V.
V páchnoucím baráku byla tma. Už dlouho se večer nesvítilo. „509." zašeptal Berger. „Chce s tebou mluvit Lohmann.“
„Už je to tak daleko?"
„Ještě ne!"
509 se došmátral úzkými uličkami k palandě, u níž slabě prosvítal obdélník okna. „Lohmanne?"
Něco zaharašilo. „Berger je tu taky?" zeptal se Lohmann.
„Ne."
„Přiveď ho."
„Proč?"
„Přiveď ho!"
509 šmátral zpátky. Létaly za ním kletby. Zakopával o těla ležící v uličkách. Kdosi se mu zakousl do lýtka. Tloukl do něčí hlavy, až zuby povolily.
Za několik minut se vrátil s Bergerem. „Jsme tady. Co nám chceš?"
„Tady máš!" Lohmann vztáhl ruku.
„Co?" zeptal se 509.
„Drž svou ruku pod mou. Otevři ji. Opatrně."
509 ucítil vyhublou Lohmanovu pěst. Byla suchá jako hadí kůže. Pomalu se otvírala. Do ruky 509 spadlo něco malého a těžkého. „Máš to?"
„Ano. Co to je? To je -"
„Ano," zašeptal Lohmann. „Můj zub."
„Cože?" Berger se přitáhl blíž. „Kdo to udělal?"
Lohmann se začal pochechtávat. Téměř bezhlasým, příšerným smíchem. „Já."
„Ty? A jak?"
Cítili usmíření umírajícího. Vypadal dětinsky pyšně a zcela vyrovnaně. „Hřebíkem. Za dvě hodiny. Obyčejným hřebíkem. Našel jsem ho a vydloubal jsem jím zub."
„Kde máš ten hřebík?"
Lohmann sáhl vedle sebe a podal jej Bergerovi. Berger jej zvedl k oknu a pak ohmatával. „Samá špína a rez. Krvácelo to?"
Lohmann se opět zasmál. „Bergere," řekl, „já už můžu riskovat otravu krve."
„Počkej." Berger něco hledal v kapse. „Nemáte někdo zápalku?"
Zápalky byly vzácností. „Já nemám," odpověděl 509.
„Tady máš," ozval se někdo z prostřední pryčny.
Berger škrtl. Zápalka vzplanula. Berger a 509 měli zavřené oči. aby nebyli oslněni. Získali tak několik vteřin, o které dřív uvidí. „Otevři ústa," řekl Berger. Lohmann na něho zíral. „Neblázni." zašeptal. „To zlato prodejte."
„Otevři ústa."
Lohmannovým obličejem se kmitalo cosi, co snad mělo být úsměvem. „Dej mi pokoj. Jsem rád, že jsem vás oba ještě uviděl při světle."
„ Potřu ti to jodem. Dojdu si pro lahvičku."
Berger dal zápalku 509 a tápal ke své pryčně. „Zhasni to!" zakrákoral někdo.
„Nekecej!" odpověděl člověk, který dal před chvílí zápalku.
„Zhasni to!" zaskuhral hlas znovu. „Chceš, aby nás stráže postřílely?"
509 se postavil tak, aby sehnutým tělem stínil zápalku ode zdi. Muž z prostřední pryčny přidržoval na okně pokrývku a 509 zacláněl plamínek ze strany svou blůzou. Lohmann měl docela jasné oči. Až příliš jasné. 509 pohlédl na zbytek zápalky, který ještě nedohořel, pak na Lohmanna a pomyslel si, že zná Lohmanna sedm let, a uvědomil si, že tentokrát jej vidí naposledy naživu. Viděl příliš mnoho takových obličejů, aby to nepoznal.
Cítil, jak mu plamínek spaluje prsty, ale držel zápalku, jak jen nejdéle dokázal. Slyšel přicházet Bergera. Pak se náhle udělala tma, jako by oslepl. „Máš ještě zápalku?" zeptal se člověka na prostřední pryčně.
„Tu máš." muž mu jednu podával. „Poslední."
Poslední, pomyslel si 509. Patnáct vteřin světla. Patnáct vteřin pro těch pětačtyřicet let. která se ještě nazývají Lohmann. Posledních patnáct vteřin.
Malý. mihotavý kruh. „Zhasni to, hergot! Vyrazte mu toz ruky!"
„Blbče! Vždyť to ty mrchy nemůžou vidět."
509 podržel zápalku níž. Berger stál vedle něho s lahvičkou jodu v ruce. „Otevři ús-" Zarazil se. I on teď spatřil Lohmanna zřetelně. Docela zbytečně šel pro jód. Koneckonců, šel taky proto, aby vůbec něco udělal. Pomalu zastrkoval lahvičku do kapsy. Lohmann na něho hleděl klidně, bez jediného mrknutí. 509 se odvrátil. Otevřel ruku a viděl, jak se v ní zaleskla zlatá hrudka. Pak pohlédl znovu na Lohmanna. Plamínek mu připaloval prsty. Z boku ho nějaký stín udeřil po paži. Světlo zhaslo.
„Dobrou noc, Lohmanne," řekl 509.
„Zastavím se u tebe ještě později," dodal Berger.
„Není třeba." zašeptal Lohmann. „Teď už - to půjde lehko -"
„Třeba seženeme ještě pár zápalek."
Lohmann už neodpověděl.