Celá e-kniha Ulehni v temnotách ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
5
Pohřební vůz a limuzína projely středem města a na silnici vedoucí západní periférií ke hřbitovu, vzdálenému odsud na šest mil, zřejmě nebyl velký provoz. To znamenalo pro pana Caspera značnou úlevu a stejně tak i pro Loftise – i když snad v menším měřítku. Loftis věděl, že nesmí myslet na věci příští, a přistihl se, což bylo zvláštní, že soustředěně sleduje každé zastavení, každé stočení pohřebního vozu, jak projíždí před nimi kolem patníků, a že u dopravních světel s hrůzou pozoruje, jak se těžko rozjíždí a z kapoty se mu valí kouř. Loftis věděl, že by další poruchu pohřebního vozu nesnesl. Asi by mu nezbylo než se rozběhnout pryč a z plna hrdla vykřikovat svou bolest, nebo kdyby se to stalo až kdesi na silnici, prchal by lesy a bažinami, až by se nakonec zhroutil někde v houštině, která by milosrdně skryla jeho oči před sluncem. Byl to opravdu příšerný okamžik, když se pohřební vůz v poledním ruchu úplně zastavil. Stalo se to ve chvíli, kdy se obě vozidla zapletla do dlouhé fronty aut, stojících na červenou na křižovatce Čtyřiatřicáté ulice a Virginské třídy. Nemuselo k tomu dojít, protože pan Casper ne jednou, ale třikrát Barclayho upozornil, aby volil méně frekventovanou trasu přes Niggertown. Ale stalo se a uvízli nadobro. Barclay roztáčel startér, ale vůz se ani nepohnul a ze všech stran se v tom poledním horku rozpoutal neuctivý a šílený ryk klaksonů. Současně se z limuzíny ozval zoufalý hlas. Jako by horko, smutek a napětí našly své vyjádření v tom zběsilém vřeštění houkaček; i všichni ve voze se trochu ozývali. Nebyly to žádné afektovaně sentimentální projevy; spontánně tryskaly ze srdcí překypujících bolestí: Dolly se znovu rozplakala, Loftis zalapal po dechu a zakryl si oči rukou, Ella zhluboka povzdechla či zavzlykala, těžko říct, byl to jakýsi žalostný zvuk, který začínal až kdesi hluboko v prsou a přešel v měkký, vysoký a protáhlý tón smutku, končící slovem „Ježíši“.
Pan Casper jen procedil mezi zuby „zatraceně“ a vystoupil z limuzíny. Barclay se rozčilený a nervózní vynořil z pohřebního vozu a objevil se i policista se zdvořilým dotazem (jak se ukázalo, ze všech chodců i motoristů jedině on vycítil nutnost taktu v této situaci), co se přihodilo a proč, a zda by nemohl pomoci. Štěstí, že přišel, protože právě jemu se podařilo vůz nastartovat. Zkoušel to Barclay, po něm pan Casper a nakonec policista: starý trik, mumlal, osvojil si ho v Itálii, kde jezdil s armádními náklaďáky. Byl to mladý, silně opálený a schopný chlapík a prostě jen smáčkl spojku, a pak než stiskl startér, vytáhl páčku sytiče a stroj se nádherně rozběhl. Pan Casper mu srdečně poděkoval, vrhl temný pohled na Barclayho a vsoukal se zpět do limuzíny.
Situace na silnici se trochu zlepšila, a tak mlčky pokračovali v jízdě. Kolem nich se míhaly borové háje; obloha byla blankytně modrá, jen na obzoru vystupovaly mohutné bouřkové mraky. Loftisovi došly cigarety, a třebaže věděl, že Dolly ještě nějaké má, nechtěl s ní nic mít – nic, už nic, opakoval si v duchu – a tak zamítl svou nevyslovenou prosbu a jen seděl a trpěl. Pan Casper, říkal si, na kuřáka nevypadá.
„Miltone,“ ozvala se Dolly uprostřed nepřetržitých vzlyků. „Slyšíš, Miltone, řekni mi něco. Vždyť ti bude líp, když s někým promluvíš. No, řekni něco –“
Na Miltonovo „Mlč“ zmlkla, takže ve voze se ozývaly už jen její tiché vzlyky a šustot sukně Elly Swanové, když si občas poposedla na sedadle, s očima obrácenýma ke střeše vozu jako při modlitbě. Miltonovi nestačil vítr vysoušet čelo zalité potem a rozpálené horečkou, navíc se mu zvedal žaludek, jako by mu v těle vytryskla odporná fontána. Hlavou mu táhly podivné myšlenky jako dávné obrázky v laterně magice a valily se na něho vlny tupé, pokořující nostalgie, smutné vidiny, jaké se vynořují na pokraji spánku: Helen, Helen, říkal si ospale, má ztracená, má milovaná Helen, proč jsem se tě vzdal? Vize oslepující jako sluneční světlo a dokonalé jako květ gardénie, který si pamatoval z jednoho tanečního večírku, trvajícího až do rána,…
