5. Zvláštní druh ženy
Zpátky do Palerma jsem jel s Barzinim v jeho alfě, a když jsme dorazili k jeho pohřebnímu ústavu na Via San Marco, zjistili jsme, že Langley nás předjel a že už čeká vedle mercedesu na chodníku.
„Tak tady jsi, starouši,“ řekl, když jsem vystoupil. „Co vás zdrželo?“
Na Barziniho to neudělalo vůbec žádný dojem. „Mně se ten člověk nelíbí,“ prohlásil. „Ten jeho úsměv je jak mosazná placka na rakvi. Víš určitě, že chceš, aby šlo to prase s námi?“ Aspoň projednou vypadal Langley, jako by nevěděl, co na to odpovědět. Promluvil jsem sám: „Je to bankéř, nezapomeň na to!“
„No dobře,“ odpověděl Barzini s nevolí a píchl prstem Langleyho do prsou. „Tak se chovejte slušně a držte hubu, jo?“ Následovali jsme ho do haly osvětlené svícemi; otevřel dveře na jejím konci a prošli jsme jakousi přípravnou. Ležely tu mrtvoly a na některých z nich pracovali funebráci. Většina mrtvol byla oblečená do nových oděvů a jejich obličeje byly pečlivě nalíčené, aby vzbuzovaly aspoň zdání života.
Barzini se na chvíli zastavil, aby něco poradil muži, který pracoval na obličeji asi sedmi až osmiletého děvčátka, a pak klidně pokračoval dál. Langley nevypadal zrovna šťastně a ani ve mně to všecko nevyvolávalo nadšení.
Ale věci pokračovaly rychle, protože když Barzini otevřel další dveře, ocitli jsme se v ohromné klenuté místnosti, spoře osvětlené a plné těžké vůně květin. Po obou stranách byly řady rakví, všechny obsazené.
Ze vzdálenějšího konce místnosti vedly dřevěné schůdky do malé zasklené kanceláře. Barzini po nich svižně vyběhl a muž v uniformě, který seděl za psacím stolem, se zvedl, aby ho pozdravil.
„Tihle páni a já máme nějaké obchodní jednání, Guido,“ řekl mu Barzini. „Jdi a dej si něco k jídlu. Vrať se až za hodinu.“ Guido zasalutoval a zmizel a Barzini za ním zavřel dveře. Langley civěl, fascinován hrůzou, skleněnými okny na řady mrtvol dole.
„Líbí se vám to?“ zeptal se ho Barzini. „Nechtěl byste, abych vám tam taky našel nějaké místečko? Říkáme tomu čekárna. Překvapilo by vás, kolik lidí má patologický strach z toho, že by mohli být pohřbeni zaživa. Chtějí mít jistotu, a tak je tam nějakou dobu necháváme ležet. Všimněte si šňůry, která vede od každé rakve. Jeden konec je přivázaný ke zvonku a druhý k prstenu na ruce mrtvoly. Stačí sebemenší pohyb a zvonek okamžitě zazvoní. Proto tady musí být ve dne v noci služba.“ Když to dopověděl, bylo ticho, a potom docela zřetelně zazvonil nad našimi hlavami jeden ze zvonků.
„Pro Boha věčného!“ vykřikl Langley s nepředstíranou hrůzou na tváři; jeho ruka zajela do saka a vynořila se s pistolí Walther PPK.
Barzini se drsně zasmál. „A co myslíte, že byste s tím pořídil?“ zeptal se a odstrčil mu pistoli hřbetem ruky.
Otevřel dveře a seběhl po schůdkách. Viděli jsme, jak přešel k jedné rakvi a prozkoumal její obsah. Zvonek znovu slabě zacinkal a Barzini se otočil a vrátil se zpátky.
„To nic. Ty zvonky jsou tak citlivý, že je rozezvučí i ten nejmenší pohyb mrtvoly.“
Langleyho čelo bylo pokryté krůpějemi potu a v očích měl divoký pohled.
„Stane se to někdy doopravdy?“ zašeptal.
„Loni dvakrát. Jedna ženská ve středních letech se v noci v rubáši posadila a začala ječet.“ Langleymu div oči nevylezly z důlků a Barzini ho poplácal po tvářích a s potěšením se ušklíbl. „Vidíš, Olivere, nakonec ani není takový drsňák, jak se tváří.“ Posadil se na okraj psacího stolu a strčil si do pusy další z těch svých ohavných egyptských doutníků. „Tak se do toho dáme. Jak to provedeme?“
„Dobrá,“ spustil jsem. „Dostat se tam není žádný problém. Můžeme tam dojet lodí pod záminkou, která bude pro všechny přijatelná.“
„A věznice?“
„To už je jiná věc.“
Popsal jsem mu ji dopodrobna, a když jsem skončil, zamračil se. „To zní jako druhý Fort Knox. A ty tvrdíš, žes našel cestu dovnitř?“
„Myslím, že jo. Skály ze strany od moře jsou vysoké asi padesát metrů a údajně neprostupné. Proto tam na hradbách nejsou nikdy víc než dva strážní.“
„Chceš tím říct, že by se daly zlézt?“
„Kdyby byl někdo v pravou…
