Pád Hyperionu (Dan Simmons)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DVANÁCT

Budova, v níž byl umístěn Senát Hegemonie Člověka, se podobala spíše Senátu Spojených států zpřed osmi století než velkolepějším stavbám Severoamerické republiky nebo První světové rady. Hlavní sál byl rozlehlý, obkroužený galeriemi, dost velký, aby se do něj vešlo více než tři sta senátorů světů Sítě plus sedmdesátka zástupců z protektorátních kolonií, kteří neměli právo hlasu. Koberce měly rubínovou barvu a paprskovité se rozbíhaly od ústředního pódia, kde měli svá místa prezident Pro Tem, mluvčí Velkého sněmu a dnes i vrchní výkonný úředník Hegemonie. Lavice senátorů byly zhotoveny z muirového dřeva, darovaného templáři Božího sadu, kteří takové výrobky pokládali za posvátné, a vůně naleštěného muiru se vznášela sálem, i když byl plný lidí jako dnes.

Leigh Hunt a já jsme vstoupili, právě když Gladstonová dokončovala projev. Zapojil jsem komlog, abych si přečetl zhuštěnou verzi. Byl krátký, jako většina jejích projevů, poměrně jednoduchý, oproštěný od povýšenosti nebo bombastičnosti, přesto ozdobený nádechem originálnosti a vynalézavosti, v nichž se skrývala mocná síla. Gladstonová podala přehled incidentů a konfliktů, které vedly k současnému válečnému stavu s Vyvrženci, vyslovila vznešené přání míru, který je v politice Hegemonie stále nejvyšším cílem, a volala po jednotě Sítě a Protektorátu, dokud tato krize nepomine. Naslouchal jsem závěru její řeči.

„… a tak se stalo, spoluobčané, že po více než století mimo jsme se znovu ocitli v zápase za udržení těch práv, jimž byla naše společnost oddána už od doby před zánikem Matky Země. Po více než století míru musíme napřáhnout– jakkoliv neochotně, jakkoliv s nechutí – meč a štít, které vždy chránily naše dědická práva a poskytovaly společné dobro, aby opět zavládl mír.

Nesmíme být… a nebudeme… oklamáni rykem trubek ani přívalem vzrušení, jež volání do zbraně nevyhnutelně vzbuzuje. Ti, kdo ignorují historické zkušenosti s vrtošivostí války, budou nuceni si je zopakovat… a možná, že kvůli nim i zemřou. Je možné, že budeme muset v budoucnu podstoupit velké oběti. Je možné, že mnohé z nás čeká velký žal. Ale přestože se nevyhnutelně dostaví úspěchy i porážky, vězte nyní, že si musíme navždy zapamatovat dvě věci: za prvé, že bojujeme za mír a víme, že válka nesmí nikdy být podmínkou, ale spíše dočasným zlem, které musíme přetrpět jako dítě přetrpí horečku, když ví, že po dlouhé bolestiplné noci přijde uzdravení. A mír je právě takovým uzdravením. Za druhé, že se nikdy nevzdáme… nikdy nevzdáme ani nezaváháme ani nepodlehneme nižším pohnutkám… nezaváháme, dokud nebude vítězství naše, agrese nebude poražena a mír nebude vydobyt. Děkuji vám.“

Leigh Hunt se předklonil a pozorně sledoval, jak většina senátorů povstala, aby odměnila Gladstonovou potleskem, jenž se rozléhal sálem a nás na galerii zaléval jako příboj. Většina senátorů. Viděl jsem, že Hunt počítá ty, kteří zůstali sedět. Někteří měli paže založené na prsou a viditelně se mračili. Válka ještě netrvala ani dva dny a již se začínala formovat opozice… nejprve mezi koloniálními světy, které se obávaly o vlastní bezpečnost, zatímco Jednotky budou zaneprázdněny u Hyperionu; posléze mezi oponenty Gladstonové – těch bylo hodně, protože pokud někdo zůstává u moci tak dlouho jako ona, vytvoří si celý sbor nepřátel –, a nakonec mezi těmi členy její vlastní koalice, kteří ve válce spatřovali neuvážené ohrožení bezprecedentní prosperity.

Díval jsem se na ni, jak schází z pódia, potřásá si rukou s věkovitým prezidentem a mladým mluvčím, a poté odchází prostřední uličkou, přičemž se co chvíli zastavuje a prohodí několik slov, nebo se usměje svým obvyklým způsobem. Kamery Velkého sněmu ji sledovaly a já cítil tlak debatní sítě, jak miliardy hlasů vyjadřují svá mínění na propojených úrovních megasféry.

„Musím s ní teď mluvit,“ obrátil se na mne Hunt. „Víte o tom, že jste dnes pozván na oficiální večeři ve Vrcholcích stromů?“

„Ano –“,

Hunt mírně potřásl hlavou, jako by nedokázal pochopit, proč mě VA chce mít u sebe. „Bude to trvat dost dlouho, a potom bude následovat schůzka s velením Kosmických jednotek. Chce, abyste se zúčastnil večeře i schůzky.“

„Budu k dispozici,“ slíbil jsem.

Hunt se zastavil u dveří. „Máte něco na práci v Domě vlády, dokud nezačne večeře?“

Usmál jsem se na něj. „Budu pracovat na svých portrétových skicách, potom se nejspíš projdu po Jelením parku. Potom… nevím… možná si zdřímnu.“

Hunt znovu zavrtěl hlavou a odchvátal.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024