12
Čtvrtek 18. únoro, 15.31
Když Bosch s McPhersonovou vyjeli v Port Townsendu z trajektu, zapnuli si navigaci a zamířili na adresu uvedenou na řidičském průkazu Sáry Ann Gleasonové. Trasa vedla přes malou viktoriánskou vesničku u moře do ještě venkovštější oblasti s rozlehlými a izolovanými usedlostmi. Sára Gleasonová bydlela v malém domku s dřevěným obložením, který se vymykal viktoriánské architektuře nedalekého města. Detektiv a státní zástupkyně vyšli na terasu a zaklepali na dveře. Nikdo se neozval.
„Možná je v práci nebo tak,“ prohlásila McPhersonová.
„Možné to je.“
„Můžeme odjet do města, ubytovat se a po páté hodině se sem vrátit.“
Bosch se podíval na hodinky. Uvědomil si, že právě skončila škola a Maddie se zřejmě vrací domů se Sue Bambroughovou. Odhadoval, že dcera drží před zástupkyní ředitele bobříka mlčení.
Sestoupil z terasy a zamířil k rohu domu.
„Kam jdeš?“
„Podívat se dozadu. Počkej tam.“
Sotva Bosch odbočil za roh, viděl, že necelých sto metrů od domu stojí další budova. Byla to stodola nebo garáž bez oken. Nápadné na ní bylo, že měla komín. Harry viděl, jak se nad ním tetelí teplo, ale ze dvou černých trubek trčících nad úrovní střechy nestoupal žádný kouř. Před zavřenými dveřmi garáže parkovala dvě osobní auta a jedna dodávka.
Bosch stál a díval se na budovu tak dlouho, že to McPhersonová nakonec nevydržela a rovněž se vynořila zpoza rohu.
„Co tě tak…?“
Bosch ji zvednutím ruky umlčel a ukázal na vedlejší budovu.
„Co to je?“ zašeptala McPhersonová.
Než stačil Bosch odpovědět, jedny dveře do garáže se pootevřely a vyšel z nich mladík v dlouhé černé zástěře oblečené na šatech. Sundal si těžké rukavice sahající po lokty, aby si mohl zapálit cigaretu.
„Sakra,“ odpověděla si McPhersonová šeptem na vlastní otázku.
Bosch zacouval zpátky za roh, aby nebyl tak nápadný. Přitáhl k sobě i McPhersonovou.
„Ve všech jejích zatčeních hrál roli metamfetamin,“ zašeptal.
„No to je skvělé,“ reagovala McPhersonová. „Naše hlavní svědkyně je vařička pervitinu“
Mladý kuřák se otočil, protože ho zřejmě někdo zevnitř zavolal. Odhodil cigaretu, zašlápl ji a vrátil se dovnitř. Přivřel za sebou dveře, ale ty se zastavily asi patnáct centimetrů od zárubně.
„Jdeme,“ řekl Bosch.
Vyrazil k domku, ale McPhersonová mu položila ruku na paži.
„Počkej, co to povídáš? Musíme zavolat policii v Port Townsendu a přivolat zálohy, ne?“
Bosch se na ni chvíli mlčky díval.
„Když jsme projížděli městem, viděla jsem policejní stanici,“ dodala státní zástupkyně, jako by chtěla Bosche ujistit, že zálohy už ochotně čekají.
„Když zavoláme zálohy, tak s námi nebudou příliš spolupracovat, protože jsme se neobtěžovali se jim po příjezdu do města ohlásit,“ řekl Bosch. „Zatknou ji a naše svědkyně pak bude čekat na proces za drogové delikty. Jaký to podle tebe udělá na Jessupovu porotu dojem?“
McPhersonová neodpověděla.
„Řeknu ti, jak to uděláme,“ dodal Harry. „Ty zůstaneš tady a já to půjdu proklepnout. Jsou tu tři auta, což zřejmě znamená tři vařiče. A když usoudím, že to nezvládnu, zavoláme posily.“
„Pravděpodobně jsou ozbrojení, Harry. Dej si…“
„Pravděpodobně ozbrojení nejsou. Prověřím to, a když to bude vypadat na komplikaci, zavoláme do Port Townsendu.“
„Tohle se mi nelíbí.“
„Mohlo by to hrát v náš prospěch.“
„Cože? Jak to?“
„Přemýšlej o tom. A čekej na moje znamení. Jestli se něco zvrtne, nasedni do auta a zmiz odsud.“
Podal jí klíče od auta a ona je zdráhavé převzala. Poznal, že McPhersonová přemýšlí o jeho slovech. O prospěchu, který by jim to mohlo přinést. Kdyby totiž přistihli svědkyni v kompromitující situaci, mohli by získat potřebnou páku a zajistit si její spolupráci a svědeckou výpověď.
Bosch nechal McPhersonovou u domu a vyrazil po příjezdové cestě vysypané rozdrcenými lasturami ke stodole. Nepokoušel se skrývat, protože se nedalo vyloučit, že vařiči mají hlídku. Strčil si ruce do kapes, aby vyvolal dojem, že nepředstavuje žádnou hrozbu – že se jen ztratil a chce se zeptat na cestu.
Na lasturové drti se…
