Mstitel (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
Past

 

Poté, co jeho nechráněnou kůži spalovaly bodavé sluneční paprsky, voda v potoce na Dextera působila jako balzám. Byl to však nebezpečný živel, neboť jeho rychlost zvolna narůstala, jak betonovým korytem plynul k moři.

V místě, kde se do vody ponořil, by ještě dokázal vylézt na opačné straně. Byl však příliš daleko od místa, kam se potřeboval dostat, a z dálky slyšel psy. Navíc si z pozorovatelny na kopci a již dříve na leteckých fotografiích vyhlédl jistý strom.

Posledním kusem nevyužitého vybavení byla malá kotva na šestimetrovém laně. Zatímco se nechal unášet křivolakým korytem, uvolnil její tři hroty, zajistil je v roztažené poloze a ovinul si smyčku lana kolem pravého zápěstí.

Za dalším ohybem proudu před sebou spatřil strom. Stál na břehu, který byl blíže k letišti, a dvě jeho těžké větve se skláněly nad potok. Když se Dexter blížil ke stromu, vzepjal se nad hladinu, máchl rukou a hodil kotvu vysoko nad sebe.

Uslyšel náraz, jak se kov zarazil do rozsochy mezi větvemi, projel pod stromem a vzápětí ucítil bolest v pravém ramenním kloubu, když se zachycené lano napnulo a on se přestal pohybovat s rychlým proudem.

Přitáhl se na laně zpátky, sunul se do strany, dokud nedospěl ke břehu, a vyzdvihl trup z potoka. Tlak vody povolil, neboť se mu opírala jen do nohou. Volnou rukou zašátral v hlíně a trávě a vyvlekl zbytek těla na pevnou zem.

Kotva nebyla mezi větvemi vidět. Natáhl se co nejvýše, přeřízl lano nožem a nechal je viset nad vodou. Věděl, že se nachází zhruba sto metrů od místa, kde si před čtyřiceti hodinami připravil otvor v plotě kolem letiště. Nezbývalo mu než se tam doplazit. Nejbližší psi byli stále kilometr a půl od něho a na druhém břehu. Nakonec si najdou most, ale ještě to chvíli potrvá.

Když před dvěma dny ležel ve tmě u plotu, vyštípal do něj svislou a vodorovnou štěrbinu. Ty představovaly dvě strany trojúhelníka, ovšem poslední drát mezi nimi nechal netknutý, aby se otvor nerozevřel. Kleště protlačil do vysoké trávy na druhé straně a tam je teď také našel.

Obě štěrbiny uzavřel tenkým vázacím drátem potaženým zeleným plastikem. Nyní mu netrvalo ani minutu zase jej rozmotat; ozvalo se tiché cvaknutí, když přeštípl poslední drát, a pak se protáhl na druhou stranu. Vleže se na břiše obrátil a opět otvor zamaskoval. Z deseti metrů by si jej nikdo ani nevšiml.

Na farmě peoni sekali trávu na nevyužitých plochách a krmili jí dobytek, avšak po obou stranách přistávací dráhy dorůstala do výšky třiceti centimetrů. Dexter vyhledal kolo a další věci, které ukradl, oblékl se, aby ho nespálilo slunce, a nehybně vyčkával. Uslyšel, že kilometr a půl od něho, za plotem, psi našli zakrvácené šaty.

V té době major van Rensberg za volantem svého landroveru dorazil k bráně sídla, kde již podle jeho rozkazu čekali odpočinutí strážci. Jejich malé nákladní auto zastavilo u zdi a muži, vyzbrojení poloautomatickými puškami M-16, seskočili na zem. Zatímco se brána otevírala, mladý důstojník je sešikoval do řad. Oddíl proběhl bránou a bleskově se rozmístil po parku. Van Rensberg vykročil za nimi a přístupová cesta se uzavřela.

Schody, po nichž McBride vystoupil na terasu s bazénem, byly přímo před nimi, ale Jihoafričan zamířil doprava a obešel ji. McBride spatřil vchod pod úrovní terénu a troje elektricky ovládaná vrata podzemních garáží.

Na místě čekal majordomus a uvedl je dovnitř. Šli za ním klesající chodbou kolem dveří do garáží, vyšli po schodišti a octli se v obytné části sídla.

Srb čekal v knihovně. Ačkoli bylo příjemné pozdní odpoledne, dal přednost ústraní před okázalými projevy statečnosti. Seděl u konferenčního stolku a před sebou měl šálek černé kávy. Pokynul oběma příchozím, aby se posadili. Za ním se tyčil osobní strážce Kulac, zády ke stěně s nikdy neotevřenými prvními vydáními, a byl ve střehu.

„Hlášení,“ řekl Žilić bez průtahů. Van Rensberg musel zahanbeně přiznat, že kdosi bez cizí pomoci pronikl do jeho pevnosti, v přestrojení za latinskoamerického dělníka se dostal až na farmu, díky zabití strážce unikl psům, oblékl si nešťastníkovu uniformu a mrtvolu hodil do potoka.

„A kde je teď?“

„Někde mezi zdí kolem parku a plotem mezi farmou a vesnicí a letištěm, pane.“

„Co hodláte podniknout?“

„Každého muže pod mým velením, každého muže, který nosí tuto uniformu, zavoláme vysílačkou a prověříme jeho totožnost.“

„Quis custodiet ipsos custodes?“ položil otázku McBride. Druzí dva u stolu na něho nechápavě pohlédli. „Promiňte. Kdo hlídá hlídače? Jinými slovy, kdo kontroluje kontrolory? Jak víte, že hlas z vysílačky nelže?“

Bylo ticho.

„Správně,“ řekl van Rensberg po chvíli. „Budou se muset vrátit do kasáren a velitelé oddílů se přesvědčí na vlastní oči. Můžu jít do rádiové ústředny a vydat rozkazy?“

Žilić pohrdavě kývl hlavou.

Trvalo to hodinu. Za okny se mezitím slunce skrylo za hřeben kopců a začal překotný tropický soumrak. Van Rensberg se vrátil.

„Všichni se ohlásili v kasárnách. Důstojníci prověřili všech svých osmdesát mužů. A ten člověk je pořád někde venku.“

„Nebo za zdí,“ ozval se McBride. „Váš pátý oddíl hlídkuje kolem sídla.“

Žilić se obrátil k šéfovi bezpečnosti.

„Vy jste sem převelel dvacet lidí bez kontroly totožnosti?“ zeptal se ledově.

„To jistě ne, pane. Je to elitní oddíl. Velí jim Janni Duplessis. Kdyby se mezi nimi objevil neznámý obličej, hned by ho odhalil.“

„Ať sem přijde podat hlášení,“ nařídil Srb.

Mladý Jihoafričan se za několik minut objevil ve dveřích knihovny a postavil se do pozoru.

„Poručíku Duplessisi, vybral jste podle mého rozkazu dvacet mužů včetně sebe a přivezl je sem před dvěma hodinami nákladním autem?“

„Ano, pane.“

„Znáte každého z nich osobně?“

„Ano, pane.“

„Promiňte, ale když jste probíhali bránou, v jakém jste byli pochodovém útvaru?“ zeptal se McBride.

„Já jsem byl vpředu. Za mnou seržant Grey. Potom mužstvo, v řadách po třech, celkem šest řad. Osmnáct mužů.“

„Devatenáct,“ řekl McBride. „Zapomněl jste na zadní stráž.“

V nastalém tichu zněl tikot hodin na krbové římse nápadně hlasitě.

„Na jakou zadní stráž?“ zašeptal van Rensberg. „Počkejte, nevykládejte si to špatně. Třeba jsem se spletl. Měl jsem dojem, že zpoza auta vyběhl devatenáctý muž a proběhl bránou za ostatními. Stejná uniforma. Nevěnoval jsem mu pozornost.“

V tu chvíli hodiny odbily šestou a vybuchla první bomba.

Bomby byly menší než golfový míček a zcela neškodné. Hodily se spíše pro plašení ptáků než jako útočná zbraň. Měly osmihodinový časový spínač a Mstitel jich všech deset naházel přes zeď kolem desáté. Z leteckých fotografií přesně věděl, kde jsou v parku kolem sídla nejhustší keře, a zamlada býval docela obstojný nadhazovač. Bomby v každém případě nadělaly rámus připomínající výstřely z vysoce výkonné pušky.

V knihovně někdo vykřikl „K zemi!“ a pět zkušených mužů se vrhlo na podlahu. Kulac se převalil, vyskočil na nohy a s vytasenou pistolí stanul nad svým pánem. Potom první strážci venku v domnění, že spatřili střelce, opětovali palbu.

Explodovaly dvě další bomby a střelba nabrala na intenzitě. Roztříštilo se okno. Kulac vypálil do tmy venku.

To Srbovi stačilo. Přikrčen se rozběhl ke dveřím v zadní stěně knihovny a potom chodbou ke schodům do suterénu. McBride mu byl v patách a trojici uzavíral ohlížející se Kulac.

Rádiová ústředna byla na chodbě o poschodí níže. Ve chvíli, kdy do místnosti vpadl jeho zaměstnavatel, se operátor ve službě, s tváří bledou vlivem neonového světla, pokoušel něco vyrozumět z řevu a vřískotu na vlnové délce vysílaček, které měli strážci v náprsních kapsách.

„Volající, identifikujte se. Kdo jste? Co se děje?“ křičel. Nikdo ho neposlouchal, protože výstřelů ve tmě přibývalo. Žilić se natáhl k ovládacímu pultu a trhl vypínačem. Rozhostilo se ticho.

„Vyhlaste poplach na letišti. Pro všechny piloty a pozemní personál. Chci svoji helikoptéru a chci ji hned.“

„Ta je mimo provoz, pane. V pořádku bude zítra. Opravují ji už dva dny.“

„Tak Hawkera. Ať ho připraví k letu.“

„Teď, pane?“

„Teď. Ne zítra, ne za hodinu. Hned.“

Když muž ve vysoké trávě uslyšel vzdálenou střelbu, zvedl se na kolena. Šero přecházelo v naprostou tmu, což je doba, kdy člověk podléhá optickým klamům a ze stínů se stávají hrozby. Zvedl bicykl na kola, do předního koše uložil brašnu na nářadí, přejel na opačnou stranu přistávací dráhy a vydal se na dva a půl kilometru dlouhou cestu k hangárům na vzdálenějším konci. Pracovní kombinézy s písmenem „Z“ jako logem Zeta Corporation na zádech byly v šeru k nerozeznání a vzhledem ke zmatku, který měl za chvíli nastat, jim příštích třicet minut stejně nikdo nebude věnovat pozornost.

Srb se obrátil k McBrideovi.

„Musíme se rozloučit, pane McBride. Obávám se, že do Washingtonu se budete muset nějak dopravit sám. My tady vyřešíme náš problém a já si budu hledat nového šéfa bezpečnosti. Panu Devereauxovi můžete vyřídit, že naše dohoda platí, ale teď mám v plánu zapomenout na posledních pár dnů u svých pohostinných přátel v Emirátech.“

Na druhém konci chodby byla garáž a v ní čekal pancéřovaný mercedes. Kulac řídil a jeho zaměstnavatel seděl vzadu. McBride stál bezradně v garáži, jejíž vrata vyjela nahoru, limuzína proklouzla pod nimi a po štěrku se rozjela k otevírající se bráně ve zdi.

Když mercedes dorazil k cíli, hangár byl plný světla. Pozemní personál připojoval přídové kolo Hawkeru 1000 za malý traktor, který měl letadlo vytáhnout ven na parkovací plochu.

Poslední mechanik zaklapl poslední kryt na motorech, seběhl z pohyblivé pracovní plošiny a odtáhl ji od letounu. V osvětleném kokpitu kapitán Stepanović se svým mladým francouzským druhým pilotem prověřoval přístroje, kontrolky a systémy připojené na pomocný zdroj energie.

Žilić a Kulac ze svého úkrytu ve voze sledovali dění. Jakmile byl Hawker na parkovací ploše, jeho dveře se otevřely, k zemi sjely schůdky a v trupu se objevil druhý pilot.

Kulac vystoupil z auta, přeběhl několik metrů po betonu a po schodech zamířil do luxusní kabiny. Podíval se doleva na zavřené dveře pilotní kabiny. Dvěma dlouhými kroky se dostal k toaletě na zádi. Prudce otevřel dveře. Prázdno. Vrátil se ke schodům a pokynul svému zaměstnavateli. Srb vystoupil z auta a utíkal do letadla. Když byl uvnitř a dveře se zavřely, kvůli pocitu bezpečí je nechal raději zamknout.

Venku si dva muži nasadili ochranná sluchátka. První zapojil pojízdný akumulátor a kapitán Stepanović nahodil motory. Rotory v obou motorech Pratt and Whitney 305 se začaly otáčet, pak kvílet a nakonec výt.

Druhý muž zůstal stát před letadlem, aby ho pilot viděl, a v rukou držel svítící neonové tyče. Navedl Hawker z dosahu hangáru až na kraj odstavné plochy.

Kapitán Stepanović srovnal letadlo do osy dráhy, naposledy vyzkoušel brzdy, uvolnil je a oběma ovladači přidal plyn.

Hawker se dal do pohybu a stále zrychloval. Po jedné straně kolem vzdáleného sídla světlomety naposledy zablikaly a zhasly, takže se rozpoutal ještě větší chaos. Příď letadla se obrátila k moři a mířila k severu. Po levé straně ubíhalo strmé úbočí kopců. Dvoumotorový proudový stroj se odlepil z dráhy, mírné chvění ustalo, pod přídí se mihly vily na okraji útesu a pak už pod sebou letadlo mělo jen měsíčním světlem zalitý oceán.

Kapitán Stepanović zatáhl podvozek, předal řízení Francouzovi a začal pracovat na letovém plánu a kurzu k první zastávce kvůli dotankování paliva na Azorských ostrovech. Do Spojených arabských emirátů již letěl několikrát, ale nikdy neměl na přípravu třicet minut. Hawker se naklonil doprava, ze severozápadního vzletového kurzu přešel na severovýchodní a vystoupal do výšky tří kilometrů.

Stejně jako většina soukromých proudových letadel je Hawker 1000 vybaven luxusní toaletou na zádi, která vyplňuje trup letounu od jedné strany ke druhé. A za její posuvnou zadní stěnou je podobně jako v některých dalších nevelký prostor pro lehká zavazadla. Kulac zkontroloval záchod, ale do zavazadlového prostoru se nepodíval.

Po pěti minutách letu přikrčený muž v pracovní kombinéze odsunul přepážku a vešel na toaletu. Z brašny na nářadí vytáhl automatickou pistoli Sig Sauer ráže 9mm, ještě jednou prověřil mechanismus, uvolnil pojistku a vstoupil do salonu. Dva muži, kteří seděli naproti sobě v křeslech potažených surovou kůží, se na něho mlčky zahleděli.

„Netroufnete si ji použít,“ řekl Srb. „Prostřelíte trup a všechny nás zabijete.“

„Mám upravené náboje,“ pronesl Mstitel klidně. „Čtvrtinová náplň. Udělá do vás díru, zůstane uvnitř a zabije vás, ale trupem neprojde. Povězte tomu svému mládenci, že chci, aby palcem a ukazovákem položil svoji pistoli na koberec.“

Následovala krátká rozmluva v srbochorvatštině. Tělesný strážce s tváří brunátnou hněvem vytáhl z pouzdra v levém podpaží pistoli Glock a odložil ji na zem.

„Kopněte ji ke mně,“ přikázal Dexter. Žilić poslechl.

„A teď tu u kotníku.“

Kulac nosil na levém kotníku pod ponožkou menší záložní pistoli. Také ta se ocitla mimo jeho dosah. Mstitel vytáhl pouta a hodil je na koberec.

„Levý kotník vašeho kamaráda. Udělejte to sám. Ať na vás pořád vidím, jinak přijdete o čéšku. A střílím opravdu dobře.“

„Milion dolarů,“ navrhl Srb.

„Dejte se do toho,“ řekl Američan.

„Hotově, do kterékoli banky chcete.“

 

„Dochází mi trpělivost.“

Pouta zaklapla.

„Pořádně.“ Kulac zamrkal, když se mu kov zařízl do nohy.

„Kolem nohy křesla. A na pravé zápěstí.“

„Deset milionů. Jste blázen, jestli řeknete ne.“

Jako odpověď přilétla druhá želízka…

„Levé zápěstí, kolem pout vašeho přítele, pak pravé zápěstí. Ustupte. Zůstaňte v mém zorném poli, nebo se rozlučte s čéškou.“

Oba muži se vedle sebe hrbili na podlaze, spojeni se sebou navzájem a s konstrukcí, která držela na místě křeslo a o níž Dexter doufal, že bude silnější než obrovitý tělesný strážce.

Opatrně prošel kolem nich a zamířil ke dveřím pilotní kabiny. Když se otevřely, kapitán předpokládal, že se majitel přichází zeptat na průběh letu. Pak na spánku ucítil hlaveň pistole.

„Jste kapitán Stepanović, že ano?“ zeptal se hlas. Jméno mu prozradil Washington Lee, který zachytil e-mail z Wichity.

„Nic proti vám nemám,“ pokračoval únosce. „Vy a váš přítel jste prostě profesionálové. Jako já. Zůstaneme u toho. Profesionálové nedělají hlouposti, jestliže se jim dá vyhnout. Souhlasíte?“

Kapitán přikývl. Pokusil se ohlédnout za sebe, do salonu.

„Majitel letadla a jeho bodyguard jsou odzbrojeni a připoutáni ke kostře letadla. Nepřijdou vám na pomoc. Buďte tak laskav a dělejte, co vám řeknu.“

„Co chcete?“

„Změnit kurz.“ Mstitel se letmo podíval na navigační přístroje nad ovládáním škrtících ventilů. „Mám dojem, že tři jedna-pět stupňů by mělo být v pořádku. Vyhněte se východnímu cípu Kuby, protože nemáme letový plán.“

„Konečná destinace?“

„Key West, Florida.“

„USA?“

„Země mých otců,“ řekl muž s pistolí.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024