Řiťka poklízel prozatímní výbavu, kterou si instaloval na nepoužívaném záchodku, když ho jakýsi zvuk za jeho zády přinutil k ohlédnutí. O veřeje se opírala Angua.
„Co chceš?“ zeptal se Řiťka.
„Nic. Myslela jsem si jenom, že ti řeknu: neboj se. Já to nikomu neřeknu, když si to nebudeš přát.“
„Nevím, o čem to mluvíš!“
„A já si myslím, že lžeš.“
Řiťka upustil zkumavku a ztěžka dosedl na sedátko. „Jak to můžeš vědět?“ řekl. „Dokonce ani ostatní trpaslíci to nepoznají! A kolik mě to stálo opatrnosti!“
„Řekněme, že mám… zvláštní schopnosti, hm?“ odpověděla Angua.
Řiťka začal bezmyšlenkovitě vyplachovat jakousi křivuli.
„Nevím, proč tě to tak bere,“ pokračovala Angua. „Já si vždycky myslela, že trpaslíci stejně téměř nedělají rozdíl mezi mužem a ženou. Půlka trpaslíků, které přivedeme za třiadvacítku, jsou ženské, já to vím, a právě s těmi bývá nejhorší domluva.“
„Co je to třiadvacítka?“
„,Pobíhání a spílání lidem v opilosti a pokusy uříznout jim kolena‘,“ citovala Angua. „Je jednodušší přečiny očíslovat než je vždycky vypisovat v celém znění. Podívej, v tomhle městě je spousta ženských, které by byly hrozně rády, kdyby měly takovou možnost jako trpaslíci. Rozumíš, z jakých prací si můžou vybrat? Barmanka, servírka, šička, švadlena nebo něčí žena. Zatímco ty můžeš dělat cokoliv, co dělají chlapi…“
„Pokud ovšem děláme jen to, co dělají chlapi,“ pokrčila Řiťka nos.
Angua se na chvilku odmlčela. „Aha,“ řekla. „Už je mi to jasné. Ano. Tuhle písničku znám.“
„Neudržím sekeru!“ řekla Řiťka najednou. „Mám strach pustit se do boje! Myslím si, že písně o zlatě jsou pitomé! Nenávidím pivo! Neumím ani pít jako trpaslíci! Když se pokusím lemtat pivo, utopím trpaslíka za sebou!“
„Vidím, že to může být velmi komplikované,“ řekla Angua.
„Viděla jsem tady ve městě děvče, které šlo po ulici a mužští na ně pískali! A můžeš nosit šaty! Barevné šaty!“
„Ach bože,“ Angua se pokoušela nesmát. „Jak dlouho už se trpasličí dámy cítí takhle? Já myslela, že jsou šťastné tak, jak věci jsou…“
„Ano, je snadné být šťastný, když nevíš, jak to jinde chodí,“ prohlásila Řiťka trpce. „Kroužkové kalhoty jsou fajn, dokud nezjistíš, že existuje satén, hedvábí a krajkové prádlo!“
„Kra… aha, asi ano,“ řekla Angua. „Krajkové prádlo. Ano.“ Pokusila se cítit jistou účast a skutečně ji cítila, ale měla co dělat, aby neřekla: Ty aspoň nemáš ten pech, že si musíš vybírat modely, které se dají zapnout tlapkami.
„Myslela jsem si, že se přesunu sem a najdu si nějaké jiné zaměstnání,“ vzlykala Řiťka. „Umím šít a byla jsem v Cechu šiček a -“ zarazila se a i pod plnovousem bylo vidět, jak zčervenala.
„Ano,“ přikývla Angua. „Tuhle chybu udělala spousta ženských.“ Vstala a oprášila se. „Ale každopádně jsi udělala dojem na velitele Elánia. Myslím, že se ti tady bude líbit. V Hlídce má každý své problémy. Normální lidé se nestávají policisty. Budeš s nimi vycházet skvěle.“
„Velitel Elánius je trochu…“ začala Řiťka.
„Je fajn, když má dobrou náladu. Občas se potřebuje napít, ale v poslední době to dělá skutečně výjimečně. Znáš to: jeden panák je příliš mnoho, dva už jsou málo… A je z toho popudlivý. Když je ve špatné náladě, přišlápne ti špičky a pak na tebe bude křičet, protože nestojíš dost rovně.“
„Ty jsi normální,“ řekla Řiťka mezi vzlyky. „Ty se mi líbíš.“
Angua ji pohladila po hlavě.
„To říkáš teď,“ opáčila, „ale až tady budeš nějakou tu chvíli, zjistíš, že nejsem nic jiného než obyčejná čubka… Co je to?“
„Co?“
„Tady ten… obrázek. Ty oči.“
„Myslíš ty dva rudé body,“ řekla Řiťka.
„Ale? Ano?“
„To je poslední věc, kterou viděl otec Tubelík, myslím.“
Angua upírala oči na černý obdélník. Zavětřila. „A je to tady zase!“
Řiťka o krok ustoupila. „Co? O čem to mluvíš?“
„Odkud pochází ten zápach?“ ptala se Angua.
„To nejsem já!“ pospíšila si Řiťka.
Angua sebrala ze stolku malý talířek a přičichla k němu. „To je ono! Tohle jsem cítila v muzeu!
Co je to?“
„Je to jen jíl. Bylo to na zemi v místnosti, kde byl zabit ten starý kněz. Pravděpodobně to tam někdo přinesl na botě.“
Angua kousek hmoty rozdrobila mezi prsty.
„Myslím, že je to obyčejná hrnčířská hlína,“ řekla Řiťka. „Používali jsme ji v cechu. Na výrobu nádob,“ dodala pro případ, že by Angua nepochopila, co a jak. „Víš, co myslím? Tyglíky a takové věci. Tahle vypadá, jako když se ji někdo pokusil vypálit, ale nepoužil správnou teplotu. Vidíš, jak se drobí?“
„Hrnčířství,“ řekla Angua. „Znám hrnčíře…“
Podívala se znovu na obrázek z ikonografu.
Prosím ne, pomyslela si. Jen ať to není jeden z nich.
Hlavní brána společnosti heraldiků - obě křídla - se rozletěla dokořán. Dva heraldikové vzrušeně pobíhali kolem desátníka Nóblhócha, který vyvrávoral ven.
„Zjistilo vaše lordstvo všechno, co potřebovalo?“
„Nngh,“ odpověděl Noby.
„Kdybychom vám snad mohli být ještě nějak nápomocni…“
„Hmpf.“
„Vůbec nic pro vás nemůžeme -?“
„Gbll.“
„Omlouváme se vám za ty boty, ale saň byla nemocná. Jak to uschne, snadno se to oddrolí.“
Noby se vrávoravým krokem vydal po hlavní ulici.
„Má dokonce i takový vznešený krok, co říkáš?“
„Rozhodně… možná ještě vznešenější.“
„Je to nechutné, že tak urozený muž je pouhým desátníkem.“
* * *
