběhy utrpení a zvůle, jakou zažili v tureckém otroctví. Když jsme však připluli do ústí helespontské úžiny, císař, aby se vyhnul konfliktům, přikázal odevzdat uprchlé otroky Turkům. Tento pokořující a krutý rozkaz nemohli soucitní námořníci pochopit, byť jej bylo možné vysvětlit politickými důvody. Strašné zklamání těch nešťastníků by obměkčilo i srdce z kamene. Nejprve nemohli pochopit, že rozkaz je opravdu míněn vážně. Když však spatřili člun s ozbrojenou posádkou, veslující od jedné lodi k druhé a sbírající otroky, vrhli se na kolena a prosili nás, ať je radši zabijeme. Námořníci ronili slzy a začali proklínat císaře a všechny Řeky. Když člun přirazil k boku lodi a velitel vojáků přikázal, aby otroci nastoupili, nebo je k tomu bude muset donutit násilím, hubený vousatý muž zcela ztratil hlavu, vytrhl jednomu námořníkovi nůž a prořízl si tepnu na zápěstí. Bělmo se mu hrozivě lesklo ve špinavém obličeji, rukou, z níž tryskala krev, divoce mával směrem k nám, a proklínal nás a celé křesťanstvo. Ta hrozná scéna na nás zlověstně zapůsobila. Když jsme se otroků zbavili, Řekové, aby ulehčili svému svědomí, nás začali přesvědčovat, že ti uprchlí otroci byli určitě nebezpeční zločinci, protože Turci obvykle s otroky zacházejí dobře a po uplynutí příslušné doby je někdy i osvobodí, neboť jim to jejich víra přikazuje. Většina rozumných otroků se smířila s osudem, někteří se dokonce obrátili na islám a stali se z nich poturčenci horší Turka.
Na to někdo z námořníků řekl: „Kéž by se vám Pánbůh pomstil a udělal z vás turecké otroky, abyste poznali, jak chutná otroctví." Ve mně to však probudilo zájem a začal jsem se Řeků vyptávat, jak je možné, že v zemích, které upadly pod tureckou nadvládu, se křesťanští obyvatelé nebouří, i když jsou v převaze. Rozum by napovídal, že turecká vláda bude nestabilní, ale proti všemu očekávání se pod jejich vládou Bulhaři a Makedonci stali pokojnými národy, třebaže předtím neustále bojovali jak sami mezi sebou, tak proti Byzanci.
„To je mír smrti," řekl někdo z Řeků, kdo nechtěl o Turcích říct nic dobrého. Ti rozumnější mi však vysvětlili, že Turci v zemích, které ovládnou, pronásledují jen bývalé vládce a pány a bez milosti je zabíjejí, dokonce i ženy a děti, a ušetří jen ty, kteří se obrátí na islám a začnou Turkům sloužit. Naopak s rolníky a s chudým lidem zacházejí Turci dobře, dovolují jim svobodně vyznávat svou víru a požadují od nich mnohem méně daní, než kolik museli platit dřív. Tou nejtěžší daní je pro křesťany určený roční počet zdravých chlapců, které jim Turci zabírají, aby z nich vychovali vojáky oddané islámu. Když se z těch chlapců však stanou janičáři, jsou většinou se svým osudem spokojeni a stydí se za své křesťanské rodiče. Také o…
