Oběť
KTERÉSI ODPOLEDNE uprostřed října, před deseti lety.
Bylo jí devatenáct, a když opouštěla univerzitní areál, propukla bouřka. Zkusila si zakrýt hlavu sešitem, ale během několika minut byla promoklá až na kůži. Jak tak bezradně stála na chodníku a přemýšlela, zda se má rozběhnout zpět k některé z univerzitních budov nebo se ukrýt u novinového kiosku, všimla si červeného volkswagenu, který stál s otevřenými dveřmi u obrubníku. Přes sedadlo vedle řidiče se nakláněl nějaký mladík.
„Hej!“ zakřičel. „Vlezte si dovnitř, nebo vás to odplaví!” A když v jejím obličeji postřehl náznak váhání, dodal: „Nebojte se, nejsem žádný pošuk, slibuju.”
Nastoupila si do vozu.
Jmenuju se Bobby Hollis,” řekl.
„Ahoj, Bobby.”
“Jak se jmenuješ ty?”
„Laura Paulingová.”
„Tak Laura a Bobby.”
„Ano. Laura a Bobby.”
Široký úsměv, uličnické modré oči, hladké hnědé vlasy, až příliš nepořádně učesané, spadající do čela, vyčouhlý, štíhlý Bobby - která ze studentek by nenaletěla! A Laura v tom dešti naletěla důkladně. Mladík, který tři semestry po sobě dostal děkanskou pochvalu, psal sloupky pro univerzitní časopis, hrál hlavní mužskou úlohu v Jezinkách a bezinkách nastudovaných dramatickým kroužkem a ke všemu hrál na klarinet.
„Nechceš si poslechnout glissando na začátku Rapsodie v modrém?” A hlavně mladík zblázněný do - Do ní.
Páni.
Do maličké Laury Paulingové. Metr šedesát, vlasy barvy myšího kožíšku, dobře ladící s jejíma hnědýma očima. Docela slušná postava, ovšem zase ne taková, že by z ní byl paf každý, kdo to má v hlavě aspoň trochu v pořádku. S výjimkou Bobbyho Hollise, který to v hlavě možná úplně v pořádku neměl.
Páni.
Laura tenkrát v tom dešti ulovila sedmý div světa. Když ji potom požádal o ruku, okamžitě nabídku přijala. Samozřejmě že ji přijala! A ještě předtím, než přišla na to, jak se věci mají, porodila mu dvě děti, které určitě byly osmým a devátým divem světa, a nakonec zapomněla i na to, co vlastně tenkrát dělala na té příměstské univerzitě. Zapomněla na to, že studovala… aby se stala někým. Dobrá, tohle nebylo tak důležité. Tedy bylo to důležité, ale vem to čert.
Laura byla ochotná vyměňovat špinavé plenky a utírat nosíky, z nichž o sto šest teče, tak dlouho, dokud věřila, že ji Bobby miluje. Někdo koneckonců tohle všechno musel dělat, protože on měl plné ruce práce, neboť si budoval kariéru. Někdo musel udržovat oheň v domácím krbu, zatímco Bobby běhal…
Běhal za jinými.
Tečka.
Dozvěděla se to od jednoho jeho kamaráda, člověka překypujícího dobrými úmysly, který v sobě měl příliš mnoho skleniček martini.
„Lauro,” řekl jí. „Odpusť mi to, budu ale poněkud brutálně upřímný, ano?“
„O co jde, Dave?”
„Vím, že se od muže očekává, že bude předstírat, že nic nevidí a drží jazyk za zuby, když jeho přítel… někomu zanáší. Očekává se od něj, že ho jenom dloubne do žeber, zamrká na něj a řekne, ty starý proutníku. Já tě ale mám moc rád, než abych…”
„Nechci to slyšet,” řekla.
On jí ale všechno vypověděl.
Bylo to před pěti lety.
A dnešního večera mohla pozorovat svého manžela přímo v akci, u jejich jídelního stolu.
Do oken jejich bytu v pátém poschodí bušil prudký zářijový déšť a z dálky mohla slyšet zvuk pneumatik svištících po mokrém asfaltu. Hodiny na zdi v jídelně ukazovaly přesně deset hodin. Bobby vyprávěl jejich hostům nad kávou a zákusky jeden naprosto brutální příběh z New Yorku. Laura ho sledovala z druhého konce dlouhého stolu a roztržitě mu naslouchala. Věděla, že se to děje znovu a že proti tomu nemůže nic podniknout.
Bobbyho oči jen zářily, když vyprávěl svou historku. Miloval bláznivé příběhy z New Yorku, zejména ty o taxikářích. Jak se blížila pointa, na ústech mu začal pohrávat úsměv. Věděla, že propukne v hurónský smích v okamžiku, kdy příběh dopoví. Znala ho velmi dobře. Byla za něj provdána devět let. Tohle byl její milovaný Bobby. Její manžel. Její věrný druh. Otec dvou dětí, které tolik zbožňuje. Pod stolem zatím spočívala jeho levá dlaň na stehně Nessie Winklerové.
„V té chvíli jsme projeli kol…
