KAPITOLA TŘICÁTÁ
Léčka
Na vrcholu schodiště ke kostelu poskakoval před otevřenými dveřmi nahoru a dolů obtloustlý mužík s prasečíma očkama a nepříliš čistou bílou sutanou. Otec Vicente, duchovní pastýř bídných nedobrovolných dělníků.
Van Rensberg vládl mimořádně chatrnou španělštinou a zpravidla se omezoval na úsečné rozkazy; angličtina, o kterou se pokusil kněz, nebyla o mnoho lepší.
„Vy honem pojďte, plukovnýku,“ řekl a vrhl se dovnitř. Oba muži vystoupili z auta, vyběhli po schodech a následovali ho.
Ušmudlaná sutana se prohnala uličkou, kolem oltáře a do sakristie. Vybavení této malé místnosti tvořila především skříň z nedbale otesaných prken, sestavená a sešroubovaná, aby si měl kněz kam ukládat roucha. S teatrálním gestem ji otevřel a zvolal: „Mira!“
Podívali se. Peon byl dosud v poloze, v jaké ho otec Vicente nalezl. Nikdo se ho nepokusil osvobodit. Zápěstí měl pevně svázaná leukoplastí, což platilo rovněž o kotnících. Také na ústech měl širokou pásku, zpoza níž vyrážel nespokojené mumlání. Jakmile spatřil van Rensberga, v jeho očích se objevila hrůza.
Jihoafričan se předklonil a bez servítků mu roubík strhl.
„Co tady sakra dělá?“
Muž zděšeně drmolil jakési vysvětlení a kněz výmluvně pokrčil rameny.
„On říká, že on neví. On říká, že včera večer spát, pak vzbudit tady. Hlava bolet, nic víc nepamatuje.“ Peon na sobě neměl nic než kratičké šortky. Jihoafričan ho popadl za předloktí, neboť jiná možnost nepřicházela v úvahu, a postavil na nohy.
„Řekněte mu, ať si radši rychle vzpomene,“ zakřičel na kněze, který tlumočil.
„Majore,“ ozval se McBride klidně, „vezměme to popořádku. Jak se jmenuje?“
Otec Vicente zachytil smysl věty.
„On jmenuje Ramón.“
„Jak dál?“
Kněz pokrčil rameny. Měl více než tisíc farníků; copak si je měl všechny pamatovat?
„Z které je chaty?“ zeptal se Američan.
Následovala další rychlá konverzace v místní španělštině. McBride dokázal porozumět textu v této řeči, jestliže na to měl dost času, ale sanmartinské nářečí nemělo s kastilštinou nic společného.
„Je tři sta metrů odsud,“ oznámil kněz.
„Můžeme se tam jít podívat?“ navrhl McBride. Vytáhl kapesní nůž a uvolnil Ramónovi zápěstí a kotníky. Vyděšený dělník vedl majora a Američana přes náměstí, po hlavní cestě a pak do své ulice. Ukázal na dveře a poodstoupil.
Van Rensberg šel dovnitř, následován McBridem. Nenašli nic kromě drobnosti, kterou Američan objevil pod postelí. Byl to polštářek vaty. Čichl k němu a podal jej majorovi, jenž učinil totéž.
„Chloroform,“ řekl McBride. „Omámil ho ve spánku. Pravděpodobně nic necítil. Vzbudil se se svázanýma rukama a nohama, zamčený ve skříni. Nelže, je jenom zmatený a vystrašený.“
„Jenže co tím sledoval, zatraceně?“
„Nezmínil jste se o známce, kterou každému muži zkontrolují, než projde bránou do práce?“
„Ano. O co jde?“
„Ramón ji nemá. A není ani na podlaze. Zbytek už si nejspíš domyslíte sám.“
Van Rensberg pochopil. Odkráčel zpátky k landroveru na náměstí a chopil se mikrofonu vysílačky na palubní desce.
„Tohle je poplach,“ řekl radistovi, s nímž se spojil. „Spusťte signál ‚uprchlý vězeň‘. Neprodyšně uzavřete bránu do sídla pro všechny kromě mě. Pak místním rozhlasem oznamte všem strážcům, ve službě nebo mimo službu, ať se mi hlásí na hlavní bráně.“
Po několika vteřinách se nad poloostrovem rozeznělo táhlé, kvílivé houkání sirény. Bylo slyšet na polích i ve stodolách, v dílnách i sadech, v zeleninové zahradě i prasečím chlévě.
Lidé zvedli hlavy, ať právě dělali cokoli, a pohlédli k hlavní bráně. Jakmile se plně soustředili, promluvil k nim hlas radisty ze sklepní ústředny pod sídlem.
„Všichni strážci k hlavní bráně. Opakuji, všichni strážci k hlavní bráně. Okamžitě.“
Ve službě bylo přes šedesát mužů a ostatní odpočívali v kasárnách. Po vyhlášení poplachu bez výjimky spěchali na určené místo, pěšky z polí a z kasáren čtyři sta metrů od brány a na terénních čtyřkolkách z odlehlých koutů.
Van Rensberg dojel autem zpátky k bráně a čekal na ně. Stál na kapotě a v ruce držel megafon.
„Nedošlo k útěku,“ oznámil jim, jakmile se před ním shromáždili. „Stala se opačná věc. Máme tady vetřelce. Pohybuje se v přestrojení za dělníka. Stejné šaty, stejné boty, stejné sombrero. Denní směna: sežeňte dohromady všechny dělníky. Bez výjimky. Strážci mimo službu: prohledejte každou stodolu, chlév, stáj, dílnu. Pak uzavřít a hlídat. Vysílačkami se hlaste velitelům oddílů. Velitelé, buďte ve spojení se mnou. Do práce. Jestli uvidíte někoho ve vězeňském utíkat, hned ho zastřelte. Běžte.“
Sto mužů se rozptýlilo do všech stran. Museli prohledat celou střední část poloostrova: od plotu oddělujícího farmu od letiště a vesnice po zeď panství. Rozlehlé území; příliš rozlehlé dokonce i pro stovku mužů. Pátrání si vyžádá několik hodin.
Van Rensberg zapomněl, že McBride odjíždí. Přestal si Američana všímat a soustředil se na plánování. McBride se posadil a přemýšlel.
Na stěně kostela, hned vedle dveří, si povšiml oznámení. Psalo se v něm: „Obsequias por nuestro hermano Pedro Hernández. Once de la mañana.“
Muž ze CIA i se svou těžkopádnou španělštinou pochopil, co to znamená: „Smuteční obřad za našeho bratra Pedra Hernándeze. Dopoledne v jedenáct.“
Mohl vetřelec oznámení přehlédnout? Nepochopil jeho smysl? Bylo by logické předpokládat, že za normálních okolností kněz do sakristie zavítá až v neděli. Ale dnešek byl jiný. Za deset minut jedenáct kněz otevřel skříň a spatřil svázaného vězně.
Proč ho vetřelec neuložil někam jinam? Proč ho nepřivázal k jeho vlastnímu kavalci, kde by ho nikdo nenašel přinejmenším do západu slunce a možná ani potom ne?
Zaslechl, že major mluví s mechaniky z letiště. „Co je s ní? Do prdele s ocasním rotorem. Potřebuji ji zpátky ve vzduchu. Dobře, tak si pospěšte.“
Prudce zavěsil mikrofon, vyslechl McBridea, probodl ho pohledem a odsekl: „Váš krajan prostě udělal chybu, to je všechno. Drahou chybu. Bude ho stát život.“
Uplynula hodina. McBride i bez dalekohledu viděl, že se první zástupy dělníků v bílých bavlněných oděvech vracejí k bráně do své vesnice. Kolem nich se pohybovali uniformovaní strážci a křičeli na ně. Poledne. Horko mělo stejné účinky jako rána palicí do hlavy.
Dav před bránou stále narůstal. Vysílačka ani na okamžik neumlkla, neboť jeden sektor za druhým hlásil shromáždění a odvedení dělníků, prohledání a uzavření prázdných budov a rozmístění stráží.
V půl druhé začala kontrola čísel. Van Rensberg nařídil, aby pět zapisovatelů znovu zaujalo svá místa za stoly a procházející dělníky, vyrovnané do zástupů po dvou stech, prověřilo jednoho po druhém.
Muži byli zvyklí pracovat v ranním či podvečerním chladu. Nyní se pekli zaživa. Dva nebo tři peoni omdleli a kamarádi je museli podpírat. Číslo na každé známce bylo ověřováno, dokud je kontroloři nenašli v ranních seznamech. Když se poslední postava v bílém odploužila do vesnice vstříc odpočinku, stínu a vodě, velitel zapisovatelů pokýval hlavou.
„Jeden chybí,“ ohlásil. Van Rensberg došel k jeho stolu a nahlédl mu přes rameno.
„Číslo pět-tři-jedna-nula-osm,“ pokračoval zapisovatel.
„Jméno?“
„Ramón Gutierrez.“
„Vypusťte psy.“
Van Rensberg došel k McBrideovi.
„Každý technik teď musí být schovaný, zamčený a pod dozorem. Psi se nikdy nedotknou mých lidí, víte. Poznají uniformu. Takže zbývá jenom jeden člověk. Cizinec v bavlněných kalhotách a lehké košili, s nesprávným pachem. Pro dobrmany něco jako zvonění k obědu. Na strom? Do nádrže? Stejně ho najdou. Obklíčí ho a budou štěkat, dokud nepřijdou psovodi. Dávám tomu žoldákovi půl hodiny, aby vyšplhal na strom a vzdal se, nebo zemře.“
Muž, kterého hledal, se v tu chvíli nacházel uprostřed farmy a utíkal mezi řádky kukuřice, jež byla vyšší než on. Směr běhu odhadoval podle slunce a řetězce kopců.
Dopoledne musel dvě hodiny vytrvale běžet, než se z místa, kam byl přidělen, dostal až k ochranné zdi sídla. Potíže mu nepůsobila vzdálenost, protože na tu byl ze svých půlmaratonů zvyklý, ale nutnost vyhýbat se dalším pracovním skupinám a strážcům. Vyhýbal se neustále.
Doběhl k cestě přes kukuřičné pole, vrhl se na břicho a opatrně se rozhlédl. Nedaleko od něho dva strážci na terénní čtyřkolce ujížděli směrem k hlavní bráně. Počkal, až zmizí za rohem, pak sprintem překonal cestu a zmizel v broskvovém sadu. Díky detailnímu průzkumu farmy z nadhledu věděl, kudy z výchozího bodu u stěny sídla doběhne na místo, kam se chtěl dostat, aniž vkročí na pole s plodinou dosahující jen ke kolenům.
Vybavení, které si s sebou ráno vzal, buď v pytli na oběd, nebo v přiléhavých slipech pod boxerskými šortkami, již téměř beze zbytku využil. Spolehlivé vodotěsné hodinky měl zpátky na ruce, opasek si připjal na tělo a dozadu si na něj připevnil nůž, aby mu nepřekážel, ale byl lehce k dosažení. Obvaz, náplast a ostatní věci měl v plochém váčku v opasku.
Znovu pohlédl ke kopcům, upravil směr o několik stupňů a zastavil se. Natáčel hlavu, dokud před sebou neuslyšel zurčení tekoucí vody. Došel ke břehu, patnáct metrů se vrátil pozpátku ve vlastních stopách a pak se svlékl a nechal si jenom opasek, nůž a slipy.
Přes pole uslyšel v dusivém a otupujícím horku štěkot psů, kteří hledali jeho stopu. Ačkoli foukal mírný vánek od moře, měl ještě několik minut, než k jejich čenichům doletí jeho pach.
Pracoval pozorně, ale rychle, dokud nebyl spokojený, potom po špičkách zamířil k potoku, vklouzl do chladivé vody a nechal se unášet proudem v korytě, které se lehce svažovalo k letišti a útesu.
Navzdory svému tvrzení, že jeho by psí zabijáci nikdy nenapadli, měl van Rensberg okénka vytočená až nahoru, když pomalu projížděl po jedné z hlavních cest od brány do středu farmy.
Za ním řídil zástupce vedoucího psovoda dodávku s úplně uzavřenou zadní částí tvořenou klecí z ocelového pletiva. Vedoucí psovod jel s van Rensbergem v landroveru a bedlivě se rozhlížel ze sedadla spolujezdce. Právě on zaznamenal změnu v projevu psů, když přešli od hrdelního štěkotu k nedočkavému ňafání.
„Něco našli,“ zvolal.
Van Rensberg se zašklebil.
„Kde, člověče, kde?“
„Tamhle.“
McBride se krčil na zadní sedačce a byl rád, že Land Rover Defender má stěny a okna. Nesnášel zuřivé psy a tucet byl pro něho o dvanáct víc, než kolik by si představoval.
Psi skutečně něco našli, ale nyní vyli spíše bolestí než vzrušením. Jihoafričan objel cíp broskvového sadu a náhle měl celou smečku před sebou. Psi pobíhali uprostřed cesty. Jejich pozornost upoutal uzel zakrvácených šatů.
„Zavolejte je do auta,“ zakřičel van Rensberg. Vedoucí psovod vystoupil, zavřel dveře a zapískal na smečku. Psi bez otálení, zato za neustálého vytí naskákali do klece na dodávce a byli uzamčeni. Teprve potom Rensberg a McBride vyšli z vozu.
„Tak tady ho dostali,“ řekl van Rensberg.
Psovod, stále znejistělý chováním své smečky, sebral zakrvácenou bavlněnou blůzu a přidržel si ji u nosu. Pak prudce odvrátil obličej.
„Ten parchant,“ zařval. „Kajenský pepř, jemně mletý zelený kajenský pepř. Tý věci jsou toho plné. Není divu, že chudáci tak vyjí. Tohle není legrace. Mají hrozné bolesti.“
„Kdy jim zase budou fungovat čenichy?“
„No, dneska ne, šéfe, možná ani zítra.“
Pronásledovatelé našli bavlněné kalhoty, rovněž posypané kajenským pepřem, slaměný klobouk, a dokonce i plátěné boty. Nenarazili však na tělo, kosti, na nic kromě skvrn na blůze.
„Co tady dělal?“ zeptal se van Rensberg psovoda. „Řezal se, to ten hajzl dělal. Pořezal se nožem a potom si zakrvácel košili. Věděl, že psi začnou šílet. Lidská krev je vždycky rozběsni, když jdou po kořisti. Cítili krev, vrhli se na látku a nadechli se pepře. Do zítřka jsme bez pátracích psů.“
Van Rensberg spočítal kusy oblečení.
„Taky se svlékl,“ upozornil. „Hledáme někoho, kdo je úplně nahý.“
„Možná ne,“ poznamenal McBride.
Jihoafričan ve svých mužích rád viděl vojáky. Oblékali se do jednotných uniforem. V lehkých vojenských botách do půli lýtek měli zastrčené khaki kalhoty a nosili široké černé opasky s přezkou.
Od pasu nahoru byli oblečeni do košil se světlým jihoafrickým maskovacím vzorem, známým jako „levhart“. Rukávy měli ustřižené v polovině předloktí, srolované na biceps a hladce vyžehlené.
Jeden či dva obrácené prýmky označovaly desátníka nebo seržanta, zatímco čtyři důstojníci měli na košilích výložky s „peckami“.
McBride zjistil, že na místě nedaleko cesty, kde očividně došlo k boji, visí na trnu utržená výložka. Pecky na ní nebyly.
„Vůbec si nemyslím, že náš muž je nahý,“ řekl McBride. „Podle mě má maskovací košili bez jedné výložky, khaki kalhoty a vojenské boty. Nemluvě o tropickém klobouku, jako máte vy, majore.“
Van Rensberg měl barvu nevypálené cihlářské hlíny. Důkazy ovšem hovořily jasnou řečí. Dvě dlouhé brázdy v zemi, zřejmě vyryté patami, ukazovaly, kudy byl vysokou trávou tažen bezvládný člověk. Končily u potoka.
„Hoďte tam tělo,“ utrousil major, „a za chvilku letí z útesu.“
A všichni víme, jak milujete svoje žraloky, pomyslel si McBride, ale nic neřekl.
Na van Rensberga plně dolehla tíha situace. Někde na pozemku o rozloze šest tisíc akrů, s přístupem ke zbraním a terénním čtyřkolkám, s tváří stíněnou širokým tropickým kloboukem, se pohyboval profesionální zabiják, kterého kdosi najal, aby jeho zaměstnavateli ustřelil hlavu. Pronesl cosi afrikánsky a nebylo to nic pěkného. Potom sáhl po vysílačce.
„Chci zvlášť dvacet odpočinutých strážců k sídlu. Kromě nich tam nepouštějte nikoho jiného než mě. Chci, aby byli plně vyzbrojení a rozmístili se kolem domu. A chci to okamžitě.“
Pak venkovskou krajinou odjeli zpátky k opevněné rezidenci na konci poloostrova.
Bylo tři čtvrtě na čtyři.
