19
V Golubovově oddílu, který postupoval oklikou, aby se zmocnil Novočerkaska, byl i Bunčuk. Vyrazili 23. února ze Šachetné, prošli stanicí Razdorskou a již k večeru byli v Melichovské. Hned za svítání se vydali dál.
Golubov vedl oddíl rychlým pochodem. Jeho statnou postavu bylo stále vidět vpředu; bičík netrpělivě dopadal na koňský hřbet. V noci prošli stanicí Bessergeněvskou, nechali koně trochu odpočinout a znovu se v šedé bezhvězdné noci kymáceli jezdci a pod kopyty praskal na polní cestě ledový škraloup.
Nedaleko Krivjanské sešli z cesty, ale brzo ji zase našli. Když vjížděli do Krivjanské, již svítalo. Stanice byla ještě liduprázdná. U studny prosekával starý kozák v korytě led. Golubov k němu zajel a oddíl se zastavil.
„Dobrýtro, dědo!”
Kozák pomalu zvedl ruku v rukavici k papaše a odpověděl nevrle:
„Dobrý den.”
„Tak co, dědečku, odjeli vaši kozáci do Novočerkaska Měli jste tu mobilizaci?”
Stařík rychle sebral sekeru, neodpověděl a zašel do nejbližších vrat.
„Jedem!” křikl Golubov, zaklel a rozjel se dál.
Toho dne se Malá vojsková rada chystala k evakuaci do Konstantinovské. Nový hlavní ataman Donského vojska generál Popov odvedl už z Novočerkaska ozbrojené síly a odvezl armádní cennosti. Ráno přišly zprávy, že Golubov táhne z Melichovské na Bessergeněvskou. Rada vyslala esaula Sivolobova, aby jednal s Golubovem o podmínkách vzdání Novočerkaska. Hned za ním vnikla do Novočerkaska jízda, aniž se setkala s odporem. Sám Golubov na zpěněném mokrém koni, provázen silnou četou kozáků, se přihnal k budově Rady. U podjezdu se kupilo několik zvědavců a na Nazarova tam čekala ordonance s osedlaným koněm.
Bunčuk seskočil z koně a popadl lehký kulomet. Spolu s Golubovem a se skupinou kozáků vběhl do budovy Rady. Na třísknutí rozražených dveří se v prostorném sále otočily hlavy delegátů a zasvítily zbledlé tváře.
„Vstá-á-át!” zavelel Golubov řízně jako na přehlídce, a obklopen kozáky, šel k předsednickému stolu s takovým chvatem, až klopýtal.
Členové Rady zarachotili židlemi a na Golubovův povel vstali; jediný Nazarov zůstal sedět.
„Jak se opovažujete rušit zasedání Rady?” jasně zazněl jeho zlostný hlas.
„Jste zatčen! Mlčet!” Golubov zrudl, skočil k Nazarovovi strhl mu z ramene generálské blůzy nárameníky a chraptivě se rozječel: „Vstát, povídám! Chop se ho…! Ty…! Neslyšíš...? Ty oprýmkovaný…!”
Bunčuk stavěl do dveří kulomet. Členové Rady se tlačili do houfu jako stádo ovcí. Kolem Bunčuka vlekli kozáci Nazarova, předsedu Rady Vološinova, zezelenalého strachem, a ještě několik lidí.
Za nimi řinčel šavlí brunátný Golubov s rudými skvrnami ve tvářích. Jakýsi člen Rady ho chytil za rukáv:
„Pane plukovníku, Vaše Milosti, a co my?”
„Jsme volní?” vynořila se nad jeho ramenem hladká čiperná tvář jiného.
„Táhněte k čertu!” odbyl ho Golubov. Když došel k Bunčukovi, obrátil se k členům Rady a dupl: „Jděte do… co je mi do vás! No tak...!”
Ještě dlouho zněl sálem jako burácení hromu jeho drsný chraplavý hlas.
Bunčuk přenocoval u matky, a když druhého dne přišla do Novočerkaska zpráva, že Sivers obsadil Rostov, vyžádal si u Golubova dovolení a ráno se tam na koni rozjel.
Dva dni pracoval ve štábu u Siverse, který ho znal, když byl ještě redaktorem „Pravdy zákopů”; občas zašel do Revolučního výboru, ale ani Abramson, ani Anna tam nebyli. Při Siversově štábu byl organizován revoluční tribunál, který se měl tvrdě vypořádat s pochytanými bělogvardějci. Bunčuk tam pracoval celý den — pomáhal soudu, účastnil se prohlídek a příštího dne, když už ani nedoufal, zaběhl ještě do Revolučního výboru. A už na schodech zaslechl Annin známý hlas. Krev se mu nahnala k srdci, když zpomaleným krokem vešel do druhé místnosti, odkud slyšel čísi hlasy a Annin smích.
V místnosti, kde dříve byla posádková správa, převalovala se oblaka tabákového kouře. V koutě u nevelkého dámského psacího stolku psal cosi muž v plášti bez knoflíků, s rozvázanými náušníky u vojenské papachy, a kolem se tlačili vojáci i nevojáci v kožíšcích a zimnících. S…
