CHARITA
Do týdne vznikla Charityville. Měla svého starostu, pana Daiglera, hlavní ulici, Hendrix avenue, a také svou první svatbu – starosta oddal dva z osadníků; pana Arthura a malou Becky Weberbauerovou. První domek, který se postavil, byl určen pro novomanžele. Stavba srubu byla poměrně obtížná, protože sice mezi nimi byli takoví, kteří srub viděli, ale nikdo, kdo by nějaký v životě postavil.
Přes všechny obtíže panovala v osadě atmosféra naděje a společného odhodlání. Všichni byli zaujati myšlenkami na lepší budoucnost. Stále spali v lodi a také tam snídali, potom si vzali jídlo s sebou a tvrdě pracovali, ženy společně s muži, celý krátký den – Charita se otáčela kolem své osy za něco málo přes jednadvacet hodin. Vraceli se do lodi se západem slunce a někteří našli ještě tolik sil, aby si před spaním trochu zatančili.
Zdálo se, že Charita opravdu splňuje očekávání kolonizátorů. Dny byly osvěžující, noci mírné – a krásnější než kdekoliv jinde v galaxii. Hvězda, kolem které obíhala (říkali jí prostě Slunce), byla doprovázena obrovským množstvím komet. Jeden obr s širokým ohonem byl roztažený noční oblohou od zenitu až k západnímu horizontu. Další kometa, ne tak velká, ale dost děsivá na to, aby u pozemských pozorovatelů vyvolala strach z konce světa, zářila na severní straně. Další dvě krášlily krajkovím ledového ohně jižní oblohu.
Průvodním jevem takového množství komet, byl nutně i nadbytek meteorů. Každou noc zářily na obloze padající hvězdy, každý den končil jako Den Solární unie s ukázkami ohňostroje.
Neviděli zatím žádná nebezpečná zvířata. Někteří osadníci hlásili, že viděli stvoření velikosti shetlandských poníků podobná kentaurům, která ovšem byla velmi plachá. Nejrozšířenější formou života byli vačnatci nejrůznějších velikostí a tvarů. Nežili tu žádní ptáci, ale podivná létající, čtyři až pět stop velká stvoření podobná medúze. Létala pomocí obrovských měchýřů, které podle potřeby nafukovaly a vyfukovaly, a zřejmě jim dělalo potěšení jen tak se vznášet ve větru.
Vypadalo velmi zvláštně, když se tímto způsobem vznášela okolo Charityville, jako by chtěla všechno vidět. Nikdy se ale nepřiblížila na dosah. Někteří osadnici chtěli jedno sestřelit a prozkoumat, ale starosta Daigler to zakázal.
Někteří tvrdili, že v okolí žijí ještě další zvířata. Říkali jim ‚bafáci‘, protože nikdy neviděli nic jiného, než jak se něco schovává za strom nebo za skálu. Přestože to byly pravděpodobně jen výplody fantazie, cítili kolonizátoři ze strany svých sousedů hluboký, ale ne nepřátelský zájem o všechno, co dělají.
Maggie Daiglerová – pro každého teď byla pouze Maggie – sundala všechny šperky, nosila stejně jako ostatní montérky a ostříhala si vlasy. Její nehty teď byly krátké a většinou špinavé. Přesto vypadala mnohem mladší a veselejší.
V podstatě byl každý veselý, kromě Maxe.
Ellie se mu vyhýbala. Max se neustále proklínal za to, co jí řekl. Jasně, pan Daigler byl trochu mimo – ale měl nějaký důvod to takhle zkazit? Nikdy samozřejmě nepočítal s tím, že by se oženil s Ellie – ale možná tady zůstali navždycky. Pravděpodobně, ne možná, opravil se. Zákaz kolonizace pro posádku by mohl být časem zrušen – co by v tom případě bylo špatného na tom, kdyby se oženil s jedinou vhodnou dívkou v okolí?
Astrogátor by měl zůstat starým mládencem, ale farmář potřebuje ženu. Někoho, kdo doma vaří a stará se o slepice, zatímco on je na polích. Max věděl, jak to dokáže potěšit – Maw to často nedělala. Ale Ellie není jako Maw. Je silná a praktická a stačilo by jí se jen trochu zaučit.
Navíc byla asi tou nejkrásnější dívkou, jakou kdy Max viděl.
Rozhodl se jednat, když na základě zvláštní výjimky odešli pan a paní Dumontovi. Stevardi sice neměli na lodi bez cestujících žádnou práci, takže nikdo nic nenamítal – ale pro Maxe to byla vhodná záminka. Navštívil prvního důstojníka.
„Učeň Jones ve zkušební lhůtě, pane.“
Walther se na něho podíval. „Na vašem místě bych říkal spíš mladší astrogátor. Je to bližší realitě. Pojďte dál.“
„Práv…