4. Knihovnice
Nechali diamagnetický skútr v malém parkovacím boxu před městskou zónou. Ve Městě nebyly skútry běžné a Terens nechtěl zbytečně budit pozornost. Na zlomek okamžiku si se zuřivostí vzpomněl na obyvatele Horního Města, kteří měli diamagnetické automobily a antigravitační gyroplány. Ale to bylo Horní Město, tam bylo všechno jiné.
Rik, který čekal, až Terens zamkne box a zablokuje jej otiskem prstu, měl na sobě nový jednodílný oblek, v němž se necítil zrovna pohodlně. S určitou váhavosti následoval měšťana pod první z vysokých mostních konstrukcí, na nichž spočívalo Horní Město.
Všechna ostatní místa na Florině měla svá jména, ale tomuto říkali pouze Město. Ty, kteří žili přímo v něm nebo kolem něho, považovali všichni ostatní na planetě za šťastlivce. Ve Městě byli lepší lékaři, měli tam lepší nemocnice, více výrobních provozů a více obchodů s lihovinami -a člověk si tam mohl dopřát i trochu luxusu. Avšak samotní obyvatelé Města už tak nadšeni nebyli. Žili totiž ve stínu Horního Města.
Horní Město bylo přesně tím, co jeho název napovídal. Město bylo ve skutečnosti dvojměstím přesně rozděleným horizontální vrstvou z kovobetonu o ploše padesáti čtverečních mil, která spočívala na zhruba dvaceti tisících sloupech z oceli. Dole, ve stínu, žili „domorodci“. Nahoře, na slunci, žili zemané. V Horním Městě mohl člověk stěží uvěřit tomu, že se nachází na planetě Florina, protože jeho obyvatele tvořili téměř výhradně Sarkané, kteří představovali smetánku společnosti, a nevelký počet hlídkujících.
Terens věděl, kudy se ubírat. Kráčel rychle a nedbal na zvídavé pohledy kolemjdoucích, kteří si jeho měšťanské oblečení prohlíželi se směsicí závisti a pohrdání. Rik měl kratší nohy, a proto jeho chůze ne-působila tak důstojně, chtěl-li s Terensem držet krok. Ze své jediné návštěvy Města si sice na moc nevzpomínal, dnes mu však všechno připadalo jiné. Tehdy bylo pod mrakem, ale dnes svítilo slunce, jehož záře proudila otvory pravidelně rozmístěnými v kovobetonové desce a vytvářela světelné pruhy, které prostor mezi nimi jen zatemňovaly. Prodírali se těmito pruhy světla v pravidelném, téměř hypnotizujícím rytmu.
Na slunci se vyhřívali přestárlí lidé usazení v kolečkových židlích, popojížděli s nimi podle toho, jak pruhy postupovaly. Někdy však usnuli a potom klímali ve stínu, dokud je neprobudilo zaskřípění kol, když se náhodně pohnuli. Na jiných místech okupovaly pruhy světla mladé maminky s kočárky.
„A teď se, Riku, postav rovně,“ upozornil Terens. „Jedeme nahoru.“ Stáli před jakousi konstrukcí, která vyplňovala prostor mezi čtyřmi do čtverce postavenými sloupy a kovobetonovou plochou.
„Mám strach,“ vydechl Rik. Jen neurčitě se domýšlel, že tohle zařízení je výtah na horní úroveň.
Bez výtahů se život Města nemohl obejít. Vyrábělo se v dolní části, ale veškeré výrobky se spotřebovávaly v horní. Základní chemikálie a suroviny pro výrobu potravin se dopravovaly do Dolního Města odkud hotové zboží z plastů a kvalitní jídlo putovalo do Horního Města. Dole se tísnila přebujelá populace, zatímco nahoře se domorodci uplatnili jen jako služebníci, zahradníci, řidiči a stavební dělníci.
Terens nedal najevo, že si Rikova ustrašeného výrazu všiml. I jemu samotnému prudce bušilo srdce, jak si užasle uvědomil, ale nikoli strachem. Důvodem bylo primitivní uspokojení, že může vystoupit na horní úroveň. Vkročí na posvátný kovobeton, bude po něm dupat a otírat si o něj špínu z bot. Jako měšťan si to mohl dovolit. Jistě, pro zemany byl státe pouze rodilým Floriňanem, ale vypracoval se na měšťana a jako takový může vstoupit na kovobeton, kdykoli se mu zlíbí.
Při Galaxii, jak je nenávidí!
Zarazil se, zhluboka se nadechl a přivolal výtah. Na nenávist nemělo cenu myslet. Mnoho let žil na Sarku, na samotném Sarku, přímo v srdci země, z níž pocházeli a kde byli vychováváni zemané. Tam se naučil mlčet, a nyní by neměl zapomínat, co se naučil. Ze všech možných okamžiků právě teď ne.
Zaslechl bzučení zdviže, která sjížděla z horní úrovně, …
