Kapitola 5
Génius a subgénius
Grey si ihned všiml, že se Percy necítí zcela dobře.
Byl rudý až za ušima, ačkoli kabát podal majordomovi sebejistě. Po salonku, do kterého byli uvedeni, se rychle rozhlédl, jako by hledal známého, načež vrhl nejistý pohled zpět na Greye. Jeho tvář se však rozjasnila, když spatřil hostitelku. Pospíšil si k ní a Grey ho následoval.
Percy se uklonil lady Jonasové a představil jí Greye. Přivítala je laskavě, ale s jistou nesoustředěností, která se objevuje u hostitelek pátrajících po distingovanějších hostech. Oba jí políbili ruku a poté se stáhli ke stolu s pitím.
„Vy tohle často neděláte, že?“ zamumlal směrem k Percymu Grey.
„Je to vidět?“ Wainwright se na něj zadíval s napůl komickým zděšením a on se zasmál.
„Ale vůbec ne,“ ujistil Percyho. „Pouze s vámi od chvíle, kdy jsme vešli, nemluvil nikdo krom lady Jonasové. Jak jste se s ní seznámil?“
Wainwright mírně pokrčil rameny. Vypadal, že je v rozpacích.
„Šlápla mi na nohu na plese. V domě sira Richarda Joffreyho – generál mě tam vzal, abych se setkal s plukovníkem Quarrym. Ale lady Jonasová se nanejvýš kultivovaně omluvila, zeptala se mě na jméno – generála znala, samozřejmě – a nakonec mě pozvala na svůj dýchánek s jakýmkoli přítelem, kterého bych si chtěl přivést. Říkala…“ Percy se začervenal a vyhnul se Greyovu pohledu. „Říkala, že krásní hoši jsou vždy vítáni.“
„Zjistil jsem, že tak to ve společnosti obecně bývá,“ řekl Grey a taktně ignoroval jak začervenání, tak skrytý kompliment. „Bez ohledu na pohlaví.“ Kývl směrem k vážené Helene Rowbothamové, jejíž labutí šíje a oči laně budily obvyklý obdiv, zatímco stála u okna, kam se postavila, aby co nejlépe využila bledého zimního slunce.
„Na druhou stranu,“ řekl povzneseně, „večírek, na němž jsou všichni hosté půvabného vzhledu, je obvykle neskutečně nudný, neboť nemají žádné téma hovoru, které nezahrnuje je samé. Úspěšné setkání vyžaduje jistý podíl těch nepůvabných, ale chytrých. Krásní nejsou nic než ozdůbky – žádoucí, ale postradatelní.“
„Vskutku,“ řekl suše Percy. „A do kterého tábora řadíte sám sebe? Krásný a nudný, nebo nepůvabný a chytrý?“
„Ach,“ řekl s lehkostí Grey a dotkl se Percyho zápěstí. „Budu kdekoli, kde budete vy…, bratře.“
Ruměnec, který opadl, se znovu plnou silou navrátil. Wainwright ale neměl příležitost odpovědět, než si Grey povšiml, jak se k nim ubírá lady Beverleyová. Při pohledu na Percyho měla v očích rozhodnost.
„Lehká fregata na pravoboku,“ řekl polohlasem. Percy se na něj zmateně zadíval, ale poté si všiml směru jeho pohledu.
„Skutečně? Vypadá nesmírně slušně,“ zamumlal Percy. Zjevně s generálem Stanleym strávil dostatek času ve vojenských kruzích, aby mu byly podobné termíny známy. „Lehká fregata“ bylo spojení značící ženu chabých mravů.
„Nechoďte s ní do zahradní besídky,“ zamumlal na oplátku. Přičemž na přicházející dámu kývl a usmíval se. „Bude mít ruku ve vašich kalhotách dřív, než řeknete… Lady Beverleyová! Váš služebník, madam, mohu vám představit svého nového nevlastního bratra Percivala Wainwrighta?“
Když uviděl náznak zaváhání v Percyho očích, uchopil šmátravou ručku lady Beverleyové a políbil ji. Tím Percymu sdělil, že ano, je vdaná, i navzdory své reputaci. Poté se oné končetiny elegantně vzdal ve prospěch Wainwrighta, aby i on mohl vzdát poctu.
„Pane Wainwrighte.“ Lady Beverleyová mu věnovala uznalý pohled, načež obrátila sílu svého nezanedbatelného půvabu na Greye. „Jsme vám zavázáni, lorde Johne! Bylo od vás hrozivě laskavé přivést do naší nudné společnosti takovou ozdobu! Pojďte si se mnou dát sklenku punče, pane Wainwrighte, a řekněte mi, co si myslíte o nové roli pana Garricka – viděl jste ji, tím jsem si jistá. Pokud jde o mě…“
Než se mohl kterýkoli z mužů nadechnout k odpovědi, pevně uvěznila Percyho ruku mezi svůj loket a živůtek ze žlutého hedvábí a odhodlaně ho táhla ke stolu s občerstvením. Stále mluvila.
Wainwright střelil po Greyovi vykuleným pohledem. Grey potlačil úsměv a v odpověď krátce zasalutoval. Aspoň …
