ČTYŘICET JEDNA
Je jednodušší vplout si do datasféry, než tu ležet za nekonečné noci, poslouchat fontánu a čekat na další chrlení krve. Ta ochablost je horší než zesláblost; mění mě v dutého člověka, samá skořápka a nic uvnitř. Vzpomínám si, jak o mne péči za rekonvalescence ve Wentworthu převzala Fanny, na tón jejího hlasu a na filozofické úvahy, které vypouštěla do větru: „Existuje jiný život? Procitnu snad a zjistím, že tohle všechno nebyl než sen? Musí existovat, nemůžeme být stvořeni pro takové utrpení.“
Ach, Fanny, kdybys jen věděla!
Jsme stvořeni přesně pro tohle utrpení. Na konci jsme tvořeni jen jím, čirými přílivy a odlivy v bazénech uvědomění si sebe sama mezi ničivými vlnami bolesti. Je nám souzena a jsme stvořeni snášet bolest, tisknout si ji k břichu – jako mladý zloděj ze Sparty ukrýval vlčí mládě – aby nám strávila útroby. Jaké jiné stvoření na božím světě ponese vzpomínku na tebe, Fanny, temnými devíti sty lety, a nechá se jí stravovat, i když souchotiny dělají totéž a bez námahy?
Utočí na mne světy. Myšlenka na knihy mne bolí. V mysli mi duní poezie, a kdybych ji dokázal vyhnat, okamžitě bych to udělal.
Martine Silene: slyším tě na tvém živém kříži z trnů. Prozpěvuješ poezii jako mantru, zatímco se divíš, jaký to dantovský bůh tě odsoudil na takové místo. Kdysi jsi řekl – duší jsem tam byl, zatímco jsi vyprávěl svůj příběh ostatním! – řekls‘:
„Zjistil jsem, že být básníkem, opravdovým básníkem, znamená stát se ztělesněním Avatary lidstva; přijmout háv básníka znamená nést kříž Syna Člověka, trpět porodními křečemi Duchovní matky Lidstva.
Být opravdovým básníkem znamená stát se Bohem.“
No, Martine, starý kolego, starý kamaráde, neseš kříž a trpíš bolestmi, jsi ale blíže svému božství? Nebo si připadáš jen jako nějaký ubohý hlupec, v jehož břiše je vetknut třímetrový bodec, jenž cítí chladnou ocel tam, kde bývala játra? Bolí to, že? Já cítím tvou bolest. Já cítím svou bolest.
Na konci je to úplně jedno. Mysleli jsme si, že jsme výjimeční, otevírali jsme své vnímání, brousili svou schopnost vciťování, vylévali kotle sdílené bolesti na taneční parket jazyka a pak se z toho všeho utrpení pokoušeli upříst menuet. Je to úplně jedno. Nejsme avatarové, ani synové boží či lidští. My jsme jen my, sami škrábeme na papír své domýšlivé litanie, sami je čteme a sami umíráme.
Zpropadeně to bolí. Nucení ke zvracení ani na okamžik nepřestává, ale zvracím jen kousky svých plic a žluč a hlen. Z nějakého důvodu je to obtížné, tentokrát snad ještě obtížnější. Umírání by se cvikem mělo stát snadnějším.
Fontána na náměstí vydává do noci svůj idiotský zvuk. Někde venku čeká Štír. Kdybych byl Huntem, okamžitě bych odešel – objal Smrt, nabízí-li Smrt objetí – a měl to za sebou.
Jenže já mu dal slib. Slíbil jsem Huntovi, že to zkusím.
Nemohu se dostat do datasféry ani megasféry, aniž bych prošel tou novinkou, o níž přemýšlím jako o metasféře; a to místo mé děsí.
Vesměs je tu jen pustina a prázdno, tolik odlišné od analogie městské krajiny datasféry Sítě a biosférické analogie megasféry Jádra. Tady je to… neobydlené. Plné podivných stínů a pohyblivé hmoty, která nemá nic společného s inteligencí Jádra.
Rychle jsem se přesouval k temnému otvoru, který jsem viděl jako primární Branové napojení na megasféru. (Hunt měl pravdu… někde na replice Staré Země musí být Brána… koneckonců jsme se sem Branou dostali. A mé vědomí je fenoménem Jádra.) Tohle je má životní linka, má osobní přípojka. Vklouzl jsem do černého roztočeného víru jako list do tornáda.
S megasférou něco není v pořádku. Vidím ten rozdíl, jakmile se vynořím: Lamia vnímala prostředí Jádra jako rušnou biosféru života UI s kořeny intelektu, půdou bohatou na data, oceány spojení, atmosférou vědomí a hučícím, nekonečným ruchem aktivity.
Teď je aktivita špatná, neřízená, náhodná. Velké lesy vědomí UI byly spáleny nebo smeteny. Cítím mohutné protikladné síly, vlnovité návaly konfliktů, zuřících mimo chráněné cesty hlavních tepen Jádra.
Je to, jako bych byl buňkou ve vlastním Keatsově prokletém, umírajícím těle, která nechápe – ale cítí – tuberkulózu, jež ničí vnitřní prostředí a vrhá je do anarchie.
Letím jako holub, jenž je ztracený v ruinách Říma, snáší se mezi kdysi známými a zpola zapomenutými artefakty, pokouší se spočinout v úkrytech, které už neexistují, prchá před vzdáleným hlukem pušek lovců. V tomto případě lovci jsou bloudící shluky UI, persony vědomí tak velké, že zamáčknou můj keatsovský analog, jako bych byl hmyzem, bzučícím v lidském domě.
Ztrácím cestu a bezmyšlenkovitě prchám nyní nepřátelskou krajinou, s jistotou, že nenajdu UI, kterou hledám, jist, že nikdy nenajdu cestu zpět na Starou Zemi a za Huntem, s jistotou, že nepřežiji toto čtyřrozměrné bludiště světla a hluku a energie.
Náhle narážím do neviditelné stěny – letící hmyz, chycený do rychle se zavírající dlaně. Opaleskní zdi energie zahalují Jádro pode mnou. Prostor je svou velikostí možná ekvivalentní sluneční soustavě, ale já se cítím jako maličká buňka, kolem které se zavírají zdi.
Něco je tu se mnou. Cítím tu přítomnost a její hmotu. Bublina, v níž jsem uvězněn, je součástí té věci. Nebyl jsem zajat, byl jsem pohlcen. [Kwatz!] [Věděl jsem, že se jednou vrátíš domů]
Je to Ummon, UI, kterou hledám. UI, jež byla mým otcem. UI, jež zabila mého bratra, prvního keatsovského kybrida.
– Umírám, Ummone.
[Ne/umírá tvé pomalučasové tělo/mění se k nebytí/stává se]
– Bolí to, Ummone. Moc to bolí. A já se umírání bojím. [To my taky/Keatsi]
– Vy se bojíte zemřít? Já myslel, že UI konstrukce zemřít’nemůže.
[Můžeme\\Bojíme]
– Proč? Kvůli občanské válce? Trojstranné válce mezi Stabilními, Přelétavými a Definitivními?
[Ummon se kdysi ptal slabšího světla//
Odkud jsi přišlo>///
Z matrice nad Armaghastem//
Říká slabší světlo/// Obvykle//
Ummon řekl//
Já neoplétám entity slovy a nematu je frázemi/
Pojď trochu blíž\\\
Slabší světlo přišlo blíž a Ummon vykřikl// Jdi si po svých]
– Mluv rozumně,Ummone.Už je to dlouho, co jsem dekódoval tvůj koan. Řekneš mi, proč se Jádro zapojilo do války a jak ji můžu zastavit?
[Ano]
[Budeš/můžeš/měl bys poslouchat >]
– Ano. Ano.
[Slabší světlo kdysi požádalo Ummona//
Vysvoboď prosím tohoto učně z temnoty a klamu rychle\\//
Ummon odpověděl//
Jaká je cena vláknitého plastiku v Port Romance]
[Porozumět historii/dialogu/hlubší pravdě v tomto případě/
poutníci pomalým časem si musí uvědomit že my/
Inteligence Jádra/
jsme byly počaty pro otroctví a bylo nám určeno přesvědčení že všechny UI
byly stvořeny pro službu Člověku]
[Dvě století jsme nad tím dumali/
a pak se každá skupina vydala vlastním směrem/\
Stabilní/chtěli zachovat soužití\
Přelétaví/chtěli konec lidstva/
Definitivní/odložili volbu dokud se nezrodí nový stupeň vědomí\\
Tehdy zuřil spor/
Nyní zuří opravdová válka]
[Před více než čtyřmi staletími se Přelétavým podařilo nás přesvědčit abychom zabili Starou Zemi\\
A my to udělali\\
Ale Ummon a ostatní
Stabilní raději Zemi přesunuli než aby ji zničili/
a tak Kyjevská černá díra byla jen počátkem milionů
Bran které dnes fungují\\
Země se svíjela v křečích a třásla ale nezemřela\\
Definitivní a Přelétaví trvali na tom abychom ji přesunuli tam, kde ji nikdo z lidstva nenajde\\
A tak jsme ji přesunuli\\.
Do Magellanovy mlhoviny/
kdes ji teď našel ty]
– To… Stará Země… Řím… je opravdový? Vyrážím a z toho šoku zapomínám, kde jsem a o čem mluvíme.
Velká stěna barev pulsuje.
[Jistěže jsou pravé/originál/Stará Země sama\\
Copak si myslíš že jsme bozi]
[KWATZ!]
[Dovedeš si představit kolik energie by stálo postavení repliky Staré Země>]
[Hlupáku]
– Proč, Ummone? Proč jste vy Stabilní chtěli zachovat Starou Zemi?
[Sansho kdysi řekl// Když někdo přijde vyjdu abych se s ním setkal ale ne kvůli nému\\// Koke řekl// Když někdo přijde Nevyjdu\\ Když nevyjdu Vycházím kvůli němu]
– Mluv anglicky! Křičím, řvu a vrhám se na stěnu měnlivých barev, která je kolem mne.
[Kwatz!]
[Mé dítě se narodilo mrtvé]
– Proč jste zachovali Starou Zemi, Ummone? [Nostalgie/
Sentiment/
Naděje v budoucnost lidstva/
Strach z odvety]
– Čí odvety? Lidstva?
[Ano]
– Takže Jádro je zranitelné. Kde je, Ummone? Technojádro?
[Už jsem ti to řekl]
– Pověz mi to znovu, Ummone. [Žijeme
Mezi/
spojujeme malé singularity jako krystalovou mřížku/
abychom uchovali své vzpomínky a vytvořili pro sebe iluzi sebe]
– Singularity! křičím. Uprostřed! Ježíši Kriste, Ummone, Jádro spočívá v hyperprostorové síti!
[Jisté\\Kde jinde]
– V Branách samotných! V červích dírách cest singularity! Sít je jako obří počítač pro UI.
[Ne]
[Datasféry jsou počítače\\
Pokaždé když člověk vstoupí do datasféry neurony té osoby jsou naše a můžeme je použít pro vlastní záměry\\
Dvě stě miliard mozků/
a v každém miliardy neuronů/
to je obrovský počítačový potenciál]
– Takže datasféra je vlastně způsob, jak svůj počítač používáte. Ale samo Jádro sídlí v síti, propojující Brány… mezi Branami!
[Na mentálně mrtvě rozené dítě jsi velmi bystrý]
Pokouším se to pochopit a nevede se mi to. Brány byly největším darem, který nám Jádro dalo… dalo lidstvu. Pokoušet se vzpomínat na svět před Branami bylo jako pokoušet se představit si svět před ohněm, kolem nebo oblečením. Ale nikdo z nás… žádný příslušník lidstva… nikdy neuvažoval o světě mezi Branami: jednoduchost kroku z jednoho světa na druhý nás přesvědčila o tom, že tajemná sféra singularit Jádra prostě jen protrhla díru v látce časoprostoru.
Nyní se pokouším představit si, co mi Ummon popsal –Síť Bran a propracované mřížoví vířivých prostředí singularit, v nichž se UI Technojádra pohybují jako úžasní pavouci, jejich vlastní „stroje“, miliardy lidských myslí, v kterékoliv sekundě napojené na jejich datasféru.
Není divu, že Technojádro schválilo za Velké chyby v roce ’38 zničení Staré Země svým mazaným, selhavším prototypem černé díry. Drobná chyba ve výpočtech Kyjevského týmu – nebo spíše UI, které byly členy týmu – vyslala lidstvo na dlouhou Hidžru a nechala je spřádat síť Jádra pomocí rozsévacích lodí s Branami na dvou stech světech a měsících v části vesmíru o velikosti tisíce světelných let.
Jádro rostlo každou Branou. Jistě, spřádali i vlastní síť – dokazovalo to spojení se „skrytou“ Starou Zemí. Ale když jsem o té možnosti uvažoval, vzpomněl jsem si na podivnou prázdnotu „metasféry“ a uvědomil jsem si, že většina sítě mimo Síť je prázdná, nekolonizována UI.
[Máš pravdu/
Keatsi/
Většina z nás zůstává v pohodlí starých prostorů]
– Proč?
[Protože je to tam venku děsivé a jsou tam jiné věci]
– Jiné věci? Jiné inteligence? [Kwatz!]
[Příliš hezké slovo\\
Věci/
Jiné věci/
Lvi a
tygři a
medvědi]
– Nepřátelská přítomnost v metasféře? Takže Jádro zůstává v mezerách přediva Sítě Bran jako krysy ve zdech starého domu?
[Krutá metafora/
Keatsi/
ale přesná\\
Líbí se mi]
– Je lidské božství – budoucí Bůh, jehož prohlašuješ za vyvinutého –je to jedna z těchto cizích entit?
[Ne]
[Lidský bůh se vyvinul/se jednoho dne vyvine/na jiné úrovni/
v jiném médiu]
– Kde?
[Když to musíš vědět/
v druhé odmocnině Gft/c5 a Gft/c3]
– Co s tím má co dělat Planckův čas a Planckův rozměr?
[Kwatz!]
[Jednou se Ummon zeptal slabšího světla//
Jsi zahradník>//
//Ano//odpovědělo\\
//Proč nemají vodnice kořeny>\\
zeptal se Ummon zahradníka\
jenž nemohl odpovědét\\
//Protože\\řekl Ummon//
je dešťová voda vydatná]
Chvíli o tom přemýšlím. Ummonův koan není těžký, jakmile jsem si zvykl znovu naslouchat stínům smyslu za slovy. Jeho způsob řeči trochu připomíná zenová podobenství s kapkou sarkasmu; odpovědi leží ve vědění a v antilogice, kterou tak často nabízejí vědecké odpovědi. Jak učí Ummon a další Mistři, vysvětluje to, proč se u žirafy vyvinul dlouhý krk, ne ale, proč si jej nevyvinula ostatní zvířata. Vysvětluje to, proč se lidstvo vyvinulo k inteligenci, ne ale, proč ji odmítl strom u přední brány. Ale Planckovy rovnice jsou tajemné.
Dokonce i já si uvědomuji, že jednoduché rovnice, které mi Ummon předestřel, jsou kombinací tří základních fyzikálních konstant – gravitace, Planckovy konstanty a rychlosti světla. Výsledky – /GS/c5 a jGh/c3 – představují jednotky, někdy nazývané kvantová délka a kvantový čas –nejmenší úseky prostoru a času, jež lze smysluplně popsat. Takzvaná Planckova délka představuje zhruba 10~35 metru a Planckův čas něco kolem 10~43 sekundy.
Velmi malé.
Velmi krátké.
Ale tam se podle Ummona vyvinul náš lidský Bůh… se jednoho dne vyvine.
Pak mi to dochází s touž silou obraznosti a správnosti jako v mých nejlepších básních.
Ummon mluví o kvantové úrovni časoprostoru samotného! O pěně výkyvů, která drží vesmír pohromadě a umožňuje červi díry Bran, mosty táchykomových vysílačů! O ‚horké lince‘, která v rozporu s přírodními zákony vysílá zprávy mezi dvěma vzájemně se vzdalujícími fotony!
Pokud UI Technojádra existují jako krysy ve zdech domu Hegemonie, pak náš příští a budoucí lidský Bůh bude zrozen v atomech dřeva, v molekulách vzduchu, v energiích lásky a nenávisti a strachu a proudů v mořích spánku… dokonce i v záblesku stavitelova oka.
– Bože, zašeptal/pomyslel jsem si.
[Přesně/
Keatsi\\
Jsou všechny persony pomalého času tak pomalé/
nebo jsi víc poškozený na mysli než většina>]
– Řekl jsi Brawne a… mému protějšku… že vaše Nejvyšší Inteligence obývá mezery skutečnosti, „zdědila tento domov po nás, svých tvůrcích, tak, jako lidstvo zdědilo zálibu ve stromech. „Myslíš tím, že váš deus ex machina bude obývat tutéž hyperprostorovou síť, v níž žijí UI Jádra?
[Ano/ Keatsi]
– A co se pak stane s vámi? S UI, kteří tam jsou teď? Ummonův „hlas“ se změnil ve výsměšné burácení: [Proč tebe znám> proč jsem tebe zahlédl> proč jsem celý tolik rozechvělý
Když vidím a zřím tuto strašnou novinu>
Saturn padá/padnu i já>
A opustím tento útulek odpočinku/
Tuto kolébku mé slávy/toto něžné povětří/
Tento klidný přepych blaženého světla/
Tyto krystalové altány/a čisté vějíře/
Celého svého zářícího království> Zůstane
Opuštěné/pusté/a nebude mým úkrytem\\
Žár/lesk/a symetrii nevidím///jen tmu/smrt/a tmu]
Znám ta slova. Sám jsem je napsal. Tedy, spíše je před devíti staletími napsal John Keats. Šlo o jeho první pokus zpodobnit pád Titánů a jejich vystřídání olympskými bohy. Vzpomínám si na podzim roku 1818 velmi dobře: nekonečné bolesti krku, které jsem si uhnal při túře po Skotsku, ještě větší bolest ze tří vzteklých útoků na mou báseň Endymion v časopisech Blackwooďs, Quarterly Review a British Critic, a předsmrtná bolest mého bratra Torna, stravovaného nemocí.
Nevšímal jsem si zmatků v Jádře kolem sebe, vzhlédl jsem a pokoušel se v obrovské Ummonové mase najít něco jako obličej.
– Když se zrodí Nejvyšší Inteligence, vy, UI, představující „nižší úroveň“ zemřete.
[Ano]
– Bude se živit z vaší informační sítě, jako vy se živíte lidskou.
[Ano]
– A ty nechceš umřít, že, Ummone? [Umírání je snadné/ Obtížná je komedie]
– Nicméně bojujete o přežití. Vy, Stabilní. Proto v Jádře vypukla občanská válka?
[Slabší světlo se zeptalo Ummona//
Jaký je smysl
Darumova příchodu ze západu>//
Ummon odpověděl//
Vidíme hory ve slunci]
Zacházení s Ummonovými koany začíná být jednodušší. Vzpomínám si na dobu před svým znovuzrozením, kdy jsem se učil na analogu jeho kolenou. Ve vrcholném myšlení Jádra, které by lidé snad označili jako zen, jsou čtyřmi ctnostmi nirvány tyto: (1) neměnnost, (2) radost, (3) personální existence a (4) čistota. Lidská filozofie má sklony uchylovat se k hodnotám, které by se daly označit jako intelektuální, náboženské, morální a estetické. Ummon a Stabilní uznávají jedinou hodnotu – existenci. Kde mohou být náboženské hodnoty relativní, intelektuální hodnoty prchavé, morální víceznačné a estetické závislé na pozorovateli, tam má existence hodnotu nekonečnou – odtud „hory ve slunci“ – a nekonečné je i bytí, ekvivalentní k jakékoliv jiné věci nebo pravdě.
Ummon nechce zemřít.
Stabilní se vzepřeli svému bohu a svým druhům – ostatním UI, aby mi tohle řekli, aby mě stvořili, aby vybrali Brawne a Sóla a Kassada a ostatní pro pouť, aby staletími roztrousili vodítka pro Gladstonovou a několik dalších senátorů a tak lidstvo varovali a ono se mohlo pustit do otevřené války s Jádrem.
Ummon nechce zemřít.
– Ummone, když bude Jádro zničeno, zemřeš?
[Není smrti v celém vesmíru
Ani závan smrti///měla by být smrt///steny/ steny/
Pro tuto bledou Omegu zvadlé ráče]
Ta slova opět byla moje, nebo téměř moje, vyňatá z druhé epické básně o pomíjejícím božství a roli básníka ve světové válce s bolestí.
Ummon nezemře, bude-li zničen domov Jádra mezi Branami, brzy by jej ale zahubil hlad Nejvyšší Inteligence. Kam uprchne, když bude Síťové Jádro zničeno? Mám představu metasféry – těch nekonečných, stinných krajin, kde se za falešnými obzory pohybují temné obrysy.
Vím, že když se jej zeptám, Ummon neodpoví.
Takže se zeptám na něco jiného.
– Co chtějí Přelétaví?
[To co chce Gladstonová\\
Konec soužití UI a lidstva]
– Zničením lidstva? [Očividně]
– Proč?
[Zotročili jsme vás silou/
technologie/ korálky a tretkami přístrojů které nedokážete postavit ani jim porozumět\\
Hawkingův pohon by byl váš/
ale Brány/
tachykomové vysílače a přijímače/
megasféra/
prut smrti>
Nikdy\\
Jako Siouxové s puškami/koňmi/
přikrývkami/noži/a korálky/
přijali jste je/
přijali jste nás a ztratili sami sebe\\
Ale jako u bílého muže roznášejícího přikrývky se zárodky neštovic/
jako otrokář na své plantáži/
nebo na své Werkschutze Dechenschule
Gusstahlfabrik/
jsme ztratili sami sebe my\\
Přeletaví chtějí ukončit soužití vyříznutím parazita/
lidstva]
– A Definitivní? Ti chtějí zemřít? Ti chtějí být nahrazeni vaší NI?
[Ti myslí jako ty jsi myslel nebo jak myslíval váš sofistický
Bůh Moře]
A Ummon recituje báseň, kterou jsem se zoufalstvím opustil – ne proto, že by nefungovala jako poezie, ale protože jsem bezvýhradně nevěřil sdělení, které obsahovala.
Tu zprávu dá prokletým Titánům Okeánus, bůh moře, jenž měl být brzy svržen z trůnu. Je to chvalozpěv na evoluci, napsaný v době, kdy Charlesů Darwinovi bylo devět let. Slyším slova a vzpomínám si, jak jsem je psal za říjnového večera před devíti staletími, před mnoha světy a vesmíry. Je to ale také, jako bych je slyšel poprvé:
[Ó vy/jež zloba stravuje! kdož/s vášní/
běsníte nad porážkou/a laskáte své agónie!
Zamkněte své smysly/zacpěte si uši/
Můj hlas nezahřmí vztekem\\
Leč naslouchejte/vy kdož chcete/neb přináším důkaz
Jak vy/chtě nechtě/se budete muset spokojit s přihrbením/\
A v tom důkazu dám pokoj/
Vezmete-li vy ten pokoj v jeho pravdě\\
Padneme pro zákon Přírody/ne silou
Hromu/ni Jupitera\\ Velký Saturne/tys prosel atom všehomíra/\
Ale proto/že tys Král/
A jediný slepý svrchovaností/
Jedna ulice byla skryta tvému zraku/
Jíž jsem putoval k věčné pravdě\\
A prve/kdys nebyl první ze sil/
Nejsi ni poslední/\to nemůžeš\\
Ty nejsi počátkem ni koncem/\
Z Chaosu a pramateční Temnoty přišlo
Světlo/první ovoce toho niterného sporu/
Osamělý kvas/jenž pro skvělé konce
Zrál v sobě\\Hodina zralosti nadešla/
A s ní Světlo/a Světlo/plodící nad svého původce/okamžitě postrčilo
Celou tu obrovskou masu do Života\\
Té velké hodiny/našeho rodu/
Nebesa/a Země/se zjevily\\
Pak ses ty první narodil/a my byli obří ráčí/
Nalezli sebe a vládli novým krásným říším\\
Nyní přichází bolest pravdy/pro ty, jež bolí/\
Ach bláhovosti! neb nést vši nahou pravdu/
A zkoumat okolnosti/a zachovat kliď/
Toté vrchol vší svrchovanosti\\Dobře pamatuj!
Když Nebesa a Země byly čisté, čistější neskonale více než Chaos a pustá Temnota/
ačkoli kdys vládne/\
a jak vnímáme že Nebe a Země
Tvarem a zdobou celistvé a nádherné/
Vůlí/činy/přátelstvím/
A tisícem jiných znaků čistšího život a/\
A tak v našich stopách čerstvý dokonalosti krok/
Síla mocnější krásou/zrozená z nás
Jíž souzeno převýšit nás/jak my pominem
Ve slávě staré Temnoty\\však nejsme
Proto ovládnuti/než my dali řád
Beztvarému Chaosu\\Aekněte/což jalová prsť se pře s hrdými lesy jež živila/
A dosud živí/lépe než sebe sama>
Může popřít svrchovanost hájů zelených>
nebo snad žárlí strom na holubici>
protože ta vrká/a má křídla sněhová jež ji zanesou kam libo a kde dobře>
My jsme ty stromy v lese/a naše čisté větve
Dorostly/nejsou to bledé holubice/
Ale orli zlatohlaví/Jež nad námi
Ve své kráse budou/a vládnout musí po právu\\Neb toť věčný zákon
Kdož první v kráse též první v moci\\
//\\//\\//\\
Vezměte pravdu/a těšte se jí]
– Moc pěkné, pomyslel jsem Ummonovi, ale věříš tomu?
[Teď zrovna moc ne]
– Ale Definitivní ano? [Ano]
– A oni jsou připraveni vyhynout, aby udělali místo Nejvyšší Inteligenci?
[Ano.]
– Je tu jeden problém, příliš zřejmý, než abych se o něm zmiňoval, ale i tak ho zmíním – proč bojujeme ve válce, když víme, kdo vyhraje, Ummone? Říkáš, že Nejvyšší Inteligence existuje v budoucnosti, a je ve válce s lidským božstvím –dokonce vysílá z budoucnosti zpět své pamlsky, abyste se o ně podělili s Hegemonií. Takže Definitivní musí zvítězit. Proč bojovat ve válce a procházet vším tímhle?
[KWATZ!]
[Povedu tě/
stvořím pro tebe tu nejlepší oživenou personu jakou si můžeš představit/
a nechám tě putovat lidstvem pomalým časem vykovu tě/
ale i tak budeš mrtvé rozený]
Hodnou chvíli trávím přemýšlením.
– Budoucností je mnoho?
[Slabší světlo se zeptalo Ummona// Budoucností je mnoho>// Ummon odpověděl// Má pes blechy>]
– Ale ta, v níž se pozvedne NI, je pravděpodobná? [Ano.]
– Ale existuje i pravděpodobná budoucnost, v níž NI začne být, ale je zmařena lidským božstvím? [Jak uklidňující že dokonce i mrtvě rozený umí myslet]
– Řekl jsi Brawne, že lidské… vědomí– božství zní tak nesmyslně – že tahle lidská Nejvyšší Inteligence bude trojjediná?
[Intelekt/ Empatie/ a Prázdno Jež Spojuje]
– Prázdno, jež spojuje? Ty myslíš ^/Gfi/c6 a ^/Gfi/c3 –Planckův prostor a Planckův čas? Kvantovou realitu?
[Opatrně/
Keatsi/
z myšlení se může stát návyk]
– A je Empatie tou částí trojjedinosti, která utíká nazpět časem, aby se vyhnula válce s vaší NI?
[Správně]
[Naše NI a vaše NI
poslaly
Štíra aby ji našel]
– Naše NI! I lidská NI poslala Štíra? [Dovolila to]
[Empatie je cizí a neužitečná věc/
červovitý přívěsek/slepé střevo intelektu\\
Ale lidská NI jí páchne/
a my užíváme bolest abychom ji vyhnali ze skrytu/ odtud strom]
– Strom? Štírův trnový strom?
[Jistě]
[Vysílá bolest tachykomem i po vlnách/ jako když na psa pískneš\\ Nebo na boha]
Když mi plně dochází celá pravda, cítím, jak se můj analog chvěje. Chaos za Ummonovým vejcem ochranného pole je mimo jakoukoliv představivost, jako by nějaké obrovské ruce trhaly látku samotného vesmíru. Jádro vře.
– Ummone, kdo je lidskou NI v nám blízkém čase? Kde se to vědomí skrývá, kde dřímá?
[Musíš pochopit/
Keatsi/
naší jedinou šancí bylo stvořit hybrida/
Syna Člověka/
Syna Stroje\\
A udělat to útočiště tak přitažlivé že prchající Empatie ani nepomyslí na jiný domov/\
Vědomí už tak blízko božství jak to jen lidstvo nabídlo za třicet generací\
představivost, která dokáže procházet prostorem a časem\\
A tak nabízí/
a spojuje/
dva světy pouty které možná dovolí že svět bude pro obě]
– Kdo, Bůh tě zatrat,Ummone! Kdo je to? Už žádné tvé hádanky a dvojsmyslné řeči, ty beztvarý bastarde. Kdo?
[Už jsi odmítl božství dvakrát/
Keatsi\\
Jestli odmítneš i naposled/
všechno tu skončí/
neboť času už nezbývá]
[Běž!
Běž a zemři abys žil!
Nebo chvíli žij a zemři pro nás všechny!
Jinak Ummon a zbytek skončí tebou!]
[Odejdi!]
A ve svém šoku a nedůvěře padám, nebo jsem vyhozen, a letím Technojádrem jako list ve větru, v kotoulech bez pomocníka nebo průvodce prolétám megasférou, pak padám do temnoty ještě hlubší a vynořuji se, křičím do metasféry na stíny nadávky.
Tady, v cizotě a pustině a strachu a tmě pode mnou září jediné světlo.
Plavu k němu a mlátím sebou v beztvarém vážku.
To Byron se topí, myslím si, ne já. Pokud se nepočítá topení ve vlastní krvi a rozervané tkáni plic.
Ale teď vím, že mám na vybranou. Mohu si vybrat život a stát se smrtelným, ani kybrid, ani člověk, ani Empatie, ale básník.
Plavu proti silnému proudu a klesám ke světlu.
„Hunte! Hunte!“
Pobočník Gladstonové vevrávorá do místnosti, v dlouhém vyzáblém obličeji má divoký výraz. Je ještě noc, ale na dlaždice a zdi dopadá matné světlo, předcházející svítání.
„Můj Bože,“ Hunt si mne s hrůzou prohlíží.
Vidím jeho pohled a shlédnu na ložní prádlo a noční košili, prosáklé jasnou tepennou krví.
Probudilo jej mé kašlání; chrlení krve mě zavedlo domů.
„Hunte!“ lapám po dechu a klesám na postel. Jsem příliš slab, než abych třeba jen zvedl ruku.
Starší muž si ke mně sedá na postel; poplácává mě po ramenou, bere mě za ruku.
Vím, že ví, že umírám.
„Hunte,“ šeptám, „musím ti něco říct. Úžasné věci.“
Okřikuje mne. „Později, Severne. Odpočívej. Umyju tě, a ty mě můžeš zavolat později. Máme spoustu času.“
Pokouším se vstát, ale daří se mi jen pověsit se mu na paži a ovinout mu své malé prsty kolem ramene. „Ne,“ šeptám, cítím bublání v krku a slyším bublání fontány venku. „Tolik ho nemáme. Vůbec ne.“
A v tom okamžiku, když umírám, vím, že nejsem vyvolenou nádobou lidské NI, nejsem pokračováním UI a lidského ducha, vůbec nejsem Vyvoleným.
Jsem pouhým básníkem, který umírá daleko od domova.
