KAPITOLA OSMÁ
Právník
Calvin Dexter nikomu nevysvětloval hlavní důvod, který ho přiměl k odchodu z armády, protože nechtěl, aby se mu lidé smáli. Rozhodl se, že půjde na vysokou školu, získá titul a stane se právníkem.
Pokud šlo o finance, měl několik tisíc dolarů z Vietnamu a mohl zažádat o půjčku v rámci programu podpory vysloužilých vojáků.
Tento program má několik „jestliže“ a „ale“; jestliže americký voják odejde z ozbrojených sil z jiných důvodů než pro ztrátu důvěry, vláda ho podporuje po celou dobu studií na univerzitě. Přidělenou částku, která se v posledních třiceti letech neustále zvyšuje, může student utratit podle svého uvážení, avšak škola musí rok co rok potvrzovat jeho zařazení do denního studia.
Dexter usoudil, že levnější by byla nějaká venkovská univerzita, ale zároveň toužil po škole s vlastní právnickou fakultou a předpokládal, že pokud bude provozovat vlastní praxi, více příležitostí než New Jersey mu poskytne mnohem větší stát New York. Po pročtení padesáti brožur se přihlásil na Fordhamskou univerzitu v New Yorku.
Na konci jara odeslal patřičné dokumenty společně s propouštěcím dokladem, potvrzením DD214, které pří odchodu z armády obdržel každý voják. Byl nejvyšší čas.
Ačkoli na jaře 1971 veřejnost odmítala konflikt ve Vietnamu a protiválečné postoje nebyly nikde silnější než na akademické půdě, řadovým vojákům nikdo nic nevyčítal; byli považováni spíše za oběti.
Po zmateném a nedůstojném ústupu v roce 1973, popisovaném někdy jako útěk, se nálada změnila. Třebaže se Richard Nixon a Henry Kissinger snažili zajistit co nejhladší průběh událostí a skoro všichni přivítali odvrácení katastrofy, k níž konflikt neodvratně směřoval, začalo se hovořit o porážce.
Jestliže existuje nějaká věc, se kterou nechce být průměrný Američan příliš často spojován, pak je to porážka. Tento pojem je naprosto neamerický, dokonce i z pohledu liberální levice. Vojáci vracející se po roce 1973 se domnívali, že je čeká vřelé přijetí, neboť se snažili ze všech sil, trpěli a přišli o nejlepší kamarády; místo toho narazili na hradbu lhostejnosti či přímo nepřátelství. Levice se více zajímala o My Lai.
V létě 1971 měly Dexterovy dokumenty stejnou váhu jako dokumenty kteréhokoli jiného uchazeče, a tak byl přijat do čtyřletého kurzu politických věd. Do kolonky „životní zkušenosti“ uvedl tři roky v Big Red One, což přijímací komise považovala za výhodu, ačkoli o dvacet čtyři měsíců později by situace byla jiná.
Mladý veterán si našel laciný pokoj nedaleko školy, v domě bez výtahu v Bronxu, neboť Fordhamská univerzita tehdy sídlila v této čtvrti v několika prostých budovách z červených cihel. Spočítal si, že pokud bude jezdit hromadnou dopravou, skromně se stravovat a o dlouhých letních prázdninách opět pracovat ve stavebnictví, mohl by s penězi vystačit až do promoce. Vedle jiných staveb se v příštích třech letech podílel také na novém divu světa, pomalu stoupajícím Světovém obchodním centru.
V roce 1974 došlo ke dvěma událostem, které změnily jeho život. Zamiloval se do Angely Marozziové, krásné a temperamentní Američanky italského původu, která pracovala v květinářství na Bathgate Avenue. V létě se vzali a díky dvojímu příjmu se mohli přestěhovat do většího bytu.
Na podzim, rok před ukončením studia, se přihlásil na právnickou fakultu, která patřila k Fordhamské univerzitě, ale byla spravována odděleně a sídlila na opačném břehu řeky, na Manhattanu. Dostat se na ni bylo mnohem těžší, protože na omezený počet míst připadalo daleko více uchazečů.
Pokud by ho přijali, musel by po promoci v roce 1975 studovat další tři roky, pak složit zkoušky pro přijetí do advokátní komory a nakonec získat právo k vykonávání praxe ve státě New York.
Nebylo třeba absolvovat pohovor, jen předložit přijímací komisi hromadu papírů k pročtení a rozhodnutí. Jednalo se o vysvědčení již od základní školy, což bylo nemilé, výsledky z kurzu politických věd, uchazečovo sebehodnocení a doporučení od současných učitelů, která vyznívala výra…
