( 3 )
Rutina byla prospěšná. Jednou denně na hodinu odváděli vězně z prvních dvou pater na nádvoří u hradního příkopu, aby byli na slunci či na dešti: podle toho, jaké bylo právě počasí. K jídlu dostávali půl misky studené kaše, lepkavé, mastné a šedivé, u níž se nedalo určit, o co jde. Chutnala žlukle, ale člověk si po pár dnech zvykl, zvlášť když se mu hlady svíral žaludek. Vydávala se vždycky odpoledne a postupem času se na ni vězni začali těšit.
Jednou měsíčně vězni odevzdávali špinavé oblečení. Dostávali jiné, které bylo podrobeno procesu, během něhož bylo asi na minutu ponořeno do kotle s vroucí vodou. Avšak štěnic se to očividně nijak nedotklo. V neděli se sloužila mše, které bylo záhodno se zúčastnit. Nikdo si netroufal nejít, protože kněz kontroloval docházku. Pokud někdo chyběl, hned si jeho jméno zapsal. Za dvě absence byl týdenní půst, za tři měsíční dovolená na samotce ve věži.
Chodby, nádvoří i celý prostor, v němž se vězni pohybovali, byly pod přísným dohledem. Věznici hlídal oddíl strážných vyzbrojených puškami a pistolemi. Když trestanci opouštěli cely, kamkoli člověk pohlédl, nevyhnutelně musel spatřit alespoň tucet strážných s puškou připravenou ke střelbě. K nim se přidávali dozorci, kteří nepůsobili tak výhružným dojmem. Nikdo z nich na vojáka nevypadal. Všeobecně se mělo za to, že se jednalo o skupinu nešťastníků, kteří za oněch časů poznamenaných bídou lepší práci nesehnali.
Každé patro mělo svého dozorce, jenž usazen na židli na konci chodby a vyzbrojen svazkem klíčů, sloužil dvanáctihodinové směny. Dozorci se většinou snažili s vězni nijak nesbližovat. Dokonce na ně ani nemluvili, ani jim nevěnovali jediný pohled, kromě nezbytně nutných situací. Výjimku představoval jeden chudák jménem Bebo, jenž přišel o oko během náletu, když dělal nočního hlídače v továrně v Pueblo Seco.
Povídalo se, že Bebo má bratra, dvojče, který je ve vězení někde ve Valencii. Snad proto se k vězňům choval s jistou vlídností. Když ho nikdo neviděl, dával jim pitnou vodu, kousek suchého chleba nebo cokoli jiného, co se mu podařilo získat z kořisti, kterou si dozorci nastřádali ze zásilek, jež vězňům posílali rodinní příslušníci. Bebo si s oblibou přistrčil židli blíž k cele Davida Martina a rád naslouchal příběhům, které spisovatel občas ostatním vězňům vyprávěl. V tom podivném pekle Bebo ze všeho nejvíce připomínal anděla.
Po nedělní mši ředitel věznice obvykle k vězňům pronášel poučnou řeč. Vědělo se o něm jen tolik, že se jmenuje Mauricío Valls a že před válkou byl skromným intelektuálem s literárními ambicemi. Pracoval jako tajemník a poskok u místního autora jistého věhlasu a věčného rivala dona Pedra Vidala, jehož talent byl promarněn. Ve volných chvílích špatně překládal klasiky z řečtiny i z latiny a společně s několika spřátelenými dušemi sestavoval plátek, jenž měl jen nízký náklad, zato však vysoké umělecké ambice. Rovněž pořádal salonní besedy, na nichž skvadra vybraných odborníků hořekovala nad žalostným stavem věcí a předpovídala, že pokud se jim jednoho dne dostanou otěže do rukou, svět se rázem ocitne na Olympu.
Zdálo se, že jeho život je předurčen ubírat se cestou šedivé a hořké existence průměrných jedinců, které Bůh ve své neskonalé krutosti obdařil chorobnou ctižádostí a domýšlivostí vlastní Titánům. Stejné jako tolika jiným mu však válka osud přepsala. Jeho úděl se vmžiku změnil částečně dílem náhody, částečné díky sňatku z rozumu. Mauricío Valls, do oné chvíle zamilovaný pouze do svého úžasného talentu a pěstěného vkusu, se oženil s dcerou vlivného průmyslníka, v jehož chapadlech se nacházela značná část rozpočtu generála Franka a jeho oddílů.
Nevěsta, o osm let starší než Mauricio, byla od svých třinácti let odkázána na invalidní vozík. Vrozená nemoc jí stravovala svaly i život. Žádný muž jí nikdy nepohlédl do očí ani ji nevzal za ruku, aby jí řekl, že je krásná, a zeptal se jí na jméno. Tím prvním a jediným, který tak učinil, byl právě Mauricio, který byl jako všichni literáti bez talentu m…
