KAPITOLA 22.
Středa 25. května – čtvrtek 26. května 2005
Egyptský námořník, který daroval ostatky Bengta Šrouba Bylunda rybám v Rudém moři, konečně dorazil do Džibutska, kde měl tři dny volna.
V zadní kapse měl Šroubovu prkenici, v níž se mimo jiné nacházelo osm set švédských korun v hotovosti. Jakou můžou mít hodnotu, námořník netušil, ale dělal si určité naděje, a tak teď hledal otevřenou směnárnu.
Hlavní město Džibutska se nevynalézavě jmenuje skoro stejně jako celá země, Džibuti, a je to mladé a živé místo. Živé proto, že leží na strategickém místě u Afrického rohu, hned u ústí Rudého moře. A mladé proto, že ten, kdo žije tady, málokdy žije nějak zvlášť dlouho. Dožít se padesáti let je tu spíš výjimka.
Egyptský námořník se zastavil na městském rybím trhu, možná proto, aby pozřel něco smaženého předtím, než bude pokračovat v hledání směnárny. Hned vedle podupával zpocený domorodec, těkající horečnatýma očima. Námořník si pomyslel, že není divu, že ten zpocený muž je tak zpocený.
Jednak totiž bylo určitě pětatřicet stupňů ve stínu, jednak měl dotyčný fez, pečlivě naražený na hlavu, a dva sarongy a dvě košile.
Zpocenému muži bylo kolem pětadvaceti let a neměl sebemenší ctižádost byť i jen o chlup zestárnout. V jeho nitru se všechno bouřilo. Ne proti tomu, že polovina obyvatelstva jeho země byla bez práce, ne proti tomu, že skoro každý pátý občan měl HIV nebo AIDS, ne proti beznadějnému nedostatku pitné vody, ne proti tomu, že se přes zemi šířila poušť, která požírala chudou ornou půdu. Kdepak, toho muže pobuřovalo, že si USA v jeho zemi zřídily vojenské zařízení.
V tom USA nebyly bezesporu samy. Už z dřívějších dob tu působila francouzská cizinecká legie. Mezi Džibutskem a Francií existovaly pevné svazky. Země se přece předtím, než se v sedmdesátých letech směla postavit na vlastní nohy, jmenovala Francouzské Somálsko.
Ale hned vedle základny cizinecké legie si tedy totéž vyjednaly USA, v přiměřené vzdálenosti od Perského zálivu a Afghánistánu a navíc ještě s řadou středoafrických tragédií za rohem.
Dobrý nápad, říkali si Američani, zatímco skoro všem Džibuťanům to bylo ukradené. Byli totiž plně zaneprázdněni snahou přežít.
Ale jeden z nich měl zjevně čas na to, aby o americké přítomnosti zauvažoval. Nebo byl možná jenom ke své pozemské škodě trochu moc pobožný.
Ať tak či onak, toulal se po centru hlavního města a hledal nějakou skupinu amerických vojáků na vycházce. Během toulání si nervózně pohrával se šňůrkou, za kterou v pravou chvíli zatáhne, aby Američany pozřelo peklo, zatímco on sám se vydá opačným směrem.
Ale jak řečeno, bylo horko a muž se potil (to se v Džibuti člověku snadno stane). Nejenom proto, že měl na břiše a zádech nalepenou bombu, ale i proto, že bomba vyžadovala dvojitou krycí vrstvu šatů. Sebevražedný atentátník se v horku skoro vařil, a nakonec, co čert nechtěl, omylem si se svou šňůrkou pohrál trochu moc energicky.
Tím proměnil sám sebe i chudáka, který náhodou stál nejblíž, v cáry. Další tři Džibuťani zemřeli na zranění a zhruba desítka byla ošklivě pochroumaná.
Nikdo z těch nešťastníků nebyl Američan. Zato ten, kdo stál sebevražednému atentátníkovi nejblíž, byl zřejmě Evropan. Policie totiž vedle jeho pozůstatků našla náprsní tašku, v překvapivě dobrém stavu. Nacházelo se v ní osm set švédských korun, jakož i cestovní pas a řidičský průkaz.
Následujícího dne informoval starosta Džibuti švédského honorárního konzula o tom, že se švédský občan Erik Bengt Bylund podle všeho stal na městském rybím trhu obětí činu šílence.
Bylundovy ostatky nemohly být bohužel předány, na to bylo tělo příliš roztrhané. A tak bylo to, co z něj zbylo, ihned zpopelněno – důstojnou formou.
Nicméně honorární konzul obdržel Bylundovu náprsní tašku, která obsahovala cestovní pas a řidičský průkaz (kdežto peníze cestou náhodou zmizely). Starosta vyslovil politování nad tím, že se švédského občana nepodařilo dostatečně ochránit, ale dodal, že se – nebude-li mu to mít pan honorární konzul za zlé – cítí …
