Terror (Dan Simmons)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

35

IRVING

69°37’42“ s.š., 98°40’58“ z.d. 24. dubna 1848

 

Až na to, že bylo Johnu Irvingovi špatně od žaludku a napůl umíral hlady, krvácely mu dásně a měl strach, že se mu viklají dva zadní zuby, až na to, že byl tak unavený, až se obával, že se každým okamžikem může zhroutit a zůstat ležet, byl to jeden z nejšťastnějších dnů jeho života.

Celý dnešní i předchozí den byl spolu se svým starým přítelem Georgem Henrym Hodgsonem, s nímž před touto expedicí sloužil na dělostřelecké cvičné lodi Excellent, pověřen velením skupin, jejichž úkolem bylo pokusit se něco ulovit a provést trochu poctivého průzkumu. Poprvé za celou tuhle prokletou expedici, po třech letech neužitečného vysedávání a mrznutí, byl třetí poručík John Irving opravdovým průzkumníkem.

Byla sice pravda, že ostrov, který prozkoumával směrem na východ do vnitrozemí, tatáž Země krále Williama, na níž už jednou před o něco více než jedenácti měsíci byl s poručíkem Grahamem Gorem, dohromady nestál ani za suché z nosu, protože jeho povrch tvořil jen zmrzlý štěrk a nízké pahorky, žádný z nich vyšší než nějakých šest metrů nad úrovní moře, jejichž jedinými obyvateli byly skučící vichry a závěje hlubokého sněhu, následované dalším zmrzlým štěrkem, Irving byl ale na průzkumu. Jen za dnešní dopoledne už viděl věci, které ještě nikdy neviděl žádný jiný běloch – a možná žádný jiný člověk na této planetě. Samozřejmě, byly to jen další nízké pahorky zmrzlého štěrku a další větrem navršené ledové a sněhové kapsy, nenašli jedinou stopu polární lišky či jediného mumifikovaného kroužkovaného tuleně, byly to ale jeho objevy: sir James Ross cestoval před dvaceti či kolika lety se saněmi podél severního pobřeží, aby dospěl na Mys vítězství, ale John Irving – rodák z Bristolu a později mladý londýnský švihák – byl prvním vnitrozemským průzkumníkem Země krále Williama.

Irving byl téměř v pokušení dát vnitrozemí jméno Irvingova země. A proč ne? Mys nedaleko tábora Terror byl pojmenován podle manželky sira Johna, lady Jane Franklinové, a co ona dokázala, aby si tu čest zasloužila, kromě toho, že se provdala za starého plešatého tlouštíka?

Jednotlivé tahačské oddíly se pomalu začínaly považovat za samostatné skupiny. Irving tudíž včera vedl tutéž tlupu šesti mužů na loveckou výpravu, zatímco George Hodgson se se svými lidmi podle příkazu kapitána Croziera vydal na průzkum ostrova. Irvingovi lovci neobjevili ve sněhu jedinou zvířecí stopu.

Vzhledem k tomu, že všichni jeho muži byli včera vyzbrojeni brokovnicemi nebo mušketami (Irving sám měl stejně jako dnes pouze pistoli v kapse vnějšího pláště), byl poručík nucen si přiznat, že bylo několik okamžiků, kdy pocítil jistou nervozitu – to proto, že měl temovačova pomocníka Hickeyho se střelnou zbraní v zádech. Nic se ale samozřejmě nestalo. Když byl Magnus Manson na lodi vzdálené přes čtyřicet kilometrů, Hickey se k Irvingovi, Hodgsonovi a dalším důstojníkům choval nejen zdvořile, ale přímo poníženě uctivě.

Johnu Irvingovi to připomínalo způsob, jakým jejich učitel kdysi rozděloval jeho a jeho bratry na hodinách v jejich bristolském domě, když chlapci za dlouhých a nudných dnů výuky začali být příliš nepokojní a zlobiví. Posadil každého z nich do jiné místnosti starého sídla a celé hodiny pokračoval v jejich výuce odděleně; přecházel z jedné části druhého poschodí ve starém křídle do druhé a klapot jeho bot s přezkami a vysokými podpatky se na prastarých dubových podlahách rozléhal hlasitou ozvěnou. Když byli John a jeho bratři, David a William, s panem Candrieauem všichni tři pohromadě, stávala se z nich nezvládnutelná cháska, když ale před vyzáblým učitelem s bledou tváří, kostnatými koleny a bílou parukou stáli sami, počínali si téměř ustrašeně. Irving se původně nesmírně zdráhal požádat kapitána Croziera, aby nechal Mansona na Terroru, teď ho ale těšilo, že se osmělil a promluvil. Ještě víc ho těšilo, že na něj kapitán nenaléhal a nechtěl znát důvod jeho žádosti; dosud mu totiž neřekl o tom, co na vlastní oči viděl, že se mezi temovačovým pomocníkem a velkým námořníkem toho večera v podpalubí odehrávalo, a nikdy mu to ani říct nehodlal.

Dnes mu ale Hickey ani nic jiného nedělalo sebemenší starosti. Jediným ozbrojeným členem průzkumného oddílu byl kromě Irvinga samotného a jeho pistole Edwin Lawrence, který nesl mušketu. Na cvičné střelnici zřízené nedaleko řady na saních připoutaných člunů u tábora Terror se ukázalo, že Lawrence je z celého jejich týmu jediný, kdo alespoň trochu slušně umí střílet z muškety, takže byl dnes jejich strážným a ochráncem. Ostatní nesli jen plátěné vaky přehozené přes ramena, improvizované brašny zavěšené na jednom popruhu. Reuben Male, velitel příďové nástavby a nesmírně vynalézavý člověk, spolupracoval na jejich výrobě pro všechny členy posádky se starým plachtařem Murrayem, takže jim námořníci přirozeně začali říkat Maleovy brašny. V Maleových brašnách nosili olověné nebo cínové láhve s vodou, pár sušenek a trochu sušeného vepřového, plechovku Goldnerových konzervovaných potravin jako nouzovou stravní dávku, několik kusů rezervního oblečení, drátěné brýle, které měli na Crozierův rozkaz nosit, aby se uchránili před sněžnou slepotou, prach a olovo pro použití na loveckých výpravách a z pokrývek ušité spací pytle pro případ, že by se stalo něco, co by jim zabránilo vrátit se do tábora, a že by museli strávit noc venku.

Toho dne ráno pochodovali víc než pět hodin směrem do vnitrozemí. Kde to bylo možné, držela se skupinka na nevysokých štěrkovitých vyvýšeninách; vítr tam byl sice silnější a chladnější, ale cesta byla snazší než přes zasněžené a ledem zatarasené úžlabiny. Neviděli nic, co by mohlo zvýšit naděje na přežití celé expedice – na skalách nerostl ani zelený lišejník či oranžový mech. Irving z četby svazků v knihovně velké kabiny na Terroru – včetně dvou knih od samotného sira Johna Franklina – věděl, že když přijde hlad, dá se ze seškrábaného mechu a lišejníku uvařit něco jako polévka. Když přijde hodně velký hlad.

Jeho průzkumný tým se zastavil na studený oběd, trochu vody a chvíli nesmírně potřebného odpočinku. Všichni se schoulili v závětří, Irving předal dočasně velení veliteli hlavní stěžňové nástavby Thomasi Farrovi a na chvíli sám poodešel kus dál dopředu. Sám sobě to zdůvodňoval tím, že jsou muži za posledních několik týdnů vyčerpaní neobvyklým vypětím sil při tažení saní a potřebují si odpočinout, pravda však byla taková, že on sám potřeboval být chvíli o samotě.

Farrovi Irving řekl, že bude do hodiny zpátky a o to, aby se neztratil, se postará tím, že v pravidelných intervalech sejde dolů do závětří, kde jeho vysoké boty zanechají na zasněžených plochách stopy, podle nichž se bude moci vrátit, nebo se podle nich budou moci orientovat ostatní a najít ho, kdyby se s návratem opozdil. V požehnané samotě kráčel dál na východ, žvýkal ztvrdlou sušenku a zkoušel, jak hodně se mu viklají ty dva zuby. Když vytáhl sušenku z úst, byla na ní krev.

Přestože trpěl hladem, neměl v posledních dnech prakticky chuť k jídlu.

Přebrodil se dalším sněhovým polem na zmrzlý štěrk a namáhavě vyšel po mírném svahu na následující větrný nízký hřeben, na němž se náhle zarazil.

V širokém zasněženém údolí před ním se pohybovaly nějaké černé tečky.

Irving si zuby stáhl z rukou palčáky, prohrabával se Maleovou brašnou a hledal jeden ze svých nejcennějších pokladů, nádherný mosazný dalekohled, který mu u příležitosti jeho vstupu do královského námořnictva věnoval strýc. Mosazný okulár by mu přimrzl k tváři a obočí, kdyby dovolil, aby se jich dotkl, a když ho držel kousek před obličejem, bylo těžší udržet si stabilní obraz, i když dlouhý tubus přidržoval oběma rukama. Paže i ruce se mu třásly.

Ukázalo se, že to, co považoval za malé stádo nějakých chlupatých zvířat, jsou lidé.

Hodgsonova lovecká výprava.

Ne. Tyhle postavy na sobě měly těžké kožešinové parky stejného typu, jaký nosila Mlčenlivá dáma. A bylo tam deset lidí, kteří pracně přecházeli zasněžené údolí, šli v sevřeném hloučku, nekráčeli ale v jedné řadě za sebou, zatímco George s sebou měl jen šest mužů. Navíc dnes Hodgson se svým loveckým oddílem zamířil na jih podél pobřeží a ne do vnitrozemí.

Tahle skupina také měla malé saně. Hodgsonův lovecký oddíl žádné saně neměl a v celém táboře kromě toho takhle malé saně nebyly.

Irving se potýkal se zaostřením svého milovaného dalekohledu a zadržoval dech, aby se mu netřásly ruce.

Saně táhla smečka přinejmenším šesti psů.

To, co viděl, byli buď po eskymácku oblečení běloši, snad záchranný oddíl, anebo opravdoví Eskymáci.

Irving musel sklonit dalekohled, pak na chladném štěrku klesnout na jedno koleno a na okamžik sklonit hlavu. Obzor před ním jako by se roztočil. Tělesná slabost, kterou v sobě čirou silou vůle už celé týdny potlačoval, se v něm vzedmula jako soustředěné kruhy nevolnosti.

Tímhle se všechno změní, pomyslel si.

Postavy pod ním – zdálo se, že si ho stále ještě nevšimly, což bylo pravděpodobně způsobeno tím, že sestoupil pod vrcholek pahorku a v tmavém plášti splývajícím s tmavými skalami nebyl moc dobře viditelný – mohly patřit lovcům z nějaké neznámé, na dalekém severu ležící eskymácké vesnice nedaleko odtud. Kdyby tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že je sto pět dosud žijících námořníků z Erebu a Terroru téměř určitě zachráněno. Domorodci by je mohli buď nakrmit, nebo jim ukázat, jak si tady v té mrtvé zemi opatřit potravu.

Také ovšem bylo možné, že je to eskymácký válečný oddíl a že ty primitivní oštěpy, které Irving dalekohledem zahlédl, jsou určeny k boji proti bělochům, o nichž se nějak doslechli, že vpadli na jejich území.

Ať tak či onak, třetí poručík John Irving věděl, že je jeho povinností sejít dolů, setkat se s nimi a zjistit to.

Zaklapl dalekohled, pečlivě ho uložil mezi dva zásobní svetry v brašně, kterou měl přehozenou přes rameno, zvedl jednu paži vysoko nad hlavu v gestu, o němž doufal, že na divochy zapůsobí jako mírumilovný pozdrav, a zamířil po dlouhém svahu dolů k deseti lidem, kteří se náhle zarazili a zůstali stát.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024