Nebeský vězeň (Carlos Ruiz Zafón)

Epilog
1960

Jednoho slunečného poledne mladý muž s vlasy lehce prokvetlými stříbrem a se stínem v pohledu kráčí mezi pohřebními kameny na hřbitově, nad nímž se klene obloha, která na obzoru splývá s modří moře.

V náručí nese dítě, jež sotva rozumí jeho slovům, usmívá se však vždy, když se jejich pohledy setkají. Zamíří ke skromnému hrobu, jenž se nachází stranou u balustrády jakoby zavěšené nad Středozemním mořem. Muž si se synkem v náruči před hrobem poklekne. Dovolí chlapečkovi ručkou pohladit písmena vytesaná do kamene.

ISABELLA SEMPEREOVÁ
1917-1939

Dlouho setrvává pohroužen do ticha. Oči má křečovitě zavřené, aby potlačil pláč.

Synův hlas jej vrací do přítomnosti. Když otevře oči, vidí, že dítě ukazuje na drobnou figurku, která vykukuje mezi seschlými květy ve skleněné váze postavené u náhrobku.

Je si jistý, že když sem přišel posledně, figurka tu nebyla. Sáhne mezi květy a vytáhne sádrovou sošku. Je tak maličká, že se vejde do dlaně. Anděl. Slova, která považoval za zapomenutá, mu vytanula na mysli a otevřela se jako nezhojená rána.

A pokud jednoho dne, až budeš klečet před jejím hrobem, pocítíš, jak se Tě pokouší zmocnit oheň vzteku, vzpomeň si, že v mém příběhu, stejně jako v tom Tvém, je anděl, který zná všechny odpovědi…

Dítě se snaží vzít si figurku, kterou má otec v ruce. Když na ni dosáhne, bezděky do ní strčí. Soška dopadá na mramor a rozbije se. A v tu chvíli to muž spatří. Kousek papíru ukrytého v sádře. Papír je jemný, téměř průsvitný. Rozbalí jej. Okamžitě ten rukopis poznává:

Mauricio Valls
El Pinar
Calle de Manuel Arnús
Barcelona

Mezi náhrobky se zvedá mírný vítr, muže po tváři pohladí dech prokletí. Schová si papírek do kapsy. Poté položí na kamennou desku bílou růži a se synem v náručí míří zpět k cypřišové aleji, kde na něj čeká matka jeho dítěte. Všichni tři hned splynou v objetí. Když se žena zadívá muži do očí, všimne si v jeho pohledu čehosi, co tam ještě před chvílí nebylo. Je to cosi kalného, temného, co nahání strach.

„Je všechno v pořádku, Danieli?“

On se na ni dlouze zadívá. Usměje se.

„Mám tě rád,“ s těmito slovy ji políbí a přitom ví, že příběh, jeho příběh, ještě neskončil.

Ten teprve začal.