3
V půli cesty mezi železniční stanicí a Port Warwickem – celková vzdálenost je asi dvě míle – končí bažina v bezútěšných, osamělých chomáčích orobince a postupně přechází do vyšších rostlinných pásem. Po obou stranách silnice tu bují nevzhledný plevel, ostružiní a hloží neurčitého špinavého zabarvení, které se s nesmírným úsilím probojovává jílem, aby nakonec rozkvetlo v celé své zakrnělé a šedé nádheře a sklánělo a chvělo se ve větru. Oblast, sousedící s tímto jednolitým pásem vegetace, chmurně připomíná město: je viditelná ze silnice, která se tam nakonec stáčí a protíná ji. Kupí se tu velká skládka odpadků; nasládlý rostlinný pach neustále stoupá do vzduchu a z dálky je vidět celé duhové roje masařek, jimiž se odpadky jen černají a občas i žravé krysy, které panáčkují jako veverky, a mírnýma, krhavýma očima netečně zamrkají na vyděšeného turistu ze severu.
Přibližně v těchto místech, když pneumatiky limuzíny melodicky svištěly po rozpáleném asfaltu k městu, přepadla Dolly opět předtucha. Bylo čím dál víc teplo; od silnice se valil v těžkých vlnách žár. Bylo tak dokonalé bezvětří, jako by travinám na obou stranách cesty, horkým, vyprahlým a nehybným, hrozilo vznícení. Dolly cítila, jak jí pod pažemi stékají stružky potu. Hromady odpadků, sálající odporný pach, zmizely, a limuzína trhavě vyrazila k malému mostu. Pod ním tekl poloslaný potok znečištěný kalem, který ničil vše živé kromě velkých chomáčů řas, zelených jako hrachová polévka, nad nimiž poletovaly nebo se nehybně vznášely vážky, jakoby zavěšené na neviditelných vláknech v sluncem prozářeném vzduchu. Dolly se malomyslně zahleděla na potok: kolovala o něm hloupá historka – kdysi do něho spadl černošský trestanec a utopil se; při každém výročí své smrti, jeho tělo kupodivu nebylo nikdy nalezeno, vynoří se prý v noci z potoka a pokrytý kalem, uslintaný se plíží městem za krásnými ženami, aby je znásilnil a zatáhl do záhadných hloubek svého hrobu. Pookie jí tento příběh vyprávěl pokaždé, když šli kolem potoka, a třebaže pověsti nevěřila, vždycky jí zamrazilo v zádech.
Limuzína se najednou prudce zakymácela, naklonila se a Dolly, vržená dopředu, cítila, jak se jí zvedá žaludek: to škubnutí, pohled na traviny a odpadky, a navíc to parno ji už tak nesnesitelně skličovaly, že celá mokrá a zvadlá se zoufalým výkřikem klesla zpátky do sedadla a sevřela Loftisovi ruku. Loftis ruku rychle odtáhl. Udělal to už podruhé, uvažovala, a jak se na něho podívala, pojala ji ta strašná předtucha.
Už mě nemiluje. Opustí mě.
Stejné tušení měla i poslední noc a teď je má zas. Zmocnila se jí náhlá beznaděj, schoulila se do koutu sedadla a odtud ho pozorovala. Loftis bezmyšlenkovitě zíral z okna. Kolem se mihla osamělá vrba a za ní, jak Dolly sledovala jeho pohled, spatřila půl tuctu rezavých, obrovských cisteren, vystupujících z pustiny jako hnědé pahýly děsivého seskupení zmrzačených obrů. Byly ještě daleko, ale vůz se k nim neustále blížil, a to ji bůhvíproč naplňovalo strachem a hrůzou. Tiše se v koutě rozplakala, propadlá smutné šedé mlze sebelítosti; drobné slzy jí pomalu kanuly po tvářích. Je to pravda, pomyslela si; je to zřejmé z jeho jednání. Nemiluje mě. Přišel dnes ráno pro mne jenom proto, že Helen s ním nechtěla jít. Mlžnou clonou melancholie si Dolly všimla, že Ella Swanová má dole na krku pod prošedivělými a neučesanými prameny černošských vlasů hnědou bradavici.
Všechno je tak odporné!
Odvrátila se a nešťastně hleděla z okna: Loftis se určitě tak nechová proto, že by se trápil kvůli Peyton, ale že už mě nechce. Je to tak. Z hromady smetí nehlučně vzlétli dva luňáci, střemhlav se snesli do travin a zmizeli.
Dobrá, pomyslela si zahořkle; po pravdě řečeno to všechno nějak cítila v posledních měsících, i když skutečnost, že tu něco neklape, si plně uvědomila teprve včera večer. Koneckonců už jednou ji opustil, aby se vrátil k Helen. Jenomže tentokrát jde o jeho rozvod. Chtěl by vycouvat na poslední chvíli. To by chtěl. A ten včerejší večer. Ten včerejší večer by…
