12
Za okny jedoucího rychlíku se objevila pohádková scenérie. Nízké sluneční paprsky dopadaly na podzimní louky, kde se volně proháněla stáda koní. Tmavé jehličnaté stromy tvořily věnce kolem úbočí hor, byly vidět horské říčky s mohutnými balvany, a když vlak projel dalším tunelem, vrcholky hor se přibližovaly, po skalnatých stěnách padaly kaskády průzračné vody a v dálce se třpytily bílé ledovce. Rychlík vjel znovu do tunelu.
Luboš se nejvíc zajímal, kdo sehnal pro školu v přírodě pobyt ve Svatém Johannu.
Učitelka se tvářila skromně, když prohlásila, že našla inzerát, v kterém cena za pobyt v rakouských Alpách je nižší než v leckterých horských chatách a penzionech doma.
„No, to záleží na tom, co to bude za díru,“ řekl zkušeně tatínek.
Paní učitelka se cítila dotčená a řekla, ať se Luboš nechá překvapit. Ceny mimo sezonu jsou závratně nízké tam, kde stojí majitelé o klientelu.
Tatínek už nic nenamítal, jen pochybovačně zdvihl obočí. Když se zeptal, co má Ivana třeba proti Krkonoším, učitelka trochu zčervenala a zatvářila se tak nepřístupně, že se Luboš raději dál neptal.
„Tohle mi tedy nedělej,“ řekla přidušeným hlasem, když vyšla za Lubošem na chodbičku. „Nechci, abys mi podrýval autoritu.“
To Luboš rozhodně neměl v úmyslu. Už jen se zájmem naslouchal. Ivana se rozpovídala, jak je v Alpách krásně a hlavně jak je tam úžasně čistý vzduch, a tatínek měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. Nakonec mu ještě ukázala fotografii horské boudy, kterou si vystřihla z inzerátu. Zelené stavení, jak se penzion nazýval, byla zřejmě obyčejná horská chata.
Správce čekal na malém nádraží, odvezl zavazadla a pro děti na nádraží se vracel třikrát.
Zřejmě nechtěl najímat zvláštní odvoz a jeho upravená dodávka stačila pojmout nejvýš devět dětí. Paní učitelka odejela s první skupinou.
Anděla byla ráda, že pojede s tatínkem a s Koudelkou, a vůbec jí nevadilo, že poslední skupina čekala na nádraží tři hodiny.
Dodávka funěla po příkrých serpentinách, na stráních bylo vidět roztroušené chalupy, ale výskyt lidských obydlí pozvolna řídnul. Když se dodávka šplhala do strmého kopce, vynechal motor a Luboš s dětmi museli zbytek cesty dojít pěšky.
Zelené stavení však k tatínkově překvapení nebyla obyčejná chata. Stálo v ohybu serpentiny na příkrém srázu, terasa byla podepřena mohutnými kůly a pod ní stráň padala do strmé hloubky.
Vypadalo to ohromně romanticky a Lubošovi se hned zvedla nálada. Zato učitelka, sotva Luboš s dětmi dorazil nahoru, vyběhla ven z chaty a bylo vidět, že je úžasně rozčilená.
Chtěla vědět, kde je správce, a když Luboš popravdě řekl, že se mu porouchala jeho stará kraksna, rozhorleně ukazovala, že na obrázku není vidět ta strašná propast, a lamentovala, co tu bude dělat s malými dětmi.
„Mě se neptej. Já jsem tu jako zdravotní sestra,“ pronesl tatínek lakonicky.
Do večera se správce neukázal, takže děti dostaly příkaz vybalit si věci na pokojích.
Učitelka se zavřela v koupelně, ale tatínkovi bylo úplně jedno, co tam tak dlouho dělá.
Byl na terase s dětmi a ukazoval jim vysoké hřebeny hor. Uměl pojmenovat každý vrcholek a Anděla byla na tatínka pyšná. Nejvíc ze všech se o velehory zajímala slečna vychovatelka.
„Všichni dovnitř!“ ozval se přísný hlas učitelky, která se objevila ve dveřích stavení.
Děti nechápaly, proč by tu nemohly být s Lubošem a slečnou vychovatelkou, ale odmlouvání učitelka Ivana zásadně nesnesla.
„Polovina z vás nemá vybaleno a Lórová a Kopřiva se ani neobtěžovali, aby si dali baťohy do pokoje!“
Děti se neochotně loudaly ke vchodu do chaty.
„A pamatujte si, všichni,“ prohlásila přísně učitelka,“ že na terasu je vstup přísně zakázán!“
„Neměla by ses unáhlovat,“ poradil Luboš velkoryse a pobaveně sledoval učitelku, která se snažila zavřít okenici. Neváhal, aby jí pomohl. Všiml si, že má zarudlé oči.
„Nebo ty nebohý děti nebudou vůbec chodit na čistý alpský vzduch?“
Nebohé děti ani nedutaly a tvářily se, že tu nejsou.
Byla z toho pěkná bouřka. Učitelka volala hlasitě, …
