Lord John a Bratrstvo čepele (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 5

 

Génius a subgénius

Grey si ihned všiml, že se Percy necítí zcela dobře.

Byl rudý až za ušima, ačkoli kabát podal majordomovi sebejistě. Po salonku, do kterého byli uvedeni, se rychle rozhlédl, jako by hledal známého, načež vrhl nejistý pohled zpět na Greye. Jeho tvář se však rozjasnila, když spatřil hostitelku. Pospíšil si k ní a Grey ho následoval.

Percy se uklonil lady Jonasové a představil jí Greye. Přivítala je laskavě, ale s jistou nesoustředěností, která se objevuje u hostitelek pátrajících po distingovanějších hostech. Oba jí políbili ruku a poté se stáhli ke stolu s pitím.

„Vy tohle často neděláte, že?“ zamumlal směrem k Percymu Grey.

„Je to vidět?“ Wainwright se na něj zadíval s napůl komickým zděšením a on se zasmál.

„Ale vůbec ne,“ ujistil Percyho. „Pouze s vámi od chvíle, kdy jsme vešli, nemluvil nikdo krom lady Jonasové. Jak jste se s ní seznámil?“

Wainwright mírně pokrčil rameny. Vypadal, že je v rozpacích.

„Šlápla mi na nohu na plese. V domě sira Richarda Joffreyho – generál mě tam vzal, abych se setkal s plukovníkem Quarrym. Ale lady Jonasová se nanejvýš kultivovaně omluvila, zeptala se mě na jméno – generála znala, samozřejmě – a nakonec mě pozvala na svůj dýchánek s jakýmkoli přítelem, kterého bych si chtěl přivést. Říkala…“ Percy se začervenal a vyhnul se Greyovu pohledu. „Říkala, že krásní hoši jsou vždy vítáni.“

„Zjistil jsem, že tak to ve společnosti obecně bývá,“ řekl Grey a taktně ignoroval jak začervenání, tak skrytý kompliment. „Bez ohledu na pohlaví.“ Kývl směrem k vážené Helene Rowbothamové, jejíž labutí šíje a oči laně budily obvyklý obdiv, zatímco stála u okna, kam se postavila, aby co nejlépe využila bledého zimního slunce.

„Na druhou stranu,“ řekl povzneseně, „večírek, na němž jsou všichni hosté půvabného vzhledu, je obvykle neskutečně nudný, neboť nemají žádné téma hovoru, které nezahrnuje je samé. Úspěšné setkání vyžaduje jistý podíl těch nepůvabných, ale chytrých. Krásní nejsou nic než ozdůbky – žádoucí, ale postradatelní.“

„Vskutku,“ řekl suše Percy. „A do kterého tábora řadíte sám sebe? Krásný a nudný, nebo nepůvabný a chytrý?“

„Ach,“ řekl s lehkostí Grey a dotkl se Percyho zápěstí. „Budu kdekoli, kde budete vy…, bratře.“

Ruměnec, který opadl, se znovu plnou silou navrátil. Wainwright ale neměl příležitost odpovědět, než si Grey povšiml, jak se k nim ubírá lady Beverleyová. Při pohledu na Percyho měla v očích rozhodnost.

„Lehká fregata na pravoboku,“ řekl polohlasem. Percy se na něj zmateně zadíval, ale poté si všiml směru jeho pohledu.

„Skutečně? Vypadá nesmírně slušně,“ zamumlal Percy. Zjevně s generálem Stanleym strávil dostatek času ve vojenských kruzích, aby mu byly podobné termíny známy. „Lehká fregata“ bylo spojení značící ženu chabých mravů.

„Nechoďte s ní do zahradní besídky,“ zamumlal na oplátku. Přičemž na přicházející dámu kývl a usmíval se. „Bude mít ruku ve vašich kalhotách dřív, než řeknete… Lady Beverleyová! Váš služebník, madam, mohu vám představit svého nového nevlastního bratra Percivala Wainwrighta?“

Když uviděl náznak zaváhání v Percyho očích, uchopil šmátravou ručku lady Beverleyové a políbil ji. Tím Percymu sdělil, že ano, je vdaná, i navzdory své reputaci. Poté se oné končetiny elegantně vzdal ve prospěch Wainwrighta, aby i on mohl vzdát poctu.

„Pane Wainwrighte.“ Lady Beverleyová mu věnovala uznalý pohled, načež obrátila sílu svého nezanedbatelného půvabu na Greye. „Jsme vám zavázáni, lorde Johne! Bylo od vás hrozivě laskavé přivést do naší nudné společnosti takovou ozdobu! Pojďte si se mnou dát sklenku punče, pane Wainwrighte, a řekněte mi, co si myslíte o nové roli pana Garricka – viděl jste ji, tím jsem si jistá. Pokud jde o mě…“

Než se mohl kterýkoli z mužů nadechnout k odpovědi, pevně uvěznila Percyho ruku mezi svůj loket a živůtek ze žlutého hedvábí a odhodlaně ho táhla ke stolu s občerstvením. Stále mluvila.

Wainwright střelil po Greyovi vykuleným pohledem. Grey potlačil úsměv a v odpověď krátce zasalutoval. Aspoň byl Wainwright varován. A pokud si dá záležet, aby udržel lady Beverleyovou na očích veřejnosti, bude mu dělat dobrou společnost. Kroužek kolem čestného hosta se před ní rozestoupil jako Rudé moře, když tam Percyho dotáhla a začala ho představovat francouzskému filozofovi.

Grey se mírně uvolnil, když viděl, že se Percy patrně drží, a záměrně se k němu otočil zády, aby svého nového příbuzného neztrapňoval nepatřičným dohledem.

„Lorde Johne!“ pozdravil ho jasný hlas a on se rozhlédl, aby zjistil, že se na něj usmívá jeho přítelkyně Lucinda, lady Joffreyová. V jedné ruce svírala malou knihu v kožené vazbě. „Jak se máte, drahoušku?“

„Excelentně, děkuji vám.“ Sklonil se, aby jí políbil ruku, ale ona se místo toho zasmála a přitáhla si ho k sobě. Postavila se na špičky a políbila ho na tvář.

„Potřebovala bych službičku, pokud budete tak laskav,“ zašeptala mu do ucha a klesla zpět na paty. V očekávání souhlasu k němu vzhlédla.

„Víte, že vám nedokážu nic odepřít,“ řekl s úsměvem. Vždy mu připomínala koroptvičku. Byla malá, upravená a trošku boubelatá a měla laskavé, jemné oči. „Po čem vaše srdce touží, lady Joffreyová? Po sklence punče? Či snad sardinkách na toastu? Nebo jste měla na mysli spíše něco jako opice, slonovinu a pávy?“

„Mohly by to dost dobře být perly sviním,“ řekla a podala mu knihu. Ve tvářích měla ďolíčky. „Ale ve skutečnosti je to tak, že mám… příbuzného…, který sepsal jisté verše – zanedbatelné, zajisté, ale možná s jistým kouzlem. Hodlala jsem je předat monsieur Diderotovi…“ Pohledem střelila k oknu, kde byl onen distingovaný vzdělanec obklopen obdivovateli, načež se otočila zpět a tváře jí zalil jemný ruměnec.

„Ale zjistila jsem, že má odvaha mě opouští.“

Grey na ni pohlédl se zjevnou nevěřícností. Jakkoli malá a plachá se mohla na pohled zdát, uvnitř byla záludná jako had a houževnatá jako dobře vyčiněná kůže.

„Skutečně,“ stála si za svým a její ďolíčky i ruměnec se ještě zvýraznily. Rozhlédla se, aby si byla jistá, že je nikdo neuslyší, naklonila se vpřed a zašeptala: „Neslyšel jste náhodou o románu s názvem Les Bijoux Indiscrets?“

„Slyšel, lady Joffreyová,“ řekl s předstíranou vážností, „a jsem do hloubi svého srdce šokován zjištěním, že žena vašeho charakteru by měla být s tak skandálním dílem obeznámena. Četla jste ho?“ zeptal se, když onu přetvářku opustil.

„Ano, všichni ho četli,“ řekla. V hlase nechala zaznít i trochu příjemného opovržení. „Vaše matka mi ho loni poslala.“

„Vskutku.“ Nepřekvapilo ho to. Jeho matka by přečetla cokoli a udržovala přátelství s hned několika podobně nevybíravými dámami, které si neustále vyměňovaly knihy – z nichž většina by jejich manžely šokovala, kdyby se tito úctyhodní gentlemani vůbec obtěžovali koníčky svých žen zkoumat.

„Vy jste ho četl?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou. Les Bijoux Indiscrets byl erotický román, který o několik let dříve napsal pan Diderot pro Madeleine le Puisieux, toho času svou milenku. Vyšel v Holandsku, a v Anglii nějakou chvíli vládla posedlost propašovanými kopiemi. Knihu samozřejmě viděl, ale jen si prolistoval ilustrovaný výtisk, když hledal obrázky – které neměly valnou kvalitu. Možná že text byl lepší.

„Puritáne,“ řekla.

„Vskutku. Mám si z toho vyvodit, že tyto… verše… sdílí něco z ducha tohoto konkrétního díla?“ Potěžkal si knihu v ruce. Byla malá a tenká, odpovídající poezii.

„Věřím, že byly inspirovány některými z událostí v románu popsaných,“ řekla obezřetně lady Joffreyová. „Mám za to, že onen, ehm, autor veršů si je přál předat monsieur Diderotovi jako poděkování za inspiraci – jako poctu, chcete-li.“

Se zdviženým obočím knihu otevřel. Jisté verše na téma…

„Kriste,“ řekl bezděčně a knihu zaklapl. Okamžitě ji ale znovu otevřel, opatrně, jako by se bál, že by na něj mohla plivnout.

Pro skutečného génia, monsieur Denise Diderota, od obdivovatele jeho díla, který se ze skromnosti přezdívá „subgénius“.

„Nenapsala jste je vy sama, že ne?“ zeptal se a vzhlédl. Čelist lady Joffreyové poklesla a on se usmál. „Ne, samozřejmě že ne. Omlouvám se.“

Pomalu listoval knihou a sem a tam se zarazil, aby si něco přečetl. Verše byly ve skutečnosti celkem zdařilé, pomyslel si – místy dokonce dobré. Ačkoli námět…

„Ano,“ řekl, zavřel knihu a odkašlal si. „Chápu, proč byste mohla váhat s osobním předáním. Je to Francouz, ačkoli mám za to, že se říká, že je své současné milence poměrně věrný. Předpokládám, že jste se na obsah té knihy nepodívala, než jste sem šla?“

Zavrtěla hlavou a bažantí pírka, která měla v napudrovaných vlasech, se jí otřela o rameno.

„Ne. Ten příbuzný, o kterém jsem mluvila, mi ji přinesl tento týden, ale neměla jsem čas si ji prohlédnout. Četla jsem ji v kočáře cestou sem a pak jsem samozřejmě nevěděla, co si počít, dokud jsem naštěstí nezahlédla vás.“ Ohlédla se přes rameno na skupinku u okna a poté se zase zadívala na Greye. „Slíbila jsem, že ji doručím. Uděláte to? Prosím?“

„Nevím, proč vás váš manžel pravidelně nebije,“ poznamenal a zavrtěl hlavou. „Nebo vás aspoň bezpečně nedrží doma pod zámkem. Má nejmenší tušení…?“

„Sir Richard je vynikající diplomat,“ odvětila tónem plným sebeuspokojení. „Skvěle zvládá nevědět věci, které se očekává, že vědět nebude.“

„Troufám si souhlasit,“ odvětil suše Grey. „Když jsme u toho – znám toho vašeho příbuzného?“

„Ach, to dozajista nevím, mám jich tolik,“ odpověděla nevzrušeně. „Ale když jsme u příbuzných – slyšela jsem, že získáte nového bratra? Prý se na něj báječně kouká.“

Měl z toho mírně podivný pocit, když slyšel, jak o Percivalu Wainwrightovi někdo mluví jako o jeho bratrovi. Jako by mohl skutečně páchat incest. Ale ignoroval to a kývl směrem ke stolu.

„To můžete posoudit sama. Tamhle stojí.“

Wainwright poodešel stranou od davu kolem filozofa a byl teď obklopen, což Greye potěšilo, vlastní malou skupinkou. Tvořili ji muži i ženy a všichni se zdáli být hovorem s ním velice pobaveni – obzvláště lady Beverleyová, která mu visela na rtech i na paži. Wainwright vyprávěl nějakou historku, tvář mu zářila a Grey i přes celou místnost cítil jeho vřelou přítomnost. Jako by jejich zkoumavý pohled vycítil, zadíval se Percy náhle jejich směrem a usmál se na Greye s takovým požitkem ze svého okolí, že se Grey usmál zpátky. Těšilo ho vidět, jak to Percy dobře zvládá.

Lucinda Joffreyová vydala souhlasné zamručení.

„Ach ano,“ řekla. „A také má vcelku dobrý styl. Oblékal jste ho?“ vyptávala se.

Ne, ale velmi rád bych ho svlékal. Odkašlal si.

„Ne, sám má vynikající vkus.“

„A peníze na to, aby si ho mohl dovolit?“

Neurazilo ho to. Prostředky muže obecně budily větší zájem než jeho tvář a s nováčkem tomu bylo nejinak – ačkoli ne každý by se tak zpříma zeptal. Ale Lucinda skutečně měla obrovské množství příbuzných, z nichž přinejmenším polovina byly ženy, a cítila jako svou morální povinnost dopomoci svým sestrám a sestřenkám k dobrému sňatku.

„Naneštěstí ne. Jeho otec – víte, že je to generálův nevlastní syn? Jeho otec byl nějaký duchovní. Rodina chudá jako kostelní myši, co jsem vyrozuměl. Generál mu určil malou rentu, ale on sám žádný majetek nemá.“

Lucinda znovu zamručela, ale už ne tak souhlasně.

„Takže hledá bohatou manželku?“ řekla s jistou mírou rezignace. Pocházela ze staré a vážené rodiny, ale bez bohatství.

„Na to je zajisté ještě brzy.“ Grey myslel, že to řekl zvesela, ale ona se na něj ostře zadívala.

„Ha,“ řekla. „Zamiloval se snad do někoho nevhodného?“

Grey měl pocit, jako by ho náhle strčila do prsou. Zapomněl, jak bystrá je. Sir Richard Joffrey byl skutečně dobrý diplomat – ale nikterak zanedbatelná část jeho úspěchu byla výsledkem společenských konexí jeho ženy a její schopnosti vyčenichat věci, které je výhodné vědět.

„Pokud ano, neřekl mi to,“ řekl Grey. Měl dojem, že slušně imitoval nezájem. „Setkala jste se s velikánem osobně? Mám vás představit?“

„Monsieur Diderotovi?“ Lucinda se otočila, aby se hloubavě zadívala na čestného hosta. „Setkala jsem se s ním před několika lety v Paříži. Velice duchaplný muž, ačkoli myslím, že bych za něj nechtěla být provdaná.“

„Protože má milenku?“

Zatvářila se překvapeně, než nesouhlasně zakmitala vějířem.

„Ach ne. Obtíž s duchaplnými lidmi je v tom, že mají pocit, že musí svou duchaplnost dokazovat neustále – což je při snídani nanejvýš únavné. Sir Richard,“ řekla spokojeně, „není vůbec duchaplný.“

„Předpokládám, že to by diplomat být neměl,“ souhlasil Grey. „Chtěla byste nějaké občerstvení?“

Když lady Joffreyová souhlasila, začal si klestit si cestu davem. Knihu, kterou mu dala, měl stále v ruce. Místnost bzučela hovorem a vzrušením úspěšného dýchánku, ale jakási akustická podivnost k němu jasně přinášela Diderotův hlas – nosový jako u všech Francouzů, ale silný a příjemný. Zdálo se, že mluví o své ženě.

„Napadla ji myšlenka, že všechny romány jsou vulgární odpad, a chce po mně, abych jí četl pouze díla spirituálně povznášejícího druhu. Komentáře k Bibli, díla… haha! Burkeho a podobných.“

Řada jeho posluchačů se zasmála spolu s ním, ačkoli byl Edmund Burke populární.

„Takže,“ pokračoval ten vřelý hlas, slyšitelně pobavený, „jsem jí začal číst ty nejoplzlejší příběhy, které dokážu získat. Význam této lekce je tímto zdvojnásoben, protože nejenže ony příběhy slyší, ale poté každičký detail v hrůze převypráví svým přátelům!“

Na to se ozval výbuch smíchu, kvůli němuž musel Grey sluhovi u stolu s občerstvením naznačit gestem, co chce. Sluha chápavě kývl a podal mu stříbrný pohár s punčem a malý talířek chuťovek. Grey přešel zpět místností, přičemž se snažil udržet jak občerstvení, tak knihu poezie, jen aby zjistil, že Lucindě Joffreyové se již dostalo pochutin i nového společníka, v němž Grey poznal vlivného člena parlamentu.

Lucinda po něm přes poslancovo rameno střelila pohledem a udělala drobné gesto vějířem, které si Grey vyložil jako signál toho, že je uprostřed tajného obchodu. Kývl, že rozumí, a stáhl se k příhodné okenní římse, kde se usadil do úkrytu z damaškových závěsů a sám laskominy s chutí spořádal, zatímco sledoval společenské vlnění.

Už nějakou dobu v tomto londýnském proudu neplaval, a tak bylo příjemné sedět a poslouchat ty nejhrubší malichernosti smíchané s nejvznešenějšími filozofickými idejemi a sledovat, jak mu přímo před nosem probíhá společenský obchod. Svazky vznikaly a zanikaly, obchodní konexe byly budovány a zase se rozpadaly, službičky byly slibovány, přijímány a směňovány. A samozřejmě politika – vždycky politika – se řešila až do bezvědomí, s výrazy pobouření či uznání, podle konkrétní společnosti.

A přesto věděl, že zde je skutečná moc, cítil ji pulzovat a tepat pod vším tím plkáním a oblečením. Pro většinu přítomných byly takové dýchánky přesně tím, čím se zdály: přinejhorším zdrojem zábavy, přinejlepším šancí být vidět a možná zaujmout a stát se na chvíli populárními. Ale v tichých koutech se mluvilo o věcech, které měly potenciál měnit životy – a možná i ovlivnit běh historie.

Byly osudy jeho rodičů zpečetěny na podobném místě? Vždyť matka, mladá vdova, byla otci představena na jednom hudebním večeru, to věděl. Proč tam byl? Gerard Grey vůbec neměl hudební sluch. Přišel kvůli politice a zaskočila ho láska? Nebo byla jeho matka součástí toho důvodu i tehdy?

Jako dítě často slýchal příběh o tom, jak se jeho rodiče seznámili. Bylo to v domě jejího bratra. Greyova matka měla tři bratry a velké množství nejasně vymezených bratranců, nevlastních bratranců a osob, kteří nebyli pokrevně příbuzní, ale měli status bratrů. Byla k tomu podivnému zvyku skotské aristokracie vychována rodinou.

Jeden strýc byl již mrtev, druhý žil v exilu ve Francii. Třetí se stáhl do své pevnosti na hranicích Skotska, daleko od zraků veřejnosti. Někteří bratranci skandál přežili, jiní ne. Politika byla riskantní hra a sázky byly vysoké – někdy smrtící.

Zachvěl se, jako by na něj sáhla Smrt, a otřásl se. Na jeden zátah do sebe otočil punč. Už roky na ty věci záměrně nemyslel. Ale byla to jeho rodinná historie. Pokud se bude Percy pohybovat ve společnosti – a to zjevně chtěl – měl by to vědět. Pro svou vlastní bezpečnost, když už pro nic jiného. Když je mezi ním a Greyem veřejné spojení… Někteří lidé mají dlouhou paměť.

Pohledem přejel tváře v davu, ale naštěstí zatím neviděl nikoho, před kým by Percy potřeboval být varován.

Když se zvedl ze svého úkrytu, téměř se srazil s Diderotem, který mířil k pisoárům za paravánem na konci místnosti.

„Omlouvám se, monsieur.“ Chytili se navzájem za paže, aby udrželi rovnováhu, usmáli se a promluvili zároveň, načež se zasmáli.

Filozofova tvář se leskla potem. Ledabyle si rukávem otřel čelo. Grey vytáhl z kapsy kapesník, aby mu ho nabídl, a cítil, jak mu něco dopadlo k nohám.

„Ach.“ Sehnul se, aby to zvedl. „Permettez-moi, monsieur. Un petit cadeau – pour Madame votre épouse.

Diderotova obočí se mírně pozvedla, když přijímal jak kapesník, tak knihu. Nepřítomně si kapesníkem poklepával po tváři a mezitím knihu palcem otevřel. Přečetl si titulní stránku a na tváři se mu objevil nesmírně nakažlivý úsměv, který byl i přes jeden chybějící zub okouzlující.

„Služebník, pane,“ řekl. „Má žena vám bude nesmírně zavázána, monsieur!“ S mávnutím rukou odkráčel, otevřenou knihu stále v ruce, a o okamžik později se zpoza zdobeného paravánu ozval divoký výbuch smíchu.

Hlavy se začínaly otáčet Greyovým směrem a on si uvědomil, že k němu přišel Percy Wainwright a tváří se zvědavě.

„Co jste mu to dal?“

„Ach…“ Greyovi došlo, že jak na splnění svého úkolu pospíchal, opomněl pana Diderota informovat, že on sám není autorem veršů, kvůli nimž se momentálně místností šířilo zmateně pobavené mumlání. Lidé se ze solidarity tiše pochechtávali, ačkoli neznali důvod.

Bez ostudy nemohl k panu Diderotovi přistoupit, aby to vysvětlil, ne když se na tu stranu místnosti upíraly zraky všech. Diderot právě hlasitě recitoval jeden z veršů, zjevně aby poskytl osvětu jinému gentlemanovi, jehož hlavu Grey přes okraj paravánu letmo zahlédl. Místností se šířily vlny upřímného smíchu a Grey zahlédl Lucindu Joffreyovou, jak si ke rtům tiskne otevřený vějíř a oči má doširoka otevřené buď veselím, nebo hrůzou. Nechtěl zjišťovat, kde je pravda.

„Pojďme.“ Popadl Percyho za ruku a s velmi strohými poklonami směrem k lady Jonasové rychle utekli.

Venku zatím začalo hustě sněžit. Zadýchaně zastavili, aby se v úkrytu stromů na kraji Hyde Parku nasoukali do svých kabátů a plášťů.

„Neměl jsem tušení, lorde Johne.“ Percy Wainwright měl tváře rudé chladem a smíchem. „Věděl jsem, že jste důvtipný muž, ale ne spisovatel. Ovšem ten námět…“

„Nemůžete si snad myslet, že jsem to napsal! A probůh, říkejte mi Johne,“ dodal.

Percy se na něj zadíval, tmavé vlasy ozdobené sněhem – neboť o většinu pudru přišel v horku a mačkanici dýchánku – a věnoval mu ten nejsladší úsměv.

„Tak tedy, Johne,“ řekl tiše.

Byl dávno večer. Z oken domů na druhé straně ulice zářilo světlo svíček a vzduch byl plný tajemna a vzrušení. Bílé vločky se řítily k zemi v naprostém tichu a rychle skrývaly dlážděné ulice, stromy bez listí a všední londýnskou špínu. I přes chlad cítil, jak jím proudí teplo. Bylo to vidět? přemýšlel Grey.

„Je brzy,“ řekl a podíval se dolů, aby si z klobouku oklepal několik sněhových vloček. „Co byste řekl na večeři v Bifteku, možná karetní hru či dvě? Nebo pokud byste tomu byl nakloněn, je tu nová hra…“

Plaše vzhlédl a uviděl, jak Percyho tvář pohasla.

„To bych nade vše rád. Ale generál nám domluvil večeři s plukovníkem Benhamem. Nemůžu se z ní vyvléknout, protože se koná kvůli mně.“

„Ne, samozřejmě,“ řekl spěšně Grey. Neměl sice důvod, ale cítil se zklamaný. „Jindy…“

„Zítra?“ Percy mu zpříma pohlédl do očí „Možná… v mém bytě? Žiji velmi prostě, obávám se. Ale přesto je tam…“ Grey viděl, jak se Percyho ohryzek při polknutí pohnul. „Je tam… ticho. Náš rozhovor by byl nerušený.“

Celkové teplo, které Grey cítil už předtím, se zcela náhle soustředilo do jeho podbřišku.

„To by bylo… Ach zatraceně!“

„Náhle jste si vzpomněl na další závazek?“ pozvedl Percy obočí a křivě se usmál. „To mě nepřekvapuje. Dokážu si představit, že jste ve společnosti nesmírně žádaný.“

„To těžko,“ ujistil ho Grey. „Ne, jenom musím ráno odjet do Lake District. Pohřeb jedné… jedné přítelkyně.“ I když to říkal, přemýšlel, jak by mohl svůj odjezd zdržet – den by určitě nic nezměnil? Mohl by to dohnat cestou.

Velmi naléhavě toužil zůstat. Představoval si, že cítí teplo Percyho těla, dokonce i přes padající sníh a prostor mezi nimi. A přesto… by jistě bylo lepší, kdyby měli čas. Tohle nebyl nějaký cizinec – nebo lépe řečeno byl, ale cizinec, který se stane členem Greyovy rodiny a o němž doufal, že se stane přítelem. Ne nějaké atraktivní, anonymní tělo, které už nikdy neuvidí. Velice si přál to udělat – ale ještě víc si přál udělat to pořádně.

„Musím jet,“ zopakoval neochotně. „Nesmírně toho lituji. Ale vrátím se, samozřejmě, s dostatečným předstihem před svatbou.“

Percy se na něj na okamžik zkoumavě zadíval, načež se lehoučce usmál a zvedl ruku. Jeho holé prsty se dotkly Greyovy tváře, chladné a prchavé.

„Tak tedy šťastnou cestu,“ řekl. „Johne.“

 

Mohlo to být horší, přemítal. Když Percy Wainwright neměl čas, měl on sám večer volno. Což znamenalo, že může jít konfrontovat Hala teď, a ne až ráno, a tudíž se jeho odjezd do Helwateru nezdrží. Pokud bude dál takhle chumelit, možná se z Londýna stejně nedostane.

Zabočil do parku a sehnul hlavu na ochranu proti padajícímu sněhu. Dům lady Jonasové ležel poblíž přehlídkového prostranství jen těsně za Grosvenor Gate, zatímco rodinné sídlo Greyů, Argus House, bylo takřka úhlopříčně přes park, blízko kasáren. Byla to téměř míle otevřenou krajinou bez budov, které by tlumily vítr, ale bylo to rychlejší než jít po ulici okolo. A krev měl dostatečně zahřátou vínem a vzrušením, aby neumrzl k smrti.

Vzpomínka na potěšení ze společnosti Percyho Wainwrighta – a spekulace ohledně prohloubení jejich známosti – téměř odvedla jeho pozornost od blížícího se rozhovoru s Halem – ale ne zcela.

Bylo bolestné kvůli Percymu znovu prožít staré skandály, které vedly ke smrti jeho otce. Tato bolest se ale dala přirovnat spíše k propíchnutí abscesu. Překvapivě se díky tomu cítil lépe. Jen díky tomu propíchnutí si uvědomil, jak hluboce a jak dlouho v něm ta věc hnisala.

Nyní ho povzbuzoval pocit úlevy. Koneckonců už nebyl dvanáctiletý kluk, kterého by měli chránit a pro jeho vlastní dobro mu lhát. Ať se teď Halovi zadrhlo v krku jakékoli tajemství, může ho, sakra, pěkně vykašlat.

Vzduch proťal pach kouře, štiplavý a s povzbudivým příslibem tepla. Překvapeně se rozhlédl po jeho zdroji a v padající tmě rozeznal mírnou záři. V parku bylo jen málo lidí – většina chudých, kteří si živobytí obstarávali žebráním či krádežemi poblíž parku, našla přístřešek v uličkách a nočních pajzlech. Pokud měli trochu peněz nazbyt, nacpali se do špinavých náleven či podkroví, a pokud ne, tiskli se k sobě pod krytými vchody kostelů nebo pod zdmi. Ale kdo se zdravým rozumem by se za sněhové bouře utábořil na otevřeném prostranství?

Změnil cestu, aby to mohl prošetřit, a zjistil, že záře pochází z hliněného ohniště, které hořelo v závětří tvořeném hrubým přístěnkem, opřeným o strom. Přístěnek byl opuštěný – byl vlastně příliš malý na to, aby poskytl přístřeší čemukoli většímu než psovi. Měl jen okamžik na to, aby si pomyslel, že je to podivné, než ho instinkt přiměl otočit se a podívat se za sebe.

Byli dva, jeden s palicí, druhý neozbrojený. Podsadité postavy, špinavé a otrhané, nahrbené pod rozstřiženými pytli, které jim zakrývaly hlavy a ramena a skrývaly tváře.

„Peníze, nebo život!“ řekl hrubý irský hlas.

„Jináč vám rozmlátíme hlavu jak zralej tuřín!“ řekl druhý, úplně stejný.

Nevzal si na dýchánek meč. Ale měl svou dýku, kterou obvykle nosil pod vestou.

„Táhněte do háje,“ řekl stručně, rozepnul si kabát a vytáhl dýku. Drobně s ní kroužil a kov se v té troše okolního světla tlumeně leskl.

Dýka nebyla zbraní, kterou by si zvolil pro střet s někým, kdo je ozbrojen palicí, ale jinou možnost neměl. Pomalu couval a naznačoval směrem k nim bodnutí dýkou. Doufal, že se mu podaří dostat dost daleko, aby se mohl otočit a rozeběhnout, než za ním vyrazí.

K jeho překvapení se zdálo, jako by se po jeho slovech proměnili v kámen.

„To je von, no vážně!“ zasyčel jeden na druhého. „Major!“

„O’Higginsi?“ řekl a nevěřícně se napřímil. „O’Higginsovi!“ zařval. Ale muži už utekli, přičemž trousili irské kletby, které se k němu nesly skrz sníh.

Vrátil dýku na místo a znovu si zapnul kabát. Trochu s tím zápolil. Prsty se mu šokem z toho setkání maličko třásly.

Zatracení bratři O’Higginsovi. Svou matkou byli značně nevhodně pojmenováni po dvou archandělích. Jejich křestní jména Raphael a Michael se pro běžné užívání zkracovala na Rafeho a Micka. Nebyli dvojčata, ale vzhledově si byli tak podobní, že se často vydávali jeden za druhého, aby unikli potížím. A spolupracovali, aby se do nich dostali.

Byl si vcelku jistý, že dezertovali z Irské brigády, ale náborový seržant jim dal peníze a uniformy dřív, než je Grey spatřil. Nebyli to nejhorší vojáci, ačkoli si více než jejich kolegové libovali ve znepokojivé škále volného podnikání.

Zamžoural příšeřím ve směru, kterým se dali. Samozřejmě, že tam někde ležely kasárny u Hyde Parku, ačkoli v této tmě budovy skrz stromy neviděl. Hádal, že O’Higginsovi přišli hrát kostky a popíjet s přáteli, kteří tam byli ubytovaní – nebo se zúčastnit nějaké společenské události typu kohoutích zápasů – a náhle si uvědomili, že potřebují hotovost. A poté zaimprovizovali svým obvyklým nedbalým, ale vynalézavým způsobem.

Zavrtěl hlavou, kopnutím ohniště převrátil a zářící uhlíky rozházel. Ve sněhu zasyčely a pohasly. S O’Higginsovými se vypořádá ráno.

Než se dostal k Serpentine Road, byl celý pokrytý sněhem, výrazně mu zchladla krev a začínal litovat, že ohniště nezvedl a nevzal si ho s sebou, bez ohledu na škodu, kterou by to způsobilo jeho vzhledu. Přestože měl rukavice, necítil prsty. Obličej také ne. Ztuhlost vlastních tváří mu připomněla muže, který předchozí noci ležel na chodníku před Whitem.

Královští ošetřovatelé na zimu odvezli labutě a jezero bylo zamrzlé, ale ne tolik, aby si na ně se svou vahou troufl. Protože bylo pokryté sněhem, byla místa s tenkým ledem neviditelná a to poslední, co teď potřeboval, bylo propadnout se skrz a potopit se do ledové vody mezi rozkládající se vodní rostliny. S povzdechem zahnul vlevo, aby se vydal kolem jezera.

Možná si vzpomene, aby se Hala zeptal, jestli byla zjištěna identita a osud toho muže, až svou záležitost vyřídí. A až se bude ptát… Kvůli událostem toho odpoledne téměř zapomněl na matčino podivné chování u snídaně. Protože byl v šoku z Geneviny smrti, hned ho nenapadlo spojit si její reakci na zmínku o Jamiem Fraserovi s objevením stránky z deníku v Halově pracovně. Ale z jeho současného úhlu pohledu se to zdálo být ne možné, ale pravděpodobné.

Promluvil si s ní už Hal? Pokud přišel do Jermyn Street, udělal to tajně, buď pozdě v noci, nebo velmi brzy ráno. Ne. Ne pozdě, protože by ho Grey, který ustaraně seděl u okna, viděl. A ne brzy, protože jeho matka byla u snídaně v županu a mrkala a zívala, jak bylo jejím ranním zvykem. Zjevně sotva vstala z postele.

Náhle ho napadlo něco dalšího. Možná i jeho matka obdržela stránku z otcova ztraceného deníku? Možná ranní poštou? Trochu zpomalil a boty mu začaly křupat v palec hlubokém sněhu, který teď pokrýval zem. Otevřela další dopis, po tom od lady Dunsanyové? Nemohl si vzpomenout. Jeho pozornost se soustředila na Olivii.

Myšlenka na další stránku ho naplnila zároveň znepokojením i vzrušením. Zdůvodňovalo by to matčinu náhlou nervozitu a její prudkou reakci na zmínku o jeho jakobitském vězni. A pokud taková věc skutečně ráno dorazila, Hal o tom nejspíš ještě nevěděl.

Zmrzlé tváře mu rozpálil příval krve. Otřel vločky, které mu tály na řasách, a s novým odhodláním kráčel stále hlubším sněhem.

 

Byl ještě znepokojenější a vyvedenější z rovnováhy, když ho u dveří přivítal Halův majordomus se zprávou, že jeho bratr odjel do Bathu.

„Skutečně,“ ujistila ho švagrová, která se za majordomem objevila. Usmála se na jeho pozvednuté obočí a mávla rukou k hale za sebou. „Prohledej dům, pokud chceš.“

„Kvůli čemu jel, k čertu, do Bathu?“ dožadoval se podrážděně Grey. „V tomhle počasí?“

„To mi neřekl,“ řekla vyrovnaně Minnie. „Pojď dál, Johne. Vypadáš jako sněhulák a musíš být promočený na kost.“

„Ne, děkuji. Musím…“

„Musíš jít dovnitř a povečeřet,“ řekla pevně. „Tvým synovcům chybí strýček John. A kručí ti v žaludku. Slyším to až odsud.“

Kručelo, a tak své mokré svršky majordomovi předal s větší vděčností, než jakou byl ochoten projevit.

Večeře se však poněkud zdržela kvůli návštěvě dětského pokoje. Šestiletý Benjamin a pětiletý Adam byli tak nadšení, že svého strýčka vidí, že probudili i tříletého Henryho, který se s jekotem k legraci připojil. Půlhodina hraní na rytíře a draky – Greyovi bylo dovoleno hrát draka, díky čemuž mohl řvát a chrlit oheň, ale musel také potupně zemřít na krbové předložce poté, co byl bodnut do srdce pravítkem – mu značně zlepšila náladu, ale měl příšerný hlad.

„Jsi anděl, Minervo,“ řekl a zavřel oči, aby si lépe vychutnal vůni vycházející z rybího koláče, který před něj položila.

„Budeš si myslet něco jiného, pokud mi ještě jednou řekneš Minervo,“ řekla mu a vzala si vlastní kousek. „Mám k tomu dobré rýnské – nebo bys raději francouzské víno?“

Grey měl ústa plná rybího koláče, ale udělal, co mohl, aby pomocí obočí naznačil, že bude rád pít cokoli, co ona vybere. Zasmála se a poslala majordoma, aby přinesl oboje.

Jelikož byla zjevně zvyklá na mužské potřeby, neobtěžovala ho konverzací, dokud nesnědl rybí koláč, talíř studené šunky s nakládanou cibulkou a okurčičkami, nějaký vynikající sýr a velkou porci melasového pudinku následovaného kávou.

„Minnie, zachránila jsi mi život,“ řekl po prvním doušku voňavé horké černé tekutiny. „Jsem tvým nejoddanějším služebníkem.“

„Jsi? Ach dobře. Teď,“ řekla a potěšená, že má komu poroučet, se opřela, „mi můžeš všechno říct.“

„Všechno?“

„Všechno,“ řekla pevně. „Nebyla jsem už měsíc venku z domu, tvá matka a Olivia jsou příliš zabrané do svatebních příprav, než aby přišly na návštěvu, a tvůj zatracený bratr mi vůbec nic neříká.“

„Neříká?“ To Greye překvapilo. Minnie byla Halova druhá žena – nalezená po deseti letech, které strávil jako vdovec – a Grey si vždy myslel, že jsou si oba manželé blízcí.

„Samozřejmě že tvůj bratr se mnou příležitostně mluví,“ přiznala s mírným náznakem pobavení. „Ale vyznává ten podivný názor, že ženy v očekávání nesmí být vystavovány ničemu byť jen nepatrně stimulujícímu. Už týdny jsem neslyšela žádné slušné drby, schovává všechny noviny – nepochybně se obává, že si přečtu nějaké šokující doznání z Tyburn Hillu a dítě se narodí s oprátkou kolem krku.“

Grey se zasmál – když si však dodatečně vzpomněl na noviny v kapse svého kabátu, měl dojem, že jeho bratr je možná aspoň v této otázce rozumný. Ochotně ale vylíčil své zážitky z dýchánku lady Jonasové, včetně incidentu se subgéniovou sbírkou veršů, což Minnie rozesmálo, až jí zaskočila káva a majordomus ji musel uhodit do zad.

„Nic se neboj,“ řekla, zatímco si otírala oči do ubrousku. „Dostanu z Lucindy Joffreyové identitu toho autora, až ji příště uvidím, a dám ti vědět. Takže jsi šel s novým bratrem, ano? Jaký je?“

„Ach… Velmi příjemný. Dobře vychovaný, vybraný slovník. Co si o něm myslí Hal?“ zeptal se zvědavě.

Minnie zamyšleně stiskla rty. Byla to žena spíše hezká než krásná, ale těhotenství jí svědčilo. Její myší vlasy se leskly a kulaté tváře jí zářily.

„Hmm. Vcelku ho schvaluje, ale protože Melton je Melton, má sklony být ostražitý, aby nový bratříček náhodou nesbalil lžičky a neprodal je, aby měl peníze na požívání opia a své tři milenky.“

„Vidím, že Hal s tím zákazem novin čekal až příliš dlouho,“ řekl Grey. Skutečně ho velmi potěšilo, že Hal Percyho schvaluje, i přes tu drobnou rozpačitost při jejich prvním setkání. „Ale někdo za tebou poslední dobou musel přijít. Kdo tu byl na návštěvě?“

„Má babička, dvě tety, šest sestřenic, vcelku milá ženuška vybírající peníze pro vdovy po cihlářích – ta skutečně jednu lžičku ukradla, ale Nortman ji chytil a vytřásl ji z ní. Byla to docela zábava, měla v živůtku nacpané ohromující množství věcí…“ Usmála se na majordoma, který uctivě sklonil hlavu. „Ach a dnes odpoledne přišla dáma kapitána Batese. Přišla za Halem, samozřejmě, ale ten tu nebyl a já se nudila, tak jsem ji pozvala, ať zůstane na čaj.“

„Dáma kapitána Batese?“ zopakoval překvapeně Grey. „Neslyšel jsem, že by byl ženatý.“

„Není. Je to jeho milenka,“ řekla upřímně a poté se zasmála jeho výrazu. „Neříkej mi, že tě to šokuje, Johne?“

Šokovalo, ale ne úplně z důvodů, které by čekala.

„Jak to víš?“ zeptal se.

„Řekla mi to – víceméně.“

„Což znamená?“

Minnie s přehrávanou trpělivostí protočila panenky.

„To znamená, že byla tak rozrušená, že nedokázala pomlčet o důvodu, proč touží s Meltonem mluvit, a tak mi řekla o svých obavách o kapitána – slyšela jsem, že byl zatčen, věděl jsi to?“

„Něco jsem o tom slyšel.“ Grey odložil svůj šálek a mávnutím odehnal Nortmana, který už u něj stál s konvicí. „Ale…“

„A já věděla, že se jedná o jeho milenku, a ne ženu, protože jsem se s ní už setkala – když byla s manželem.“ Zdrženlivě si usrkla z čerstvě naplněného šálku a těkala po Greyovi očima. „Kdo je…?“ pobídl ji.

„Pan Tomlinson. Velmi bohatý. Člen parlamentu za nějakou ošklivou malou díru, jejíž jméno jsem zapomněla, někde v Kentu. Setkala jsem se s ním jen jednou, právě tehdy, na charitativním plese. Je tlustý a nedá dohromady ani dvě slova. Není divu, že si jeho žena našla milence.“

„Není divu,“ zamumlal Grey a usilovně přemýšlel. Tomlinson, Tomlinson… To jméno mu vůbec nic neříkalo. Mohl by snad mít něco společného s tím spiknutím, o kterém mu říkal Hal?

„Co chtěla?“ zeptal se. „A proč přišla za Halem?“

„Inu, kapitán byl zatčen ve čtvrtek,“ řekla uvážlivě Minnie. „Přirozeně chce, aby byl propuštěn. A Hal je zjevně kapitánovým dobrým přítelem – ne, že by to někdy zmínil přede mnou, samozřejmě.“

Ne, že by to zmínil i přede mnou, pomyslel si cynicky Grey. A co dělá náš nejspíše přihřátý kapitán s milenkou? Hal ale Minnie o této stránce věci dozajista neřekl. Několik dalších otázek nepřineslo z hlediska informací nic nového. Paní Tomlinsonová byla obavami bez sebe, ale nevěděla nic, krom skutečnosti, že byl kapitán Bates zatčen.

„Dokonce ani neví, kde je, chuděrka.“ Minniino široké, jemné čelo se lítostivě nakrabatilo. „Myslíš, že bys to mohl zjistit, Johne? Mohla bych jí aspoň poslat vzkaz. Anonymně,“ dodala. „Předpokládám, že Melton by nechtěl, abych ho podepisovala.“

„Velmi rozumný předpoklad. Uvidím, co zjistím zítra… Ach. Zapomněl jsem. Ráno odjíždím do Lake District. Ale uvidím, co se mi povede zjistit, než odjedu.“

„Lake District?“ Minnie se upřeně zadívala nejdřív na něj a poté na zatažené závěsy. Okna za vrstvami krajky a modrého sametu tiše rachotila ve větru. „V tomhle počasí? Co je to? Jedná se o formu nějaké rodinné demence? Příště tvá matka uprostřed hurikánu oznámí, že odjíždí do Ohňové země.“

Grey se na ni usmál. Uvědomil si, že by bylo neuvážené zmiňovat smrt Genevy Dunsanyové před matkou v očekávání.

„Je tam můj podmínečně propuštěný vězeň z Ardsmuiru. Musím s ním mluvit ohledně pár administrativních záležitostí…“ Slovo „administrativní“ jistě hasilo zvědavost i těch nejzvědavějších. Jak se dalo čekat, Minniiny oči se mírně zastřely. „A musím jet hned, abych se ujistil, že se vrátím včas na svatbu, protože regiment pak brzy odjede do Francie.“

„Pan Fraser? Melton mi o něm říkal. Ano, budeš si muset pospíšit.“ Vzdychla a bezděčně si přitiskla ruku na břicho. Hal říkal, že dítě čekají na podzim. Existovala velká pravděpodobnost, že se narodí před jeho návratem.

Grey dělal, co mohl, aby Minniinu pozornost od té znepokojivé představy odvedl. Činil tak vyprávěním o svém setkání s O’Higginsovými v Hyde Parku. Uspěl. Zase se začala smát.

Když nakonec odcházel, stoupla si u dveří na špičky, aby ho políbila na tvář, načež se na něj s nezvyklou vážností zadívala.

„Budeš opatrný, Johne? Moje dcera bude potřebovat svého kmotra, víš.“

„Dcera?“ nechtěně sklouzl pohledem k jejímu stále plochému břichu.

„Musí být. Skutečně nesnesu mít dalšího muže, o kterého se budu muset bát. Jedete až na konec světa, aby vás rozsekali na kousky nebo abyste zemřeli na průjmy a mor, tak zatracená jste stvoření.“ Stále se usmívala, ale její hlas se chvěl.

Jemně se dotkl jejího ramene.

„Kmotra?“ řekl.

„Nezmiňuj to Meltonovi. Ještě jsem mu to neřekla.“

„Tvá tajemství jsou u mě v bezpečí,“ ujistil ji.

Tentokrát byl její úsměv upřímný.

„Dobře. Ale budeš opatrný, Johne?“

„Budu,“ řekl a vykročil do hemžících se vloček. Přemýšlel přitom, jestli to byl on, nebo Jamie Fraser, kdo v sobě nesl dojem zkázy, který způsobil, že ho matka i Minnie nabádaly k opatrnosti.

 

Přesně na tohle se – mimo jiné – hodlal zeptat své matky, ale po návratu do Jermyn Street zjistil, že Minniin úsudek ohledně rodinné posedlosti cestováním byl možná prozíravější, než myslel. Hraběnka skutečně odjela. Ne do Ohňové země, pravda. Pouze na hru na Drury Lane – tu, o níž paradoxně doufal, že zhlédne s Percym Wainwrightem – a kvůli sněhu plánovala strávit noc ve městě, v domě generála Stanleyho.

Ale dopad na jeho plány to mělo stejný a on se musel spokojit s tím, že napsal Halovi stručný vzkaz, kterým ho informoval o vlastní zamýšlené nepřítomnosti, datu svého návratu a svém pevném stanovisku, že očekává, že bude spraven o jakýchkoli dalších zjištěních ohledně příslušného dokumentu – čímž myslel stránku z deníku.

Zvažoval, že se zmíní o možnosti, že hraběnka také podobnou stránku obdržela, ale nápad zavrhl. Hal řekl, že si s matkou o té stránce promluví. Pokud dostala podobnou, dalo se očekávat, že mu to řekne. A Grey zamýšlel promluvit si s hraběnkou sám, až se vrátí z Helwateru.

Zrovna odkládal brk, když si vzpomněl na záležitost s O’Higginsovými. S povzdechem ho znovu zvedl, tentokrát aby napsal stručný vzkaz kapitánu Wilmotovi, pod jehož velení O’Higginsovi teoreticky spadali – ačkoli soukromě se přikláněl k tomu, že v praxi to jsou spíše přírodní síly než řádně disciplinované součástky vojenského stroje.

„Přestalo sněžit, m’lorde!“ dolehl k němu hlas Toma Byrda a on pohlédl stranou, aby uviděl, jak z otevřeného okna kouká spodní polovina komorníkova těla. Chladný průvan se Greyovi ovíjel kolem kotníků jako nadpřirozená kočka, ale vítr utichl. Bouře zjevně přešla.

Postavil se za Toma, který stáhl hlavu zpět dovnitř. Tváře měl chladem zrudlé. Venku bylo vše nehybné, čisté a mírné, skryté pod bílou přikrývkou. Prstem nabral z okenního parapetu trošku čerstvého sněhu a snědl ho. Užíval si na jazyku jeho strukturu, než sníh roztál a zanechal za sebou jemnou, zdánlivě přetrvávající chuť sazí a kovu. Na parapetu nebyl víc než palec či dva sněhu. Obloha teď byla čistá, chladně temně fialová, plná hvězd.

„Ráno bude svítit sluníčko. To se vsadím,“ řekl spokojeně Tom. „Silnice budou během chvilky čisté!“

„Silnice budou během chvilky zablácené, máš na mysli,“ řekl Grey, ale přesto se usmál. I přes pochmurnou povahu jejich cesty sdílel Tomovu úlevu. Byla to dlouhá zima, strávená doma.

Když dokončil balení, vzal teď Tom Greyův odhozený kabát, sako a vestu a s obvyklou metodičností začal obracet kapsy, vkládat mince do Greyovy peněženky, házet zmuchlané kapesníky na kupu špinavého prádla, odkládat utržené knoflíky, aby je znovu přišil, a tázavě se dívat na různé další předměty uložené v kapsách.

„To je výsečník,“ řekl ochotně Grey, když uviděl, jak se Tomova obočí pozvedla nad malým špičatým kovovým nástrojem. „Nebo jeho část. Na vyrážení děr do podkovy.“

„Jasně, že jo,“ řekl Tom a s pohledem na Greye předmět odložil. „Myslíte, že ten, kterému jste todle čmajznul, to bude chtít zpátky?“

„Neřekl bych. Je rozbitý.“ Výsečník byl obvykle zhruba stopu dlouhý. Kousek na stole měl jen dva nebo tři palce a byl odlomený ze špičatého konce.

Grey se zamračil a pokusil se přijít na to, kde u všech svatých ten úlomek získal. Byla to pravda. Měl ve zvyku si mimoděk strkat věci do kapes, stejně jako zvedat malé předměty a hrát si s nimi v prstech, když mluvil s lidmi. Výsledek byl, že poměrně běžně přicházel domů s kořistí z nechtěných drobných krádeží v kapsách a skrze Toma ji musel vracet.

Tom kritickým zkoumáním došel k tomu, že jeden malý předmět je homolka cukru. Pečlivě ji snědl, než z hromádky zmuchlaných papírů zvedl další předmět.

„No, a tohle zlato je lorda Meltona,“ řekl a ukázal zednářský prsten. „Viděl jsem ho na něm. Byl jste s ním dneska?“

„Ne, včera.“ Paměť se mu zasekla, a tak se podíval Tomovi přes rameno. „Máš pravdu, je Meltonův. Pošlu mu ho po jednom z lokajů domů. Ach, a tohle si nechám. Zbytek můžeš spálit.“ Všiml si složených novin, které vzal z kavárny, a zvedl je z kupičky papírových útržků.

Když noviny rozkládal, linula se z nich jemná vůně kávy. Grey si živě představil tvář Percyho Wainwrighta, zčervenalou teplou kávou, kterou pil. Odsunul stranou mírný pocit tepla, které mu to přineslo, a obrátil pozornost ke článku o Ffoulkesovi.

Podstata byla víceméně taková, jak říkal Hal. Významný advokát Melchior Ffoulkes byl svou manželkou nalezen mrtev ve své pracovně, má se za to, že zemřel vlastní rukou… Různé komentáře osob, které zesnulého znaly, obecný šok a zděšení… Bude provedeno šetření… Ale byly tam jen vágní narážky na to, co mohlo za mužovou sebevraždou stát, a nikde ani náznak o zradě či spiknutích sodomitů, a ani zmínka o kapitánu Michaelu Batesovi, natožpak tom druhém, kterého Hal zmiňoval – Otway? Prozatím, pomyslel si cynicky Grey, zmuchlal noviny do kuličky a hodil je do ohně.

Ta myšlenka mu však připomněla, co Minnie říkala o návštěvě milenky kapitána Batese. Nebylo to nemožné, předpokládal. Existovali muži, kteří si užívali náklonnost jak žen, tak jiných mužů – ale nebylo to obvyklé a tímto směrem nakloněné osoby obvykle vykazovaly sexuální nevybíravost, která se zdála být v rozporu s pevným vztahem, jaký naznačovalo slovo „milenka“.

Inu… Co s tím, jestli Bates skutečně nedával přednost mužům? Jak řekl Halovi, ke spiknutí sodomitů se noviny potřebující novinky běžně uchylovaly. Zdálo se, že lidé milují čtení o nemravnostech, a když je začínal nudit obvyklý denní výčet zatčení, soudů a pranýřování…

„Budete potřebovat ještě něco, m’lorde?“ Tomův hlas mu přerušil tok myšlenek a on vzhlédl, aby uviděl, jak tam jeho komorník stojí s náručí plnou špinavého prádla. Oči se mu klížily a očividně toužil po své posteli.

„Ach ne, Tome, děkuji ti. Ach! Možná jednu věc…“ Zvedl ze stolu svazek otcových deníků. „Dáš to cestou na polici v knihovně?“

„Zajisté, m’lorde. Dobrou noc, m’lorde.“ Tom svůj náklad obratně přesunul, aby měl volnou ruku na knihu, a odešel. Grey za ním zavřel dveře a protáhl se. Náhle ho přemohla touha po vlastní posteli. Sehnul se, aby zhasl svíčku, a poté se zarazil.

K čertu, zapomněl, že Minnie slíbil, že se pokusí zjistit, kde je kapitán Bates. Potlačil zasténání, otevřel kalamář a znovu se posadil. Harry Quarry, pomyslel si, bude v nejlepším postavení, aby zjistil něco o Batesově osudu. Harry znal každého, a měl rád Minnie. A Harry byl také dostatečně blízký přítel, aby mu Grey mohl o té věci napsat zpříma, bez jemnůstek a opatrnosti

Napiš prosím o svých zjištěních i mně, napsal a přidal adresu Helwateru.

Obtiskl do pečetního vosku pečeť s půlměsícem, kterou nosil na pravé ruce. Zároveň si všiml Halova zednářského prstenu a zlomeného výsečníku, které stále ležely na jeho stole. Zvedl prsten a líně si ho promnul v dlaních. Pokoušel se přijít na to, jestli mezi ním a postelí mohou stát ještě nějaké další povinnosti.

Myslí mu proletělo momentální nutkání napsat Percymu Wainwrightovi – jen krátce, aby vyjádřil lítost nad svou nepřítomností a zopakoval touhu se po svém návratu s ním setkat. Ale kostelní zvony odbíjely půlnoc a mysl měl tak unavenou, že pochyboval, že by byl schopen srozumitelně zapsat i takto stručný popis pocitů.

Uvolnil ruce a zednářský prsten mu sklouzl do levé dlaně, kde cinkl o ten, který měl Grey na ruce. Hectorův safír.

Hal sdílel Greyův nervózní zvyk pohrávat si během hovoru s věcmi, ale nejčastěji si sundával a zase nasazoval prsteny. Tohle nebylo poprvé, kdy nějaký ztratil. Grey oproti němu své prsteny sundával jen tehdy, když se myl.

Otočil sevřenou ruku, aby se safír ve světle svíčky zaleskl. Jemná, čistá modrá. Barva Hectorových očí.

Vadí ti to? pomyslel si náhle. Percy? Byl to impuls. Nečekal odpověď. A ani žádnou nedostal.

Sem tam si usilovně přál, aby věřil v milostivého Boha a posmrtný život, v němž by mrtví žili dál – Jamie Fraser takovou víru měl. Hořel jí způsobem, který v Greyovi vyvolával jak zvědavost, tak závist. Ale Grey byl racionalista. Přijímal existenci Boha, ale nebyl nijak přesvědčený o povaze takové bytosti a neměl pocit, že by o něj měl jeho stvořitel nějaký osobní zájem. Jen dobře, vzhledem k okolnostem.

Líně si Halův prsten nasadil na prostředníček. Sklouzl tam. Kolem kloubu mu byl volný.

Chvilku se na něj mračil. Měl nejasný pocit, že je něco špatně, ale neuvědomoval si co. Poté ruku instinktivně pevně sevřel.

Jeho bratr měl stejně velké ruce jako on. Běžně si omylem vyměňovali rukavice. Hal nosil svůj prsten na prostředníčku. Ergo, tohle nebyl Halův prsten.

Sundal ho a otočil. Ve světle svíčky na něj šilhal, ale uvnitř nebyl žádný nápis, žádné označení majitele. Nebyl sice svobodný zednář, ale měl mnoho přátel, kteří byli. Tohle byl prsten v běžném stylu.

„Kde jsem, k čertu, tedy sebral tebe?“ řekl mu hlasitě.

 

ČÁST II
Helwater

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024