Lájoš nebyl doma. Seděl s několika podobnými strejci v hospodě a hrál karty. Zahlédl mě koutkem oka, smetl do kapsy hromádku desetikorun, ležících před ním na stole, a vyběhl za mnou na chodbu. Páchlo tam močí, vařeným zelím a letitou špínou.
„Boha, šéfko, to stě vy? Věru som rád, že stě přišli. Robota nený, peniaze…“ Lájoš rozhodil rukama, aby naznačil, jak se rozlétly do vzduchu.
„Lájoš, není čas na kecy. Zaplať a mazej domů. Nebo zůstaň, ale hlavně se nevožer.“ Vrazil jsem mu do ruky dvě stokoruny. „Večer dostaneš ještě deset tisíc.“
„Čo nehovoříte?“ Přestal řvát, šeptal, že ho téměř nebylo slyšet. „Děsať tisícok? Je robota?!“
„Robota? Ty prachy dostaneš za pět minut práce. Co říkám práce… budeš jenom sedět a držet hubu. Tak poslouchej.“ Vysvětlil jsem mu podrobně svůj plán. Chápavě přikyvoval.
„Je ti všechno jasný?“
„Som nený somár, šéfko. Děsať tisícok… bisťu-bohu, ako som rád, že stě v tom kriminále nězostali! S vámi bysom robil od rána do večera.“
Vrátil se k rozpitému pivu.
Láďa už na Florenci nefachčil. Žádný skořápkář tam už nefachčil. Jeden dročkář byl náchylnější k hovoru a za přátelské slovo, strávené při camelce, mi zcela důvěrně prozradil, že chlupatý na ně opět udělali zátah, takže se museli přemístit na staré místo, kde už s vopásanejma mají dobře namazaný vztahy.
Láďa postával opřený o roh baráku a zamyšleně žvýkal sirku. Počkal jsem, až mě zaregistruje. Kývl jsem na něj. Sedl si ke mně do auta a uznale zamlaskal.
„Zmáháš se. Kurnik, ještě nedávno holá prdel, a teď si ji vozíš v golfíku. Taky bych si dal říct.“
„Kšefty nejdou?“
„Jdou. Těm, co držej bank. Ty maj jinší gumy než ty! Přicmrdovači dostanou na vizoura a americky. Prostě veselá bída. Hlad není, ale moc vyskakovat si taky nemůžeš.“
„Měl bych pro tebe šmé. Hodilo by ti víc než na vizoura. Hákuješ furt pro Rusáky?“
„Potřebuješ ještě levý doláče? Došly. Já ti řikal, vem všecko.“
„Na doláče hoď loď. Jsou ty tvý bobšové schopný dostat se k červený rtuti?“
Vytřeštil na mne oči. Rozhlédl se, jako by se chtěl ujistit, že na zadním sedadle ani pod ním nikdo nesedí a neposlouchá. „Šílíš, vole? Po tom pasou těžší korby než normální fízlové. S tím já nechci nic mít.“
„Ani za sto kolíků… jenom za zprostředkování?“
„Zprostředkování čeho? Jestli si ve vobraze, tak bys měl vědět, že sto kolíků v tomhle kšeftu je pakatel.“
„Potřebuju minimální vzorek za… dejme tomu za sto. Dalších sto slízneš ty, když všechno bude oukej.“
„Co s tím chceš dělat? Majku, nebuď vůl – půlka lidí, co tvrděj, že to chtěj koupit, jsou fízlové z federálky. A ta druhá půlka… to jsou z devadesáti procent optimisti, co s tebou chtěj sehrát bago, shrábnout škváru a zahnout kramle.“
„Umíš rusky?“
„Da, my měždu saboj gavarim stolka po rusku.“ Ušklíbl se. „Dycky sem na rúginu ve škole házel bobky jako každej, ale dneska válím po moskevsku nebo po oděsku tak, že by i Puškin vejral.
Opovrhovaná ruština přišla ke cti. Jakou by měla radost moje soudružka učitelka Jínová, předsedkyně městského výboru SČSP a členka jeho ÚV, která nám vždycky říkala: „Učte se, děti, ruskému jazyku, je to řeč budoucnosti!“
Nevím jen, jestli si budoucnost představovala takhle.
Jazyk to však perspektivní je: nejenom kvůli gangsterům z bývalé hráze míru a socialismu, kteří si nás vyvolili za předpolí a operační základnu. Ti nejšikovnější podnikatelé pochopili dřív než národohospodáři a politici za to placení, že sovětský nebo ruský či ukrajinský trh pořád zůstává, že máme výhodu několika desítek let úzké spolupráce, tradice, vybudovaných osobních kontaktů, servisní báze a nevím čeho všeho. A že když se chce a přemýšlí trošku jinak, nežli uvažují ekonomičtí géniové, co dřív přiváděli naši ekonomiku cu grunt podle příkazů soudruhů z nábřeží Klementa Gottwalda a dnes zdárně dokončují likvidační dílo, abychom se co nejrychleji dostali na dno a výprodej byl co nejlacinější, že když se tedy přemýšlí jinak, dají se s ruským medvědem ďělat obrovské kšefty, protože pořád ještě má čím platit. Možná ne do…
