Kapitola 32
Cesta cti
„Udělal jsem, o co jste mě požádal, lorde Johne,“ řekl Dunsany tiše, jako by to mohl zaslechnout někdo cizí – ačkoli v knihovně byli zcela sami.
„O co jsem… Ach!“ Grey si opožděně vzpomněl na svůj požadavek, aby bylo Jamiemu Fraserovi dovoleno psát dopisy. „Děkuji vám, pane. Měl ten… experiment nějaké výsledky, nevíte?“
Dunsany kývl. Znepokojeně krčil svá tenká obočí.
„Poslal řadu dopisů – celkem deset, mám za to. Jak jste zdůraznil, neotevřel jsem je…“ Jeho výraz naznačoval, že to podle něj byla zásadní chyba. „Ale poznamenal jsem si adresy na nich. Tři byly poslány na nějaké místo na Vysočině jakési paní Murrayové, dva do Říma a ten zbytek do Francie. Nechal jsem si seznam jmen…“ Zápolil se šupletem svého stolu, ale Grey ho gestem zarazil.
„Děkuji vám, pane. Možná později. Obdržel nějaké odpovědi na tato psaní?“
„Ano, několik.“ Zdálo se, že je Dunsany pln očekávání, ale Grey jen kývl a na detaily se neptal.
Otázka ukrytých jakobitů, která se kdysi zdála tak zásadní, byla teď zastíněna něčím jiným. Co to říkala jeho matka? Nech minulost pohřbít své mrtvé. Bylo to třeba, předpokládal. Jedině se současností mohl něco dělat.
Pokračoval v hovoru s Dunsanym. Vyjádřil zájem o záležitosti Helwateru. A později naslouchal vesnickým drbům lady Dunsanyové a Isobel. Nic z toho však skutečně nevnímal. Zdálo se mu, že se vztah mezi lordem a lady Dunsanyovými uzdravil. Při čaji seděli blízko u sebe a jejich ruce se tu a tam setkaly nad chlebem s máslem.
„Jak se daří vašemu vnukovi?“ zeptal se v jednu chvíli Grey, když v horním patře zaslechl pláč.
„Ach, úžasně,“ ujistil ho rozzářený lord Dunsany.
„Rostou mu zuby, chudáčkovi,“ řekla lady Dunsanyová, ačkoli se nezdálo, že by ji vnukova bolest nějak rozrušovala. „Je nám takovou útěchou…“
„Má šest zubů, lorde Johne!“ řekla Isobel způsobem, jako by mu předávala nezbytné a vzrušující zprávy.
„Vskutku?“ řekl zdvořile. „Jsem ohromen.“
Myslel, že ten čaj nikdy neskončí, ale skončil a on konečně mohl uprchnout do svého pokoje. Tam se však nezastavil, nýbrž rychle sešel po zadním schodišti a zamířil ven. Do stájí.
Jeden podkoní pracoval ve výběhu, ale Grey ho letmým gestem poslal pryč. Bylo mu jedno, jestli někdo považuje jeho touhu promluvit si s Jamiem Fraserem v soukromí za podivnou. V každém případě na to byli ostatní podkoní zvyklí.
Fraser vidlemi házel seno do žlabů, a když Grey vešel do stájí, sotva se na něj podíval.
„Budu během chviličky hotový,“ řekl. „Chcete slyšet o těch dopisech, předpokládám.“
„Ne,“ řekl Grey. „O těch ne. Aspoň ne teď.“
Fraser na něj ostře pohlédl, ale když mu Grey naznačil, aby pokračoval, pokrčil rameny a vrátil se ke svému úkolu. Zpět přišel až tehdy, když byly všechny žlaby plné.
„Budete se mnou hovořit jako muž s mužem?“ zeptal se bez nějakého úvodu Grey.
Fraser vypadal polekaně, ale poté, co se nad tím chvíli zamyslel, kývl.
„Budu,“ řekl obezřetně a Greye napadlo, že si myslí, že si s ním přišel promluvit o Genevě.
„Jde o mé osobní záležitosti,“ řekl Grey, „ne vaše.“
„Vskutku?“ Fraser byl stále rezervovaný, ale obezřetnost z jeho očí zmizela. „Jaké to jsou záležitosti, pane? A proč já?“
„Proč vy.“ Grey vzdychl, posadil se na stoličku a Fraserovi naznačil, aby udělal totéž. „Protože, pane Frasere, jste čestný muž a já věřím, že mi poskytnete upřímný názor. A protože, k čertu s tím, jste jediným člověkem na tomto světě, s nímž mohu mluvit upřímně.“
Fraserův obezřetný výraz se vrátil. Přesto se posadil, opřel vidle o zeď a řekl pouze: „Tak tedy mluvte.“
Cestou z Londýna si ta slova stokrát v hlavě zkoušel, aby byl ten příběh tak stručný, jak bylo možné. Detaily nebyly třeba a on žádné neposkytl. Žádné koule u dveří.
„A to je mé dilema,“ zakončil. „Jsem jediný svědek. Bez mé výpovědi nebude usvědčen ani odsouzen. Pokud před vojenským soudem zalžu, bude to konec mé vlastní cti. Pokud ne – bude to konec jeho života či svobody.“
Mluvit o tom tak otevřeně bylo ohromnou úlevou a Grey si s bodnutím u srdce uvědomil, že měl stejný pocit, když Percymu vyprávěl příběh o otcově smrti. Takové mluvení mu prospělo více než celé hodiny přemýšlení. Když před Fraserem vyložil karty na stůl, uvědomil si, že jeho volba je jasná.
Fraser jeho výčtu pozorně naslouchal a jeho zrzavá obočí se mírně mračila. Teď se zadíval na zem. Stále se mračil.
„Ten muž je váš bratr, vaše rodina,“ řekl konečně. „Ale rodina daná zákonem, ne krví. Chováte k němu nějaké city, krom povinnosti vůči rodině? Vlídnost? Lásku?“ To poslední slovo nebylo nijak zdůrazněno. Grey myslel, že Fraser míní pouze lásku, která existuje mezi příbuznými.
Grey se zvedl ze své židle a začal nepokojně přecházet.
„Ne lásku,“ řekl nakonec. „A ne vlídnost.“ Něco v něm zbývalo z obou, ano, ale vzato kolem a kolem by ho žádný z těch citů nepřiměl jednat.
„Je to tedy čest?“ řekl tiše Fraser. Vstal. Jeho silueta se rýsovala proti světlu lucerny.
„Ano,“ řekl Grey. „Ale jaká je v tomto případě cesta cti?“
Fraser mírně pokrčil rameny a Grey uviděl odlesk v jeho rudých vlasech, jak se od nich odrazil zbloudilý paprsek světla přicházející ze štěrbiny mezi prkny půdy.
„Co je čestné pro mě, to možná nebude čestné pro vás, majore,“ řekl. „Pro mě – pro nás – naše čest je naše rodina. Nedokázal bych sledovat, jak mého blízkého příbuzného odsoudí bez ohledu na jeho zločin. Ovšem,“ dodal a pozvedl jedno obočí, „tak odporný čin by byl potrestán. Ale náčelníkem toho muže, jeho vlastní rodinou – ne soudem.“
Grey stál nehnutě a nechal všechny ty zpřeházené kousky dopadnout na místa.
„Chápu,“ řekl pomalu. A byla to pravda. Grey teď rozuměl tomu, co Fraser myslel ctí. Nakonec to bylo jednoduché. Úleva, že došel k rozhodnutí, přebila pocit, když si uvědomil, jaké obtíže ho ještě čekají.
„Je to čest – ale ne čest ve smyslu mé reputace. Její konec,“ řekl zvolna Grey, jak mu to konečně docházelo, „nemohu čestně sledovat, jak ho věší za zločin, na němž se podílím – a jehož následkům jsem unikl pouze díky náhodě.“
Fraser mírně ztuhl. „Zločin, na němž se podílíte.“ Hlas měl opatrný. Z jeho slov bylo zřejmé, že mu vše došlo – a že mu to není po chuti. Zarazil se a zjevně si přál, aby nemusel říkat víc, ale sotva tu věc mohl nechat být.
„Ten muž. Není jen váš nevlastní bratr, ale… váš…“ zapátral po vhodném slovu, „váš chlapeček?“
„Byl mým milencem, ano.“ Ta slova měla mít nádech hořkosti, ale nebylo tomu tak. Smutku, ano, ale nejvíce ze všeho úlevy z toho doznání.
Fraser si však opovržlivě odfrkl a Grey se bezhlavě ohradil.
„Nevěříte, že dva muži mohou jeden druhého milovat?“
„Ne,“ řekl otevřeně Fraser. „Nevěřím.“ Na okamžik sevřel rty a poté dodal, jako by ho k tomu nutila upřímnost: „Aspoň ne tím způsobem. Láska mezi bratry, rodinou – ano, samozřejmě. Nebo mezi vojáky. O tom jsme… mluvili.“
„O Spartě? Ano.“ Greyův úsměv postrádal humor. Jedné noci spolu v jeho bytě v ardsmuirském vězení bojovali bitvu u Thermopyl za použití slánek, kostek a manžetových knoflíčků na mapě uhlem načmárané na jeho stůl. Byl to jeden z těch večerů, kdy byli přáteli.
„Láska Leonida k jeho mužům a jejich vzájemná láska jakožto válečníků. Ano, to je dost reálné. Ale… použít muže takovým způsobem…“ Udělal opovržlivé gesto.
„To si myslíte, ano?“ Greyovi už stoupala krev do obličeje. Cítil, jak ho pálí v hrudi. „Četl jste Platona, to vím. A s tím, jaký jste vzdělanec, bych předpokládal, že jste slyšel o Svatém oddílu z Théb. Nebo ne?“
Fraserova tvář ztuhla a i navzdory chabému světlu Grey viděl, jak i on rudne.
„Slyšel,“ řekl úsečně.
„Milenci,“ řekl Grey. Náhle si uvědomoval, jak neskutečný má vztek. „Všechno vojáci. Všechno milenci. Vždy muž a jeho partner. Kdo by svého milovaného opustil nebo ho v hodině nebezpečí zklamal?“ Oplatil Fraserovi jeho upřený pohled. „A co říkáte na to, pane Frasere?“
Skotovy oči zcela zčernaly.
„Co já na to,“ řekl a odsekával jednotlivá slova, že jen muži, kteří nejsou schopni se zmocnit ženy – nebo zbabělci, kteří se jich bojí – se musí uchýlit k tak mizerným nemravnostem, aby si ulevili od svého chtíče. A slyšet vás stejným dechem mluvit o cti… Když se ptáte, kroutí se mi z toho žaludek. A co, mylorde, na to říkáte vy?“
„Říkám, že jsem nemluvil o nemravnostech a chtíči – a pokud si vy o takových věcech mluvit přejete, dovolte mi poznamenat, že jsem viděl mnohem odpornější nemravnosti páchané muži na ženách a stejně tak vy. Oba jsme bojovali v armádě. Řekl jsem ‚láska‘. A co si tedy vy myslíte, že je láska, pokud je vyhrazena pouze mužům, které přitahují ženy?“
Na Fraserových lícních kostech se utvořily rudé fleky.
„Miloval jsem svou ženu až za hranici života samotného a znám lásku k Božím darům. Troufáte si mi říct, že city nějakého… nějakého úchyla, který se k ženám nedokáže chovat jako muž, ale cupitá kolem a loví bezmocné chlapce… To že je láska?“
„Obviňujete mě z toho, že lovím chlapce?“ Greyovy prsty se sevřely jen těsně vedle jílce jeho dýky. „Říkám vám, pane, kdybyste byl ozbrojen, ihned byste se tu za to zodpovídal!“
Fraser se nadechl nosem a zdálo se, jako by se celý zvětšil. „Taste na mě a k čertu s vámi,“ řekl pohrdavě. „Ozbrojený, nebo ne, nepřemůžete mě.“
„Myslíte, že ne? Říkám vám,“ řekl Grey a tak usilovně bojoval, aby ovládl hněv ve svém hlase, že z něj vyšel jen šepot. „Říkám vám, pane, že kdybych vás měl v posteli, mohl bych vás přimět křičet. A, Bože, udělal bych to.“
Později se pokoušel vzpomenout, co se stalo poté. Pohnul se? Pronikly reflexy a výcvik tou mlhou vzteku, která ho oslepovala? Nebo se pohnul Fraser, když nějaký střípek rozumu změnil jeho mušku v tom stejném zlomku sekundy, kdy jeho pěst udeřila?
Ať se snažil jakkoli, odpověď nepřicházela. Nevzpomínal si na nic krom šoku z nárazu, když Fraserova pěst zasáhla prkna jen palec od jeho hlavy, a na vzlykavý nádech na své tváři. Poté pocit něčí přítomnosti, jiného těla blízko toho jeho, a jakési neodolatelné beznaděje.
Poté byl Grey náhle venku a lapal po dechu, jako by se potil. Poslepu se potácel září zapadajícího slunce. Neměl žádnou rovnováhu, žádné držení těla. Zakopl a natáhl ruku, aby se něčeho chytil. Sevřel jakýsi farmářský nástroj.
Zrak se mu rozjasnil a oči mu slzely. Ale neviděl ani výběh, ani povoz, jehož kolo svíral, a ani dům a louky za ním. Viděl Fraserovu tvář. Když to řekl – jaký démon mu našeptal tu myšlenku, ta slova? Mohl bych vás přimět křičet.
Ach Kriste, ach Kriste. Někdo to udělal.
Rostl v něm pocit, jako by mu hluboko v břiše praskla nějaká žíla. Tekutý a příšerný. Naplnil ho během několika okamžiků, narostl tolik, že už ho v sobě nedokázal udržet. Musel se vyzvracet, nebo…
Zalapal po dechu a prudce škubl za knoflíky na poklopci. Několik okamžiků zoufalé práce rukou a vyšlo to z něj všechno. Výčitky svědomí a touha, vztek a chtíč – a další věci, které by nepojmenoval, ani kdyby ho mučili. To vše mu jako rtuť projelo páteří až dolů mezi nohy a vyrazilo z něj tak prudce, že si náhle připadal prázdný jako propíchnutý měch na víno.
Neměl žádnou sílu v nohou. Padl na kolena a zůstal klečet, kýval se, oči měl zavřené. Nevnímal nic než pocit strašlivé úlevy.
Během několika minut – nebo hodin – si začal uvědomovat slunce, temně rudou rozmazanou skvrnu na černém podkladu zavřených víček. O okamžik později mu došlo, že klečí na dvoře, ve špíně, tiskne čelo na kolo vozu, kalhoty má rozepnuté a přirození stále pevně svírá v ruce.
„Ach Kriste,“ řekl si sám pro sebe velmi tiše.
Dveře stáje za ním byly dokořán, ale z temnoty uvnitř se nic neozývalo.
Odjel by okamžitě, nebýt nutných zdvořilostí. Naposledy povečeřel s Dunsanyovými. Automaticky jim odpovídal, aniž vnímal jediné slovo, a poté vyšel do patra, aby Tomovi řekl, ať sbalí.
Tom už s tím začal. Byl si vědom nálady svého zaměstnavatele. Vzhlédl od svého skládání věcí, když Grey otevřel dveře. Na tváři měl tak zřetelný výraz zděšení, že pronikl i pocitem tupého odcizení, který Grey od odpolední události cítil.
„Co se děje, Tome?“
„Ach… nic, m’lorde. Jen jsem si myslel, že možná jste zas on.“
„On?“
„Ten velký Skot, ten podkoní, co mu říkají Alex. Zrovna byl tady.“ Tom polkl. Mužně maskoval zbytky toho, co bylo zjevně pořádným šokem.
„Co, tady?“ Podkoní nikdy nesměli vstupovat do hlavní části domu, pokud je nezavolal lord Dunsany, aby se zodpovídali za nějaké výrazné profesní pochybení. A co teprve Fraser? Členové domácnosti se ho děsili, a tak měl příkaz nikdy nevkročit dál než do kuchyně, kde dostával najíst.
„Ano, m’lorde. Jen před pár minutami. Ani jsem neslyšel otevřít dveře. Jen jsem se podíval od práce a byl tady. Málem mě kleplo!“
„To věřím. Co, k čertu, chtěl?“ Jeho jedinou teorií bylo, že se ho Fraser nakonec přece jen rozhodl zabít a přišel to udělat. Nebyl si jistý, jestli mu na tom sejde.
Podle Toma Skot nic neřekl. Pouze se zničehonic objevil, prošel kolem něj jako duch, položil na stůl kousek papíru a zase se vypařil stejně tiše, jako přišel.
„Zrovna semhle, m’lorde.“ Tom kývl na stůl a znovu polkl. „Nechtěl jsem na to sahat.“
Na stole skutečně ležel zmačkaný papír, hrubý čtverec vytržený z nějakého většího archu. Grey ho opatrně zvedl, jako by čekal, že vybuchne.
Byl to špinavý kousek papíru, místy průsvitný olejem, a pronikavě páchl. Původně byl zjevně určen k balení ryb. Co asi použil místo inkoustu, pomyslel si Grey, a nesměle přejel palcem po papíře. Černá se okamžitě rozmazala a ulpěla mu na kůži. Čerň ze svíčkového knotu, smíchaná s vodou.
Vzkaz byl nepodepsaný a stručný.
Mám za to, že Vaše lordstvo nahání divokou husu.
„Tak to vám velice děkuji za váš názor, pane Frasere!“ zamumlal, zmuchlal papír do kuličky a vrazil si ho do kapsy. „Zvládneš vše připravit na ranní odjezd, Tome?“
„Zvládnu to připravit do čtvrt hodiny, m’lorde!“ ujistil ho horlivě Tom a Grey se proti své vůli usmál.
„Myslím, že ráno to bude stačit.“
Ale celou noc ležel a nespal. Pozoroval, jak raně podzimní měsíc vychází nad stájemi, velký a zlatý. Sledoval ho, jak se zmenšuje a bledne, zatímco stoupá ke hvězdám. A viděl, jak přechází nad domem a konečně mizí z dohledu.
Takže měl svou odpověď – nebo jednu z nich. Percy nezemře ani nestráví zbytek života ve vězení, pokud tomu Grey dokáže zabránit. O tom už se rozhodl. Také se rozhodl, že on sám nemůže před vojenským soudem lhát. Ne nebude. Nemůže. Tudíž najde jinou cestu.
Jak přesně toho hodlal dosáhnout, to mu zatím nebylo tak zcela jasné. Za daných okolností však zjistil, že se mu v duchu stále dokola vybavuje jeho návštěva u kapitána Batese. A v těchto vzpomínkách se mu pomalu začínalo rozsvěcet. Skutečnost, že byl jeho nápad zjevně šílený, ho nijak zvlášť netížila. Věci jako obavy o stav vlastní mysli měl dávno za sebou.
Zatímco však uvažoval o podrobnostech svého rodícího se plánu, musel se vypořádat s další odpovědí.
Když poprvé uviděl Fraserův velmi stručný vzkaz, měl nutkání předpokládat, že je to výsměch a odmítnutí. A vzhledem k výsledku jejich posledního setkání to byl ochoten přijmout.
Ale tu katastrofální konverzaci si ze vzpomínek vymazat nedokázal – ne když v sobě ukrývala odpověď na jeho dilema ohledně Percyho. A kdykoli se mu vrátila nějaká její ozvěna, nesla s sebou tvář Jamieho Frasera. Ten vztek – a tu strašlivou nahotu onoho posledního okamžiku.
Ten vzkaz nebyl výsměch. Fraser se mu byl více než schopen vysmívat – vlastně to dělal pravidelně. Ale výsměch nemohl skrýt, co viděl ve Fraserově tváři. Ani jeden z nich to nechtěl, ale ani jeden nemohl popřít upřímnost toho, co se mezi nimi událo.
Zcela očekával, že se budou jeden druhému vyhýbat. Že dovolí vzpomínce na to, co bylo ve stáji vyřčeno, vyblednout, takže až se Grey příště do Helwateru vrátí, budou spolu možná schopni mluvit civilizovaně. A oba si budou vědomi těch okamžiků brutální upřímnosti, ale ani jeden je nepřizná. Ale Fraser se mu nevyhýbal – ne zcela. Grey naprosto rozuměl tomu, proč se Skot rozhodl nechat mu vzkaz, namísto toho, aby s ním mluvil. On sám by se s Fraserem nedokázal setkat tváří v tvář, ne tak brzy.
Řekl Fraserovi, že si cení jeho názoru, jakožto názoru upřímného člověka. A byla to pravda. Neznal nikoho upřímnějšího – někdy až brutálně. Což ho dovedlo k nevyhnutelnému závěru, že Fraser mu s nejvyšší pravděpodobností dal to, oč ho požádal. Jen nevěděl, co to, k čertu, znamená.
Nemohl se vrátit do Helwateru. Nebyl čas, ani kdyby myslel, že by to k něčemu bylo. Ale znal další osobu, která znala Jamieho Frasera. A tak šel jeden čtvrtek na večeři k Boodleovi, neboť věděl, že tam bude Harry Quarry.
„Našel jsem prsten, Harry,“ řekl bez úvodu Grey a posadil se vedle Quarryho. Byli v kuřárně, kde si jeho přítel dopřával svůj doutník po jídle. „Jako tvůj.“
„Co, tenhle?“ Quarry se letmo zadíval na svou ruku. Měl jen jeden prsten — se zednářským znakem.
„Ten,“ řekl Grey. „Našel jsem podobný. Chtěl jsem se zeptat, jestli nevíš, čí je.“
Quarry se zamračil, než se mu tvář rozjasnila.
„Ten musí být Symingtonův,“ řekl jako kouzelník, který z rukávu tahá barevné šátky. „On ten svůj ztratil – ale to jsou už celé měsíce! Chceš říct, že ho máš celou tu dobu?“
„Předpokládám,“ řekl omluvně Grey. „Jednoho dne jsem ho prostě našel ve své kapse. Musel jsem ho vzít náhodou.“
Strčil ruku do kapsy, předklonil se a vyprázdnil její obsah na malý stolek mezi jejich křesly.
„Jsi dokonalá straka, Greyi,“ řekl Quarry a opatrně do toho nepořádku šťouchal. „Zázrak, že si nestavíš hnízda. Ale ne, samozřejmě, to dělá Melton. Co je tohle, proboha, výsečník?“
„Jeho část. Mám za to, že tohle můžete vyhodit, pane Stevensi.“ Grey podal ten zlomený kousek kovu sluhovi, který ho přijal, jako by to byl vzácný a drahocenný předmět.
„Co je tohle?“ Harry vytáhl umazaný kousek papíru a s nakrčeným nosem se na něj mračil. „Trochu to smrdí.“
„Ach, to. To…“
„Mám za to, že Vaše lordstvo nahání divokou husu,“ přečetl Quarry. Na okamžik se zarazil, než se zadíval na Greye. „Kde jsi tohle vzal?“
„Od jistého Jamese Frasera, bývalého jakobity.“ Něco v Quarryho tváři Greye přimělo předklonit se. „Vážně to něco znamená, Harry?“
Quarry trošku nafoukl tváře a rozhlédl se, jestli je někdo neposlouchá. Když to uviděl pan Stevens, taktně se stáhl a nechal je o samotě.
„Fraser,“ řekl nakonec Quarry. „Jistý James Fraser. Ale, ale.“ Quarry byl Greyovým předchůdcem na pozici velitele vězení Ardsmuir a Jamieho Frasera dobře znal – dost na to, aby ho držel v železech. Quarry zamyšleně uhladil okraj papíru.
„Předpokládám, že jsi byl moc mladý,“ řekl nakonec. „A nebyl to výraz, který člověk během povstání v pětačtyřicátém moc slýchal. Ale v Irsku byla – stále je, hádám – jistá míra podpory Stuartovců. A pokud ti to je k něčemu platné, mladí irští šlechtici, kteří následovali starého pretendenta, si říkali ‚divoké husy‘.“ Tázavě vzhlédl. „Nehledáš náhodou irského jakobitu, Greyi?“
Grey překvapeně zamrkal.
„Abych pravdu řekl, Harry, nemám nejmenší tušení,“ odvětil. „Možná že ano.“
Vytáhl z toho nepořádku Symingtonův prsten a podal ho Quarrymu.
„Dohlédneš na to, aby to Symington dostal zpět, až se vrátí?“
„Jistě,“ řekl Quarry a zamračil se na něj. „Ale proč mu ho nedáš sám?“
„Tak docela nevím, kde tou dobou budu, Harry. Možná v Irsku – lovit divokou husu.“ Grey si nacpal zbytek nepořádku zpět do kapsy a usmál se na Quarryho. „Děkuji ti, Harry. Užij si doutník.“
