Zůstal za námi tichý a potemnělý podnik, ve kterém se už automaty uložily k odpočinku před zítřejší šichtou. Po ulici se mihl sem tam opožděný chodec, skupinka opilců, táhnoucích z hospody, projelo pár taxíků s rozsvícenými návěstími.
Hodina divadelních a filmových představení už skončila, hodina bohatých flamendrů, přemísťujících se z nočních vináren, diskoték, kasin a barů, ještě nenastala.
Šli jsme mlčky, přitisknuti jeden k druhému. Najednou nám nebylo do řeči. Zmínka o tom, že policajti měli v merku Pašovu narkotickou živnost, Zdenku vyděsila stejně, jako mne všechno ostatní. Štěstí, že Paša je po smrti. Jinak bychom měli hlavu v pejru ještě víc.
Dům byl odemčený. Někdo ucpal zámek zápalkou. A schodištním vypínačem jsem cvakal naprázdno.
„Pojistka. Zítra se na to podívám.“ Hlas mi zněl v té egyptské tmě přitlumeně. Ušli jsme několik kroků, když mě oslepilo světlo silné baterky.
Stačil jsem zvednout ruce k očím, hlavou mi blesklo: „Pitomče! Dostali tě…“ A potom jsem se zlomil v pase, v okolí bránice mi explodoval parní stroj nebo jsem se srazil s lokomotivou, něco mi dopadlo na bradu a svět se rozlétl a roztrhl jako rakety při ohňostroji. A pak už jsem se na nic nepamatoval…
Jako tiché vlny přílivu, dorážející na pláž a opět se stahující do hlubin, kde je věčný klid, ke mně doléhala a ztrácela se jakási smysl nedávající slova: „…našla jsi mne, moje milá…“, „…ďábel odnesl moji…“, „…mám otce vyloučenýho…“
Zasténal jsem. Záhadné hlasy se začaly vytrácet a potom zmlkly docela.
„Lež klidně. Jak ti je?“ zašeptal ženský hlas.
„Blbě,“ vydechl jsem a potom se mi udělalo špatně. Moc špatně. Ale když jsem se vyzvracel, ulevilo se mi. I hlava už tolik nebolela.
„Ten hadr…,“ zachraptěl jsem. „Sundejte mi ten hadr.“
„Opatrně,“ nabádá mě ten ženský hlas, „máš možná otřes mozku.“
Otřes mozku. To znamená úraz. Ale jaký? Kdy? Neporazilo mě auto? Spadl jsem ze schodů? Musel bych být opilý, ale já se přece neopíjím. Anebo ano?
Kde vlastně jsem? V nemocnici? Nebo doma? Co je to doma? Kde bydlím? A s kým?
Pak se konečně má ošetřovatelka přede mnou objevila.
Zdenička!
Úlevně jsem si vydechl. Nejenom proto, že byla se mnou, ale že jsem ji poznal, že jsem si vzpomněl, kde jsem: v jejím bytě, v ložnici. Přijít o paměť musí být něco strašlivého. Člověk nejenom prožívá zoufalství nad tím, že se ocitl ve věčně neznámém, a proto nebezpečném světě, ale největšími mukami asi musí trpět při marné snaze o návrat zpět do života, ve kterém předměty, události, místa a lidé mají svá jména a souvislosti, historii i důvod.
Zdenka si sedla vedle mne, rozbrečela se a pohladila mě po tváři. Škubl jsem sebou, protože to bolelo, pořád jsem měl pocit, že mám hlavu napuchlou, když jsem zvedl ruku, abych si ji ohmatal, ucítil jsem na bradě náplast. Jazykem jsem si přejel po zubech – zdálo se, že jsou všechny.
„Nebul,“ zahuhlal jsem. „Co se mi stalo?“
S přestávkami vyplněnými vzlyky jsem se to dozvěděl.
Někdo nás na chodbě oslnil baterkou, Zdeně zacpali ústa, na mne se vrhly dvě postavy a daly mi strašnou nakládačku. Vypadalo to, že mě chtějí zabít, naštěstí se v prvním patře otevřely dveře, začal štěkat pes a rozjel se výtah. Útočníci zpanikařili a utekli. Spolu se sousedem, který jel vyvenčit pudlíka, mě odtáhli do bytu. Soused chtěl volat záchranku a policii, ale Zdenka ho umluvila. Hlavu jsem rozbitou neměl, byl jsem sice v bezvědomí, ale tep a dýchání normální, nejvíc si to odnesla brada, otékající před očima.
Soused se tvářil pochybovačně, asi měl strach i o sebe, není dobré, když se dům, v němž člověk žije, stane rejdištěm kriminálních živlů, vyřizujících si účty.
Poslušně jsem spolkl nějakou tabletu proti bolestem, zapil ji teplým čajem a zavřel zase oči. Pomalu jsem se propadal do divokého spánku.
Kdo to byl? Jak věděli, že půjdu ke Zdence? Mají snad informátora nebo dokonce hlídku v herně? Byl to Ruda s komplici, kteří se přišli pomstít za nakládačku od Ferkových pistolníků a za ukradené auto?
Nesmysl! Jemu by šlo v první řadě o …
