Ztracený svět (Michael Crichton)

POSED

„Říkám vám, je to v pořádku,“ odsekl Levine podrážděně.

Potil se ve zničujícím vedru pod hliníkovou stříškou posedu. „Podívejte, dokonce mi ani neprokousl kůži.“ Zvedl ruku. Měl na ní červený půlkruh v místech, kde mu procompsognathus přitiskl zuby na kůži, ale to bylo taky všechno.

„No jo,“ řekl Eddie za jeho zády, „jenže vám trochu krvácí ucho.“

„Nic necítím. Nemůže to být nijak vážné.“

„Ne, vážné to není“‚ souhlasil Eddie a otevřel kufřík s první pomocí. „Ale raději vám to vyčistím.“

„Dal bych přednost tomu,“ vrčel Levine, „kdybych mohl pokračovat ve svých pozorováních.“ Dinosauři se nacházeli sotva čtyři sta metrů od nich a dobře na ně viděl. V klidném poledním vzduchu dokonce slyšel, jak oddechují.

Slyšel, jak oddechují.

Nebo by to alespoň slyšel mohl, kdyby mu tenhle mladík dal pokoj. „Podívejte,“ řekl Levine, „já vím, co tu dělám. Ale vy jste přišel až na konec velmi zajímavého a úspěšného experimentu. Přivolal jsem dinosaury k sobě tím, že jsem napodobil jejich volání.“

„Fakticky?“ podivil se Eddie.

„Ano. Především právě to je zavedlo do pralesa. Takže si sotva můžu myslet, že potřebuju vaši pomoc…“

„Věc je v tom,“ odvětil klidně Eddie, „že máte trochu těch dinosauřích dreků na uchu a taky pár malých ranek. Jenom vám to maličko vyčistím.“

Namočil gázový polštářek v dezinfekci. „Možná to trochu štípne.“

„To nevadí, už jsem zažil jiné… Auuu!“

„Nehýbejte se,“ uklidňoval ho Eddie. „Už jenom chviličku.“

„Je to absolutně k ničemu!“

„Ještě chvilku vydržte a je to. Tak.“ Odtáhl polštářek od ucha.

Levine spatřil na ruce hnědavé místo a slabou červenou šmouhu. Jak předpokládal, zranění bylo směšné. Natáhl ruku a dotkl se ucha. Vůbec ho nebolelo.

Levine zaměřil zrak na pláň a Eddie zase sbalil kufřík s první pomocí.

„Kristepane, tady nahoře je ale vedro!“ postěžoval si.

„Ano,“ souhlasil Levine a pokrčil rameny.

„Přijela Sarah Hardingová a myslím, že ji dovezli do trajleru. Nechcete se teď vrátit?“

„Nechápu proč,“ odsekl Levine.

„Jenom mě napadlo, že byste se s ní třeba chtěl pozdravit nebo tak,“ řekl Eddie.

„Moje práce je tady,“ odvětil Levine. Odvrátil se a zvedl si k očím dalekohled.

„Tak tedy,“ řekl Eddie. „Nechcete se vrátit?“

„To mě ani ve snu nenapadlo,“ odpověděl Levine hledící do dalekohledu. „Ani za milion roků. Ani za šedesát pět milionů roků!“