PŘIVÍTÁNÍ
„Proboha,“ zašeptala Ellie. Všichni hleděli na zvíře přesahující stromy. „Proboha.“
Jako první ji napadlo, že dinosaurus je úžasně krásný. Knihy je zobrazovaly jako přerostlá zavalitá zvířata, avšak dlouhokrký tvor se pohyboval graciézně, takřka důstojně. A rychle – nevypadal ani těžkopádně, ani přihlouple. Sauropod si je bystře prohlédl a vydal hluboké zatroubení, dost podobné slonímu. Okamžik nato se nad listovím objevila druhá hlava, pak se zvedla třetí a čtvrtá. „Proboha,“ opakovala Ellie.
Gennaro byl neschopen slova. Věděl, co má očekávat – a věděl to už několik roků – ale jaksi nevěřil, že je to možné. Nyní jej šok připravil o řeč. Nyní před ním v plné síle vyvstala nová technika genového inženýrství, kterou předtím považoval jen za mletí pantem. Ta zvířata byla tak obrovitá! Veliká jak celý dům! A bylo jich tolik! Opravdoví zatracení dinosauři. Tak skuteční, jak byste je jen mohli chtít.
Z tohohle ostrova vytřískáme celé jmění, napadlo Gennara. Celé jmění.
Jen úpěnlivě doufal, že je na něm bezpečno.
Grant stál na stezce vinoucí se po úbočí kopce, cáry mlhy mu oblévaly tvář a zíral na šedavé krky, které převyšovaly palmy. Pociťoval závrať, jako by mu svah ubíhal pod nohama příliš prudce. Nemohl popadnout dech. Protože hleděl na něco, o čem nikdy v životě neočekával, že může spatřit. A přece ho oči nešálily.
Zvířata v mlze byli dokonalí apatosauři, sauropodi střední velikosti. Jeho omráčený mozek reagoval v souladu s akademickým školením. Říkal mu: Severoamerický býložravec, období svrchní jury. Obecně zvaný brontosaurus. Poprvé objeven E. D. Copem v Montaně roku 1876. Zvíře je spjato s takzvanou Morrisonovou vrstvou v Coloradu, Utahu a Oklahomě. Nedávno je Berman s McIntoshem překlasifikovali na základě tvaru lebky jako diplodoka. Tradičně přetrvávalo tvrzení, že Brontosaurus trávil většinu času na mělčině, kde mu voda pomáhala nadnášet obrovité tělo. Ovšem tohle zvíře zjevně ve vodě nebylo, a přesto se pohybovalo nesmírně rychle, hlava a krk se míhaly nad palmami velice hbitě – překvapivě hbitě…
Grant se rozesmál.
„Co je?“ zeptal se Hammond znepokojeně. „Něco je špatně?“
Paleontolog jen potřásl hlavou a smál se dál. Nedokázal by ostatním vysvětlit, co mu přišlo tak směšné: viděl ta zvířata jen pár vteřin a už je začínal přijímat za svá – a z pozorování se pokoušel zodpovědět po mnoho let přetrvávající otázky svého oboru.
Stále se ještě smál, když spatřil nad vrcholky palem pátý a šestý krk. Sauropodi pozorovali nové návštěvníky. Grantovi připomínali přerostlé žirafy – měli stejně radostný, dost nablblý pohled.
„Předpokládám, že to není trik,“ řekl Malcolm. „Vypadají velice živě.“
„Ano, jsou naprosto živí,“ odpověděl Hammond. „No, to by taky být měli, že?“
Z dálky k nim opět dolehlo troubení. Jakmile se ozvalo první zvíře, ostatní se postupně připojila.
„Jejich pozdrav,“ řekl Ed Regis. „Vítají nás na ostrově.“
Grant se na okamžik zastavil a uchváceně naslouchal.
„Pravděpodobně byste rádi věděli, co se bude dít dál,“ řekl Hammond, když vykročil po stezce dolů. „Naplánovali jsme pro vás obhlídku všech našich zařízení a později odpoledne výlet, abyste si prohlédli dinosaury v rezervaci. Poobědvám s vámi a odpovím vám na všechny otázky, které vás napadnou. A teď kdybyste laskavě následovali pana Regise…“
Skupinka šla v patách Edu Regisovi k nejbližším budovám. Nad stezkou visel hrubě otesaný štít popsaný ručně malovaným nápisem: „Vítáme Vás v Jurském parku“.
