Káhira, 0.30
Ahmed se díval, jak odrazy světel skládají vzory na Nilu, když autem přejížděl po Mostě 26. července na ostrov Gezira. Řidič neustále tiskl houkačku, ale Ahmed už se nesnažil mu v tom bránit. Řidiči v Káhiře věřili, že soustavné houkání je stejně nutné jako pohyb volantem.
„Přijeď pro mě v osm ráno,“ řekl Ahmed, když vystupoval z auta před svým bydlištěm na Shari Ismail Muhammad ve čtvrti Zamalek. Šofér přikývl, rychle otočil auto do protisměru a zmizel do noci.
Když Ahmed vstupoval do svého prázdného káhirského bytu, zpomalil krok. Měl daleko raději svůj malý dům u Nilu v rodném Luxoru v Horním Egyptě a jezdil tam co nejčastěji. Jenže břímě funkce ředitele Úřadu starožitností ho nutilo pobývat ve městě víc, než mu bylo milé. Snad víc než kdo jiný si Ahmed uvědomoval negativní důsledky obrovské byrokracie, kterou si Egypt vybudoval. Aby se povzbudil zájem o vzdělání, zaručila se každému absolventovi univerzity práce ve státní službě.
Postupně tam bylo příliš mnoho lidí, kteří toho měli příliš málo na práci. Vynášení tajných informací v takovém systému jen kvetlo a většina osob trávila všechen čas osnováním způsobů, jak upevnit své postavení.
Nebýt podpory ze Saúdské Arábie, celá ta přebujelá stavba by se přes noc zřítila.
Takové myšlenky Ahmeda tísnily - sám obětoval všechno, aby zlepšil své současné postavení. Stanovil si za cíl ovládnout rezort starožitností, a když se mu to teď podařilo, musel čelit ohromné neefektivnosti svého oddělení. A prozatím se jeho snahy o reorganizaci setkávaly s bouřlivým odporem.
Usedl na svůj egyptský rokokový gauč a vytáhl z kufříku několik memorand. Přečetl si nadpisy: Revidovaná zabezpečovací opatření pro nekropoli v Luxoru, včetně Údolí králů a Podzemní kryty proti bombardování, určené k uskladnění Tutanchamónových pokladů. Otevřel první, protože to ho zvláště zajímalo. Nedávno zcela reorganizoval zabezpečení luxorské nekropole. Bylo to první, do čeho se pustil, když dosáhl svého postavení.
Ahmed si dvakrát přečetl první paragraf, než si přiznal, že se na něj nesoustředí. Pořád vzpomínal na krásně modelovaný obličej Eriky Baro- nové. Ohromila ho její krása, když ji poprvé zahlédl v její ložnici. Měl, v plánu vyvést ji z rovnováhy, než ji začne vyslýchat, ale byl to on, kdo nakonec ztratil klid. Byla tu jistá podoba - ne vnějšková, ale vnitřní - mezi Erikou a ženou, do které se Ahmed zamiloval během tří let, která strávil v Harvardu.
Byla to Ahmedova jediná milostná aféra a vzpomínky na ni byly bolestivé. Sklíčenost, kterou pociťoval když odjížděl do Oxfordu, na něm stále ještě ležela. Vědomí, že už ji nikdy neuvidí, udělalo z odjezdu nejhorší zážitek jeho života. A velice ho to zasáhlo. Od té doby se vyhýbal románkům, aby mohl splnit cíle, které mu rodina stanovila.
Zaklonil hlavu a opřel ji o zeď. Pak Ahmed dovolil vzpomínkám, aby znovu vybavily obraz Pamely Nelsonové, té dívky z Radcliffu. Viděl ji jasně skrz opar čtrnácti let. Okamžitě si vzpomněl na ty okamžiky procitání v neděli ráno, kdy jejich láska úspěšně překonávala bostonskou zimu.
Pamatoval se, jak rád se na ni díval, když spala, a jak ji vždycky tak opatrně hladil po čele a tvářích dlaní, až se zavrtěla a usmála.
Ahmed se zvedl a odešel do kuchyně. Začal si vařit čaj ve snaze uniknout vzpomínkám, které Erika tak úspěšně oživila. Připadalo mu, jako by to bylo včera, co odjížděl do Ameriky. Rodiče ho odvezli na letiště, samé rady a povzbuzování, neuvědomovali si obavy svého syna. Představa Ameriky byla pro hocha z Horního Egypta tak zmáhavě vzrušující - ale ukázalo se, že v Bostonu je jen strašně osamělý. Aspoň dokud nepoznal Pamelu. Pak bylo všechno kouzelné. V Pamelině společnosti hladově hltal studium, Harvard dokončil za tři roky.
Ahmed si odnesl čaj do obývacího pokoje a vrátil se na svůj gauč, tvrdý jako kámen. Teplá tekutina mu konejšila napjatý žaludek. Po pečlivém rozvážení pochopil, proč mu Erika Baronová připomíná Pamelu Nelsonovou. Vycítil v Erice tutéž inteligenci a velkorysost, jakou…
