Zprostředkovatelská a realitní kancelář Inn-Mob-Dick sídlila nedaleko Gorkáče. Druhé patro bez výtahu. Pánovi v nažehlených kalhotách, bílé košili a strakaté hedvábné vázance jsem objasnil, oč mi kráčí. Zdědil jsem činžák, ve kterém jsou rozsáhlé nebytové prostory. Už jsem je pronajímal, protože pro moji firmu se nehodí, ale s tím byly potíže. V těchto záležitostech se dvakrát neorientuji, dovážím lékařské přístroje. Raději se nyní obracím na realitní firmu, aby mi poradila.
Trpělivě mě vyslechl a potom mi podal formulář.
„Jméno, adresu, metráž, firmu, nájem,“ řekl.
První čtyři rubriky jsem vyplnil bez problému, byl jsem tady za pana Chlupáče (na nose mě tlačily brýle s půldioptriovými skly, oči mě z nich bolely a těšil jsem se, až si je sundám), nenápadně nápadně jsem vyndal jeho občanku a opisoval z ní tak, aby do ní agent viděl, při poslední rubrice jsem zaváhal.
„Kde to máte?“ nahlédl mi realitní agent přes rameno. Hvízdl. „Nové Město? Slušný místo. Kolik chcete za metr?“
„Řekněme to jinak – na kolik podle vašich zkušeností můžu jít?“
„Pět… i šest stovek.“
„Tak plichtu.“ Napsal jsem pět set padesát.
„Projektovou dokumentaci s sebou nemáte?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A výpis z evidence nemovitostí…?“
Podobnou otázku jsem očekával. Každý, i sebedokonalejší trik má svoji Achillovu patu. Rozhodl jsem se vsadit všechno na jednu kartu: hop nebo trop.
Zatvářil jsem se důstojně, lehce nadul tváře a pravil: „Pane, ten dům jsem zdědil. Je můj. S nebytovými prostorami v něm si mohu dělat, co chci, a všechny doklady s sebou pořád netahám. Jestli mi nevěříte, realitních firem je jak máku.“ Zvedl jsem se, jako že chci odejít.
Agent, se kterým mé uražené prohlášení hnulo asi jako jarní větřík s dubem, mě zarazil.
„Fajn. Uděláme to jinak. Máte tam telefon?“
Ještě nemám, teprve si ho v bazaru koupím, abych nevyhazoval zbytečně peníze a aby i ošuntělý přístroj staromódního typu odpovídal prostředí. To jsem mu pochopitelně neprozradil. Prozradil jsem mu pouze číslo.
„Ale mám tam člověka na hlídání a drobnou údržbu pouze tak hodinu denně. Od deseti do jedenácti dopoledne.“
„Nemohl byste tam být dneska…,“ podíval se na hodinky. „Ve tři odpoledne? Možná že bysme pro vás měli horkýho zájemce. Můj kolega by to zkouknul, abysme, jak se říká, neprodávali zajíce v pytli…,“ zasmál se.
Taky jsem se zasmál, zkontroloval čas, prolistoval diář, ve kterém jsem měl napsané samé nesmysly, zatvářil se obchodnicky uštvaně a s povzdechem jsem přikývl.
„Tak dobře. Snad všechno stihnu… Ale tomu zákazníkovi vyřiďte, že chci peníze na ruku. Žádný faktury… dvakrát už jsem na podvodníky naletěl. Dostane se do platební neschopnosti a…“ Mávl jsem rukou.
Agent chápavě přikývl. Pochopitelně. I oni dávají přednost hotovosti.
V nejbližší půjčovně jsem si na Chlupáčovy doklady pronajal novoučký temně červený Opel Astra. 1350 Kčs na den plus 0,70 Kčs za kilometr. Paušál jsem zaplatil dopředu, protože zítra auto vrátím. Nerad, ale rozhodl jsem se, že vulgárním krádežím se vyhnu, protože v tomhle systému se dá přijít k velkým penězům elegantněji a s menším rizikem.
Vůz jsem potřeboval k vytvoření image úspěšného podnikatele. A kdyby si člověk z realitní kanceláře zapamatoval číslo, nebude mu to nic platné.
Půl hodiny před sjednanou schůzkou jsem zaparkoval u domu. Ve skladu jsem ze dveří odšrouboval tabulku Potraviny a nalepil na její místo papír s vábně vyvedeným nápisem GLOBUS, s.r.o. Sotva jsem byl hotov, zazvonil telefon.
„Globus,“ ohlásil jsem se.
„Tady je Stašek, realitní kancelář Mob-Dick. Domlouval jste se dnes u nás s kolegou…“
„Aha, to jste vy. Chcete se tedy přijet podívat? Musel byste rychle, já jsem v časovým presu.“
„Za deset minut jsem u vás. Jak to najdu?“
Nadiktoval jsem mu itinerář. Pak jsem si sedl na stůl a čekal.
Pan Stašek byl čtyřicetiletý, dynamický a hubený jako fretka. Potřásl mi rukou a pak prošmejdil skladiště jako to zvířátko, kterému se podobal.
„Fajn, úplně ideální,“ řekl spokojeně. Zřejmě patřil mezi muže činu,…
