14
GOODSIR
70°05’ s.š., 98°23’ z.d. červen 1847
Ze soukromého deníku doktora Harryho D. S. Goodsira:
4. června 1847
Když jsme se Stanleyem svlékli zraněného Eskymáka donaha, znovu jsem si připomněl, že kolem krku nosí amulet z hladkého plochého kamene, menší než moje pěst, v podobě bílého medvěda – nezdálo se, že by byl kámen nějak opracovaný, přesto ve své přirozené a prsty ohlazené podobě dokonale vystihoval dlouhý krk, malou hlavu i silné natažené nohy živého zvířete, které jako by se hnalo vpřed. Poprvé jsem amulet viděl, když jsem zranění prohlížel venku na ledu, nijak zvlášť jsem o něm ale nepřemýšlel.
Kule z muškety vojína Pilkingtona trefila domorodce do prsou nějaké dva centimetry pod amuletem, prošla masem a svaly mezi třetím a čtvrtým žebrem (přičemž vyšší žebro nepatrně změnilo její směr), prolétla levým plicním lalokem a zůstala vězet v páteři, kde přerušila četné nervy.
Neexistovala absolutně žádná možnost, jak ho zachránit – z předchozí prohlídky jsem věděl, že jakýkoli pokus o vyjmutí kule by způsobil okamžitou smrt, a vnitřní krvácení z plic jsem také nemohl zastavit – snažil jsem se pro něj ale udělat maximum a nechal jsem ho odnést do té části marodky, v níž jsme si s lodním lékařem Stanleyem zřídili operační sál. Půl hodiny po mém návratu na loď jsme včera se Stanleyem ránu zepředu i zezadu zkoumali svými nejkrutějšími nástroji a energicky jsme řezali, dokud jsme nezjistili přesné umístění kule v páteři a nepotvrdili svou celkovou prognózu brzké a nevyhnutelné smrti.
Jenže neobvykle vysoký a mocně stavěný šedovlasý divoch se s naší prognózou zatím odmítal smířit. Dál se držel své lidské existence. Nutil roztrhané a zkrvavené plíce dýchat a každou chvíli vykašlával krev. Neustále na nás upřeně hleděl znepokojivě světlýma – na Eskymáka – očima a sledoval každý náš pohyb.
Z Terroru dorazil doktor McDonald a na Stanleyův návrh odvedl Eskymačku do zadního výklenku marodky, odděleného od nás pokrývkou místo závěsu, aby ji tam vyšetřil. Řekl bych, že lodnímu lékaři Stanleyovi ani tak nezáleželo na tom, aby byla dívka vyšetřena, spíš mu šlo o to, aby se nám na marodce nepletla pod nohy, zatímco jsme zkoumali krvavé zranění jejího manžela či otce… přestože pacienta samotného ani dívku zjevně nijak nevyváděl z míry pohled na krev ani na ránu, při němž by každá londýnská dáma – a nejeden student medicíny – omdlela jako špalek.
A když už jsem u omdlévání, sotva jsme se Stanleyem skončili prohlídku umírajícího Eskymáka, objevil se na marodce kapitán sir John Franklin v doprovodu dvou námořníků, napůl nesoucích Charlese Besta, který podle jejich sdělení omdlel v kajutě sira Johna. Přikázali jsme mužům, aby Besta uložili na nejbližší lůžko, a stačila pouhá minuta zběžné prohlídky, abych určil hned několik důvodů, proč ztratil vědomí: patřilo k nim totéž extrémní vyčerpání, jímž jsme po deseti dnech nepřetržité dřiny trpěli všichni z oddílu poručíka Goreho, hlad (poslední dva dny a dvě noci na ledu jsme nejedli doslova nic jiného než syrové medvědí maso), úbytek všech tělesných tekutin (nemohli jsme si dovolit zastávky, při nichž bychom na lihových vařičích rozpustili sníh, takže jsme se uchýlili k velice špatné alternativě, ke žvýkání sněhu a ledu – které množství vody v těle spíše snižuje než zvyšuje) a k tomu důvod pro mne zcela nejzjevnější, ale podivně nepochopený důstojníky, kteří ho zpovídali – nešťastník Best byl totiž nucen stát a podávat hlášení kapitánovi v sedmi z celkových osmi vrstev svého vlněného oblečení; měl čas jen na to, aby si svlékl zkrvavený svrchní plášť. Po deseti dnech a nocích strávených na ledu při průměrné teplotě blížící se minus dvaceti stupňům bylo teplo Erebu téměř příliš velké i na mne, který jsem ihned po příchodu na marodku svlékl všechno kromě dvou nejspodnějších vrstev. Besta po krátké době přemohlo.
Když jsme sira Johna ujistili, že se Best vzpamatuje – dávka čichacích solí už ho téměř přivedla k vědomí – se zjevným odporem pohlédl na našeho eskymáckého pacien…
