5.
Rogan chtěl, aby první setkání s bratry Freislingovými vypadalo náhodně. Druhý den si pronajal mercedes, zajel na jejich čerpací stanici a nechal auto prohlédnout. Obsluhoval ho Hans Freisling, a když šel Rogan do kanceláře zaplatit, spatřil tam v koženém křesle Erika, jenž kontroloval účty za uskladnění pohonných hmot.
Na obou bratrech se věk nijak výrazně nepodepsal, především proto, že nikdy nebyli žádní krasavci. Přibývající léta vytvarovala jejich masitá a vychytralá ústa; jejich rty už nebyly tak široké. Lépe se oblékali a nemluvili tak vulgárně jako dřív. Nezměnila se však jejich proradnost, ačkoli se nyní namísto vražd projevovala drobnými podvody.
Firma, od které si auto pronajal, ho téhož dne kontrolovala a zjistila, že je v naprostém pořádku. Hans Freisling si však naúčtoval dvacet marek za jakési drobné mechanické úpravy a prohlásil, že je třeba vyměnit řemen větráku. Rogan se usmál a výměnu odsouhlasil. Než byla práce hotová, dal se do řeči s Erikem a zmínil se, že pracuje ve firmě vyrábějící počítače a že se v Berlíně nějaký čas zdrží. Předstíral, že si nevšiml vychytralého a chtivého výrazu v obličeji Erika Freislinga. Když přišel Hans a oznámil, že řemen je vyměněný, Rogan ho odměnil štědrým spropitným a odjel. Jakmile zaparkoval před hotelem, podíval se pod kapotu. Řemen větráku vyměněný nebyl.
Rogan se v mercedesu k benzinové pumpě vždy po několika dnech vracel. Freislingové ho sice šidili na benzinu a oleji, ale jinak se chovali mimořádně přátelsky. Rogan věděl, že mají něco za lubem, a zajímalo ho, co to bude. Určitě ho chtěli oškubat. Jenže i on měl svoje plány. Než je však zabije, potřeboval od nich zjistit totožnost a místo pobytu zbývajících tří, zejména šéfa vyšetřovatelů. Mezitím nechtěl působit nervózně a vystrašit je. Rozhazoval peníze jako návnadu a čekal, až Freislingové udělají první krok.
Následující víkend mu v neděli navečer zavolala hotelová recepce, že za ním na pokoj chtějí dva pánové. Rogan se usmál na Rosalie. Bratři se chytili. Byl to však Rogan, koho čekalo překvapení. Příchozí neznal. Nebo spíše jednoho z nich. Ve druhém muži okamžitě poznal Arthura Baileyho, agenta americké zpravodajské služby, který ho vyslýchal v souvislosti s jeho „popravou“ a před devíti lety po něm v Berlíně chtěl identifikovat podezřelé. Bailey na Rogana lhostejně pohlédl a požádal ho o doklady.
„Zrovna jsem četl váš spis, pane Rogane,“ řekl Bailey. „Vypadáte teď úplně jinak než na fotografiích. Nepoznal jsem vás, když jsem vás poprvé zase viděl.“
„Kdy to bylo?“ zajímal se Rogan.
„Před týdnem na pumpě u Freislingů,“ odpověděl Bailey. Tento vytáhlý muž pocházel ze Středozápadu a jako Američana ho usvědčovala ledabylá výslovnost i šaty a držení těla. Rogan nechápal, jak ho na čerpací stanici mohl přehlédnout.
Bailey se na něj vlídně usmál. „Mimochodem, máme dojem, že Freislingové jsou východoněmečtí špioni. Kšeftují. Takže když jste se tam objevil a skamarádil se s nimi, prověřili jsme si vás. Zavolali jsme do Washingtonu, podívali se na vaše víza a tak podobně. Potom jsem si sedl a přečetl váš spis. Na něco jsem si vzpomněl a prošel jsem staré noviny. A nakonec jsem na to přišel. Podařilo se vám najít těch sedm mužů z Mnichova a vrátil jste se je zlikvidovat. Ve Vídni to byl Moltke a v Hamburku Pfann. Teď jsou na řadě Freislingové – je to tak?“
„Přijel jsem prodávat počítače,“ odpověděl Rogan ostražitě. „To je všechno“.
Bailey pokrčil rameny. „Nezajímá mě, co děláte; starat se o dodržování zákona v téhle zemi není moje práce. Ale jedno vám povím: Ruce pryč od Freislingů. Už dlouho proti nim sháním nějaké důkazy, a až se mi to podaří, rozpráším celou východoněmeckou špionážní síť. Nechci, aby je někdo zlikvidovat a já jsem zůstal ve slepé uličce.“
Roganovi náhle došlo, proč jsou k němu Freislingové tak přátelští. „Chtějí moje informace o nových počítačích?“ zeptal se Baileyho.
„Nepřekvapilo by mě to,“ zněla odpověď. „Počítače – ty nové – se do komunistických zemí vyvážet nesmějí. Ale toho s…
