Celá e-kniha Jiskra života ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Lebenthal neprošel průchodem. 509 ho náhle zahlédl přecházet přes prostranství stranou před sebou. Dostal se sem zřejmě někudy za latrínou. Nikdo nevěděl, jak vždy proklouzl; 509 by vůbec nepřekvapilo, kdyby k tomu používal pásky předáka nebo dokonce kápa.
„Leo!"
Lebenthal se zastavil. „Co je? Bacha, na druhé straně jsou ještě esesáci. Pojď odtud."Kráčeli k barákům. „Sehnals něco?" zeptal se 509.
„Co?"
„Jídlo. Co jiného?"
Lebenthal pokrčil rameny. „Jak si to představuješ? Copak jsem kuchyňský kápo?"
„Ne."
„No tak! Co tedy po mně chceš!"
„Nic. Jenom jsem se tě zeptal, jestli jsi sehnal něco k jídlu."
Lebenthal se zastavil. „K jídlu," řekl trpce. „Víš, že v celém táboře nedostanou židi dva dny chleba? Na Weberův rozkaz."
509 se na něho upřeně zadíval. „Je to pravda?"
„Ne. Vymyslel jsem si to. Já si pořád něco vymýšlím. Pro legraci."
„Proboha! To bude mrtvých!"
„Jo. Hromady. A tebe zajímá, jestli jsem sehnal něco k jídlu -"
„Uklidni se, Leo. Posaď se semhle. To je ale nadělení. Zrovna teď! Teď, když potřebujeme všechno žrádlo, co můžeme dostat!"
„Tak? Nakonec za to ještě můžu já, ne?" Lebenthal se roztřásl. Třásl se vždycky, když byl rozčilený, a rozčilil se lehko; byl velmi nedůtklivý. Třásl se prostě tak, jako někdo jiný třeba bubnuje prsty na stůl. Pocházelo to od ustavičného hladu. Ten zvětšoval a zmenšoval všechny pocity. Hysterie a netečnost chodily v táboře ruku v ruce. „Dělal jsem, co jsem mohl," naříkal tiše Lebenthal vysokým, přeskakujícím hlasem. „Sháněl jsem a riskoval a obstarával, a ty si přijdeš a vykládáš mi tu, že potřebujeme -"
Jeho hlas se utopil v rozbředlém, nesrozumitelném klokotu. Bylo to, jako když vysadí tlampač táborového rozhlasu. Lebenthal jezdil rukama po zemi kolem sebe. Jeho obličej náhle ztratil výraz uražené umrlčí hlavy; zůstalo čelo s nosem a žabíma očima a pod tím chuchvalec ochablé kůže s otvorem uprostřed. Konečně našel na zemi svůj umělý chrup, otřel jej o blůzu a vsunul zpátky do úst.
Tlampač byl znovu zapojen a pokračoval vysokým, naříkavým hlasem.
509 ho nechal bědovat, aniž mu naslouchal. Lebenthal si to uvědomil a přestal. „ Vždyť už jsme byli tolikrát bez chleba," řekl nakonec sklíčeně. „a déle než dva dny. Co to do tebe vjelo, že dnes kvůli tomu děláš takový rámus?"
509 se na něho chvíli díval. Pak ukázal na město a na hořící kostel. „Co do mě vjelo? Tamhleto, Leo -"
„Co?"
„Tamhleto dole. Jak to bylo tenkrát ve Starém zákoně?"
„Co máš se Starým zákonem?"
„Nebylo tam něco takového za Mojžíše? Ohnivý sloup, který vyvedl lidi z otroctví?"
Lebenthal zamžikal. „Ve dne v sloupu oblakovém, v noci pak v sloupu ohnivém," řekl a nenaříkal. „To jsi myslel?"
„Ano. A nebyl v něm Bůh?"
„Jehova."
„Dobrá. Jehova. A tamhle to dole-víš, co to je?" 509 okamžik vyčkával. „To je něco podobného," řekl potom. „To je naděje, Leo. naše naděje! Sakra, copak to nikdo z vás nechápe?"
Lebenthal neodpověděl. Seděl schoulený do sebe a díval se dolů na město. 509 se opět pohodlně opřel. Konečně to tedy poprvé vyslovil. Stěží se to dá vyřknout, myslel si, člověka to nesmírné slovo málem zabije. Vyhýbal jsem se mu celá ta léta, bylo by mě nahlodalo, kdybych byl na nemyslel: - ale teď přišlo znova, dnes, ještě se to neodvažuji domyslet do důsledků, ale je to tu, a buď mě to tentokrát zničí, nebo se to stane.
„Leo," řekl. „Tamhle to dole znamená, že se to rozsype i tady u nás."
Lebenthal se pohnul. „Pakliže prohrajou válku," zašeptal.„Jedině tehdy. Jenže kdo to ví?" Bezděčně se bojácně ohlédl.
V prvních letech byl tábor poměrně slušně informován o průběhu války. Avšak později, jak zprávy o vítězstvích řídly, zakázal Neubauer přinášet noviny a vysílat zprávy o ústupu táborovým rozhlasem. Od té doby kolovaly po barácích nejdivočejší pověsti a nakonec už nikdo nevěděl, čemu má opravdu věřit. Vědělo se, že to jde s válkou z kopce: ale revoluce, na kterou mnozí roky čekali. nepřicházela.
„Leo," řekl 509. „Prohrávají. Tohle je konec. Kdyby se bylo to tam dole stalo v prvním roce války, …
