9
Středa 17. února, 15.18
Zadržovací cela vedle oddělení 124 ve dvanáctém patře Budovy trestních soudů byla prázdná až na mého klienta jménem Cassius Clay Montgomery. Ten seděl mrzutě na lavici v rohu, a přestože viděl, že se vracím, nevstal.
„Omlouvám se za zpoždění.“
Montgomery neřekl nic. Vůbec na můj příchod nereagoval.
„No tak, Cashi. Vždyť stejně nemůžeš nikam odejít. Takže co záleží na tom, jestli čekáš tady, nebo v okresní věznici?“
„V base maj televizi,“ zadrmolil a konečně se na mě podíval.
„Dobrá, no tak jsi zmeškal Oprah Winfreyovou. Můžeš přijít sem, ať nemusím o našich záležitostech hulákat přes celou místnost?“
Můj klient vstal a přistoupil k mřížím. Já stál na opačné straně, za červenou čarou vymezující metrovou bezpečnostní zónu.
„Je úplně fuk, jestli budete o našich věcech hulákat. Stejně tu už nezbyl nikdo, kdo by nás slyšel.“
„Už jsem ti řekl, že se omlouvám. Mám perný den.“
„Jo, a já jsem jenom bezvýznamnej negr, kterej nemůže konkurovat možnosti bejt v telce a dělat tam ramena.“
„Co to má jako znamenat?“
„Viděl jsem vás ve zprávách, chytráku. Tak vy jste teďka žalobce? Co je tohle za svinstvo?“
Přikývl jsem. Mého klienta pochopitelně znepokojovala spíš obava, že jsem převlékl kabát, než fakt, že musel čekat až do dnešního posledního slyšení,
„Hele, můžu ti jen říct, že jsem tu práci přijal s výhradami. Nejsem žalobce. Jsem obhájce. I tvůj obhájce. Jenže oni za tebou tu a tam přijdou a něco po tobě chtějí. A těžko se jim odmítá.“
„A co teda bude se mnou?“
„Nic s tebou nebude. Pořád jsem tvůj advokát, Cashi. A čeká nás závažné rozhodnutí. Tohle slyšení bude krátké a příjemné. Soudkyně stanoví datum procesu a bude to vyřízeno. Jenže státní zástupce pan Hellman tvrdí, že jeho nabídka pro tebe platí jen do dnešního dne. Jestli dneska řekneme soudkyni Champagneové, že jsme ochotni jít do procesu, tak ta nabídka padá a my opravdu půjdeme do procesu. Přemýšlel jsi o tom ještě?“
Montgomery si opřel hlavu mezi dvě mříže a neřekl nic. Uvědomil jsem si, že se nedokáže rozhodnout. Bylo mu sedmačtyřicet a už dnes měl za sebou devět let života ve vězení. Tentokrát byl obžalovaný z ozbrojené loupeže a přepadení s těžkým ublížením na zdraví a hrozil mu pořádný flastr.
Podle policie se vydával za zákazníka na drogovém trhu v chudinském sídlišti Rodia Gardens. Avšak místo aby zaplatil, vytasil pistoli a poručil dealerovi, aby mu vydal veškeré zboží a tržbu. Dealer se mu začal po pistoli sápat a ze zbraně vyšla rána, která zasáhla dealera – člena gangu Crips jménem Darnell Hicks – tak nešťastně, že skončil nadosmrti na vozíku.
Jak bylo na podobných místech obvyklé, nikdo s vyšetřovateli nespolupracoval. Dokonce i Hicks uvedl, že si nepamatuje, co se stalo – svým mlčením v podstatě vyjádřil přesvědčení, že jeho kolegové z gangu vezmou spravedlnost do vlastních rukou. Vyšetřovatelé přesto dokázali připravit solidní podklady pro obžalobu. Našli automobil mého klienta na záznamu z videokamery umístěné na okraji sídliště, vypátrali ho a zjistili, že se krev na dveřích vozu shoduje s krví oběti.
Nebyly to příliš silné argumenty, ale stačily na to, aby mohla obžaloba vyrukovat s nabídkou. Pokud by na ni Montgomery přistoupil, byl by odsouzen na tři roky, z čehož by si dva a půl roku pravděpodobně musel odsedět. Kdyby však zariskoval, ale na konci procesu byl usvědčen, podle zákona by ho čekalo nejméně patnáct let ve vězení. Přitěžující okolnosti v podobě těžkého ublížení na zdraví a použití střelné zbraně při spáchání loupežného přepadení byly potenciálně smrtící. A já z vlastní zkušenosti věděl, že soudkyně Champagneová se s ozbrojenými zločinci nepáře.
Doporučil jsem tedy klientovi, aby nabídku vzal. Byla to pro mě naprosto jasná věc, ovšem já nebyl ten, kdo si bude muset ty tři roky odsedět. Montgomery se nemohl rozhodnout. Nešlo mu ani tak o samotný trest. Obával se spíš toho, že Hicks je členem Crips a tento pouliční gang má své lidi s dlouhými prsty ve všech věznicích ve státě. I tříletý trest ta…
