2
Nazítří ráno vstoupil rozčilený strážmistr do zemljanky Listnického; po chvilce váhání ohlásil:
„Vaše Blahorodí, kozáci našli dneska ráno v zákopech tyhlety papírky. Je to saframentská věc… Tak jsem vám to přišel hlásit. Abych se do něčeho nedostal.”
„Jaké papírky?” otázal se Listnicki, zvedaje se na lůžku.
Strážmistr mu podal lístky zmačkané v hrsti. Na čtvrtce laciného papíru se zřetelně rýsovala slova rozmnožená na psacím stroji.
Listnicki přečetl jedním dechem:
Proletáři všech zemí, spojte se!
Soudruzi vojáci!
Již dvě léta trvá ta prokletá válka. Již dvě léta strádáte v zákopech a bijete se za zájmy, které jsou vám cizí. Dvě léta je prolévána krev dělníků a rolníků všech zemí. Statisíce zabitých a zmrzačených, statisíce sirotků a vdov — to jsou výsledky této války. Za co vlastně bojujete? Čí zájmy hájíte? Carská vláda poslala do ohně milióny vojáků, aby se zmocnila nových zemí a ujařmila obyvatelstvo těchto zemí tak, jako jsou ujařmováni porobení Poláci a jiné národy. Světoví průmyslníci se nedovedli rozdělit o trhy, kde by mohli odbýt výrobky svých továren a závodů; neshodli se v rozdělení zisků, proto se toto dělení provádí ozbrojenou silou a vy, neuvědomělí lidé, jdete v boji za jejich zájmy na smrt, vraždíte lidi, kteří pracují stejně jako vy. Dost už bylo prolito bratrské krve! Vzpamatuj se, dělný lide! Vašim nepřítelem není rakouský nebo německý voják, podvedený právě tak jako vy, ale váš car, průmyslník a velkostatkář. Proti těm obraťte své pušky. Sbratřete se s německými a rakouskými vojáky. Přes drátěné překážky, kterými Vás oddělili od sebe jako zvěř, podejte si ruce. Vždyť jste bratry v práci, z vašich rukou ještě nezmizely stopy krvavých mozolů práce, vy nemáte, o co byste se dělili.
Pryč se samoděržavím! Pryč s imperialistickou válkou!
Ať žije neochvějná jednota pracujících celého světa!
Při posledních řádcích se Listnicki až zalykal. „Už je to tady! Už to začíná!” pomyslil si pln nenávisti a sklíčen těžkými předtuchami. Spojil se telefonicky s velitelem pluku a hlásil mu, co se přihodilo.
„Jaké máte rozkazy, Vaše Excelence?” otázal se nakonec.
Uprostřed komářího bzukotu a vzdáleného zvonění telefonu padala ze sluchátka generálova úsečná slova:
„Ihned se strážmistrem a s důstojníky od čet provést prohlídku. Všech do jednoho, nevynechat ani důstojníky. Ještě dnes se dotáži v divizním štábu, kdy hodlají vystřídat pluk. Popoženu je. Jestli při prohlídce na něco přijdete, hned mi to oznamte!”
„Domnívám se, že je to práce kulometníků.”
„Myslíte? Ihned nařídím Ignatičovi, aby prohledali své kozáky. Na shledanou!”
Listnicki sezval do zemljanky důstojníky čet a oznámil jim rozkaz velitele pluku.
„Co je to za sprosťáctví!” rozčilil se Merkulov. „Copak se budeme navzájem prohledávat?”
„Vás prvního, Listnicki!” zvolal mladý, bezvousý setník Razdorcev.
„Losujme!”
„Podle abecedy!”
„Pánové, žerty stranou!” přerušil je Listnicki. „Náš staroušek trochu přestřelil. Důstojníci našeho pluku jsou jako žena Caesarova. Měli jsme tu jen jednoho — chorunžího Bunčuka — a ten dezertoval, ale kozáky je třeba prohledat. Zavolejte strážmistra.”
Přišel strážmistr, starší kozák, svatojirský rytíř tří stupňů. Díval se po důstojnících a pokašlával.
„Máš v setnině nějaké podezřelé lidí? Kdo podle tvého rozhodil ty proklamace?” obrátil se k němu Listnicki.
„Takoví lidé u nás nejsou, Vaše Blahorodí,” s přesvědčením odpověděl strážmistr.
„Ale vždyť se proklamace objevily na úseku naší setniny, ne? Byl někdo cizí v zákopech?”
„Nebyl. Od jiné setniny sem nikdo nepřijde.”
„Pojďte, prohlédneme všechny bez rozdílu,” Merkulov mávl rukou a zamířil k východu.
Prohlídka započala. Kozáci se tvářili různě: jedni se nechápavě mračili, druzí ustrašeně pokukovali po důstojnících, kteří se hrabali v ubohých kozáckých svršcích, třetí se ušklibovali. Statný poddůstojník průzkumník se zeptal:
„Řekněte nám, co hledáte? Jestli se stala nějaká krádež, možná že to někdo u někoho viděl.”
Prohlídka byla úplně bezvýsledná. Je…
