Luxor, 12.00
Lahib Zajed cítil, jak ho někdo prudkým škubnutím zvedl na nohy. Evangelos mu železným stiskem svíral předek galabie. „Kde je?“ zavrčel Arabovi do vyděšené tváře.
Stephanos Markoulis, ležérně oděný v rozhalené košili, postavil malou bronzovou figurku, kterou si prohlížel, a obrátil se k oběma mužům.
„Lahibe, nechápu, proč váháš, když už jsi mi dal vědět, že se Erika Baronová přišla do tvého krámu vyptávat na tu Setiho sochu, proč tedy váháš mi povědět, kde je.“
Lahib byl zděšený, nebyl si jistý, koho se víc bojí, Muhammada, nebo Stephanose. Když ale cítil, jak mu Evangelosovy prsty tisknou galabii, usoudil, že víc ho děsí Stephanos. „No dobře, já vám to povím.“
„Pusť ho, Evangelosi.“
Řek okamžitě uvolnil svůj stisk, takže se Lahib zapotácel dozadu, než znovu získal rovnováhu.
„No?“ zeptal se Stephanos.
„Nevím, kde teď zrovna je, ale vím, kde bydlí. Má pokoj v hotelu Zimní palác. Ale pane Markoulisi, o tu ženskou se postaráme. Už jsme to zařídili.“
„Já bych se o ni rád postaral sám,“ řekl Stephanos. „Pro jistotu. Ale neboj se, vrátíme se, abychom se rozloučili. Díky za veškerou pomoc.“
Stephanos pokynul Evangelosovi a oba muži vyšli z obchodu. Lahib se nepohnul, dokud nebyli z dohledu. Pak se rozběhl ke dveřím a sledoval je, až zmizeli.
„Tady v Luxoru bude zle,“ řekl Lahib svému synovi, když oba Řekové zmizeli z dohledu. „Chci, abys odvezl matku a sestru dneska odpoledne do Asuánu. Jak se ta Američanka objeví a já jí předám vzkaz, přijedu za vámi.
Chci, abyste vyrazili hned.“
Stephanos Markoulis nařídil Evangelosovi počkat ve vnější hale hotelu Zimní palác a sám přistoupil k recepčnímu pultu. Recepční byl pohledný Nubijec s ebenovou pletí.
„Bydlí tady Erika Baronová?“ zeptal se Stephanos.
Recepční se otočil ke knize hostí, přejel prstem po jménech. „Ano, pane.“
„Dobrá. Rád bych jí nechal vzkaz. Máte pero a papír?“
„Samozřejmě, pane.“ Recepční elegantně podal Stephanosovi kus papíru, obálku a pero.
Stephanos předstíral, že píše vzkaz. Místo toho jen něco načmáral na papír a zalepil ho do obálky. Podal jej recepčnímu, který se otočil a vložil jej do přihrádky 218. Stephanos mu poděkoval a odešel za Evangelosem.
Spolu vyšli nahoru.
Když zaklepali na dveře číslo 218, nic se neozvalo, takže Stephanos nařídil Evangelosovi zapracovat na zámku, zatímco sám stál na stráži.
Viktoriánské kování se dalo zmanipulovat snadno, takže byli uvnitř pokoje skoro stejně rychle, jako kdyby měli správný klíč. Stephanos za sebou zavřel dveře a přehlédl pokoj. „Prohledáme to,“ řekl. „Pak počkáme, až se vrátí.“
„Mám ji zabít hned?“ zeptal se Evangelos.
Stephanos se usmál. „Ne, chviličku si s ní popovídáme. Jenže já si s ní popovídám první.“
Evangelos se zasmál a otevřel horní zásuvku prádelníku. V úhledných sloupečcích v ní byly srovnány Eričiny nylonové kalhotky.
