Podpořte LD sdílením:
Anotace
Stručný popis děje
Detektivní kancelář Denise Pravdy navštíví jednoho dne spisovatel Norbert Černý. Původně přichází pod záminkou, že píše román o detektivovi. Později se Denisovi přizná, že hlavní příčinou návštěvy je jeho o dvacet let mladší přítelkyně Klára. Má podezření o její nevěře. Denis tedy začne s jeho spolupracovníky Matrošem, Sandrou a Ninou Kláru sledovat. Klára je sice velmi opatrná, ale Denis přesto časem zjistí, že Klára se intimně stýká s jejím učitelem čínštiny dr. Šmídem v penzionu U Dvou čápů. Zde udělá Denis osudovou chybu. Nabídne Kláře své mlčení, pokud se se Šmídem navždy rozejde. Klára souhlasí.
Po čase zakoupí Norbert Kláře zájezd do Číny. Současně dostává jeden poukaz i Denis s tím, aby mu Kláru po dobu zájezdu hlídal.
Po odletu podává Denis Norbertovi nějaký čas zprávy pouze o tom, která místa navštívili. O Kláře tvrdí, že se s ní sotva pozdraví, přitom již v této době s ní má poměr.
Těsně před odletem domů si Denis všimne, že je sledován dalšími detektivy a dojde mu Norbertův úskok. Dal si hlídat i jeho.
Při příletu na letiště čeká v hale Norbert, Nina, Sandra, Matroš a Denisova žena Rút - všichni v černém (s Rút udržuje Denis volné manželství, vzájemně na sebe nežárlí, dokonce si sexuální zážitky s jinými vyprávějí a komentují). Norbert mu oznámí, ať se s nimi rozloučí, protože už je neuvidí. Odvezl Denise do jeho detektivní kanceláře a společně si prohlédli usvědčující video.
Kniha je vyprávěna z pohledu Denise i Norberta, jde o zpětné vyprávění toho co se stalo oběma dohromady.
— 1 —
Ukázka z knihy
"Nazdárek," přivítala mě.
"Volal?" zeptal jsem se rovnou.
"Volal."
"Mně taky. Tvrdil jsem mu, že jsme spolu ještě nemluvili. Doufám ."
"Já taky. Kde jste celý večer byl?"
"V Síni Zakázaného Štěstí," řekl jsem. "V Paláci Nekonečného Učení."
Usedl jsem do křesla naproti ní. Pobaveně mě pozorovala.
"V Zahradě Marnosti." zapojila se.
"Přesně tak. V Pagodě Velkého Podvodu."
"Chcete mi tvrdit, že jste si nezašukal?"
Obvykle mi to vadí, když ženy mluví vulgárně, ale ona to slovo vyslovila s tak samozřejmou věcností, že vlastně ani neznělo sprostě.
"V Zavřené Bráně Touhy? V Chrámu Věčně Nadrženého Buddhy? Na Oltáři Nesklizené Úrody?"
Byl jsem přiopilý, ale zároveň jsem se předváděl.
"To je hotová sightseeing tour," usmívala se. "Na kolik vás to mimochodem přišlo?"
Vytasil jsem peněženku - toho večera už poněkolikáté - abych se přesvědčil.
"Necelé tři stovky. Tři sta Věčných Pokojných Dolarů."
"Tři sta dolarů?" zvolala.
Přikývl jsem. Naklonila hlavu na stranu.
"Nevěřím, že za tři sta dolarů se nedá pořídit jedno šoustání. To musí jít - dokonce i v Beijingu."
"Možná to jde, ale mně se to každopádně nepovedlo."
Přiložila si okraj skleničky na svá krásná ústa a přimhouřila zelené oči. Obávám se, že ten pohled už nikdy v životě nezapomenu.
"Měla bych pro vás takový romantický návrh," řekla. "Nechcete si zašukat úplně zadarmo?"
Zíral jsem na ni. Pokrčila rameny.
"Kapitulace před animálností."
Zlehka rozevřela kolena. Měla na sobě džínsy, ale přesto mě to vzrušilo víc než nahota oné Číňanky.
"Máte zaplaceno?" zeptal jsem se.
Přikývla a vstala.
"Vypněte si mobil," požádal jsem ji.
— 2 —
Ukázka z knihy
Bez vyzvání si přisedla.
"Nemůžete usnout?" zeptal jsem se.
Neodpověděla. V televizi se znovu rozběhl blok reklam.
"Ještě jedna reklama na Colgate v té jejich příšerné řeči," ucedil jsem, "a založím Klub česko-finského nepřátelství."
"Dala bych si taky víno," promluvila.
"Excuse me," zavolal jsem na recepční, "can we, please, have two more wines?"
Finka znechuceně zavrtěla hlavou, ale nakonec vstala. Opsal jsem kolem sebe rukou kruh zahrnující prázdné modré boxy, falešné sosny, kysele se tvářící recepční i puštěnou televizi.
"Hle, jak se člověk stává vlastencem: nikoliv z lásky, nýbrž ze zoufalství."
Prohlížela si mě.
"Vy nejste zrovna typickej polda."
"Asi ne," připustil jsem. "Norbert dokonce tvrdí, že poldové jako já ve skutečnosti možná ani neexistují."
"Hm. Proč myslíte, že to je v Čechách lepší?"
"Přinejmenším je tam tepleji a nemluví se tam finsky."
"Hm."
"Už volal?"
"Jo."
Vyčkával jsem. Narovnala si ramínko podprsenky.
"Proč jste to udělal?" zeptala se náhle. "Proč jste mě kryl? Říkal jste, že jste nikdy nic podobnýho neudělal. Proč zrovna on?"
Jednou z nejcennějších schopností mládí je klást podstatné otázky, napadlo mě.
"Jenom proto, že je slavnej?"
Dostavila se recepční s vínem. Když stavěla sklenice na stolek, jednu nepatrně rozlila. Jestli se jí to stane ještě jednou, možná se rozpláče, říkal jsem si. Přinutil jsem se na ni povzbudivě usmát, ale už bylo pochopitelně pozdě: zareagovala pohledem, jenž mě přiměl k úvaze, zda víno není otrávené.
"Jenom proto, že je slavnej, má nárok na tenhle spešl soucitnej servis?" opakovala Klára.
"Připouštím, že Norbertova popularita hrála v mém rozhodnutí jistou roli. Ale celé se to myslím takhle vysvětlit nedá."
"Tak proč?"
Znovu jsem si uvědomil, že slova na všechno nestačí.
"Vy s ním žijete jenom kvůli jeho popularitě?" navázal jsem.
Zamyslela se.
"Nejste gay, že ne?"
"Ne," zasmál jsem se. "Chcete důkaz?"
"Radši vám to budu věřit."
Na pódiu se objevila nová zpěvačka a publikum nadšeně zabouřilo; obrazovkou přeběhl titulek: Maija Vikkumaa. Píseň se jmenovala Kristallitiara.
"Vy ji znáte?" ukázal jsem k televizi.
"Ne."
Mlčky jsme upíjeli víno.
"Jaké to je - žít se známým spisovatelem?" zeptal jsem se.
"Jako nikdy nekončící sen."
"Myslím to vážně."
"Víte, co řekla tuším Mary Shelleyová? 'Vezmete si básníka a první, co zjistíte, je, že zapomíná splachovat záchod.'"
"Netušil jsem, že je to až takhle kruté."
"Ze začátku to na mě samozřejmě fungovalo taky - jako na hodně lidí. Sláva je sexy, ne že ne. Lidi ho zastavujou na ulici. Když si jde koupit aspirin, čtyři z pěti lékárnic si mu řeknou o autogram. Když ho někam doprovázíte, fotěj i vás. Nejdřív vám to dělá dobře. Dělá vám dobře vstupovat s ním do zaplněný kavárny."
Zarazila se.
"Ale potom to zevšední," řekl jsem.
"Potom to zevšední. Nakonec vás to omrzí. Unaví. Stane se z toho břímě. Všechny ty stokrát opakovaný vtipný průpovídky, všechny ty známý gesta a stejný úsměvy... Snažíte se to ignorovat, ale moc to nejde. Některý ty káči mu doslova lezou do postele. Dvacetkrát denně mu někdo volá a vy to musíte poslouchat. Nebo za ním přijdete v noci do pracovny a přistihnete ho, jak s úsměvem autorizuje rozhovor do časopisu Chvilka pro tebe... A tak dále."
Přikývl jsem.
"Nakonec toužíte poznat někoho obyčejnýho. Chytrýho, ale normálního."
Na něco si vzpomněla a zasmála se.
"Slyšeli jste nás? Tenkrát U Dvou čápů?"
"Slyšeli."
Podívala se mi do očí.
"Vzrušilo vás to?"
"Ano."
"Dělali jste to taky - s tou blondýnou?"
"Ano."
"Jste ženatej?"
"Ano."
"Aspoň jste upřímnej. Možná si budeme rozumět."
Výslech skončil. Dopila skleničku a vstala.
"Jdu spát. Druhej pokus," oznámila mi.
Na odchodu se ještě otočila.
"Pozvete mě na to víno? Norbert vám to určitě proplatí."
— 3 —
Ukázka z knihy
"Dobře," říká Denis klidně. "Zbavíš se mě. Možná se zbavíš i Niny a Rút - koneckonců jsme jenom literární postavy."
Přikývnu.
Náhle se jeho zakrvácená, oteklá ústa roztáhnou do triumfálního úsvěvu.
"Jenže co uděláš s Klárou?!"
Stisknu spoušť, ale ani exploze výstřelu nedokáže tu otázku přehlušit.
— 4 —
Ukázka z knihy
Důchodkyně vzdychaly a fotografovaly. Paní z Milevska došel film; jakmile to zjistila, tragicky, bolestně vykřikla. Náš mladý průvodce, očividně už uvavený ze všech těch ustavičných otázek a přání, ji marně uklidňoval.
"Panebože, ne! Panebože, to ne!" povykovala a lomila rukama.
Zčásti v tom byla koketérie (sedmdesátiletá), zčásti to myslela vážně. Cítil jsem, jak ve mně roste touha ji uhodit.
"Neslyší vás," poznamenal jsem nahlas, bez úsměvu. "Jste mimo jeho rajón."
Všichni se ke mně otočili.
"Kdo?" řekla podezíravě.
"Bůh. Musíte buďto víc nahlas, nebo zkuste Buddhu. Ten je místní."
Pokrčil jsem nad jejím pohoršením rameny.
"Za pokus to stojí, třeba vám sešle úplně nový Kodak."
Klára se zasmála, takže jsme se definitivně stali černými ovcemi výpravy.
— 5 —
