Ulehni v temnotách (William Styron)

4

Po celou cestu k Helen, vlastně už od samého rána si důstojný pán Carey Carr neustále říkal: Ubohá Helen, ubohá Helen. Jen tolik a nic víc, protože takovéhle nezměrné a beznadějné trápení nelze zmírnit zbožností ani modlitbami; jedině lidskost ho donutila, aby se jí svou trochou snažil nějak přispět, a tak ho nenapadlo nic jiného, než to neustálé ubohá Helen, ubohá Helen. Zastavil se před dopravním světlem u obrubníku. Vozovka, odrážející sluneční paprsky a tetelivý žár, se před ním svažovala a jeho vůz, chevrolet kupé, začal sjíždět na přechod pro pěší. Přitáhl ruční brzdu a rozhlédl se. Na rohu ulice nad uzenářským stánkem visely hodiny, v poledním slunci neonově modré. Bylo po půl dvanácté, přijede pozdě.

Carey Carr nosil brýle a měl rozštěpenou bradu. Ve svých dvaačtyřiceti vypadal ještě mladě, měl kulaté, buclaté líce a jemné rty, ale kdo ho znal, věděl, jak rychle dovede tento rys andělské prázdnoty a bezkrevnosti, na první pohled tak zřejmý, zmizet, a že v tom obličeji se zrovna tak může zrcadlit i rozhodnost a neochvějná vášeň. Za mladých let se pokusil uchvátit všechnu krásu světa, ale neuspěl. V šestnácti psal básně a byl přesvědčen, že skutečnost, že není příliš mužný, je přese všechno trochu tragická, s příznakem vznešenosti, určená mu již osudem. Byl jedináček. Jeho matka, vdova, s krásně jasnýma očima a s nádhernou pokožkou, jež jí těsně přiléhala přes křehký oblouk lícních kostí a zvýrazňovala tak rty stažené v koutcích dolů, působila dojmem, jako by se neustále nad něčím rmoutila. Ve skutečnosti však nebyla smutná. Byla opravdu sladce líbezná a hloubavá, s určitou dávkou starosvětské bodrosti a Careyho milovala nade všechno na světě. Povzbuzovala jeho citlivou povahu, a když mu bylo sedmnáct, vypravila ho do Lee u Washingtonu, kde žil a působil slavný básník. Byl to však chybný krok. Carey, sveden přesvědčením, že je génius, chrlil téměř po celý rok jeden sonet denně, až nakonec vyčerpán, ale plný nadějí je odnesl básníkovi – bylo to tři sta sonetů v purpurové vazbě – nikoli kvůli zhodnocení, ale aby se jim někdo obdivoval. A byl to trestuhodný omyl. Básník, nedůtklivý muž s velrybím tělem, už většinu svých problémů řešil v jídle a v kousavém, nepřetržitém tlachání o chlapcích na universitě, které považoval za úchylné. Básně už nepsal a poezií, po pravdě řečeno, všeobecně pohrdal, až na svou vlastní, kterou každou sobotu večer recitoval v kroužku asi půl tuctu mladých mužů, malátně rozsazených kolem něho na podlaze a popíjejících sherry. Ke Careymu se sice snažil být laskavý, ale řekl mu jen brutální pravdu: ty sonety – a chlapec to konečně pochopil – jsou žalostně ubohé. Příliš si na nich zakládal a tento neúspěch otřásl jeho zdravím a duchem. „Nervově se zhroutil,“ jak se tomu tenkrát říkalo, a jeho matka, žijící v Richmondu, ho urychleně poslala do horského sanatoria v Blue Ridge.

Jeho zkoušená duše však postupně znovu nabrala sil. Na matčinu radu začal číst bibli. Hory ho uklidňovaly; mysl se mu opět povznesla, i když jiným směrem; se stejnou tvrdošíjností, s jakou vyráběl dříve sonety, nabýval nyní přesvědčení, že Bůh kraluje na vysokých štítech. Mívával i vidění, které, jak se mu nyní zdálo, se mu zjevovalo po dobu několika měsíců. Jeho obrazotvornost se odpoutala jakoby v horečce, povznesla se do nadpozemského království, do vysoko položených údolí, dýšících dechem věčnosti; obklopilo ho oslnivé světlo a později pochopil, že to byl zázrak, protože ta zář přicházela zajisté přímo z nebes. Potom se vracel na světelné vlně měkce k zemi – otřesen, obětován a krajně nespokojen. Rozhodl se, že se stane pastorem, aby tvrdým životem, prací a modlitbou znovu našel onu vizi. Matka ho v tom podporovala. „Carey, miláčku,“ říkala a hluboké, jasné oči jí zvlhly, zatímco půvabná, posmutnělá ústa se měkce stáhla, „tvůj děda byl duchovní a jeho otec také. Byla bych opravdu tak šťastná.“ Možná že si myslela, že díky záhadám teologie by mohla mít na něho ještě větší vliv a měla by ho ještě více pro sebe. Ale i v tom se mýlila. Carey totiž, když o několik let později opustil seminář v Alexandrii, se k nepoznání změnil. Přibral skoro patnáct kilogramů, úporným úsilím se naučil plavat a hrát baseball, čímž se vůbec zbavil jakýchkoli rysů zženštilosti, a dokonce se při tom novém a příjemném dozrávání vášnivě zamiloval do dívky, která pracovala v kanceláři semináře jako sekretářka. Ráz dva si ji vzal. O rok později mu zemřela matka, a až na smrtelné posteli se rozbědovala, že ji po celý život všichni jen klamali a podváděli – kdo a jak, na to se nikdo neodvážil ptát – a Adriennu, Careyho nevěstu, zapřísahala, aby o něj pečovala a milovala ho tak, jak ho milovala ona.

Nyní již osmnáct let působil v Port Warwicku, nejdříve jako pomocný kazatel, později jako kazatel protestantského episkopálního kostela sv. Marka. Měl tři dcery, z nichž té nejmladší, pětileté Lindě Byrd, věnoval letmou vzpomínku, zatímco čekal před dopravním světlem na zelenou, protože včera měl narozeniny a líce mu jemně voněly vodou po holení, kterou mu darovala. A jak tak na dcerku myslel – vnikla mu jen na okamžik do myšlenek, které již od rána byly převážně chmurné a plné melancholie – pousmál se a vdechl vůni vody po holení. Potom si připomněl Helen Loftisovou a na tváři se mu objevil opět ten vážný výraz plný mladistvé a vytrvalé vášně – vášně, která, i když se ji neodvážil tak definovat, byla zčásti zvláštním a tragickým pocitem smutku, že nikdy nebyl s to dosáhnout úplné vize Boha, a zčásti oddaností – oddaností jeho skrovným povinnostem, které plnil, jak nejlépe dovedl.

Světlo, jak se mu zdálo, ukazovalo červenou několik minut. Za jeho vozem vyrazil prádelní nákladní vůz a řidič, mladík s obnaženýma, vyzáblýma rukama a s pokleslou čelistí, zničehonic zastavil drze vedle něho. Vyměnili si lhostejné pohledy, a ačkoli se Carey pokusil o jemný úsměv, mladík odvrátil pohled a s nevrlým soustředěním se věnoval studiu přístrojové desky. Carey, celý zpocený, se také odvrátil a pozoroval světlo, ještě stále červené, a křižovatku, kudy se v tom horku právě plahočil předměstský autobus, jedoucí směrem na západ, kde nakonec zmizel jakoby unášen jedovatě fialovými vlnami výfukových plynů.

Světlo přeskočilo na zelenou; prádelní nákladní vůz vyrazil kupředu, předehnal chevroleta s dráždivým zakvílením pneumatik a ztratil se za uzenářským stánkem. Carey se rozjel; vzduch, svištící kolem něho, mu ovíval tvář a on si v tom horku a s myšlenkou na tu naléhavou záležitost říkal: Je to nutné, musí to být. A uháněl po silnici padesátimílovou rychlostí.

Carey žil na opačné straně města a málokdy jezdíval do čtvrti, kde bydleli Loftisovi, touto cestou: byla sice kratší, měl-li člověk naspěch, ale byla zároveň i ošklivější, což si nyní uvědomoval: asfaltová silnice protínala bažinatý terén, nevhodný jak pro průmysl, tak pro obydlení, terén lemovaný sešlými garážemi, párkařskými stánky a promáčenými stany Madam Olgy nebo Doreen, různých těch kočujících chiromantek, které se nešťastně zmítaly mezi návštěvami ubohých a rozrušených, Bohem opuštěných neurotiček a mezi raziemi, které jednou měsíčně pořádal okresní šerif. Carey právě zahlédl takový stan – tyčil se v lesíku, před ním stála stará žena v zástěře a v strakatém hedvábném šátku, otáčela se pod borovicemi a temnýma, rozpačitýma očima ho pozorovala. Potom odešla.

Ale co Helen? Co jí řekne? Bál se okamžiku, až ji spatří, a zároveň věděl, že ze všech lidí na světě jen on jí může dnes poskytnout potřebnou sílu. Carey byl tím zármutkem zmaten. Byl si jist, že hluboce cítí a chápe jako každý jiný člověk, avšak byl od přírody konzervativní a nedůvěřivý a dosud po všech těch letech měl neustále dojem, že se mu v přítomnosti truchlících lidí plete jazyk. Nevázaná rozjařenost i nesmírný smutek ho přiváděly do rozpaků, zvláště ten smutek; sám osobně dával přednost tomu, aby život plynul příjemně a bez nesnází, což považoval za svou menší tragédii. Protože je-li někdo tak opatrný a rezervovaný jako on, jak má potom doufat, že jednou bude povýšen na biskupa?

Nad borovými lesy přelétl stín jestřába: zjevení černé jako dým; borovice jako by se zachvěly, ale jestřáb zmizel a vznášel se nad střechou benzínové stanice, šerý pták s roztaženými křídly, ukřižovaný stín. Carey se podíval na hodinky: měl by si pospíšit. Zatroubil, zlehka předjel vůz, jenomže si nevšiml dalšího, který se nejasně rýsoval v protisměru. Srdce se mu rozbušilo, ale naštěstí se manévr podařil; řidič třetího vozu – nebyl to obyčejný vůz, ale dodávka –, mu při míjení pohrozil pěstí a křičel cosi sprostého. Carey se chvěl, zpomalil a pomyslel si: Chyběl už jen vlásek, a potom opět: Ubohá Helen, ubohá Helen.

Den jako by byl plný hrůz. Helen by nikdy neplakala; proč ho to jen napadlo? Je to beznadějné. Ztratila schopnost milovat i trpět, jako když na nějaké sluncem vyprahlé vysočině vyschne pramen. To bylo to nejhorší. Co si vlastně představoval? Bože, pomyslel si, musím jí ukázat světlo. Musím znovu spojit Helen s Loftisem. Bože, dej mi sílu. Projela jím dychtivá žádostivost a oči se mu zalily slzami. V Niggertownu, kolem černošských chajd na spadnutí, obrostlých letním zimolezem, a kolem žen v zástěrách, sunoucích se v průvodu po zaprášené ulici, opatrně zpomalil a myslel na sv. Bernarda. „Ach lásko,“ zvolal nahlas, „vše, co dí spřízněná duše, hlásá jen a jen tvou slávu; zmocnil ses jí, jejího srdce a jazyka.“ Cožpak není východiska, přemýšlel, jak ji pozvednout a opět uzdravit? Lámal si tím hlavu celou cestu Niggertownem. A jel dál. Ta myšlenka v něm utkvěla; utřel si čelo, přitom stále uvažoval, a pak se stočil na silnici podél pobřeží, kde v dálce ve své pramici na tichém moři černošský rybář chmurným a umírajícím hlasem přivolával vítr.

Carey si zavzpomínal: přišla k němu jednoho nedělního deštivého večera, v říjnu, před šesti lety, kdy se na farním trávníku v zmáčených kupkách povalovalo listí platanů a kdy ho vítr, foukající od řeky v stále silnějších a chladnějších výstražných závanech, přinutil k tomu, aby pomyslel na kýžená nová kamna a zároveň si připomněl svého Boha, který se mu měl, jak ho v modlitbách vzýval, ještě v témž roce, nejspíš tak před adventem, konečně zjevit. Bylo to období sebezpytování a nejasného, beztvarého tápání. Vypukla válka a těžce se lidem kázalo o víře, která v nich byla beztak velmi chatrná a před hrozivými větry „kosmického kataklyzmatu“, jak to dnes ráno nazval ve, svém opraveném kázání, se jen vypařovala. Měl však i osobní problémy. V suterénu, přímo pod jídelnou, termiti rozhlodali valnou část stavebního dřeva; nic netušil, objevil to teprve nedávno, po bezstarostném, příjemném létě, a tak se v jídelně stolovalo neklidně a nervózně, se stálou myšlenkou na účty za opravy, což ho znepokojovalo. A hromadily se další účty: jeho dvě dcerky procházely rokem dětských nemocí, a jak už to bývá, chytaly je jedna od druhé; dětskému lékaři dlužil dvě stě čtyřicet dolarů. A byla to právě návštěva doktora, která mu toho večera zkazila beztak již zoufalou náladu.

Stál u vchodu; Adrienna odešla s dětmi nahoru, mladší z nich zřejmě už bude zase nemocná. „Není to nic vážného,“ řekl lékař, „nedělejte si s tím starosti.“ A odcházel. Carey stál na zasklené verandě s receptem v ruce, pozoroval koncová světla lékařova vozu, jak mizí ve tmě, a napadlo mu, jako už tisíckrát předtím, že tohle je snad nejhorší – jít životem v očekávání, že všechno bude lepší, v naději, že přijde prázdný a nečinný den, kdy člověk nebude mít žádné starosti, a třebaže si uvědomoval, že čekat na takový krásný okamžik je pošetilé, věřil a dále setrvával v těch ubohých iluzích: tápal po něčem významném – jeho myšlenky však přešly do všední a zmatené modlitby, kterou nedokončil. Zahleděl se na trávník, na hráz a za řeku. Platany se holé zmítaly; jemné měsíční světlo, prostupující průrvou v mracích, postříbřovalo kůly, zpěněné vlny a stěžňoví plachetnic, trčící k nebi jako stříbrné, prosebné ruce. Stíny mraků chvílemi překřížily a zatemnily měsíc, který se nad Port Warwickem pojednou zdál příliš divoký a strašidelný, a právě v tomto světle, když už se chtěl otočit, přicházela k němu Helen Loftisová: vystoupila z vozu a v dešti spěchala po cestě.

Podal jí ruku. „Helen Loftisová,“ řekl, „co vás vyhání do toho deště?“

Rozpačitě a vzrušeně si sundala z vlasů zelený hedvábný šátek a zatřepala jím, že drobné kapky stříkaly na všechny strany, ale když vystupovala na verandu, usmála se a nejistě řekla: „Napadlo mě jen tak, že bych k vám měla zajít.“

Překvapovala ho a mátla od samého začátku. Ale když jí pomáhal z pláštěnky, zamlouval to kolem dokola, jako by přijímat jednu ovečku, osamělou vdanou ženu, v tak pozdní době, v deset třicet večer, bylo tou nejpřirozenější věcí na světě, a mrzelo ho, že je bez saka, jen tak v košili.

„To je mi velmi hezké překvapení,“ řekl v dobré míře. „Adrienna vás jistě ráda uvidí. Doufám, že ji dostanu dolů. Je nahoře u Carol –“

Jemně se dotkla jeho ruky. „Ne,“ řekla rozhodně, ale se stejným odzbrojujícím úsměvem, „nechte ji. Chci mluvit s vámi.“

„Ach.“ Odložil jí plášť na stolek a v rozpacích – obklopilo je trapné ticho – ji odvedl do své pracovny: předělané boční verandy, vykládané ošklivým leštěným dubem, tmavým jako lampová čerň, do místnosti, kterou vždy považoval za střízlivou a pohodlnou, protože se tu světské prvky obratně mísily s církevními; tak například jedné stěně vévodila Velasquezova produkce a hned na vedlejší byl úřadující biskup, krásně zarámovaný a s podpisem. Zde mohl Carey pracovat, odděleně od rodiny, nebo prostě meditovat. Na strohém pracovním stole, podobném bedně, stál stříbrný krucifix, který před lety koupil v Canterbury. Když se pootočil na židli, mohl bezděčně sledovat pobřeží a neúprosnou romantickou hru vln: vlny krotké a sytě modré, často však vystavené divokým, náladovým poryvům. Krucifix i řeka mu někdy svým způsobem přinášely uspokojení i palčivé prchavé nápovědi onoho světa.

Usadil Helen a otevřel okno, bylo tu trochu zatuchlo. Otočil se. „Nechcete se napít, Helen?“

„Ne,“ řekla, „děkuji.“ Pak živě: „Nebo raději ano. Dejte mi ale do sklenky málo whisky. A bez vody.“

Usmál se. „Dobrá, jsem tu hned. Musím si vzít taky sako.“

„Nedělejte si s tím starosti, Carey,“ řekla spěšně. „To jsou samé formálnosti!“

Něco ho na ní znepokojovalo – snad jakási neurčitost nebo způsob, jak stále poposedávala na židli – přesto se usmál, jak nejlépe dokázal, poklepal jí na rameno, podal jí k prolistování výtisk časopisu Life a šel pro skleničky. V kuchyni vytáhl zásuvku, a jak v hromadě šlehačů, lžic a kleštiček na led hledal vývrtku, najednou si ohromeně uvědomil (totiž až do tohoto okamžiku – snad proto, že byl ospalý – měl v hlavě téměř prázdno), proč vlastně Helen přišla. I když nejasně. Ostatně co jiného by mohla chtít, když přišla tak rozčilená v této noční hodině a v dešti? Měl slabý dojem, že to ví: kolovaly přece různé klepy – drobné pověsti, narážky a různá významná pomrkávání, což mu na shromáždění jeho oveček neušlo a z čehož, jak řekl Adrienně, dostával trnutí zubů.

Začaly teprve nedávno – ty pověsti o Loftisových, fámy o „jiné ženě“, klevety, které ho příliš neznepokojovaly proto, že se týkaly Loftisových, a ty tak dobře neznal –, nicméně mu podrývaly jeho koncepci o převaze lidské slušnosti.

„Podívej se, přece,“ řekla mu Adrienna – vrhala slova přes rameno svým zvláštním, nedbalým způsobem, když si večer živým a sebevědomým gestem ženy z vyšší společnosti česala nádherné plavé vlasy, pohybem, o kterém se jí nikdy neodvážil říci, že mu skutečně působí trnutí zubů – „ovšem, podívej se, Carey, přece dobře víš, že tyhle zábavičky nejsou pro lidské plemeno žádnou novinkou. A jestliže se o tom zmínila Alice La Fargeová, je to jenom tím, že jí to moc mluví, a když se to vezme, k duchovnímu by měla mít víc ohledů, ale koneckonců skoro každý ví, nebo se později přesvědčí, že v Helen Loftisové je plno drobných zmijí. Nemůžu říct, že bych to Miltonovi nějak zazlívala. Ve Francii –“

„Ale Adrienno!“ řekl vážně, „nechci, abys takhle mluvila,“ a pak si uklidněn usedl vedle ní na stoličku a trpělivě jí vysvětloval, že ovšem, uvědomuje si, šlo pouze o žert, ano, pravda, nejsou přece ve Francii, a jak už dříve zdůraznil, sláva tohoto novodobého protestantismu spočívá v jeho svobodomyslnosti: avšak ona zajisté velmi dobře ví, že rodinný krb je posvátný – jistě, Adrienna pouze žertovala a oba se pak tomu smáli – a tak dále, a tak dále, a tak dále. To se odehrálo před několika měsíci a už na to zapomněl; přesto se mu teď v hlavě vybavily dvě nejasné a rozporné představy: na jedné straně viděl Loftise, pohledného, dobromyslného, hovorného, vůči kterému pociťoval mírnou nelibost (totiž Careyho dvouleté naléhání, aby se stal členem farní správy a občas chodil do kostela, s humorem odbyl) a na druhé straně Helen – jak se ti dva mohli k sobě hodit? Přicházela každý týden do nedělní školy zcela samozřejmě, byť sama, a přiváděla obě děvčata, ty úžasně si nepodobné děti – která opravdu vypadala jako v horečce, a jakoby nešťastná a chladná. Ano, chladná; myslel na Loftise a na Helen a nakonec na Adriennu, která byla vskutku velmi milá, neochvějná a překypovala tou nejvřelejší a nejsladší vášní. Pak vše pustil z hlavy.

Natáhl si svetr a vypnul v kuchyni světlo. Když přinesl nápoje do studovny – pro ni whisky, pro sebe kapánek brandy –, unaveně si pomyslel: Kdybych byl baptista, všecko bych viděl černě nebo bíle a mohl bych si vybrat, buď hříšnost, anebo nevinnost. Helen, stojící u okna, se k němu otočila. Už se zřejmě uklidnila, tvářila se vyrovnaně, měl však dojem, že před chvílí plakala. Dělal, že si toho nevšiml.

„Posaďte se, Helen,“ řekl klidně a sám usedl za psací stůl. „Tak co mohu pro vás udělat?“ Není příliš úřední? „Něco služebního nebo soukromého?“

Vytáhla z kabelky kapesník a hlasitě se vysmrkala. Pak opatrně a s nechutí srkala whisky. Když se naklonil dozadu, aby přivřel okno, židle pod ním naříkavě zavrzala; venku závan větru zvířil nad trávníkem hromádku listí.˙ Konečně způsobem, který by, kdyby se na něho nedívala tak vážně, mohl pokládat skoro za koketní – třebaže chladný, pomyslel si – ostýchavě řekla: „Carey, nejsou vám odporné ukřivděné ženy?“

„Proč, Helen,“ řekl s úsměvem, „nevím, co tím myslíte. Co vlastně –“

„Tím chci říct,“ přerušila ho, „zda neopovrhujete ženami, které jsou tak nějak nejisté nebo hloupé nebo co – snad obojí –, že tráví čas bláznivým hledáním, čeho by se chytily. Víte, co mám na mysli.“

„Myslím, že vám rozumím,“ řekl. „Ne, neopovrhuji jimi.“

„Takové ženy,“ pokračovala, „jsou vždycky ukřivděné.“ Odmlčela se. „Říkám jim tak.“ Odvrátila se a hleděla do okna. Na okamžik zvážněla a pokojně se zahloubala. Ale nezachmuřila se. Vypadala velmi krásně: kolik je jí asi let, napadlo mu. Bude tak kolem čtyřicítky – takhle si asi představuje reklamní pracovník profesorku, s neuvěřitelně jemnou pletí a s mírnýma, neprofesionálníma očima. Zvláštní, dříve se mu nikdy nejevila zajímavá, a náhle si chtěl zažertovat – ale otočila se a zamyšleně řekla: „Víte, Carey, nechci být ukřivděnou ženou.“ A pak, poněkud živěji: „Mohu vám o tom vyprávět?“

Nesnášel to sebelitování; jeho matka trpěla stejnou nemocí. Přesto řekl: „Pokračujte, Helen, povězte mi, oč vlastně jde.“

„Chtěla jsem vás navštívit už dávno, Carey.“

„Měla jste přijít, Helen,“ odpověděl.

„Byla bych už přišla, ale všechno mě děsilo. Nějak jsem se bála i sebe sama, protože jsem všechno tak dlouho v sobě nosila a snažila se být klidná a mlčet, rozumíte, s vědomím, že budu-li se svěřovat, zradím i sebe sama. To, co jsem pochopila, je do jisté míry strašné. Mám na mysli poznání, že je to i moje chyba. Částečně, ne úplně, rozumějte –“ upřela na něho oči a opět měl dojem, že Helen přesně ví, co ji trápí, jen neví, jak mu to má říci – „ne úplně,“ opakovala s důrazem na úplně, „ale to stačilo, abych si uvědomila, že budu-li to v sobě dlouho skrývat, určitě se zblázním. Dr. Holcomb –“

Odmlčela se a rychle, znepokojeně pozvedla ruku ke krku. „Nikoho nechci jmenovat!“ řekla. „Nikoho nechci jmenovat!“

„Pst, Helen,“ napomenul ji a Adrienna, v županu a v natáčkách, nakoukla do dveří: „Promiňte –“ pokývla chladně k Helen – „Carol je už v pořádku. Jdu spát.“

„Dobrou noc,“ řekl Carey.

„Dobrou noc, Carey.“

„Dobrou noc,“ řekla Helen. Dveře se zavřely. „Nikoho nechci prozradit. Nikoho,“ řekla vzrušeně. Podržel hořící zápalku u její cigarety; kouřila jednu za druhou a tahle byla třetí, a jak se k němu nakláněla, přidržovala ji ke rtům chvějícími se prsty.

„Uklidněte se, Helen,“ řekl něžně. „Dopijte tu whisky.“

Uposlechla. Pozoroval ji, a když potom odložila sklenku, jenom naslouchal. Už byla klidnější. Odvrátil od ní pohled a zadíval se k oknu. Noc houstla drobným mrholením. Z jednotlivých větví spadávaly poslední listy v nekonečných osamělých spirálách. Uvědomil si zvláštní spřízněnost s touto ženou: v čem asi spočívá? Hned však zpozorněl a s povytaženým obočím slyšel, jak Helen říká: „Nemohla jsem to pustit z hlavy, totiž to pomyšlení, že Milton a ta žena – budu jí říkat paní X, protože nemám v úmyslu ji prozrazovat, třebaže je vinna. Prostě jsem to nemohla pustit jen tak z hlavy. Bylo to k zbláznění. Víte, já to o nich věděla už dávno – nejméně šest sedm roků. Obávám se, že jsem byla celý život příliš citlivá na to, co je správné a co ne. Moji rodiče sloužili v armádě a bylo to svým způsobem veselé; byli ke mně nesmlouvaví, přísní a zdaleka ne takoví, jak si někdo představuje lidi od armády. Můj otec byl za války v Pershingově štábu. A jeho otec byl pastorem, a tak tatínek byl velmi zbožný. ,Helen,’ říkával, ,Helen, holčičko naše. Musíme se pevně držet toho, co je dobré. Armáda Páně je na pochodu. Napráskáme Hunům a po nich je na řadě ďábel. Tvůj tatínek ví, co je správné –’ a odrázoval v jezdeckých kalhotách a s bičíkem v ruce a já si řekla, že je jako Bůh. Vojáci ho měli rádi. Vštěpoval jim bohabojnost, když seděl na svém koni (tehdy sloužil u kavalérie a neznám nikoho, kdo by uměl tak nádherně, tak velitelsky sedat na koně jako on. Opravdu velitelsky). Fort Myer, ty krásné lesy a ta řeka v těch nejměkčích pastelových barvách – a měl jste to vidět při večerní přehlídce. Tatínek na jezdeckém koni – byl to stříbřitě lesklý bělouš, vzpomínám si, říkal mu Champ. A tatínek povídá: ,Ve svém útvaru nestrpím žádné špatné chování. Pochodujeme do války jako muži a ne jako kacíři a hříšníci? Říkali mu Krvavý, či Svatý Peyton. A já stála u cvičiště, bylo mi kolem šestnácti, a dívala se na něho. Mužstvo ho opravdu mělo rádo.“

Carey se zavrtěl a zapálil si dýmku.

„A jak byl přísný a odměřený. Ale prospělo mi to. Naučila jsem se, co je správné a co ne. Chodívali jsme do kostela každou neděli, ať jsme byli kde byli. A když se zpívaly hymny, po očku jsem ho pozorovala, jak mocně vyzpěvuje nádherným, zvučným a sebevědomým barytonem a kníry se mu třesou, dojímavě, ale přísně.

Ale k věci. Víte, Milton a já jsme byli nějaký čas šťastní. To asi nevíte. Pak jsme byli čtyři; bydleli jsme v bytě nad loděnicí. Měli jsme starou rozbitou fordku a o nedělích jsme všichni čtyři jezdívali na pláž, opalovali se na slunci a sbírali mušle. Jednou se nám vůz zabořil do písku, právě když jsme odjížděli domů, tak jsme ho tam nechali až do sedmi nebo osmi večer a vůbec nám to nevadilo, vrátili jsme se a sedli si do písku a pozorovali západ slunce a pili čokoládu, s Maudie a s Peyton, kterým bylo tehdy asi pět a čtyři. No řekněte, nebyla to krása, nechat tam starý rozbitý vůz trčet v písku a vrátit se na pláž a popíjet čokoládu?

Byl to šťastný a úplně jiný život. Nemohla jsem na to zapomenout. Musím vám to říct.

Pít začal už dávno. Neměla tušení proč; snad už ji nepotřeboval, pokud Carey chápe, co tím má na mysli, nebo snad kvůli Maudie, že byl zklamán a tak. Bylo to ošklivé, ale zdálo se jí, že hlavní příčinou je ta druhá věc, i když, jak řekla, mohlo to vězet v obojím. Ona přece (jak si Carey jistě všiml) nebyla nijak úzkoprsá, ale on začal pít pořád – a tehdy také přestal chodit do kostela. Uvědomovala si, jak to všechno začíná docela prostě. Těžko si představit, co to je, stát nečinně nablízku a pozorovat, jak se rozpadává a bortí to, co člověk tak pečlivě stavěl, cihlu k cihle, v domnění, že je to bezpečné a pevné. Začíná to nenápadně, plíží se to každým měsícem, až to jednou člověka zaskočí, rozhlédne se a zjistí, že celá stavba, kterou tak pečlivě budoval – a ještě ani nedokončil –, se rozpadává jako písek ve vodě a že vylézají všechny ostré spodní hrany, takže to honem chce přikrýt nějakým pláštěm – zpočátku ho k tomu nutí pýcha –, ale později si už ani nepřeje nic skrývat, jen šíleně sbírá opadané kusy a jakousi poctivou zedničinou opravuje a opravuje a přitom si říká: „Už dost, prosím, už dost.“

A to jeho pití. A jak se chová k Maudie – pravda, nenápadně, to snad Carey chápe, zato však zákeřně, necitlivě, zkrátka ohavně. Jak se jen může takhle chovat? A pak ta ženská, paní X. Neváhala odhodit, řekla Helen, skořápku slušnosti a rozumu a obnažit duši, aby ukázala svou špatnost.

Celých šest let (Helen pokračovala) – dlouho poté, co se smířila s takovým životem, bylo její jedinou nadějí, že každou ztrátu přijme tak důstojně, jak jen dokáže, bez povyku, a že denodenně bude hledat pro svou duši nové postoje, nové bašty a nové naděje – prostě celých šest let byla svědkem toho, jak se Milton víc a více přibližuje k této ženě, sledovala jeho hloupé počínání, jako by pozorovala mouchu v pavučině někde dole v odporném sklepě – sama stále lhostejná, v ústraní a jen trošku posmutnělá: vidíš! jsou od sebe daleko, a přece se vzájemně dotýkají, jako nějakými tykadly – ta prostopášná a přičinlivá žena a její ubohý Milton, který se okouzlen marně snaží vyprostit z toho odporného bahna. Mouchy a pavouci, podzemní chlad. Bylo to snadné: i když je neviděla, pociťovala chvění, vycítila ten sladce se svíjející spletenec. Provedli to. Kolikrát, to nemůže říci. Je to vítězství té druhé ženy. Ubohý Milton!

Proč je z toho ještě stále smutná, když už smutek patří dávné minulosti, vzpomínkám?

Nechť jsou oba zatraceni, řekla si. Bože, prosím, zatrať je.

Bylo to hříšné, ale spravedlivé, když si přála, aby se utopili ve vlastní necudnosti, není-liž pravda? Carey nemůže mít tušení, jak hluboce se jí to dotklo.

„Proč muž nezůstane s ženou, která ho tolik miluje? Měl jste vidět tu nespravedlnost. Byla jsem z toho stále více nemocná; každou noc jsem se modlila, přece to všechno nemůže projít jen tak. Ale ten hřích. Nehřešila jsem také? Bože, co je hřích? Někdy mě ta nelogičnost života tak dokonale zmáhá, že si myslím: zde na zemi nečekej odměnu ani zastání. Někdy mě napadá, že život je jen velké nedorozumění a Pánubohu musí být opravdu líto, když vidí, kam to všechno dospělo.“

„Poslyšte –“

„Přede dvěma týdny jsme po večeři seděli na trávníku pod vrbou. Bylo to den před tím, než Peyton odjela na školu, a já jí celé odpoledne pomáhala s balením. Příští den jsme všichni čtyři měli jet do Sweet Briaru. Byla jsem unavená a bylo mi horko – totiž odpoledne jsem zajela do města, abych Peyton sehnala nový kufřík a klobouk, a všude byl nával –, víte, jak to chodí. Oddechla jsem si až po chlazeném čaji a po kávě. Asi týden před tím, víte, na tanečním večírku, který jsem pořádala pro Peyton, jsem s ní měla menší debatu, která mě dlouho trápila, ale nic, usmířily jsme se, víte, a už jsme se na sebe nezlobily. Tolik jsme se při balení zavazadel pobavily a obě nás to vzrušovalo, že se jede do té školy, a já byla tak šťastná – když si odmyslím smutek, který na člověka padá, když ví, že ho dítě poprvé opouští – a tak jsem tam jen seděla a pozorovala lodi, jak vyplouvají na moře, a kolibříky v květinách – a tak, však víte. Maudie si stěžovala, že ji bolí hlava, proto jsem jí pomohla po schodech a dala jí aspirin a řekla jí, aby si na chvilku lehla, a až si odpočine, aby mě zavolala. A ona mi řekla: ,Ano, maminko,’ natáhla se přes lůžko, zavřela oči a za okamžik usnula. Se spaním, chudinka, nemívá potíže …“

Carey si pomyslel: Kdyby už konečně mluvila k věci. Naslouchal však pozorně. Helen pokračovala a vyprávěla mu, jak stála u Maudiina lůžka a jak ji chvíli pozorovala. Slunce už zapadlo a zanechalo kolem mlhavé světlo, naplňující pokoj stíny. Slyšela, jak se Ella šourá dole na verandě, jak se Milton na trávníku baví s Peyton a pak náhlý smích – a to bylo všechno. Léto ještě trvalo, ale vzduch už voněl podzimem; v této roční době se už hlásí – kdy při západu slunce na chvíli utichne vítr, a do toho ztišení vnikne chladný vánek a z dubu spadne osamělý list a padá soumrakem, jako by se ho dotklo něco nebezpečného, konečného a zvláštního. Stála a kouřila cigaretu, pozorovala Maudie i ten neskutečný zvěřinec kolem sebe na stěnách – prasátka, kočičky a kachňátka v námořnickém oblečení, které tam byly nastálo, protože Maudie si to tak přála, a měla dojem, že se v tom šeru trhavě pohybují, tančí a křepčí, a když se na ně dlouho dívala, měla dokonce dojem, že téměř nepostřehnutelně pokyvují hlavou. A jak je tak sledovala, zničehonic, napřed v rozích pokoje, pak nad lůžkem se všechny ty kočičky, prasátka a kachničky začaly zmenšovat a v tichém tanci ustupovaly jedno za druhým. Helen zaslechla Peyton, jak dole vesele říká: „Králíčku! Tak to přece není, hlupáčku.“

Přijde okamžik – slovo, barva, závan větru – a člověk si právě myslí Život není zlý a pořád bude mír a pořád – a vtom prásk! Úvahy se roztříští jako vybuchlé hvězdy a vnucují se hrozné myšlenky na smrt a umírání.

„Králíčku! Tak to přece není, hlupáčku!“

Maudie se pohnula a ve spánku se otočila. Helen přešla k oknu. Viděla je dole pod vrbami; Peyton seděla na opěradle jeho židle a společně si něco prohlíželi – noviny nebo katalog; Peyton mu čechrala vlasy. Byl bez saka, v košili; mezi tyčkami židle mu byla vidět propocená místa pod pažemi.

„Seděla u něho,“ vyprávěla Helen, „zády ke mně. Byla v šortkách; viděla jsem její boky, tu těsně přiléhající bavlněnou látku, a napadly mě nestoudné myšlenky: že to tělo, které jsem nosila… ne, nechci to opakovat. A potom, ano, že to samé tělo, které bylo částí mého těla (tulila se k němu, že se nedalo říct, že by ve styku s muži byla bůhvíjak nevinná – víte, i když tím nemyslím Miltona) … To mě napadlo. Ano, to. Jak se bude povalovat v lesích v Sweet Briaru, daleko od domova a bez dozoru. A všecko to ostatní. Jak se dá snadno nachytat na nějakého mazaného kluka z university. A všecko to další. Vždyť to znáte. Jsem přece její matka. A tohle všecko mě napadlo. Pozorovala jsem je dál a přitom je nenáviděla.“

Nemohla si vzpomenout, jak dlouho to trvalo. Cigareta jí nehybně dohořela v ruce a popel spadl na parapet. Snad pět minut … a za sebou slyšela Maudiino oddechování. Co se s ní tenkrát dělo? Jak se na ně dívala, měla pocit, že vedle ní stojí ďábel, zatímco cigareta dohořívala a to chladné a hrozivé ticho se zmocňovalo domu, trávníku, dohasínajícího slunečního světla a každého stébla trávy a květiny a keře kolem. Kolibříci zmizeli a stromy přestaly ševelit. A ďábel jí řekl: Pohleď na ně, pohleď na jejich hřích, pohleď, jak tě oba oklamali: tebe a to milované slabé srdce za tebou, které se už brzy zastaví. On tě oklamal nevěrou a ona neřestí a sprostotou: nevděčností nestoudného dítěte.

„Políbila jsem Maudie, pak jsem sešla dolů po schodech a přisedla si k nim na trávník.“

Zde se Helen odmlčela, vzpomínal si Carey, a odvrátila se zmatená, jako vyprávěč, který oznámí: „Dovolte mi, abych vám řekl jednu historku,“ a potom se uprostřed zastaví, protože už zapomněl, jak ten příběh končí.

Naklonil se kupředu, odkašlal si a řekl: „Takže jste prožila okamžik opravdové nenávisti – nebo jak to nazýváte, zla a pokušení, že?“

„Ano,“ řekla po chvilce. „Ano, myslím, že je to tak.“

„A máte pocit, že jste zhřešila, protože jste ze zlosti tomu pokušení podlehla?“

„Částečně ano,“ odpověděla, „částečně je to tak –“

„Ale Helen,“ řekl přesvědčivě a přál si, aby se nezastavila na tomto bodě, kde mohl jen improvizovat, aby zakryl své rozpaky z ticha, „víte, Helen, to není nijak zlé. Všichni míváme nedobré myšlenky. Ano, kdyby rozum průměrného člověka – průměrného, rozumíte – byl vystaven veřejnému pohledu, odvažuji se vám říci, že by byl v minutě ukamenován. Ovšem, z hlediska duševního zdraví by bylo bezpochyby lépe, kdyby člověk mohl své impulsy kontrolovat a zbavil se jich dříve, než pokušení najde pevnou oporu – četla jste někdy Montaigne?“

„Ne.“

„Vezměte si třeba,“ řekl a pomyslel si: Je to inteligentní žena a má sklon k tragičnosti – ale její tragédie spočívá patrně v nějakém zklamání, snad v oblasti sexuální, a kdybych k ní měl lidský přístup – dobrá, uvidíme …

„Vezměte si jeho eseje,“ pokračoval, „a přečtěte si pasáž ,O některých verších Vergilových’, a zaženete démony dříve, než vám opanují rozum. To je –“

„Ale poslyšte,“ přerušila ho. „Nechte mě to dovyprávět! Mohu pokračovat?“

„Ach.“

„Mohu?“

„Ovšemže můžete.“

Vyprávěla dál a on se opět uvolnil a pozorně ji sledoval. Je to vskutku zvláštní žena. A jak je milá, příslušnice jeho farnosti … a celá ta historka o pokušení.

Z toho vyplývá, že snad všichni nespí. Pravda: to, co znal z psychologie, ho přivedlo k přesvědčení, že příliš silné vědomí zla často bývá následkem infantilních emocí: odtud pak ten primitivní fundamentalismus, kterým opovrhoval, zvláště jeho americkým vydáním. Zbabělý puritán, jak si vždycky myslel, nebo zbabělý fundamentalista, který se nechce podílet na svobodném náboženském zkoumání, používá ďábla jako obětního beránka, aby se zbavil potřeby pozitivní činnosti, a přitom říká: „Ďábel mě přinutil,“ místo: „Odvrátil jsem pohled od Kristova příkladu,“ a tímto myšlenkovým pochodem negativismu je mu pak usnadněno provést jakýkoli zločin proti lidskosti a rozumu. Ale tato žena je pravděpodobně jiná: přes veškerý zmatek vyzařuje z ní cosi silného, upřímného a hledačského, čímž vzbuzuje sympatii. Nechce žádné náhražky. Kdepak Montaigne. Opravdu zvláštní žena – přinejmenším jiná. A pokud jde o ďábla: zní to jako velký nesmysl, ale ať si ten svůj symbol ponechá – v nejhorším případě je to jenom dětinské. Zatoulal se v myšlenkách: myslel na neortodoxii a někdy sám zapochyboval, zda nepostrádá i on nějaký symbol.

„Chvilku jsem tam seděla,“ pokračovala. „Pletla jsem. Přišla Ella, sklidila šálky a misky, Milton konečně složil karetní stolek a odnesl ho do domu. Pozorovala jsem Peyton. Seděla schoulená na židli a četla nějakou informační brožurku, kterou rozesílá kolej nováčkům, aby věděli, kam jít, koho nejdřív navštívit, a aby se seznámili s předpisy a tak. Řekla jsem jí: ,Myslím, že ti ten klobouk půjde dobře k těm novým šatům.’ A ona nato: ,Hm,’ a já: ,Samozřejmě, červená se k tomu taky hodí. Mám na mysli ty šaty. Je to barva podzimu! A ona zas jen: ,Hm.’ Zvykla jsem si na ten vlažný a nepozorný tón, s Miltonem to dělá také tak. A není se co divit: úplně ji zkazil. Víte, na ten klobouk jsem si vzpomněla až v poslední chvíli, že ho potřebuje, a kdo se pro něj harcoval v té tlačenici a v tom horku? Já. Vybrala jsem moc hezký. Líbil se jí. Ale ta její drzost. Nad tím už jen mávnu rukou: Je už taková, to on všechno zavinil, a kromě toho jsem si vždycky myslela: ,Je mladá, je ještě velmi mladá,’ a říkala jsem jí: ,Nezapomeň, drahoušku, jak už jsem ti řekla, že si máš jednou týdně vyměňovat prostěradla. Spodní ulož do prádelního koše, vezmi hořejší a dej ho naspod …“ A ty hloupé detaily, jak má chodit do školy, byla jsem starostlivá, chápete. Načež zvedla hlavu, víte, zamračila se, jak to ona dovede, s takovou zakrývanou ironií, a povídá: ,Kristovy rány, mami, už jsi mi to všechno říkala,’ a beze slova se otočila a četla si dál. Dočista tak. Chtěla jsem jenom pomoci, ale on to všechno zavinil … Nevadí. Snažila jsem se mluvit klidně a řekla jí: ,Tak v pořádku, dobrá,’ nebo něco podobného. Pak jsem složila pletení, vstala a šla k svému záhonu.“

Chtěla Careymu vysvětlit, co pro ni znamená její zahrada. Kdykoli se jí vrátí ta hrozná deprese, utíká do zahrady, jako když umírající žízní spěchá k vodě. Češe a pleje a okopává, a když klečí na studené zemi, cítí – podle svých slov – že svými kořeny pevně tkví v něčem trvanlivém a podstatném a že už není částí rodiny. Nyní byla zády k Peyton. Zanedlouho se na terase ozvaly Miltonovy kroky, pak slyšela, jak si těžkopádně sedá vedle Peyton. Zaslechla i cinkot ledu, což znamenalo, že pije.

Chtěl jí právě něco říci – „Helen, drahoušku,“ začal – , ale odmlčel se a ona mu neodpověděla. Mluvil s Peyton, o všedních a neškodných věcech, jako když se otec baví s dcerou – nezáleží na tom, co si povídali. Klečela tam asi pět nebo deset minut. Slunce rychle zapadalo a měla napilno, aby toho ještě využila: zavrtávala prsty do země a vytrhávala plevel, který pokládala vedle sebe na papír, a občas se naklonila, aby přivoněla ke květům.

Ella Swanová vyšla před kuchyňský práh v klobouku. „Tak dobrou noc vespolek,“ řekla ostýchavě; Peyton a Milton jí také popřáli dobrou noc a Helen se otočila, aby jí dala sbohem. „Dobrou noc, Ello,“ zavolala. „Nezapomeň, že tě budu brzy ráno potřebovat.“

Pozorovala ji, jak stojí na prahu, částečně zakrytém vrbami, stará a nahrbená, fantasticky oděná do odloženého županu, který Helen nosila ve dvacátých letech, a vypadala v tom jak svrasklá opička, kterou kdosi oblékl do hedvábí, střapců a korálků pro nějaké ubohé představení. Přiložila ruku k očím a zašilhala po Helen, ačkoli slunce bylo za nimi.

„Pan Loftis musí brzy odjet, aby vzal Peyton do školy,“ řekla Helen. Mluvila mírným, a ne nevlídným hlasem – domnívala se, že zvolila správný tón – nicméně tím, že přízvuk byl neosobní, vyznělo to drsně, z čehož Milton musel usoudit, že je uražena. Doufala, že výraz „pan Loftis“ to jen podtrhl. A již tehdy, vyprávěla Careymu, na základě těchto nešťastných slov, kterými kompromitovala sebe sama – věděla, že Peyton do Sweet Briaru nedoprovodí.

„Proto, že vás urazila?“ řekl Carey.

„Asi ano,“ řekla Helen.

„To, co řekla Peyton,“ odpověděl, „to nebylo tak urážlivé.“

„Dovolte, abych pokračovala.“

Tak Ella řekla: „Ano, madam,“ a odbelhala se po štěrkové cestě pod stromy, klap klap klap, a byla tatam. Helen pokračovala v pletí; Peyton a Milton mlčeli: to ticho za svými zády přímo cítila a byla si jista, že se na sebe významně dívají, proto se ta její stará hořkost vrátila.

Neustoupím, řekla si. Neustoupím …

Zaryla motyčku do země. Vzhlédla a pomyslela si: Nepodlehnu tomuto zoufalství; viděla moře, oblohu a mraky vysoko nad Port Warwickem, kde měl soumrak barvu umbry, nebo spíš dokonalý rezavý odstín zlata. V duchu se zahleděla daleko do budoucnosti. Bylo to tak pošetileté a snadné: představit si okamžik, až čas doběhne jako srdce staré ženy a dům v slunečním nedělním odpoledni bude plný vnoučat, ona zbožňovaná vstane, aby se pokochala láskou těch, kteří ji nazývají jménem, a pak řekne dokonáno, dokonáno. Tohle měla právě na mysli. Peyton a Milton mlčeli, ale to jí nevadilo. Vzhlédla k pobřeží, k zálivu a pomyslela si: Neustoupím. Dá-li Bůh, toto slunce ozáří mír mých posledních dnů, Milton a já se znovu do sebe zamilujeme a budu stará, ale šťastná, protože Peyton mě také miluje; viděla jsem to až do konce …

Ale pak to přišlo. Sklopila oči – vzpomíná si, že se trochu usmívala –, vzchopila se a chystala se vstát, ochotna obětovat svou hrdost a posadit se k nim, a dát se s Miltonem a Peyton do hovoru, ale když se zahleděla do země, kam kopla motyčkou, zjistila, že přeťala kořen marhaníku. Bylo to jasně vidět, vyprávěla, konce byly obnažené, zelené a vlhké, krutě rozseknuté.

„Víte, Carey,“ řekla, „udivují mě okamžiky, které nás zničehonic vrhnou do zoufalství. Kořen marhaníku. Vidíte, klečela jsem, snažila se nepodlehnout a vzývala jsem Boha. Nauč mě milovat, říkala jsem si. Všechno si pamatuji. Chtěla jsem vstát od svých záhonků a něžně, trpělivě se podívat do očí těm, kteří mi nejvíc ublížili. Projevím jim lásku a laskavost. Ale nešlo jen o ten zašpiněný a krvácející kořen; bylo tu za mnou ještě něco jiného. Peytónin hlas. Neukázněný a tak krutý. Právě něco říkala, snad: ,Králíčku, přestaň mě už lechtat!’ A způsob, jak jí odpověděl: ,No ne, to je hrůza!’ a znovu její hlas: ,Jsi ničema,’ a tak podobně, byli samý chichot a smích.“

Takhle se to odehrálo, pokračovala, ale to není ještě všechno: ten druhý hlas, který milovala víc než cokoli jiného na světě, proťal soumrak a dotkl se jí jako ruka: hlas Maudiin.

Přicházel od okna. Zřejmě když zavolala na Ellu, probudila Maudie.

Otočila se. „Mami, já pro ni jdu,“ řekla Peyton, a dřív než mohla Helen vstát či se jen pohnout, Peyton vyskočila a uháněla přes trávník. Helen se s námahou postavila na nohy a otevřela ústa: „Počkej, ne!“ zvolala. „Bůh je mi svědkem –“ ale potom už jen pozorovala ty rovné mladé bujné nohy s ohebnými koleny, jak utíkají přes trávník a vbíhají do domu, a Miltona, sedícího na židli rozkročmo, sklenku v ruce, jak se líně otáčí, aby viděl Peyton mizet za dveřmi, a jak se mu rozšiřuje a nabíhá rudý krk, když k němu Helen dobíhala, cvakajíc podpatky.

„Proboha, Helen! Co se děje?“ Uchopil ji za ramena.

„Pusť mě! Potřebuje mě! Nechci, aby tam šla Peyton –“

„Co je s tebou? Ovládni se!“ Zatřepal s ní, vylekaná tvář mu zrudla, jednou rukou jí svíral rameno a druhou ji držel kolem krku, měl ji vlhkou a chladnou, protože v ní předtím držel sklenku.

A ona pořád křičela: „Pusť mě! Musím nahoru. Je to moje dítě. Nechci, aby Peyton –“

Potom se jí náhle ulevilo a uklidnila se – uvědomila si, že šílí. Hněv z ní vyprchal: Milton ji tlačil dolů na židli a říkal: „Helen, Helen, pro Kristovy rány.“ A potom už něžně: „Miláčku náš, jsi prostě unavená, to je to. Neber si to tak. Proboha, jen si to tak neber. Peyton se už o ni postará.“

Posadila se, ale hleděla jinam, zatímco se k ní nakláněl.

„Jsi na čele umazaná,“ řekl, „zrovinka tady.“ Dotkl se jí tam prstem. Mlčela; znovu se však vzchopila a vzpomíná si, že v tom okamžiku si neustále opakovala: Ano, Peyton se už o ni postará; Maudie je v pořádku. Nepřineslo to však kýženou úlevu, protože i když si byla jista, že se Peyton o Maudie postará, chtěla mermomocí nahoru a tohoto divokého a falešného nutkání se nemohla zbavit; zaujala moje místo, to je ono; nestačí, že si hraje s Miltonem, teď už leze i za Maudie. Byla to falešná představa, to věděla, přesto chtěla vstát a odstrčit Miltona z cesty. Nebyla šílená; chtěla klidně vstát a jít nahoru k Maudie. Obávala se však, že se prozradí; vina se vracela. Nepřála si novou a ošklivou scénu s Miltonem: měli už dost nedorozumění, ba příliš mnoho.

Byl právě milý: „Počkej, já ti to otřu, drahoušku.“ Vytáhl kapesník a otíral jí čelo. Podvolila se mu; seděla však neklidně a těžce oddychovala.

„Tak, a je to pryč,“ řekl konečně. „Teď si, Helen, odpočiň.“ Jak mohl být tak něžný a předstírat, že se mezi nimi nic nestalo? Užuž se zvedala, ale pak si to rozmyslela: Nedám to najevo; už toho viděl až moc. Klesla zpátky a vyhýbala se jeho pohledu. S přicházející nocí se zvedal vítr; vrbami to zalomcovalo. Uslyšela Maudiin hlas a zároveň i Peytónin, pak se velmi jemně ozval on: „No tak, Helen, neber si to všechno tak, alespoň dnes večer. Dokud neodjede. Zítra tu už nebude.“

Ta jasnozřivost. Věděl to. Jen si pomyslet, že ona si po celou dobu neuvědomovala, že on to ví. Myslí jí probleskl úryvek snu: gestikulující silueta šílené ženy, pouhý stín, který se jí vždycky zjevil, než šla spát. Pak si pomyslela: jak může věřit tomu, že mě Peyton nenávidí – jsem přece dobrou matkou a konám jen to, co je správné,

„Neměl důvody, aby tomu uvěřil, Carey, nebo myslíte, že ano?“ řekla. Carey si povšiml, že si rozcupala kapesník skoro na cucky.

„Neměl k tomu žádný důvod, aby věřil, že mě Peyton nenávidí. Já také ne – a byla jsem jí blízká – to ani já se nemohla něčeho takového domýšlet. Nezdá se vám, Carey, že to, co řekl, bylo kruté? Nemyslíte?“

„Domníváte se,“ odpověděl Carey, „že to, co naznačil, mělo znamenat, že nenávidíte Peyton? Tak jste to chápala, že?“

„Já – já. Ne. Já –“

„Uklidněte se, Helen. A pokračujte.“ Careyho zabolelo v čelních dutinách. Vysmrkal se.

„,Ano,’ řekla jsem mu, ,mrzí mě to. Nevím, co to se mnou je.’ A Milton pak řekl – a nebyl nijak zahořklý –: ,Já vím, zdá se mi, že jsi unavená?“

Znovu si připomněla, co jí řekl Milton. Zítra tu už nebude. Jak jen mohl něco takového říci.

„Chuděrko moje,“ řekl ještě Milton a přisedl k ní na bobek, „někdy máme těžké chvíle, viď.“

Potom vyprávěla Careymu, jak se zvedla a otočila k Miltonovi zády. „Jak můžeš říct něco tak strašného? ,Zítra tu už nebude.’ Protože mě to únavné balení a nakupování vyčerpává, tak si myslíš, že mám radost, když vidím, že mi dítě odchází z domova? Ty si vážně myslíš, že mám z toho radost? Opravdu?“ Nebylo pomoci, musela mu to tak říci.

Opět jí položil ruce na ramena. „Ne –“

„Nech mě!“ vykřikla. A vzpomněla si, že právě tehdy, spíš než kdy jindy toho večera, mu chtěla něco říci o paní X, o milence a hadu, o opovrhované ženě stínů a snů. „Dej mi pokoj, Miltone!“

Pak už oba mlčeli a cítili, aspoň si to myslela, že se něco musí stát. Viselo to ve vzduchu, obrovské a zvláštní – a tence a nejasně to bzučelo jako moskyti, když se rojí nad rybníkem; byl to sotva slyšitelný, hašteřivý a přitom ostrý zvuk. Jak se přiblížil, vyklubal se z toho bleskurychlý aeroplán se stříbrnými křídly a v divokém letu se řítil k zálivu. Hluk sílil, noc náhle prudce dolehla a rostoucí vítr zacloumal vrbami, že se podobaly džungli bičů. „Helen,“ zvolal Milton, ale jeho slova přehlušilo další letadlo, ohnivé a nebezpečné, a klesalo tmou za stromy, kde zmizelo za prvním strojem.

Napadlo jí: Něco se stalo Maudie.

„Helen!“ křičel Milton. „Ti blázni!“ A zvedl pěst k obloze. „Čert vás vem, parchanti blázniví!“ Sklenka mu tiše spadla na trávník a kostky ledu, na které šlápla, jak se rozběhla, zazářily v trávě jako démanty. V domě se rozsvítilo. Maudie jak široká tak dlouhá ležela u paty schodů a smála se.

„Nebolí, mami,“ řekla. „Poslouchej, letadla!“

Helen poklekla vedle ní a tuhla hrůzou.

„Uklouzla a upadla,“ řekla Peyton. „Mrzí mě to. Bylo tma. Já za to nemůžu.“

„Mami. Peyton za to nemůže. Poslouchej, letadla!“

Zvedla Maudie. Milton za ní dobíhal a slyšela, jak říká: „Díky bohu! Už jsem myslel, že se něco stalo.“

Vyprávěla Careymu, jak se na obloze objevilo další letadlo, až se dům tím strašným hlukem otřásal, jako by se k zemi na křídlech nějakého dravého ptáka snášely řezající cirkulárky.

Rachot rychle slábl, letadla zmizela a jen v dálce za zálivem zůstala po nich opadávající a neškodná zvuková vlna, jakési melodické, chvějivé, trylkující bzučení, které se ztrácelo a vracelo, až nakonec všechno utichlo. Vzhlédla z místa, kde klečela. Maudie měla trošku odřenou nohu – byla to malá skvrna, ale jí se zdála ohromná a strašná. Všechny zlé předtuchy se splnily jako ve snu. Byl to jen důsledek bláznivé darebnosti. Podívala se na Peyton – šortky, štíhlé, opálené nohy a zase ty její boky. To všechno je ztraceno. Všechno, co bylo dříve její. Odchází. Něco jí však bránilo, aby řekla, co si myslí.

A tak ustoupila, vyprávěla Careymu – své hrdosti, své bolesti, svému ohavnému sobectví. Vstala, objala Maudie a docela bez pohnutí řekla Miltonovi: „Něco se přece jen stalo, Miltone. Neříkala jsem ti to? Peyton ji nechala upadnout. Budu muset zůstat doma.“ Otočila se a beze slova šla nahoru.

Carey si vzpomněl, že když Helen tenkrát skončila tuto část svého vyprávění, měl jí zpočátku v úmyslu říci: No a co? Nechtěl soudit unáhleně, ale jeho původní lítost oslabilo silné podráždění: má před sebou ženu, která není šílená, jen nadmíru hrdá a příliš neochotná k tomu, aby v zájmu svého štěstí učinila běžný ústupek. A třebaže ji dobře neznal, rád by se byl vsadil, že je prudérní. Není divu, že se jí život jeví jako past. Přitom by bylo stačilo, aby v jistých okamžicích měla trochu lásky k bližnímu a víc brala v úvahu možné důsledky. A to jí také řekl, i když poněkud nabubřele, jak si dodatečně uvědomil, nicméně snažil se být věcný. Když se odmlčela, zřejmě zničená a přemožená únavou, odvrátil od ní oči a čmáral si po pijáku. „Stalo se Maudie něco vážného?“ řekl.

„Ne. Alespoň se domnívám, že ne.“

No tak, pomyslel si, a tiše řekl: „Znáte, Helen, to přísloví: Tak jako sebemenší kvašení zpevňuje chléb, tak i malá laskavost vede k větší lásce.“ Ve skutečnosti to byl epigram, který si právě vyvzpomněl, a ještě k tomu špatný epigram. Nikdy si totiž nebyl jist hodnotou svých soudů, a aby jim dodal zdání autority, často citoval pomyslné zdroje – laciný zvyk, poměrně však neškodný. Helen mu nakonec po delším mučivém a nerozhodném mlčení řekla: „Ano, myslím, že je to tak. Ale také si myslím, že jste jako všichni ostatní.“

„Jak to myslíte, Helen?“ řekl jemně.

„Ne. Ne tak. Nemyslím ostatní. Jste první, s kým jsem o tom hovořila.“

„Ano –“

„Mluvím hrozně, viďte.“

„Ne.“

„Říkáte ne, protože jste zdvořilý.“

„Ne, Helen, podívejte se. Pomohu vám, co mohu. Nejsem tu proto, abych vás soudil nebo zatracoval. Já to řekl jenom proto – nu dobrá, předpokládejme, že to odvolám. Nijak jsem nenaznačoval, že byste trpěla nedostatkem srdečnosti. Domnívám se však, že právě způsob, jak jste mi to podala, vzbudil ve mně falešnou představu, že jste byla – dejme tomu sobecká. Alespoň tentokrát. Tak něco.“ Co jiného měl říci?

„Myslíte, že –“

„Myslím …, Helen. Já nevím –“ řekl beznadějně. „Myslím, že to není tak zlé, jak se zdá.“

Zavřela oči a prsty si přejela čelo. „Myslela jsem, že mi pomůžete,“ řekla tiše.

Ubohá žena. Byla to směšná situace. V den, kdy se pastor cítil navěky opuštěný a kdy si nejvíc přál nabídnout duchovní útěchu, byla zde osoba, která zřejmě naléhavě potřebovala jakoukoli pomoc, kterou by jí mohl poskytnout, a nakonec co jí má říci? Ve skutečnosti nic. Proto než se rozhovořil, v krátké přestávce se úpěnlivě soustředil na něco, co bylo nad ním a mimo něho, a v duchu se modlil, aby dostal vnuknutí. Konečně řekl: „Věříte v Boha, Helen?“

Pomalu vzhlédla a překvapivě vyrovnaným hlasem řekla: „Ano. Nebo alespoň chci věřit.“

„Pak je to již polovina vítězství a ještě k tomu ta lepší polovina. Bůh má mocného protivníka v ďáblu –“ a myslel si ano, ona to ví. Ona to určitě ví. Což jí slouží ke cti – „jehož síla a moc je veliká, a je vyzbrojen strašnou nenávistí, jak říká žalm –“ tím si byl Carey jist – „Bůh však poskytuje největší odměnu těm, jejichž boj je zoufalý a jejichž zápas se v hodině největší opuštěnosti zdá nejbeznadějnější. Neboť pak jedinou zbraní člověka jest víra, která často bývá křehká, ale postrádáte-li ji, váš zápas je marný.“ A jako by ho dodatečně napadlo: „Neříkejte, že nemá smysl zápasit.“

Předklonil se a měl pocit, jako by se mu uvolnilo, tak jist si byl pravdou toho, co říkal, že jí to musel sdělit: „Není to směšné, že s vámi v našem věku takhle hovořím?“ Zavrtěla hlavou a on pokračoval: „Promiňte mi, ale vy musíte – poslyšte, pamatujte, Helen, že náš věk je pouhým okamžikem v celé té době, kterou můžeme vidět jen jako nekonečnou lásku boží. Ďábel, chcete-li ho tak nazývat, chodí mezi lidmi dnes jako dřív, ale nakonec je vždy poražen a smeten. Pokaždé však znovu vstane a s ještě větší vervou zkouší naši víru. Prožíváme-li pak těžší chvíle a ďábel se zdá silně ozbrojen, bude pro nás radostí a vytržením pustit se s ním do boje: ,Ejhle, zvítězil jsem v bitvě za dobrou věc, jsem na konci cesty, uchoval jsem si svou víru: nyní mne čeká koruna spravedlnosti.’ Ach Helen, na takovém tvrzení není nic hloupého nebo přehnaného, prostě nic, co by zesměšnilo rozum; je to jen příspěvek vlastní víře a síle a lásce, která se stává láskou druhých, a tím časově neomezenou láskou boží.“

„Kdo je to Bůh?“ řekla po chvilce mlčení.

Může být něco jednoduššího a banálnějšího a současně tak těžce pochopitelného? „Bůh je láska,“ řekl s nepatrným pocitem úspěchu i smutku.

Hleděla jinam. „Možná že vy jste ho našel,“ řekla poněkud vyčítavě.

„Našel,“ zalhal bez přemýšlení. Cítil však jen tolik, že dvacet let bojoval s prostými a hmatatelnými zly. A všechna ta zla dohromady tvořila Zlo, které ho skličovalo a v noci ve snech ho děsilo světélkujícími vidinami pozemských hrůz a duševního zatracení. Mohl rozumovat a mohl si říkat: „Každý máme něco“ – přejídal se totiž, že měl stále přes váhu, a tím také trpěl větry, a navíc byl malicherně lakomý –, nicméně věděl, že mu právě ona malá pokušení jednak navždy zabraňují v tom, aby se mu v duši rozhostil pravý křesťanský mír, a jednak působí, že v noci spěchá tmavými pokoji a po schodech se bojí sevření chladné neviditelné ruky, i když mu z haly kyne povzbudivé světlo. Zápasu se však nevzdával – bojoval proti oběma pokušením, i proti tomu neurčitelnému, mystickému, idiotskému strachu; považoval to za důležitou stránku a cítil, že může Helen trošku zalhat, jen aby ji přesvědčil, že z milosti Ježíše Krista je cokoli možné.

Ale ani to, jak si teď vzpomínal, jí neposkytlo okamžité uspokojení. Zdálo se mu, že nedává pozor. Dál čeřila hladinu svého zoufalství a občas ho překvapila a dojala svým zmatkem. Seděli tam dlouho přes půlnoc, a když Adrienna zavolala shora tlumeným a rozmrzelým hlasem: „Carey, Carey, nepůjdeš už spát?“ nechali to bez povšimnutí. A Helen, aniž zvýšila hlas – zdála se stále unavenější – a přerušovala se jen proto, aby si zapálila další cigaretu (ale ani pak nepřestala mluvit, takže jí kouř vyplouval z úst v malých obláčcích a dusil ji), mu vyprávěla, jak se druhého dne sešla s Dolly Bonnerovou. Ovšem, trvalo to rok – klepy se po městě šířily a dostaly se až k pastorovi –, než se Carey dověděl, kdo ta žena vlastně je, protože Helen ji s jistou blahosklonností stále nazývala „paní X“. Ale později si mohl celý výjev rekonstruovat. I když Dolly neznal, její všudypřítomná, usměvavá fotografie se objevovala v novinách pokaždé, kdykoli měly Červený kříž nebo Obecní pokladna nebo Školský výbor severního Port Warwicku sebemenší záminku k nějakému zasedání: Dolly (choť Sclatera Bonnera) tam byla zřejmě pověřena svými kolegyněmi, aby zastávala funkci hostitelky nebo dostávala i obtížnější úkoly. Pamatoval si tu fotografii. A později, když už věděl, kdo je „paní X“, jasně si vybavil všechno, co mu Helen vyprávěla: dvě krásné ženy, sedící v poledne proti sobě v dusné čajovně, každá s jakousi vrozenou nebo naučenou slušností se ovládá i navzdory mučivému podtextu, který se skrývá pod jemnými, ironickými a nenávistnými slovy, nicméně obě jsou připraveny, aby při prvním nemístném zamžikání oka použily násilí i před veřejností a uplatnily tak svůj nárok na Loftise, který v té době byl už na půl cestě do Sweet Briaru.

Helen pak vyprávěla, jak šla oné noci s Maudie nahoru do ložnice. Prudce se otočila, vzala Maudie za ruku a opustila pokoj, přičemž v zádech cítila Peytónino a Miltonovo mlčení a jejich zmatek, jako by ve dveřích visel nějaký hmatatelný závěs. Nahoře si prohlédla Maudiinu nohu: pod kolenem, kde se uhodila o sloup točitého schodiště, vznikla modrozelenavá podlitina. Maudie se však mohla uchichtat, jako by modřinu ani neměla.

A když se Helen nakláněla nad Maudie, která ležela na posteli, napadla jí hanebná myšlenka: nebyla to nepozornost, nebyla to nepozornost. Přestože modřina nestála za řeč, vzala z lékárničky obvaz a jód a něco aspirinu a snad právě to ji ještě více poplašilo – to neutěšené přibývání lahví a obvazů na přikrývce kolem Maudie. Během let si osvojila nesmírnou starostlivost, přeháněla sebemenší Maudiina poranění a nemoci a nyní nehledala jenom lék, ale v jakési panice ještě někoho, kdo by byl za tuto modřinu odpovědný. Ovšem, Peyton. Málem na ni zapomněla. A v duchu si říkala: nebyla to nepozornost, a zatímco modřinu ošetřovala borovou mastí, rozvíjela myšlenku dál: Přísahám, že ten ďáblík chtěl ukázat, jak je nezávislý. Snad to nebylo úmyslné, ale nepozornost to nebyla, rozlišovala jemně mezi oběma výrazy a předpokládala něco, o čem již v okamžiku, kdy jí to problesklo hlavou, věděla, že je to nesprávné a falešné: že totiž Peyton Maudiin pád neplánovala, ale jaksi podvědomě ji nechala upadnout, ať už ze msty, nebo jen proto, aby ukázala svou nezávislost nebo tak nějak. Neustále si však říkala: Ne, ne, ach ne, a aby svou pozornost odvrátila od té myšlenky (z níž koneckonců, jak Careymu sama sdělila, musela vyvodit, že byla pro Peyton mizernou a krkavčí matkou), vběhla do koupelny a celá rozechvělá namáčela v horké vodě vatu na Maudiinu modřinu. Pak si uvědomila, že horkou vodu nepotřebuje, mast už vlastně nanesla, proto chumel vaty rychle hodila do toalety a pozorovala, jak nabobtnává, a když pod krutě odhalujícím světlem v koupelně spatřila v zrcadle svou odkvétající krásu, pomyslela si: Nějak se nemůžu soustředit.

Ano, je to tak.

Měla v té chvíli v hlavě skoro prázdno. Vrátila se k lůžku, svlékla Maudie a ortopedický přístroj uložila do kouta; potom ji políbila, vyšla po špičkách z pokoje a zavřela za sebou dveře. Odebrala se rovnou do svého pokoje, kde se zamkla. Pamatuje si, že to tam silně páchlo po chemikáliích a že tam byl zatuchlý vzduch: krátce před večeří vystříkala místnost flitem, protože teď ke konci léta nenechali moskyti nikoho na pokoji. Sledovala, jak se táhnou k domu, a připravila se na ně: vyspravila rolety a vybavila dům rozprašovači. Moskyti byli velcí a hnědí, velcí jako moruše, a rojili se při západu slunce v celých mračnech z malých zátočin a rybníků podél pobřeží, jakoby v posledním útoku před příchodem smrtonosné zimy, kterou už občas ohlašovaly mrazivé větry a jemné hnědnutí v bažinách. Rozsvítila, na chvilku zadržela dech, pak otevřela všechna okna dokořán, svlékla se a vklouzla do noční košile. Pak si na pleť nanesla noční krém, upravila si vlasy a vlezla do postele. Zapálila si cigaretu a popelníček postavila vedle sebe na přikrývku.

Po celou dobu – bylo to podivné, vyprávěla Careymu –, prostě po celou tu dobu potlačovala v sobě ten zmatek poslední hodiny, a teprve když si přetáhla přes sebe přikrývku, uvelebila se v poduškách a položila si na klín výtisk časopisu Vzorná domácnost, uvědomila si, kolik jí to stojí úsilí, aby na nic nemyslela, a jak je napjatá: magazín se jí třásl v ruce, že ho téměř nemohla číst. Odložila ho: několik minut bezduše zírala na barevnou reklamu, na níž se v odporné červené omáčce koupaly karbanátky, až jí z toho bylo špatně. A potom – opět to bylo tak podivné, řekla – jí napadla další myšlenka: držela se znamenitě a důstojně; jak se vracela k událostem posledních několika minut, usoudila, že se k Miltonovi chovala náležitě úsečně i zdrženlivě, když mu dole na schodech dala na srozuměnou, že ona, Helen, příští den zůstane doma. To všechno jí procházelo myslí, zatímco ležela na lůžku a celá se chvěla, jako teplá a uklidňující vlna, s příjemným a lehkým vzrušením, jaké v nás vzbuzuje vzpomínka na drobné úspěchy. Bylo to tak podivné, a opravdu, nezakuklil se snad ten ďábel nebo kdo to byl, aby ji přiváděl na takové malicherné a nízké myšlenky? I když byl neviditelný, chytře schovaný někde za kulisami, cožpak jí pořád cosi nenašeptává? Nicméně se cítila navýsost spokojena.

A pak (řekla, že od té doby si nad tím často lámala hlavu, ale dosud nenašla žádné vysvětlení, snad Carey je najde), pak jako by se všechny události toho večera soustředily v jednom bodě a ona jako by se ve svých kolísavých šílených stavech pomalu zachvívala, stoupala vzhůru a znovu klesala a nakonec se zastavila, takže na okamžik – neměla snad horečku? – v přesné a ustálené rovnováze zastavily se i její myšlenky. Pozvedla ruku k čelu, prsty měla potem zvlhlé; ve vzduchu se vznášel pronikavý zápach jakoby od nafty a ona vsedě, strnulá na lůžku, roztrousila kolem sebe cigarety, zápalky i popel.

A pomyslela si: to si neuvědomují, že jsem byla náležitě zdrženlivá a chovala se důstojně a tak. Oni si myslí, že jsem divná. A s obličejem pohrouženým do dlaní si říkala: Prosím tě, Bože, pomoz mi, nebo se zblázním.

To hmatatelné, urážlivé a v té chvíli těžko popiratelné podezření bylo jednou tady. Co může dělat? Rozhlédla se: na toaletním stolku spatřila známé žluté nembutalové prášky v lahvičce. Zauvažovala: stačilo by jich deset nebo patnáct, a všechno by se navždy urovnalo – ale to rychle pustila z hlavy. Chtěla vykřiknout, ale … ale je to všechno absurdní. A zatímco se jí myslí honily tyto představy, uvědomila si, že na veškerou šílenost úplně zapomněla, protože to bylo něco příliš těžkého a obludného, aby o tom mohla delší dobu uvažovat, a s povzdechem natáhla rozpálené nohy a prostěradlo a přikrývka ji neslyšně zahalily jako závan větru, jako když se hroutí stan. Chvilku tiše ležela se zavřenýma očima a pak, zcela bezděčně, vstala a šla bosa k oknu. Asi vteřinku se cítila, jak se sama vyjádřila, „normálně“. Patrně ji osvěžil čerstvý vzduch, a když usedla na židli u okna, přestala se potit a třást. Zdola slyšela hudbu z rádia a Miltonův smích, bezvýrazný, hlasitý a bezstarostný, jako by se vůbec nic nestalo. Lokty se opřela o předprseň okna, hlavu si podepřela dlaněmi a zahleděla se dolů na zahradu a na záliv. Možná že je to jen ročním obdobím, zauvažovala, že je tak nešťastná: tím koncem léta, zářijovým přechodem, kdy vše vypadá žlutě a vyprahle, jako když se vyčerpaná postarší venkovanka zastaví, aby nabrala dech, a kdy už listy jsou nedostatečné, jen mírně zelené. Tehdy všechno setrvává, vyčkává a v ovzduší visí předznamení kouře, pálení a smrti. Květiny ještě na chvíli vesele pokvetou, ale září je krátký, chřadnoucí měsíc, roznáší vzduchem semena určená k pohřbení do země, utrmácí lidi a trochu je vyvádí z míry, budí v nich pocit jako na nádraží před odjezdem vlaku. Ale zároveň to je krásný měsíc: má svůj půvab. Nastala noc, ale na obloze se rozprostřely bledě šedé červánky, mezi nimiž se večernice, vycházející nad zálivem, zaskvěla jako osamělý drahokam v moři dýmu; dole země vydechovala vůni trávy a květin a akácie se chvěly ve větru. Za nimi a za vrbami u vody vyplouvaly zvolna na moře temné lodi. Válka. Tváře jí opět ovanul vítr, trochu mrazivý, přinášel vůni soli a chladnou předzvěst podzimu a velké moskyty, marně narážející na okno. Jemně ofoukla síť. Moskyti vzlétli, ale hned se vraceli a těžce dopadali v slábnoucím větru. Na zem spadla větev, po cestě se honilo listí a najednou vše utichlo, jako armáda pobitá ve vlastních zákopech. Rádio se odmlčelo, ženský hlásek uškrcený uprostřed písně se rozplynul s posledním povzdechem větru a Helen si v tom tichu vzpomněla na své vězení, na své vyhnanství.

Vyšel měsíc rozžhavený do oranžova a ozářil klikaté obrysy květinového záhonu, plného stínů naklánějících se květin, tmavé siluety vrb a pod akácií dvě postavy – byla to Peyton s jedním chlapcem. Helen se naklonila a pozorovala je. Přiblížili se k sobě, políbili se, a vítr opět zašelestil ve větvích, divoce a dlouze, až se listí zvířilo a poletovalo kolem nich jako ptačí křídla.

„Na shledanou, Peyton.“

„Na shledanou.“

„Vrať se, Peyton. Brzy se vrať.“

„Občas sem přijedu.“

„Na shledanou … na shledanou … na shledanou.“

Helen se otočila a opět vzkypěla neadresným hněvem. Vrátila se do postele a s tváří zabořenou do polštáře se snažila modlit – neprosila Boha, aby řídil, to se jí zdálo příliš plané a primitivní, ale přála si být obdařena jasnozřivostí, aby věděla, koho má správně vinit za to, že má strach i zlost: Drahý Bože, nemůžu přece nenávidět svého manžela; drahý Bože, nemůžu přece nenávidět Peyton, svoje tělo a krev – cítila však, že tu něco není v pořádku: její modlitby však zřejmě jako obvykle stoupaly k nebesům příliš jednosměrně, takže svou horoucnost brzy vyčerpala, což ji přinutilo vzít si dva nembutaly, a když konečně usnula, měla sen, v němž jakési siluetě, ženě, která se mihla a zmizela, říkala Na shledanou, na shledanou – zatímco z nebe pršely bílé květy a ona v tom dešti nesla dopis: jenomže pro koho? Přiklonila se blíže, aby lépe viděla, a spatřila měsíčky, řeřichy a máky rudé jak hanba a pět černých vlasů, které přes její záhon vytvářely slovo HŘÍCH. Vyděšeně se otočila, ale Milton jí říkal: „Tady jsem, holčičko, hodím ti to na poštu,“ a odešel s Peyton, která si boky, oblé jako měsíc, zakrývala kloboukem ozdobeným květinami. „Na shledanou, na shledanou,“ pokoušela se jim ještě říci, ale to již oba, spolu s Dolly Bonnerovou, byli na zmoklé plachetnici, unášené v temné bouři rychlostí uragánu na širé moře. Vzduch se naplnil listím, které se v závanu větru neslo jako peří, příval přeletěl kolem domu a garáže, pak zazněla tlumená rána a vítr ustal: Milton promočený na kůži se znovu objevil, usmíval se a její motyčkou bušil do stromu: „Helen,“ křičel. „Helen, Helen!“

Probudila se. Milton klepal na dveře. „Ano,“ ozvala se slabě, „ano, hned to bude.“ Slezla z lůžka a šla odemknout.

„Proboha,“ řekl. „Co se stalo? Myslel jsem, žes upadla nebo něco a ztratilas vědomí. Jak je Maudie?“

„Je v pořádku,“ řekla.

„Jsi celá zpocená, drahoušku.“

Stáli ve dveřích. Oba dva. Carey si je dovedl představit: Miltona bez kabátu, tělnatého, opáleného po letních partiích golfu, jak vydechuje mdlý pach whisky a zmateně hledí na Helen, která už není tak vyděšená jako omámená prášky, chorá. V dálce se přes pobřeží s táhlým šplounáním převalovaly velké vlny a tiše se vracely do noci. Helen ho uchopila za ruku se vzácnou a záměrnou srdečností a navzdory účinkům nembutalu se snažila zbavit úlomků snů, závanů větru a vzpomínaného deště, a přitom mu říkala: „Miltone, nesmíš mi být nevěrný.“

Řekla to nejspíš tónem, který by rozčilil každého muže.

A dříve než mohl odpovědět, znaveně pokračovala: „Všechno se nám bortí. Ale i kdybych měla vynaložit všechnu svou sílu, postarám se o to, abychom všichni zůstali pohromadě. Miltone –“ hladila mu ruku, což ho opět muselo překvapit – „já vím, cos udělal, a nehodlám to tak nechat. ,Co Bůh spojí, nikdo nerozdvojí“ – fráze vyvolaná z nezbadatelné minulosti, a ne právě nejvhodnější pro takový okamžik, pomyslel si Carey: je to stará litanie nevinnosti, na níž muži zapomínají, zato ženy ji chovají v paměti jako dětskou říkanku.

A Loftis na to řekl: „O čem to k sakru mluvíš?“

„Však ty víš.“

„Co tím chceš říct?“

„Ta žena.“

Začervenal se, prudce se otočil – „Dej mi pokoj –“ a šel dolů do haly. Na konci schodů se ještě obrátil. „K sakru, dej mi už pokoj!“ A byl pryč.

Uvědomila si, že dříve byl také hrubý a používal ošklivé výrazy, ale nikdy si na ni takhle nedovolil. Nikdy. Dobrá, nevadí. Poseděla u Maudiina lůžka a přemítala. Maudie tvrdě spala. Když kostelní zvon odbil desátou, odešla do svého pokoje a šla spát. O něco později, jak tam sama ležela – rozhodla se, že až Milton půjde do postele, bude předstírat, že spí –, uslyšela po schodech kroky. Opřela se o lokty. „Peyton,“ řekla nahlas, „Peyton.“ Ale neřekla to dosti nahlas; alespoň učinila gesto, i když, jak vyvozovala z Miltonova chování, nemělo žádnou cenu.

 

A nakonec ještě tolik (následující události byly zhuštěny, postrádaly podrobnosti a zdály se kusé, takže si je Carey doplnil sám): prostě ráno, dávno poté, co Milton a Peyton odjeli, uslyšela v polospánku dětský křik, který se jí do snů vloudil jako hlasité a hrozné skřehotání dalekých neznámých ptáků, takže se s úděsem probudila. Nakonec to byly přece jenom děti: smály se někde hodně daleko a působily hluk, jako když po štěrkové cestě jedou kola – proto se s určitou úlevou zvrátila zpátky a oslněna žlutým světlem mžourala k Miltonově posteli, kde na prostěradle uviděla písek; opět si neumyl nohy. Potom si vzala prášky na uklidnění, oblékla Maudie a připravila snídani, a pak přišla Ella. Posléze – bylo už deset hodin – přistoupila k telefonu a v krátkosti se ujistila, jak je sebejistá a klidná.

„Haló.“ (Helen naštěstí ten hlas poznala. Kdyby byla musela říci „Je tam Dolly Bonnerová?“, nemohla by pokračovat v oné bezprostřednosti, čehož si nejméně přála.

„Tady Helen Loftisová. Jak se máš?“ A aniž vyčkala – „Ráda bych se s tebou sešla v Tichém koutku, tak kolem poledne. Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit.“

„Dobrá, totiž, ale nemyslím, že bych –“ Hlas zněl více než váhavě: zněl polekaně, vyděšeně, jako by v obraně.

Helen ji přerušila. „Je to moc nutné. Musím tě znovu –“ Jak je strohá!

„Ale já ne –“

„Pak tedy někdy jindy.“ Znělo to velmi rozhodně – rukavička je hozená. „Nejlépe by se mi hodil dnešek, pokud nemáš jiné plány.“

„Musím jít do –“ Vytáčky.

„Pak tedy kdy?“

„Tak dobře, budiž. Říkáš, že v Tichém koutku?“

„Ano, myslím – myslím, že to bude v zájmu nás obou.“

„Tak dobrá. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Pořádně ji vystrašila. Kdyby nic jiného, aspoň to. Získala první výhodu a cítí se vyzbrojena pro bitvu. V jedenáct třicet dala Elle instrukce ohledně oběda pro Maudie, pak odjela autobusem do města, do čajovny zvané Tichý koutek.

V poledních hodinách zachvátilo město pekelné vedro, a tak se posadila v čajovně do odlehlejšího koutu, pod elektrický větrák, který se v ospalých polokruzích a odvrácený od stěny otáčel jako černá a nestvůrná květina a vysílal zteplalé závany vzduchu. Polední klid náhle přerušil vzdálený hvizd z loděnice, ohlašující příchod úředníků, kteří se jednotlivě i ve dvojicích začali trousit, přičemž si bílými kapesníky utírali zátylky – „Kristepane, to je ale vedro!“ Dolly však pořád nikde a tak Helen nezbývalo než sedět dál v obavách, že ji někdo z těch mužů pozná, a až se tu objeví Dolly, vyvodí si z toho závěry. Kdekdo o tom věděl. O Miltonovi a Dolly. Nebo přece ne? Ti muži … Mohutná černoška jí přinesla sklenici vody, s níž otiskla na papírovém ubrousku mokré kruhy. Helen nakonec vstala a užuž se chystala k odchodu, když najednou v zrcadle ořechového věšáku na klobouky spatřila Dolly, jak otvírá síťové dveře do chodby, rozhlíží se, uhřátá a nešťastná. Helen se pousmála a kývla na ni. Dolly přišla, přisedla si, ale odvracela oči, omlouvala se a stěžovala si na horko. Číšnice k nim přispěchala s jídelním lístkem napsaným na stroji a utírala si čelo.

„Co si dáš, Dolly?“ řekla Helen.

„Ani nemám hlad,“ řekla Dolly s rozpačitým úsměvem. „Snad trochu chlazeného čaje.“

„Ale, ale, musíš přece jíst,“ řekla Helen zlehka, „a zejména v létě. Slyšela jsem, že se na váze ztrácí tolik – přineste mi, prosím vás, lososí krokety a čaj – a,“ vzhlédla – „kde jsem to přestala? – ano, kolik se vypotí, a že je třeba jíst, aby se vyrovnala – ta ztráta. Ovšem, je to pouhá teorie.“

„Ano,“ odpověděla Dolly a ztrápeně se rozhlédla,“

„asi je to tak.“

Číšnice se uklonila. „A vy, madam, máte nějaké přání?“

„Ne,“ řekla Dolly, „děkuji.“

„A jak se má tvůj výbor?“ pokračovala Helen. „V zahradním klubu jsem nebyla, už ani nepamatuju. Obávám se –“

„Ale docela dobře, velmi dobře.“

O jedné hodině dospěly ke konci svých společných zájmů a vedlejší záležitosti byly do puntíku probrány; Helen, jež v této rozmluvě vedla prim, s rozkoší myslela na osobní nenávist; kterou k této ženě pojala. Kromě toho cítila už vítězství na své straně; byl to nádherný, královský pocit; kdykoli jí mohla zasadit ránu z milosti, bez nedůstojných příprav. Byla rozpálená a poněkud vzrušená. Když zvážila léta jejich známostí, nehledě na to, jak zběžně se zprvu znaly, a na nepokryté podezřívání, vždycky to bylo víceméně takové. Jsou lidé, pro které, když se s nimi po dlouhé době sejdete, musíte v duchu shrnout všechny drobky informací, o nichž předpokládáte, že by mohly být předmětem společného zájmu, jinak by nebylo – jsou-li tyto informace vyčerpány brzy – o čem hovořit, a ta osoba by vás nevyhnutelně dohnala k šílenství. A taková byla Dolly, ač nyní zřejmě nehodlala říkat vůbec nic – necítila se nejlíp, měla strach – a Helen se uprostřed řeči rozhlížela kolem a pozorovala muže, jak odcházejí jeden za druhým, nasycení a neteční, občas se podrbají, a v místnosti po nich zůstává jen křehká, modrá vůně doutníků. Helen a Dolly zůstaly samy. Ruch na ulicích za polední přestávky utichl, nyní však se znovu probouzel. Helen si zapálila cigaretu.

„Vzpomínám si na Ellen Davisonovou,“ začala, „to je ta, co ji opustil manžel, jak byl u námořnictva, způsobilo jí to všelijaké trápení. Nikdo s ní nechtěl mluvit. Ano, byla to opravdu nemožná ženská a dovedeš si asi představit, jaký to mělo vliv na jeho kariéru.“

„Ano,“ řekla Dolly a plaše zvedla hlavu; Helen na jejích rtech spatřila jemný knírek z perliček potu.

Odmlčely se. Nakonec Helen řekla: „Nechceš šálek kávy?“

„Ne, děkuji; opravdu ne. Musím už jít. Melvin jde v pondělí znovu do školy a musím něco nakoupit.“ Pokusila se o chabý úsměv, jako by zmínka o kávě jakýmsi zázrakem a navzdory telefonnímu rozhovoru skutečně naznačovala, že jde jen o společenské posezení. Byl to úsměv propuštěného vězně, úsměv, který se jí rozšířil po hezké tváři a přerostl v smích náhlého uvolnění: „Co říkáš,“ zašvitořila, „ty naše děti nám opravdu dávají zabrat, že? Melvin je celý táta – ach, ten starý tlusťoch – klukovi je teprve šestnáct, představ si, a já mu musím kupovat šestatřicítky kalhoty.“ S úsměvem se podívala na hodinky. „Inu –“

A teď to přišlo.

„Poslyš,“ řekla Helen a naklonila se k ní. Opět nebyla s to vyslovit Dollyino jméno.

„Chci si s tebou pohovořit o vážné věci.“

Dolly se otočila; zbystřila sluch a zpozorněla. „Zajisté, proč ne, oč vlastně běží?“

„Přejdu přímo k věci,“ pokračovala Helen bez úsměvu, ale aniž jevila známky hněvu – ovládala se. „Jde o mého manžela. Poslyš – předpokládám, že už víš, proč jsem chtěla s tebou mluvit. Poslyš –“ Povytáhla obočí, a aniž zvedla ruku od stolu, výstražně zahrozila prstem – „mám dojem, že už toho bylo dost, nemyslíš? Víš, že mám rodinu, která je pro mě důležitá, velmi důležitá, rozumíš? A jde tu ještě o další věc, o morální a spíš amorální stránku celé této věci, jestli je ti jasné, co myslím, a upřímně řečeno – poslyš: Abych pravdu řekla, ty stálé narážky a drby, které slyším o Miltonovi, jak se prý chová, mě unavují. Vím, že není svatý a že má spoustu chyb jako všichni manželé, ale chci ti říct na rovinu, že to tvoje koketování už nehodlám dále trpět.“ Mluvila, ale zároveň si uvědomovala, že se jí to všechno nějak vymyká z ruky; měla dojem, že ztratila výhodu překvapení, tváře jí horečně pálily; kromě toho se Dolly jen tak snadno nezhroutila, jak si to původně představovala, pouze jí opětovala pohled vnímavýma, klidnýma očima a hloubavě se kousala do spodního rtu. „Ty moc dobře víš, co mám na mysli,“ pokračovala Helen chladným tónem. „Nechci se nijak mstít. Nabízím ti příležitost, aby ses napravila, a pak si třebas můžem říct, odpusťme si, co jsme si, nebo žijme a nechme žít a podobně. Souhlasíš?“ Ale co se to jen proboha stalo?

Dolly se unaveně protáhla, už se nebála, jako by nyní – když se střetla s protivníkem – veškeré zlé předtuchy a předchozí úzkost naráz opadly. Protahovala se pomalu a dlouze, přičemž sepjala ruce a zvedla je nad hlavu, pak – jako by škytla – neslušně zapípla, což mělo být výrazem apatie a lhostejnosti. „Helen,“ povzdychla a svěsila ruce, „já prostě nemám tušení, o čem to vlastně mluvíš.“

„Jak to myslíš –“ tohle Helen nepředvídala: ta děvka – „namouduši, ty že nevíš, o čem mluvím?

Jak to myslíš? Co tím chceš dosáhnout? Tak aby bylo jasno, já ti to povím. Ty to však moc dobře víš. Už šest let je mi známo, že máš něco s Miltonem. Rovných šest let. Tak je to. Pozoruju, jaks ho pobláznila. Rozbít mou rodinu, to by se ti hodilo! A ty nevíš, o čem mluvím! Bůh je mi svědkem –“ Jak se mohla tak rozčilit? Kam zmizelo to její pevné odhodlání? Dollyina lstivá, tajná zbraň – netečnost, samolibost a drzé zapírání – přivedla její útok do slepé uličky. Kvapně, nahlas, ale srozumitelně řekla: „Chápeš přece, co chci říct, ne? Rozbíjíš mou rodinu, protože jsi sobecká, nemorální a neřestná ženská. Šest let jsi to táhla s Miltonem, ale teď, když je má dcera na škole, potřebuju ho ještě víc a nebudu ti to trpět, rozumíš? Nebudu!“ Zahrozila jí ukazováčkem, pak napřaženou rukou, třásla se a proklínala ji před celým Tichým koutkem. Stará paní Prosserová, majitelka čajovny, se objevila ve dveřích s houfem vyděšených černošek. „Nechci trpět dalších šest let,“ rozkřikovala se Helen, „a přitom si dělat plány a těšit se na stáří … pokálené tvou špínou.“

Dolly vstala, zvedla kabelku a deštník. Vrhla na Helen krátký a tvrdý pohled. „Zadrž chvilku,“ řekla tiše, „jen na chviličku zadrž. Jasně ti vyložím, jak se věci mají, což bys ty nikdy nedokázala. Tedy poslyš,“ zašeptala a naklonila se k ní, „jestli jsem s Miltonem provedla něco špatného – špatného, jak tomu říkáš ty –, nedělám to šest let. Stalo se to před čtrnácti dny, Helen, v místním klubu a při vašem tanečním večírku. Chtělas doznání, tak tady ho máš. A abys věděla, budeme v tom pokračovat tak dlouho, jak Milton bude chtít. Mně na tom, miláčku, nezáleží kolikrát a kde, nebo kolik lidí si bude o tom šeptat. Já ho prostě miluju mnohem víc než ty, a to ty dobře víš.“

Navlíkla si na ruku poutko od deštníku, pomalu a přirozeně, jako by šla nakupovat, což koneckonců byla pravda. „A teď raději půjdu,“ řekla. „Děláme moc velký rámus. Jen mi nemluv o šesti letech, drahoušku, protože to není pravda. Ale pamatuj si, že Milton, ať dělá cokoli, dělá to jen proto, že je sám. Na to nezapomeň.“ Hodila na stůl dolar.

Pak se otočila a s pohrdavým klapotem vysokých podpatků po linoleu minula paní Prosserovou a překvapené číšnice a nonšalantně odplula. „Tak a teď –“ volala Helen a napůl se zvedla ze židle, ale její slova vyzněla v horkém a nehybném vzduchu naprázdno a ztratila se v hravém šustotu zástěr a sukní a v rozpustilém chichotu rozcházejících se černošek.

O několik minut později nastoupila Helen na rohu Osmadvacáté ulice a Washingtonovy avenue do autobusu a byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že místo, do otvoru v pokladničce hodila niklák na zem. Řidič si ji změřil pohledem, ale ani toho si nevšimla. Měla raději mlčet, uvažovala, když ji autobus s něžným kolébáním unášel k domovu. Však by se to nějak vyřešilo. Jistě, ve skutečnosti ona za nic nemůže, jen v mnoha případech špatně odhadla situaci a možná – že byla příliš prudká … Ano, měla mlčet a všechno snášet – a především se měla vyvarovat všech těch propastných chyb, jako právě nyní – Ta hanba! A to ponížení! A potom … raději na to nemyslet!

Téhož večera, když se Milton vrátil ze Sweet Briaru, seděla sama v zahradě. Později vyprávěla Careymu, jak za ní přišel, jen co odstavil vůz a na chvilku zmizel v domě – zřejmě šel do koupelny – a usedl vedle ní.

„Tak,“ začal a zamíchal nápojem, „naše malá holčička je teď vysokoškolačkou.“

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Helen klidně.

„Samozřejmě. To je ale kůzle! Tu zvolí za královnu krásy. Září jako drahokam v hromadě uhlí, jak říkají černoši. Opravdu.“

„To mám radost,“ řekla. „Chtěla jsem –, vážně jsem chtěla jet. Ale minulou noc mi nebylo dobře. Ráno mi už bylo líp. Měla jsem opravdu nádherný den.“

„To rád slyším,“ řekl bez velkého zájmu. „A jak se vede Maudie?“

„Je v pořádku. Odpoledne jsme šly na hřiště, tam k houpačkám. Trochu se unavila.“

„Hmmm.“

Chvíli oba mlčeli. Potom Helen řekla: „Ty jsi s někým v domě mluvil?“

„Jo,“ řekl. „Telefonoval jsem.“

„Ach tak.“ A umlkla. „Doufám, že Peyton bude mít dobré známky a že se nespokojí jen s titulem královny krásy. Jestli to má někam dotáhnout –“

„Ale Helen,“ řekl s mírným úsměvem, „s tím se teď trápit nebude. Znáš ji přece. Napřed potrápí kluky. Je jak rozpustilé kůzle.“

„Ano, ale to trápí zas mě. Ti kluci.“

„Jen neměj žádné strachy.“

„Ráda bych.“ Opět ustali v rozhovoru. Konečně se Helen zeptala: „Neříkala ti něco o mně – že jsem dnes s vámi nejela?“

„Jo, ano, byla celá zničená. To víš, dotklo se jí to. Nechápe tě. Řekl jsem jí, že jsi nervózní – kvůli Maudie a tak. Však ona to zná.“

Helen neodpověděla a jen ji trochu překvapilo, protože se jí to stávalo jen zřídkakdy, že jí po tváři tečou slzy. Milton se protáhl, zazíval a s jemným zapraskáním ztuhlých kloubů vstal. „Jojo,“ – zazíval – „půjdu na kutě. Zítra musím k Petersonovi kvůli té smlouvě. Co je ti, Helen?“

Zavrtěla bez odpovědi hlavou a vztáhla k němu ruku, kterou ignoroval, nebo neviděl. „Dobrou noc, Miltone,“ vypravila těžce ze sebe, neboť měla hrdlo sevřené. „A odpusť mi?“

„Co ti mám odpouštět, Helen?“ řekl něžně.

„Nic,“ vyhrkla s bušícím srdcem. „Vlastně všechno.“

„Dobrou noc.“

Něco v jeho hlase jí prozradilo, že je zmaten, ba dokonce potěšen její něhou a jemností. Nebo právě touhle slabostí? Ale zřejmě byl překvapen, proto nemohl nic říci a zašel do domu. Byl to okamžik, kdy si byli blízcí, pomyslela si, ale ne natolik, aby jí to přineslo úlevu.

Jak může být ke mně tak slušný?

Vysmrkala se a na čelo jí sedl moskyt. Vstala. Zahradu zaplavil měsíční svit a vadnoucí květiny, marhaník a trpělivě se kývající stromy vrhaly jeden za druhým své stíny. Poklekla ke květinovému záhonu. Za jediný den opadalo tolik uhynulých okvětních lístků, že jich posbírala plnou dlaň. Vzhlédla. Nad ní se od listů akácie, hladkých, v tom tichu naprosto klidných, odráželo měsíční světlo jako od bledých, mokrých rukou: přemítala o Bohu – usilovně – ale bylo to nad její síly, zrovna tak jako kdyby si chtěla vybavit nejvzdálenějšího předka.

Kdo je On?

Z ruky jí vypadávaly okvětní lístky, seschlé, smutné šupinky; kdesi práskly dveře, nocí proletěl netopýr, tiše zatřepetal křídly a zmizel mezi okapy. Neustoupím, řekla si, neustoupím. Od cigarety se jí odvíjela šedá spirála kouře a stoupala temnotou jako věčně se vznášející naděje. Neustoupím – ale nic se tím nezměnilo: kolem ní se jen kupila samota, jako hora posečené trávy.

 

Jen co vjel Carey do zatáčky, objevila se mu po levé straně řada domů, obrácených k zálivu. Nebyly to paláce, ale spíš prostorné vilky s vyhlídkou na pěkné trávníky a nyní, za letního poledne, ve stínu stromů s hustou zelení měly všechny vzhled chladných, klidných, tichých a pohledných příbytků. Dům Loftisových byl už jen o pár bloků dál a Carey, upocený, zamyšlený i poněkud nesvůj, pokračoval v jízdě ve stínu stromů; ticho najednou prolomilo vrčení vysavače, ale hluk se vzdaloval a kdesi horko nehorko ozval se divoký a drásavý pláč dítěte. Carey jel dál plný starostí: co řekne Helen? Tu a tam se podíval na domy, jako by se chtěl zbavit svého problému, ale náhle se odvrátil a jen nepatrně vnímal upravené okolí, ospalé a malátné létem: starého muže, okopávajícího květinový záhon, ohromnou bílou kočku, spící na stočené zahradní hadici – a mírně unavenou ženu s hadrem okolo hlavy, která si na chvíli odpočinula, aby si otřela čelo a nadějně pohlédla vzhůru mezi vadnoucí listy.

Co řekne Helen? Ano, co jí může říci? Co jí vůbec kdy mohl říci? Ve skutečnosti nic. K dovršení své smutné nálady – v den posledního soudu bude svítit slunce zrovna tak jako dnes, napadlo mu zčistajasna, a bude pražit z pevného vrcholu, aniž by vrhalo nějaké stíny – pocítil svíravou, vzteklou a zlostnou bolest: Helen nepřijme žádný kompromis, v ničem neustoupí. A to je zlé. Navíc jí to nemůže říct, alespoň ne dnes. A možná že nikdy. Nedokázal jí to vyložit ani tenkrát tu noc, ani žádnou jinou, kdy za ním přicházela – zpočátku chladná, uhlazená, zdrženlivá – a v podstatě mu opakovala předešlá mučivá líčení o jednotlivém i společném provinění, o nepodložených či oprávněných podezřeních – líčení, která se od sebe lišila jen v podrobnostech: „Napsala jsem Peyton tři dopisy, Carey, a ani na jeden mi neodpověděla. V tom má prsty Milton, určitě: on jí také píše a kazí ji –“

Skutečně jí na tom záleželo? Není pomatená? Ne. To by neřekl. Je posedlá nebo něco takového. Ale rozhodně není blázen.

„Ale ne, Helen. Tomu opravdu nevěřím.“ Usmíval se. „Vážně, Helen, to není hezké, co říkáte. Proč by měl –“

Nebo že by jí přece jen na tom záleželo? podivil se.

Nakloněna kupředu hleděla mu do očí a ta její upjatost a kamenná póza se během hodiny, jak očekával, rozpadly na kusy; jemná a nádherná ústa se jí znatelně chvěla, když potom říkala: „Řekněte, Carey, co mám dělat? Mám snad před ním padnout na kolena? To chce? Co jen, proboha, ode mne chce?“

Ano i ne! Měl chuť bouchnout do stolu a majestátně se zvednout jako dobrý, ale tvrdý a neústupný zpovědník. Chtěl vyslovit najednou obojí: Ano i ne! Ne, milá Helen, on nechce, abyste si před ním klekala; to uráží nebo přinejmenším přivede do rozpaků každého muže.

On žádá pouze náklonnost, slušnost a lidskost, něžné ženské přivítání. Ano! Proboha ano, klekněte si, nikoli však před ním, ale před sebou: klekněte si před obrazem, který nenávidíte, pokořte se na malý okamžik a není vyloučeno, že vaše modlitba ozáří temnotu kolem vás: proste za odpuštění, že opovrhujete sama sebou.

Jednou se už o to pokusil – „Helen, myslím, že máte o sobě prašpatné mínění –,“ ale to ji jen podráždilo a zklamalo. Jindy zas roztrpčeně nebo spíš otráveně krátce řekl: „Víte, Helen, nemohu vám pomoci. Mohu vás jen vyslechnout. Do svého srdce a do své duše musíte nahlédnout sama.“

Dala se do hrozného pláče; jen jedinkrát ji viděl tak zhroucenou. „Vy mě taky opouštíte! I vy!“

„Ne, Helen. Kdepak, slyšíte, prosím vás, vy mě špatně chápete!“ A po kávě a po rozmluvě o právu ženy na štěstí, po debatě plné hloupých (tím si byl jist) výhrad, které do jedné působily neskutečně jako ženský koutek v rozhlasu, ji vyprovodil k vozu, položil jí ruku jakoby otcovsky na rameno a řekl: „Rád bych pro vás něco udělal. Jen věřte a mějte trpělivost. A modlete se, pilně se modlete,“ (ale k sobě, milujte sama sebe, pomyslel si) „ta jeho vášeň se beztak opotřebuje. Bude to pak pro vás snadnější.“

„A co Peyton?“ řekla nepřítomně.

„Ach ano –“ co jiného mohl říci? –“Jsem přesvědčen, že ji brzy uvidíte. A pro ten dopis, který psala Miltonovi, se netrapte. Řekl bych, že nechce domů ne kvůli vám, nýbrž … však to znáte, jaká jsou děvčata … myslím … že ráda jezdí na návštěvy, ráda cestují.“ Beznadějně tápal po slovech. Opravdu jí na tom záleželo?

„Tak dobrou noc, milá Helen.“

Někdy ho trochu děsila, ale zajímala ho; v koutku duše si uvědomoval, že jeho domýšlivosti lichotí, když ho vyhledává, aby si s ním popovídala: zpravidla přicházela v noci, průměrně jednou za dva za tři měsíce, a již celou řadu let. Stali se dobrými přáteli a hovořili také o jiných věcech: jednou nebo dvakrát se dokonce ani nezmínila o Miltonovi nebo o Peyton – o svém „trápení“, jak to jednou v trapně nezdařilém pokusu o ironii sama nazvala. Zdálo se, že úplně postrádá smysl pro humor, ale to koneckonců nevadilo: povídali si o Bohu, o nesmrtelnosti, o času a prostoru, přičemž hovořili nadšeně, bez ladu a skladu a eklekticky jako starší středoškoláci, prostě způsobem, který Carey, jenž se přinejmenším formálně a přinejlepším bez pochybností dal do služeb Víry, už léta nepoužíval a který ho nakonec do takové míry znepokojil, že musel konverzaci zavést zpět na hodnotu modlitby. Někdy také mluvili o Miltonovi, o smutném zanikání lásky a vášně a o důvodech, proč je nutné – jak vysvětloval Carey, a přitom vycházel z rozprav s legendární Diotimou –, když prchnou léta a předmět pozemské lásky se rozplyne, hledat větší a trvalou věčnou lásku, a proč je nutné za lásku bojoval. Helen to vzrušilo – jednak tím, že to spadalo do větší, abstraktní říše a tudíž nebylo tak snadno možné vyvíjet v tomto směru nějaké úsilí nebo to prakticky uskutečňovat, a jednak proto, že Carey, a to si musel přiznat, byl docela přesvědčivý řečník – zkrátka ji to vzrušilo a alespoň na chvíli prozářilo: nebyla nijak mimořádně inteligentní (to Carey ani nepředpokládal), ale natolik zas ano, aby když se soustředila, mohla být dojata rytmem a drsnou, čistou velikostí Platónových veršů. A proto v okamžiku, když skončil – knihu pustil na stůl s důrazným plesknutím, sám trochu rozrušen a rozechvělý dojetím, a najednou slyšel Helen, jak říká: „Ach Carey, není to ohromné, no není to pravdivé?“ –, projelo mu srdcem tenké ostří zoufalství, protože věděl, že to pravdivé je a že pravda, jako je láska Kristova, nebo pravda podobná této poezii sídlí jen v chrámu na vrcholcích hor. Jenže lidstvo nikdy neopouští údolí, aby tam nahoře hledalo útěchu, nebo snad příliš trpí, než aby se pokusilo o tu cestu vzhůru. Co je tedy správné?

To všechno mělo svůj půvab. Sladké opojení z poezie, z pravd a ze závratných obecných soudů ukolébalo její mysl a srdce a na nějakou dobu jí poskytlo takový přebytek duševního klidu, že jí nakonec musel odepřít několik návštěv, přičemž jí telefonicky, pokud možno co nejslušněji domlouval, aby k němu nechodila, že to opravdu není nutné; jistě si pamatuje, co jí řekl o mysli a srdci a sebedůvěře. Pravda, těšilo ho vědomí, že jako duchovní může trpícímu, ano, opravdu trpícímu poskytnout trochu útěchy, a byl polichocen, že Helen šla místo k lékaři k němu – ačkoli míval i slabá podezření, že by potřebovala spíš lékaře. Jenže jak řešit takové případy! Pokládal se za osvíceného člověka a přál si jím skutečně být, ale tyhle psychologické záležitosti ho hnětly a byly mu cizí: a ještě víc ho hnětlo, že si psychologie, potenciálně tak silný spojenec, nepřisvojila opravdové božství a byla tak nepřístojně zvídavá a nákladná a navíc bezohledná k něžným a nekonečným proměnám srdce.

A tak byl pyšný a lichotilo mu, že Helen přichází za ním, a pokud s ní souhlasil a připouštěl, že ona má pravdu, byli i dobrými přáteli. Pochybnosti a rozmrzelost pociťoval jenom tehdy, když mu jako právě nyní napadlo, že Helen nebude ochotná k ústupkům a jak málo toho dokázali za posledních několik let – samá slova, poezie, modlitby, strašná nečinnost. A ďábel – nebo kdo – se neustále drží nablízku. Bůh se nezjevil. Ale musím jí otevřít oči, pomyslel si. Musím je usmířit.

„Nikdy. Za nic na světě,“ řekla sotva před měsícem, když po jedné, návštěvě opouštěl bez naděje její dům a uvědomoval si, že sám už nemůže nic dělat. „Jsem sama a nevím, jaký je rozdíl mezi smíchem a pláčem: Nemůžu plakat, ani se smát.“ A umíněně potřásla hlavou. Zabila, popřela samotnou věc, kvůli níž za ním zpočátku přišla.

Nyní se před týmž domem pomalu zastavil u obrubníku ve stínu platanů a rozpálený a zpocený těžkopádně vystoupil z vozu; v kulaté a přátelské tváři se mu zračily naděje i zoufalství, ale přece jen víc beznaděj.

„Prosím vás. Kristepane, probuďte se.“ Jakýsi vzdálený, zpěvný a truchlivý hlas ji probouzel z útěšného spánku. Rameno! Co se jí to chvěje na rameni? Ucítila sevření pěti prstů, horké a zároveň něžné, odhánějící poslední cáry temnoty, sevření, které ji pobízelo, aby se váhavě a s rozechvělými víčky probojovávala ke světlu. „Tak se už probuďte, paní Helen, ach, můj Bože, paní Helen, řekli mi to … tam dole.“

Vynořila se nad ní La Ruth, celá utrápená, s obličejem jako velká ošklivá černá maska, a prolévala proudy slz. „Paní Helen, dole čeká důstojnej pán a říká, že vás veme na hřbitov.“ Přešlapovala vedle lůžka a Helen si ji ospale prohlížela, neohrabanou, znetvořenou postavu, stále napjatě nakloněnou, prohlížela si ji od smutkem naplněných obrýlených očí až po průhlednou promáčenou sukni a po mohutné neforemné nohy v punčochách, které se jí okolo kolen nakrabatily.

„Panebože, paní Helen, cloumám s váma celou věčnost a vy nic, málem jsem už myslela, že jste taky mrtvá –“ Vtom zalapala po vzduchu a s výkřikem plným hrůzy a zármutku ucouvla. „Bůh je mi svědkem, paní Helen, že takhle jsem to nechtěla říct! Všemohoucí Bože, paní Helen, máma přišla včera večer domů a říkala mi o ubohý malý Peyton a já rovnou padla na kolena a prosila za vás, prosila vo boží požehnání ctihodnýho Tatíčka věrných a řekla andělům na nebi, aby sestoupili a vzali s sebou dušičku tý ubohý malý Peyton, a toho nejdražšího anděla aby nechali tady na zemi, aby se staral vo maminku tý ubohý malý Peyton, která –“

„La Ruth,“ přerušila ji Helen a posadila se, „přines mi sklenici studené vody.“ Hrdlo měla jak v horečce, takže první slova řekla chraptivě.

„Ano, madam. Už běžím, madam.“ La Ruth tam však dál stála bez pohnutí, s očima kobylky luční, plnýma nejasného údivu nad touto tragickou obětí, která ne poprvé, ale již podruhé přišla o mateřství a dovedla trpět tak stoicky, že se ze spánku, i v takovém horkem dni, jako byl dnešní, probudila bez hysterie. La Ruth sama ztratila dvě ze tří dětí, a přestože jedinému z nich nedovedla určit otce, pamatovala si, s jakým zděšením se po mnoho dnů probouzela, jak křičela, plakala a šíleně vzývala Boha, aby jí seslal svého apoštola. A co nejrychleji. Nikoli však proto, aby ji odvedl na cestu Víry (věřila přece pevně, tělem i duší), ale na cestu milosti a míru, k vykoupení, do pravých vod, jež by omývaly a laskaly její vyčerpané tělo a odplavovaly různá muka duše, která vždy snila o nějakém muži. Bůh však svého apoštola neseslal, leč brzy přišel sám, a v cadillacu, aby ukázal, že je všechno v pořádku, bez ohledu na to, jak pracovala a kolikrát hřešila, a bez ohledu na děti, které již ztratila: byl to Tatíček věrných, Král králů, Obdivuhodný, Rádce, Všemocný Bůh, Věčný Otec a Princ míru. To se stalo před deseti lety, a od té doby ho milovala a hýčkala, a když pro jeho svatou věc věnovala přes čtyři sta dolarů, překonala Externího anděla nebeské filiálky v Port Warwicku, detašované z Baltimoru. A dnes měl Tatíček věrných vykonat svou srpnovou návštěvu, proto není divu, že La Ruth byla vzrušením celá bez sebe a tak by se jí ten náhlý evangelismus mohl prominout. Helen se pohnula, opatrně stoupala na podlahu a ještě jednou upřela svůj pohled na La Ruthinu zdrcenou tvář, žadonící o pochopení – na tvář, z které mohla vyčíst, že ona, Helen, je hodna miliónu, bilionu, trilionu i septiliónu požehnání, která volně plynou pro všechny ty, kdož otročili, dřeli se a poznali smutek nebo přišli o milované děťátko. „Ubohá paní Helen,“ řekla.

Silnicí projel vůz. Helen se podívala na náramkové hodinky. Bylo před polednem. Nozdry jí naplnil horký pach, připomínající cibuli, pach těla, rozkroku a podpaží. „Chci jen sklenku vody,“ opakovala Helen unaveným hlasem.

„Ano, madam. Chudinko. Hned vám ji přinesu. Jen posečkejte –“ Těžkopádně odspěchala z pokoje, a když sestupovala po schodech, dunivé kroky jejích plochých nohou i z takové vzdálenosti roztřásly zrcadlo, jako by kolem projížděly kamióny.

Zatímco se La Ruth vzdálila, Helen vyšla ke schodům a zavolala dolů: „Carey! Carey!“

„Ano, Helen!“ Hlas stoupající z haly se snažil být veselý, zavlnil se v měkkých přerývaných slabikách a kolísal mezi profesionálním zájmem a vážným, leč vzdáleným smutkem. „Jste – jste v pořádku? Nepotřebujete něco? Pomalu bychom už měli jít. Mohu pro vás něco udělat?“

Ubohý Carey, pomyslela si. Takový dobrák od kosti, vždycky se snaží dělat to, co považuje za správné.

„Hned přijdu dolů,“ zavolala. „Musím se ještě ustrojit“

Ve svém pokoji objevila zvadlé jiřiny. Hodila je do koše na odpadky, pak šla do koupelny a stojatou vodu z vázy vylila do umyvadla. Když se oblékala, ozvaly se opět ty klátivé a neohrabané kroky, tentokrát po schodech nahoru, a La Ruth vstoupila se sklenkou vody na širokém květinovaném smaltovaném podnosu. „Tady to máte, bude vám chutnat,“ řekla. „Je pěkně studená, jak nevím co. Jen si k tomu hačněte a všecko to vypijte – zdá se, že je vám horko, paní Helen.“

„Děkuji ti, La Ruth,“ řekla. Bylo opravdu horko. Nic nerušilo klid: cesmínové listy za oknem nehnutě odrážely staniolově zářivé vzorky světla. Za stromy a na konci trávníku se rozprostíral záliv, hladký, klidný a bezbarvý, a nad ním, na obloze, kam se v tom horku odvážil vzlétnout jen osamělý racek, jako ohromný balón visel šedý mrak, hrozící každou chvíli uvolnit svou neradostnou zátěž deště a větru. Helen se napudrovala, aby co nejlépe zamaskovala rýhy a vrásky, pak usedla – jen si trochu oddechnu, pomyslela si – a sama se divila, že to může vydržet jen tak. Lék, uklidňující prostředek, který si vzala před dvěma hodinami, ji trochu omámil, ale přesto byla na pokraji sil, nervy jí vypovídaly službu. Zatoužila po cigaretě – ale dr. Holcomb jí to zakázal. Pomalu tedy srkala vodu, a když byla sklenice prázdná, postavila ji na okenní římsu a pozorovala, jak na ní mizí ojínělé otisky prstů, stříbrné přízraky mlžů, stahující se do jakési neviditelné a nekonečné země divů. Pod La Ruth zavrzala podlaha; Helen vzhlédla.

„Paní Helen,“ řekla vážně. „Nemám žádný smuteční šaty. Máma mi dnes řekla, ještě než šla k vám, abych si došla pro smuteční šaty k sestře Albertě Lemmonové, co slouží u bankéře Magrudera, ale když jsem tam přišla, sestra Alberta už byla pryč, vodešla prej do rybářského přístavu, kde Tatíček věrných, jeho jméno budiž pochváleno, bude dnes večer sloužit úvodní mši baptistům. Sestra Alberta je Interním andělem.“

„Dobrá, La Ruth,“ přerušila ji Helen. „Nemusíš mít smuteční šaty.“ Podívala se do zamračené tváře, do vypoulených obrýlených očí zvlhlých smutkem, obepínajícím snad celý svět; převislý růžový spodní ret, který vyčníval na délku tak jednoho palce a byl věčně vystaven větru a slunci, ten ret zohyzděný zvláštními zsinalými rýhami, vyvolával pojednou v Helen něco ještě hlubšího než zoufalství. Rychle se zvedla. „Nemusíš mít smuteční šaty,“ vyhrkla zalykavě a otočila se. „Panebože, to je nemožné vedro! Co si jen počnu?“

„Já dělala, co mohla,“ pokračovala La Ruth umíněně a úpěnlivým hlasem. „Máma mi řekla, že jestliže sestra Alberta vodešla do rybářského přístavu, abych se šla podívat za sestrou Moreen, která dělá v autosalónu Crystal –“

„Ach, přestaň, La Ruth!“

„Ano, madam.“

„Buď zticha a nic neříkej.“

„Ano, madam.“

Helen se opět posadila, a přestože byla nesmírně unavená, snažila se posbírat všechny síly, aby měla odvahu podívat se Careymu do očí: už mi nebude vyprávět o Bohu nebo o Miltonovi. Teď už všechno vím. Všechno. Obejdu se bez těch hloupých, sladkých rad …

„Podej mi deštník. Je v šatníku ve zdi, jak jsou zavazadla.“

„Ano, madam.“ Jak se La Ruth ohnula, vybledlá sukně se jí vysoko vyhrnula a Helen viděla obrovité kýty, tlusté mahagonové končetiny s pískově hnědou jizvou po očkování. „Je tady někde dole, jen ho najít,“ pokračoval tlumený hlas, a potom triumfálně vytáhla deštník a pomalu, křečovitě, s bolestí se narovnala. „Tady ten je taky černej, jak to má bejt,“ zamumlala roztržitě. „Au, mý záda! Hned ho votřu tímhle starým hadrem. Je to fakt bezvadnej deštník, paní Helen.“ A v hloubi nekonečného tunelu své duše, v tunelu bez odboček, kde se nemohla rozvětvit nebo změnit žádná myšlenka, jen spojit s podobnou jako stádo slonů, zabrala se La Ruth velice důležitě do deštníků a tichým vysokým hlasem pokračovala: „Tatíček věrných má deštník, který vozí s sebou v autě, ať jede kamkoli. Lidi říkaj, že ty kameny na něm jsou pravý diamanty. Já sice nevím, ale –“

A kromě toho, pomyslela si Helen, mi určitě vytkne, že je to nelidské a nízké, nehodné mého postavení na zemi a před Bohem. Že jsem tak chladná. Když mě dnes ráno volal, byl zděšený: Helen, já nevím, co mám říct. Helen, to je to nejsmutnější, co se mohlo stát., Helen, já vím, jak to bylo mezi Peyton a vámi. Helen, musíte dnes přijít. Za každou cenu. Ano, milá Helen, už jen kvůli mně. A Helen, myslela jste na Miltona? Ale Helen, on vás teď potřebuje. Copak to nevidíte? Copak, Helen, nevidíte, že spása je to jediné, co vám ještě zbývá? Samé Helen sem, Helen tam … K čertu s tím!

Brrr! K čertu s tím!

Ale co to je? La Ruth, zřejmě odvedena od deštníků novou, zázračně vzniklou myšlenkou, se k ní blížila s otevřenou náručí: „Bože, paní Helen,“ bědovala, „přísahám, že kdybych byla věděla vo vašem neštěstí, byla bych přišla už včera večír, ale máma mi to řekla, když už bylo vopravdu moc pozdě, protože jsem prala prádlo naproti u paní Massieové.“ Zmlkla a hlasitě polkla. A potom, jako by byla Careymu ozvěnou, nečekaně Helenou otřásla: „Paní Helen, máma říkala, že byste potřebovala, aby se kapitán Milton vrátil.

Aby vás chránil na týhle milovaný zemi, protože máma říká, chudinka naše paní, děti jí odletěly k Pánubohu do nebe a teď potřebuje vedle sebe moc hodnýho muže. Panebože, paní Helen –“ její hlas v horkém vzduchu tu sílil, tu slábl a zněl jako violoncello – „máma říká ,vezměte ho zpátky, vezměte ho k sobě zpátky, protože chudák, už jen proto, že je muž, je samej hřích a nemůže si pomoct,’ a poslední noc, co tu máma byla, slyšela ho brečet a naříkat a byl to prej ten nejžalostnější zvuk na světě, jakej kdy slyšela. Tohle mi povídala máma.“

„La Ruth!“ Helen vstala, ale La Ruth nepřestala, křečovitě se jí chytila, že Helen cítila šupinaté mozoly na její dlani.

„Máma říká, že co jste se vrátila odtamtud z Charlottesvillu, kde umřela chudinka Maudie –“

Charlottesville. Panebože, nedovol mi na to myslet.

A stále to pevné mozolnaté sevření a ten pot – dotýká se jí černoška! „Máma říká, že jste vod tý doby na scestí, že už nehledáte Ježíše a že všechno z vás ňák vyprchává.“

„Jdi už –“ Překvapená Helen ji chtěla odstrčit, ale ty vlhké, krví podlité oči za umaštěnými brýlemi, věčně zmateně zoufalé, zasvítily nyní jiskrou poznání: „Heleďte se, paní Helen, já měla už tři mužský, co ode mě utekli. Celej svůj život jsem sekala jen dobrotu, a jak mě to zdeptalo, když vodě mě utekli. Pak jednoho dne moje děti vodletěly s andělama, a Bože na nebesích, co já měla trápení, celej den jsem probrečela a nemohla se ani hnout, tak těžký to bylo, jako když vás někdo praští sekyrou. A tak jsem se modlila, aby přišel apoštol, a kdyby to nevyšlo, aby mi Ježíš poslal mýho muže zpátky, abych měla kousíček lásky, i kdyby to bylo to poslední, co bych mohla dostat.“

Odmlčela se a svěsila ruku. Helen ji pozorovala. La Ruth se dívala z okna, sípavě dýchala a lesk z očí jí vymizel; i to krátké úsilí, vyložit Helen, co je to láska, smrt a muži a podobné věci, bylo na ni přespříliš. Už žádná vzpomínka jí nemohla víc pohnout; jako by jí paměť a oči zastřel závoj, její výraz se uvolnil a otupěl: teď už jí léta budou přinášet sotva co jiného než vzpomínky na bolavá záda, na letmé křeče lásky, které už ani v té vzpomínce nebudou ničím, na nekonečné oběti. Patrně. Totiž její hlas – zkoušela to ještě jednou naposled – byl tentokrát vemlouvavý, plachý a přiškrcený a ztrácel se jako voda, crčící okapem: „Máma říká, že vod tý svatby jste s ním nechtěla nic mít. Asi to byla jeho chyba nebo tý ubohý malý Peyton. Paní Helen, máma říká, že to není správný. ,Vezměte ho zpátky,’ říká, ,vemte ho zpátky, proboha –’“

„Mlč, La Ruth!“ okřikla ji Helen. „Buď zticha!“ Dnešní den kupil za jejími zády ohromné a skryté síly, aby se pak jako horká přílivová vlna přes ni převalil, a Helen proběhla kolem La Ruth do chladnější haly a nahlas si povzdechla: „Já už to nevydržím! Opravdu ne.“ A vzápětí: „La Ruth, přines mi ten deštník!“

„Ano, madam.“ La Ruth dunivými kroky seběhla za ní po schodech, kde už s bílým slaměným kloboukem v ruce a s toporným úsměvem čekal Carey.

„Helen.“ Napřáhl ruku. „Jsem velice zarmoucen, jsem –“

„Ne,“ řekla. „Není třeba.“

„Ani nevím, co bych vám měl říci.“

„Nenamáhejte se,“ povzdechla si. „To je ale vedro!“ A v duchu si řekla: Opravdu, jestli budu myslet na Charlottesville, pak je konec. Co je vlastně horší, minulost či budoucnost? Je to všechno stejné, obrátím list a nechám se unášet proudem až do propasti. Co se má stát, ať se stane, a pak už bude jenom tma a celá ta ohavnost skončí …

„Bože, to vedro,“ říkal za ní, „je mi líto, je mi opravdu tak líto.“

„Tak líto,“ opakovala po něm a sklonila se, aby si upravila punčochu. Carey zahlédl štíhlou nohu vysoko nad kolenem, protkanou modrými žilkami, a celý červený se odvrátil. Panebože, pomyslel si.

„Milá Helen,“ řekl něžně, „měli bychom si pospíšit. Je nejvyšší čas. Jak je teď ošklivá, po tom všem. Vypadá příšerně.

„Je nejvyšší čas,“ opakoval, „měli bychom si pospíšit.“

„Ano,“ řekla. Pustila lem sukně a narovnala se.

La Ruth jí podala deštník. „Vemte ho zpátky.“ řekla.

„Mám tu s sebou jeden plášť do deště navíc,“ řekl Carey, „mohla byste si ho vzít.“

„Bůh vám žehnej,“ šeptala La Ruth plačky, „a vemte ho zpátky, jak říká máma.“

„Měli bychom si pospíšit, Helen, je nejvyšší čas.“

Carey jí otevřel dveře. Helen se do něho zavěsila a jeho paži přitiskla k svému boku.

„Sbohem, sbohem, paní Helen.“

„Dojdu až do konce,“ řekla vážně Careymu, a jak scházeli po venkovních schodech, upřeně se mu podívala do očí: „Konec se už blíží. Nemá smysl …“ Nedokončila větu.

Co nemá smysl? pomyslel si Carey. Na svém zápěstí cítil její hubenou a chladnou ruku. Když nasedali do vozu, slunce se nad nimi přehouplo přes vrchol a nenávratně klesalo k předlouhému odpoledni.