5
CROZIER
70°05’ s.š., 98°23’ z.d. 8. listopadu 1847
Crozierovi se zdá o pikniku u Jezírka ptakpisků a taky o tom, jak ho Sophia pod vodou hladí, tu ale zaslechne zvuk výstřelu a rázem se probudí.
Sedá si na lůžku a neví, kolik je hodin, neví, jestli je den nebo noc, přestože už žádný rozdíl mezi dnem a nocí neexistuje, protože slunce právě toho dne definitivně zmizelo a znovu se objeví až v únoru. Ještě než ale rozžehne lucerničku, kterou má ve své kóji, aby se mohl podívat na hodinky, ví, že je pozdě. Na lodi vládne maximální klid, jaký je za daných okolností možný: je ticho až na skřípění mučeného dřeva a zmrzlého kovu v lodních útrobách, ticho až na chrápání, mumlání a pšouky spících mužů a nadávky kuchaře pana Diggleho, ticho až na nepřetržité sténání, pukání, praskání a burácení venkovního ledu a navíc kromě těchto obvyklých výjimek z jinak všeobecného ticha je dnes ticho až na přízračné kvílení prudkého větru.
Jenže to, co Croziera probudilo, není zvuk ledu ani větru. Je to výstřel. Výstřel z brokovnice – ztlumený několika vrstvami dubových prken i nahromaděného sněhu a ledu, ale nepochybně rána vypálená z brokovnice.
Crozier spal téměř úplně oblečený, teď už má nataženou většinu zbývajících vrstev šatstva a chystá se vlézt do venkovního teplého ošacení, když se ohlásí jeho stevard Thomas Jopson charakteristickým trojím tichým zaklepáním na dveře. Kapitán mu otevře.
„Problémy na palubě, pane.“
Crozier přikývne. „Kdo má dnes v noci hlídku, Thomasi?“ Kapesní hodinky mu ukazují, že jsou skoro tři hodiny ráno občanského času. V měsíčním a denním rozpisu hlídek, který má vrytý v paměti, najde příslušná jména okamžik předtím, než je Jopson vysloví nahlas.
„Billy Strong a vojín Heather, pane.“
Crozier znovu přikývne, sebere z poličky pistoli, překontroluje pánvičku se střelným prachem, zastrčí si zbraň za opasek a protáhne se kolem stevarda, projde důstojnickým jídelním koutem, který je hned vedle kapitánovy maličké kajuty na pravoboku, a rychle pokračuje dalšími dveřmi k hlavním schůdkům. Mezipalubí je v tuto časnou ranní dobu prakticky temné – nápadnou výjimkou je jen zář vycházející ze sporáku pana Diggleho –, lampy se však rozsvěcejí v kajutách několika vyšších i palubních důstojníků a stevardů. Crozier se zastaví u paty schůdků, sejme z háku své venkovní oblečení a navléká si je.
Otevírají se několikeré dveře. První palubní důstojník Hornby míří na záď a zastavuje se u schůdků vedle Croziera. První poručík Little spěšně prochází chodbičkou, nese tři muškety a šavli. V patách mu jdou poručíci Hodgson a Irving, oba také se zbraněmi v rukou.
Na přídi před schůdky námořníci nespokojeně brblají z hloubi svých hamaků, druhý palubní důstojník už ale organizuje pracovní četu – doslova spáče z hamaků vyhazuje a posílá je na záď, aby se oblékli a chopili se čekajících zbraní.
„Šel se někdo nahoru podívat, co znamenal ten výstřel?“ ptá se Crozier svého prvního palubního důstojníka.
„Službu měl pan Male, pane,“ odpovídá Hornby. „Šel nahoru, jakmile pro vás poslal stevarda.“
Reuben Male je velitel příďové ubikace. Spolehlivý chlap. Billy Strong, námořník, který držel hlídku na levoboku, už na moři byl, jak Crozier ví, na lodi Belvidera. Ten by po žádných přeludech nestřílel. Druhým mužem na hlídce byl nejstarší – a podle Crozierova odhadu nejpitomější – ze zbývajících příslušníků námořní pěchoty, William Heather. Ve věku pětatřiceti let stále vojín, často nemocný, příliš často opilý a nejčastěji ze všeho zcela k ničemu; když byl před dvěma lety na ostrově Disko vyřazen a poslán na Rattlerovi domů jeho nejlepší přítel Billy Aitken, málem s ním tehdy poslali i Heathera.
Crozier zastrčí pistoli do objemné kapsy těžkého vnějšího vlněného pláště, vezme si od Jopsona lucernu, omotá si kolem obličeje šálu a jako první vyběhne po příkrých schůdcích.
###
Crozier vidí, že je venku tma jako v úhořově břiše, žádné hvězdy, žádná polární záře, žádný měsíc, a taky zima; když před šesti hodinami poslal na palubu mladého I…
