KAPITOLA 2.
Pondělí 2. května 2005
Alan Karlsson váhavě postával v maceškovém záhonu, který se táhl podél boční zdi domova důchodců. Měl na sobě hnědé sako, hnědé kalhoty a na nohou hnědé trepky na doma. Nebyl žádný manekýn, ale to člověk v tomhle věku je málokdy. Byl na útěku z vlastní narozeninové oslavy, a to člověk v tomhle věku je taky málokdy, v neposlední řadě proto, že se málokdy tohohle věku dožije.
Alan uvažoval, jestli se má namáhat vlézt oknem zpátky pro klobouk a boty, ale když se přesvědčil, že náprsní taška je každopádně na svém místě ve vnitřní kapse saka, vykašlal se na to. Navíc sestra Alice už několikrát prokázala, že má šestý smysl (ať si kořalku schoval sebelíp, vždycky ji našla). Možná teď vevnitř chodí sem a tam a tuší, že se děje něco nekalého.
Radši se honem vypařím, pomyslel si Alan a s praskáním v kolenou vykročil ze záhonu. Ve šrajtofli měl, pokud si dobře vzpomínal, několik našetřených stovek, a to bylo dobře, poněvadž se chtěl držet dál od lidí a to ho bude něco stát.
Pak otočil hlavu a podíval se na domov důchodců, o kterém si ještě nedávno myslel, že bude jeho posledním pozemským příbytkem. A řekl si, že umřít snad může někdy jindy a někde jinde.
Stoletý stařík se vydal na cestu ve svých čuracích trepkách (tak se jim říká proto, že mužští v přezrálém věku při čurání zřídkakdy dočurají dál než na boty). Nejdřív prošel parkem a potom se vydal dál podél volného prostranství, kde se tu a tam, přestože jinak šlo o velmi poklidné městečko, konal trh. Po několika stech metrech zašel za hrdě se tyčící středověký kostel a posadil se na lavičku vedle několika náhrobních kamenů, aby dal odpočinout kolenům. Místní lidi byli zbožní jen natolik, že se Alan mohl spolehnout, že ho tady nechají na pokoji. Zjistil, že ironií osudu je stejný ročník jako jistý Henning Algotsson, který ležel pod kamenem naproti místu, kde teď seděl on. Rozdíl mezi oběma muži spočíval mimo jiné v tom, že Henning už před jedenašedesáti lety vypustil duši.
Kdyby měl Alan jinou povahu, možná by mu vrtalo hlavou, na co Henning v pouhých třiceti devíti letech zemřel. Ale Alan se nepletl do cizích záležitostí, pokud to nebylo nutné, a ono to většinou nutné nebylo.
Místo toho si říkal, že se asi mýlil, když si v domově důchodců myslel, že může klidně umřít a na všechno se vykašlat. Přestože ho totiž bolelo celé tělo, určitě bylo daleko zajímavější a poučnější utíkat před sestrou Alicí než ležet bez hnutí dva metry pod zemí.
Pak oslavenec vstal, vzepřel se bolavým kolenům, rozloučil se s Henningem Algotssonem a pokračoval ve špatně naplánovaném útěku.
Šinul si to přes hřbitov směrem na jih, když se mu do cesty postavila kamenná zídka. Neměla sice na výšku víc než metr, ale Alan byl stoletý stařík, ne skokan. Na druhé straně čekalo malmkopinské autobusové nádraží a stařec v té chvíli pochopil, že ho vetché nohy nesou právě tam. Kdysi, o mnoho let dřív, Alan přešel Himálaj. To bylo obtížné. Teď, když stál před poslední překážkou, která ho oddělovala od nádraží, si na to vzpomněl. Vzpomněl si na to tak živě, že se mu zídka před očima smrskla téměř v nic. A když byla nejmenší, Alan ji navzdory svému věku a kolenům přelezl.
V Malmköpingu dochází málokdy k tlačenici a tento slunečný jarní den nebyl žádnou výjimkou. Od okamžiku, kdy se nahonem rozhodl, že se neobjeví na oslavě svých vlastních stých narozenin, Alan ještě nepotkal živou duši. Když se v trepkách všoural do čekárny autobusového nádraží, byla skoro prázdná. Ale jenom skoro. Uprostřed čekárny stály, opěradly k sobě, dvě řady laviček. Všechna místa byla volná. Napravo se nacházela dvě okýnka – jedno bylo zavřené, kdežto za druhým seděl hubený mužík s malými kulatými brejličkami, řídkými, na stranu sčesanými vlasy a ve vestě od uniformy. Když Alan vstoupil, mužík ustaraně vzhlédl od monitoru počítače. Možná se mu zdálo, že se tu tohle odpoledne dveře netrhnou. Alan zrovna zjistil, že v čekárně není jediným cestujícím. V jednom rohu totiž stál útlý mladík s dlouhými um…
