Doktor Ephraim Berger byl malý mužík se svislými rameny a úplně holou, vejčitou hlavou. Měl zanícené a uslzené oči.
„Město hoří," řekl. když vešel.
509 se napřímil. ,-Co tomu říkají tam na druhé straně?"
„Nevím."
„Jak to? Přece jsi musel něco slyšet."
„Ne," odpověděl Berger unaveně. „Přestali spalovat, jakmile začal poplach."
„Proč?"
„Jak to mám vědět? Prostě přišel rozkaz a bylo to."
„A co esesáci? Viděls je?"
„Ne."
Berger procházel řadami pryčen dozadu, 509 se za ním díval. Čekal na Bergera, aby si s ním promluvil, a Berger se teď tvářil právě tak lhostejně jako ostatní. Tomu nerozuměl. „Nechceš jít ven?" zeptal se Buchera.
„Nechci."
Bucherovi bylo pětadvacet a byl už sedm roků v táboře. Jeho otec byl redaktorem levicových novin, což stačilo, aby syna zavřeli. Jestli se odtud dostane, může žít ještě čtyřicet let. pomyslel si 509. Čtyřicet i padesát. Zato mně už je padesát. Z kapsy vytáhl dřívko a začal je žvýkat. Proč o tom najednou přemýšlím? ptal se sám sebe.
Berger se vrátil. „Chce s tebou mluvit Lohmann."
Lohmann ležel v zadní části baráku na dolním lůžku bez slámy. Chtěl to tak sám. Trpěl těžkou úplavicí a nebyl už schopen vstát. Domníval se, že se takhle aspoň lip zachová čistota. Nezachovala se. Na to ale byli už všichni zvyklí. Téměř každý trpěl větším nebo menším průjmem. Pro Lohmanna to byla muka. Byl v posledním tažení a při každém záchvatu střevních křečí se omlouval. Měl tak popelavý obličej, že vypadal jako vykrvácený černoch. Pohnul rukou a 509 se nad ním sklonil. Lohmannovi se žlutě leskly oční bulvy. „Vidíš to?" zašeptal a otevřel široce ústa.
„Co?“ 509 hleděl na zmodralé patro.
„Vpravo vzadu - je tam zlatá korunka."
Lohmann otočil hlavu k úzkému oknu. Z té strany svítilo slunce a do baráku odtud vnikalo slabé, růžové světlo. „Ano." řekl 509. „Vidím ji." Neviděl ji.
„Stáhněte ji."
„Cože?"
„Stáhněte ji!" zašeptal Lohmann netrpělivě.
509 pohlédl na Bergera. Berger zavrtěl hlavou.
„Vždyť sedí pevně." řekl 509.
„Tak vytrhněte zub. Ten moc pevně nesedí. Berger to umí. Vždyť to dělá v krematoriu. Když jste dva, tak vám to půjde snadnějc."
„Proč vůbec chceš, abychom ti ho vytrhli?"
Lohmann zvedl víčka a zase je pomalu spustil. Vypadala jako želví. Nebyly už na nich řasy. „Vždyť to víte sami. Je to zlato. A za zlato koupíte jídlo. Lebenthal vám korunku vymění."
509 neodpověděl. Směňovat zlatou korunku bylo riskantní. Při příchodu do tábora se všechny sepisovaly a později v krematoriu vytahovaly a sbíraly. Kdyby esesáci zjistili, že chybí korunka, která byla na soupisce, popohnali by k odpovědnosti celý barák. Nikdo by nedostal jíst. dokud by nebyla korunka odevzdána. Toho. u koho by ji našli, by oběsili.
„Tak ji vytáhněte!" sípal Lohmann. „Půjde to lehko. Kleštěmi. Nebo postačí kus drátu.
„Nemáme kleště."
„Tak drátem. Ohněte na to kus drátu."
„Nemáme ani drát."
Lohmann zavřel oči. Byl vyčerpán. Rty se mu pohybovaly, ale slova už nevycházela. Tělo bylo nehybné a zcela ploché, jen zčernalé, okoralé rty se ještě vraštily - skomírající záchvěv života. do něhož jako olovo vtékal klid.
509 se napřímil a podíval se na Bergera. Lohmann jim nemohl vidět do obličeje; zakrývaly je pelestě horních lůžek. ,Jak to s ním vypadá?"
„Už je na všechno pozdě."
509 pokývl hlavou. Tohleto viděl už tak často, že ho to příliš nedojímalo. Slunce šikmo dopadalo na pět lidí. kteří podobni vyzáblým opicím dřepěli na horní pryčně. „Už brzy dodělá?" zeptal se jeden z nich; škrábal se v podpaží a zíval.
„Proč?"
„Dostaneme jeho pryčnu. Kaiser a já."
„Však se jí dočkáš."
509 se na okamžik zahleděl do tetelivého světla, jež jako by nepatřilo k smrduté místnosti. Muž. který se ptal, měl kůži jako leopard; byla hustě posetá černými skvrnami. Jedl shnilou slámu. O několik pryčen dál se dva hádali vysokými, ječivými hlasy. Bylo slyšet chabé údery.
509 ucítil slabé škubnutí na noze; Lohmann jej zatahal za nohavici. Znovu se k němu naklonil. „Vytrhněte ho!" zašeptal Lohmann.
509 se posadil na pelest. „Nic za tu korunku nevyměníme. Je to moc riskantní. Nikdo to nebude chtít riskovat."
Lohmannovi se třásly rty. „Nesmějí ji dostat," vyrazil namáhavě, „Tuhletu ne!„ Zaplatil jsem za ni pětačtyřicet marek. V devětadvacátém. Tuhle ne! Vytrhněte ten zub!"
Náhle se celý zkroutil a zaúpěl. Na obličeji se mu stahovala kůže jen kolem očí a rtů - ostatní svalstvo, jímž by se mohla bolest projevit, zmizelo.
Po chvíli se natáhl. Z prsou se mu s vytlačeným vzduchem vydralo žalostné zaúpění. „Nic si z toho nedělej," řekl mu Berger. „Máme tu ještě krapet vody. To nic. Uklidíme to."
Lohmann chvilku ležel tiše. „Slibte mi, že ho vytrhnete-než mě odvezou," zašeptal pak. „Až chcípnu. Pak to přece půjde."
„Dobrá," řekl 509. „Nezapsali ji, když jsi přišel?"
„Ne. Slibte mi to! Určitě!"
Lohmannovy oči pohasly a uklidnily se. „Co to bylo – před chvílí - venku?"
„Pumy,“ řekl Berger. „Bombardovali město. Poprvé. Americká letadla."
„Ach -"
„Ano," řekl Berger tiše a tvrdě. „Už se to blíží. Budeš pomstěn, Lohmanne!"
509 rychle vzhlédl. Berger ještě stál a 509 mu neviděl do obličeje. Viděl jen jeho ruce. Otvíraly se a svíraly, jako by rdousily neviditelné hrdlo a pouštěly je a znovu rdousily.
Lohmann ležel tiše. Opět zavřel oči a těžce dýchal. 509 si pomyslel, že asi ani nerozuměl, co mu Berger říkal. Vstal. „Umřel?" zeptal se muž na horní pryčně. Ještě pořád se drbal. Ostatní čtyři dřepěli vedle něho jako bez ducha. Civěli do prázdna.
„Ne."
509 se otočil k Bergerovi. „Proč jsi mu to říkal?"
Bergerovi škublo ve tváři. „Proto! Nechápeš to?"
Sluneční světlo zalilo jeho vejčitou hlavu růžovým oparem. Ve zkaženém, zhoustlém vzduchu to vypadalo, jako by se vypařoval. Oči se mu třpytily. Měl je zality slzami, ale to míval skoro pořád; trpěl chronickým zánětem. 509 se domýšlel, proč to Berger říkal. Ale jakou mělo být umírajícímu útěchou, že se dověděl o bombardování? Jen mu to ještě může ztížit konec. Pozoroval, jak se na břidlicově zbarvené oko jednoho z bezduchých na horní pryčně posadila moucha. Muž nepohnul víčky. Třeba to pro něho přece jen znamenalo útěchu, pomyslel si 509. Třeba to byla pro umírajícího člověka jediná útěcha.
Berger se otočil a sunul se úzkou uličkou zpátky. Musel překračovat lidi. kteří leželi na podlaze. Vypadalo to. jako když čáp kráčí močálem. 509 šel za ním.
„Bergere!" zašeptal, když vyšli z uličky.
Berger se zastavil: 509 se náhle nedostávalo dechu. „Opravdu tomu věříš?"
„Čemu?"
509 se nemohl odhodlat, aby to opakoval. Zdálo se mu, že se to tím rozplyne.
„Tomu, cos říkal Lohmannovi."
Berger se na něho podíval. „Ne." řekl.
„Ne?"
„Ne. Nevěřím tomu."
„Ale -" 509 se opřel o palandu. „Proč jsi to tedy říkal?"
„Říkal jsem to kvůli Lohmannovi. Já tomu ale nevěřím. Nikdo z nás nebude pomstěn. nikdo - nikdo - nikdo -"
„A co město? Vždyť město hoří."
„Město hoří. Mnoho měst už hořelo. To nic neznamená, vůbec nic -"
„Nic! Nic!" šeptal Berger naléhavě a zoufale jako člověk, který podlehl fantastické naději a vzápětí ji zase pohřbil. Bledá lebka se kývala a ze zarudlých očí se řinuly slzy. „Hoří nějaké městečko. Co to má společného s námi? Nic! Nic se nezmění. Nic!"
„Pár nás postřílejí." ozval se se země Ahasver.
„Zavři kušnu!" vykřikl opět známý hlas ze tmy.
„Zavřete konečně ty zatracené, proklaté rypáky!"
509 dřepěl na svém místě u stěny. Nad jeho hlavou bylo jedno z mála oken, jež barák měl. Bylo úzké a vysoko posazené a v tuto dobu jím proniklo trochu slunce. Světlo dopadalo až na třetí řadu pryčen; za ní byla místnost v ustavičné tmě. Barák byl postaven teprve před rokem. 509 ho pomáhal stavět; tenkrát byl ještě sám v pracovním táboře. Byl to starý dřevěný barák ze zrušeného koncentračního tábora v Polsku. Na nádraží ve městě došly jednou čtyři, rozebrané, na náklaďácích byly dopraveny do tábora, kde je postavili. Páchly štěnicemi, strachem, špínou a smrtí. Vznikl z nich malý tábor. Nejbližší transport práce neschopných. umírajících vězňů z východu byl sem nahnán a ponechán osudu. Trvalo jen několik dní, než odtud celý transport zase vyházeli. Pak se sem už umísťovali nemocní, mrzáci a práce neschopní a malý tábor byl tomuto účelu ponechán.
Slunce vrhalo na stěnu vpravo od okna zkreslený čtyřúhelník světla. Bylo v něm vidět vybledlé nápisy a jména. Napsali je tam bývalí obyvatelé baráku v Polsku a východním Německu. Byly naškrábány na dřevu tužkou nebo vyryty kousky drátu a hřebíky.
509 jich znal celou řadu. Věděl už. že v rohu čtyřúhelníku právě teď vystoupí ze tmy jméno zarámované hlubokými vrypy – Chaim Wolf. 1941. Chaim Wolf je tam asi napsal, když poznal, že musí zemřít, a obtáhl je, aby k němu nemohlo přibýt jméno někoho z jeho rodiny. Chtěl, aby to tak zůstalo jednou provždy, aby to byl jen on a aby zůstal sám. Chaim Wolf. 1941. těsně okolo ostrá čára, aby se nedalo připsat další jméno: - otec, zapřísahající naposled osud v naději, že by se jeho synové mohli zachránit. Ale těsně pod čarou, jako by se jí chtěla pevně zachytit, byla dvě další jména:
Ruben Wolf a Moische Wolf. První kostrbatým, nemotorným školáckým písmem; druhé skloněným a uhlazeným, rezignovaným a bez síly. Jiná ruka vedle napsala: Všichni šli do plynu.
Stranou pod tím bylo přes suk ve stěně vyryto hřebíkem: Jos Meyer, a k tomu: Lt. d. R. EK l & 2. Znamenalo to: Joseph Meyer, poručík v záloze, nositel Železného kříže první a druhé třídy. Meyer na to zřejmě nemohl zapomenout. Otravovalo mu to určitě i poslední dny. V první světové válce byl na frontě: byl důstojníkem a dostal vyznamenání; protože byl žid- musel pro ně vykonat dvakrát víc než druzí. A protože byl žid, proto ho taky později zavřeli a zničili jako obtížný hmyz. Byl nezvratně přesvědčený, že vzhledem k jeho válečným zásluhám se mu děje větší křivda než ostatním. Mýlil se. O to hůř se mu umíralo. Křivda nevězela v písmenech, která připojil ke svému jménu. V těch byla pouze zvětralá ironie.
Obdélník slunečního světla klouzal pomalu dál. Chaim, Ruben a Moische Wolfovi, o něž zavadil jen cípem, zmizeli opět ve tmě. Zato se vynořily na světlo dva nové nápisy. První pozůstával jenom ze dvou písmen: F. M. Ten, kdo je sem vyškrábal hřebíkem, si už na sobě nezakládal tak jako poručík Meyer. Ani na vlastním jménu mu skoro nezáleželo; přesto však nechtěl zmizet docela beze stopy. Pod nimi se ale objevilo zase celé jméno. Tužkou tu bylo napsáno: Tevje Liebesch a rodina. A vedle, už ne tak pečlivě, počátek kaddiše: Jis gadal . . .
509 věděl, že za pár minut světlo dosáhne na další, zpola smazaný nápis: „Pište Leah Sand - New York -" Ulice už nešla přečíst, pak tam bylo: „Tatín -." pak prohnilé místo ve dřevě a dál: „mrtev. Hledejte Lea." Leo asi vyvázl; stejně byl nápis zbytečný. Nikdo z obyvatel baráku neměl příležitost podat zprávu Leah Sandové do New Yorku. Nikdo odtud nevyšel živ.
509 civěl nepřítomně na stěnu. Když tady v baráku lehával ještě Polák Silber se střevním krvácením, říkávali jí zeď nářku. Znal i většinu jmen zpaměti, a dokonce uzavíral sázky na to, které z nich nejdřív ozáří slunce. Silber zakrátko zemřel; za slunečních dnů se však jména dál probouzela na pár minut k přízračnému životu a pak se opět ponořovala do tmy. V létě, když stávalo slunce výš, bývalo vidět další, vyškrábaná níže, a v zimě se obdélník posunoval víc nahoru. A bylo tu i mnoho dalších, ruských, polských, jež zůstala navždy neviditelná, protože na tahleta světlo nikdy nedopadlo. Barák byl postaven v takovém spěchu, že se esesáci ani nestačili postarat o to, aby byly stěny ohoblovány. Obyvatelé baráku se o to teprv nestarali, zvláště ne o nápisy na místech, jež byla ve tmě. Nikdo se je ani nepokoušel rozluštit. Kdo by taky pošetile obětoval drahocennou zápalku jenom proto, aby byl pak ještě zoufalejší.
509 se odvrátil; nechtěl to teď vidět. Náhle se cítil podivně osamělý, jako by se mu ostatní čímsi neznámým odcizili a jako by si přestali rozumět. Chvíli ještě váhal; ale pak už to nevydržel. Dotápal ke dveřím a vylezl zase ven. Měl teď na sobě jen vlastní hadry a začalo ho zábst. Venku se narovnal, opřel se o zeď baráku a zadíval se na město. Ani nevěděl proč, - ale už nechtěl dřepět na všech čtyřech jako před chvílí, chtěl stát. Stráže z věží malého tábora se dosud nevrátily. Na této straně nebyl dozor tak přísný; kdo sotva chodil, ten už by těžko uprchl. 509 stál u pravého rohu baráku. Odsud se tábor svažoval z kopce a tak bylo z tohoto místa vidět nejenom na město, ale i na kasárna SS. Stála vně ostnatého drátu, za řadou dosud holých stromů. Před nimi pobíhalo několik esesáků. Jiní stáli v hloučcích, zřejmě rozčileni, a dívali se dolů na město. Po cestě do kopce uháněl velký, šedý automobil. Zastavil před bytem velitele tábora, který byl kousek stranou od kasáren. Neubauer už stál venku; ihned nasedl a vůz vyrazil. 509 věděl ještě z dob, kdy býval v pracovním táboře, že velitel má ve městě dům, kde bydlela jeho rodina. Pozorně se zadíval za vozem. Přitom přeslechl, že někdo potichu přichází po cestě mezi baráky. Byl to Handke. blockältester baráku 22. zavalitý chlapík, který se na svých gumových podrážkách neustále plížil někde kolem. Měl zelený trojúhelník zločinců. Býval neškodný, ale když ho popadla zuřivost, tak často někoho bitím až zmrzačil.
Loudavě se blížil. 509 ho zahlédl a mohl by ještě zmizet, ale neudělal to.
„Co tu děláš?"
„Nic."
„Nic, co?" Handke plivl 509 pod nohy. „Hovňousi jeden! Už si asi něco představuješ, co?" Povytáhl obočí, plavé jako len. „Ale nic si nenamlouvej! Odtud se vy nedostanete! Vás politické parchanty přeženou všechny nejdřív komínem."
Znova si odplivl a odcházel zpátky. 509 zadržel dech. V hlavě mu na okamžik zavlála černá záclona. Handke ho nemohl vystát a 509 se mu obvykle raději vyhnul. Tentokrát zůstal stát. Díval seza ním, dokud Handke nezmizel za záchody. Výhrůžka ho nezalekla; výhrůžky byly v táboře na denním pořádku. Přemýšlel jenom, co za tím vězí. Handke taky zřejmě něco cítil. Jinak by to neříkal. Možná že dokonce zaslechl něco naproti u SS. 509 zhluboka dýchal. Přece jen tedy nebyl takový pošetilec.
Znovu pohlédl na město. Po střechách se válel hustý dým.
Zvonění hasičských aut sem doléhalo jen slabé. Od nádraží zazníval nepřetržitý praskot, jako by tam vybuchovalo střelivo. Vůz velitele tábora vzal dole v kopci zatáčku tak rychle, že dostal smyk. 509 to viděl a v tu chvíli se mu obličej zpitvořil smíchem. Smál se, tiše, křečovitě a dlouho, nepamatoval se. kdy se smál naposled, nemohl přestat, byl to neradostný smích, smál se a opatrně se ohlížel a zvedl slaboučkou ruku a zaťal ji v pěst a smál se, až ho srazil k zemi záchvat kašle.
