7/ VYUČOVACÍ HODINA PIERRA DE CHAGNY
Zaoceánský parník Lorraine, na dohled od Long Islandu, 28. listopadu
„Tak co máme mít dneska, Pierre? Myslím, že latinu.“
„Ach, opravdu, otče Josefe? Brzy už ale budeme vjíždět do newyorského přístavu. Kapitán to povídal mamince u snídaně.“
„Jenže zatím stále míjíme Long Island a to je pusté pobřeží. Nevidíš nic než mlhu a skaliska. Máme ideální příležitost ukrátit si dlouhou chvíli Caesarovými spisy. Otevři si učebnici, kde jsme přestali.“
„Je to důležité, otče Josefe?“
„Ano, jistěže je.“
„Ale proč by měla být důležitá Caesarova invaze do Anglie?“
„Kdybys byl římský legionář, který míří do neznámé země plné primitivních barbarů, určitě bys ji za důležitou považoval. A kdybys byl starověký Brit a viděl bys pochodovat po pláži římské vojáky, také by ti připadala důležitá.“
„Jenže já nejsem římský voják a už vůbec ne starověký Brit. Já jsem moderní Francouz.“
„Kterému se - s pomocí boží - snažím poskytnout dobré vzdělání, na dostatečné akademické i morální výši. Takže - Caesarova první invaze na ostrov, který znal pouze pod jménem Britannia. Začni číst odshora.“
„Accidit ut eadem nocte luna esset plena.“
„Dobře. Překládej.“
„Padá… nocte znamená noc… nadchází noc?“
„Ne. Noc nenadchází. Noc už nadešla. On přece zvedal oči k obloze. A ‚accidit‘ znamená ‚přihodilo se‘ nebo ‚stalo se‘. Začni znovu.“
„Stalo se to v noci, když… ehm… byl měsíc v úplňku?“
„Přesně tak. Teď to přelož do lepší angličtiny.“
„Přihodilo se to té noci, kdy svítil měsíc v úplňku.“
„To tedy ano. S Caesarem máš štěstí. Byl to voják a psal jednoduchou a jednoznačnou vojenskou mluvou. Až se dostaneme k Ovidiovi, Horatiovi, Juvenalovi a Vergiliovi, to budou, panečku, opravdové oříšky. A proč užívá tvaru ‚esset‘, a ne ‚erat‘?“
„Je to konjunktiv?“
„Výborně. Prvek pochybnosti. Možná to nemusel být úplněk, ale náhodou byl. Proto tedy konjunktiv. S tím úplňkem měl štěstí.“
„A proč, otče Josefe?“
„Protože, milý chlapče, podnikal nájezd na cizí zemi potmě. A tenkrát neexistovaly silné svítilny. Ani majáky, které by tě varovaly před skalisky. Potřeboval najít plochou, oblázkovou pláž mezi útesy. A měsíční svit mu pomáhal.“
„Obsadil také Irsko?“
„Ne. Starověká Hibernia zůstala nepokořená po dalších dvě stě let, ještě dlouho poté, co nám svatý Patrik přinesl křesťanství. A pak - nás nepřepadli Římané, ale Britové. Jenže ty jsi pěkně prohnaný - snažíš se odvrátit mou pozornost od Caesara.“
„A nemohli bychom mluvit o Irsku, otče Josefe? Procestoval jsem většinu Evropy, ale v Irsku jsem nikdy nebyl.“
„Proč vlastně ne? Caesar může přistát ve své zátoce Pevensey zítra. Co bys tedy chtěl vědět?“
„Pocházíte z bohaté rodiny? Měli vaši rodiče krásný dům a spoustu pozemků jako moji?“
„To tedy vskutku neměli. U nás totiž většinu velkých panství vlastní Angličané nebo Irové anglického původu. Jenže původ rodu Kilfoyleů spadá ještě do dob před dobytím Irska Angličany. A mí rodiče byli jen chudí farmáři.“
„A je většina Irů chudých?“
„No, lidé žijící na venkově se určitě nerodí se stříbrnou lžičkou v puse. Většinou jsou to drobní pachtýři, kteří se těžce protloukají a žijí z toho, co sami vypěstují. I má rodina patřila k těm chudším. Pocházím z malé zemědělské usedlosti nedaleko města Mullingaru. Můj otec oral pole od slunce východu do slunce západu. Bylo nás devět sourozenců. Já jsem byl druhorozený syn. Živili jsme se většinou bramborami s mlékem od našich dvou krav a řepou, kterou jsme si vypěstovali na poli.“
„Ale dostalo se vám vzdělání, otče Josefe?“
„Samozřejmě, ano. Irsko možná je chudá země, ale oplývá světci a učenci, básníky a vojáky a nyní i několika duchovními. Irové se však velmi zajímají o lásku k Bohu a o vzdělání - přesně v tomto pořadí. Všichni jsme tedy chodili do vesnické školy vedené duchovními otci. Byla od nás vzdálená tři míle a my neměli boty. Celou cestu jsme chodili bosi, tam i zpátky. V létě jsme pak až do tmy pomáhali tatínkovi na poli, a o sobotách a nedělích také. Pak jsme psali …
