Než budu pokračovat ve svém vyprávění popisem událostí, které se odehrály o šestnáct let později a jsou pro náš příběh skutečně důležité, musím se nejdříve na chvíli zastavit u jeho hrdinů. Toho dne v květnu 1916 se někteří z nás ještě ani nenarodili a jiným bylo sotva pár dnů. Společné jsme měli jen jedno: Nikdy jsme neměli rodinu ani domov, a právě tato okolnost nás svedla dohromady v Sirotčinci svatého Patrika.
Naučili jsme se přežít bez obojího. Nebo lépe řečeno jsme si vytvořili vlastní rodinu a domov, rodinu, pro niž jsme se sami rozhodli, domov, v němž lži neměly žádné místo. Nikdo z nás nepoznal jiného otce, než byl pan Thomas Carter se svými proslovy o moudrosti skrývající se ve stránkách Dantových a Vergiliových spisů a matkou nám byla sama Kalkata se svými tajemstvím opředenými ulicemi pod hvězdnou oblohou Bengálska.
Pravý původ výstředního jména našeho soukromého klubu znal pravděpodobně pouze Ben, který s ním přišel, ačkoli v nás hlodalo podezření, že si ho vypůjčil ze starého katalogu dovozců z Bombaje. Ať už tomu bylo jakkoli, jakmile vznikla Chowbar Society, ostatní hry v sirotčinci už nám neposkytovaly dostatečně uspokojivé výzvy. V té době už naše prohnanost dosahovala takové úrovně, že se nám dařilo se beztrestně vyplížit z budovy v pozdních nočních hodinách, dlouho po večerce, již nám stanovila ctihodná Vendela. Pak jsme zamířili do našeho přísně tajného hlavního sídla, což byl opuštěný dům, kde údajně strašilo a který stál už několik desetiletí v srdci Černého města, na rohu ulic Cotton Street a Brabourne Road, jen pár bloků od řeky Hooghly.
Po pravdě řečeno, v té barabizně, kterou jsme hrdě překřtili na Půlnoční palác (na počest hodiny, kdy začínaly naše schůze), nikdy nestrašilo. Zvěsti o tom, že se domu zmocnily nadpřirozené síly, vznikly až díky našemu vlastnímu přičinění. Siraj, jeden ze zakládajících členů Chowbar Society, profesionální astmatik a erudovaný odborník na strašidelné historky z celé Kalkaty, přišel s věrohodnou a dostatečně zlovolnou legendou o údajném předchozím nájemci budovy. Díky tomu se našemu tajnému úkrytu vyhýbali všichni potenciální vetřelci.
Sirajova historka pojednávala o starém obchodníkovi, který se v domě zjevoval zahalený do bílého pláště, vznášel se po celém domě s očima žhoucíma jako uhlíky a tesáky vy ceněnými jako vlk a lačnil po duších neopatrných slídilů. Rudé oči a vlčí tesáky byly samozřejmě Benův nápad. Ben beznadějně miloval vymýšlení příběhů, jejichž hrůzyplnost strčila klasiky pana Cartera – Sofokla i krvežíznivého Homéra – do kapsy.
Přes svůj žertovný název byla Chowbar Society klubem stejně vybraným a utajeným jako pánské kluby, jež sídlily v domech postavených v edvardiánském stylu v centru Kalkaty, a soupeřila se svými londýnskými protějšky, kde se se sklenkou brandy v ruce jen tak poflakovali nejvýznačnější Britové. A oč bylo naše sídlo mnohem skromnější, o to šlechetnější byly naše cíle.
Chowbar Society byla založena se dvěma nezpochybnitelnými záměry. Prvním bylo zajistit všem sedmi členům pomoc, ochranu a bezpodmínečnou podporu ostatních, a to za všech okolností, i těch nejnepříznivějších a nejnebezpečnějších. A tím druhým bylo sdílet s ostatními veškeré vědomosti, jichž každý člen nabyl, abychom se tak všichni mohli připravit na den, kdy se naše cesty rozejdou a my budeme muset čelit světu sami.
Každý člen přísahal na své jméno a svou čest (neměli jsme rodiče ani jiné příbuzné, na kterých bychom své přísahy mohli založit), že bude tyto dvě zásady ctít a že bude existenci klubu držet v naprosté tajnosti. Za sedm let fungování Chowbar Society jsme nepřijali ani jediného nového člena. Ne, to bych lhal. Jednu výjimku jsme učinili, ale ještě vám o ní nemohu vyprávět, to bych se předbíhal…
Na světě neexistoval klub, jehož členové by byli soudržnější nebo přikládali větší důležitost své přísaze. Na rozdíl od klubů bohatých gentlemanů z Londýna, členové Chowbar Society neměli domov nebo milované bytosti, ke kterým by se z Půlnočního paláce m…
