Na útěku před Legsem
NA VYLEŠTĚNÉM A NABLÝSKANÉM MAHAGONU a mosazi se prudce odrážela světla tlumená zelenými stínítky nad barem, za kterým seděli muži i ženy na vysokých stoličkách s čalouněním a popíjeli. Ženy, to ano. Seděly u baru ve vysokých kožených botách sahajících ke kolenům, nohy srovnané jedna vedle druhé ve spoře osvětlené místnosti. Ženy. Nasávající v herně u baru. Potají, samozřejmě, protože chlast a zapadákovy byly postaveny mimo zákon. Před prohibici člověk jen zřídka potkal ženskou v herně. Teď je potkal všude po městě. Tam, kde předtím existovalo patnáct tisíc barů, teď bylo dvaatřicet tisíc zapadákovů. Ti, kdo prohibici zavedli, nepočítali s tím, že Osmnáctý dodatek ústavy bude mít podobný vedlejší efekt.
Tomuhle zapadákovu se říkalo Bratři tři, po Brunu Tatagliovi a jeho sourozencích Angelovi a Mickeym. Stál poblíž křižovatky Třetí Avenue a Sedmaosmdesáté ulice, ve čtvrti, která se jmenovala Yorkville, po vévodovi z Yorku. Měli jsme tam oslavu. Má babička vlastnila řetězec obchodů s dámským prádlem, který nazvala prostě „Dámské kalhotky”, a dnes slavila otevření v pořadí třetího z nich. Byl s námi také její přítel Vinnie a Dominique Lefevrová, která pro ni pracovala ve druhém z těch obchodů, v tom na Lexington Avenue. Mí rodiče by tu byli taky, zahynuli ale při automobilové nehodě, když jsem pobýval za oceánem.
V sousední místnosti hrál band „Dža-dáá“, tu skladbu z válečných let. Všichni jsme popíjeli z hrníčků na kávu. Bylo v nich cosi nahnědlého a zlovolně chutnajícího, káva to však nebyla.
Dominique se usmívala.
Připadlo mi, že se možná usmívá na mne.
Dominique bylo osmadvacet. Nádherná tmavovláska s hnědýma očima, vysoká a štíhlá a ve všem všudy k zulíbání. Narodila se ve Francii a do Ameriky se dostala jako vdova krátce po válce. Jejího muže zabili tři dny před příměřím. Jednou, když jsem s ní byl v obchodě mé babičky - Dominique skládala na hromádky dámské kalhotky a já seděl na židli před pultem a pozoroval ji - mi vyprávěla, že už nikdy nenajde tak krásného muže, jako byl její manžel. „Pořádně mě skasili, n’ est-ce pas?” řekla.
Zbožňoval jsem její francouzský přízvuk. Řekl jsem jí, že i já jsem v životě leccos ztratil. Ale jako dva lidé, kteří se neznají a kteří mají strach už z toho, aby se nesetkaly jejich pohledy, jsme důsledně obcházeli všechny možnosti, jež se nám nabízely v podobných chvílích plných intimity.
A teď najednou - ona se na mě usmála.
Bratři tři byli toho večera pěkně natřískaní. Uvnitř byla spousta kouře a nad barem se vznášel smích a ze sousední místnosti sem zalétal zvuk čtyřčlenného bandu. Piano, bicí, altsaxofon a trumpeta. Vedle byl parket a já přemýšlel, jestli nemám Dominique vyzvat k tanci. Nikdy jsme spolu netančili. Zkoušel jsem si vzpomenout, kdy to bylo naposled, co jsem s někým tančil.
Kulhal jsem totiž, to je třeba říct. A ta francouzská dívka mi šeptala do ucha - bylo to krátce poté, co mě propustili z nemocnice, hned po příměří - šeptala mi v jedné pařížské restauraci do ucha, že ji muži, kteří kulhají, připadají velmi přitažliví. Je trouve trés séduisante une claudication légére,“ řekla. Měla hezká ňadra, poitrine, nebyl jsem si ale jist, zda jí mám věřit. Myslím, že prostě jen chtěla být milá k mladému Američanovi, kterého onoho listopadového dne střelili do nohy při bojích u Bois des Loges. Připadalo mi to trochu ponižující, nechat se střelit do nohy. Nebylo to žádné velké hrdinství. Teď už jsem tolik nekulhal, stále jsem měl ale pocit, že si někteří lidé myslí, že jsem se do té zatracené nohy střelil sám. Třebas proto, abych se dostal od 78. divize. Jako by mi něco takového vůbec kdy přišlo na mysl.
Dominique se na mě pořád usmívala.
Trochu přiopile.
Pomyslel jsem si, že si asi moc dávala do nosu z toho hrníčku na kávu.
Toho večera byla v černém. Měla na sobě jednoduché saténové šaty, hodně přiléhavé, s holými zády, čtvercovým výstřihem ozdobeným perlami a s nízkým pasem. Sahaly jí do půli stehen, kde několik centimetrů běloskvoucího masa …
