10.
Druhý den ráno naložili do opelu Roganovy věci. Rozhodli se, že z Büblingshausenu budou pokračovat do Frankfurtu, odkud Rogan odletí na Sicílii hledat Genka Bariho. Rosalie pak vlakem odjede do Mnichova a počká na Rogana. Rogan jí slíbil: „Až skončím na Sicílii a v Budapešti, vrátím se pro Osteena. A ze všeho nejdřív se zastavím v našem penzionu.“ V tomto ohledu lhal. Měl v plánu vydat se za ní pouze v případě, že se mu podaří zabít von Osteena a zůstat na svobodě.
Opel uháněl po německých silnicích. Rosalie seděla co nejdál od Rogana a s odvrácenou hlavou se opírala o dveře. Kolem poledne se jí Rogan zeptal: „Chceš se někde zastavit na oběd?“ Zavrtěla hlavou. Jak se blížili k Büblingshausenu, Rosalie se nořila hlouběji a hlouběji do sedačky. Rogan odbočil z dálnice a pak projeli městem Wetzlar, jehož slavný optický závod byl původním cílem amerických bombardérů, které zabily jejího otce a matku. Opel se zvolna sunul městským provozem, až konečně dorazili ke žluté směrovce, ukazující k předměstské silnici a nesoucí nápis „Büblingshausen“. Rosalie zabořila obličej do dlaní, aby neviděla.
Rogan jel pomalu. Když dorazili do městečka, pozorně si je prohlížel. Žádné válečné šrámy nezaznamenal. Město bylo od základů přestavěno, avšak domy už nebyly ze dřeva, nýbrž z betonu a oceli. Na ulicích si hrály děti. „Jsme tady,“ oznámil Rogan. „Podívej.“
Rosalie dál držela hlavu v dlaních. Neodpovídala. Rogan zpomalil ještě víc, aby se mu snadněji řídilo, natáhl se k Rosalie, zvedl jí blonďatou hlavu z dlaní a donutil ji rozhlédnout se po městečku jejího dětství.
To, co následovalo, ho překvapilo. Vztekle se k němu obrátila a řekla: „Tohle není moje město. Spletl ses. Nic tady nepoznávám.“ Pak se však ulice stočila a zamířila do otevřené krajiny s ohrazenými pozemky, soukromými zahradami se jmény majitelů na žlutých šindelích. Rosalie těkala pohledem mezi městečkem a zahradami. Rogan v jejích očích zahlédl záblesk poznání. Začala zápasit s dveřmi a Rogan zabrzdil. Potom Rosalie vystoupila a nemotorně utíkala po silnici k zelenajícímu se pásu zahrad. Zastavila se a zvedla oči k nebi a nakonec obrátila hlavu k Büblingshausenu. Rogan sledoval, jak se její tělo prohýbá vnitřním utrpením, a když se zhroutila na zem, vyskočil z auta a pospíchal k ní.
Seděla podivně s roztaženýma nohama a plakala. Rogan nikdy u nikoho neviděl takový zármutek. Naříkala jako malé dítě a její kvílení by působilo komicky, kdyby nevycházelo přímo z rozbolavělého nitra. Namalované nehty zarývala do země, jako kdyby jí chtěla ublížit. Rogan stál vedle ní a čekal, ale podle všeho si jeho přítomnost neuvědomovala.
Po cestě z Büblingshausenu se blížily dvě dívky, nejvýš čtrnáctileté. Přes rameno nesly zahradnické pytle a vesele rozprávěly. Prošly brankou soukromé rodinné zahrady a daly se do kopání. Rosalie zvedla hlavu a sledovala je a dívky si ji měřily zvědavými, závistivými pohledy. Záviděly jí krásné šaty, záviděly jí očividně bohatého muže, který stál vedle ní. Rosalie přestala plakat. Skrčila nohy pod sebe a položila Roganovi dlaň na stehno, aby se posadil k ní do trávy.
Potom se opřela hlavou o jeho rameno a dlouho tiše vzlykala. Rogan pochopil, že teprve teď, poprvé, konečně oplakává ztraceného otce a matku, svého bratra ve studeném ruském hrobě. A bylo mu jasné, že jako mladé děvče prodělala jakýsi příšerný šok, který jí zabránil vědomě přijmout ztrátu a místo toho ji uvrhl do schizofrenie a ústavu pro choromyslné. Teď měla šanci se z toho dostat, pomyslel si Rogan.
Když přestala vzlykat, Rosalie chvíli seděla a dívala se na městečko Büblingshausen a na dvě dívky, které okopávaly zahradu. Dívky se k ní neustále ohlížely a širokýma očima hltaly její drahé šaty a střízlivě hodnotily její krásu.
Rogan pomohl Rosalie na nohy. „Ty dvě holky ti závidí,“ poznamenal.
Pokývala hlavou a smutně se usmála. „Já závidím jim.“
Pokračovali do Frankfurtu a Rogan zaparkoval u půjčovny aut na letišti. Rosalie s ním čekala až do odletu. Než se vydal chodbou …
