ANO, ALE DOKÁŽE TO PARNÍ STROJ?
Listoval jsem nějakým časopisem, očekávaje, až se Josef K., můj bígl, vynoří po svém pravidelném úterním hodinovém sezení se vznešeným newyorským psychoterapeutem - jungovským veterinářem, který po padesáti dolarech za hodinu hrdinně bojuje, aby mého psa přesvědčil, že podbradek není společenským handicapem - když jsem dole na stránce narazil na větu, která upoutala mou pozornost jako upomínka za nezaplacenou činži. Byla to jen další zprávička v jednom z těch novinářských sloupků s tituly jako "Z celého světa" nebo "Co jste určitě nevěděli...", ale její velikost mnou otřásla silou úvodních tónů Beethovenovy "Deváté symfonie". "Sendvič," stálo tam, "byl vynalezen hrabětem ze Sandwiche." Ohromeně jsem zprávu přečetl znovu a proti své vůli jsem se roztřásl po celém těle. Roztočila se mi hlava, jak jsem si začal v myšlenkách pohrávat s těmi obrovskými sny, nadějemi a překážkami, které musely předcházet vynalezení prvního sendviče. Oči mi zvlhly, jak jsem se díval z okna na tetelící se věže velkoměsta, a zakusil jsem pocit věčnosti, žasna nad nevymazatelným postavením člověka ve vesmíru. Člověk vynálezce! Vyvstaly přede mnou da Vinciho zápisky - smělé plány na realizaci nejvyšších aspirací lidstva. Pomyslel jsem na Aristotela, Danta, Shakespeara, První folio. Newtona. Händelova Mesiáše. Moneta. Impresionismus. Edisona. Kubismus. Stravinského. E=mc2...
Pevně se drže mentálního obrazu prvního sendviče, jak leží za vitrínou v Britském muzeu, strávil jsem následující tři měsíce prací na stručném životopise tohoto velkého vynálezce, Jeho Excelence hraběte Sandwiche. Přestože moje znalosti historie jsou poněkud chatrné a sklonem k romantizování hravě předčím průměrného narkomana, doufám, že jsem zachytil alespoň základní fakta o tomto nedoceněném géniovi a že tyto sporé poznámky inspirují nějakého skutečného historika k pokračování v mé práci.
1718: Hrabě ze Sandwiche se narodí rodičům z vyšších vrstev. Otec se raduje nad svým jmenováním vrchním podkovářem Jeho Veličenstva krále. Z tohoto postavení se bude těšit několik let, dokud nezjistí, že je ve skutečnosti zámečníkem, a s hořkostí se místa nevzdá. Matka je prostá Hausfrau německého původu, jejíž jednotvárný jídelníček se v zásadě skládá z loje a otrub, přestože vykazuje určité záblesky kulmami imaginace svou schopností uvařit stravitelnou krupičnou kaši.
1725-35: Navštěvuje školu, kde se učí jízdě na koni a latině. Ve škole se poprvé setkává se studeným nářezem a projevuje neobvyklý zájem o tenké plátky rostbífu a šunky. Do maturity se tento zájem mění v posedlost, a i když jeho referát "Analýza a průvodní jevy přesnídávek" vzbudí zájem mezi profesory, spolužáci ho považují za podivína.
1736: Na přání rodičů začíná navštěvovat Cambridgeskou univerzitu, aby se věnoval studiím rétoriky a filozofie, ale ani o jedno neprojevuje velký zájem.
Neustále revoltuje proti všemu akademickému a a je nařčen, že krade bochníky chleba a provádí s nimi nepřirozené experimenty. Obvinění z kacířství mají za následek jeho vyloučení.
1738: Vyděděn se vydává do Skandinávie, kde stráví tři roky intenzívním výzkumem sýrů. Velice se zajímá o mnoho druhů sardinek, s nimiž se setkává, a píše si do zápisníku: "Jsem přesvědčen, že existuje trvalá realita v kombinování potravin, jež přesahuje vše, čeho člověk dosud dosáhl. Zjednodušuj, zjednodušuj." Po návratu do Anglie se seznamuje se zelinářskou dcerkou Nell Smallboreovou a uzavírá s ní sňatek. Nell ho naučí všechno, co bude kdy vědět o salátu.
1741: Žije na venkově z malého dědictví, pracuje dnem i nocí a často si odpírá i jídlo, aby měl na potraviny. Jeho první dokončená práce - plátek chleba, na něm další plátek chleba a navrchu plátek krocana - je žalostný neúspěch. Hořce zklamán se vrací do ateliéru a začíná znovu.
1745: Po čtyřech letech horečná práce je přesvědčen, že je na prahu úspěchu. Předvádí svým vrstevníkům dva plátky krocana s plátkem chleba uprostřed. Jeho dílo odmítají všichni kromě Davida Humea…
