* * *
Paul Devereaux se mnoho let zabýval studiem terorismu obecně a zvláštní pozornost věnoval jeho podobám, které se objevují v arabském a muslimském světě, což nemusí nutně znamenat totéž.
Již dávno dospěl k názoru, že konvenční západní bědování v tom smyslu, že terorismus pramení z bídy a nouze těch, které Fanon nazval „psanci země“, je snadno zneužitelný a politicky korektní psychologický žvást.
Od anarchistů v carském Rusku po IRA z roku 1916, od organizací Irgun a Stern po EOKA na Kypru, od skupiny Baader-Meinhofová v Německu, CCC v Belgii, Action Directe ve Francii, Rudých brigád v Itálii, Frakce rudé armády opět v Německu a Renko Sekkigun v Japonsku přes Světlou stezku v Peru po moderní IRA v Ulsteru nebo ETA ve Španělsku, terorismus vznikal v myslích zajištěných a vzdělaných středostavovských teoretiků se skutečně ohromující mírou ješitnosti a rozvinutým smyslem pro samolibost.
Poté, co je všechny prostudoval, Devereaux usoudil, že totéž pravidlo se vztahuje na všechny jejich vůdce, samozvané zastánce pracujících tříd. Platilo na Středním východě stejně jako v západní Evropě, v Jižní Americe i ve východní Asii. Imád Mugnija, Georges Habaš, abú Abbás, abú Nidal a všichni ostatní abúové nikdy netrpěli hladem. Většina z nich měla univerzitní vzdělání.
Podle Devereauxovy teorie měli ti, kteří dokázali nařídit druhým, aby nastražili bombu do jídelny, a pak se radovat z fotografií zkázy, jednu věc společnou. Vyznačovali se děsivou schopností nenávidět. Ta byla „předurčena“ jejich geny. Prvotní byla nenávist; cíl si hledali později a obvykle jej našli.
Také motiv byl ve srovnání s jejich dispozicemi k nenávisti druhotný. Mohla se jím stát bolševická revoluce, národní osvobození nebo jeho tisíc obměn od sjednocení po odtržení; mohl jím být protikapitalistický zápal; mohl vycházet z náboženského vytržení.
Nejprve přišla nenávist, pak důvod, potom cíl, po něm metody a nakonec ospravedlnění sebe sama. A Leninovi „užiteční hlupáci“ je vždycky vzali za své.
Devereaux věřil, že princip vůdcovství v Al Kajdě přesně odpovídá tomuto modelu. Jejími spoluzakladateli se stali stavební podnikatel a milionář ze Saúdské Arábie a vystudovaný lékař z Káhiry. Nezáleželo na tom, zda má nenávist k Američanům a Židům světský základ, nebo ji posiluje náboženství. Amerika a Izrael proti ní nemohly podniknout naprosto nic, snad s výjimkou úplného sebezničení, co by protivníky alespoň trochu utišilo či uspokojilo.
Podle Devereauxova názoru žádný z těchto mužů nespatřoval v Palestincích nic jiného než nástroje a pouhou záminku. Nenáviděli jeho zemi nikoli kvůli tomu, co dělala, ale kvůli tomu, čím byla.
Vzpomněl si na šéfa britské výzvědné služby, pozorujícího z okna Whiteova klubu pochod levicových demonstrantů. Kromě tradičních šedovlasých socialistů, jimž se jaksi nepodařilo vyrovnat se s Leninovou smrtí, to byli britští chlapci a děvčata, kteří si jednoho dne vezmou hypotéku a budou volit konzervativce, a záplava studentů z třetího světa.
„Nikdy vám neodpustí, chlapče,“ řekl starý muž. „Nečekejte na to, a nedožijete se zklamání. Pořád vaší zemi něco vyčítají. Jste bohatí pro jejich chudé, silní pro jejich slabé, energičtí pro jejich zahálčivé, průbojní pro jejich zpátečnické, bystří pro jejich nechápavé, ambiciózní pro jejich ušlápnuté.
Chybí tomu jenom jeden demagog, aby vstal a zakřičel: ‚Všechno, co Američané mají, ukradli vám‘, a uvěří mu. Jejich fanatici budou jako Shakespearův Kalibán zírat do zrcadla a vztekle řvát nad tím, co v něm vidí. Vztek se změní v nenávist, nenávist potřebuje cíl. Pracující třídy třetího světa k vám nechovají nenávist; jsou to jejich pseudointelektuálové. Kdyby vám měli odpustit, museli by obvinit sami sebe. Zatím té jejich nenávisti schází vojenská výzbroj. Jednou si zbraně pořídí. Potom budete muset bojovat, nebo umírat. Ne po desítkách, ale po desetitisících.“
V příštích třiceti letech si Devereaux ověřil, že starý Brit měl pravdu. Po Somálsku, Keni, Tanzanii a Adenu byla jeho země ve válce …
