Pečlivý člověk
Timothy Hanson přistupoval k životním problémům vždycky klidně a uměřeně. Pyšnil se tím, že právě tento přístup, s nímž si navykl nejprve klidně rozebrat situaci, pak zvolit nejpříznivější alternativu a nakonec se vší rozhodností sledovat zvolený cíl, mu ve středních letech, kdy byl na samém vrcholu života, zajistil bohatství a postavení, jemuž se teď těšil.
Když se za ním onoho jasného dubnového rána uctivě zavřely lesklé černé dveře, zůstal stát na nejhořejším schodu před domem v Devonshire Street, v ulici, kde se soustředí lékařská elita, a uvažoval, co si dál se sebou počít.
Vynikající doktor, starý známý, který byl už léta jeho soukromým lékařem, by se byl zachoval s vrcholnou ohleduplností a soucitem i k docela cizímu člověku. Když však měl před sebou přítele, mluvilo se mu mnohem hůř. Bylo vidět, že je zdrcenější než jeho pacient.
„Timothy, jen třikrát za léta své doktorské praxe jsem musel někomu něco podobného sdělit,“ řekl s rukama naplocho položenýma na desce s rentgenovými snímky a lékařskými zprávami. „Věř mi, prosím tě, že je to to nejhorší, co může lékaře v jeho práci potkat.“
Hanson naznačil, že mu to vskutku věří.
„Kdybys byl jen trochu jiný, než jak tě znám, snad bych i byl v pokušení ti zalhat,“ pokračoval lékař.
Hanson mu poděkoval za poklonu i za důvěru.
Lékař ho osobně doprovodil na práh ordinace. „Kdybys snad něco potřeboval… vím, že to zní nesmírně banálně…, ale chápeš mě jistě… cokoliv…“
Hanson uchopil přítele za paži a usmál se na něj. V té chvíli to úplně stačilo a nic víc se od něho ani nedalo žádat.
Sestra v bílém plášti ho zavedla ke dveřím a otevřela mu. A teď stál Hanson venku na schodech a zhluboka se nadechl. Vzduch byl chladný a čistý. V noci pročistil město severovýchodní vítr. Hanson se zahleděl shora ze schodů na ulici nenápadných elegantních domů, v kterých teď většinou sídlily firmy finančních poradců, kanceláře drahých advokátů a ordinace soukromých lékařů.
Po chodníku rychle kráčela směrem k Marylebone High Street mladá žena na vysokých podpatcích. Vypadala pěkně a svěže, oči jí svítily a tváře měla zrůžovělé chladem. Pohlédla na Hansona a ten se na ni usmál a pokývl šedivou hlavou. Překvapeně se zatvářila, ale potom si uvědomila, že ho nezná a on ji také ne. To nebyl žádný pozdrav, ale flirt. Mile se na něho usmála a svižně šla dál, jenom teď o poznání víc pohupovala boky. Hansonův šofér Richard dělal, že si ničeho nevšiml, ale neušlo mu to a bylo na něm vidět, že jenom souhlasí. Stál vzadu u rolls-royce a čekal. Hanson sešel ze schodů a Richards mu otevřel dveře. Hanson nastoupil a v teple vozu se hned cítil mnohem uvolněněji. Sundal si plást, pečlivě jej přehnul, položil si jej na sedadlo vedle sebe a odložil na něj černý klobouk. Richards zasedl k volantu.
„Do kanceláře, pane Hansone?“ zeptal se.
„Do Kentu,“ odvětil Hanson.
Stříbrný rollsroyce zahnul k jihu na Great Portland Street a tu se teprve Richards odvážil zeptat: „Se srdíčkem není nic zlého, pane?“
„Ne,“ odpověděl Hanson. „Pořád si klidně pumpuje dál.“
Se srdcem skutečně neměl nic v nepořádku. V tom ohledu byl silný jako býk. Teď tu však nebyla rozhodně vhodná chvíle ani místo, aby se rozpovídal se svým šoférem o nenasytných buňkách, které mu prorůstají útroby. Rolls-royce se přehnal kolem sochy Eróta na Picadilly Circus a zařadil se do proudu vozidel směřujících dolů po Haymarket.
Hanson se opřel dozadu a zadíval se na čalounění na stropě. Šest měsíců jistě kdekomu připadá jako nekonečně dlouhá doba, uvažoval, třeba člověku, kterého právě odsoudili do vězení anebo převezli do nemocnice se zlomeninami obou nohou. Když jsou to však poslední měsíce, které mu zbývají, zdaleka mu tak dlouhé nepřipadají. Není to vůbec moc času.
Poslední měsíc bude samozřejmě muset strávit v nemocnici, na to ho lékař upozornil. Samozřejmě, až to s ním bude hodně zlé. A to určitě bude. I když teď existují anodyny, nové a velmi účinné léky…
Limuzína zabočila doleva na Westminster Bridge Road a potom na s…
