„Chceš si zapíchat?“
Luboš seděl na gauči a s gustem pozoroval, jak se rozbreptanými prsty pokouším navléknout nit do jehly. To mírné rozechvění rukou si vysvětloval mou tříapůlletou sexuální abstinencí, takže jeho nabídka se dala považovat za akt milosrdenství. Pomoc těm nejubožejším, jako Armáda spásy. I když pochybuju, že ta takovéhle služby poskytuje. Luboš samozřejmě viděl, že nejsem ve svý kůži, a reagoval jako velkorysý pastýř tříčlenného stádečka, které se přede mnou vábně producírovalo po bytě.
Tina, Boby a Džudy. Určitě měly i poctivá česká jména, která odložily se studem a zbytkem něčeho, čemu se prý kdysi říkávalo slušné vychování. Pokud jim ho měl kdo vštípit. Třeba máma. Jestli ovšem byla kurva, tak jsem se ani nemohl divit, že tyhle tři Lubošovy ovečky byly doroty. Tina hrála blondýnku a měla fialové nehty, Bobina si pořídila přeliv do zrzava a drápy krvavé a dlouhé jak upír a háro Džudy hrálo všemi barvami, nejvíc do růžová. Lak měla temně zelený. Rtěnku používaly zásadně v co nejkontrastnějším odstínu. S učitelkami z církevní školy si je rozhodně nikdo splést nemohl.
„Tak co? Vyber si. Doporučuju Džudy. S ní se ti bude zdát o andělíčkách. Svlíkni se!“ poručil jí.
Džudy se uculila. „Di do pytle, ty vole, co si vo nás pán bude myslet.“
„Nepyskuj a ukaž mu kozy!“ zařval Luboš.
Poslušně, i když s povzdechem si rozepnula blůzku. Ňadra na mne zamrkala širokými terči bradavek. Když usoudila, že jsem se dost vynadíval, opět si blůzku zapnula. Druhé dvě šlápoty lhostejně žvýkaly pravou americkou kvalitu. Zřejmě byly zvyklé na jinší výstupy.
„Jesli už seš spokojenej,“ řekla Džudy, „tak bys moh naznačit, jak to dneska zpytlíkujem. Já mám s Tinou večer ryto.“
Baže, jak to dneska zpytlíkujem? A zítra?
A pozítří…? Obtočil jsem nit kolem knoflíku, jak mě to kdysi dávno, když jsem byl ještě naivní zajíc, který přišel s hlavou plnou ideálů do Prahy študovat, babička naučila. Babička za dva roky umřela a já zdědil její garsonku pět minut od Václaváku. Ryto. Jsem si myslel. Jenže tenhle útulný, perfektně situovaný byteček mě přivedl k malérům a do kriminálu. Protože se mi v něm usadila vzdálená sestřenice Renata. Tvrdila, že je se mnou v jináči, a já – milující mocně a marně krásnou spolužačku Ivanku – jsem podnikl jisté nezákonné kroky (nejdřív veksl, potom vykrádačky svých klientů), abych jí sehnal peníze na jiné bydlení. Každý díl se skládá z článků a jeden zapadá do druhého Tím posledním byla Renata, ležící mrtvá v mé koupelně. Pak přišli policajti, soud a sedm let kriminálu.
Ve vazbě jsem se potkal s Lubošem. Kdysi jsme spolu měli pár šmé. Jel v cigaretách a pašovaném chlastu Jeho parťák, který si k tomu přibral obrázky s Washingtonem a možná i nechtěně pustil mezi obecenstvo pár míň vyvedených reprodukcí, ho položil. Lubošovi naštěstí prokázali jenom cíga s šnaps. Od soudu vylezl s podmínkou. Byli jsme spolu ve dne tři týdny, a tři týdny, když vidíte jenom dvůr a chacharský ksichty, bohatě stačí, aby člověku změkla kolena i duše. Tak jsme si vylejvali srdce, já mu řekl ledacos z toho, o čem šerlokové naštěstí neměli tušáka, jinak bych ještě teď soukal nudli někde ve Valdicích, a Luboš mi nakonec vycinkal, že s těma levejma bakama si taky sem tam zahauzíroval, ale málo a hlavně se při tom nikde nespálil. Ještě předtím, než ho pustili, mě po změknutí srdce potkalo i totální zatmění mozku. Luboš naříkal, kam hlavu složí: dělal kuchaře v jednom interhotelu, tam v podkroví taky bydlel, nic moc, ale zadarmo, a teď ho vylili jak z háku, tak z cimry.
A tak, protože bylo jasné, že za katrem pár let zůstanu, povídám: „Přiveď si advokáta a nějak se dohodnem. Jako kámoši.“ S advokátem jsme pak sepsali smlouvu, že po dobu výkonu mého trestu odnětí svobody u mě Luboš může bydlet. Bude řádně platit nájem a inkaso, hlídat, aby mi nikdo garsonku nevykradl – což byl spíš jenom fór, neboť mi ji můj bývalý parťák Lájoš se svým synovcem Ferkem vybílili tak důkladně, že kromě gauče a jedné skříně stejně nebylo už co odnést –,…
