5/ DARIŮV TRANS
Hašišové doupě, Lower East Sidě, Manhattan, New York City, listopad 1906
„Cítím, jak do mne vstupuje dým, měkký, opojný dým. Za zavřenýma očima dokážu opustit tuto ošumělou, vyčpělou díru a odejít branami vjemů do království Boha, kterému sloužím.
Dým řídne… objevuje se dlouhá chodba dlážděná a obložená ryzím zlatem. Ach, to potěšení ze zlata! Je krásné se ho dotýkat, hladit chladný povrch, vnímat ten lesk, mít ho u sebe… A přinést ho na oltář Jemu, bohu zlata, jedinému pravému božstvu.
Od dob života na Berberském pobřeží, kde jsem Ho poprvé našel, jsem se já, ubohý chlapec zneužívaný muži, pozvedl k vyššímu poslání a od těch dob hledám stále více zlata, které bych Mu mohl obětovat, a hledám dým, který mě vynese do jeho přítomnosti…
Kráčím vpřed do obrovské zlaté komnaty, kde hřmí taviči pece a zlaté proudy volně a nekonečně plynou z jejich chřtánů. Dýmu přibývá, dým z pecí se mísí s dýmem v mých ústech, hrdle, krvi, mozku. A z toho dýmu ke mně promluví On…
Vyslechne mě, poradí mi a povede mé kroky a - jako vždy - bude mít pravdu… Už je zde, cítím Jeho přítomnost. Mistře, velký bože Mamonu, klečím zde před tebou. Sloužil jsem ti v uplynulých letech tak dobře, jak jsem jen dokázal, a k tvému trůnu jsem přivedl i svého pozemského zaměstnavatele a veškeré jeho nesmírné bohatství. Pokorně tě prosím, vyslechni mne, protože potřebuji tvou radu a pomoc.“
„Slyším tě, služebníku. Jaké máš potíže?“
„Ten muž, kterému sloužím zde, dole… vstoupilo do něj něco… nedokážu to zcela pochopit.“
„Pokračuj, vysvětli mi to.“
„Odjakživa, co ho znám, od okamžiku, kdy jsem poprvé spočinul pohledem na jeho příšerném obličeji, měl pouze jednu vášeň. A tu jsem v něm podporoval a povzbuzoval v každé chvíli. Ve světě, který vnímá jednoznačně jako nepřátelský vůči své osobě, chtěl odjakživa uspět. A já jsem to byl, kdo nasměroval tuto jeho posedlost k vydělávání stále většího množství peněz a tak ho přivedl k tvému trůnu. Není tomu tak?“
„Vedl sis skvěle, služebníku. Jeho bohatství se každým dnem zvyšuje a tys zajistil, že je obětováno na můj oltář.“
„Jenže v poslední době, Mistře, ho stále více přepadá jiná posedlost. Plýtvá nejen časem, ale co horšího, co mnohem horšího… plýtvá i penězi. Myslí jen na operu. Ovšem z opery žádný zisk neplyne.“
„To vím. Neplodná, bezvýznamná záležitost. Kolik svého bohatství již této modle obětoval?“
„Prozatím jen nepatrný zlomek. Já se však obávám, že se odvrací od poslání rozšiřovat tvou říši zlata.“
„Chce snad upustit od vydělávání peněz?“
„Právě naopak. V tomto ohledu je situace stále stejná. Má originální nápady, vypracovává skvělé projekty, uplatňuje své neobyčejné nadání, které mi občas připadá jako jasnovidectví, všemi těmito vlastnostmi stále oplývá. Já stále předsedám všem schůzím v zasedací síni. Jsem to já, kdo řídí obrovské transakce, získává vliv v nových firmách a buduje stále větší finanční říši. Jsem to já, kdo likviduje slabé a bezmocné a libuje si v jejich zoufalých prosbách. Jsem to já, kdo zvedá nájemné obyvatelům nejchudších čtvrtí, kdo dává příkazy k demolicím domů a škol, aby se mohly stavět továrny a nákladová nádraží. Jsem to já, kdo podplácí a korumpuje městské úředníky, abych si zajistil jejich úslužnost. Jsem to já, kdo podepisuje příkazy k nákupu obrovských podílů a balíků akcií v rozvíjejících se průmyslových odvětvích po celé zemi. Ale všechny instrukce mi udílí vždycky on, celou kampaň naplánuje on, veškeré mé kroky a slova jsou vedeny jím osobně.“
„A jeho dobrý úsudek ho snad začíná opouštět?“
„Ne, Pane. Jedná stále bezchybně jako vždy. Burziáni sledují jeho smělé počiny a předvídavost s otevřenými ústy, byť se domnívají, že za vším stojím já.“
„V čem tedy tkví tvůj problém, služebníku?“
„Začínám přemítat, můj Pane, zda nenadešel vhodný okamžik k jeho odchodu, k mému nástupnictví…“
„Služebníku, vedl sis skvěle, ale to jen proto, žes naslouchal mým radám. Ano, jsi talentovaný, o tom nepochybuji, a zachováváš mi věrnost. Jenže Erik Mühlheim je…
