8
V městečku Toržoku rozdělili pluk na setniny. Šestá setnina byla na rozkaz divizního štábu přidělena Třetímu pěšímu armádnímu sboru; když dorazila v pochodové sestavě do městečka Pelikalie, rozestavila hlídky.
Hranice byly ještě chráněny našimi pohraničními oddíly. Stahovaly se sem pěší jednotky a dělostřelectvo. K večeru 24. července přijel do městečka 108. prapor Glebovského pluku s baterii. V nedalekém selském dvoře Alexandrovsku byla hlídka devíti kozáků pod vedením četaře.
V noci na 27. zavolal si esaul Popov strážmistra a kozáka Astachova.
Astachov se vrátil ke své četě už za tmy. Miťka Koršunov právě přivedl koně od napajedla.
„To jsi ty, Astachove?”
„Ano. Kde je Krjučkov a ostatní?”
„Tamhle v chalupě.”
Astachov, vysoký, rozložitý černý kozák, přisleple mhouře oči, vešel do chalupy. Za stolem u čadilky zašíval Ščegolkov dratví potrhanou uzdu. Krjučkov stál se založenýma rukama u pece, mrkal na Ivankova a ukazoval na polského hospodáře, který napuchlý vodnatelností ležel na posteli. Zrovna se smáli a Ivankovovi škubal ještě smích růžovými tvářemi.
„Hoši, zítra před svítáním musíme na hlídku.“
„Kam?” zeptal se Ščegolkov, který, navlékal dratev, zadíval se do prázdna a upustil štětinu.
„Do Ljubova.”
„Kdo pojede?” otázal se Miťka Koršunov, který právě vešel a stavěl u prahu vědro.
„Pojede se mnou Ščegolkov, Krjučkov, Rvačev, Popov a ty, Ivankove.”
„A co já, Pavlyči?”
„Ty, Mitriji, zůstaneš tady.”
„Hrom do toho!”
Krjučkov se odlepil od pece, protáhl se, až mu zapraskalo v kloubech, a zeptal se hospodáře:
„Kolik verst je do toho Ljubova?”
„Čtyři míle.“
„To není daleko,” řekl Astachov, usedl na lavici a stáhl si botu. „Kde si můžu usušit onuce?”
Vyrazili za svítání. U studny čerpalo bosé děvče okovem vodu. Krjučkov zastavil koně.
„Dej mi napít, má milá!”
Děvče si přidrželo rukou sukni z hrubého plátna, přešlo růžovýma nohama kaluž, a usmívajíc se šedýma očima zpod hustých řas, podalo Krjučkovovi vědro; Krjučkov pil, ruka držící těžké vědro se mu napětím chvěla; na červené lampasy stříkaly kapky vody, drobily se a stékaly dolů.
„Zaplaťpánbůh, šedoočko!”
„Dejž to pánbůh.”
Vzala od něho vědro, a když odcházela, ohlédla se a usmála.
„Co se zubíš? Pojeď se mnou!” A Krjučkov se posunul v sedle, jako by jí dělal místo.
„Jeď!” křikl odjíždějící Astachov.
Rvačev se podíval posměšně po Krjučkovovi.
„Zakoukal ses?”
„Má nohy červené jako holub,” zasmál se Krjučkov a všichni se jako na povel ohlédli.
Děvče se nahnulo nad roubením studně, rozkročilo plné nohy s červenými lýtky a vystrčilo pevně obepjaté půlky zadnice.
„Hned bych se ženil...” povzdychl si Popov.
„Pojď, já tě ožením, ale s bičem,” nabídl mu Astachov.
„Co s bičem...“
„Ty hřebče!”
„Budeme ho musit vymiškovat”
„Svážeme ho jako bejka.”
Kozáci se za smíchu rozjeli klusem. Z nedalekého kopce bylo vidět městečko Ljubov, rozložené v úžlabině i po svahu. Za jejich zády za kopcem vycházelo slunce. Po straně na kloboučku telegrafního sloupu zpíval skřivan, div mu hrdélko neprasklo.
Astachov, který teprve nedávno skončil výcvik, byl velitelem hlídky. Za stanoviště zvolil poslední statek, který stál stranou, směrem k hranicím. Hospodář — vyholený křivonohý Polák v bílém plstěném klobouku — odvedl kozáky do stodoly a ukázal jim, kam si mají postavit koně. Za stodolou, za řídkým tyčkovým plotem, se zelenalo jeteliště. K nedalekému lesu se táhl pahorek, za ním se bělalo obilí, proťaté cestou, a pak znovu lesklé pruhy jeteliny. Kozáci stáli střídavě s dalekohledem na stráži u malé stružky za stodolou. Ostatní zatím leželi v chládku ve stodole. Páchlo tam zatuchlým obilím, prachem úhrabků, myším trusem a nasládlou plísní provlhlé země.
Ivankov se uvelebil v temném koutě vedle pluhu a spal až do večera. Vzbudili ho při západu slunce. Krjučkov ho štípal do krku, tahal za kůži a říkal:
„To erární žrádlo ti jde nějak k duhu, hele, jak je vypasený! Tak už k sakru vstávej a jdi hlídat Němce!”
„Neblázni, Kozmo!”
„Vstávej!”
„Přestaň! Neblázni...…
