Výchova dívek v Čechách

Tento ideologický pseudoproblém nebyl bohužel jediným následkem povedené oslavy školníkových padesátin. Ještě téhož dne, kdy Beáta zápasila s nevolností, zavolal mé ženě kdosi do práce, aby jí oznámil, že její muž ji soustavně podvádí se slečnou Královou.

Opakovaně jsem ji ujišťoval, že můj vztah k Beátě je ryze kamarádský (vzhledem k četnosti našich výletů na Strakonickou to ostatně byla téměř pravda) a vyzýval jsem ji, abychom se nenechali manipulovat zlobou, záští a závistí našeho okolí. Na velikost jejích slz to ovšem nemělo žádný postřehnutelný vliv.

Podle průzkumu, který uskutečnil americký list The Washington Post, si 97 procent Američanů myslí, že jim jejich manželé či manželky obvykle říkají pravdu.

Zdvojnásobil jsem dosavadní bezpečnostní opatření, což se prakticky rovnalo rozchodu.

Devět dní jsme se s Beátou nepolíbili.

V ohybu chodby jsme se potkávali jako cizí lidé.

Vzal-li jsem Beátu kolem ramenou, předcházela tomu důkladná konspirativní příprava.

Desátého dne jsem Beátu zahlédl, jak zamyká tělocvičnu. Zatlačil jsem ji před sebou do temného skladu s nářadím, kde jsem ji za sedmero žíněnkami a za sedmero lavičkami vášnivě povalil na trampolínu.

Tenkrát mne poprvé odstrčila.

Mluvila velice dlouho.

Mimo jiné mi řekla, že jsem bezbarevný.

Kritizovala i naši vinárnu v Horních Počernicích.

Příštího dne volal anonym znovu. Upřesnil mé ženě, že nyní chodíme šukat do skladu tělocvičného nářadí.

Znovu jsem si ověřil, že vhodně zvolený detail dodá příběhu přesvědčivost.

Žárlivost a hněv nás se ženou zbavily veškeré obezřetnosti, takže jsme opět přeslechli dceřin příchod.

Slyšela toho zřejmě dost.

Strávil jsem v jejím pokojíčku zbytek večera.

Chcete-li slyšet plakat anděla, řekněte devítileté dívence, že její tatínek šuká s jinou.

Ona diskrétní vinárna v Horních Počernicích mi začala připadat nebezpečná. Vrchní vypadal jako fízl.

Mé ranní erotické fantazie (jichž vzhledem k situaci logicky přibývalo) se už neodehrávaly ani na Slapech, ani v Beátině podkroví, nýbrž v zastrčeném hotýlku na předměstí Reykjavíku, přičemž opravdovou jiskru jim dokázala dodat teprve představa přerušeného leteckého spojení s Prahou.

Špatně jsem spal. Hlava mě bolívala častěji než jindy. Také mne ustavičně tlačil žaludek. Únik do nemoci. A do psaní, samozřejmě.

Prožitý příběh, který byl nyní jen zdrojem potíží, se nad mým psacím stolem zázračně měnil v jediný pramen mé radosti. Taková story! říkával jsem si nadšeně. Psát o Beátě bylo vzrušující i bezpečné zároveň. Něco takového mi skutečný život nikdy nemohl poskytnout.

Veškeré neštěstí mužů pramení z toho, že nedovedou zůstat v klidu své pracovny, připomínal jsem si hořce s Pascalem.

Někdy jsem se nad postavou Beáty na okamžik zamyslel i v Beátině přítomnosti.

"Chceš tu ubohou půlku, která mi z tebe patří, ještě dál dělit? vztekala se.

"Píšu o tobě," hájil jsem se.

"Tak piš! Nebudu ti v tom bránit!" říkávala naštvaně. "Česká literatura by mi to nejspíš nikdy neodpustila..."