TŘICET
Solovi se zdál sen, který se mu zdával od doby, kdy se Ráchel nakazila Merlinovou nemocí.
Šel pustou budovou, v níž se do tmy tyčily stromy o velikosti sekvojí a kam odněkud z výšky dopadalo silné šarlatové světlo. Pak se ozval zvuk mohutného vzplanutí, jako by hořely celé světy. Nad ním zářily dva ovály temně rudého světla.
Sol to místo znal. Věděl, že najde oltář a na něm Ráchel – dvacetiletou bezvědomou Ráchel – a pak přijde hlas a bude jej žádat.
Sol se zastavil na nízkém balkoně a hleděl na známou scénu. Jeho dcera, žena, které se Sarai mávali na rozloučenou, když odjížděla na postgraduální výzkum na Hyperionu, leží nahá na širokém kamenném bloku. Nade vším se vznáší dvě rudé bulvy – Štírovy oči. Na oltáři je položen dlouhý, zahnutý nůž z přiostřené kosti. Pak se ozývá hlas:
„Sole! Vezmi svou dceru, svou jedinou dceru, Ráchel, kterou miluješ, a běž na svět, zvaný Hyperion, a obětuj ji tam v ohni na jednom z míst, o nichž ti povím.“
Sol potrhával pažemi ve vzteku a žalu. Zaťal prsty do vlasů a vykřikl do tmy to, co nahlas volal už předtím:
„Nebudou už žádná obětování, ani dětí, ani dospělých. Čas poslušnosti a vykupování skončil. Buď nám pomoz jako přítel, nebo odejdi!“
V předešlých snech se po jeho slovech ozvaly zvuky větru a osamění, hrozivých kroků, vzdalujících se po schodech. Ale tentokrát sen trval dál, oltář se otřásl a náhle byl prázdný. Zůstal na něm jen kostěnný nůž. Dvojice rudých zřítelnic vysoko nahoře stále plála, ohněm naplněné rubíny o velikosti planet.
„Sole, poslouchej,“ ozval se hlas, který tentokrát jakoby nepřicházel z velké výšky, ale šeptal mu do ucha, „budoucnost lidstva závisí na tvé volbě. Dokážeš obětovat Ráchel z lásky, když ne z oddanosti?“
Když se Sol pídil po slovech, slyšel už v mysli odpověď. Nebudou další obětiny. Ne dnes. Už nikdy. Lidstvo pro svou lásku k bohům už vytrpělo dost, dost vytrpělo při hledání Boha. Myslel na spoustu staletí, po něž jeho lid, Židé, vyjednávali s Bohem, stěžovali si, láteřili, oplakávali nespravedlnosti, ale vždy – vždy – se vrátili k oddanosti, ať už stála cokoliv. Generace umíraly v pecích nenávisti. Budoucí generace budou vyděšeny studeným ohněm radiace a znovuobnovenou nenávistí.
Tentokrát ne. Už nikdy.
„Řekni ano, tati.“
Sol sebou škubl. Někdo se dotkl jeho ruky. Vedle něj stála jeho dcera Ráchel, ani kojenec, ani dospělá, ale osmiletá dívka, kterou poznal dvakrát v rozpětí mnoha let –když stárla a potom když se vracela časem ve spárech Merlinovy nemoci – Ráchel se světlehnědými vlasy, spletenými do jednoduchého copu, v trošku velkých džínách na hraní a teniskách.
Sol ji vzal za ruku a stiskl tak silně, jak jen mohl, aniž by jí ublížil. Cítil, jak mu stisk vrací. Tohle není iluze, není to závěrečná krutost Štíra. Tohle je jeho dcera.
„Řekni ano, tati.“
Sol obrátil Abrahámův problém oddanosti v Boží zlomyslnost. Oddanost už nemůže být svrchovaným principem vztahu mezi lidstvem a jeho božstvem. Ale když dítě, zvolené za oběť, prosí o poslušnost Božímu vrtochu?
Sol poklekl vedle dcery na jedno koleno a otevřel náruč. „Ráchel.“
Objala ho silou, kterou si pamatoval z bezpočtu objetí, bradu vysoko nad jeho rameny, paže divoké láskou. Zašeptala mu do ucha: „Prosím, tati, musíme říct ano.“
Sol ji dále objímal, cítil sevření drobných paží a teplo její tváře. Tiše plakal, cítil mokro na tvářích a v krátké bradce, ale nechtěl ji pustit ani na tu chvilku, co by stíral slzy.
„Miluji tě, tati,“ zašeptala Ráchel.
Pak vstal, utřel si tvář hřbetem ruky, a vydal se s Ráchel, která se jej pevně držela levačkou, na dlouhý sestup k oltáři.
Sol se probral s pocitem pádu a popadl své dítě. Spala mu na hrudi, pěstičky měla zaťaté, palec v ústech, ale když se napřimoval, probudila se a začala křičet a vzpírat se v novorozeneckém reflexu. Sol vstal, zabalil se do přikrývek a pláště a pevně k sobě Ráchel přivinul.
Byl den. Pozdě ráno. Spali, když noc umírala a do údolí se přes Hrobky vplížilo slunce. Sfinga se nad nimi skláněla jako nějaká drav…
