V Irsku přece nejsou hadi
McQueen se trochu skepticky zadíval přes psací stůl na mládence, který se k němu přišel ucházet o práci. Takového ještě jaktěživ nepřijímal. Sám byl ale docela hodný člověk a říkal si, proč vlastně by nedal příležitost mladíkovi, který potřebuje peníze a je ochotný máknout.
„Jestlipak víte, že je to zatraceně těžká dřina?“ zeptal se ho s výrazným belfastským přízvukem.
„Ano, pane,“ odpověděl uchazeč.
„Jde o rychlou zakázku, s kterou se nesmíme dlouho párat. Bez nějakého vyptávání, bez společné průpravy. Zaplaceno dostanete na dlaň. Víte, co to znamená?“
„Ne, pane McQueene.“
„Prostě, zaplaceno dostanete dobře, ale hotově. Žádné papírování, chápete?“
McQueen tím vlastně chtěl říct, že ze základní mzdy se nebude strhávat daň z příjmu ani poplatky na nemocenské pojištění. Zrovna tak ovšem mohl dodat, že nikdo nebude mít při úrazu nebo nemoci nárok na nějaké dávky a že zdravotní a bezpečnostní zásady budou naprosto ignorovány. Šlo především o rychlý výdělek, a on sám jako podnikatel z něho měl slušný díl. Uchazeč přikývl, že je mu to všechno jasné, i když vlastně vůbec nic nepochopil. McQueen se na něj pátravě zadíval.
„Říkáte, že jste student posledního ročníku medicíny na Royal Victoria?“ Další přikývnutí. „A máte letní prázdniny?“
Uchazeč opět přikývl. Zřejmě to byl jeden z těch studentů, co si potřebují přivydělat ke stipendiu a dokončit lékařskou fakultu. McQueen, který řídil ze své ošuntělé kanceláře v Bangoru pokoutní demoliční firmu vybavenou jen otlučeným náklaďákem s tunou obstarožního nářadí, byl hrdý, že se vypracoval od píky, a z celé duše souhlasil s ulsterskou protestantskou pracovní etikou. Rozhodně by byl proto neodmítl člověka stejných názorů, ať už vypadá, jak chce.
„Ujednáno,“ řekl. „Ubytovat byste se měl radši tady v Bangoru. Z Belfastu byste to tam a zpátky každý den nestihl. Děláme od sedmi ráno do soumraku. Mzda je hodinová a práce těžká, ale dobře placená. Ale kdybyste se o ní jen slovem zmínil úřadům, ztratíte místo, než se ohlídnete. Rozuměno?“
„Ano, pane. Kdy mám prosím začít a kde?“
„Celou partu odváží každé ráno v půl sedmé náklaďák z parkoviště u hlavního nádraží. Přijďte tam v pondělí ráno. Předákem je Dlouhán Billie Cameron. Povím mu, že u něj nastoupíte.“
„Ano, pane McQueene.“ Uchazeč se už obracel k odchodu.
„Nakonec ještě něco,“ řekl mu McQueen s připravenou tužkou v ruce. „Jak se jmenujete?“
„Harkišan Rámlál,“ odpověděl student. McQueen pohlédl na tužku, na seznam jmen před sebou a na studenta.
„Budem vám říkat Rám,“ prohlásil a pod tímto jménem ho také zapsal do seznamu.
Student vyšel do zářivého červencového počasí, jaké bylo právě v Bangoru na severním pobřeží downského kraje v Severním Irsku.
Ještě do soboty večera si našel levné bydlení v ušmudlaném penziónu asi v polovině Railway View Street, uprostřed bangorské čtvrti, kde se soustředí cenově přístupné hotýlky poskytující nocleh a snídani. Utěšoval se, že to aspoň je poblíž hlavního nádraží, odkud má každé ráno vyjíždět hned za svítání firemní náklaďák. Ze špinavého okna svého pokoje dohlédl až k jednomu svahu zpevněného železničního náspu, po němž vjížděly do nádraží vlaky od Belfastu.
Pokoj sehnal až po několika pokusech. Jen se objevil na prahu, ukázalo se většinou, že domy, co mají za oknem cedulku Nocleh a snídaně, jsou plně obsazené. Jistě, na samém vrcholu léta proudilo do města množství sezónních dělníků, to musel uznat. Paní McGurková však byla katolička, a jak se ukázalo, pár volných pokojů přece jen ještě měla.
V neděli dopoledne si Rámlál přestěhoval z Belfastu své věci, většinou skripta z medicíny. Odpoledne proležel na posteli a vzpomínal na jasné tvrdé světlo na hnědých kopcích rodného Paňdžábu. Ještě rok a bude lékařem a po dalším roce praxe v nemocnicí se vrátí domů uzdravovat své lidi. Tak o tom alespoň snil. Počítal, že přes léto si vydělá dost, aby vydržel do závěrečných zkoušek, a pak už bude konečně dostávat plat.
V pondělí ráno vstal na zazvonění budíku ve tř…
