DRUHÁ ČÁST
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Fotografie
Před šesti lety Dexter po pokusu FBI o jeho odhalení dospěl k názoru, že není třeba, aby se s klienty setkával osobně. Místo toho vybudoval několik obranných linií, aby utajil své bydliště a totožnost.
Mimo jiné si našel jednopokojový byt v New Yorku, ovšem ne v Bronxu, kde by ho mohli poznat. Pronajal si jej zařízený a se železnou pravidelností platil čtvrtletně, pokaždé v hotovosti. Díky tomu unikl pozornosti úřadů a nikdo se nezabýval tím, kolik v bytě tráví času.
Používal výhradně mobilní telefony s předplacenou kartou. Ty kupoval ve velkém v jiných státech, použil jednou či dvakrát a házel do East River. Dokonce ani NSA s technikou na odposlouchávání hovorů a vystopování jejich zdroje nemůže odhalit jednorázového uživatele, který je neustále v pohybu a vzápětí se přístroje zbaví.
Dalším trikem bylo volání ze staromódních telefonních automatů. Čísla, která člověk v budce vytočí, mohou být samozřejmě sledována, ovšem takové hovory se počítají na miliony, a pokud se agentura nezaměří na jeden konkrétní automat nebo jejich skupinu, je velice těžké zachytit konverzaci, rozpoznat ve volajícím hledaného muže, zjistit, kde se nachází, a včas na místo dostat policejní auto.
Také využíval služeb tolik očerňované americké pošty a dopisy si nechával posílat na adresu jednoho nevinného Korejce, který dvě ulice od jeho newyorského bytu vlastnil obchod s ovocem a zeleninou. To by mu neposkytlo žádnou ochranu, jestliže by se na zásilky nebo na krámek zaměřili agenti a začali je sledovat, ovšem nebyl jediný důvod, proč by k tomu mělo dojít.
Se zadavatelem inzerátu navázal kontakt prostřednictvím čísla mobilního telefonu zveřejněného v časopise. Učinil tak s pomocí telefonního přístroje na jedno použití a odjel daleko do venkovské krajiny New Jersey.
Stephen Edmond se bez námitek představil a pěti větami popsal, co se stalo jeho vnukovi. Mstitel mu poděkoval a ukončil hovor.
Ve Spojených státech funguje několik velkých výstřižkových služeb a nejznámější jsou ty, které jsou vedeny New York Times, Washington Post a Lexis Nexis. Rozhodl se pro třetí, navštívil její newyorskou databázi a zaplatil hotově.
Informace spolehlivě potvrzovaly existenci Stephena Edmonda a dva články, oba z Toronto Star, se zabývaly zmizením jeho vnuka před několika lety, kdy pracoval jako studentský dobrovolník v Bosně. Zdálo se, že se nejedná o léčku.
Dexter znovu zatelefonoval Kanaďanovi a seznámil ho s podmínkami: vysoké provozní náklady, honorář na účet a další částka po předvedení Žiliće americkým soudům, nesplatná v případě selhání.
„To je spousta peněz pro někoho, koho jsem ani neviděl a zřejmě nikdy neuvidím. Mohl byste je shrábnout a zmizet,“ upozornil Kanaďan.
„Můžete se znovu obrátit na americkou vládu, se kterou už jste, předpokládám, jednal.“
Chvíli bylo ticho.
„Dobře, kam je chcete poslat?“
Dexter mu nadiktoval číslo účtu na Kajmanských ostrovech a newyorskou doručovací adresu. „Na konto pošlete peníze, na adresu veškeré materiály týkající se případu,“ řekl a zavěsil.
Karibská banka peníze převedla přes tucet účtů ve svém počítačovém systému a nakonec odeslala na konto u jedné finanční instituce v New Yorku. Majitelem konta byl jistý občan Nizozemí, který se mohl prokázat dokonalým holandským pasem.
Po třech dnech přišla na adresu korejského zelináře v Brooklynu naditá obálka. Vyzvedl si ji adresát, pan Armitage. V obálce se nalézaly fotokopie Stopařových hlášení z roku 1995 a z jara 2001 a výpověď Milana Rajaka. Kanaďan nikdy nesměl nahlédnout do složek různých amerických zpravodajských agentur o Zoranu Žilićovi, a proto měl o tomto muži jen kusé informace. Nejhorší bylo, že scházela fotografie.
Dexter se opět obrátil na výstřižkové služby, jež jsou dnes základním zdrojem informací pro každého, kdo se zabývá nedávnou historií. Stěží existuje nějaká pozoruhodnější událost nebo osoba, o které by nenapsal žádný novinář a kterou by nevyfotografoval žádný reportér. Zoranu Žilićovi se…
