Případ nevěrné Kláry

Michal Viewegh

62 

Elektronická kniha: Michal Viewegh – Případ nevěrné Kláry (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: viewegh26 Kategorie:

Popis

E-kniha Michal Viewegh: Případ nevěrné Kláry

Anotace

O autorovi

Michal Viewegh

[31.3.1962] Michal Viewegh se narodil roku 1962 v Praze. Jeho otec je inženýrem chemie, matka právničkou. Základní devítiletou školu navštěvoval od 1968 v Sázavě. Po maturitě na gymnáziu v Benešově pak dva roky studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze. Poté ze školy odešel a pracoval jako noční hlídač v podniku Chemapol Praha a příležitostně také jako průvodčí vlaku a stavební...

Michal Viewegh: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Případ nevěrné Kláry“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2.

„Dneska měl s Ninou sloužit Matroš, ne?“ zeptala se Rút.

Žehlila si ty černé koktejlové šaty s kulatým výstřihem; byla nahá, ale ani můj příchod ji nepřiměl, aby si přes sebe něco přehodila. Věděla, že si to pořád ještě může dovolit. Zachovalá postava, poznamenala kdysi, je jedna z mála výhod bezdětných žen.

„Poprosil mě, jestli bych to za něj nevzal,“ řekl jsem.

Pozoroval jsem ji s klidným melancholickým zalíbením, s nímž se obvykle díváme na hezké věci, po kterých nijak zvlášť netoužíme, nebo si je nemůžeme dovolit.

„Takže jde vlastně o záskok?“ pravila škádlivě, zatímco jsem v zásuvce šatní skříně hledal plavky.

„Ano.“

„A tys to za něj jako vždycky rád vzal.“

„Věděl jsem, že jdeš dneska na tu večeři.“

„Nevymlouvej se na moji večeři. Že ty soutěžíš o titul Šéf roku?“ dobírala si mě.

Samozřejmě jsem znal důvody její dobré nálady: traumatolog Zdeněk ji pozval na večeři. Kdysi dávno by mne to znepokojilo, ale dneska už bylo všechno jinak: když měla radost ona, měl jsem většinou radost i já. Tohle by moji klienti nedokázali pochopit.

„Přesně tak,“ usmál jsem se.

Obešel jsem žehlicí prkno a zezadu jsem ji zlehka objal. Poznal jsem, že je vykoupaná a natřená tělovým mlékem. Nastrčila mi zadek do klína, ale nepřestala přitom žehlit; pára zasyčela. Přistihl jsem se, že se mě to nepatrně dotklo, což mne překvapilo, či spíše pobavilo. Po devíti letech manželství s Rút a po deseti letech práce soukromého detektiva jsem si rád namlouval, že o žárlivosti vím všechno a že mě samotného se tohle už zaplaťpánbůh netýká – ale stejně občas přišla chvíle, kdy ve mně ta či ona naprostá maličkost dokázala vyvolat sice prchavou, ale i tak nepříjemnou vzpomínku na doby, kdy jsem ještě žárlil. Připomínalo to podivné jevy spojené s mým žlučníkem: přestože mi jej loni kompletně odstranili, už několikrát jsem později na stejném místě pocítil slabou ozvěnu někdejších prudkých bolestí.

„Anebo je to jinak,“ zapřemýšlela Rút nahlas. „Vzals to za Matroše, protože tě to pořád baví. Natáčet tajně lidi je přece dobrodružství.“

Ani ona nebyla mou prací dvakrát nadšená, ale nikdy mi to nedala přímo najevo – na rozdíl od různých zarytých moralistů chápala, že všichni jaksi nemůžeme být porodníky nebo učiteli ve slepecké škole. Pokud však šlo o údajnou dobrodružnost mého povolání, mýlila se: sledování lidí je zábavné jen zcela výjimečně; většinou to je nudná rutina. Moje ochota zaskakovat za kolegy souvisela s něčím jiným – s něčím, co jsem dost dobře nemohl přiznat ani Rút: v posledních letech jsem občas nevěděl, jak naložit se vším tím volným časem, zvláště pak když byla Rút pryč (rozumějte mi správně: nežárlil jsem, že je s někým jiným; prostě mi jen chyběla její přítomnost), a mnohahodinová čekání v křeslech hotelových hal nebo v autech před domem potenciálních cizoložníků mě tohoto problému celkem jednoduše zbavovala.

„Jak dlouho u tebe Nina dělá? Pět měsíců?“

„Půl roku.“

„Bylo něco – s Ninou?“ zeptala se nečekaně.

„Ne. To bych ti přece řekl.“

„Ani tě to nenapadlo?“

Nebyly tu žádné důvody, proč lhát.

„Napadlo.“

Rút souhlasně přikývla.

„Myslela jsem si to.“

„A tebe?“ usmál jsem se. „Ty si to s Ninou umíš představit?“

Rút našpulila rty a strčila si do úst ukazováček.

„Já si umím představit skoro všechno,“ pravila. „Však víš.“

Podívala se nepřítomně stranou. Věděl jsem, že oba myslíme na totéž. Ještě se mi nechtělo to téma opustit.

„Pokud jde o mě, nem…