Výchova dívek v Čechách (Michal Viewegh)

Příběh zbraslavského učitele ze základní školy je psán ich-formou. Autor má dělat společníka na život rezignované dcery milionáře Krále Beátě. Ta totálně nekomunikuje, ale postupem času přichází změna. Beáta dokonce mladého spisovatele - jinak ženatého otce devítileté holčičky - svede a prožívá s ním několikaměsíční avantýru. Nakonec ho však opouští s nekonformním americkým lektorem Stevem. Projde ještě nešťastným zasnoubením s "duhovým" aktivistou a hnána depresemi spáchá ve svém černém golfu sebevraždu.

Román je prošpikován trefnými citáty různých literátů i politiků. Je psán velmi čtivou formou, z níž vystupují příhody zbraslavské základní školy s jejím potřeštěným učitelským sborem (do něhož Beáta také vstoupila), Beátiny pubertální sestry Agáty, Královy i autorovy rodiny a lásky ze Strakonické výpadovky.

Filmová verze vznikla v roce 1997, podle scénáře Václava Šaška ji natočil režisér Petr Koliha, který do hlavních rolí obsadil Annu Geislerovou, Ondřeje Pavelku, Vilmu Cibulkovou a Milana Lasicu.

Film (i kniha) prozrazuje údiv nad dobou ztracené nevinnosti, v níž se devítileté školačky dozvídají z Bravíček o poševních sekretech. Proto v Kolihově "pohádce"zakletá "princezna" Beáta mluví sprostě a ve své "komnatě" se povaluje polonahá, její "vysvoboditel" Oskar shání prachy na rodinnou dovolenou a "démon" Král rozlévá vizoury a vyplazuje tisícovky...

Viewegh ani Koliha nevytvořili kdovíjak rafinovanou záhadu typu Ecova klášterního labyrintu: intelektuální kontrapunkty se u nich omezují na citované bonmoty, které s přibývajícími metry filmu působí trochu stereotypně. Výchovu dívek v Čechách lze tedy chápat i jako úsměvnou zprávu o posttotalitním panoptiku předčasně dospělých slečen, pošahaných učitelských sborů (byť ve filmu občas stylizovaných trochu estrádně) a ohrožovaných manželství.

Kolihova adaptace nabízí také sebeironické svědectví o nočních můrách ambiciózních spisovatelům a filmařů: balancuje na hraně dojemného dryáku - rodícího se na nenasytné obrazovce pécéčka - a jeho parodické sebereflexe, v níž se zprofanované fabule občas nepozorovaně obracejí ve skutečnost.

— 1 —

Tento román vypráví příběh Oskara,asi třiatřicetiletého učitele českého jazyka na zbraslavské základní škole.Je psán „ich“-formou = vypráví ho on sám a to tak,že píše tento román. V knize jsou zachyceny každodenní příběhy ze školních lavic a život průměrného českého učitele, který z finančních důvodů býva leckdy postaven před zdánlivě všeřešící doplňková zaměstnání.

Nejinak je tomu i zde- Oskar jednoho dne vyndavá ze schránky zvláštní obálku,ve které- jak se později ukáže- je zajímavá nabídka. Zdejší milionář Král mu nabízí za pěknou sumu doučování jeho dvacetileté dcery Beáty. Ta od rozchodu se svým přítelem přestala komunikovat s okolím a žije jen ve svém ponurém pokoji,nemá zájem o nic-jen tak leží a spí a nechává se ničit depresemi. Její otec si vzpomněl,že kdysi ráda psala a tak za tímto účelem přizve Oskara,aby Beátu učil „tvůrčímu psaní“ a zároveň jí tím poskytl jakousi formu psychoterapie.

Po kratší poradě se svou manželkou Oskar nabídku přijímá. Beáta ovšem naprosto nekomunikuje a Oskara ignoruje a zesměšňuje. Ten zůstává jen kvůli naléhání a finančním dotacím Krále. Později však dojde k nečekanému zvratu, Beáta se vzpamatuje, dostává opět chutˇdo života a Oskar najednou zjišťuje to, čeho se nejvíce bál- že se mezi nimi vytváří vztah, který později nabyde milostného spádu.

Oskar popisuje pocity muže, který podvádí svou manželku, ačkoliv ji pořád miluje, ale zároveň má rád i tu druhou,má strach, že to skončí, má strach, že to neskončí…. Zajímavé je,že neřeší vůbec otázky viny, nebo spíše nemá čas je řešit, protože to, co teď prožívá, je krásné a strašné zároveň.

Přes veškeré Oskarovo lhaní se manželce nevěru nepodaří odhalit. Ani když Beáta nastoupí jakoby náhodou k Oskarovi do školy na místo učitelky angličtiny. Postupem času dochází k odcizení Beáty a Oskara- už ji sleduje pouze z povzdálí,jako kolegyni ve sborovně, ale už ne jako svou milenku… Za čas Beáta odchází, přidává se k Duhovým aktivistům, Oskar ji potkává na různých demonstracích, prakticky už s ní nemá nějaký pravidelnější kontakt. Kniha končí podobně jako začala- Oskar vytáhne ze schránky obálku,v níž už není žádost o vyléčení Beátiných znovu se vracejících depresí, nýbrž strohé a vše ukončující oznámení o Beátině smrti. Pod tíhou depresí najela ve svém golfu závratnou rychlostí do zdi.Sebevražda.

Kniha je velmi zajímavě napsaná, z části retrospektivně,čtenář se chvílemi sám sebe vlastně táže, co je pravda a co není, neboť Viewegh na jedné straně něco napíše, aby to mohl vzápětí o pár stránek dál zase popřít. Celý román je prokládán trefnými citáty různých literátů a politiků.

— 2 —

Román vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v autorově životě počátkem devadesátých let, tedy v době, kdy naše země doznala značných politických a společenských změn. Příběh má mnohostranný záběr. Vypráví o životní tragédii dvacetileté dívky Beáty, zároveň však podává humorný až groteskní obraz poměrů v českém školství. Neméně významná je i sonda do osobního života a pocitů hlavního hrdiny a do myšlení podnikatele, jenž se domnívá, že za peníze lze koupit vše (člověka, šestí, lásku,...) Dílem prostupují citáty různých osobností (politiků, spisovatelů,...) a úryvky z novin. Do textu jsou také včleněny dvě samostatné povídky (Beátina Táta a já, autorova Intelektuálka). Viewegh učil několik let na Základní škole Vladislava Vančury v Praze-Zbraslavi. Z finančních důvodů přijal nabídku bohatého zbraslavského podnikatele Krále na „doučování“ jeho starší dcery Beáty. Požadoval jakýsi kurs tvůrčího psaní, který by dceři pomohl v jejích literárních začátcích. Práce s Beátou nebyla snadná. Při prvních lekcích nepromluvila ani slovo, později chrlila pouze vulgární urážky. Zanedlouho se pravá příčina jejího chování objasnila. Nešťastná láska. Viewegh vedl nekonečné monology o smyslu života, o literatuře, psaní,... Postupem času přece jen bariéru mlčení prolomil. Stal se dívce kamarádem, společníkem při nákupech atd. Přátelství vztah ale brzy přerostl v lásku. Cítil odpovědnost vůči své ženě a dceři, šílel však touhou po Beátě. Aby mohli být více spolu, přijala Beáta místo učitelky na Zbraslavské škole. Zde poznala lektora angličtiny a vztah s Vieweghem ukončila. Nadchla se pro všechno americké, ale přišlo opět zklamání. Steve se po vánocích ze Států nevrátil. Viewegh přijal místo redaktora v nakladatelství Český spisovatel a Beáta se mu na nějaký čas ztratila z očí. Znovu ji zahlédl při akci ekologického hnutí Duha. Ani v této činnosti nenalezla smysl života. Začala koketovat s náboženskými sektami. Seznámila se s mormony, stoupenci hnutí Hare Kršna, nakonec zakotvila u jehovistů. Její neustálé deprese ji nakonec vehnaly do náruči smrti. Spáchala sebevraždu. V rychlosti sto osmdesát kilometrů za hodinu najela do betonového přemostění silnice. Po návratu z Dánska čekalo na Viewegha ve schránce smuteční oznámení. Vedle ústřední dějové linie líčí autor s úsměvným nadhledem atmosféru školy, výchovné koncerty, zkostnatělé (učitelka hudby - povinné členství v pěveckém sboru), ale i moderní (učitelka sexuální výchovy) způsoby vyučování, někdy příliš uvolněné chování dětí atd. K daným situacím vtipně přikládá citáty významných politiků. „Já myslím, že se naše školství pěkně probouzí.“

— 3 —

Ukázka

"Hele, Doubku, povídali mi, bylo by dobrý, aby jim někdo jako to, poděkoval. Jako komu? ptám se. No učitelům, ne? A to jako za co, povídám, copak neberou plat? Ale leželo mi to v hlavě. Ne že ne, říkal jsem si, ale vocuď pocuď. Řekněme, že mě teda naučili číst a psát a kdy byly puncký války, ale na druhý straně jsem byl xkrát po škole a pětkrát jsem tu chyt vši, nemluvě už vůbec o tom, že mi ze šatny nějakej dobrák dvakrát ukrad fungl nový pantofle. Počítám, že jsme si s učitelama celkem kvit, říkal jsem si, za pár dní to stejně balíme, tak jakýpak děkování."

Dosud neslýchaná nekonvenčnost rozlučkového projevu vyvolala v historických prostorách poplašený rozruch - ale naštěstí také napjatou pozornost.

"Jenže v hlavě mi to leželo pořád," četl Doubek. "Díval jsem se na učitele, který už sotva mluvili a vypadali opotřebovaně jako ty učebnice, co jsme zrovna odevzdávali. No a co? říkal jsem si, dyk to maj v popisu práce. Nakonec jsem klesl tak hluboko, že jsem vo nich začal přemejšlet, jako vo učitelích, jenže nic kloudnýho jsem stejně nevymyslel, akorátže mi z toho všeho začalo bejt tak nějak divně - stačilo, abych se na konci hodiny podíval na ten fikus, kterej jsem v druhý třídě přines v kelímku od jogurtu a kterej dneska sahá až pod strop, a všecko se mi v břiše sevřelo. Nebo jsem si dal nohu normálně na trnož Katčiný židle, jako jsem to dělal vždycky - a najednou mi to došlo, že už si ji tam vlasně mockrát nedám, a musel jsem nasucho polknout. No ještě se, ty vole, rozbreč, říkal jsem si, a bůhvíproč jsem si vzpomněl na naši mámu, která měla předloni sraz bejvalý devítky - v pátek si na tu slávu koupila novou sukni a lak na nehty, v sobotu šla k holiči a celý vodpoledne si prohlížela starý fotky, a v neděli ráno rodině oznámila, že nikam nejede, protože některý věci prej nejde vrátit - a já jsem se díval na nalakovaný nehty holek v naší třídě a napadala mě fůra otázek a žádný odpovědi."

Zhruba v tomto okamžiku se v sále ozvaly první dívčí vzlyky.

"A pak za mnou zase přišli a ptali se, Máš už proboha tu řeč, Dube? - a já žádnou pořád neměl a měl jsem jenom vztek, protože to byl vlastně ještě jeden domácí úkol, kterej jsem dostal jenom já a ostatní ne. A vůbec jsem nevěděl, co bych v tý řeči jako měl psát, poněvadž mi bylo jasný, že když napíšu, jak nám učitelé dali na cestu životem křídla, jako to říkali deváťáci loni, začne Zelený se Zvárou mávat rukama, jako že voni už letěj. Byla mi jasná jediná věc - že to musím napsat tak, aby nikdo nemával rukama."

Vzlyků přibylo. Několik chlapců si mužně odkašlalo.

"Nakonec mně pomohla náhoda," překonal se Doubek. "Bylo to předevčírem, šel jsem z jídelny z voběda a z vokna ze sborovny na mně zavolala naše třídní, ne Doubku, ale normálně, Petře. Šel jsem k ní pomalu pod to vokno a přemejšlel jsem, jestli mě náhodou neviděla, kam jsem před chvílí hodil tu šlupku vod banánu - a v tý chvíli mě to napadlo."

Doubek se dramaticky odmlčel.

Veronika Pekářová propukla v usedavý pláč.

"Napadlo mě, že nás vlasně pořád volali. Někam na druhou stranu ulice, jako naše třídní mě. Někam tam k sobě, k životu dospělejch. Vykládali nám sice o punckejch válkách, ale přitom nás k sobě vlastně volali, ne slovama, jenom tím, že před náma prostě stáli a občas se po nás tak utahaně podívali, jako že abysme už konečně přestali hrát piškvorky a flokat modelínou a vypluli za nima, k tomu druhýmu břehu. - A za tohle volání bysme jim možná poděkovat měli."

Pohnutí, které se mnohých přítomných, učitele nevyjímaje, zmocnilo již během Doubkova proslovu, bylo nakažlivé.

Většina dívek si papírovými kapesníčky otírala rozmazané oči.

Chlapci statečně žvýkali.

Zástupci obce si šeptali.

A tak dále.

Když se kruh gratulantů kolem Doubka konečně rozptýlil, nedalo mi to, abych se nepřipojil:

"Skvělá řeč," pravil jsem rozechvěle. "Takhle pravdivě a zároveň upřímně nám to ještě nikdo neřek. Léta jsme na to čekali."

"No tak sorry," řekl Doubek neochotně. "Já to chtěl napsat, ale fakticky jsem to nestih..."

— 4 —

Ukázka

„To ses zase vyřádil,“ pravila žena ironicky, když rukopis dočetla.

Zkoumavě pozorovala, nakolik se sám tvářím provinile, aby tak odhadla rozsah a vážnost mých hříchů. Znamenalo to ovšem, že se teprve rozhoduje, zda se má či nemá naštvat.

„Možná, žes měl přece jen radši vzít tu práci,“ pravila zamyšleně.

Chtěl jsem ji obejmout, ale bránila se.

„Jdi ty,“ chlácholil jsem ji, „nesmíš tu literaturu brát tak vážně.“

— 5 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):