Celá e-kniha Jiskra života ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
„O jeden den déle," řekl 509.
Lewinsky uvažoval. „Nevěřím, že to udělá," řekl pak. „Co by z toho pro sebe vyzískal?"
509 pokrčil rameny. „Nic. Jenže když sežene něco k pití, je nevypočitatelný. Nebo když ho chytne rapl."
„Musíme ho odstranit." Lewinsky se opět zamyslel. „V tuto chvíli nemůžeme proti němu nic moc podniknout. Něco je ve vzduchu. Esesáci probírají seznamy; jdou po jménech. Koho můžeme, toho necháváme zmizet v lazaretu. Co nevidět vám sem budeme muset taky propašovat pár lidí. Půjde to, ne?"
„Ano. Když pro ně seženete jídlo."
„Samozřejmě. Ale ještě něco. Musíme teď počítat s tím, že budou u nás šťáry a kontroly. Mohli byste schovat pár věcí?"
„Jak velkých?"
„Tak velkých -" Lewinsky se ohlédl. Dřepěli ve tmě za barákem. Nebylo vidět nic než klopýtající zástup musulmanů, vlekoucích se k latríně. „Tak velkých jako třeba revolver -"
509 prudce vdechl. „Revolver?"
„Ano."
509 okamžik mlčel. „Pod mou pryčnou je v podlaze díra." Řekl pak potichu a spěšně. „Prkna kolem ní jsou uvolněná. Šlo by tam ukrýt víc než jeden revolver. Lehko. Tady nebývají prohlídky."
Neuvědomil si, že mluví jako někdo, kdo chce druhého přemluvit; ne jako někdo, kdo je sám přemlouván, aby na sebe vzal riziko. „Máš ho u sebe?" zeptal se.
„Mám."
„Dej ho sem."
Lewinsky se ještě jednou ohlédl. „Víš, co to znamená?"
„Ano, ovšem," odpověděl netrpělivě 509.
„Těžko jsme ho získávali. Museli jsme moc riskovat."
„Jistě. Dám pozor. Jen mi ho dej."
Lewinsky sáhl za blůzu a vsunul 509 zbraň do ruky. 509 ji sevřel. Byla těžší, než očekával. „Co je kolem toho?" zeptal se.
„Hadr s trochou mastnoty. Je v té díře pod tvou pryčnou sucho?"
„Ano," řekl 509. Nebyla to pravda, ale nechtěl zbraň vrátit. „Je u toho střelivo?"
„Ano. Ale ne moc, jen pár nábojů. Kromě toho je nabitý."
509 strčil revolver za košili a zapjal si přes ni blůzu. Cítil zbraň blízko srdce a po těle ho zamrazilo.
„Tak já jdu," řekl Lewinsky. „Dávej na něj dobrý pozor. Hned ho schovej." Mluvil o zbrani jako o nějaké důležité osobě. „Až příště přijdu, přijde se mnou někdo od nás. Máte opravdu místo?"
Pohlédl na apelplac, kde ve tmě ležely temné postavy.
„Máme místo," odpověděl 509. „Pro vaše lidi máme vždycky místo."
„Dobrá. Jestli Handke zase přijde, dej mu nějaké peníze. Máte ještě něco?"
„Ještě něco mám. Na jeden den."
„Vynasnažím se, abychom něco sehnali. Dám to Lebenthalovi. Stačí?"
„Ano."
Lewinsky zmizel ve stínu vedlejšího baráku. Nahrben jako musulman klopýtal k latríně. 509 zůstal ještě chvíli sedět. Opřel se zády o stěnu baráku. Pravou rukou tiskl revolver k tělu. Odolal pokušení vytáhnout jej, odmotat hadr a ohmatat kov; jenom jej pevně svíral. Cítil obrysy hlavně a pažby a cítil je tak, jako by z nich vycházela mohutná, temná síla. Poprvé po mnoha letech držel a tiskl k sobě něco, čím se mohl bránit. Najednou už nebyl tak docela bezbranný. Nebyl už vydán na milost a nemilost. Byl si vědom, že je to jen zdání a že si nesmí dovolit zbraně použít, stačilo však, že ji měl u sebe. Stačilo to, aby se v něm cosi změnilo. Ten malý nástroj smrti se podobal dynamu života. Celého jej napájel vůlí k odporu. Myslel na Handkeho. Myslel na nenávist, kterou k němu pocítil. Handke dostal peníze; ale ukázal se slabší než 509. Myslel na Rosena; dokázal jej zachránit. Pak myslel na Webera. Myslel na něho dlouho, na první dobu v táboře. Už léta na to nevzpomínal. Zakázal si vzpomínat; i vzpomínat na to, co bylo, než se dostal do tábora. Dokonce nechtěl slyšet ani své jméno. Přestal být člověkem a nechtěl jím už být; bylo by ho to zlomilo. Stal se číslem, nazýval se a dával se nazývat pouze číslem. Mlčky seděl v noční tmě, oddychoval a svíral pevně zbraň a cítil, jak mnoho se v posledních týdnech změnilo. Vzpomínky se náhle vrátily a bylo mu, jako by současně jedl a pil něco, co nebylo vidět a co působilo jako silný lék.
Slyšel, jak se střídají stráže. Opatrně vstal. Chvíli vrávoral, jako by se napil vína. Pak pomalu obešel barák. U dveří se někdo krčil. „509" zašeptal. Byl…
