JEDENÁCT
Vzbudil jsem se chvilku předtím, než kapsle dosedla na zem. Hyperion, pomyslel jsem si. Snažil jsem se oddělit vlastní myšlenky od zbytku snu.
Mladý poručík nám popřál hodně zdaru a jakmile se dveře otevřely a chladný, řídký vzduch se natlačil do dusné kabiny, byl první venku. Šel jsem za Huntem po obyčejné sestupové rampě, prošel kolem ochranné zdi a ocitl se na asfaltu.
Byla noc a já neměl ponětí, kolik je hodin místního času, zda terminátor právě minul tento bod planety nebo zda se teprve blížil, ale měl jsem pocit, že je dost pozdě. Drobně mžilo a kapky deště voněly po mořské soli a čerstvé, vlhké zeleni. Kolem vzdáleného okraje kosmodromu plála orientační světla a záře dvaceti věží se odrážela od nízkých mraků. Půl tuctu mladých mužů v námořnických uniformách spěšně vykládalo naklad z kapsle. Zahlédl jsem, jak třicet metrů napravo od nás mladý poručík hovoří s nějakým důstojníkem. Malý kosmodrom vypadal jako z učebnice dějepisu, koloniální přístav z prvních let Hidžry. Primitivní startovací sila a přistávací plochy se táhly asi míli či více směrem k temné mase kopců na severu, portálové jeřáby a servisní věže obklopovaly dvě desítky vojenských raketoplánů a malých letounů a podél přistávacích ploch stály unifikované vojenské budovy s řadami antén, fialovými silovými poli a skupinkami kluzáků a letadel.
Podíval jsem se, kam hledí Hunt, a spatřil jsem kluzák; mířil k nám. Na jednom boku měl modrý a zlatý geodetický znak Hegemonie, osvětlený mihotavými světly; déšť se leskl před předními reflektory a vířil v proudu vzduchu za tryskami. Vozidlo zastavilo, kryt se rozevřel, vystoupil muž a spěchal k nám.
Podal Huntovi ruku. „Pan Hunt? Já jsem Theo Lané.“
Hunt si s ním potřásl a hlavou ukázal na mě. „Těší mě, generální guvernére. Tohle je Joseph Severn.“
Stiskl jsem Laneovu ruku a při kontaktu mnou proběhla vlna poznání. Vybavil jsem si Theo Lanea přes Konzulovy zamlžené vzpomínky, vzpomněl si na léta, kdy byl tento mladý muž vicekonzulem, a také na krátké setkání s poutníky před týdnem, kdy je pozdravil krátce před tím, než se vydali vzhůru po řece v levitační bárce Benáres. Připadal mi starší než před pouhými šesti dny. Ale neposlušná vlna vlasů na čele byla tatáž, stejně jako staromódní brýle a krátký, pevný stisk ruky.
„Jsem rád, že jste si našel čas na návštěvu planety,“ řekl generální guvernér Huntovi. „Je tu několik věcí, které bych rád vzkázal Vrchní administrátorce.“
„Proto jsme tady,“ odpověděl Hunt. Zamžoural do padajících kapek. „Máme na to asi hodinu. Nemohli bychom se tu někde usušit?“
Generální guvernér se rozpustile usmál. „Na letišti je učiněný blázinec, dokonce i v 5:20 ráno, a konzulát je obležen. Ale o jednom místě bych věděl.“ Pokynul ke kluzáku.
Když jsme se odlepili od Země, všiml jsem si dvou námořních kluzáků, které s námi udržovaly krok, přesto jsem byl překvapen, že generální guvernér celého Protektorátu si sám řídí vlastní vozidlo a není obklopen stálými osobními strážci. Pak jsem si vzpomněl, co Konzul o Theo Laneovi říkal ostatním poutníkům – o jeho zdatnosti a skromných způsobech – a uvědomil si, že tato úmyslná neokázalost je v souladu s jeho stylem.
Když jsme opustili přístav a zamířili k městu, vyšlo slunce. Nízká mračna, osvětlená zespoda, nádherně zářila, kopce na severu jiskřily jasnou zelení, nachem a okrem. Pruh oblohy pod mraky na východě byl úchvatně zelený a lazuritový, přesně takový, jak jsem si ho pamatoval ze svých snů. Hyperion, pomyslel jsem si a hrdlo se mi stáhlo napětím a vzrušením.
Opřel jsem hlavu o opěradlo a uvědomil si, že závrať a zmatek, které se mě zmocnily, byly způsobeny slábnoucím kontaktem s datasférou. Spojení stále fungovalo, přetrvávalo převážně na mikrovlnných a tachykomových kanálech, ale bylo nejslabší, jaké jsem doposud cítil; pokud byla datasféra mořem, v němž jsem plaval, pak jsem se teď ocitl vskutku ve velmi mělké vodě – možná, že nejlepší metaforou by bylo přílivové jezírko –, jak jsme se vzdalovali od přístavu a jeho nedokon…
