Kapitola 31
Nota Bene
Greyovi se po návštěvě u Humperdincka ulevilo na duši, ale stále se cítil ztraceně. Nebyl ještě dost zdravý na to, aby se vrátil ke svým povinnostem. A protože neměl žádné užitečné zaměstnání, jen se bezcílně toulal. Vyrazil do Bifteku a zjistil, že se potlouká po okraji Hyde Parku, nebo se náhle ocitl mezi pokřikováním trhovců v Covent Garden. Sedl si ke čtení a o hodinu později se probral, aby zjistil, že z ohně už zbyly jen žhavé uhlíky a kniha mu leží v klíně stále otevřená na první straně.
Nebyla to melancholie. Ta propast byla stále viditelná, ale on se od ní rezolutně odvrátil a otočil se k jejímu lákavému okraji zády. Tohle bylo něco jiného. Pocit zpomalenosti, jako by čekal na něco, bez čeho jeho život nemůže pokračovat – a přesto netušil, co by to něco mohlo být, a nevěděl, jak to najít.
Jeho každodenní korespondence byla poslední dobou skrovná. Ty přátele, kteří mu vyjádřili soucit a po jeho návratu ho k sobě pozvali, odradilo jeho neustálé odmítání, a ačkoli několik paličatých jedinců mu i nadále psalo nebo ho navštěvovalo – například Lucinda Joffreyová – většinu času ho nechávali o samotě.
Na dopis, který majordomus položil vedle jeho talíře, se tudíž díval s mírnou zvědavostí. Neměl oficiální pečeť, díky Bohu, nebo vzhled čehokoli, co by se týkalo regimentu. Kdyby ano, pomyslel si, byl by v pokušení hodit ho do ohně. Každým dnem očekával oznámení o Percyho vojenském soudu – nebo jeho smrti – a bál se přečíst kterékoli z nich.
Takhle však počkal, dokud nedojí, a vzal si s sebou dopis do zahrady, kde ho konečně otevřel pod měděně zabarveným bukem. Byl od doktora Humperdincka. Grey si všiml podpisu, a nejraději by dopis znechuceně zmačkal, kdyby si zároveň nevšiml i úvodní věty.
Vzpomněl jsem si, začínal jednoduše.
Grey se s dopisem v ruce pomalu posadil.
Můj drahý lorde Johne…
Vzpomněl jsem si. Ne na vše, samozřejmě. V mé paměti jsou stále významné mezery. Ale dnes ráno jsem si zcela náhle vzpomněl na jméno muže, s nímž jsem se měl u Whitea setkat. Byl to Arthur Longstreet a jsem si zcela jist, že jsem k němu byl přivolán kvůli zdravotní konzultaci.
Má mysl je však naneštěstí stále prázdná, pokud jde o věc, kvůli níž si se mnou chtěl promluvit, a také o jeho zaměstnání a adresu.
Myslím, že jsem se s ním nesetkal, neboť si to jméno nedokážu spojit s žádnou tváří, a tudíž jsem musel být požádán dopisem – ačkoli pokud tomu tak bylo, pak ten dopis není mezi mou korespondencí.
Neznáte se nějakou náhodou s panem Longstreetem? Pokud ano, byl bych vám velmi vděčný, pokud byste mi poslal jeho adresu, abych mu mohl napsat a vše vysvětlit. Zdráhám se vás obtěžovat, ale protože mám dojem, že šlo o medicínský problém, nechci se vyptávat u Whitea, a tak možná neúmyslně vyzradit soukromé záležitosti pana Longstreeta. Samozřejmě že pokud onoho gentlemana neznáte, pak to udělám, ale dovoluji si doufat v naše přátelství a v prvé řadě ve vaši dobrou povahu.
S mnoha díky zůstávám
váš věrný služebník,
Henryk van Humperdinck
Grey ještě stále seděl pod měděně zabarveným bukem, když dorazil jeden z lokajů s čajovým podnosem.
„Mylorde? Paní Stubbsová říká, že si vezmete občerstvení.“ Grey byl duchem nepřítomný, ale ne natolik, aby si nevšiml rozkazovačné formulace oné věty.
„Skutečně?“ řekl suše. Zvedl šálek a podezíravě si k němu přičichl. Heřmánek. Ušklíbl se a vylil ho do květináče s trvalkami.
„Poděkujte mé sestřence za její laskavou starost, Joe.“ Vstal, vzal si jeden koláček, zjistil, že je plněný malinami, a položil ho zpět. Po malinách měl kopřivku. Místo toho si vzal kousek chleba s máslem.
„A pak mi nechte přistavit kočár, prosím. Musím jet na návštěvu.“
Longstreetův dům byl skromný. Majetní muži se nestávali armádními chirurgy, a ačkoli Longstreetův bratránek zjevně mohl uzavírat sázky o čtyřiadvacet tisíc liber, pomyslel si Grey, doktorova strana rodiny musela být podstatně méně bohatá.
Nikdy nezaslechl, jestli je Longstreet ženatý. Přijala ho překvapen…
