7. Vyslanec
Deset hodin před Junzovou rozmluvou se sekretářem ministra opus-til Terens Chorovovu pekárnu. Hmatal rukou po drsném povrchu zdí dělnických domků, které míjel, když kličkoval v po stranních uličkách Města. Kromě míst, kam z Horního Města pronikalo bledé světlo, se pohyboval v naprosté tmě. Jediná jasná záře, kterou mohl v té doběčlověk v Dolním Městě zahlédnout, pocházela ze záblesků svítilen hlídek, jež po dvojicích i trojicích procházely ulicemi.
Dolní Město připomínalo spícího jedovatého netvora, jehož tučné články halil lesklý kryt Horního Města. V některých částech možná skrytě kypěl život, v těch částech, kam se přivážely a kde se skladovaly výrobky určené pro příští den, ale v chudinských čtvrtích tomu tak nebylo.
Terens se ubíral prašnou postranní uličkou -do stinných oblastí pod kovobetonem málokdy pronikaly florinské noční spršky -když vtom k němu dolehla vzdálená ozvěna kroků. Ve vzdálenosti asi stovky metrů se objevila světla, posunula se a zmizela.
Celou noc přecházeli hlídkující sem a tam, to stačilo. Strach, který naháněli, byl tak působivý, že k udržování pořádku postačovala jejich přítomnost. Potemnělé Město mohlo poskytnout ochrannou náruč bezpočtu pochybných individuí, ale i kdyby zde nepřímo nehrozila přítomnost hlídek, k násilnostem by stejně nedocházelo. Sklady a výrobny potravin byly dobře střeženy, přepych Horního Města byl nedosažitelný -a vzájemně se okrádat, parazitovat na ubohosti svého bližního nemělo prostě smysl.
Co bylo na jiných světech považováno za zločin, v této temnotě prakticky neexistovalo. Chudí byli sice na dosah, ale neměli žádný majetek, a na bohaté nikdo nemohl.
Terens tápavě postupoval vpřed, a když procházel pod jedním z otvorů v kovobetonu, neodolal, aby nevzhlédl...
Nikdo na ně nemůže!
Skutečně na ně nikdo nemohl? Kolikrát za život už postoj k sarkanským zemanům změnil? Když byl malý, choval se stejně jako ostatní děti. Hlídky představovaly příšery z černi a stříbra, před nimiž samozřejmě utíkal, ať se provinil nebo ne. Zemané byli mlhavými, záhadnými supermany, nadmíru dobrotivými, žijícími v ráji jménem Sark a pozorně a trpělivě dohlížejícími na dobro florinských mužů a žen.
Ve škole každý den povinně opakovali: Nechť duch Galaxie střeží zemany tak, jako oni střeží nás!
Ano, napadlo ho nyní, velice správně! Nechť je pro ně duch Galaxie tím, čím oni jsou nám. Nic víc, nic míň. Zaťal pěsti.
Když mu bylo deset, napsal školní esej o tom, jak si představuje život na Sarku. Byla to čistě fiktivní práce, určená k tomu, aby prokázal schopnost psát. Pamatoval si z ní jen málo, vlastně jen jednu pasáž. Napsal, že každého rána se zemané, impozantní ve své šestimetrové výšce, shromažďují ve velké hale hýřící barvami kyrtových květů, postávají s vážnou tváří, probírají hříchy Floriňanů a s lítostí a chmurami zvažují možnosti, jak své svěřence přivést ke konání dobra.
Učitele to tehdy velice potěšilo, takže po skončení ročníku, zatímco jeho spolužáci pokračovali v kurzech čtení, psaní a morálky, postoupil do speciální třídy, kde se vyučovala aritmetika, galaktografie a historie Sarku. A když mu bylo šestnáct, poslali ho na Sark. Dosud měl ten nádherný den v paměti, ale nyní se při té vzpomínce otřásl hanbou...
Přiblížil se již k předměstí. Občasný vánek k němu přinášel sytou noční vůni kyrtových květů. Ještě několik minut, než se ocitne v poměrném bezpečí širých polí, kde se nekonají pravidelné pochůzky hlídek a kde přes potrhané mraky opět uvidí hvězdy. Dokonce i tu jasně žlutou, která byla sarkanským sluncem.
Celou polovinu života byla ta hvězda také jeho sluncem. Když ji poprvé zahlédl průzorem, a to již nikoli jako hvězdu, ale jako nesnesitelně jasný kotouč, chtělo se mu padnout na kolena. Vědomí, že se přibližuje ráji, ho zbavilo i paralyzujícího strachu z prvního kosmického letu.
Když pak ve svém ráji přistál, poslali ho za jedním starým Floriňanem, který se postaral o to, aby se vykoupal a patřičně oblékl. Pak se oba odebrali do jedné velké budovy, a…
