Jako důkazu proti vám
„Nejste povinen vypovídat, ale cokoli řeknete, bude zaznamenáno a může být použito jako důkazu proti vám.“
Část oficiální formulace, jíž britská a irská policie varuje podezřelého prostřednictvím tím pověřeného policisty.
Velké policejní auto hladce dojelo k chodníku a zastavilo na patnáct metrů od místa, kde ulici přetínal řetěz a udržoval diváky v patřičné vzdálenosti. Řidič nechal běžet motor a po předním skle se rytmicky míhaly stěrače a potýkaly se s nepřetržitým deštěm. Vrchní superintendent William J. Hanley se zadíval ze zadního sedadla sklem na skupinky zvědavců za řetězem a na hloučky nerozhodných úředníků před ním.
„Počkejte tady,“ řekl řidiči a chystal se vystupovat. Řidič to jenom uvítal - v autu bylo útulno a teplo a toho rána ho počasí rozhodně nelákalo, aby se procházel sem a tam v šikmém dešti po nějaké ubožácké ulici. Přikývl a vypnul motor.
Náčelník policejního obvodu Hanley za ním zabouchl dvířka vozu, zabořil se ještě hlouběji do temně modrého pláště a cílevědomě zamířil k mezeře mezi dvěma řetězy, kde promáčený policista dohlížel na všechny, kdo vcházeli do ohraničeného úseku anebo z něho vycházeli. Když spatřil Hanleyho, zasalutoval, ustoupil a nechal ho projít.
Vazoun Bill Hanley sloužil u policie už sedmadvacet let. Začínal tím, že šlapal po dlážděných uličkách svého obvodu, a postupně stoupal od hodnosti k hodnosti až ke své dnešní šarži. Měl na to také postavu, měřil stopětaosmdesát centimetrů a stavěný byl jako býk. Před třiceti lety byl pokládán za nejlepšího křídelního rojníka, který kdy vyšel z athlonského hrabství; v zeleném irském dresu patřil k nejlepšímu mužstvu v historii irského rugby, k mužstvu, které pod vedením Karla Mullena získalo Trojkorunu a hravě rozdrtilo Angličany, Walesany, Skoty a Francouze. Samozřejmě že taková pověst Hanleymu nikterak neuškodila v postupu, když nastoupil u policie.
Svou práci měl rád a přinášela mu uspokojení, i když byla nevalně placená a vyžadovala spoustu času. Každá práce však s sebou přináší úkoly, které nemohou nikoho těšit, a právě takový úkol ho čekal dneska ráno. Násilné vystěhování.
Po dva roky už městská rada systematicky bourala úděsné malinké domky, stěsnané k sobě zadními stěnami, s jedním pokojíkem dole a druhým v poschodí, které tvořily kolonii známou coby Gloucesterský diamant.
Jak tahle kolonie přišla ke svému jménu, bylo úplnou záhadou. Neměla ani stopy po bohatství a výsadním postavení královského paláce v Gloucesteru, ani sebemenší odlesk drahého zářivého diamantu. Byla to jenom ubohá dělnická kolonie kus za přístavními doky na severním břehu Liffey. Teď byla zvětšiny zplanýrovaná a její obyvatelé přestěhováni do krychlových škatulí bezútěšných činžáků zbudovaných městskou radou, jejichž skličující tvary se rýsovaly asi o kilometr dál v hustém dešti.
Ležela však uprostřed Hanleyho obvodu, takže ten dnešní ranní podnik patřil k jeho povinnostem, i když se mu z duše protivil. Prostor mezi oběma řetězy, které ohraničovaly středový úsek někdejší Mayo Road, působil toho rána stejně ponuře jako to listopadové počasí. Jedna strana ulice se už změnila v pouhou haldu trosek, do níž se měly brzy pustit exkavátory a vyhloubit tu základy nového nákupního střediska. A k té druhé se teď soustředila všechna pozornost. Na desítky metrů v obou směrech tu už nestála jediná budova. Celé prostranství bylo ploché jako placka a déšť se leskle odrážel na hladkém černém betonu nového dvouakrového parkoviště, určeného pro vozy budoucích pracovníků v kancelářských budovách, které se měly nablízku stavět. Celé ty dva akry byly ohraničeny dva metry vysokým řetězovým plotem - nebo spíš skoro celé ty dva akry.
Přímo uprostřed, obrácen k Mayo Road, ještě pořád stál jeden domek jako vykotlaný pahýl zubu v pěkné hladké dásni. Oba vedlejší domy byly zbořené a tenhle podpíraly z obou stran silné dřevěné trámy. Zmizely i všechny domky, obrácené kdysi zadními zdmi k tomu poslednímu mohykánovi, a příboj betonu narážel do domku ze …
