Transport byl prohnán velkou kádí se silným dezinfekčním roztokem. V oděvním skladu hodili každému několik částí šatstva. Teď stály řady opět na apelplacu.
Spěšně se oblékali. Pokud se to dalo říct, měli štěstí; nedostali se do vyhlazovacího tábora. Věci, které jim dali ve skladu, nikomu nepadly. Sulzbacherovi hodili místo prádla ženské vlněné kalhoty s červeným lemováním; Rosenovi kněžskou albu. Všechno to byly věci po mrtvých. V albě byla díra po kulce a kolem ní zažloutlá. rozpitá krvavá skvrna. Byla jen povrchně přeprána. Část vězňů dostala dřeváky s ostrými okraji, jež pocházely z rozpuštěného koncentračního tábora v Holandsku. Na krví naběhlých nohou, nenavyklých na takovou obuv, působily jako mučidla. Mělo začít rozdílení na bloky. Vtom se ve městě ozvaly sirény. Všichni se zahleděli na lagerführera. „Pokračovat!" přeřval Weber vytí sirén.
Esesáci a kápové běželi podél řad a s křikem opakovali rozkaz. Sami občas vzhlédli vzhůru. Jejich hlasy se ztrácely v ječeni sirén. Začali používat obušků.
Weber se s rukama v kapsách procházel po okraji prostranství. Nevydával žádné další rozkazy. Neubauer se k němu přiřítil. „Co se děje, Webere? Proč ještě nejsou v barácích?"
„Ještě neskončilo rozdílení," odvětil Weber lhostejně.
„To je jedno! Tady nemůžou zůstat! Na volném prostranství by je mohli považovat za vojenskou jednotku."
Vytí sirén se změnilo. „Už je pozdě," řekl Weber. „V pohybu budou ještě nápadnější."
Zastavil se a podíval se na Neubauera. Neubauerovi to neušlo, věděl, že Weber očekává, že poběží do krytu. Popuzeně se rovněž zastavil. „To byla ale blbost, posílat nám ty chlapy," nadával.
„Tady máme pročesat domácí, a pak nám ještě hodí na krk celý další transport! Vždyť si to odporuje. Proč ten ksindl neposlali rovnou do vyhlazovacího tábora?"
„Vyhlazovací tábory jsou pravděpodobně příliš daleko na východě."
Neubauer vzhlédl. „Jak to myslíte?"
„Příliš daleko na východě. Silnice a železnice se tam musí uvolňovat pro jiné účely."
Neubauer najednou opět pocítil, jak mu na žaludek sáhl ledovou rukou strach. „Samozřejmě," řekl, aby uklidnil sám sebe. „Pro přísun na frontu. Však my jim ještě ukážeme!"
Weber neodpověděl. Neubauer se na něj nevrle podíval.
„Ať si lehnou na zem," řekl. „Nebudou se aspoň tolik podobat vojenskému útvaru."
„Rozkaz!" Weber popošel loudavě pár kroků kupředu. „Lehnout!" zavelel.
„Lehnout!" opakovali esesáci.
Řady se svezly k zemi. Weber se vrátil. Neubauer chtěl odejít do svého domku; nelíbilo se mu však cosi ve Weberové chování. Zůstal stát. Taky taková jedna nevděčná mrcha, pomyslel si. Sotva mu člověk opatří válečný kříž, už je zase drzý. Pěknej parchant. Co taky může ztratit? Pár kousků plechu na těch svých pitomých hrdinských prsou, nic víc, žoldák jeden!
K náletu nedošlo. Po nějaké době zazněly sirény ohlašující konec poplachu. Neubauer se otočil: „Co možná nejméně světla! Urychlete rozdílení na bloky. Potmě není moc vidět. Zbytek vyřídí zítra blockáltestři s písárnou."
„Rozkaz!"
Neubauer zůstal stát. Pozoroval, jak transport odchází. Vězňové se pomalu zvedali. Někteří vyčerpáním usnuli a jejich druzi jimi museli lomcovat, aby se probudili. Jiní leželi zcela u konce sil a nemohli už ani jít.
„Mrtvé do krematoria na dvůr! Ty, co omdleli, vzít s sebou!"
„Rozkaz!"
Kolona se seřadila a pohnula po cestě dolů k barákům.
„Bruno! Bruno!"
Neubauer se prudce obrátil. Od vstupní brány přicházela napříč prostranstvím jeho žena. Byla na pokraji hysterie. „Bruno! Kde jsi'? Stalo se něco? Co -"
Uviděla jej a zarazila se. Dcera šla za ní.
„Co tu děláte?" zeptal se Neubauer rozzuřeně, ale potichu, protože byl právě nablízku Weber. „Jak jste se sem dostaly?"
„Strážný nás přece zná! Nevracel ses, a tak jsem myslela, že se ti něco stalo. Plno lidí - Šelma se rozhlédla, jako by se probudila.
„Neříkal jsem vám, že máte zůstat u mě v bytě?" řekl Neubauer. stále ještě potichu. „Nezakázal jsem vám sem chodit?"
„Tati." řekla Freya, „matka byla strachy bez sebe. Ta velká siréna, co j…
