Kapitola 21
Zbabělost
Vyplutí bylo o dva týdny odloženo, neboť ještě nedorazilo všechno potřebné jídlo a vybavení. Grey přišel do Percyho pokoje až za soumraku, promočený a na kost promrzlý z toho, jak se celý den klepal na dešti v docích a smlouval o podmínkách, za nichž by ten zatracený obchodník z Liverpoolu milostivě doručil sudy soleného vepřového, které měl ve smlouvě, a podmínkách, za nichž by posádka lodi, která měla ve smlouvě odnos zmíněných sudů, ty zatracené sudy milostivě naložila do toho zatraceného nákladního prostoru té zatracené lodi a zatloukla nad nimi ty zatracené poklopy.
Percy ho osušil, dal mu čisté oblečení, přiměl ho lehnout si na postel, vyslechl jeho stížnosti a nalil mu brandy, díky čemuž Grey získal dojem, že možná ještě nezemře.
„Myslíš, že bojovat bude snazší než překonat potíže, se kterými se potýkáme, abychom se vůbec dostali na bojiště?“ zeptal se Percy.
„Ano,“ řekl přesvědčeně Grey a kýchl. „Mnohem snazší.“
Percy se zasmál a odešel do hostince na rohu sehnat něco k večeři. Vrátil se s chlebem, sýrem, pivem a něčím, co si na ústřicovou polévku jen hrálo, ale bylo to aspoň horké.
Greye začala opouštět mizerná nálada, aspoň dost na to, aby se trochu rozpovídal a všiml si svého okolí. K jeho překvapení mu došlo, že Percy před jeho příchodem kreslil. Stranou byl odstrčen laciný skicář a uhel. Na horní stránce byl výhled z okna, hrubě načrtnutý, ale vyvedený se značným umem a citem.
„Tohle je velice dobré,“ řekl a zvedl skicář. „Nevěděl jsem, že umíš kreslit.“
Percy nonšalantně pokrčil rameny, ale ta pochvala ho zjevně potěšila.
„Jeden z matčiných přátel byl umělec. Ukázal mi pár věcí – ačkoli mě varoval, že stát se umělcem je jediný jistý způsob, jak zemřít hlady.“
Grey se zasmál. Neboť se vlivem ohně, horkého jídla a piva dostal do povznesené nálady, neměl žádné námitky, když Percy otočil stránku a začal si Greye skicovat.
„Jen klidně mluv,“ zamumlal Percy. „Řeknu ti, když budu potřebovat, aby ses nehýbal.“
„Na co potřebuješ můj obrázek?“
Percy vzhlédl od své práce. Oči měl ve světle svíčky vřelé, ale vážné.
„Chci, aby mi po tobě něco zůstalo,“ řekl. „Co kdyby…“
Grey se zarazil, načež položil svůj pohárek.
„Nehodlám tě opustit,“ řekl tiše. „Myslel sis, že ano?“
Percy se mu díval do očí a na rtech mu hrál mírný úsměv.
„Ne,“ řekl tiše. „Ale jsi voják, Johne, a jdeme do války. Nikdy tě nenapadá, že bys mohl být zabit?“
Grey byl na rozpacích. Klouby prstů si přejel po rtech.
„Inu… předpokládám, že ano. Ale… Abych ti řekl pravdu, zřídkakdy o tom přemýšlím. Koneckonců mě může tady na ulici něco přejet nebo se nachladím a zemřu na zápal plic.“ Natáhl prst a zvedl svou promočenou košili, která byla přehozená přes stoličku, aby před ohněm uschla.
„Ano, možná,“ řekl suše Percy a vrátil se k práci. „Chirurg regimentu mi řekl, že na úplavici či mor zemře desetkrát tolik mužů, než kolik jich zabije nepřítel. Ale není důvod, proč bys neměl být jedním z těch zabitých, že?“
Grey otevřel ústa, aby na to odpověděl, ale ve skutečnosti žádnou dobrou odpověď neměl.
„Vím,“ řekl Percy a hlavu měl skloněnou nad papíry. „Ani na to jsi nepomyslel.“
Grey vzdychl a mírně se poposunul.
„Ne,“ přiznal. „Máš obavy?“
Percy bořil zuby do rtu a rychle kreslil krátké čárky. Po chvíli, aniž by vzhlédl, náhle řekl: „Nechci, abys myslel, že jsem zbabělec.“
Ach, tak to bylo ono. Měl to čekat.
Chtěl mu nabídnout prosté ujištění, ale zaváhal. Jednou položil stejnou otázku nebo velmi podobnou. A Hector, jeho první milenec, o čtyři roky starší a zkušenější voják, mu neposkytl ujištění, o které žádal, ale upřímnost, kterou potřeboval. Nemohl Percymu dát o nic méně.
„Někdy to není tak hrozné,“ řekl pomalu, „a někdy je to naprosto strašné. A pravda je, že nikdy nevíš, jaké to bude – a nikdy nevíš, co uděláš.“
Percy k němu vzhlédl a oči mu svítily zájmem.
„Utekl jsi někdy?“
„Samozřejmě. Konání tvé povinnosti neznamená stát před baterií a nechat se zabít. Obvykle,“ dodal opožděně. „A především …
