54
DES VOEUX
Záchranný tábor 19. srpna 1849
První palubní důstojník Charles Des Voeux se neubránil mimovolnému spokojenému úsměvu, když se v sobotu 19. srpna dopoledne se svými osmi muži vracel do Záchranného tábora. Alespoň jednou nese pro změnu kapitánovi i všem ostatním jen dobré zprávy.
Ledové pole se pouhých šest kilometrů od tábora rozpadalo v kry a splavně kanály; Des Voeux a jeho muži strávili další den tím, že kanály sledovali dál na jih, dokud nedošli k místu, kde byla v celé úžině jen otevřená voda až k poloostrovu Adelaide a téměř určitě až k zátoce vedoucí k ústí Backovy řeky, nacházející se východně od nich, na opačné straně poloostrova. Z ledovce, na který se vyšplhali na nejjižnějším cípu ledového pole, Des Voeux na vlastní oči viděl nízké pahorky poloostrova Adelaide, od nichž je dělilo necelých dvacet kilometrů otevřené vody. Bez člunu dál pokračovat nemohli, což prvního palubního důstojníka Des Voeuxe přimělo k širokému úsměvu a při vzpomínce na to se usmíval i nyní.
Ze Záchranného tábora mohou odejít úplně všichni. Každý teď má šanci na přežití.
Téměř ještě lepší zprávou, kterou přinášeli zpět, byla skutečnost, že na ledových krách lemujících okraj čerstvě rozmrzlého moře strávili v úžině dva dny střílením tuleňů. Dva dny a dvě noci se Des Voeux a jeho muži cpali tulením masem a tukem; jejich těla po tuku tolik toužila, že i když se jim po bohaté stravě – po celých týdnech, kdy nejedli nic jiného než lodní sušenky a malé plátky starého soleného vepřového – zvedal žaludek, jakmile se vyzvraceli, měli ještě větší hlad a se smíchem se téměř okamžitě znovu hltavě pouštěli do jídla.
Když se teď podle bambusových tyčí vraceli přes poslední kilometr příbřežního ledu do tábora, každý z jeho osmi mužů za sebou táhl jednoho zastřeleného tuleně. Šestačtyřicet mužů v Záchranném táboře dnes čekala skvělá večeře a na další jídlo se těšilo i osm vítězoslavných průzkumníků.
Celkově vzato, pomyslel si Des Voeux, když stoupali po kamenitém břehu, míjeli čluny a hlasitě křičeli a provolávali hurá, aby tábor upozornili na svůj návrat, až na přidrzlého mladého Goldinga, který si hned první den stěžoval na bolesti břicha a sám se vrátil do tábora, to byla téměř dokonalá výprava. Poprvé po mnoha měsících – či spíše po letech – budou mít kapitán Crozier i ostatní důvod k oslavě.
Všechny je čekala cesta domů. Kdyby vyrazili ještě dnes, museli by ti zdraví mezi nimi táhnout nemocné v člunech pouhých šest kilometrů klikaté stezky mezi tlakovými hřebeny, kterou si Des Voeux pečlivě vyznačil, za tři nebo čtyři dny by mohli být na vodě a do týdne by dopluli k ústí Backovy Velké rybí řeky. Navíc bylo pravděpodobné, že otevírající se kanály mezitím postoupí ještě blíž ke břehu!
Ze stanů se začaly vynořovat špinavé, otrhané a shrbené postavy. Všichni přerušili nedůležité táborové práce, vyšli ven a hleděli vstříc Des Voeuxově oddílu.
Nadšený křik Des Voeuxových mužů – Tlusťocha Alexe Wilsona, Francise Pococka, Josepha Greatera, George Canna, Roberta Johnse, Thomase Tadmana, Thomase McConveyho a Williama Marka – při pohledu na zachmuřené a nehybné tváře mužů, kteří na ně hleděli očima plnýma beznaděje, utichl. Muži z tábora viděli, že za sebou oddíl táhne tuleně, nikdo z nich na to ale zjevně nereagoval.
Palubní důstojníci Couch a Thomas vylezli ze svých stanů, sešli dolů po kamení a zaujali místo před řadou strašidel ze Záchranného tábora. „Umřel snad někdo?“ zeptal se Charles Frederick Des Voeux.
###
Druhý palubní důstojník Edward Couch, první palubní důstojník Robert Thomas, první palubní důstojník Charles Des Voeux, velitel podpalubí Erebu Joseph Andrews a velitel hlavní stěžňové nástavby Terroru Thomas Farr se shromáždili ve velkém stanu, který dříve sloužil jako nemocnice doktora Goodsira. Jak se Des Voeux dozvěděl, muži s amputovanýma nohama za ty čtyři dny, co byl pryč, buď zemřeli, nebo byli přestěhováni do menších stanů k ostatním nemocným.
Pět mužů, kteří se dnes ráno v tomto stanu shromáždili, to byli p…
