Fantom Manhattanu (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12/ DENÍK TAFFYHO JONESE

 

Steeplechase Park, Coney Island, 1. prosince 1906

 

„Mám dost divný povolání, někdo by klidně mohl říct, že se pro chytrýho chlapa s nemalejma ambicema moc nehodí. Právě kvůli tomu do mě často doma rejou, ať s tím seknu a dám se na něco jinýho. Jenže za celejch devět let, co jsem zaměstnané tady, ve Steeplechase Parku, jsem to zkrátka neudělal.

Jedním z důvodů je dobrá životní úroveň, kterou práce poskytuje mně, my ženě a dětem. Mám skvělej plat a žiju si dost slušně. Další důvod je prostej zkrátka se mi to zalíbilo. Mám rád dětskej smích a radost dospělejch. Mně to čirý nepředstíraný veselí všude kolem děsně uspokojuje. Ten obrovskej šrumec v létě a na druhou stranu zase klid a ticho v zimě.

Pokud jde vo způsob života, kdokoliv jinej z mejch vrstev se prostě nemůže mít líp. Bydlím v útulným domečku na Brighton Beach, ani ne míli vod my práce. K tomu mám navíc malou chatku tady, přímo uprostřed lunaparku, a v ty si můžu vobčas dáchnout klidně i uprostřed sezóny. Pokud jde vo gáži, je víc než štědrá. Před tréma lety jsem si dohodnul vodměnu ve výši dvou procent ze vstupnýho a vod ty doby nosím domů přes sto dolarů tejdně.

Vzhledem k tomu, že patřím ke skromnejm chlapům, co ani moc nepijou, tak si můžu dost velkej díl platu dávat stranou. Jednoho dne - a už to nebude trvat moc dlouho - se dočkám hezkýho důchodu, přitom budu mít zavopatřenejch všech pět dětí a klidně je vypustím do velkýho světa. Pak vezmu svoji manželku Blodway a najdeme si malou farmu, třeba u řeky nebo u jezera nebo dokonce u moře. Tam budu farmařit nebo rybařit - podle nálady - a o svátkách budem chodit do kostela a zapadnem mezi ty vesnický lidi. A proto zůstávám u týdle práce. Navíc jsem v ní i dost dobrej.

Já totiž dělám hlavního Klauna ve Steeplechase Parku. Což znamená, že stojím u hlavní brány ve strašně velkejch botách se zvednutejma špičkama, pytlovitejch, křiklavě kostkovanejch kalhotách, sáčku s hvězdárna a pruhama a ve vysokým cylindru a vítám všecky návštěvníky. A dělám ještě mnohem víc - my hustý licousy a oficírskej knír doplněnej příjemným úsměvem přilákaj totiž ty, kteří by jinak bez povšimnutí prošli kolem brány a ani po nás nevzdechli.

Furt křičím do megafonu: ‚Přistupte blíž! Tady je to! Samá legrace, pouťové atrakce, houpačky a kolotoče, překvápka a záhady, uvidíte, co jste ještě neviděli! Přistupte blíž, kamarádíčkové, užívejte si a bavte se…‘ a tak dále a tak dále. Přecházím před hlavní branou sem a tam, vítám návštěvníky, zvu dál hezký holky v nejlepších letních šatech a mladý pány, co se strašně snažej udělat na ně dojem pruhovanejma sáčkama a slamákama; a rodinky s dětma, co žadoněj a pláčou, že chtěj vidět tu hromadu skvostnejch atrakcí, o kterejch jim povídám a který na ně čekaj, když přesvědčej svý rodiče, aby je vzali dovnitř. A tak jdou nakonec dál, u pokladny zaplatěj pár centíků nebo dolarů a já vím, že z každejch padesáti centů je jeden pro mě.

Jistě, taková práce se dá dělat jenom v létě, od dubna do října. Na podzim už přicházej první studený větry vod Atlantiku a park se na zimu zavírá.

Pak můžu pověsit klaunskej obleček na hřebík a zapomenout velšský popěvky a písničky, který turistům připadaj tak roztomilý - ačkoli jsem se narodil v Brooklynu a v životě jsem v rodný zemi svýho táty a dědy nebyl. Pak chodím do zaměstnání voblečenej normálně a dohlížím na zimní práce, při kterejch se všecky atrakce a kolotoče rozebírají a zazimovávají; kdy se vopravujou stroje, mažou se kola, vyměňujou vošoupaný součástky, vopískovávaj se prkna a znovu se malujou nebo lakujou, koníci z kolotočů se musej pozlatit a všecky roztrhaný potahy zašít. Než přijde duben, všecko musí bejt na svým místě, aby se při prvním teplým a slunečným dnu mohlo votevřít.

Dost mě teda udivilo, když jsem předevčírem dostal dopis napsanej samotným panem Georgem Tilyouem, kterýmu park patří. To voň si celej tendle park vymyslel. A tudle svojí myšlenku uskutečnil s nějakým partnerem, vo kterým se jenom mluví, ale kterýho nikdo nikdy neviděl, teda aspoň ne tady u nás. Právě pan Tilyou vynaložil hrozný úsilí, aby před devíti rokama zprovoznil všecko to, co vymyslel, a vod ty doby na tom parku vopravdicky zbohatnul.

Jeho dopis mi přinesl poslíček, takže šlo jednoznačně o něco strašně naléhavýho. Jednalo se vo to, že následujícího dne (což bylo včera) má park navštívit nějaká soukromá společnost - a že pro ty lidi prostě musíme otevřít. Psal mi, že je mu jasný, že houpačky a kolotoče fungovat samozřejmě nemůžou, ale zdůraznil, že se musí votevřít hračkářství, že v něm musej bejt všecky hračky a že se musí zprovoznit Zrcadlová síň. Tak tendle dopis mě přivedl k nejpodivnějšímu dni, jakej jsem kdy ve Steeplechase Parku zažil.

Rozkaz pana majitele mě dostal do úzkejch, protože zrovna lidi, co dělaj v hračkářství a Zrcadlový síni, byli na dovolený, daleko vod města.

A náhrada za ně se nehledala snadno. Mechanický hračky v obchodě jsou zvláštnost našeho parku, a nejenom že jsou asi nejgeniálnější v celý Americe, ale taky strašně složitý. Chce to vopravdickýho vodborníka, co jim rozumí a umí jejich mechanismus vysvětlit mladejm lidern, co je vobdivujou, snažej se jim přijít na kloub a pak si je kupujou. Já takovej vodborník na žádnej pád nejsem. Moh jsem teda akorát doufat, že budu mít kliku - a u toho jsem taky zůstal.

Obchod a všecky atrakce ve stanech a boudách samozřejmě nejsou vytápěný a je tam děsná zima, tak jsem vzal petrolejový ohříváčky a hned večer s nima šel do obchodu, aby se před tou návštěvou trochu prohřál, takže ráno v něm bylo teplo jako za krásnýho letního dne. Pak jsem sundal z polic povlaky proti prachu a trochu srovnal všecky dlouhý řady pohyblivejch vojáčků, bubeníků, baletek, akrobatů a zvířátek, který uměj s hodinovým strojkem v břiše zpívat, tančit a hrát. Víc jsem udělat nemoh.

Do vosmi do rána jsem všecko jakž takž nachystal a potom už jsem jen čekal na příjezd ty nóbl společnosti. Načež se přihodilo něco moc divnýho.

Votočil jsem se a vedle mě zničehonic stál cizí mladík a hleděl na mě.

Vůbec nevím, jak se dostal dovnitř, a už už jsem mu chtěl začít vysvětlovat, že je lunapark zavřenej, když mi nabídnul, že hračkářství pohlídá. Jak věděl o příjezdu tajuplnejch návštěvníků, to neřek. Jenom vysvětloval, že tady už kdysi dělal a rozumí mechanice všech těch hraček a loutek. No, když nebyl po ruce vopravdickej Pán hraček, co tam normálně vobsluhuje, nezbejvalo mi, než přjimout tohohle. Vůbec jako Pán hraček nevypadal - ten je vždycky samá sranda, je příjemnej a umí to s dětma. Tenhle chlap měl vobličej bílej jak mramor, havraní vlasy a černý voči a černej elegantní kabát. Zeptal jsem se ho na jméno. Na chviličku zaváhal a pak vodpověděl: ‚Malta.‘ A tak jsem mu taky říkal, dokud nevodešel, teda spíš nezdrhnul. Ale vo tom pozdějc.

Zrcadlová síň, to byl jinej voříšek. To je vopravdu úžasný místo, a ačkoliv jsem byl vevnitř mockrát i mimo votvírací dobu, nikdy jsem nepochopil, jak funguje. Ten, kdo to vymyslel, musí bejt fakticky génius. Všichni lidi, co vycházejí ven z labyrintu těch proměnlivejch zrcadlovejch místností, jsou přesvědčený, že viděli věci, co vidět nemohli, a přitom neviděli věci, který tam jasně jsou. To není jenom zrcadlová síň, to je učiněnej ráj iluzí a představ. Jestli tenhle můj deník bude po letech někdo vůbec číst a bude trochu zvědavej, jak kdysi vypadal Coney Island, tak tady kvůli němu schválně zrcadlovou síň podrobně popíšu.

Zvenku vypadá jako jednoduchá nízká čtvercová budova s jedněma dveřma pro vchod i východ. Když vejdete dovnitř, vidíte chodbu, co se táhne zprava doleva. Je úplně jedno, jakým směrem se dáte. Voba konce chodby jsou krytý zrcadlem a celá chodba je široká přesně metr dvacet. To je důležitý, protože ta stěna, co ji máte před očima, když vstoupíte, není celistvá, ale skládá se ze svislejch zrcadel širokejch přesně dva metry čtyřicet a vysokejch dva deset. Každý zrcadlo se může otáčet podél svislý osy, takže když někdo sedí u dálkovýho ovládání, může s nima dokonale zatarasit průchod, ale taky vám může votevřít novou chodbu, co vede někam doprostřed budovy.

Nemáte jinou možnost než jít novou chodbou, ze který vám může ten utajenej člověk u dálkovýho ovládání, udělat spoustu odboček do malejch místnůstek tvořenejch zrcadlama, co se vobjevujou a mizej. Jenže to nejhorší vás teprve čeká. Uprostřed budovy je spousta zrcadel širokejch dva metry čtyřicet, který se otáčej nejenom podle svislý osy, ale navíc stojej na takovejch točnách vo průměru dva metry čtyřicet, a ty se votáčej celý. Když stojíte na půlce takový kruhový točny, kterou nevidíte, zádama k zrcadlu, tak se můžete zničehonic votočit vo sto vosumdesát nebo dvěstěsedumdesát stupňů. Myslíte, že stojíte na místě a votáčej se jenom zrcadla, ale najednou se před váma vobjevujou a mizej lidi, vytvářej se malý místnůstky a taky mizej, mluvíte na někoho, kdo stojí před váma, ale pak si uvědomíte, že mluvíte s vodrazem člověka stojícího za váma nebo vedle vás.

Za zlomek vteřiny se manželka ztratí manželovi a milenka svýmu šamstrovi, klopýtají dopředu, aby se zase sešli - ale sejdou se úplně s někým jiným. Zrcadlovou síní se furt ozývaj zděšený výkřiky a pak smích, jak se tucty mladejch párů odvážně proplítaj bludištěm.

Celou tuhle atrakci řídí takzvanej Pán zrcadel, kterej jedinej chápe, jak všechny ty mechanismy fungujou. Sedí ve svý budce vysoko nad podlahou a nad sebou má střešní zrcadlo sklopený v takovým úhlu, aby mohl z ptačí perspektivy sledovat všecko, co se děje dole, a řadou páček ovládat jednotlivý zrcadla, vytvářet chodby a zase je zavírat, zamykat lidi do zrcadlovejch místností a provádět různý optický triky. No a já se dostal do velký šlamastyky. Pan Tilyou totiž naléhal, aby dáma v každým případě Zrcadlovou síň navštívila, jenže Pán zrcadel měl dovolenou a já ho nemoh nikde sehnat.

Pokusil jsem se teda proniknout do tajů ovládání těch složitejch páček, abych mohl dámu dostatečně pobavit, a tudíž jsem strávil polovičku noci se zrcadlama při petrolejce a zkoušel, jak se čím hejbe. Nakonec jsem se naučil, jak dámu labyrintem rychle provést a jak ji dostat ven ze slepý uličky, až bude křičet vo pomoc. Všecky chodby a místnosti samozřejmě nemaj stropy, takže hlasy jsou slyšet dost zřetelně.

Do devíti ráno jsem teda včera udělal všecko, co se dalo, abych moh přivítat hosty pana Tilyoua. Přišli těsně před desátou hodinou. Na Surf Avenue nebyla doslova ani noha, a tak když jsem uviděl elegantní kočár, jak si to hrne kolem kanceláří Brooklyn Eagle a hlavních vchodů do Luna Parku a Dreamlandu a pořád jede dál, došlo mi, že to musej bejt voni. Ten kočár byl parádně vyšňořenej, přesně ve stylu těch, co můžete vidět před hotelem Manhattan Beach, kde čekají na lidi, co vystupujou z rychlodráhy. Ta vede přes Brooklynskej most, ale teď, v prosinci, tam fakt moc lidí nebejvá.

Když dojeli k nám a kočí zastavil koně, vyšel jsem z brány s megafonem. ‚Vítejte, vítejte u nás, dámy a pánové, vítejte ve Steeplechase Parku, největším a nejlepším lunaparku na Coney Islandu,‘ burácel jsem, i když se na mě i ty koně dívali jak na šílence, co se vyštafíroval za Klauna na úplným konci listopadu.

První z kočáru vystoupil mladej chlápek - později se ukázalo, že je to reportér z New York American, což je jeden z Hearstovejch bulvárních plátků. Tvářil se děsně důležitě. Zjevně dělal ty společnosti průvodce po New Yorku. Za ním vystoupila strašně krásná lady, vopravdická aristokratka - fakticky, to se vždycky pozná - a novinář ji představil jako komtesu de Chagny, jednu z nejlepších operních zpěvaček na světě. Mně to samozřejmě nemusel vysvětlovat, protože já čtu New York Times - přece jenom mám jistý vzdělání, i když jsem samouk. Teprve pak mi konečně došlo, proč zrovna jí pan Tilyou chtěl splnit každý přání. Kráčela po kluzkým chodníku z prken, zavěšená do toho chlapa vod novin. Vodložil jsem megafon - k ničemu mi už nebyl -, hluboko jsem se před ní uklonil a znovu ji přivítal v mým království. Usmála se na mě tak, že by přitom roztálo i to nejtvrdší srdce, a vodpověděla roztomiloučkou angličtinou s francouzským přízvukem, jak ji mrzí, že narušuje náš zimní spánek. ‚Jsem váš oddaný služebník, madam,‘ vodpověděl jsem, abych ukázal, že i když mám na sobě klaunský šaty, umím se chovat a volit správný slova.

Za nima vystoupil malej kluk, asi dvanácti nebo třináctiletej, moc hezkej, taky Francouz jako jeho máma, ale mluvil parádně anglicky. V ruce svíral loutku opičáka s hracím strojkem vevnitř, přesně takovýho, co se prodávaj v našem hračkářství. A po klukovi vylez ven irskej duchovní v černý sutaně a širokým klobouku.

‚Přeji dobré jitro, Klaune,‘ pozdravil. ‚Jitro dost chladné i pro nás, nezdárníky, kteří jsme tě vytáhli ven.‘

‚Není zase tak chladné, aby se v něm neprojevilo vřelé irské srdce,‘ nechtěl jsem se nechat zahanbit, i když jako evangelík moc často s papeženeckejma kněžíma nepřicházím do styku. Jenže voň pohodil hlavou a bouřlivě se rozchechtal, tak jsem si řek, že to snad nakonec bude správnej chlap. Ve veselý náladě jsem tu čtveřici vedl po prkenným chodníku hlavní bránou, kolem závory rovnou k hračkářství, protože mi bylo jasný, co chtěj vidět jako první.

Díky těm vohříváčkům bylo vevnitř příjemně teplo a pan Malta už čekal, aby příchozí pozdravil. Ten kluk, co se jmenoval Pierre, byl úplně jak hypnotizovanej dlouhejma policema plnejma mechanickejch baletek, vojáčků, muzikantů, šašků a zvířat, který jsou chloubou hračkářství ve Steeplechase Parku a nedaj se sehnat nikde jinde ve městě a asi ani v celý Americe. Proháněl se kolem všech polic a chtěl, aby mu Pán hraček všecko předvedl. Jenže jeho matku zajímal jen jeden druh - police s opičákama.

Našli jsme je úplně vzadu a vona požádala pana Maltu, ať jí je všechny ukáže a natočí je klíčkem.

‚Všechny?‘ divil se.

‚Ano. Jednoho po druhém,‘ pronesla rozhodným tónem. A tak ji poslech. Otáčel jedním klíčkem za druhým a vopice bouchaly činelama a hrály písničku Yankee Doodle Dandy, furt dokola. Nic jsem nechápal. Chce snad klukovi tu loutku vyměnit? Copak nehrajou všecky stejně? Pak kejvla na synka a von vytáhl kapesní nožík s malým šroubováčkem. Oba jsme s Maltou ztuhli, když kluk vodhrnul kus látky na zádech první vopice, vodšrouboval malej kryt a šáhnul dovnitř. Vyndal malý kolečko velký asi jako dolar, převrátil ho a dal ho zpátky. Mrknul jsem na Maltu, zvedl jsem vobočí a voň udělal to samý. Vopice spustila znovu. Song of Dixie. No jasně, jedna písnička pro jižany, jedna pro seveřany.

Klučina rychle vrátil kolečko do původní polohy a pustil se do kuchání druhýho vopičáka. Stejnej výsledek. Po desátým na něho matka kejvla, aby přestal. Malta začal skládat hračky zpátky na místo. Zjevně ani voň nevěděl, že ve vopicích hrajou dvě melodie. Komtesa dost zbledla. ‚Byl tady,‘ řekla, ale nebylo Jasný, komu to říká. Pak se vobrátila na mě: ‚Kdo navrhuje a vyrábí tyhle opice?‘

Nechápavě jsem pokrčil ramenama. Ozval se Malta: ‚Všechny hračky se vyrábějí v malé továrničce v New Jersey. Kdo konkrétně vymýšlí ty opice, to nevím.‘

Pak se madam zeptala: ‚Neviděli jste tady některý z vás divného muže? Se širokým kloboukem a téměř celým obličejem zakrytým maskou?‘

Při tyhle poslední otázce pan Malta - stál vedle mě - ztuhl jak solnej sloup. Loupnul jsem po něm vokem, ale ve vobličeji se mu nehejbal ani sval. A tak jsem zavrtěl hlavou a vysvětloval jí, že v lunaparku člověk vidí spoustu masek - klauny, strašidla, duchy. Ale nějakýho chlapa, co si maskou zakrejvá vobličej? To ne. Nikdy jsem ho neviděl. V ty chvíli si dáma povzdechla a pokrčila ramenama. Pak prošla uličkou mezi policema a prohlížela si ostatní hračky.

Malta kývl na kluka a vedl ho jiným směrem - určitě mu chtěl ukázat pochodující vojáčky. Jenže mně na tom chlápkovi se studeným čumákem něco nesedělo, a tak jsem šel za nima a sledoval jsem je z druhý strany police. K mýmu údivu a vzteku začal můj nezvanej a záhadnej pomocník kluka tiše vyslýchat. Ten vodpovídal naprosto nevinně.

‚Proč vlastně přijela tvoje maminka do New Yorku?‘ ptal se.

‚No přece aby zpívala v opeře, pane.‘

‚Vskutku? Neměla jiný důvod? Nechtěla se třeba s někým setkat?‘

‚Ne, pane.‘

‚A proč se tak strašně zajímá o hrací opice?‘

‚Jenom o jednu opici, pane, a o jednu melodii. Zajímají pouze ta loutka, kterou drží v ruce. Žádná jiná nehraje melodii, kterou mamá hledá.‘

‚Škoda, že ji nenašla. A tvůj tatínek tady není?‘

‚Ne, pane. Drahý papá se zdržel ve Francii. Připluje lodí zítra.‘

‚Výborně. A je to opravdu tvůj tatínek?‘

‚Samozřejmě. Oženil se s maminkou a já jsem jeho syn.‘

V tomhle okamžiku jsem měl dojem, že Malta zašel dost daleko, a chtěl jsem zakročit, ale stalo se něco divnýho. Najednou se votevřěly dveře, dovnitř zavanul ledovej průvan vod moře a mezi veřejema se vobjevila podsaditá figura toho velebníčka. Pozdějc jsem se dozvěděl, že se jmenuje otec Kilfoyle. Mladej Pierre a Malta si průvanu všimli, a tak vobešli regál, co si u něj povídali. Velebníček a chlap s bílým ksichtem najednou stáli asi deset metrů vod sebe a měřili se pohledem. Nakonec kněz zvedl ruku a pokřižoval se. Já sice nejsem katolík, takže todle neuznávám, ale vím, že u nich to znamená, že žádaj od svýho Pána vochranu.

Pak kněz promluvil: ‚Pojď ke mně, Pierre,‘ a natáhl ruku. Ale přitom furt zíral na Maltu.

Tahle roztržka mezi dvěma chlapama, která měla bejt první ze dvou v jednom dni, byla stejně mrazivá jako vítr vod moře, a tak jsem se pokusil vobnovit veselou náladu, co měli všichni ještě před hodinou, a zakřičel jsem:

‚Vaše milosti, naší největší chloubou a atrakcí je Zrcadlová síň, skutečný div světa. Prosím, pojďte za mnou, ukážu vám ji. Tam se vám zlepší nálada. A pan Pierre si tady zatím může hrát s dalšími loutkami, protože - jak sami vidíte - ho naprosto zaujaly. Je stejný jako všechny děti, co k nám chodí.‘

Madam se tvářila nerozhodně a já si s hrůzou uvědomil, jak na mě pan Tilyou ve svým dopise děsně naléhal, aby se na zrcadla šla určitě podívat - i když já teda moc nechápu proč. Koukla se na Ira, ten přikývl a řekl: ‚Ale jistě, jen si běžte chvilku užívat světských radostí. Na Pierra dohlédnu a navíc máme čas. Zkoušky začínají až po obědě.‘ A tak kejvla a šla se mnou.

Už ta příhoda v hračkářství byla dost divná - máma se synáčkem hledají melodii, kterou žádnej opičák neumí. Ovšem to, co následovalo, se nedá označit jinak než slovem prapodivný. Určitě potom pochopíte, proč jsem se tak urputně snažil popsat přesně všechno, co jsem toho dne viděl a slyšel.

Do Zrcadlový síně jsme vstoupili společně těma jedinejma dveřma a ona viděla chodbu, co se táhla zprava doleva. Ukázal jsem jí, že si může vybrat směr. Pokrčila ramenama, hrozně hezky se usmála a odbočila doprava. Já se vyšplhal do ty kukaně nahoře a díval se do zrcadla na stropě. Bylo vidět, že se dostala tou chodbou vpravo asi do půlky cesty. Zatáhl jsem za páčku, aby se zrcadlo, co tvořilo stěnu, vobrátilo a vona zamířila doprostřed. Jenomže se nic nedělo. Znovu jsem zkusil zatáhnout. Furt nic. Viděl jsem, jak pomalu prochází tou prosklenou chodbou na vnějším vokruhu. Pak se jedno zrcadlo samo vod sebe vobrátilo, zablokovalo jí cestu a přinutilo ji změnit směr. Mířila doprostřed. Jenže já na nic nešahal! Bylo jasný, že ty páčky fungujou blbě, a tak mě napadlo, že kvůli její vlastní bezpečnosti bych ji měl vyvést ven, než někde uvízne. Cloumal jsem páčkama, abych jí votevřel přiměj průchod zpátky ke dveřím. Nic se nedělo. Ale uprostřed toho bludiště se některý zrcadla vopravdu hejhaly, jako kdyby je poháněla nějaká neznámá síla nebo je ovládal někdo jinej.

Viděl jsem snad dvacet obrazů ty mladý ženy, votáčelo se totiž čím dál víc zrcadel, ale vůbec mi nebylo jasný, co je vodraz a kde je vopravdická osoba. Najednou se zastavila, uvězněná v malý místnosti úplně uprostřed.

Na jedny stěně ty místnosti jsem si všiml pohybu a zahlíd jsem nějakej vlající plášť a asi dvacet jeho vodrazů, ale pak to zas zmizelo. Jenže její plášť to nebyl. Tenhle byl černej a vona měla švestkově modrej, sametovej. Viděl jsem, jak vytřeštila voči a přitiskla si dlaň na ústa. Hleděla na něco nebo na někoho, kdo stál zádama k zrcadlu - v místě, na který nebylo z mýho stanoviště vidět. Pak dáma promluvila: Ach, tak jsi to skutečně ty! Došlo mi, že ta další osoba nejenže nějak vnikla do síně, ale navíc našla správnou cestu doprostřed labyrintu, aniž jsem si jí všimnul. Něco takovýho mi připadalo naprosto nemožný. Ale pak jsem poznal, že v noci někdo to šikmý zrcadlo na stropě votočil do jinýho úhlu, takže se v něm teď vodrážela jen polovička bludiště. Druhá půlka byla mimo moje zorný pole. Ženu jsem viděl, ale toho fantoma, co s ní mluvil, ne. Ale slyšel jsem je, a tak se teď budu snažit vzpomenout si přesně na všecko, co řekli, a slovo vod slova to zapsat.

A všimnul jsem si ještě něčeho. Francouzka, bohatá, slavná, s talentem vod boha a klidným vystupováním, se vopravdicky třásla jak osika. Cítil jsem, že se bojí, ale její strach byl zkombinovanej ještě s nějakým jako okouzlením nebo s čím. Jak jsem pochopil z rozhovoru, potkala se s někým, koho znala v minulosti, s někým, vo kom nepředpokládala, že by ho ještě mohla potkat, s někým, kdo ji kdysi držel v hrsti - ale jak? Strach, to je vono. Vzduch tam byl doslova prosycenej strachem. A láskou? Možná, ale nějakou strašně starou. A cejtil jsem taky úžas. Ať už to byl kdokoliv, komtesa pořád žasla nad mocí, kterou nad ní má. Několikrát jsem si všimnul, že se zachvěla, ale přitom voň jí nijak votevřeně nevyhrazoval. Aspoň já jsem si nevšim. Povídali si zhruba tohle:

 

ON: Samozřejmě. Čekalas někoho jiného?

ONA: Po spatření té opice ne. Slyšela jsem znovu Maškarádu… Je to už tak dávno.

ON: Třináct dlouhých let. Vzpomínalas na mě?

ONA: No samozřejmě, můj Učiteli. Ale myslela jsem…

ON: Že jsem mrtev? Ne, Christino, má lásko, já tedy ne.

ONA: Má lásko? Ty ještě…?

ON: Navždy a stále, dokud nezemřu. Svým způsobem patříš stále mně, Christino. Stvořil jsem pěveckou hvězdu, ale nedokázal jsem si ji udržet…

ONA: Když jsi zmizel, myslela jsem, že jsi navždy pryč. Vdala jsem se za Raoula…

ON: Já vím. Sledoval jsem každý tvůj krok, každé vystoupení, každý triumf.

ONA: Bylo to pro tebe těžké, Eriku?

ON: Dost těžké. Má životní pouť byla vždycky o mnoho těžší, než si vůbec umíš představit.

ONA: Takže tys mě sem pozval? Ta nová opera je tvoje?

ON: Ano. Všechno v ní je mé. A ještě víc. Mnohem víc. Jsem tak bohatý, že bych si mohl koupit půl Francie.

ONA: Proč, Eriku? Ach, proč? Copak mě nemůžeš nechat na pokoji? Co ode mne chceš?

ON: Zůstaň se mnou.

ONA: Nemohu.

ON: Zůstaň se mnou, Christino. Časy se změnily. Mohu ti nabídnout jakékoli operní angažmá na světě. Dám ti všechno, oč požádáš.

ONA: Nemohu. Miluji Raoula. Snaž se to pochopit. Vážím si všeho, cos pro mě kdy udělal, a jsem ti za to vděčná. Ale mé srdce patří někomu jinému. Cožpak to nedokážeš pochopit? Cožpak to nedokážeš přijmout?

 

V tomhle okamžiku se na strašně dlouho vodmlčeli, jako kdyby se ten vodmítnutej nápadník snažil smířit se svým žalem. Když se trochu uklidnil, mluvil roztřeseným hlasem.

 

ON: Dobrá tedy. Musím to pochopit a přijmout. Proč vlastně ne? Vždyť mé srdce už prožilo tolik zklamání… Ale jde mi ještě o něco. Zanech mi chlapce.

ONA: Tvého… chlapce…?

ON: Mého… našeho syna - Pierra.

 

Žena, kterou jsem viděl jako na dlani, navíc vopravdu snad ještě tucetkrát v zrcadlech, zbledla jak stěna a zakryla si voběma rukama vobličej. Několik vteřin se kymácela dopředu a dozadu a já se bál, že snad vomdlí. Skoro jsem vykřikl, ale měl jsem tak stažený hrdlo, že mi z něj nevyšel ani hlásek. Byl jsem tudíž neměj a bezmocnej svědek čehosi, co jsem nechápal. Nakonec nechala klesnout ruce dolů a už jenom šeptala.

 

ONA: Kdo ti to řekl?

ON: Madam Giryová.

ONA: Ach, proč to jen udělala?

ON: Byla na smrtelné posteli. Chtěla se konečně s někým podělit o to dávné tajemství.

ONA: Lhala.

ON: Ne. To ona zachránila Raoula po přepadení a střelbě v temné uličce.

ONA: Je to hodný, laskavý a jemný muž. Miluje mne - a Pierra vychoval jako vlastního. Pierre nic neví.

ON: Ale Raoul to ví. Ty to víš. Já to vím. Nech mi mého syna.

ONA: Nemohu, Eriku. Brzy mu bude třináct. Za pět let z něho bude muž. Pak mu to řeknu. Máš mé slovo, Eriku. Na jeho osmnácté narozeniny. Teď ještě ne, není na to připraven. Stále mě ještě potřebuje. Jakmile mu to řeknu, nechám, ho, ať si vybere.

ON: Mám tvé slovo, Christino? Když počkám pět let…

ONA: Budeš mít svého syna. Za pět let. Když ho dokážeš přesvědčit…

ON: Pak tedy počkám. Tak dlouho jsem čekal na jediný zlomeček štěstí, které většina mužů pozná ještě na otcově klíně. Ještě pět let… počkám.

ONA: Děkuji ti, Eriku. Za tři dny budu znovu zpívat jen pro tebe. Budeš tam?

ON: Jistě. Budu blíž, než si myslíš.

ONA: Pak budu pro tebe zpívat tak, jak jsem ještě nezpívala.

 

V tu chvíli jsem spatřil něco, kvůli čemu jsem málem výpad ze svý kukaně. Do bludiště se nějak dostal ještě jeden chlap. Jak to udělal, to se už nikdy nedozvím, ale určitě nepřišel těma jedinejma dveřma, který znám, protože ty byly přímo pode mnou a nikdo jima nešel. Zřejmě vklouznul dovnitř tajným vchodem, kterej může znát jenom ten, kdo celej ten labyrint vymyslel, a nikomu jinýmu vo něm neřek. Nejdřív jsem myslel, že vidím vodraz chlapa, co mluvil, ale pak jsem si vzpomněl na to mávnutí pláštěm. A tahle postava, i když celá v černým, žádnej volnej plášť neměla. Místo pláště měla vypasovanej kabát. Chlap se schovával v jedny vnitřní chodbě a já viděl, že tiskne ucho k tenoučký mezeře voddělující dvě zrcadla. Za tou mezerou stála dáma a ten záhadnej bejvalej milenec.

Ten novej chlap musel snad cejtit můj pohled, protože se najednou rozhlíd a podíval se nahoru. Stropní zrcadlo mu vodhalilo pohled na mě a já spatřil jeho. Vlasy měl stejně černý jako kabát a vobličej stejně bílej jako košili. Poznal jsem toho bídáka, co si říkal Malta. Chvilku na mě upíral blejskavý voči a pak zmizel. Utíkal chodbama, který jinejm připadají tak spletitý. Okamžitě jsem vyskočil ze svý kukaně a snažil jsem se ho dohonit, vyřítil jsem se z budovy jak namydlenej blesk.

Měl velkej náskok, protože útek tím záhadným tajným východem, a hnal se k bráně. Ve svejch nevohrabanejch klaunskejch botách jsem proti němu neměl šanci.

A tak jsem ho jenom zdálky sledoval. U brány stál ještě jeden kočár, uzavřená koleska, a právě k ní ten prchající chlap mířil. Skočil dovnitř, zabouchl dveře a kočár se dal do pohybu. Byl určitě soukromej, protože podobný kočáry se na Conney Islandu pronajmout nedají.

Jenže než do něho skočil, musel proběhnout kolem dvou lidí. U Zrcadlový síně stál nejblíž ten mladej novinář, a jak se kolem něho prohnala ta postava v černým kabátě, něco na něj zakřičela, ale já nerozuměl, protože slova přehlušoval vítr.

Novinář překvapeně vzhlídnul, ale vůbec se nepohnul, aby chlapa zadržel.

A těsně u brány stál ten velebníček, kterej mezitím zavedl Pierra zpátky ke kočáru, zavřel ho vevnitř a teď šel pomalu zpátky najít svou paní. Viděl jsem, jak se před ním uprchlík na místě zastavil a zíral na něj. Velebníček zase zíral na něho, ale vtom už se chlápek znova rozběh a skočil do svý kolesky.

V tu chvíli jsem měl nervy napnutý jak špagáty. Nejdřív to podivný hledání mezi hracíma vopicema, který neuměly zacinkat nějakou melodii, pak ještě divnější chování chlapa, co si říkal Malta, jeho výslech nevinnýho dítěte, pak ten nenávistnej pohled Malty na katolickýho kněze, potom překvapení v Zrcadlový síni, kde se všecky páky vzepřely my vůli, ta strašná zpověď, kterou jsem vyslechl vod zpěvačky a muže, co bejval docela určitě její milenec a je otec jejího dítěte, a nakonec pohled na schovanýho Maltu… Bylo toho na mě moc. Šla mi z toho hlava kolem, takže jsem úplně zapomněl, že chudák paní de Chagny je furt zavřená v tom labyrintu zrcadlovejch chodeb.

Když jsem si na ni vzpomněl, hnal jsem se zpátky, abych ji vosvobodil. Všecky páčky jako zázrakem zas fungovaly, a tak se brzo vobjevila u východu, mrtvolně bledá a zamlklá, ale jinak v pořádku. Hrozně zdvořile mi děkovala za všecku mojí námahu, nechala mi štědrý spropitný a nasedla s novinářem, knězem a synem do kočáru. Doprovodil jsem je jenom k východu.

Vrátil jsem se k Zrcadlový síni a zažil poslední šílenej šok. Na závětrný straně budovy stál chlap a zíral za kočárem, kterej mu vodvážel syna. Vobešel jsem roh baráku a byl tam. Musel to bejt von - prozradil ho rozevlátej černej plášť. Poslední hráč v tom prapodivným představení, co se vodehrálo v labyrintu. Z jeho ksichtu mi zrovna ztuhla krev v žilách. Musel mít asi příšerně znetvořenej vobličej, protože mu ho ze tří čtvrtin zakrývala maska - a zpod ty masky svítily oči, ve kterejch se blejskal vztek. Tomuhle chlapovi komtesa zřejmě zkřížila všechny plány. Tenhle chlap nebyl zvyklej, aby mu někdo vodporoval, a tak se čertil jak sám ďábel. Zřejmě si mě nevšimnul, protože si pro sebe tiše mumlal. ‚Pět let,‘ slyšel jsem ho. ‚Pět let. Nikdy. Je můj a já ho získám.‘

Vobrátil se a byl pryč. Proklouznul mezi dřevěným bedněním. Pozdějc jsem našel díru v plotě směrem na Surf Avenue. Chyběly tam tři prkna. Pak už jsem ho nikdy neviděl a toho vodposlouchávače taky ne.

Pořád se mi honilo hlavou, jestli bych neměl něco udělat. Neměl bych dát komtese vědět, že ten podivnej chlápek nemá vůbec chuť čekat na syna dalších pět let? Co když ale ten netvor změní názor, až se vyvzteká? To, co jsem vyslechl, byla jejich soukromá záležitost a určitě si ji budou muset vyřešit sami. Snažil jsem se proto sám sebe přesvědčit, že to musím nechat bejt. Jenže v mejch žilách nekoluje pro nic za nic keltská krev. Když teď všecky ty věci, co jsem včera viděl a slyšel, zapisuju, mám pocit, jako by nade mnou furt visela strašlivá hrozba.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024