15/ ČLÁNEK AMY FONTAINOVÉ
Společenská rubrika, New York World, 4. prosince 1906
Jsou slavnosti a slavnosti, ale ta, která se konala včera večer v Manhattanské opeře po triumfální premiéře Anděla od Shilohu, musí aspirovat na událost desetiletí.
V zájmu čtenářů Worldu navštěvuji ročně téměř tisícovku společenských událostí, ale na tomto místě musím upřímně přiznat, že tolik významných Američanů pod jednou střechou jsem ještě neviděla.
Když se naposledy zavřela opona po dlouhých ovacích a početných děkovačkách, společenská smetánka, která seděla v hledišti, se přesunula k nádhernému portálu na 34. ulici, kde na ně čekala záplava kočárů. To však byli pouze nešťastníci, kteří nebyli pozváni na slavnost. Diváci s pozvánkami v ruce setrvali v hledišti, dokud se opona po delší době znovu nezvedla, a pak vyšli po provizorní rampě položené přes orchestřiště na jeviště. Ti, kdož takového výkonu nebyli schopni, prošli vchodem pro herce.
Naším hostitelem se pro ten večer stal tabákový magnát pan Oskar Hammerstein, který Manhattanskou operu vymyslel, vybudoval a nadále ji vlastní. Postavil se doprostřed jeviště a osobně přivítal každého hosta přicházejícího z hlediště. Mezi pozvanými byli určitě všichni důležití lidé, alespoň vzdáleně spjatí s New Yorkem. Velké pozornosti se těšil majitel Worldu, pan Joseph Pulitzer.
Samotné jeviště vytvářelo pro slavnostní večer překrásnou atmosféru, protože pan Hammerstein nenechal odklidit kulisy jižanského statku, v němž se odehrával závěr celé opery, takže jsme se všichni sešli přímo před ním. Jevištní technici zde pouze rychle rozmístili řadu nádherných starožitných stolů, které se prohýbaly pod jídlem a pitím. Nechyběl ani dobře zásobený bar se šesti barmany - ti se starali, aby neměl nikdo žízeň.
Zakrátko dorazil i starosta George McClellan a vmísil se mezi Rockefellery a Vanderbilty. Dav se neustále přeléval sem a tam. Slavnost se konala na počest mladé operní primadony, komtesy Christiny de Chagny, která právě na těchto prknech tak výjimečně excelovala. Nejváženější obyvatelé New Yorku se už nemohli dočkat, až se s ní setkají. Ale hvězda večera si dala na čas a nejprve odpočívala ve své šatně, bombardovaná vzkazy, gratulacemi, pozvánkami do nejvýznamnějších newyorských domů a květinovými dary těch bylo tolik, že zanedlouho vydala osobní příkaz, aby je odnesli do nemocnice Bellevue.
Procházela jsem houstnoucím davem a hledala osobnosti, které by mohly čtenáře listu New York World zaujmout nejvíce. Objevila jsem hosta z dalekého Západního pobřeží - mladíka, který si začíná dělat jméno v novém, rozvíjejícím se kinematografickém průmyslu, pana Douglase Fairbankse. Zaujatě hovořil s filmovým producentem, panem D. W. Griffithsem. Stihla jsem se jich jen stručně zeptat, na čem zrovna pracují. Mělo by se to prý jmenovat Zrození národa - o tomto filmu ještě patrně hodně uslyšíme. Vzápětí se zpoza kulis představujících sloupovou halu statku vynořil vysoký námořník a hlasitě oznámil: ‚Dámy a pánové, přichází prezident Spojených států!‘
Téměř jsem nevěřila svým uším, ale byla to pravda a za pár vteřin byl uvnitř - pan prezident Teddy Roosevelt osobně, na nose typické brejličky, celý rozzářený, s úsměvem od ucha k uchu. Procházel davem lidí a s každým si potřásal rukou. Pochopitelně nepřišel sám - jeho záliba obklopovat se pestrou směsicí nejrůznějších populárních lidí je všeobecně známá. Za pár minut už drtila mou drobnou ručku obří pěst bývalého světového šampióna v těžké váze Boba Fitzsimmonse, kousek od něj stál další bývalý šampión Námořník Tom Sharkey a za ním úřadující šampión Kanaďan Tommy Burns. Mezi těmi obry jsem se cítila jako trpaslice.
V tom okamžiku se ve dveřích objevila hvězda večera. Sestoupila do davu za nadšeného potlesku zahájeného panem prezidentem, který k ní vykročil, aby mu ji pan Hammerstein mohl oficiálně představit. Pan Roosevelt uchopil se starosvětskou galantností komtesinu ručku a políbil ji - za bouřlivého jásotu všech přítomných. Pak pozdravil dalšího s…
