6
Úterý 16. února, 16.48
Bosch se na ni rád díval a poslouchal, jak mluví. Poznal, že se jí tenhle případ už teď dostal pod kůži. Maggie McTerorsonová. Samozřejmě že jí tak říkali. Ještě důležitější však bylo, že tak o sobě uvažovala i ona sama. Bosch s ní na případu pracoval necelý týden, ale po první hodině společného jednání mu to bylo jasoé. McPhersonová znala tajemství své práce. Věděla, že v ní nejde o kodexy a procedury. Věděla, že nejde o právní vědu a strategii. Ze všeho nejhlavnější pro ni bylo umět uchopit temné stránky, které na světě existují, a vložit je do vlastního nitra. Přijmout je za své a ukovat z nich v niterném ohni něco ostrého a silného – něco, co člověk může chytit do ruky a začít s tím bojovat.
Nelítostně.
„Jessup požádal o právníka a nic dalšího neřekl,“ pokračovala v rekapitulaci. „Zpočátku vyšetřovatelé stavěli případ na identifikaci provedené starší sestrou a na důkazech nalezených v Jessupově odtahovém voze. Ve štěrbině mezi sedadly se našly tři vlasy oběti. Na tomto místě ji pravděpodobně škrtil.“
„A na oběti samotné se nenašlo nic?“ zeptal se Bosch. „Od Jessupa ani z toho auta?“
„Nic, co by se dalo použít u soudu. Tu DNA našli až o dva dny později, když prohlíželi dívčiny šaty. Přesněji řečeno to byly šaty její starší sestry – Melissa si je toho dne půjčila. Na lemu vepředu se našla jedna malá stopa spermatu. Pochopitelně byl odebrán a otestován vzorek, ale pro účely trestního stíhání se v té době DNA nepoužívala. Krevní skupina byla stanovena jako A plus, což je u člověka druhý nejběžnější typ – má ho třicet čtyři procent populace. Jessup měl stejnou skupinu, jenže to stačilo jen k tomu, aby byl zařazen do okruhu možných podezřelých. Státní zástupce se nakonec rozhodl, že tento argument u soudu vůbec nepoužije, protože by tím dal obhajobě příležitost poukázat před porotou na fakt, že jen v okrese Los Angeles žije s touto krevní skupinou víc než milion mužů.“
Bosch si všiml, že McPhersonová opět zavadila pohledem o svého bývalého muže. Jako by za obezličky a vykrucování všech obhájců na světě mohl právě on. Harry začínal chápat, proč jim to v manželství neklapalo.
„Je úžasné, jak daleko jsme se dostali.“ poznamenal Haller. „Dneska už se dá celá obžaloba i obhajoba postavit výlučně na DNA.“
„Budu pokračovat,“ řekla McPhersonová. „Státní zástupce měl jako důkaz ty vlasy a taky očitého svědka. Navíc mohl prokázat, že Jessup měl k vraždě příležitost – znal okolí a dopoledne před vraždou v inkriminované oblasti pracoval. Pokud šlo o motivaci, detektivové zkoumali Jessupovu minulost a zjistili, že ho v mládí fyzicky týral otec a že Jessup vykazoval známky psychopatického chování. Spousta těchto věcí vyplavala na povrch v době, kdy se jednalo o tom, jestli mu dají trest smrti. Jenže – a řeknu to dřív, než se toho chytíš, Hallere – mu nikdy žádnou trestnou činnost neprokázali.“
„A říkalas, že oběť nebyla pohlavně zneužita?“ zeptal se Bosch.
„Nenašly se žádné důkazy o penetraci nebo sexuálním napadení. Samotná vražda však měla bezpochyby sexuální motiv. Vynecháme-li to sperma, pak to byl klasický zločin z touhy po kontrole. Pachatel na okamžik získal absolutní kontrolu ve světě, kde toho jinak kontroloval jen velmi málo. Jednal impulzivně. To sperma nalezené na jejích šatech tehdy zapadalo do stejné rovnice. Převládla hypotéza, že Jessup nad tou dívkou po vraždě masturboval, načež po sobě sice uklidil, ale nedopatřením nechal na jejích šatech malou stopu spermatu. Skvrna působila dojmem, že byla na látku přenesena z jiného zdroje. Nebyla to kapka. Spíš šmouha.“
„Ta nejnovější identifikace DNA to pomáhá vysvětlit,“ poznamenal Haller.
„Možná ano,“ odpověděla McPhersonová. „Ale nové důkazy si nechme na později. Momentálně se bavíme o tom, co měli a co věděli v roce 1986.“
„Dobře. Pokračuj.“
„Z hlediska důkazů je to všechno, ale z hlediska vedení obžaloby ne. Dva měsíce před procesem zatelefonoval vyšetřovatelům člověk, který seděl v okresní věznici na cele vedle Jessupa. A ten…“
„Vě…
