KAPITOLA 6.
Pondělí 2. května – úterý 3. května 2005
Kufr byl až po okraj nacpaný balíčky pětistovek. Julius udělal rychlý odhad. Deset řad na šířku, pět na výšku. V každé hromadě patnáct balíčků po dobrých padesáti tisících…
„Třicet sedm a půl milionu, jestli jsem počítal správně,“ konstatoval Julius.
„I to jsou peníze,“ utrousil Alan.
„Pusťte mě, zmrdi,“ hulákal mladík z lednice.
Mladík dál vyváděl jako pominutý. Křičel, kopal a zase křičel. Alan a Julius si vzhledem k překvapivému vývoji událostí potřebovali srovnat myšlenky, ale v tom randálu to nešlo. Nakonec Alan dospěl k závěru, že je načase mladíka trošku zchladit, a pustil větrák.
Stačilo pár vteřin a mladík si všiml, že se jeho situace zhoršila. Zmlkl a pokusil se jasně uvažovat. Jasně uvažovat pro něj většinou nebylo nic snadného, a navíc ho teď hrozně bolela hlava.
Po několika minutách uvažování se však rozhodl, že se ze situace, v níž se ocitl, nedostane vyhrožováním ani kopáním.
Zbývalo jediné, přivolat pomoc zvenčí. Zbývalo zavolat šéfovi. To byla hrozná představa. Ale zdálo se, že případná alternativa by mohla být ještě o něco horší.
Mladík několik dalších minut váhal, zatímco na něj dotírala zima. Nakonec vyndal mobilní telefon.
Žádný signál.
* * *
Večer přešel v noc a noc v ráno. Alan otevřel oči, ale nepoznal, kde je. Že by nakonec přece jenom umřel ve spánku?
Rázný mužský hlas mu popřál dobré ráno a sdělil mu, že pro něj má dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou chce slyšet dřív?
Ze všeho nejdřív chtěl Alan pochopit, kde se to ocitl a proč. Kolena ho bolela, takže navzdory všemu asi žije. Ale neudělal… a nevzal si potom… a… jmenuje se ten chlápek Julius…?
Jednotlivé části skládačky zapadaly do sebe, Alan byl vzhůru. Ležel na matraci na zemi v Juliově ložnici, Julius stál ve dveřích do haly a opakoval svou otázku. Chce Alan slyšet dřív tu dobrou, nebo tu špatnou zprávu?
„Tu dobrou,“ odpověděl Alan. „Tu špatnou můžeš přeskočit.“
„Tak dobře,“ mínil Julius a oznámil mu, že dobrá novina je ta, že v kuchyni je na stole snídaně. Káva, chleba s losím steakem a sousedovic vajíčka.
Představte si, že Alan měl v životě zažít ještě jednu snídani bez kaše! To byla opravdu dobrá zpráva. Když se posadil ke kuchyňskému stolu, měl pocit, že teď už je navzdory všemu zralý dokonce i na špatnou zprávu.
„Ta špatná zpráva je,“ pronesl Julius a maličko ztišil hlas. „Ta špatná zpráva je, že jsme včera v opilosti a pomatení smyslů zapomněli vypnout větrák v lednici.“
„A?“ chtěl vědět Alan. „A… ten frajer vevnitř je dočista mrtvej.“ Alan se ustaraně poškrábal na zátylku a pak se rozhodl, že si kvůli nějakému lajdáctví nenechá zkazit den.
„To je zlý,“ připustil. „Ale musím uznat, že vajíčka se ti povedly perfektně, ani moc natvrdo, ani moc naměkko.“
* * *
Kriminální komisař Aronsson se vzbudil kolem osmé ráno a zjistil, že má špatnou náladu. To, že se ztratil nějaký stařík, úmyslně či neúmyslně, by neměl řešit člověk komisařových kvalit.
Aronsson se osprchoval, oblékl a sestoupil do přízemí hotelu Plevnagárden na snídani. Cestou potkal recepční a ta mu dala fax, který přišel těsné poté, co recepce večer zavřela.
O hodinu později se už komisař Aronsson na případ díval jinak. Fax z operačního střediska měl zpočátku nejasnou hodnotu, ale když se Aronsson v kanceláři nádraží setkal s bledým Ronnym Hulthem, netrvalo dlouho a Hulth se zhroutil a pověděl mu o svých zážitcích.
Hned nato telefonovali z Eskilstuny, že v Sodermanlandských dopravních podnicích ve Flenu zrovna zjistili, že jim od večera chybí jeden autobus, a že Aronsson má zavolat jisté Jesice Bjorkmanové, družce řidiče autobusu, který byl pravděpodobně unesen, ale zase propuštěn na svobodu.
Komisař Aronsson se vrátil do hotelu Plevnagárden, dal si šálek kávy a shrnul nově získané informace. Přemýšlel a přitom si své postřehy zapisoval:
Starší muž Alan Karlsson těsně předtím, než ve společenské místnosti domova důchodců začne oslava jeho stých narozenin, uteče ze svého pokoje. Kar…