UVNITŘ BUDOVY
Dvoukřídlé široké létací skleněné dveře zpředu hlavní budovy vedly do setmělé haly. Sklo měly poškrábané a špinavé, chromované kliky poskvrněné rzí. Nedalo se přehlédnout, že prach, špína a uschlé listí přede dveřmi bylo shrnuté ve dvou stejných obloucích.
„Tyhle dveře někdo nedávno otevřel,“ řekl Eddie.
„Ano,“ přitakal Thorne. „Někdo, kdo měl na nohou boty značky Asolo.“ Otevřel dveře. „Jdeme?“
Vstoupili do budovy. Vzduch uvnitř byl horký a nezčeřený a páchl. Hala byla malá a nezanechala v člověku žádný omračující dojem. Recepční pult přímo před nimi kdysi pokrývala šedivá látka, nyní porostlá čímsi tmavým a podobným lišejníku. Na stěně za recepcí byl nápis z chromovaných písmen tvrdící „My tvoříme budoucnost“, avšak šlahouny divoké révy nápis zčásti zakrývaly. Koberec pokrývala plíseň a vyrůstaly z něj jakési houby. Napravo vzadu spatřili čekárnu opatřenou konferenčním stolkem a dvěma dlouhými pohovkami.
První z pohovek byla potřísněna povlakem hnědavé plísně, druhou pokrývala plastiková folie. Vedle téhle pohovky se válelo to, co zbylo z Levinova zeleného batohu, látka byla na několika místech nadranc rozervaná. Na konferenčním stolku ležely dva prázdné plastikové pohárky, satelitní telefon, dvoje zablácené turistické šortky a několik zmuchlaných obalů od sladkých tyčinek. Jak se přiblížili, rychle se odplazil světle zelený had.
„Takže tohle je ta budova InGenu?“ řekl Thorne hledící na znak na stěně.
„Určitě,“ souhlasil Malcolm.
Eddie se sehnul nad zbytky Levinova batohu a prsty přejel místa, kde byla látka roztrhaná. Z batohu vyskočila veliká krysa.
„Kristepane!“
Krysa prchala s kvikotem pryč. Eddie opatrně nahlédl do batohu. „Nemyslím, že by někdo měl chuť dojídat zbytek těch tyčinek,“ řekl. Obrátil se ke kupce šatstva. „Odsud dostáváte ten signál?“ Některé části oděvů určených pro expedici totiž měly našité mikrosenzory.
„Ne,“ odvětil Thorne a nasměroval svůj přenosný přijímač. „Chytám signál, ale… zdá se, že přichází odtamtud.“
Ukázal na řadu kovových dveří za pultem recepce, vedoucích dovnitř do budovy. Dveře byly kdysi zavřené a zamčené zarezlými visacími zámky. Nyní však ležely polámané zámky na podlaze.
„Pojďme pro něj,“ řekl Eddie a zamířil ke dveřím. „Jaký had myslíte, že to byl?“
„To já nevím.“
„Byl jedovatý?“
„Nevím.“
Dveře se otevřely s hlasitým zaskřípěním. Tři muži zjistili, že se nacházejí v holé chodbě s vytlučenými okny podél jedné stěny, a s uschlým listím a střepy na podlaze. Stěny měla špinavé a na několika místech potřísněné temnými skvrnami čehosi, co vypadalo jako krev. Všimli si, že z chodby vychází několik dalších dveří. Žádné se nezdály zamčené.
Z trhlin v podlaze pokryté kdysi kobercem bujela zeleň. Poblíž oken, kde byl dostatek světla, šlahouny divoké révy hustě zakrývaly popraskané stěny. Další šlahouny visely dolů ze stropu. Thorne spolu s ostatními mířil chodbou. Ticho tu narušovaly jen jejich kroky drtící uschlé listí.
„Sílí,“ zhodnotil Thorne s pohledem na svůj přijímač. „Určitě je někde v téhle budově.“
Thorne otevřel první dveře, k nimž dorazil, a spatřil prázdnou kancelář: pracovní stůl a židli, mapu ostrova na stěně. Stolní lampu, kterou převrhly révové šlahouny svou tíhou. Počítačový monitor pokrytý vrstvou plísně. Na vzdálenějším konci místnosti špinavá okna cedila dovnitř trochu světla.
Vrátil se na chodbu a přešli k druhým dveřím. Spatřili téměř stejnou kancelář: podobný stůl a židli, podobné okno na konci místnosti.
„To vypadá,“ zavrčel Eddie, „jako že jsme v nějaké správní budově.“
Thorne se vydal dál. Otevřel třetí dveře a pak čtvrté. Samé kanceláře.
Pak Thorne otevřel páté dveře a zarazil se.
Byla to zasedačka, zaneřáděná listím a špínou. Na dlouhém dřevěném stole upřed místnosti se válely zvířecí výkaly. Okno na konci zasedačky bylo zaprášené. Thorna přitahovala veliká mapa, která pokrývala celou jednu stěnu. Do mapy byly zapíchané špendlíky s různobarevnými hlavičkami. Eddie vešel dovnitř a zamračil se.
Pod mapou stála skříňka se…
