40
Čtvrtek 8. dubna, 13.05
Bosch odjel a McPhersonová trvala na tom, že pojede s ním. Haller s Gleasonovou se zatím vrátili k soudu. Během jízdy Bosch vytáhl z náprsní tašky vizitku poručíka Stephena Wrighta, podal ji i se svým telefonem McPhersonové a řekl jí, ať poručíkovi zavolá.
„Už ho vytáčím.“ oznámila státní zástupkyně.
Bosch si vzal telefon zpátky a přitiskl si ho k uchu právě ve chvíli, kdy se ve sluchátku ozval Wright.
„Tady Bosch. Řekněte mi, že jsou vaši lidi Jessupovi v patách.“
„Kéž by.“
„Sakra! A co se vlastně stalo? Proč jste na něj neměli nikoho nasazeného?“
„Ne tak zhurta, Boschi. My jsme ho sledovali. U Royce na podlaze leží i jeden z mých lidí.“
Bylo to jako úder na solar. Bosch si až dosud neuvědomil, že by mezi oběťmi mohl být policista.
„Kde teď jste?“ zeptal se Wrighta.
„Na cestě. Zhruba za tři minuty tam dorazím.“
„Co zatím víte?“
„Moc toho není. Během soudního jednání jsme ho sledovali nalehko. To jste věděl. Jeden tým během soudu a kompletní sestava před soudem a po něm. Dneska v poledne ho sledovali ze soudní budovy do Royceovy kanceláře. Jessup a členové Royceova týmu tam šli pěšky. Pár minut potom, co tam dorazili, uslyšeli moji lidi zevnitř výstřely. Ohlásili to a šli dovnitř. Jednoho Jessup zasáhl, druhého srazil na zeď. Pak utekl zadním vchodem a druhý agent se pokoušel dávat prvnímu umělé dýchání. Musel nechat Jessupa utéct.“
Bosch zavrtěl hlavou. Všechno nyní přehlušovala myšlenka na jeho dceru. Ještě hodinu a půl měla být ve škole. Bosch cítil, že tam bude v bezpečí. Zatím.
„Koho ještě zasáhl?“ zeptal se.
„Pokud je mi známo,“ odpověděl Wright, „tak zasáhl Royce, jeho vyšetřovatelku a pak ještě jednu další advokátku. Bylo štěstí, že se to stalo kolem poledne. Všichni ostatní zaměstnanci kanceláře byli zrovna na obědě.“
Bosch nepokládal čtyřnásobnou vraždu a Jessupův následný útěk se zbraní v ruce za příliš velké štěstí. Wright však mluvil dál.
„Za ty dva advokáty rozhodně slzu neuroním, ale můj agent, který tam zůstal ležet, má doma dvě malé děti, Boschi. Tohle je neuvěřitelný průšvih.“
Bosch odbočil na První ulici a přímo před sebou spatřil blikající majáčky. Royceova kancelář se nacházela nad výlohami ve slepé ulici za grandhotelem Kyoto na okraji japonské čtvrti. Ze soudní budovy se tam dalo snadno dojít pěšky.
„Vyhlásili jste pátrání po Jessupově autu?“
„Ano, všichni už to vysílají. Někdo si ho všimne.“
„Kde je zbytek vašich lidí?“
„Všichni se sjíždějí na místo činu.“
„Ne, pošlete je pátrat po Jessupovi. Na všech místech, která navštívil. V parcích, všude, dokonce i u mého domu. Na místě činu teď nebudou nic platní.“
„Sejdeme se tam a já je rozešlu.“
„Ztrácíte čas, poručíku.“
„Myslíte, že jim dokážu zabránit, aby nejdřív přijeli na místo činu?“
Bosch pochopil bezvýchodnost Wrightovy situace.
„Už jsem tady,“ řekl. „Počkám tu na vás, než dorazíte.“
„Za dvě minutky jsem tam.“
Bosch zaklapl telefon. McPhersonová se ho zeptala, co Wright říkal, a on ji rychle informoval. Auto zaparkoval u obrubníku za hlídkovým vozem.
Vytáhl odznak a protáhl se pod žlutou policejní páskou. McPhersonová učinila totéž. Protože ke střelbě došlo před pouhými pětadvaceti minutami, pohybovali se na místě činu převážně uniformovaní policisté, kteří se sem sjeli na hlášení, a vládl tu dost velký chaos. Bosch našel seržanta, který vydával rozkazy ohledně zajištění místa činu, a zamířil k němu.
„Seržante, já jsem Harry Bosch z oddělení loupeží a vražd. Kdo vede tohle vyšetřování?“
„No snad vy, ne?“
„Ne, já pracuji na souvisejícím případu. Ale tohle vyšetřování nepovedu já.“
„V tom případě nevím, Boschi. Řekli mi, že se toho ujmou loupeže a vraždy.“
„Dobrá, v tom případě jsou zřejmě ještě na cestě. Kdo je uvnitř?“
„Dva chlapi z centrální divize. Roche a Stout.“
Chůvy, pomyslel si Bosch. Jen co dorazí detektivové z jeho oddělení, dají si tihle dva odchod. Vytáhl telefon a zavolal svému poručíkovi.
„Gandle.“
„Poručíku, kdo má ty čtyři mrtvé na podlaze u hotelu Kyoto?“
„Bosc…
