O AUTOROVI
Musíme se zmínit o Ibn Fadlánovi, muži, jenž k nám hovoří tak zřetelným hlasem, vzdor tomu, že minulo už více než tisíc let a že jeho hlas prošel filtrem přepisovačů a překladatelů z mnoha jazykových a kulturních tradic.
O jeho osobě nevíme téměř nic. Byl zjevně vzdělaný a podle jeho hrdinských činů nemohl být moc starý. Prohlašuje výslovně, že znal kalifa, jemuž se ovšem příliš neobdivoval. (V tom nebyl sám, protože kalif al-Muktadír byl dvakrát svržen a nakonec jedním ze svých důstojníků proboden.)
O společnosti té doby víme více. V desátém století byl Bagdád, Město Pokoje, nejcivilizovanějším městem na zemi. Ve svých proslulých kruhových hradbách byl Bagdád střediskem intelektuálního a obchodního ruchu v prostředí mimořádné vznešenosti, elegance a lesku. Nacházely se tam parfémované zahrady, chladivá stinná stromoví a nahromaděná bohatství obrovského impéria.
Arabové v Bagdádu byli muslimové, a byli svému náboženství zcela a vášnivě oddáni. Byli však také vystaveni vlivu lidí, kteří vypadali, jednali a věřili jinak než oni. Arabové byli ve skutečnosti nejméně provinciálním národem té doby na světě, a to z nich dělalo ideální pozorovatele cizích kultur.
Ibn Fadlán sám byl nesporně inteligentní a všímavý muž. Zajímal se o každodenní podrobnosti života lidí, s nimiž se setkával, i o jejich názory a víru. Mnohé z toho, čeho byl svědkem, mu připadalo vulgární, sprosté a barbarské, neztrácel však moc času nevolí; jakmile vyslovil svůj nesouhlas, okamžitě se vracel ke svým přesným pozorováním. A sděloval, co viděl, s pozoruhodně malou blahosklonností.
Jeho způsob referování se může zdát západním zvyklostem excentrický; nevypráví příběh tak, jak jsme zvyklí ho poslouchat. Máme tendenci zapomínat, že náš vlastní pocit fabulace pochází z mluvené tradice – živého vystupování barda před publikem, které muselo být často neklidné a netrpělivé nebo po těžkém jídle ospalé. Naše nejstarší příběhy, Ílias, Beowulf, Píseň o Rolandovi, byly zpívány pěvci, jejichž hlavním úkolem a účelem bylo bavit posluchače.
Ibn Fadlán byl však spisovatel a jeho hlavním úkolem nebyla zábava. Nechtěl ani velebit žádného naslouchajícího příznivce, ani posilovat mýty společnosti, v níž žil. Naopak, byl vyslancem, který podává zprávu; jeho tón je tónem daňového revizora, nikoliv tónem barda; antropologa, ani dramatika. Často skutečně znevažuje nejvzrušivější prvky svého vyprávění, než by jimi nechal rušit své jasné a vyrovnané líčení.
Někdy je tato nezúčastněnost tak iritující, že nám uniká, jakým je mimořádným pozorovatelem. Celá staletí po něm bylo mezi cestovateli obvyklé psát divoce spekulativní, fantastické kroniky o cizích divech – mluvících zvířatech, lidech porostlých peřím, kteří létali, setkání s příšerami a jednorožci. Ještě před dvěma sty roky jinak střízliví Evropané zaplňovali časopisy nesmysly o afrických paviánech, kteří vedli válku s farmáři, a podobnými fantaziemi.
Ibn Fadlán nikdy nespekuluje. Každé jeho slovo zní pravdivě a kdykoliv podává zprávu z doslechu, pečlivě to uvádí. Rovněž pečlivě specifikuje, kdy je očitým svědkem; proto užívá znovu a znovu výraz „zřel jsem na vlastní oči“.
Nakonec je to právě kvalita absolutní pravdomluvnosti, která dělá jeho vyprávění tak hrůzostrašným. Proto je setkání s mlžnými monstry, „pojídači mrtvých“, podáno se stejnou pozorností k detailu, se stejnou pečlivou skepsí, kterou se vyznačují jiné části rukopisu.
Čtenář to může v každém případě posoudit sám.
