POSLEDNÍ NOC CHOWBAR SOCIETY
Kalkata, 25. května 1932
Po všechny ty roky, kdy stál Thomas Carter v čele Sirotčince sv. Patrika, vyučoval literaturu, dějepis i aritmetiku se sebedůvěrou člověka, který ví o všem něco, ale o ničem všechno. Jediný předmět, který své žáky nedokázal řádně naučit, bylo loučení. Každý rok měl před sebou vystrašené i nadšené tváře chovanců, které zákon brzy vzdálí jeho vlivu a ochraně ústavu, jejž řídil. Když je sledoval vycházet ze dveří budovy, v duchu jejich životy přirovnával k nepopsaným knihám, do nichž sám vepsal několik prvních kapitol, ale nikdy se nedozví, jak jejich příběh skončí.
Pod maskou přísného a odměřeného muže, jenž si nepotrpí na citové projevy a okázalá slova, se Thomas Carter více než kdokoli jiný obával toho osudného dne, kdy se jeho nepopsané knihy rozutečou pryč z jeho psacího stolu, dostanou se do cizích rukou a nepoctivá pera do nich začnou psát ponuré doslovy na hony vzdálené snům a očekáváním, s nimiž se jeho žáci vydali na svou osamělou pouť kalkatskými ulicemi.
Ze zkušenosti věděl, že se musí vzdát touhy zjišťovat, jak se jeho studentům vede od chvíle, kdy nad nimi přestal držet ochrannou ruku. Pro Thomase Cartera mělo loučení nahořklou příchuť zklamání, neboť dříve či později se mu potvrdilo, že těm mladým lidem nebyla odepřena jen minulost, ale i budoucnost.
Té horké květnové noci naslouchal Thomas Carter hlasům dětí, jež se linuly z dvorku, kde se konala skromná oslava, a z temnoty své pracovny pozoroval světla města, mihotající se pod klenbou hvězdné oblohy, po níž se k obzoru hnalo hejno černých mraků jako inkoustové skvrny ve sklenici křišťálově čisté vody.
Znovu odmítl pozvání zúčastnit se oslavy a dál v tichosti seděl ve svém křesle. V místnosti nebylo žádné světlo kromě pestrobarevných odlesků z papírových lampionů, kterými Vendela s hochy ověsili stromy na dvoře a fasádu sirotčince, jako by to byla loď připravená na první spuštění na vodu. Na rozloučení bude ještě čas během těch několika dnů, které zbývaly do chvíle, kdy podle zákona bude muset děti navrátit ulicím, z nichž je vysvobodil.
Netrvalo dlouho a na jeho dveře zaklepala Vendela. V poslední době se z toho stal téměř zvyk. Tentokrát ovšem vstoupila, aniž by počkala na odpověď, a zavřela za sebou. Carter pohlédl do její rozesmáté tváře a usmál se.
„Stárneme, Vendelo,“ poznamenal.
„Stárnete vy, Thomasi,“ opravila ho vrchní sestra. „Já zraju. Vážně nechcete přijít na oslavu? Děti by vás moc rády viděly. Říkala jsem jim, že nejste zrovna typ na večírky… ale když mě neposlouchali celé ty roky, rozhodně s tím nezačnou teď.“
Ředitel sirotčince rozsvítil lampičku na svém psacím stole a posunkem Vendele naznačil, aby se posadila.
„Jak dlouho už to spolu táhneme, Vendelo?“ zeptal se.
„Dvaadvacet let,“ odpověděla vrchní sestra. „Tak dlouho jsem nevydržela ani se svým nebožtíkem manželem, ať je mu země lehká.“
Carter se tomu vtípku pousmál.
„A jak jste to takovou dobu mohla vydržet se mnou?“ vyptával se dál. „Nebojte se, dnes je sváteční den a já mám dobrou náladu.“
Vendela pokrčila rameny a vytáhla červenou konfetu, jež jí uvízla ve vlasech.
„Mám ráda děti a taky celkem slušně platíte. Vážně nechcete sejít dolů?“
Carter pomalu zavrtěl hlavou.
„Nechci jim tu oslavu zkazit,“ vysvětloval. „Navíc už nemůžu slyšet ani jeden z těch Benových za vlasy přitažených vtipů.“
„Ben je dnes večer podivuhodně klidný,“ pravila Vendela. „Asi je mu smutno. Kluci už Ianovi předali jeho jízdenku.“
Carter se rozzářil. Členové Chowbar Society (jejíž existence mu přese všechna opatření byla velmi dobře známá) se celé měsíce skládali na lodní lístek do Southamptonu, který chtěli svému kamarádovi dát jako dárek na rozloučenou. Ian už roky mluvil o svém snu studovat medicínu a Carter na Benovo a Isobelino naléhání napsal do několika anglických škol dopisy, v nichž Iana doporučoval pro stipendium. Příslib stipendia přišel z jedné z univerzit už před rokem, ale náklady na cestu do Londýna byly vyšší, než kdokol…
