Na dvoře stál vztyčený obrovský štít ze stlučných a vyřezaných prken. Bylo na něm přitlučeno zelí - skutečné hlávky zelí. Stařík zavolal něco, čemu Elánius nerozuměl. Malá sova se se zapleskáním vznesla ze svého bidýlka a přistála na velkém ankhu, který byl připevněn na vrcholku štítu. Oba hroši s funěním opustili rybníček a teď se postavili každý z jedné strany štítu.
Stařík si před touhle scénou rozložil malířský kozlík, upevnil do něj plátno, vzal paletu a štětec a zvolal: „Hop-láá!“
Hroši se vztyčili, i když pravda dost revmaticky, na zadní nohy. Sova rozepjala křídla.
„Dobří bohové,“ zabručel Elánius pro sebe, „a já si vždycky myslel, že si to prostě všechno vymýšlejí!“
„Vymýšlejí, sire? Vymýšlejí?“ ozval se mu kousek za zády hlas. „To bychom se brzo dostali do maléru, kdybychom si to všechno jen tak vymýšleli.“
Elánius se otočil. Za zády mu stál malý muž a šťastně na Elánia zíral tlustým sklem brýlí. Pod jednou paží nesl svazek několika pergamenových roliček.
„Lituji, že jsem vás nemohl přivítat už u brány, ale byl jsem v tom okamžiku velmi zaměstnán,“ řekl a napřáhl k Elániovi volnou ruku. „Croissant Rouge - persevant.“[6]
„Ehm… promiňte, ale vy jste opravdu červený svačinový rohlíček?“ zeptal se užaslý Elánius.
„Ne ne ne. To znamená Rudý půlměsíc. To je můj titul, víte? Jsem hlavní herold a vy asi budete sir Samuel Elánius, ano?“
„Ano.“
Rudý půlměsíc nahlédl do jednoho ze svitků. „Dobrá. Výborně. Jaký vztah máte k lasičkám, sire?“
„K lasičkám?“
„Máme tady nějaké volné lasičky. Já vím, že lasičky nejsou klasickým heraldickým zvířetem, ale máme moc pěkné a silné lasičky, a jestli se mi nepodaří někoho přesvědčit, aby je vzal za své, budu je muset pustit, a to by hrozně rozrušilo persevanta Pardessa Chataina.[7] Vždycky, když se rozčílí, zamkne se ve své kůlně na dvoře a…“
„Pardessus… vy myslíte toho staříka tam venku?“ zeptal se Elánius. „Víte, zajímalo by mě… proč on… proč vlastně vy… Pochopte, vždyť erb je jen grafické znamení. Nemusíte je přeci malovat podle skutečnosti.“
Rudý půlměsíc byl šokován. „No, možná, že kdybyste si z celé té věci chtěl dělat opravdu velmi zlomyslnou legraci, pak ano, mohl byste si to všechno vymýšlet. To byste skutečně mohl,“ přikyvoval. „Takže… žádné lasičky, co?“
„No víte, osobně by mi to bylo dost jedno,“ řekl Elánius. „Zvláště lasičky by mi nevadily. Jenže moje žena říkala, že draci by byli -“
„Rád, podobná příležitost se často nenaskytne,“ ozval se jakýsi hlas ze stínů temného zákoutí.
Ten hlas zněl tak, že by ho člověk nechtěl slyšet ani za světla. Byl vyschlý jako troud. Byl to zvuk hlasu vycházejícího z úst, která nevěděla, co to je odplivnout slinu. Zněl jako mrtvý hlas.
A byl.
Zloději z pekárny zvažovali své možnosti.
„Mám ruku na kuši,“ řekl ten nejodvážnější z trojice.
Ten nejrealističtější prohlásil: „Vážně? Já srdce v kalhotách.“
„Óóó,“ oznámil ten třetí, „já mám slabý srdce, mně by do kalhot ani…“
„No jo, ale já tím chci říct… Vždyť on ani nemá meč. Kdybych dostal toho vlka, vy dva už byste si s tím chlapem bez potíží poradili, ne?“
Pak se druhý muž, ten, jemuž to myslelo nejrealističtěji, podíval na kapitána Karotku. Jeho pancíř se leskl. Právě tak se mu leskly svaly na nahých pažích. Dokonce i jeho kolena se leskla.
„Tak se mi zdá, že jsme se tady dostali do nějaké slepé uličky, nebo že to vypadá na plichtu, co?“ prohlásil kapitán Karotka.
„Co kdybychom odhodili ty peníze?“ navrhl opatrně jasný myslitel.
„To by celé věci samozřejmě pomohlo,“ přikývl Karotka.
„A vy byste nás pak pustil?“
„Ne. Ale každopádně by se vám to počítalo k dobru a já bych se za vás přimluvil.“
Ten mazaný s kuší si olízl rty a přesunul pohled z Karotky na vlka. „Jestli ho na nás poštvete, varuju vás, někdo tady zemře!“
„Ano, to by se mohlo snadno stát,“ přikývl Karotka smutně. „Rád bych tomu zabránil, pokud to bude jen trochu možné.“
Zvedl ruce. V každé měl něco plochého, kulatého, v průměru asi patnáct centimetrů. „Tohle,“ prohlásil, „je trpasličí chleba. Jeden …
