13
FRANKLIN
70°05’ s.š., 98°23’ z.d. 3. června 1847
Sir John nechtěl věřit vlastním očím. Přicházelo k nim osm postav, přesně jak čekal, něco mu na nich ale… nehrálo. Čtyři z pěti vyčerpaných, zarostlých a obrýlených mužů zapřažených do postroje saní souhlasili – námořníci Morfin, Ferrier a Best a v čele obrovitý vojín Pilkington –, pátým mužem v postroji byl ale druhý důstojník Des Voeux, z jehož výrazu bylo možno vyčíst, že navštívil peklo a zase se z něj vrátil. Hartnell kráčel vedle saní. Hubený námořník měl na hlavě velký obvaz a vrávoral, jako by byl jedním z vojáků ustupujících s Napoleonem od Moskvy. Ranhojič Goodsir také šel vedle saní a věnoval se při tom někomu – nebo něčemu –, co leželo na nich. Franklin pátral po charakteristické červené vlněné šále poručíka Goreho – byla skoro dva metry dlouhá a nebylo ji možno přehlédnout –, jakkoli to ale bylo bizarní, zdálo se mu, že většina těch tmavých klopýtajících postav má podobnou, jen o něco kratší.
Konečně pak vzadu za saněmi kráčel jakýsi malý, v kožešinové parce zabalený tvor, jehož obličej nebylo pod kápí vidět, který však nemohl být nikým jiným než jedním z Eskymáků.
Ale tím, co kapitána sira Johna Franklina přimělo k výkřiku: „Ach můj bože!“ byly samotné saně.
Saně byly příliš úzké, než aby na nich mohli vedle sebe ležet dva muži, a dalekohled sira Johna nelhal. Na saních byla přes sebe přehozená dvě těla. To nahoře patřilo dalšímu Eskymákovi – spícímu nebo omráčenému starci s hnědým vrásčitým obličejem a rozevlátými bílými vlasy zakrývajícími kápi z vlčí kůže, kterou mu někdo stáhl z hlavy a podložil pod nijako polštář. Právě této ležící postavě se Goodsir věnoval, když se saně blížily k Erebu. Pod Eskymákovým nehybně ležícím tělem bylo vidět zčernalou, zkřivenou a zcela zjevně mrtvou tvář a trup poručíka Grahama Goreho.
Franklin, korvetní kapitán Fitzjames, poručík Le Vesconte, první palubní důstojník Robert Sergeant, ledařský mistr Reid, hlavní lékař Stanley a několik poddůstojníků, mezi nimi pomocník loďmistra Brown, velitel hlídek stěžňového koše John Sullivan a stevard sira Johna pan Hoar, ti všichni se rozběhli k saním, doprovázeni čtyřiceti či více námořníky, kteří po hlášení pozorovatele vyšli na palubu.
Franklin i ostatní se ohromeně zarazili ještě dřív, než doběhli k oddílu táhnoucímu saně. Co při pohledu Franklinovým teleskopem vypadalo jako šedě umazané rudé vlněné šály, byly ve skutečnosti dlouhé červené šmouhy na tmavých kabátech. Muži byli potřísnění krví.
Následoval výbuch vzrušeného hovoru. Někteří z mužů v postrojích se objímali s přáteli, kteří k nim doběhli. Thomas Hartnell se zhroutil na led a okamžitě mu přispěchala na pomoc skupinka námořníků. Všichni mluvili jeden přes druhého a navzájem se překřikovali.
Sira Johna nezajímalo nic jiného než mrtvola poručíka Grahama Goreho. Tělo bylo zakryté přikrývkou na spaní, ta ale cestou částečně sklouzla a sir John viděl Goreho pohledný obličej, nyní naprosto bílý v místech, z nichž zmizela všechna krev, a jinde zase dočerna spálený arktickým sluncem. Rysy měl zkřivené, víčka částečně pootevřená, takže bylo vidět ledem se třpytící bělmo očí, bradu pokleslou a jazyk vyplazený, rty rozevřené a zuby vyceněné ve zdánlivém vzteku či naopak výrazu čirého děsu.
„Sundejte toho… divocha… z poručíka Goreho,“ zavelel sir John. „Okamžitě!“
Několik mužů spěšně vyrazilo splnit jeho rozkaz a zvedli Eskymáka za ramena a za nohy. Stařec zasténal a doktor Goodsir vykřikl: „Opatrně! Zacházejte s ním jemně. Má blízko srdce kuli z muškety. Odneste ho prosím na marodku.“
Druhý Eskymák teď shodil kápi parky z hlavy a sir John ohromeně zaznamenal, že je to mladá žena. Přistoupila blíž ke zraněnému starci.
„Počkat!“ křikl sir John a mávl na svého pomocného ranhojiče. „Vy snad vážně navrhujete, abychom nechali toho… toho domorodce… uložit na marodku naší lodi?“
„Ten člověk je můj pacient,“ odsekl Goodsir s paličatou bezostyšností, jakou by sir John Franklin v malém hubeném ranhojiči nikdy nehledal. „M…
