KAPITOLA 13.
1947-1948
Alan už určitě zažil pohodlnější noci než tu, kdy ležel na břiše na korbě nákladního auta, které mířilo do Teheránu. Taky mu byla zima a nemohl se zahřát žádným speciálně upraveným kozím mlékem. Ostatně měl ruce svázané za zády.
Není divu, že byl spokojený, když jeho cesta zjevně skončila. Pozdě odpoledne náklaďák zastavil před hlavním vchodem do velké hnědé budovy ve středu hlavního města.
Dva vojáci cizince společnými silami postavili na nohy a jakžtakž ho oprášili. Pak mu rozvázali uzly na provaze, kterým byl spoutaný, a opět ho se zbraní začali hlídat.
Kdyby Alan ovládal perštinu, mohl se z malé zlatožluté mosazné tabulky vedle vchodu dočíst, kde se to ocitl. Ale takhle nemohl. A bylo mu to jedno. Důležitější pro něj bylo, jestli se náhodou neblíží snídaně. Nebo oběd. Nebo ještě radši obojí.
Zato vojáci samozřejmě věděli, kam podezřelého komunistu přivezli. A když Alana prostrčili dveřmi, jeden z nich se s ním rozloučil úšklebkem a poznámkou v angličtině:
„Good luck.“
Alan poděkoval za přání, ačkoli chápal, že je míněno ironicky, a pomyslel si, že možná přece jenom udělá nejlíp, když se bude zajímat o to, co teď přijde.
Důstojník ze skupiny, která Alana zadržela, ho řádným způsobem předal důstojníkovi stejné hodnosti na místě, kde teď vězeň skončil. Když byl Alan patřičně zaregistrován, přesunuli ho o kousek dál, do vazební místnosti na nejbližší chodbě.
Ve srovnání s tím, na co byl Alan v poslední době zvyklý, to byl vyložený ráj. Čtyři postele v řadě, na každé posteli dvě deky, u stropu elektrické světlo, v jednom rohu umyvadlo s tekoucí vodou a v druhém velký nočník s víkem. Navíc s sebou Alan dostal pořádnou misku kaše a celý litr vody na utišení hladu a žízně.
Tři postele byly neobsazené, ale na čtvrté ležel na zádech muž se sepjatýma rukama a zavřenýma očima. Když do místnosti vpustili Alana, muž se probral z dřímoty a vstal. Byl vysoký a hubený a měl bílý kolárek, který kontrastoval s jinak černým oděvem. Alan napřáhl ruku, aby se představil, a s politováním sdělil, že nevládne místním jazykem. Ale pan farář třeba bude rozumět sem tam nějakému anglickému slovíčku?
Muž v černém prohlásil, že tomu tak je, poněvadž se narodil, vyrostl a vystudoval v Oxfordu. Představil se jako Kevin Ferguson, anglikánský pastor, který v Íránu už dvanáct let loví zbloudilé duše, aby je obrátil na pravou víru. Jak je na tom ostatně s náboženstvím pan Karlsson?
Alan odpověděl, že čistě fyzicky neví, kde se ocitl, ale proto ještě nemá pocit, že by zbloudila jeho duše. O víře vždycky uvažoval tak, že když člověk s jistotou neví,nemá smysl hádat.
Alan viděl, že pastor Ferguson se nadechuje, a proto rychle dodal, že pastor by měl laskavě respektovat jeho niterné přání nemuset se stát anglikánem ani ničím jiným.
Pastor Ferguson nepatřil k těm, kdo se nechají snadno odradit. Nicméně tentokrát váhal. Asi by neměl příliš tlačit na jedinou bytost kromě Boha, která ho snad může zachránit ze situace, v níž uvízl?
Celé to skončilo kompromisem. Pastor Ferguson polovičatě pravil, že snad panu Karlssonovi neuškodí, když mu trochu objasní nauku o trojjedinosti. Právě trojjedinost je prvním z devětatřiceti článků anglikánského vyznání víry.
Alan odpověděl, že pastor ani netuší, jak je mu právě trojjedinost ukradená.
„Ze všech jediností světa je trojjedinost asi ta, která mě nejmíň zajímá,“ prohlásil.
Říct něco takového byla podle pastora Fergusona taková hloupost, že slíbil, že pana Karlssona nechá, co se náboženství týče, na pokoji. „Přestože tím Bůh musel pravděpodobně něco sledovat, když nás umístil do stejné cely.“
Místo toho přešel k rozboru své vlastní a Alanovy situace.
„Nevypadá to dobře,“ pravil pastor Ferguson. „Možná se oba záhy setkáme se Stvořitelem, a nebýt mého slibu, dodal bych, že právě proto je asi nejvyšší čas, abyste se přihlásil k pravé víře.“
Alan kněze obdařil přísným pohledem, ale nic neřekl. Místo toho nechal faráře mluvit dál. Pastor Ferguson mu sdělil, že se teď oba nacháze…
