Žádné stopy (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Profíci

 

Soudce Comyn se pohodlně uvelebil v koutě kupé první třídy, rozevřel čerstvé vydání IRISH TIMES, zběžně přelétl titulky a zase si položil noviny na klín.

Na čtení bude mít spoustu času, až se vlak povleče celé ty čtyři hodiny do Tralee. Netečně se díval z okna na všechen ruch na nádraží Kingsbridge posledních pár minut před odjezdem vlaku, který ho poklidně dopraví z Dublinu do Tralee, k jeho povinnostem v hlavním městě hrabství Kerry. Neurčitě zadoufal, že bude mít kupé pro sebe, aby si mohl v klidu projít nějaké spisy.

Nic takového mu však nebylo dopřáno. Jen mu ta myšlenka prolétla hlavou, otevřely se dveře a někdo vstoupil. Soudce na něho raději ani nepohlédl. Dveře se zavřely a příchozí hodil na horní polici příruční kabelu. Pak se posadil proti soudci za stolek z leštěného ořechového dřeva.

Soudce Comyn se po něm letmo podíval. Jeho společník byl drobný rozježený chlapík s kšticí pískově světlých vlasů, která mu šibalsky trčela nad čelem a zpod níž vyhlížely neuvěřitelně smutné, hluboce omluvné hnědé oči. Oblek měl z drsného tvídu a k němu vestu ze stejné látky a pletenou vázanku. Soudce ho odhadl na nějakého koňského handlíře anebo možná nižšího úředníka a zase se zahleděl z okna.

Zaslechl, jak venku volá výpravčí na strojvedoucího stařičké parní lokomotivy, která supěla kus před ním na trati, a pak už se ostře ozvala píšťalka výpravčího. Lokomotiva poprvé mocně zabafala a vagón se dal s trhnutím do pohybu, když tu se za oknem najednou mihla běžící vysoká postava, celá oděná v černém. Soudce zaslechl, jak asi o tři metry dál někdo hlučně rozrazil dveře vagónu a do chodbičky dopadlo s žuchnutím nějaké tělo. Za pár vteřin se ta černá postava s náramným supěním a funěním zjevila ve dveřích kupé a ulehčeně sklesla do zadního kouta.

Soudce Comyn znovu vzhlédl. Nový příchozí byl kněz s růžolícím obličejem. Soudce se opět zadíval z okna - měl anglické vychování a rozhodně si nepřál pouštět se s kdekým do hovoru. „U všech svatých, otče, vždyť vy jste ten vlak málem zmeškal,“ zaslechl rozježeného chlapíka.

Muž v kněžském oděvu ještě chviličku popadal dech. „Musím přiznat, že jsem jej vskutku stihl v poslední chvíli, můj synu,“ odpověděl.

Nato se naštěstí oba odmlčeli. Soudce Comyn se díval, jak mu Kingsbridgeské nádraží pomalu mizí z dohledu a místo něho se objevují neutěšené řady začazených domků, jaké tehdy tvořily západní předměstí Dublinu. Lokomotiva Velké jižní železniční společnosti zabrala větší silou a klapající kola ujížděla po kolejnicích čím dál rychleji. Soudce Comyn vzal zase do ruky noviny.

Hlavní titulek a nejnápadněji umístěný článek byl věnován ministerskému předsedovi Eamonovi de Valerovi, který včerejšího dne plně podpořil v Dailu svého ministra zemědělství v záležitosti ceny brambor. Až kdesi dole na téže stránce se asi pětiřádkovou zprávou oznamovalo, že jistý pan Hitler obsadil Rakousko. Vydavatel nesporně ví, co je důležité a co ne, pomyslel si soudce Comyn. Pak už nenašel v novinách nic, co by ho zaujalo, a tak je po pěti minutách zase složil, vyndal si z aktovky svazek právnických spisů a začal je pročítat. Před chvílí vyjeli z Dublinu, a už se jim za okny vozu míhala zelená pole Kildare.

„Promiňte, pane,“ ozval se proti němu mírný hlas. Propána, ten člověk se snad se mnou chce bavit, pomyslel si soudce. Vzhlédl a zadíval se do očí svého spolucestujícího, který se na něj díval prosebně jako kokršpaněl.

„Nevadilo by vám, kdybych si zabral kousek stolku?“ zeptal se chlapík.

„Naprosto ne,“ ujistil ho soudce.

„Mockrát děkuju, pane,“ řekl chlapík se snadno rozeznatelným přízvukem z jihozápadních končin.

Soudce se znovu začetl do aktů týkajících se složitého soukromého sporu, který bude muset rozsoudit po svém návratu z Tralee do Dublinu. Zato tato cesta do hrabství Kerry, kam jel na výjezd coby krajský soudce, aby předsedal hlavnímu líčení před porotou, mu jistě žádné podobné komplikace nepřinese. Dávno už věděl ze zkušenosti, že tyhle okresní soudy předkládají místním porotám jen zcela jednoduché případy, a že venkovské poroty k nim obvykle vynesou výrok naprosto odporující zdravému rozumu.

Ani se neobtěžoval vzhlédnout, když drobný mužíček vytáhl z kapsy balíček ušmudlaných karet a seřadil si některé z nich do řádek, aby si vyložil pasiáns. Teprve za pár vteřin upoutalo soudce nějaké mlasknutí. Znovu vzhlédl.

Chlapík proti němu se zřejmě všemožně snažil soustředit, jazyk měl vystrčený mezi zuby, a jak vtáhl vzduch, hlasitě mlaskl. Bezradně si prohlížel otočené karty na dolním konci sloupců. Soudce Comyn postřehl jediným pohledem, že červená devítka není přiložena pod černou desítku, i když obě karty jsou jasně vidět. Ježatému chlápkovi však tahle možnost nejspíš unikla a začal pokládat další tři karty. Soudce Comyn ovládl svoje podráždění a znovu se vrátil ke spisům. Co je mi do jeho karet, řekl si. Jenomže na člověku, který si vykládá pasiáns, je cosi až magneticky přitažlivého, zvlášť když hraje tak mizerně. Po pěti minutách se soudce nedokázal na tu soukromou žalobu vůbec soustředit a zadíval se na vyložené karty. A nakonec to už nevydržel. Tamhle napravo se přece dá načít nový sloupec, a přitom ve třetím leží otočený král, který by se dal na volné místo položit. Soudce zakašlal. Chlapík vyděšeně vzhlédl.

„Ten král přece patří sem nahoru,“ upozornil ho soudce jemně. Hráč pohlédl na karty, dovtípil se, jaká možnost se mu naskýtá, a přesunul krále. Teď mohl obrátit další kartu, a vida, byla to dáma, kterou hned přiložil pod krále. Než skončil, mohl podle všech pravidel přiložit sedmkrát. Sloupec začínající králem byl teď ukončen desítkou.

„A co ta červená devítka,“ řekl soudce. „Tu přece teď můžete také přiložit.“

Červená devítka a s ní dalších šest karet v sestupném pořadí putovalo pod desítku. Teď se směla obrátit další karta; bylo to eso, a to položil chlapík nahoru.

„Pevně teď věřím, že vám to přece jen vyjde,“ řekl mu soudce.

„Kdepak, mně aby vyšla pasiáns!“ povzdechl si jeho spolucestující a zavrtěl hlavou s těma smutnýma očima kokršpaněla. „Mně se ještě v životě žádná hra nepovedla.“

„Tak pokračujte, pokračujte,“ pobízel ho soudce Comyn, stále zaujatější kartami. S jeho pomocí pasiáns nakonec opravdu vyšla. Rozcuchaný mužíček s úžasem zíral na vyřešenou záhadu.

„Tak vidíte, přece jen jste to dokázal,“ řekl mu soudce.

„Jistě, ale jen proto, že mi pomohla Vaše Ctihodnost,“ řekl muž se smutným pohledem. „Vy máte ale na karty opravdu hlavu, pane.“

Soudce Comyna napadlo, jestli se o něm hráč nějak nedozvěděl, že je soudcem, ale potom si řekl, že ho prostě oslovuje se vší zdvořilostí, jaká tehdy bývala v Irsku vůči váženějším lidem běžná.

Dokonce i kněz už odložil sbírku kázání zesnulého slavného kardinála Newmana a zahleděl se na karty.

„Ani bych neřekl,“ odporoval soudce, který si občas se svými přáteli v klubu na Kildare Street rozdal partii bridže nebo pokeru.

V hloubi duše byl však hrdý na svoji teorii, že člověk s přesným právnickým uvažováním, vycvičený pozorovacími schopnostmi a logickým úsudkem spolu s bystrou pamětí dokáže vždycky úspěšně sehrát jakoukoli karetní hru.

Ježatý chlapík přestal vykládat pasiáns a začal bezděčně rozdávat po pěti kartách; potom si vždycky list prohlédl a karty zas vrátil do baličku. Nakonec je odložil na stolek. Zhluboka si povzdechl. „Do Tralee je cesta dlouhá,“ pronesl zamyšleně.

Když na to soudce Comyn později vzpomínal, nedovedl se upamatovat, kdo se vlastně první zmínil o pokeru, měl však nejasné tušení, že to patrně učinil sám. Každopádně si balíček půjčil a párkrát rozdal sám sobě po pěti kartách. S potěšením si povšiml, že jednou měl skvělý list, full hand - tři kluky a dvě desítky.

Jeho společník se maličko usmál, jako by žasl nad vlastní odvahou, zvedl jeden list a držel jej v rukou.

„Vsadím se s vámi o jeden pomyslný penny, pane, že si nerozdáte lepší kartu, než mám já.“

„Platí,“ řekl soudce, rozdal si dalších pět karet a podržel je v ruce. Full hand sice neměl, ale zato dvě devítky.

„Nebudete měnit?“ zeptal se soudce Comyn. Ježatý chlapík zavrtěl hlavou. Oba položili karty na stůl. Mužík měl tři pětky. „Podívejme se,“ řekl soudce, „jenomže já neměnil žádné další karty, i když jsem na to měl právo. Ještě jednou, příteli.“ Rozdali znovu. Tentokrát si rozježený chlapík vyměnil tři karty a soudce dvě. Soudce měl lepší list.

„Takže jsem ten pomyslný penny vyhrál,“ řekl.

„Svatá pravda, pane,“ přisvědčil chlapík. „Měl jste náramně dobrý list. Zřejmě jdete na karty s fortelem. Hned jsem to na vás poznal, i když sám moc fištrónu nemám. Ano, pane, určitě máte ten správný fortel.“

„Nejde o nic víc než o logickou úvahu a dobře propočtený odhad,“ opravil ho soudce Comyn.

To už se také představili, i když jen příjmeními, jak bylo tehdy zvykem. Soudce se raději nezmínil, čím je, a představil se prostě jako Comyn a jeho spoluhráč na sebe prozradil, že se jmenuje O’Connor. Pět minut nato, mezi Sallins a Kildare, si rozdali partičku pokeru. Nejvýhodnější jim připadala hra s pěti kartami, a na té se také bez řečí shodli. O peníze pochopitelně nehráli.

„Smůla, že já si vůbec nepamatuju, kolik kdo vsadil,“ řekl O’Connor po třetím rozdání. „Vaše Ctihodnost na tom je líp, má dobrou paměť.“

„Už vím, jak na to!“ řekl soudce vítězoslavně a vylovil z aktovky velkou krabici zápalek. Rád si po snídani i po večeři pochutnal na doutníku, a jakživ by mu ani na mysl nepřišlo, aby si zkazil výtečné havana za čtyři penny benzínovým zapalovačem.

„To je přece nápad!“ zvolal obdivně O’Connor, když soudce dal sobě i jemu po dvaceti sirkách.

Docela s chutí sehráli asi tucet partií - jednou měl lepší kartu soudce a jindy zas jeho soupeř. Jenomže hrát poker ve dvou je těžké, protože když má jeden hráč špatný list a odloží karty, druhému nezbývá, než aby učinil totéž. Když vyjeli z města Kildare, zeptal se O’Connor velebníčka: „Nechcete se k nám připojit, otče?“

„To bohužel nepůjde,“ odporoval růžolící kněz s úsměvem. „Vždyť já ani karty hrát neumím. Ovšem v semináři jsem si občas partičku whistu rozdal,“ přiznal po chvíli.

„Vidíte, a pravidla této hry jsou podobná,“ domlouval mu soudce. „Jakmile je jednou pochopíte, nikdy je už nezapomenete. Dostanete prostě pět karet, a pokud se vám nebudou zamlouvat, můžete si všechny vyměnit za pět nových. Pak si odhadnete, jestli máte v ruce dobrý list anebo špatný. Když máte dobrý, vsadíte se, že je lepší než náš, a když se vám list nezdá, karty odložíte.“

„Já snad ani sázet neumím,“ řekl kněz pochybovačně. „Vždyť hrajeme jen o sirky, otče,“ přesvědčoval ho O’Connor. „A může se trochu fixlovat?“ zeptal se kněz.

O’Connor pozvedl obočí. Soudce Comyn se shovívavě zasmál. „Ani nápad, otče,“ pravil. „Kombinace, kterou držíte v ruce, se hodnotí podle přesných pravidel. Podívejte se…“

Hledal chvíli v aktovce a nakonec vyndal čistý arch linkovaného papíru. Z náprsní kapsy vytáhl zlatou šroubovací tužku a začal psát na papír. Kněz mu nahlížel přes rameno.

„Nejvyšší je royal flush,“ řekl soudce. „To znamená pět karet v jedné a téže barvě v nepřerušovaném sledu začínajícím esem. A protože musí tvořit sekvenci, další karty jsou samozřejmě král, dáma, kluk a desítka.“

„Snad máte pravdu,“ řekl kněz obezřetně.

„Druhá nejlepší kombinace je poker, čili čtyři karty stejné hodnoty,“ řekl soudce a napsal to slovo o řádek níž. „Čtyři esa nebo čtyři králové, čtyři dámy a tak dále až po čtyři dvojky. Na páté kartě nezáleží. A mít čtyři esa je ovšem lepší než mít čtyři krále nebo jinou čtveřici. Rozumíte tomu?“

Kněz přikývl.

„A potom přijde full hand,“ vyhrkl O’Connor.

„Ne, ještě ne,“ opravil ho soudce Comyn. „Pak přijde flush, milý příteli.“

O’Connor si zaťukal na čelo, jako by uznával, že je popleta. „Samozřejmě, máte úplně pravdu,“ řekl. „Víte, otče, flush je něco jako royal flush, jenomže není zakončená esem. Ale všech pět karet musí být stejné barvy a jít za sebou.“

Soudce napsal flush na arch pod slovo poker.

„A teď přichází full hand pana O’Connora, totiž kombinace z jedné dvojice a jedné trojice, dohromady pět karet. Ku příkladu tři desítky a dvě dámy se hlásí jako full hand, desítky s dámami.“ Velebníček znovu přikývl.

Soudce dál psal a vysvětloval pořadí hodnot, postupka, barva, trojice, dva páry a pár.

„Je zřejmé,“ dodal, když skončil s vysvětlováním, „že jeden pár anebo karta, jaké se říká každý pes jiná ves, má tak nízkou hodnotu, že hráč s takovým listem se raději vzdá hry.“

Kněz se díval na seznam. „Mohl bych do toho občas nahlédnout?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ ujistil ho soudce Comyn, „klidně si ten papír ponechte u sebe, otče.“

„Nu, když se hraje jen o sirky…“ řekl kněz a dostal také pět karet. Zahrát si karty s přáteli není přece žádný hřích, zvlášť když se hraje jen o zápalky. Rozdělili dřívka na tři stejné hromádky a začali hrát.

Ve dvou prvních kolech se kněz pokaždé vzdal brzy hry a díval se, jak spoluhráči zvyšují nabídku.

Soudce vytáhl čtyři zápalky. Po třetím rozdání se velebníčkova tvář rozzářila.

„Není to skvělý list?“ zeptal se a ukázal karty svým spoluhráčům. Měl skutečně skvělou kombinaci - full hand, kluky s králi. Soudce rozmrzele odložil karty.

„Jistě, máte moc dobrou kartu, otče,“ řekl O’Connor trpělivě, „ale nesmíte nám ji ukazovat, chápete? Protože jak jednou víme, co držíte v ruce, nedáme nic do banku, pokud nemáme tak dobrou kartu jako vy. Co máte v ruce, musí zůstat - jak bych to jenom řekl, asi jako zpovědní tajemství.“

To velebníček pochopil. „Jako zpovědní tajemství,“ opakoval. „Aha, už tomu rozumím. Nikomu ani slovo, že?“

Omluvil se a začali hrát znovu. Těch šedesát minut až do Thurles hráli patnáctkrát a soudcova hromádka sirek utěšeně rostla. Kněz už byl skoro na dně a smutnému panu O’Connorovi zbyla jen polovina hromádky. Dělal chybu za chybou a dobrý otec si zřejmě zase nevěděl s kartami vůbec rady, jen soudce hrál tvrdý vypočítavý poker a svou právnicky cvičenou mysli odhadoval všechny šance. Hra potvrzovala jeho teorii, že úvaha vždycky vítězí nad náhodou. Když vyjeli z Thurles, O’Connor se zřejmě nad něčím zahloubal. Soudce ho musel dvakrát vybízet, když byl na řadě.

„Víte, hrát jenom o sirky není moc zajímavé,“ svěřil se mu O’Connor, když byl podruhé přistižen při nepozornosti. „Nenecháme toho radši?“

„Ale já přiznávám, že mě to docela baví,“ řekl soudce. „Když člověk vyhrává, většinou ho hra baví.“

„Anebo si to můžeme trochu zpestřit,“ navrhoval O’Connor omluvně. „Nepotrpím si zrovna na hazard, ale pár šilinků by jistě nikoho nezabilo.“

„Jestli si přejete,“ řekl soudce, „ale všiml jsem si, že jste dneska dost zápalek prohrál.“

„Však uvidíte, Ctihodnosti, že se na mě štěstí přece jen brzy usměje,“ tvrdil O’Connor s rozverným úsměvem.

„V tom případě musím hry zanechat,“ pravil rozhodně kněz. „Mám totiž bohužel v peněžence jenom tři libry, a s těmi musím vystačit po celou dovolenou u maminky v Dinglu.“

„Ale otče,“ naléhal. O’Connor, „bez vás by to nebyla žádná hra. A co to vůbec je takových pár šilinků…“

„I pár šilinků pro mne znamená mnoho, můj synu,“ pravil kněz. „Do církve svaté se právě nehrnou lidé, kteří chtějí, aby jim v kapse cinkaly peníze.“

„Počkejte,“ řekl soudce. „Povím vám, jak to uděláme. My dva, pane O’Connore, si rozdělíme zápalky mezi sebe. A pak důstojnému otci každý z nás zapůjčí stejné množství sirek, které budou představovat určitou hodnotu. Když prohraje, nebudeme po něm zaplacení dluhu vyžadovat. Když vyhraje, zaplatí nám sirkami, které jsme mu půjčili, a zůstatek bude mít k dobru.“

„Vy jste génius, Ctihodnosti,“ řekl mu O’Connor s obdivem.

„Já ale nesmím hrát o peníze,“ namítl kněz.

V kupé se na chvíli rozhostilo ponuré ticho.

„Co kdyby výhra připadla na církevní dobročinné účely?“ navrhl O’Connor. „Proti tomu by přece nemohl nic mít ani pánbůh.“

„Zato biskup ano,“ řekl kněz, „a s ním se asi uvidím dříve… Ale vlastně… v Dinglu je sirotčinec. Maminka tam vaří v kuchyni a děti chudinky jsou v zimě celé zkřehlé, když je teď rašelina tak drahá…“

„Berme to jako dar!“ zvolal vítězoslavně soudce. Obrátil se ke svým zaraženým společníkům. „Všechno, co velebný otec vyhraje, totiž co bude přesahovat základní vklad, který mu půjčíme, bude naším společným darem tomu sirotčinci. Co tomu říkáte?“

„Myslím, že ani náš biskup nemůže nic namítat proti daru určenému sirotčinci,“ pravil kněz.

„A tím darem se vám odměníme za to, že jste se s námi uvolil hrát,“ prohlásil O’Connor. „To je perfektní.“

Kněz souhlasil a znovu se pustili do hry. Soudce s O’Connorem rozdělili zápalky na dvě hromádky. O’Connor podotkl, že mají necelých padesát sirek, takže by jim ty hrací známky mohly brzy dojít. Soudce Comyn vyřešil i tuto nesnáz. Přelámali zápalky napůl - a půlky dřívek se sírovou hlavičkou měly dvojnásobnou hodnotu než dřívka bez hlavičky.

O’Connor prohlásil, že má u sebe něco přes třicet liber, které si ušetřil na dovolenou, a víc že nemůže vsadit. Nikoho ani nenapadlo, aby odmítl Comynův šek, neboť oběma hráčům bylo jasné, že mají co dělat s lepším pánem.

Když to bylo vyřízeno, půjčili Comyn s O’Connorem knězi deset dřívek s hlavičkami a čtyři bez hlaviček, a každý z nich mu jich poskytl polovinu.

„Na kolik vlastně ohodnotíme ta dřívka?“ zeptal se soudce Comyn, jak míchal karty.

O’Connor zvedl polovinu zápalky bez hlavičky.

„Na deset šilinků?“ zeptal se. Soudcem to poněkud otřáslo. Ze čtyřiceti zápalek, které vysypal z krabičky, tu leželo osmdesát polovin a představovalo šedesát liber šterlinků, což byla v roce 1938 značná částka. Kněz měl před sebou hrací známky za dvanáct liber a druzí dva za čtyřiadvacet. Soudce zaslechl, jak si kněz vzdychl.

„Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ řekl kněz. „Bůh mi pomáhej.“

Soudce honem přikývl. Proč si vlastně dělá starosti? První dvě rozdání vyhrál a s nimi skoro deset liber. Při třetí hře se O’Connor záhy vzdal a prohrál vklad deset šilinků. Velebníček zvýšil nabídku a položil na stůl čtyři ze svých dřívek, z nichž každé mělo hodnotu jedné libry. Soudce Comyn pohlédl na svůj list: měl full hand kluky a sedmičky. Určitě má lepší kombinaci. Velebníčkovi zbývalo už jenom sedm liber.

„Dorovnávám, otče,“ řekl mu soudce a přistrčil dřívka v hodnotě čtyř liber do banku, „a zvyšuji o pět liber.“

„Propáníčka,“ bědoval důstojný pán, „jsem skoro na dně. Co si jen počnu?“

„Jedno jediné,“ řekl mu O’Connor. „Jestli nechcete, aby pan Comyn zvýšil bank na částku, kterou nemůžete zaplatit, dejte do hry ještě pět liber a požádejte ho, aby ukázal karty.“

Kněz posunul dopředu pět dřívek s hlavičkami a řekl, jako by něco slavnostně odříkával: „Chci vidět karty.“ Soudce ukázal svůj full hand a čekal. Důstojný pán ukázal čtyři desítky. Dostal nazpátek svých devět liber, dalších devět liber od soudce a třicet šilinků základního vkladu. S dvěma librami, které mu zbyly, měl nyní jednadvacet liber a deset šilinků.

A takto dorazili k Limerické křižovatce, která, jak je pro irské železnice typické, neleží u Limericku, ale v těsné blízkosti Tipperary. Vlak projel kolem hlavního nástupiště a potom k němu přicouval, protože jinak by se byl k perónu nedostal. Pár cestujících vystoupilo a několik zase přistoupilo, ale do kupé, kde seděli hráči, nikdo nevešel.

Než dojeli k Charleville, vyhrál kněz deset liber na O’Connorovi.

Ten už se začínal tvářit dost ustaraně a hra se trochu zpomalila. O’Connor stále častěji odkládal karty a přicházel jen o základní vklad a jeho příkladu hned následoval další hráč. Těsně před Mallowem se dohodli, že vyřadí všechny nízké karty, nechají si je jen od sedmičky výše a budou hrát s dvaatřiceti kartami. Nato dostala hra zase trochu spád.

Před Headfordem dlužil už chudák O’Connor dvanáct liber a soudce dvacet, oba velebníčkovi.

„Neměl bych snad vrátit těch dvanáct liber, co jsem měl do začátku?“ zeptal se kněz.

Oba jeho spoluhráči s tím nápadem souhlasili. Dostali zpátky po šesti librách, které velebníčkovi půjčili. Kněz měl pořád ještě své zápalky v hodnotě dvaatřiceti liber. O’Connor hrál stále co nejopatrněji, držel nabídku, jen když měl kvalitní list, a vyhrál deset liber za full hand, jímž hladce přebil dva páry a flush svých spoluhráčů. Za okny se objevila a opět zmizela jezera Killarney, ale nikdo z té trojice jim nevěnoval pozornost.

Když vyjeli z Farranfora, viděl soudce, že konečně dostal list, na který tak dlouho čekal. Koupil si tři karty z talónu a s nadšením se zadíval na čtyři dámy a křížovovou sedmičku, které držel v ruce. O’Connor byl zřejmě se svým listem také spokojen, protože když soudce držel nabídku - knězův vklad pěti liber - a zvýšil jej o dalších pět, přidal se k němu a zaplatil také deset liber do banku.

Kněz odpověděl tím, že dal pět liber a o deset liber zvedl vklad, ale to už O’Connor ztratil kuráž a dál nehrál. Znovu měl o dvanáct liber méně, než když začínal.

Soudce si hryzl nehet od palce. Pak dal do banku deset liber, aby držel nabídku důstojného pána, a zvýšil vklad o dalších deset liber.

„Máme pět minut do Tralee,“ řekl průvodčí, když k nim nahlédl do kupé. Velebníček se bezradně díval na dřívka uprostřed stolku a na svou hromádku představující dvanáct liber.

„Když já nevím, co dělat,“ řekl. „Ach Bože můj milý, když já si vůbec nevím rady.“

„Víc už zvyšovat nemůžete, otče,“ řekl mu O’Connor, „budete muset držet nabídku a říct, že chcete vidět karty.“

„Máte nejspíš pravdu,“ souhlasil kněz smutně a posunul deset liber v hracích známkách doprostřed stolku, takže mu zůstaly pouhé dvě libry. „A zrovna když mi to tak dobře šlo! Těch dvaatřicet liber jsem měl věnovat sirotčinci, dokud jsem je ještě měl. A teď mi pro ta ubožátka zbyly jenom dvě libry.“

„Doplním je na pět liber, důstojný otče,“ pravil soudce Comyn. „Tady to máte. Čtyři dámy.“

O’Connor hvízdl. Velebníček se zadíval na vyložené dámy a pak pohlédl na svůj list.

„Neplatí náhodou králové víc než dámy?“ zeptal se zmateně. „Ovšem, jenže to byste musel mít čtyři,“ odpověděl soudce. Kněz položit karty na stůl.

„Ale já je mám,“ řekl. A opravdu je měl. „Pán Bůh nás chraň,“ vydechl, „a já už myslel, že je všechno ztraceno. Byl jsem přesvědčen, že určitě máte tu royal, no však víte co.“

Pomalu vjížděli do Tralee a společně uklízeli karty a zápalky. O’Connor dostal zpátky svůj balíček karet. Soudce nasypal do popelníku rozlámané sirky. O’Connor odpočítal z peněz, které měl v kapse, dvanáct librových bankovek a podal je velebníčkovi. „Bůh vám žehnej, můj synu,“ řekl mu kněz.

Soudce Comyn vytáhl lítostivě šekovou knížku. „Myslím, že to dělá přesně padesát liber, velebný otče,“ řekl.

„Sám to jistě víte nejlépe,“ odpověděl mu kněz, „vždyť já úplně zapomněl, s čím jsme začínali.“

„Ujišťuji vás, že tomu sirotčinci dlužím padesát liber,“ pravil soudce. Chystal se vyplnit šek.

„Říkal jste, že to je sirotčinec v Dinglu? Jak přesně se jmenuje?“

Velebníček se zatvářil dost zaraženě. „Víte, ten sirotčinec nejspíš ani nemá konto v bance. Je to úplně malý ústav,“ řekl.

„Pak bych měl nejspíš vystavit šek na vás osobně,“ pravil soudce a čekal, až mu kněz nadiktuje své jméno.

„Ale já také nemám bankovní konto,“ řekl zmateně kněz. „Jakživ jsem neměl s penězi co dělat.“

„Však ono se to dá nějak zařídit,“ pravil uhlazeně soudce. Rychle psal, vytrhl šek z knížky a podal jej knězi. „Je to splatné doručiteli. Pobočka Irské banky v Tralee vám šek hotově proplatí, a jak vidím, můžete to ještě stihnout. Za třicet minut tam končí úřední hodiny.“

„To mi opravdu dají za tenhle papírek peníze?“ zeptal se kněz a opatrně držel šek.

„Ovšemže,“ odpověděl mu soudce, „ale musíte si dát pozor, abyste jej neztratil. Je splatný doručiteli, takže si na něj může vyzvednout peníze kdokoli, kdo jej předloží. Nuže, pane O’Connore a důstojný otče, byla to pro mne velmi zajímavá, byť nákladná cesta. A nyní se s vámi musím s přáním všeho dobrého rozloučit.“

„Mně přišla ta cesta taky hezky draho,“ řekl O’Connor smutně. „Vám jistě namíchal karty sám pánbůh, důstojný pane. Málokdy jsem viděl tak kvalitní list. Ale aspoň jsem dostal za vyučenou. Jakživ už nebudu hrát karty ve vlaku, hlavně ne s velebníčkem.“

„A já se postarám, aby se peníze dostaly ještě před západem slunce do toho nejpotřebnějšího sirotčince,“ řekl kněz.

Rozešli se na nástupišti traleeského nádraží a soudce Comyn zamířil rovnou do hotelu. Chtěl se dostat včas do postele, aby se dobře vyspal, než začne ráno zasedání soudu.

První dva případy toho dopoledne nebyly zvlášť zajímavé. Obvinění se přiznali, že se dopustili přestupků, a soudce Comyn je oba potrestal pokutou. Členové poroty z Tralee seděli v nucené nečinnosti.

Když byl předvolán třetí obviněný, měl zrovna soudce Comyn hlavu skloněnou nad papíry. Ze soudní síně mu byl vidět jen vršek soudcovské paruky.

„Přiveďte Ronana Quirka O’Connora,“ zavolal soudní úředník. Ozvaly se šouravé kroky. Soudce si dál něco psal.

„Jmenujete se Ronan Quirk O’Connor?“ zeptal se soudní úředník obviněného.

„Ano,“ ozvalo se v odpověď.

„Ronane Quirku O’Connore,“ pravil úředník, „jste obviněn, že jste podvodně hrál v karty a porušil tak paragraf 17 zákona o hazardních hrách z roku 1845. Dne 13. května tohoto roku jste vy, Ronan Quirk O’Connor, podvodem vyhrál při hře v karty na jistém Lurganu Keanovi vyšší peněžní částku. To jest, získal jste tyto peníze lstivým předstíráním na zmíněném již Lurganu Keaneovi a tak se obohatil ke škodě jeho majetku. Co můžete říci k tomuto obvinění? Cítíte se vinen nebo nevinen?“

Zatímco soudní úředník odříkával tuto litanii, soudce Comyn pečlivě odložil pero a chvíli ještě hleděl do svých spisů, jako by tímto způsobem nejraději vedl celé soudní jednání. Nakonec pozvedl oči.

Ze soudní síně na něj v němém úžasu zíral rozježený mužíček s očima smutnýma jako kokršpaněl. Soudce Comyn se stejně vyděšeně díval na obviněného.

„Nevinen,“ zašeptal O’Connor.

„Okamžik,“ ozval se soudce. V sále všichni ztichli a zaraženě se na něj dívali, jak tu tak seděl s nehnutým obličejem na soudcovské stolici. Za tou poklidnou maskou však vířilo soudci v hlavě tisíce myšlenek. Mohl v tu chvíli stání přerušit z důvodu, že se s obviněným osobně zná.

Pak ho však napadlo, že by to znamenalo obnovu řízení, protože na obviněného byla již podána žaloba, a náklady nového hlavního líčení by nesli poplatníci. Jde vlastně jenom o to, jestli si může natolik věřit, že povede líčení objektivně a nezaujatě a že po skončení průvodního řízení stručně a jasně shrne skutková zjištění pro porotu. Nakonec si řekl, že to určitě dokáže.

„Porota bude vzata do přísahy,“ řekl.

Když se tak stalo, otázal se soudce O’Connora, zda si přivedl právního zástupce. O’Connor odpověděl, že žádného advokáta nemá a že se raději bude hájit sám. Soudce Comyn v duchu zaklel. Nestrannost nyní vyžadovala, aby se obviněného ujal a sám ho vlastně hájil proti zástupci obžaloby.

Zástupce obžaloby nyní povstal, aby přednesl všechny zjištěné skutečnosti tohoto případu, které, jak prohlásil, jsou zcela prosté. Třináctého května letošního roku nastoupil obchodník smíšeným zbožím z Tralee, jistý Lurgan Keane, v Dublinu do vlaku na Tralee, aby se vrátil domů. Náhodou při sobě měl větší peněžní částku, přesně řečeno sedmdesát jedna liber.

Během cesty se dal s obviněným a ještě další osobou do hazardní hry, přičemž bylo použito baličku karet, které vyndal obviněný. Lurgan Keane prohrával tak nápadně, že mu to bylo až podezřelé. Jednu stanici před Tralee vystoupil pod jakousi záminkou z vlaku, obrátil se na zaměstnance železniční společnosti a požádal ho, aby přivolal na nástupiště v Tralee policii.

Prvním svědkem obžaloby byl seržant traleeské policie, mohutný energický člověk, který vypověděl, jak došlo k zadržení. Odpřísáhl, že na základě došlého oznámení čekal třináctého května letošního roku na traleeském nádraží ve chvíli, kdy přijel vlak z Dublinu. Tam ho vyhledal muž, o němž se později dozvěděl, že se jmenuje pan Lurgan Keane, a ten mu ukázal obviněného. Seržant požádal obviněného, aby ho doprovodil na traleeskou policejní stanici, což dotyčný učinil. Na strážnici byl obviněný vyzván, aby vyprázdnil obsah svých kapes. Mezi jinými věcmi měl u sebe i balíček karet, v kterých pan Keane bezpečně poznal karty, s nimiž hráli ve vlaku poker.

Tyto karty, vypověděl seržant, odeslala policie do Dublinu, a když došel výsledek šetření, bylo proti O’Connorovi vzneseno obvinění.

Až potud bylo všechno jasné. Jako další svědek vystoupil pracovník oddělení pro stíhání podvodů z dublinské policie. Jistě také přijel včerejším vlakem, pomyslel si soudce, ale nejspíš třetí třídou.

Detektiv z Dublinu vypověděl pod přísahou, že jak se zevrubnou prohlídkou prokázalo, byl celý baliček karet značený. Zástupce obžaloby zvedl balíček do výše a detektiv jej identifikoval podle označení, které na něm sám udělal. Pak mu zástupce obžaloby balíček podal a optal se, jakým způsobem bývají karty značeny. „Dvojím způsobem, pane,“ odpověděl mu detektiv. „Jednak takzvaným ‚líznutím‘ anebo ‚oříznutím‘. Podle toho, o jakou barvu jde, je každá karta ‚oříznutá‘, a to jak nahoře, tak dole, takže nezáleží na tom, jak hráč kartu drží. Oříznutím se poněkud zmenší bílý lem mezi ozdobným vzorem na rubu karty a jejím okraji. Je to sice rozdíl zcela nepatrný, ale falešný hráč podle něj rozezná i přes stůl, které karty drží jeho soupeř v ruce. Je to dost jasné?“

„Názorněji se to ani říci nedá,“ odpověděl soudce Comyn a upřeně se zadíval na O’Connora.

„Vyšší karty od desítek po esa se odlišují ‚líznutím‘, to znamená, že se ve vzorku na jejich rubu pomocí chemického přípravku vytvoří drobné světlejší či tmavší plošky. Takto poznačená místa bývají zcela nepatrná, někdy ne větší než hrot šípovitého vzorování nebo konečku obloučku anebo smyčky na vzorku. Falešnému hráči to však docela stačí, protože přesně ví, kde hledat.“

„Musí falešný hráč podvádět už při rozdávání?“ zeptal se zástupce obžaloby. Uvědomoval si, že porota celé jednání uchváceně sleduje. Tohle je mnohem zajímavější než třeba krádež koní. „Může rozdávat falešně,“ připustil detektiv z oddělení pro stíhání podvodů, „ale nutné to není.“

„Dá se vůbec proti takovému podvodnému hráči vyhrát?“ otázal se zástupce obžaloby.

„Je to zcela vyloučeno, pane,“ odpověděl svědek. „Když falešný hráč vidí, že jeho soupeř má lepší list, prostě zanechá hry, a naopak, když má sám kvalitní kartu, zvyšuje nabídku i bank.“

„Nemám další otázky,“ řekl zástupce obžaloby. O’Connor už podruhé nevyužil svého práva, aby svědkovi položil kontrolní otázky.

„Máte právo svědkovi položit jakoukoli otázku, která se vztahuje k jeho výpovědi,“ upozornil soudce Comyn obviněného.

„Mockrát děkuju, Vaše Ctihodnosti,“ řekl O’Connor, ale mlčel dál.

Třetím a posledním, vlastně korunním svědkem obžaloby byl obchodník Lurgan Keane z Tralee. Vtrhl na svědecký stupínek jako býk do arény a hněvivě se zadíval na O’Connora.

Vyzván zástupcem obžaloby vypověděl, co ho potkalo. Uzavřel ten den v Dublinu dobrý obchod, a proto také měl u sebe tolik peněz. Ve vlaku se dal zlákat k tomu, aby si zahrál poker, který podle svého mínění ovládá opravdu dobře, jenže než dojeli do Farranfora, byl o dvaašedesát liber lehčí. Vzbudilo to v něm podezření, protože ať měl sebeslibnější kartu, jeho soupeř měl vždycky lepší list, a klidně ho obehrál.

Ve Farranforu vystoupil z vlaku, neboť byl přesvědčen, že se stal obětí podvodníka, a požádal, aby na nádraží v Tralee čekala policie.

„A taky že jsem měl pravdu!“ křičel na porotu. „Ten chlap hrál se značenýma kartama.“

Dvanáct poctivých, pravdě oddaných mužů mu vážně přikyvovalo.

Tentokrát využil O’Connor svého práva kontrolního výslechu. Povstal a vypadal v té chvíli tak smutně, že by se nad ním kámen ustrnul, a nevinně jako to telátko v chlévě. Pan Keane na něj nasupeně pohlížel.

„Říkáte, že jsem vyndal balíček karet?“ zeptal se ho O’Connor lítostivě.

„Taky že jo,“ odpověděl mu Keane.

„Odkud?“ zeptal se ho O’Connor.

Keane se zatvářil zaraženě. „Z kapsy,“ řekl.

„Ano,“ souhlasil O’Connor. „Ze své kapsy. Ale co jsem s těmi kartami dělal?“ Keane se na chvíli zamyslel.

„Začal jste si přece vykládat pasiáns,“ řekl.

Soudce Comyn, který už málem začínal věřit na zvláštní shodu náhod, znovu pocítil, jak se mu sevřel žaludek.

„A oslovil jsem já vás anebo vy mě?“ zeptal se obviněný.

Tělnatý obchodník se zatvářil schlíple. „Já jsem oslovil vás,“ přiznal, a pak se obrátil k porotě a dodal: „Jenomže ten chlap si vykládal pasiáns tak mizerně, že jsem se na to nemohl dívat. Vůbec si nevšiml, že mu tam leží černé karty, které by mohl přiložit k červeným, a červené, co by patřily pod černé, a tak jsem mu pár těch karet ukázal.“

„Ale když pak došlo na poker,“ ptal se O’Connor dál, „navrhl jsem tu přátelskou partii já vám anebo vy mně?“

„Vy mně,“ odpověděl Keane dopáleně, „a taky jste mi navrhl, že si tu hru můžeme zpestřit, když si trochu přisadíme. To bylo teda sázení. Dvaašedesát liber je přece fůra peněz!“

Porotci znovu přikývli. Byla to opravdu fůra peněz. Dělníkovi by stačily na celý rok.

„Já vám ale tvrdím,“ řekl O’Connor Keanovi, „že ten poker jste navrhl vy a taky jste přišel s tím, abysme do hry dali peníze. Předtím jsme přece hráli o sirky, ne?“

Kupec se usilovně zamyslel. Z obličeje mu svítila poctivost. A najednou se rozpomněl. Nechtěl lhát.

„Třeba jsem to navrhl opravdu já,“ připustil, ale pak ho napadlo ještě něco. Obrátil se k porotě. „A není v tom zrovna celý ten kumšt? O tohle přece falešným hráčům jde. Aby oběť zlákali ke hře.“

Zřejmě se mu to slovo zlákat moc zamlouvalo, a soudce měl dojem, že svědek je zatím moc často nepoužíval. Porotci přikývli. Také by se jim bylo nelíbilo, kdyby je někdo chtěl k něčemu zlákat.

„A ještě poslední otázka,“ řekl O’Connor smutně. „Kolikpak jste mi zaplatil, když se to všechno vyrovnalo?“

„Dvaašedesát liber,“ řekl Keane rozzlobeně. „svý těžce vydělaný peníze.“

„Ne,“ řekl O’Connor z lavice obžalovaných. „O kolik jsem vás obehrál osobně já?“

Kupec z Tralee se vážně zamyslel. Pak se mu protáhl obličej. „Vy jste mě vlastně neobehrál o nic,“ řekl. „Všechno přece vyhrál ten sedlák.“

„A vyhrál jsem něco já na něm?“ zeptal se O’Connor, který teď vypadal, jako by se měl co chvíli rozplakat.

„Ne,“ odpověděl svědek. „Prohrál jste asi osm liber.“

„Další otázky nemám,“ řekl O’Connor.

Pan Keane se už chystal sestoupit ze svědeckého stupínku, ale soudcův hlas ho zarazil.

„Okamžik, pane Keane. Říkáte, že všechno vyhrál nějaký sedlák. Co to vlastně bylo za sedláka?“

„Člověk, co s námi seděl v kupé, Vaše Ctihodnosti. Nějaký sedlák z Wexfordu. Valně hrát neuměl, ale měl z pekla štěstí.“

„Zapamatoval jste si jeho jméno?“ tázal se soudce Comyn.

Pan Keane se zatvářil bezradně. „Nezapamatoval,“ řekl. „Ale karty přinesl tady obžalovaný. A taky se snažil mě ošidit.“

Po přednesení žaloby a vyjádření poškozeného se sám za sebe vyslovil O’Connor. Složil přísahu a pak vypověděl svůj prostý žalostný příběh. Aby si uhájil skromné živobytí, handluje s koňmi, a na tom snad není nic špatného. Občas si rád hodí přátelskou partičku, ale moc dobře hrát karty neumí. Týden před tou cestou vlakem, třináctého května, si zašel na sklenici piva do jedné dublinské hospody, a jak tak seděl na dřevěné lavici, ucítil najednou, že ho něco tlačí do stehna.

Byl to balíček karet, které tam nejspíš zapomněl nějaký host před ním, a vůbec to nebyly zánovní karty. Nejdřív je chtěl vrátit výčepnímu, ale pak si uvědomil, že takový ohmataný paklík stejně asi nemá valnou cenu. A tak si je nechal a pro zábavu si vykládá pasiáns na dlouhých cestách vlakem, když shání pro zákazníky hřebce nebo klisnu.

Neměl ani ponětí, že jsou ty karty značené. O nějakém líznutí a oříznutí, jak tady prve o tom mluvil pan detektiv, jaktěživ neslyšel. Stejně by ani nevěděl, co má hledat na rubu těch karet, které našel na hospodské lavici.

A když už se tady mluví o falešné hře, copak falešný hráč vždycky nevyhraje? dotazoval se poroty. Vždyť on sám prohrál v tom vlaku osm liber deset šilinků, o které ho připravil nějaký neznámý chlap. Taky si připadal jako hlupák, protože ten sedlák měl pořád dobrou kartu. Jestli pan Keane víc sázel a prohrál ještě víc než on, tak to holt bude nejspíš tím, že si pan Keane počínal unáhleněji. On sám by se k žádnému fixlování nepropůjčil, a i kdyby, tak by nemohl prohrát tolik svých těžce vydělaných peněz.

Při kontrolním výslechu se zástupce obžaloby pokusil obhajobu obviněného vyvrátit. Ale rozježený mužíček trval s omluvnou lítostivou tvrdošíjností na svém, a zástupci obžaloby nezbylo, než aby se nakonec zase posadil.

O’Connor se vrátil na lavici obžalovaných a čekal na soudcovu závěrečnou řeč. Soudce Comyn se na něj zadíval přes soudní síň. Jsi ty ale ubožák, O’Connore, pomyslel si. Buď mluvíš pravdu a máš skutečně smůlu v kartách, anebo lžeš, a pak jsi nejnešikovnější falešný hráč pod sluncem. Každopádně jsi se svými vlastními kartami dvakrát prohrál a nechal se obrat ve vlaku od úplně cizích lidí.

Ve svém shrnutí se však o těchto eventualitách zmínit nemohl. Upozornil porotu, že obviněný podle své výpovědi nalezl karty v dublinském hostinci a nebyl si vědom toho, že jsou značené. Porotci tomu mohou věřit, anebo ne, faktem však zůstává, že obžaloba svědkův údaj nevyvrátila, a podle irského zákona je teď na porotě, aby rozhodla o vině.

Za druhé obžalovaný prohlásil, že hru poker a navíc o peníze nenavrhl on, ale pan Keane, a pan Keane přiznává, že tomu zřejmě tak bylo.

Mnohem významnější však je, že obžaloba klade obviněnému za vinu, že obehrál Lurgana Keana pod falešnou záminkou o větší peněžní částku.

Ať už byla ta záminka jakákoli, svědek Keane však vypověděl pod přísahou, že obviněný na něm žádné peníze nevyhrál. Peníze prohrál svědek i obviněný, i když každý přišel o značně rozdílnou částku, a tudíž skutek, který je předmětem žaloby, nebyl prokázán. Je proto jeho povinností coby soudce doporučit porotě, aby obžalovaného zprostila viny. A protože soudce Comyn byl dobře obeznámen s místními poměry, dodal ještě, že za čtvrt hodiny začíná polední přestávka.

Jen velice závažný právnický problém by dokázal porotce z hrabství Kerry zdržet od oběda, a tak se v deseti minutách dvanáct spravedlivých mužů poradilo, a rozsudek zněl nevinen. O’Connor byl propuštěn z vazby a opustil soudní síň.

Soudce Comyn vysvlékl v kanceláři talár, pověsil paruku na háček a vyšel z budovy, aby se také poohlédl po nějakém obědě. Bez taláru, nabíraného límce a paruky prošel nepoznán zástupem lidí na chodníku před soudní budovou.

Chystal se právě přejít přes ulici na druhou stranu k největšímu hotelu města, kde, jak věděl, ho očekává výtečný losos ulovený v řece Shannon, když tu uviděl, jak z parkoviště před hotelem vyjíždí krásná nablýskaná limuzína vyhlášené značky. Za volantem seděl O’Connor.

„Vidíte toho chlapa,“ zeptal se vedle něho kdosi užasle. Soudce Comyn pohlédl doprava a zjistil, že na chodníku se s ním zastavil onen kupec z Tralee.

„Ano,“ odpověděl mu.

Limuzína plavně vyjela z hotelového parkoviště. Vedle O’Connora seděl spolujezdec, celý oblečený v černém.

„Vidíte toho chlapa, co sedí vedle něj?“ zeptal se Keane udiveně.

Auto už rychle ujíždělo směrem k nim. Kněz, kterému tolik leželo na srdci, aby pomohl sirotkům v Dingleu, se blahovolně usmíval a pozvedl k mužům stojícím na chodníku dva vztyčené prsty.

To už se auto vzdalovalo ulicí.

„To mělo být křesťanské požehnání?“ zeptal se obchodník.

„Možná,“ připustil soudce Comyn, „i když o tom dost pochybuji.“

„A proč měl na sobě vůbec ten chlap kleriku?“ zeptal se Lurgan Keane.

„Protože je knězem církve svaté,“ odpověděl mu soudce.

„To teda není,“ namítl obchodník dopáleně. „Je to přece ten sedlák z Wexfordu.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024