DEVATENÁCT
Shromáždili se při ústí údolí Hrobek Času. Brawne Lamia a Martin Silenus byli ověšeni tolika batohy, kolik jich byli schopni unést, Sol Weintraub, Konzul a otec Dure se shlukli ve skupince jako tribunál patriarchů. První stíny odpoledne se začaly dloužit napříč údolím a natahovaly se k Hrobkám, podobny prstům temnoty.
„Pořád ještě nevím, jestli je to dobrý nápad, takhle se rozdělit,“ Konzul si promnul bradu. Bylo horko. Na zarostlých tvářích mu vyvstával pot a stékal mu po krku.
Lamia pokrčila rameny. „Věděli jsme, že se se Štírem setká každý sám. Záleží na tom, jestli se na pár hodin rozejdeme? Potřebujeme jídlo. Vy tři můžete jít s námi, pokud chcete.“
Konzul a Sol pohlédli na otce Durého. Kněz byl viditelně vyčerpán. Pátrání po Kassadovi vyčerpalo všechny síly, které muži po prožitém utrpení zbyly.
„Někdo by tu měl počkat pro případ, že by se plukovník vrátil,“ navrhl Sol. Dítě v jeho náručí se zdálo velmi maličké.
Lamia přikývla na souhlas. Upravila si popruhy na ramenou a krku.
„Dobrá. Dostat se k Pevnosti bude trvat asi dvě hodiny. O něco déle cesta zpátky. Počítám asi hodinu na naložení zásob a pořád mi vychází, že by se to mělo dát stihnout před setměním. Skoro přesně k večeři.“
Konzul a Dure si se Silenem potřásli rukama. Sol objal Brawne. „Vraťte se v pořádku,“ zašeptal.
Pohladila ho po vousaté tváři, položila ruku Ráchel na hlavičku, otočila se a vyrazila ostrým tempem k východu z údolí.
„Hej, počkejte na mě, kurva chvilku!“ houkl Martin Silenus a rozběhl se za ní. Polní láhve a nádoby na vodu na něm chřestily.
Sedlem mezi útesy prošli společně. Silenus se ohlédl a viděl zbylé tři muže jako malé figurky v dálce, drobné barevné proužky mezi balvany a dunami u Sfingy. „Nejde to právě podle plánu, co?“ poznamenal.
„Nevím,“ Lamia se na pochod převlékla do šortek a svaly na jejích krátkých, silných nohách se leskly pod vrstvou potu. „Jaký byl plán?“
„Můj plán byl dokončit největší báseň vesmíru a pak jít domů,“ vysvětloval Silenus. Napil se z poslední láhve, ve které ještě byla voda. „Zatraceně, škoda, že jsme si s sebou nevzali tolik vína, aby nám vydrželo.“
„Já jsem žádný plán neměla,“ prohodila Lamia napůl pro sebe. Krátké, potem zmatněla vlnité vlasy se jí lepily na široký krk.
Martin Silenus se krátce zasmál. „Ani byste tady nebyla, nebýt toho kyborgovýho šamstra…“
„Klienta,“ odsekla.
„To je fuk. Byla to nakonec ta zrecyklovaná figura Johnnyho Keatse, která si myslela, že dostat se sem je tak důležitý. Takže jste ho dovlekla až sem… pořád máte u sebe tu Schronovu smyčku, ne?“
Lamia se nepřítomně dotkla drobné umělé nervové přípojky za levým uchem. Tenká membrána osmotického polymeru bránila přístupu prachu a písku do konektorových zdířek velikosti folikulu. „Ano.“
Silenus se znovu zasmál. „K čemu je to, do prdele, dobrý, holka, když tady není žádná datasféra? To jste zrovna tak mohla nechat tu figuru Keatse na Lůsu nebo kde.“ Básník se na okamžik zastavil, aby si upravil popruhy a vaky. „Poslyšte, můžete se s tou figurou spojit sama?“
Lamia pomyslela na sny, které se jí v noci zdály. Měla pocit, že v nich cítí cosi, co se podobalo Johnnymu… ale obrazy vypadaly jako obrazy ze Sítě. Vzpomínky? „Ne, sama se do Schronovy smyčky nedostanu. Přenáší více údajů, než by dokázala zpracovat stovka jednoduchých implantátů. A co kdybyste teď zavřel klapačku a šlapal?“ Vyrazila a nechala ho stát.
Obloha byla bezmračná, nazelenalá, se stopami azurové modři. Pláň před nimi, plná balvanů, se táhla k pustinám na jihozápadě, jež postupně vystřídaly písečné duny. Dvojice kráčela půl hodiny v tichosti. Napravo jasně zářilo malé hyperionské slunce.
„Duny jsou tu příkřejší,“ usoudila Lamia, když překonali další písečný hřeben a na druhé straně klouzali dolů. Povrch byl rozpálený. Už teď měla boty plné písku.
Silenus přikývl, zastavil se a otřel si tvář hedvábným kapesníkem. Baret mu schlíple spadal do čela a přes levé ucho, ale žádný velký stín mu neposkytoval. „Bylo by lepší, kdybychom to vzali n…
