PRVNÍ ČÁST
JEDNA
Onoho dne, kdy armáda vstoupila do války – posledního dne, kdy život vypadal tak, jak jsme jej znali – jsem byl pozván na oslavu. Toho večera probíhaly slavnosti všude, na všech více než sto padesáti světech, tvořících Síť, ale doopravdy záleželo jen na téhle.
Potvrdil jsem datasférou, že pozvání přijímám, ujistil se, že je můj nejlepší společenský oblek čistý, dal si záležet na koupání a holení, s úzkostlivou péčí se oblékl a použil jednorázový příkaz z pozvánkového čipu, abych se přetransportoval z Esperance na Tau Ceti Centrum v určený čas.
Na této polokouli TC2 byl večer. Kopce a údolí Jeleního parku osvětlovalo měkké, příjemné světlo. Daleko na jihu se tyčily šedé věže Administrativního komplexu – břehy řeky Tethys, lemované smutečními vrbami a zářivým ohnivým kapradím, a samotné bílé kolonády Domu vlády. Přijížděly tisícovky hostů, ale ochranka přivítala každého z nich zvlášť: srovnala pozvánkové kódy se záznamy DNK a půvabným gestem každému ukázala cestu k baru a stolům se studeným občerstvením.
„Pan Joseph Severn?“ ujistil se průvodce zdvořile.
„Ano,“ zalhal jsem. Jmenoval jsem se teď tak, ale nikdy jsem Josephem Severnem nebyl.
„VA Gladstonová si stále přeje se s vámi večer setkat. Až bude mít na schůzku čas, budete o tom zpraven.“
„Výborně.“
„Pokud byste toužil po nějakém občerstvení nebo zábavě, jichž by se vám tu nedostávalo, jen proneste své přání nahlas a pozemní monitory se je budou snažit splnit.“
Přikývl jsem, usmál se a průvodce opustil. Než jsem vyšel tucet schodů, obrátil se k dalším hostům, přistávajícím na rampě terminálu.
Pozoroval jsem ze své výhodné pozice na nízkém pahorku, jak několik tisícovek hostů korzuje po pečlivě zastřiženém trávníku a mnozí z nich se procházejí mezi houštinami tvarovaných keřů. Na plochý trávníček, na němž jsem stál, dopadal stín stromů kolem řeky; o něco výše se prostíraly úzkostlivě geometricky upravené zahrady a za nimi impozantní masiv Domu vlády. Na vzdáleném patiu hrála kapela a její zvuk byl i do nejvzdálenějších koutů Jelení zahrady přenášen skrytými reproduktory. V dálce se z Brány snášel nepřetržitý proud éemvéček. Pár vteřin jsem pozoroval, jak se na nástupišti poblíž terminálu pro pěší vyloďují jejich pestře odění pasažéři. Byl jsem fascinován rozmanitostí létacích strojů; večerní světlo se neodráželo jen od skořápek standardních Vikkenů, Altzů a Sumater, ale i od rokokových palub rozhrkaných levitačních bárek a kovových trupů kocábek, které byly kuriozitami už za časů, kdy ještě existovala Stará Země.
Scházel jsem po dlouhém, povlovném svahu k řece Tethys kolem doku, kde se z útrob neuvěřitelné kolekce říčních plavidel řinuli cestující. Tethys, jediná řeka, tekoucí celou Sítí, plynula permanentními Branami částmi více než dvou set světů a měsíců. Lid, který žil u jejích břehů, patřil k nejzámožnějšímu v Hegemonii. Dokazovala to vozidla na Řece: velké, cimbuřím opatřené křižníky, oplachtěné koráby a pětiřadé čluny; mnohé nesly známky toho, že mohou fungovat i jako vznášedla; nákladné hausbóty, některé očividně s vlastními Branami; malé plovoucí ostrovy, importované z oceánu Maui-Dohody; sportovní předhidžrové rychločluny a ponorky; celá škála ručně vyřezávaných námořních éemvéček z Renesance a pár nejnovějších všeúčelových jacht, jejichž tvary byly skryty za lesklými bezespárovými kupolemi silových polí.
Hosté, kteří vystupovali z těchto plavidel, byli právě tak zdobní a působiví jako jejich vozidla: škála stylů sahala od konzervativních večerních obleků z doby před Hidžrou, v nichž vězela těla, jež se očividně nikdy nepodrobila Poulsenově terapii, až po vrcholnou módu TC2 z posledního týdne, zavěšenou na postavách, které tvarovali nejslavnější ARNisté Sítě. Pak jsem se vydal k dlouhému stolu a zastavil se u něj právě na tak dlouho, abych si mohl zaplnit tác pečeným hovězím, salátem, filety z nebeských olihní, parvatským kari a čerstvě upečeným chlebem.
Právě když jsem si u zahrad našel místo k sezení, měkké odpolední světlo p…
