11/ TAJNÝ DENÍK MEG GIRYOVÉ
Hotel Waldorf-Astoria, Manhattan, 29. listopadu 1906
„Milý deníčku, konečně mám chvilku klidu, abych si sedla a svěřila ti své nejniternější myšlenky a obavy, protože nyní panuje hluboká noc a všichni jsou v posteli.
Pierre spí hlubokým spánkem, tiše jako andílek. Vím to, protože jsem k němu před deseti minutami nakoukla. Otce Josefa slyším chrápat na kavalci vedle v pokoji, a ani silné stěny tohoto hotelu nedokáží ztlumit jeho hlasité chrápání, tolik typické pro farmáře. A madam už také usnula, ale musela si vzít oplatku s práškem na spaní, aby si konečně mohla odpočinout. Za celých dvanáct let jsem ji ještě neviděla tak rozrušenou.
To vše má něco společného s loutkou opice, kterou poslal jakýsi neznámý dárce Pierrovi přímo sem, do našeho apartmá. V tom okamžiku zde byl i nějaký novinář, velmi příjemný a ochotný (navíc na mě vrhal zamilované pohledy), ale on madam tak silně nerozrušil. Rozrušila ji až ta opička.
Když zaslechla, jak hraje tu druhou melodii, nápěv, který pronikl velmi zřetelně otevřenými dveřmi do budoáru, kde jsem jí zrovna kartáčovala vlasy, začala se chovat, jako kdyby přišla o rozum. Trvala na tom, že zjistí, odkud hračka pochází, a když ten novinář - pan Bloom - všechno vypátral a zařídil návštěvu lunaparku, trvala na tom, že chce zůstat sama. Musela jsem tedy toho mladíka požádat, aby odešel, a uložit protestujícího Pierra do postele.
Pak jsem ji našla sedět u toaletky. Dívala se do zrcadla, ale nijak se nesnažila dokončit svůj make-up. A tak jsem zrušila i večeři v restauraci s panem Hammersteinem.
Jakmile jsme osaměly, mohla jsem se konečně zeptat, co se děje. Naše cesta do New Yorku, která začala tak dobře, tím nesmírně milým dopoledním přijetím v přístavu, se náhle změnila v cosi pochmurného a zlověstného.
Samozřejmě jsem také poznala tu divnou loutku opice a dotěrnou melodii, kterou hrála. V hlavě se mi vynořila vlna strašlivých vzpomínek. Třináct let… tahle dvě slova madam neustále opakovala, když jsme spolu hovořily. Vskutku, od těch podivných událostí, které vyvrcholily jejím únosem do nejnižších a nejtemnějších sklepení pod Pařížskou operou, uplynulo třináct let. Jenže byť jsem tam onoho večera byla a mnohokrát jsem se snažila madam vyptávat, vždycky zachovala mlčení a já se nikdy nedověděla podrobnosti vztahu mezí ní a tou záhadnou postavou nahánějící hrůzu, které jsme ve sboru neřekly jinak než Fantom.
Madam mlčela až do dnešního večera, kdy mi konečně prozradila něco víc. Před třinácti lety se totiž zapletla do skutečně pozoruhodné historie, která vyvrcholila tím, že byla unesena přímo z jeviště v průběhu premiérového představení kusu uváděného pod názvem Don Juan Triumfující, který od té doby nebyl ani jednou reprízován.
Já sama jsem tenkrát tančila a stála jsem spolu s ostatními baletkami přímo na jevišti, když tu náhle pohasla všechna světla v sále a madam zmizela. Její únosce ji odvlekl z jeviště do nejhlubších sklepení budovy opery, odkud ji později zachránili strážníci a někteří členové souboru v čele s hlavním velitelem policie, který byl náhodou ten večer v hledišti.
I já jsem ji šla hledat, třásla jsem se strachy, ale srdnatě jsem přesto procházela s ostatními ve světle pochodní stále hlubšími sklepeními až do nejnižších katakomb u podzemního jezera. Očekávali jsme, že zde konečně nalezneme obávaného Fantoma, ale všechno, co jsme s četníky našli, byla madam. Třásla se jako list a byl tam s ní Raoul de Chagny, který přišel před námi a s Fantomem se setkal tváří v tvář.
Vedle madam stála židle a přes ni byl přehozený plášť. Domnívali jsme se, že se ten netvor bude skrývat pod ní. Ale ne. Pod židlí ležela jen loutka opičáka s činely a zvonkohrou v útrobách. Policie si hračku odnesla jako důkaz a já nikdy podobnou nespatřila - až do dnešního večera.
V těch dobách se madam dvořil mladý vikomt Raoul de Chagny a všechny dívky jí strašně záviděly. Nebýt její milé povahy, určitě by v leckteré probudila i nenávist - za svůj krásný vzhled, n…
