Boston
Boeing 747 společnosti TWA zlehka klesl a pak půvabně dosedl na Loganovo letiště. S nosem přimáčknutým na sklo okénka zírala Erika upřeně na panoráma Bostonu v pozdním podzimu. Nesmírně se jí líbilo. Měla pocit skutečného vzrušení z návratu domů.
Kola obrovského tryskáče se dotkla letištní plochy, až se kabina lehce otřásla. Několik pasažérů zatleskalo štěstím, že mají dlouhý transatlantický let za sebou. Když letadlo zajíždělo k budově mezinárodních příletů, žasla Erika nad tím, co všechno zažila od chvíle, kdy odtud odlétala.
Byla úplně jiným člověkem, než když odjížděla. Měla pocit, že se konečně přenesla ze světa akademického do skutečného. A s pozváním egyptské vlády, aby sehrála hlavní úlohu při pracech na odhalování hrobky Setiho I„ pociťovala víru ve slibnou kariéru.
Když letadlo dorazilo k bráně, naposled sebou cuklo. Zvuky motorů odumřely a pasažéři začínali otvírat schránky na zavazadla, které měli nad hlavami. Erika zůstala sedět a dívala se ven na svěží novoanglická oblaka.
Vzpomínala na neposkvrněně bílou uniformu poručíka Iskandera, když ji doprovázel při odletu z Káhiry. Sdělil jí konečné výsledky osudné noci v Luxoru: Ahmed Chazzan zemřel v důsledku střelných ran - skutečnost, která jí byla známá od chvíle, kdy byl zasažen. Muhammad Abdulal byl stále ještě v komatu. Yvon de Margeau někde sehnal povolení a odlétl ze země, v Egyptě byl prohlášen za personu non grata. A Stephanos Markoulis prostě zmizel.
Teď, když byla v Bostonu, to všechno vypadalo naprosto neskutečně.
Z těch všech zážitků jí bylo smutno, zvlášť kvůli Ahmedovi. Také ji přinutily zvažovat své schopnosti stran hodnocení jiných osob, zvlášť vzhledem k Yvonovi. I po tom, co se stalo, měl tu drzost telefonovat jí z Paříže, když se vrátila do Káhiry. Nabídl jí velké částky peněz za poskytnutí interních informací o hrobce Setiho I.
Když si brala příruční zavazadlo, zavrtěla nad tím znechuceně hlavou.
Erika se nechala unášet davem. Prošla rychle kontrolou pasažérů a vyzvedla si zavazadla. Pak zamířila do prostoru pro čekající.
Uviděli se navzájem v tentýž okamžik. Richard se rozběhl a objal ji ve chvíli, kdy Erika upustila zavazadla, takže je lidé, jdoucí za ní, museli překračovat. Drželi se v náručí beze slova. Konečně se Erika odtáhla.
„Měls pravdu, Richarde. Od začátku jsem ztratila hlavu. Mám štěstí, že jsem naživu.“
Richard měl oči plné slz, něco, co u něj Erika nikdy dříve neviděla. „Ne, Eriko, oba jsme měli pravdu a oba jsme se mýlili. To prostě jen znamená, že se toho o sobě musíme ještě spoustu naučit - a věř mi, já to chci.“
Erika se usmála. Nebyla si jistá, co to znamená, ale bylo jí z toho dobře.
„Ach, mimochodem,“ řekl Richard a sebral její zavazadla. „Je tu nějaký chlap z Houstonu a chce tě vidět.“
„Vážně?“ zeptala se Erika.
„Jo. Zřejmě se zná s doktorem Lowerym, ten mu dal moje telefonní číslo. Támhle je,“ ukázal Richard.
„Bože můj,“ řekla Erika. „To je Jeffrey John Rice.“
Jakoby na povel Jeffrey Rice přistoupil a mohutným gestem smekl stetson.
„Promiňte oba, že vás vyrušuju zrovna v tuhle chvíli, ale, slečno Baronová, tady máte šek za to, že jste našla tu Setiho sochu.“
„Ale já nechápu,“ řekla Erika. „Ta socha teď patří egyptské vládě.
Nemůžete ji koupit.“
„No právě. Teď je ta moje jediná mimo Egypt. Díky vám má daleko vyšší cenu, než měla předtím. Houston má náramnou radost.“
Erika se podívala na šek znějící na deset tisíc dolarů a rozesmála se.
I Richard, který vlastně nerozuměl, co se děje, uviděl její užaslý výraz a začal se také smát.
Rice pokrčil rameny a s šekem ještě stále v ruce je vyvedl ven, na jasné bostonské slunce.
