„Přídě, šéfko, přisámbohu že přídě, ale musíme chvíli počkať.“
Lájoš nervózně přešlapoval. Kolem proudil nikdy nekončící dav. Na zahrádce před Ambassadorem už seděli první hosté, líně pozorovali to hemžení a popíjeli dopolední kávu, cinzano-long nebo campari. Na to, že jsem strávil noc v noclehárně Armády spásy, jsem vypadal ještě docela k světu. Kožená bunda se nezmačká, džíny jsou na pěkném štíhlém mužském – a já jsem pěkný, štíhlý kluk – perfektní vždycky, i kdyby se v nich vychrápal ve škarpě. V Kotvě jsem si koupil nové ponožky, slipy a triko a na záchodě jsem se do toho převlékl. Nejdřív ze všeho jsem si ale pořídil atašé kufřík a uložil do něj postupně peníze, potom špinavé prádlo a nakonec i bateriový holicí strojek Sharp za 750 Kčs. Oholil jsem se na lavičce. Zubní kartáček – v nabídce byl elektrický Braun za 1 400 Kčs – a pastu jsem projednou nahradil žvýkačkou Wrigleýs Spearmint. Na hygienu si totiž potrpím.
Jak říkám, nevypadal jsem nejhůř. Teď už mi ke spokojenosti chyběl pouze Fero.
„Přídě, nebojte sa, přídě,“ opakoval Lájoš. Měl na tom osobní zájem, slíbil jsem mu přece peníze, když všechno klapne. „No, pozritě!“ zvolal vítězně.
Z krvavě rudého sportovního mercedesu 300 SL, který opatrně přirazil k chodníku přesně před stojan s cedulí Reservé, vyskočil opálený fešák v hedvábné fialové košili, lila kalhotech a žlutém saténovém sáčku. Kravata hrála všemi barvami, celek působil sice výrazně, nikoliv však lacině nebo vulgárně. Na to z něj až příliš čišely peníze a kvalita. Na očích měl černé brýle. Na ulici bych ho asi nepoznal. Spolu s ním vystoupil druhý, méně snědý, zato podstatně ramenatější hezoun. Ten byl v kůži.
„A hele, šéfík se nám vrátil. Čížka nám pustili z klece!“ smál se Ferko. Chvíli si mě prohlížel, potom se znovu zasmál a podal mi ruku. Měl na ní tři zlaté prsteny a tlustý zlatý náramek. Celkově jsem ho i bez auta (minimálně 100 000 DM) odhadoval na takových sto třicet, možná sto padesát tisíc korun. A bůhví jaké další klenoty skrýval pod košilí. „Tak si půjdeme sednout, ne?“
„Já asi pojďěm…,“ povídá Lájoš, který se v tomhle prostředí necítil ve své kůži. Jak vždycky tvrdil, starýho psa novým kouskům nenaučíš, a tohle nebyl svět pro něj.
Podal jsem mu pětistovku. Býval jsem vůči němu šetrnější, a to se mi jednak nevyplatilo, jednak jsem už věděl, že hodnota peněz doznala značných změn k horšímu.
„Můžeš na mě počkat někde poblíž v hospodě?“ Ferko se podíval na bankovku, kterou jeho strýc ještě držel v ruce, a pohrdavě prohodil: „Doufám, že budeme brzo hotový, za tydle drobný dneska v hospodě moc dlouho nevydrží. Koukám, že ses nezměnil, šéfíku.“
„To má jenom na gábl,“ odsekl jsem. „Nepotřebuju, aby se mi zhulil do němoty.“
„Pohoda. Bude střízlivěj jak panna. Jdi k Pinkasům, Lájoš báči, šéfík tam potom pro tebe přídě.“
Hotelový personál ho zdravil jako stálého a vítaného hosta. Mladičký číšník odstranil ze stolečku na terase cedulku Reservě, a když Ferko usedal, přidržel mu židli. Bez řečí nám všem donesli moka a francouzskou minerální vodu Perrier. Napili jsme se, Fero si zlatým zapalovačem zažehl camelku a ucedil:
„Tak to vysyp.“
Vysypal jsem to.
Ferko se na mne dlouze a zamyšleně díval. Jeho společník si nevšímavě hrál s mincí.
„Ty nás zřejmě považuješ za gangstery,“ řekl potom Češtinou bez přízvuku. „Ale to je hluboký nedorozumění. My jsme naprosto legální soukromí podnikatelé. Já mám pět heren, jedno kasino, čtyři restaurace a bary, tři stavební firmy a pár obchodů tady v Praze i venku. Platím daně. Takže, šéfíku, já vůbec nepotřebuju nějaký maléry. A to teda ani omylem. Jasný?“
„Vrátil jsem se teprve před týdnem z krimu, takže mi fůra věcí začíná bejt jasná teprve postupně. Svět se proti tamtý době poněkud změnil.“
„Změnil,“ přitakal potěšeně. „Tenkrát jsem byl živel, dneska jsem váženej podnikatel a občan a s nějakou lůzou naštěstí nemám nic společnýho.“ Přezíravě se podíval na své soukmenovce na Václaváku, pokřikující po sobě i turistech chraptivými hrdelními hlasy a na…