6. Pravidla hry
Do podkovovité zátoky pod vilou na Capo Passero jsme připluli ve středu zrovna před polednem. Z Palerma jsme vyrazili o půlnoci a při své cestě na západ kolem Marsaly Sicilským průlivem a přes záliv Golfo di Gela jsme měli znamenitou plavbu.
Uprostřed zátoky byla ke dvěma bojím připoutána cessna, a když jsme mířili ke kamennému molu, sjel po nedlážděné cestě dolů landrover, což mě nepřekvapilo. Předpokládal jsem, že nás už delší dobu sledují z hradeb.
Barzini byl v kormidelnické budce, a když jsme narazili na molo, Nino a Angelo přidrželi Palmyru a já přeskočil přes zábradlí s lanem v ruce. Omotal jsem je kolem sloupku a zrovna v té chvíli vystoupil z landroveru Langley následován Gatanem a šel k nám.
„Ahoj, starouši! Jak to jde?“
Gatano měl obličej samý šrám a na levé tváři pár stehů; všecko to přispívalo k tomu, že vypadal ještě ošklivější.
„Kdo to je, ten tvůj kamarád?“ zeptal jsem se.
Gatano držel v ruce automat a tvářil se tak, že jsem na okamžik myslel, že ho použije.
„Vidím, že máš pořád jarní náladu,“ poznamenal Langley. „Starý pán chce vidět tebe a Barziniho. Ostatní můžou počkat tady.“
„Jak si račte přát.“ Otočil jsem se a podíval se na Barziniho, který zrovna vypnul motor a vyklonil se z okénka kormidelnické budky. „Rozkaz Jeho Veličenstva, Aldo. Jdeme na audienci.“
„To je hezký,“ řekl a vyšel na palubu.
V pouzdře na levém boku měl osmatřicítku Smith & Wesson pažbou napřed.
Langley poručil: „Tohle nechte tady!“
Barzini pokrčil rameny, vytáhl pistoli z pouzdra, naklonil se do kormidelnické budky a upustil zbraň na stolek s mapami.
Langley se otočil ke mně. „A co ty?“
Beze slova jsem zvedl ruce. Stejně mě prohledal, ale vynechal místo, které považují odborníci za nejlepší k ukrytí zbraně – na kříži v košili zastrčené do kalhot. Ne že bych tam zrovna něco měl, ale bylo to vážné opomenutí a v souvislosti s Langleym mi poskytlo námět k zamyšlení.
Ustoupil zpět, očividně uspokojen. „Dobrá, starouši, můžeme jít.“
Gatano zůstal na molu; posadil se na sloupek k uvazování lodí s automatem přes kolena. Barzini a já jsme si vlezli dozadu do landroveru a Langley se vsunul za volant.
„Jak se daří mé sestře?“ zeptal jsem se, když jsme vyrazili.
„Prima, starouši.“ Usmál se tak, že to vypadalo jako upřímný úsměv. „Je to milé děvče. Většinu času cvičí na klavír. Je dokonale šťastná. A Simona s ní tráví hodně času.“
„Plus Frau Kübel a její dobrman?“ řekl jsem. „To je hezké. Chybí už jenom Charles Lutwidge Dodgson a mohli bychom všichni vyrazit na idylické odpoledne k řece.“
„Dodgson?“ Barzini vypadal zmateně. „Kdo to sakra je, ten Dodgson?“
„Lépe známý jako Lewis Carroll. Alenka v říši divů a tak,“ vysvětloval mu Langley. „Nelamte si s tím hlavu! Náš přítel má dneska žertovnou náladu, toť vše.“
Zabrzdil na dvoře. Vystoupili jsme a vydali se zahradou na nejvyšší terasu. U zdi stál Stavrou a díval se dolů do zátoky. Na okamžik se mi popletl čas a já pocítil jakési bezdůvodné zamrazení. Bylo to, jako by se nic nebylo stalo, jako by byl ještě pořád ten první den, kdy mě vyvedli z díry. Stůl byl prostřený k obědu, v kbelíku čekaly láhve zibbiba, číšník byl ve střehu a Moro a Bonetti stáli bok po boku ve stejných rybářských svetrech se založenýma rukama.
Stavrou se otočil a podíval se na nás. „Tak tohle je pan Barzini?“ zeptal se. „Máte solidní loď, signore. Gratuluju vám.“
Hnul se na svých dvou berlích kupředu a číšník mu pomohl do křesla a nalil mu sklenici vína. Ochutnal je, spokojeně přikývl a vzhlédl ke mně.
„Tak co, pane, jak pokračujete?“
„Chci vidět svou sestru,“ řekl jsem. „To především.“
Bez nejmenšího zaváhání kývl na Langleyho. „Dobrá. Justine, pět minut.“
Langley zamířil branou do zahrady a já ho následoval. Tentokrát nezaznívala nikde žádná hudba, ale slyšel jsem, jak se Hanna kdesi směje a jak štěká pes.
Stanuli jsme u nízké zídky a podívali se dolů do níže položené zahrady. Hanna seděla na dece na zemi, Simona vedle ní. Házela míč dobrmanovi, který se za ním dychtivě honi…
