Kapitola 18
Konečně
Pokoj byl malý a čistý, ale v otázce vybavení toho neměl o moc více než postel, umyvadlo a nočník. Nicméně postel měl a to bylo v současnosti jediné podstatné.
Viděl ji přes Percyho rameno, když jeho nový nevlastní bratr otevřel dveře – které měly zámek, ještě lepší – a přešel přes úzkou místnost, aby roztáhl závěsy. Dovnitř proniklo chladné šedé světlo zasněženého dne. Místnost – a Percyho pleť – se díky němu zdánlivě leskla, ač jinak působila tmavě.
„Zatracená zima,“ řekl Percy a s omluvným úšklebkem se na něj otočil. „Rozdělám oheň…, mám?“ Udělal krok směrem k malému krbu, jako by to šel udělat, ale zarazil se. Ruka se mu vznášela nad křesadlem a tmavé oči upíral do těch Johnových.
Grey ve svých zmrzlých rukou bolestně cítil vlastní tep. Trochu nemotorně si stáhl rukavice a pustil je na zem. Zimní i běžný kabát společně shodil na jednu zasněženou kupu, dvěma kroky přešel úzkou místnost a vzal Percyho do náručí. Rukama vklouzl pod Percyho plášť i kabát a vytáhl mu košili z kalhot. Grey přitiskl své zmrzlé prsty na Percyho teplou kůži.
Percy při tom nečekaném chladném doteku vyhekl, zasmál se a vrazil mu koleno do stehna. Poté Greye odstrčil a začal mu jednou rukou rozepínat košili a tou druhou rozepínal tu svou. Grey ho zastavil a prudce začal škubat za vlastní knoflíky. Ve svém bezhlavém spěchu jeden utrhl. Tak nedočkavě se toužil vrátit k seznamování s tou nádhernou, horkou, hladkou kůží.
Jejich smíšený dech se bíle vznášel ve vzduchu. Grey ucítil na Percyho ramenou hrubou husí kůži a na vlastních holých žebrech závan ledového vzduchu. Napůl oděný odtáhl se zavýsknutím Percyho do mrazivé postele. Mladík měl ještě kalhoty u kolen.
„Co?“ zaprotestoval Percy. Smál se a kroutil. Divoce kopal do přikrývek, jak se snažil osvobodit z kalhot. „Copak jsi jen zvíře? Nemůžu dostat ani maličký polibek, než…“
Grey ho umlčel svými ústy. Cítil hrubost Percyho vousů, drobné strniště, a lehce kousl do těch měkkých, plných rtů stále potřísněných vínem.
„Všechny, co budeš chtít,“ zašeptal Grey a přerušil polibek, aby se nadechl. „A ano, jsem zvíře. Pořádně toho využij.“ Poté se vrátil k jejich šarvátce. Snažil se k Percymu přitisknout blíž, zoufale toužil po teple jeho těla.
Percyho chladná ruka vklouzla mezi ně a pevně ho sevřela. Ačkoli byl ten dotek studený, zdálo se, jako by ho pálil. Grey cítil, jak šev na jeho kalhotách povolil, když mu je Percy prudce strhl, a matně ho napadlo, jak tohle vysvětlí Tomovi. Pak se Percyho přirození dotklo toho jeho, tvrdé a horké, a on myslet přestal.
Ani jednoho z nich nenapadlo zamknout dveře. To byla první střízlivá myšlenka, která mu probleskla hlavou, a leknutí ho přimělo posadit se. V domě panoval klid. Pokoj byl tichý, až na šepotání sněhu na okně a uklidňující zvuk Percyho dechu. Přesto Grey vyklouzl z útulného tepla přikrývek, zvedl z podlahy Percyho plášť a obtočil si ho kolem nahého těla. Když šel zamknout, třásl se zimou.
Rachot klíče Percyho probudil a ten se v posteli otočil s ospalým toužebným zabručením.
„Pojď zpátky,“ zašeptal.
„Rozdělám oheň,“ odvětil šeptem Grey.
Jejich tělesné teplo způsobilo, že vzduch už nebyl tak mrazivý, ale v místnosti byla stále strašlivá zima. Záře od okna poskytovala tolik světla, aby rozeznal tmavý obrys košíku, v němž byla Percyho chudá zásoba dřeva a třísek na podpal. Zašmátral kolem a strčil do chladného křesadla. To se sklouzlo po břidlici před krbem, a když ho zvedl, bylo pokryté popelem a prachem. V místnosti už nějakou dobu nikdo nezametal. Předpokládal, že Percyho prostředky mu nedovolovaly zaměstnat si uklízečku, ačkoli povlečení a prostěradlo měl vyprané.
Zatímco pracoval, naléhavě si uvědomoval Percyho přítomnost. Na rtech a rukou přetrvávala vzpomínka na jeho tělo. Křesadlo držel nejistě. Cítil v zádech Percyho pohled, slyšel tiché šustění přikrývek, jak se jeho hbité, nahé tělo v posteli pohnulo.
V ústech cítil Percyho chuť. Každý muž měl svou vlastní. Percy velmi jemně chutnal po houbách – smrží…
