Půlnoční palác (Carlos Ruiz Zafón)

Co mohu říci? Jaká slova by mohla vyjádřit smutek, který jsem toho květnového večera spatřil ve tváři svého nejlepšího přítele? Pátrání v Benově minulosti nám uštědřilo krutou lekci a odhalilo odvěkou pravdu, že život je kniha, v níž byste se nikdy neměli vracet k již přečteným kapitolám, že je to cesta, na níž si nikdy nemůžeme zvolit svůj vlastní směr. Ze všeho nejvíce jsem si přál, abych už mohl nasednout na loď, jež mě měla odnést daleko odsud. Ta ovšem odplouvala až následujícího dne. Zbabělost se ve mně svářela s bolestí, již jsem cítil vůči svému kamarádovi, a s hořkou pachutí pravdy.

V tichosti jsme naslouchali vyprávění Aryami Bosé a nikdo z nás se nezmohl na jedinou otázku, ačkoli jich v našich myslích kroužily stovky. Konečně jsme věděli, že naše osudy se protínají v jediném místě, kde nás s příchodem noci čekala nevyhnutelná schůzka. Nádraží Jheeter’s Gate.

Když jsme vyšli ven, poslední paprsky zapadajícího slunce malovaly na temně modré mraky zakrývající bengálské nebe nad námi rudou stuhu. Tváře nám svlažilo mírné mrholení. Vydali jsme se ke kolejím, které skrz západní část Černého města vedly ze zadního dvora domu inženýra Lahawaje Chandry Chattergheeho až k velkolepé nádražní budově na druhém břehu řeky Hooghly.

Vzpomínám si, že chvíli předtím, než jsme vstoupili na kovový most vedoucí přímo do chřtánu Jheeter’s Gate, nás Ben se slzami v očích donutil slíbit, že nikdy za žádných okolností neprozradíme nikomu to, co jsme té noci vyslechli. Přísahal, že pokud se doslechne, že se Sheere od některého z nás dozvěděla pravdu o otci, jehož přelud ji celý život doprovázel, vlastnoručně dotyčného zabije. Všichni jsme mu slíbili, že jeho tajemství zachováme.

Do skládačky našeho příběhu už zbývalo doplnit jen poslední dílek. Čekala nás rozhodující bitva…