KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Zabiják
Za vlády maršála Tita jugoslávská společnost prakticky neznala kriminalitu. Oloupení turisty bylo nemyslitelné, ženy se bezpečně procházely po ulicích a vydírání neexistovalo.
To bylo zvláštní, uvážíme-li, že ze zemi, z nichž dohodové mocnosti v roce 1918 Jugoslávii vytvořily, tradičně pocházeli jedni z nejkrutějších a nejagresivnějších gangsterů v Evropě.
Příčina spočívala v tom, že jugoslávská vláda po roce 1948 uzavřela s podsvětím jakousi dohodu. Základní pravidlo bylo jednoduché: můžete si dělat, co se vám zlíbí, a my nad tím přimhouříme oči, pokud dodržíte jednu podmínku – budete to dělat v cizině. Bělehrad zkrátka veškerý zločin vyvezl za hranice.
K oblíbeným cílům jugoslávských zločineckých bossů patřily Itálie, Rakousko, Německo a Švédsko. Důvod byl prostý. V polovině šedesátých let Turci a Jugoslávci tvořili první vlnu gastarbeitrů v bohatších zemích na severu, což znamenalo, že do těchto států přijížděli vykonávat podřadné práce, o které již zpohodlnělí domorodci neměli zájem.
Při každém větším přesunu nějakého etnika se dá do pohybu rovněž podsvětí. S italskými přistěhovalci do New Yorku dorazila mafie a stejně tak se v komunitách tureckých dělníků po celé Evropě brzy objevili turečtí kriminálníci. S Jugoslávci to bylo podobné a svou roli sehrála také dohoda s úřady.
Bělehrad tak zabil dvě mouchy jednou ranou. Tisíce Jugoslávců, kteří pracovali v zahraničí, posílaly domů každý týden tvrdou měnu, a třebaže na tom Jugoslávie jako komunistický stát nikdy nebyla hospodářsky dobře, pravidelný přísun valut tuto skutečnost zakrýval.
Dokud Tito odporoval Moskvě, Spojené státy a NATO se příliš nestaraly o jeho další počínání. A Tito se uprostřed studené války zařadil k čelným představitelům hnutí nezúčastněných zemí. Krásné dalmatské pobřeží Jadranu se stalo rájem turistů, přinášelo další zisky ve tvrdé měně a všechno šlo jako na drátkách.
Doma Tito nemilosrdně zakročoval proti všem disidentům a odpůrcům, ale dělal to tiše a diskrétně. O dodržování úmluvy se zločinci se nestarala ani tak pořádková jako spíše tajná policie, známá jako Státní bezpečnost neboli DB.
DB určovala podmínky. Gangsteři parazitující na jugoslávských komunitách v zahraničí se do vlasti mohli beztrestně vracet na zotavenou a opravdu to dělali. Stavěli si vily na pobřeží a sídla v hlavním městě. Přispívali do železných rezerv nejvyššího vedení DB a občas byli požádáni, aby bez faktury a beze stop provedli nějakou špinavou práci. Duchovním otcem tohoto výhodného uspořádání byl dlouholetý šéf zpravodajské služby, Slovinec Stane Dolanc.
Prostituce existovala na území Jugoslávie pouze v omezené míře a byla pod kontrolou místních policejních sborů. Zisky z pašování lukrativního zboží rovněž přispívaly k zajištění spokojeného stáří vedoucích činitelů policie. Avšak jakékoli jiné násilí než státní bylo zapovězeno. Mladí chuligáni se mohli spolčovat, krást auta (ovšem ne turistům) a vyvolávat rvačky se znepřátelenými gangy. Jestliže však zatoužili po něčem větším, museli za hranice. Ti, kterým se toto ujednání nezamlouvalo, většinou putovali do nějakého nepřístupného trestaneckého tábora a klíč od jejich cely skončil v hluboké studni.
Maršál Tito nebyl hlupák, ale nežil věčně. V roce 1980 zemřel a situace se začala zhoršovat.
V bělehradské dělnické čtvrti Zemun se automechanikovi Žilićovi narodil v roce 1956 syn a dostal jméno Zoran. Záhy se ukázalo, že chlapec má krutou a velice násilnickou povahu. Když mu bylo deset, učitelům při zmínce o něm běhal mráz po zádech.
V jednom ohledu se však později odlišil od dalších bělehradských gangsterů jako Željko Ražnjatovič alias Arkan. Byl prozíravý.
Ve čtrnácti přestal chodit do školy a stal se vůdcem party výrostků, k jejichž obvyklým zábavám patřilo kradení aut, rvačky, pití a vrhání zamilovaných pohledů na místní děvčata. Při jedné „srážce“ mezi dvěma gangy byli tři členové znepřátelené party zbiti řetězy natolik vážně, že se několik dní potáceli mezi životem a smr…
