TŘI
Šest dospělých a jedno dítě v nepřátelské krajině. Jejich oheň se proti nastávající temnotě zdá nepatrný. Nad nimi a pod nimi se tyčí hory lemující údolí jako zdi. V menší vzdálenosti – v temnotě údolí samotného – je možné tušit obrovské tvary Hrobek, které jako by se plížily blíže, podobny ještěřím zjevením z nějakého předpotopního věku.
Brawne Lamia je unavená, rozbolavělá a velmi podrážděná. Pláč dítěte Sóla Weintrauba ji přivádí k šílenství. Ví, že i ostatní jsou unavení; za poslední tři noci nikdo nespal déle než pár hodin a právě končící den byl plný napětí a přetrvávajícího strachu. Pokládá do ohně poslední kus dřeva.
„Tam, kde jsme ho našli, už žádné není,“ štěkne Martin Silenus. Světlo ohně zespoda ozařuje básníkovy satyrské rysy.
„Já to vím,“ odpovídá Brawne Lamia, příliš unavená, než aby do hlasu vkládala vztek nebo jakoukoliv jinou emoci. Topné dřevo pocházelo ze zásoby, kterou během let nanosili poutníci. Své tři malé stany rozbili v oblasti, v níž poutníci tradičně trávívají poslední noc před konfrontací se Štírem. Táboří u Hrobky Času, zvané Sfinga; oblohu nad hlavou jim stíní kamenný plát, který by snad mohl představovat křídlo.
„Až dohoří, použijeme svítilnu,“ říká Konzul. Diplomat vyhlíží ještě vyčerpaněji než ostatní. Mihotavé světlo vrhá na jeho smutné rysy rudý nádech. Toho dne se oblékl do své diplomatické nádhery, ale plášť i třírohý klobouk vyhlížejí stejně umazaně a povadle jako Konzul sám.
Plukovník Kassad se vrací k ohni a odsouvá si noční hledí na vrchol helmice. Má na sobě kompletní bojové vybavení, a aktivovaný chameleónský polymer odhaluje jen jehoobličej, plující dva metry nad zemí. „Nic,“ prohlašuje. „Žádný pohyb. Žádné tepelné stopy. Žádný zvuk kromě větru.“ Kassad opírá víceúčelovou útočnou pušku Jednotek o balvan a usazuje se poblíž ostatních. Vlákna kompaktního brnění se dezaktivovala do matné černi, která není o mnoho viditelnější než předešlé maskování.
„Myslíte, že dnes v noci Štír přijde?“ ptá se otec Hoyt. Je do svého černého pláště zabalen tak, že se ztrácí ve tmě téměř stejně jako plukovník Kassad. Knězův tenký hlas je napjatý.
Plukovník se předklání a šťouchne do ohně holí. „Neexistuje nic, podle čeho bychom to mohli uhodnout. Pro každý případ budu hlídkovat.“
Náhle všech šest vzhlédne vzhůru: hvězdnatá obloha se svíjí v oranžových křečích a tiše na ní rozkvétají červené květy; zastiňují hvězdné pole.
„Během posledních několika hodin se to mockrát nestalo,“ říká Sol Weintraub a chová své nemluvně. Ráchel se unavila pláčem a tahá otce za krátkou bradku. Weintraub líbá její drobnou ručku.
„Znovu testují obranu Hegemonie,“ podotýká Kassad. Z rozhrábnutého ohně vyletují jiskry a uhlíky zaplápolají, jako by se chtěly připojit k jasnějším plamenům na obloze.
„Kdo vyhrál?“ ptá se Lamia. Mluví o tiché vesmírné bitvě, která celou včerejší noc a větší část dne zaplňovala oblohu svou zuřivostí.
„Komu na tom kurva záleží?“ opáčí Martin Silenius. Prohledává kapsy kožichu, jako by tam mohl najít plnou láhev. Žádná tam není. „Komu na tom kurva záleží?“ zamumlá znovu.
„Mně,“ odpovídá unaveně Konzul. „Jestli Vyvrženci prorazí, mohou zničit Hyperion dříve, než najdeme Štíra.“
Silenius se posměšně rozchechtá. „Ach, to by bylo hrozné, že? Zemřít, než objevíme smrt? Odejít rychle a bez bolesti, místo abychom se navždy svíjeli na Štírových trnech? Ach, jak strašné pomyšlení!“
„Sklapněte,“ přikazuje mu Brawne Lamia, a v hlase stále nemá žádnou emoci, tentokrát v něm však nechybí hrozba. Pohlédne na Konzula. „Tak kde je Štír? Proč jsme ho nenašli?“
Diplomat hledí do ohně. „Nevím. Proč bych to měl vědět?“
„Možná je Štír pryč,“ říká otec Hoyt. „Možná jste jej zhroucením antientropických polí navždy osvobodil. Možná svou hrůzu odnáší jinam.“
Konzul vrtí hlavou a mlčí.
„Ne,“ ozývá se Sol Weintraub. Dítě mu spí v náručí. „Bude tu. Cítím to.“
Brawne Lamia přikyvuje. „Já také. Čeká.“ Vybírá ze svého zavazadla několik přídělových dávek, vytahuje ohřívací tabulky a rozdává je ostatn…
