„Kdo z vás je 509?" zeptal se Goldstein.
„Proč?"
„Byl jsem sem přeložen."
Byl večer a Goldstein přišel do malého tábora spolu s dvanácti jinými. „Posílá mě Lewinsky," řekl Bergerovi.
„Jsi u nás v baráku?"
„Ne. V baráku 21. V tom spěchu to jinak nešlo. Později to půjde nějak změnit. Byl nejvyšší čas, abych se ztratil. Kde je 509?"
„509 už neexistuje."
Goldstein vzhlédl. „Mrtvý, nebo schovaný?"
Berger váhal. „Tomu můžeš věřit," řekl 509, který seděl vedle něho. „Lewinsky o něm mluvil, když tu posledně byl." Otočil se ke Goldsteinovi. „Teď se jmenuju Flormann. Co je nového? Dlouho jsme od vás nic neslyšeli."
„Dlouho? Dva dny."
„To je dlouho. Co je nového? Pojď sem. Tady nás nikdo neuslyší."
Sedli si stranou od ostatních. „Včera v noci jsme chytli v šestém bloku na našem rádiu zprávy. Anglické. Bylo špatně slyšet, moc poruch: ale docela jasně jsme zaslechli, že Rusové už ostřelují Berlín."
„Berlín?“
„Ano -"
„A Američani a Angličani?"
„Nic nového jsme neslyšeli. Bylo plno poruch a museli jsme si dávat pozor. Porúří je obklíčeno a jsou daleko za Rýnem, to je jisté."
509 hleděl zamyšleně na ostnatý drát. za nímž pod těžkými dešťovými mraky plál pruh červánků. „Jak to jde všechno pomalu -"
„Pomalu? Tomu říkáš pomalu? Během jednoho roku byla německá vojska zahnána z Ruska až k Berlínu a z Afriky až k Ruhru - a tomu ty říkáš pomalu?"
509 zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel. Pro nás tady je to pomalu. Najednou! Nechápeš to? Jsem tu mnoho let - ale tohle jaro mi připadá nejdelší ze všech. Přichází tak pomalu, protože se tak těžko čeká."
„Chápu." Goldstein se usmíval. Zuby se mu křídově odrážely od zšedlého obličeje. „To znám. Zvláště v noci. Když nemůžeš spát a nemáš dost vzduchu -" Jeho oči se neusmívaly. Zůstaly bezvýrazné a olověně šedé. „Jde to zatraceně pomalu, když se to tak vezme."
„Ano, tak jsem to myslel. Před několika týdny jsme ještě nic nevěděli. A teď už se zdá, že to jde všechno pomalu: zvláštní, jak se to změní, když má člověk naději. A čeká. A bojí se. že by ještě mohl zahynout."
509 myslel na Handkeho. Nebyl ještě docela v bezpečí. Záměna by byla celkem stačila, kdyby Handke osobně neznal 509. Byl by se prosté stal oním mrtvým, který byl zapsán jako 509. Teď byl úředně mrtev a jmenoval se Flormann. ale dosud ještě pobýval v malém táboře. Nic jiného nešlo udělat, už to bylo hodně, že blockältester z baráku 20, kde Flormann zemřel, se na podvodu podílel. 509 si musel dávat pozor, aby ho Handke nezahlédl. Taky si musel dávat pozor, aby ho neprozradil někdo jiný. Kromě toho tu byl ještě Weber, který ho mohl při nenadálé prohlídce poznat.
„Přišel jsi sám?" otázal se Goldsteina.
„Ne. Poslali se mnou ještě dva jiné."
„Přijdou ještě další?"
„Asi. Ale ne úředně jako přeložení. Máme tam ukryto dobrých padesát až šedesát lidí."
„Jak jich dokážete tolik schovat?"
„Každou noc střídají baráky. Spí jinde."
„A když je esesáci předvolají k bráně? Nebo do písárny?"
„Tak nejdou."
„Cože?"
„Nejdou tam," opakoval Goldstein. Viděl, že 509 se udiveně napřímil. „Esesáci už nemají tak přesný přehled," vysvětloval. „Zmatek se už několik týdnů stále zvětšuje. Napomáhali jsme tomu, jak jsme mohli. Když někoho hledají, řekne se, že byl poslán na velitelství, nebo se prostě nedá najít."
„A co esesáci? Nepřijdou si pro ně?"
Goldsteinovi se zablýskly zuby. „Nijak moc rádi už nechodí. A když, tak ve skupinách a ozbrojeni. Nebezpečná je jenom ta skupina, v níž je Niemann, Breuer a Steinbrenner."
509 chvíli mlčel. To, co právě slyšel, bylo skoro neuvěřitelné.
„Odkdy je to tak?" zeptal se pak.
„Už asi týden. Každý den se něco změní."
„Myslíš, že mají esesáci strach?"
„Zdá se. Najednou si uvědomili, že jsou nás tisíce. A vědí, jak to vypadá s válkou."
„Takže vy prostě neposloucháte?" 509 to pořád nemohl pochopit.
„Ale ano, posloucháme. Jenže děláme všecko pomaloučku, protahujeme to a sabotujeme, co se dá. Esesáci jich přesto ještě pořád dost seberou. Všechny zachránit nemůžeme."
Goldstein vstal. „Musím se jít…
