( 6 )
„Mám-li vám říct pravdu, pak si myslím, že když sem Davida Martina přivedli, byl už na tom špatně. Slyšel jste něco o schizofrenii, Fermíne? To je jedno z nových oblíbených slov pana ředitele.“
„Znamená to, jak se lidově říká, ‚být jako praštěný pytlem po hlavě‘.“
„To není žádná legrace, Fermíne. Jde o vážnou nemoc. Není to můj obor, ale znám pár takových případů. Pacienti často slyší nějaké hlasy, vidí různé osoby a vzpomínají si na události, ke kterým nikdy nedošlo… Stav jejich mysli postupně upadá, takže nedokážou rozlišovat mezi realitou a fikcí.“
„Tak jako sedmdesát procent Španělů… A vy si, pane doktore, myslíte, že Martin trpí touhle nemocí?“
„Nevím to jistě. Jak jsem říkal, není to můj obor, ale mám dojem, že se u něj projevují některé z nejběžnějších příznaků.“
„Možná, že v tomhle případě je tato nemoc učiněným požehnáním…“
„Ta není nikdy požehnáním, Fermíne.“
„A on ví, že tím, řekněme, trpí?“
„Bláznovi se vždycky zdá, že blázni jsou ostatní.“
„Však jsem říkal, že takhle je na tom sedmdesát procent Španělů…“
Z vysoké strážní budky je sledoval hlídkař, jako by jim chtěl odezírat ze rtů.
„Mluvte tišeji, nebo to ještě schytáme.“
Doktor Fermínovi naznačil, aby se otočili a zamířili na druhou stranu nádvoří.
„Žijeme v době, kdy i stěny mají uši,“ podotkl doktor.
„Teď jenom schází, aby naše doba i stěny sdílely ještě poloviční mozek, a možná se z toho dostaneme,“ poznamenal Fermín.
„Víte, co mi řekl Martin, když jsem ho na příkaz ředitele poprvé vyšetřil?
‚Pane doktore, mám dojem, že jsem přišel na jediný způsob, jak se z této věznice dostat ven.‘
‚Jak?‘
‚Jako mrtvola.‘
‚Neznáte nějaký praktičtější způsob?‘
‚Pane doktore, četl jste Hraběte Monte Christa?‘
‚Jako kluk. Už si z toho skoro nic nepamatuju.‘
‚Tak si to znovu přečtěte. Tam to všechno je.‘
Nechtěl jsem mu říkat, že pan ředitel nechal z vězeňské knihovny stáhnout všechny knihy od Alexandra Dumase, spolu s tituly od Dickense, Galdóse a mnoha dalších autorů, protože je považuje za brak, sloužící k pobavení nevzdělané spodiny bez pěstěného vkusu. Nahradil je souborem dosud nevydaných románů a povídek pocházejících z jeho vlastní dílny nebo od některých přátel, přičemž ty svazky nechal vyvázat v kůži. Úkolem pověřil vězně jménem Valentí, který byl z branže a kterého, jen co svou práci odvedl, nechal umřít zimou. Nařídil mu zůstat pět nocí na dvoře, za deště, v lednu, jen proto, že vtipkoval na adresu vytříbenosti jeho prózy. Valentímu se podařilo dostat se odtud ven Martinovým systémem – jako mrtvola.
Když už jsem tu strávil jistý čas, z rozhovorů dozorců jsem pochopil, že David Martin se do věznice dostal na příkaz samotného pana ředitele. Byl zavřený ve věznici Modelo na základě obvinění z řady zločinů, o kterých si myslím, že jim nikdo moc nevěří. Mezi jiným prý v záchvatu žárlivosti zabil svého mistra a přítele, majetného gentlemana jménem Pedro Vidal, který byl stejně jako on spisovatelem, a údajně připravil o život i jeho manželku Cristinu. Chladnokrevně prý navíc zavraždil několik policistů a nevím koho ještě. Poslední dobou je tolik lidí obžalováno z takových věcí, že člověk neví, co si má myslet. Mně se moc nechce věřit, že je Martin vrah. Jenže taky je pravda, že za války jsem na obou stranách viděl množství lidí, co si strhli masku a odhalili pravou tvář, takže člověk vážně nikdy neví. Všichni hodí kamenem a pak prstem ukážou na souseda.“
„Já bych vám mohl vyprávět…“ podotkl Fermín.
„Jenže věc se má tak, že otec zmíněného Pedra Vidala je mocný průmyslník, který se v penězích přímo topí. Říká se, že na straně nacionalistů šlo o jednoho z hlavních finančníků. Mimochodem proč asi většinu válek vyhrávají finančníci? No nic. Zkrátka tento vlivný pan Vidal osobně žádal na ministerstvu spravedlnosti, aby Martina našli a zařídili, aby za to, co provedl jeho synovi a snaše, shnil ve vězení. Zdá se, že Martin asi na tři roky utekl do zahraničí, než ho našli poblíž hranic. Řekl bych, že už asi nebyl úplně při smyslech, když se vr…
