* * *
V roce 1995 byli mladí Srbové zvyklí věřit všemu, co se jim řeklo, a já jsem nebyl výjimka. Dnes je možná každému jasné, že se v Chorvatsku a Bosně a později v Kosovu děly strašné věci, ale nám vyprávěli, že oběti pocházejí z odříznutých srbských obcí v těchto zemích, a já jsem tomu věřil. Myšlenka, že naše vlastní ozbrojené síly masově vraždí staré lidi, ženy a děti, byla nepředstavitelná. Říkali nám, že takové věci dělají jenom Chorvati a Bosňané. Srbské síly se zaměřovaly pouze na bránění a zachraňování menšinových srbských komunit.
Když mi v dubnu 1995 jeden spolužák z právnické fakulty řekl, že jeho bratr a další muži jedou do Bosny chránit tamní Srby a potřebují radistu, ani v nejmenším mi to nepřipadalo podezřelé.
Jako radista jsem sloužil už během základní vojenské služby, ale dosti daleko od válečných oblastí. Souhlasil jsem, že se vzdám jarních prázdnin a pomůžu bratrům Srbům v Bosně.
Když jsem se připojil k ostatním dvanácti, pochopil jsem, že to jsou tvrdí chlapi, ale připisoval jsem to jejich zkušenostem z bojů a sám sobě jsem vyčítal, že jsem příliš rozmazlený a slabý.
V koloně čtyř terénních vozů jelo dvanáct mužů včetně velitele, který se k nám přidal na poslední chvíli. Teprve tehdy jsem se dozvěděl, že to je Zoran Žilić, o kterém už jsem něco slyšel a kterého provázela hrůzostrašná, ale nejasná pověst. Jeli jsme dva dny, na sever přes Republiku srbskou a do střední Bosny. Pak jsme dorazili do Banja Luky a ta se stala naší základnou, zejména hotel Bosna, kde jsme bydleli, jedli a pili.
Podnikli jsme tři výpravy východně a západně od Banja Luky, ale nenašli jsme nepřátele ani ohrožené srbské vesnice. 14. května jsme odjeli na jih do horského hřebene Vlašić. Věděli jsme, že za ním leží Travnik a Vitez, pro Srby nepřátelská území.
Když jsme pozdě odpoledne jeli po lesní cestě, potkali jsme dvě holčičky. Žilić vystoupil a dal se s nimi do řeči. Usmíval se. Myslel jsem, že k nim chce být hodný. Jedna mu řekla, že se jmenuje Laila. Nerozuměl jsem tomu. To jméno bylo muslimské. Dívka podepsala rozsudek smrti pro sebe a lidi ze své vesnice.
Žilić nechal dívky nastoupit do prvního auta a ony mu ukázaly, kde bydlí. Byla to osada v zalesněném údolí: ne moc velká, asi dvacet dospělých a tucet dětí, sedm domků, pár stodol a ohrazené výběhy. Jakmile jsem spatřil půlměsíc nad malou mešitou, pochopil jsem, že tam žijí Muslimové, ale ti očividně nepředstavovali žádné nebezpečí.
Ostatní vystoupili z terénních vozů a sehnali všechny v osadě dohromady. Když začali prohledávat domy, stále jsem je z ničeho nepodezříval. Slyšel jsem o muslimských fanaticích, mudžahedínech ze Středního východu, Iránu a Saúdské Arábie, kteří se rovněž toulali Bosnou a zabíjeli Srby na potkání. Možná se tady někde schovávají, napadlo mě.
Když pátrání skončilo, Žilić se vrátil k prvnímu autu a postavil se za kulomet umístěný na stojanu za předními sedadly. Zavolal na své muže, aby ustoupili stranou, a začal střílet na rolníky stěsnané v ohradě pro dobytek.
Stalo se to málem dřív, než jsem stačil uvěřit tomu, čeho jsem svědkem. Rolníci začali skákat a tancovat, jak do nich narážely těžké projektily. Ostatní vojáci zahájili palbu ze samopalů. Někteří rolníci se pokoušeli zachránit děti a zakrývali je vlastními těly. Několik menších dětí tak zůstalo uchráněno. Utekly od dospělých a zmizely mezi stromy dřív, než je dostihly kulky. Později jsem se dozvěděl, že jich bylo šest.
Udělalo se mi špatně. Ve vzduchu byla cítit krev a vnitřnosti – to vám filmy z Hollywoodu neukážou. Nikdy předtím jsem neviděl lidi umírat, ale tohle dokonce nebyli vojáci ani partyzáni. Prohlídka ukázala, že měli jednu starou brokovnici, zřejmě na králíky a vrány.
Když to celé skončilo, střelci se tvářili spíše zklamaně. Nenašli žádný alkohol ani nic cenného. A tak zapálili domy a stodoly a odjeli jsme z hořící osady.
Noc jsme přečkali v lese. Muži měli vlastní slivovici a většina z nich se opila. Snažil jsem se pít s nimi, ale všechno jsem vyzvracel. Ve spa…
