KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
Plán
Když profesor Medvers Watson odešel, surinamskému konzulovi se mírně točila hlava; byl natolik popletený, že akademika málem opomněl zapsat na seznam žadatelů o vízum, který zasílal Kevinu McBrideovi na jeho soukromou adresu ve městě.
„Callicore maronensis,“ odpověděl profesor nadšeně na otázku, proč chce navštívit Surinam. Konzul se tvářil nechápavě. Dr. Watson si povšiml jeho překvapení, sáhl do aktovky a vytáhl mistrovské dílo Andrewa Neilda: Motýli Venezuely.
„Viděli ho tam, víte. Varianta ‚V‘. Neuvěřitelné.“ Prudce příručku otevřel na stránce s barevnými fotografiemi motýlů, kteří konzulovi připadali prakticky k nerozeznání až na nepatrné rozdíly ve zbarvení zadních křídel.
„Patří mezi Limenitidinae, víte. Podčeleď, samozřejmě. Jako Charaxinae. Obě jsou odvozeny od Nymphalidae, jak asi víte.“
Zmatený konzul zjistil, že poslouchá přednášku o uspořádání čeledí, podčeledí, rodů, druhů a poddruhů.
„Ale co s nimi chcete dělat?“ zeptal se konzul. Profesor Medvers Watson sklapl knihu. „Fotografovat je, milý pane. Podle všeho tam byli pozorováni. Dosud se ve vašem vnitrozemí občas vyskytl Agrias narcissus, ale Callicore maronensis? Tenhle objev se zapíše do dějin. Proto se musím bezodkladně vydat na cestu. Podzimní monzun, víte. Je za dveřmi.“
Konzul si prohlížel Američanův cestovní pas. Nalezl v něm mnoho venezuelských razítek. Další pocházela z Brazílie a Guyany. Rozbalil dopis na hlavičkovém papíře společnosti Smithsonian Institute. Za profesora Watsona se vřele přimlouvala katedra entomologie, oddělení Lepidoptera. Úředník zvolna pokýval hlavou.Životní prostředí, ekologie, tyto věci není v moderním světě radno podceňovat nebo popírat. Konzul otiskl razítko a vrátil pas držiteli.
Dopis zůstal ležet na stole, protože si o něj profesor Watson neřekl.
„Tak dobrý lov,“ popřál úředník nepřesvědčivě.
O dva dny později Kevin McBride vstoupil do kanceláře Paula Devereauxe se širokým úsměvem na tváři. „Myslím, že ho máme,“ oznámil. Ukázal formulář žádosti, jaký vydává surinamský konzulát a na místě vyplňují uchazeči o vízum. Navrchu byla fotografie pasového formátu.
Devereaux přelétl údaje očima.
„Takže?“
McBride vedle dotazníku položil dopis. Devereaux si jej rovněž přečetl.
„A dál?“
„Je to podvodník. Neexistuje žádný držitel amerického pasu jménem Medvers Watson. Na ministerstvu zahraničí si tím jsou jistí. Měl si vybrat nějaké běžnější jméno. Tohle každému utkví v paměti. Učenci ve Smithsonian Institute o něm nikdy neslyšeli. V motýlí branži Medverse Watsona nikdo nezná.“
Devereaux se díval na obrázek muže, který se mu snažil překazit tajnou operaci, a proto se stal, byt nechtěně, jeho nepřítelem. Oči za silnými brýlemi vypadaly jako soví a neupravená kozí bradka celkový dojem z obličeje ještě zhoršovala, místo aby jej vylepšila.
„Dobrá práce, Kevine. Skvělá strategie. Vyšlo vám to; a všechno, co vyjde, je samozřejmě vynikající. Všechny podrobnosti okamžitě nahlaste plukovníku Morenovi do San Martinu, buďte tak laskav. Může být nejvyšší čas.“
„A surinamské vládě v Parbu.“
„Ne, těm ne. Není třeba vytrhovat je z dřímoty.“
„Paule, mohli by ho zadržet, jakmile v Parbu vystoupí z letadla. Naše ambasáda může potvrdit, že jeho pas je falešný. Surinamci ho obviní z padělání dokumentů a nejbližším letadlem pošlou zpátky. Eskortovat ho budou dva mariňáci. Hned po přistání ho zatkneme a posadíme za mříže, takže nenapáchá žádnou škodu.“
„Kevine, poslouchejte mě. Vím, že je to tvrdé, a vím, jakou má Moreno pověst. Ale pokud náš člověk rozdává dolary plnými hrstmi, mohl by uniknout zatčení v Surinamu. Tady u nás by ho třeba do večera propustili na kauci a utekl by.“
„Ale, Paule, Moreno je zrůda. Ani nejhoršího nepřítele byste neposlal do spárů takového…“
„A vy nevíte, jaký význam pro nás všechny ten Srb má. Ani o jeho paranoii. Ani jak ho možná tlačí čas. Musí pochopit, že nebezpečí, které mu hrozilo, je pryč, že úplně pominulo, nebo vycouvá z toho, k čemu ho potřebuji.“
„Pořád mi o…
