Osm minut
„Nedostatek slunečního svitu,“ řekl, ‚tvrděj, že to člověka deptá.“
„Bodejť by ne,“ přitakala jeho žena a zvedla se ze židle, aby odnesla talíře. „Dáš si kafe?“ zeptala se a on se po těch slovech podíval na hodinky a teprve potom odpověděl. Řekl s pohledem stále upřeným na ciferník, že bez kofeinu a jenom malý. Já taky,“ řekla, „taky si dám malý‘’.
„Do bucláčku?“ zeptal se, i když věděl, že jinak to nechce.
„Ano, udělám je do bucláčku.“
„Tak fajn,“ pokýval spokojeně hlavou, a když už byla v kuchyni, zavolal za ní, že mu dneska chutnalo.
„Děkuju,“ volala zpátky, „i mně to chutnalo.“
„Čerstvýho pstruha já mám nejradši, ale musí bejt opravdu čerstvej,“ zdůraznil, když se za chvíli vrátila.
Já taky,“ řekla a položila před něj baňatý hrnek s kávou bez kofeinu.
„Děkuju,“ řekla přitom jí prstem přejel po hřbetě ruky.
„Musím si je nakrémovat, úplně mi šustí,“ ucukla stydlivě a dodala, že on by taky měl. „Taky šustíš,“ řekla mu skoro vyčítavě.
„Šustíme oba,“ prohodil při míchání kávy, „už jenom slabě šustíme a chybí nám sluneční svit. Jako těm kytkám. Možná že je nebezpečný se mnou jenom pobejvat v jedný mistnosti.“ Vydechuje jedy, pomyslel si, ale neřekl to, protože po tak dobré večeři by se to ani nehodilo. Neříkal jí všechno, co ho napadlo, nechtěl ji zavlékat do svých pochmurných nálad už jenom proto, aby je nezesiloval. Ostatně ani o své poslední návštěvě u doktora jí nic neřekl.
„Pamatuješ na Sunion?“ zeptala se ho najednou s úsměvem.
„Bodejť bych se nepamatoval,“ vzdychl, „v kolikátým to vlastně bylo?“
Není to tak dlouho, byli jsme tam v devadesátým.“
„Takže rovnejch dvacet let a ty řekneš – není to tak dlouho…“
„Tleskali jsme, pamatuješ?“
Já vím, řekl, „všichni tenkrát tleskali. Jako blbečci,“ zasmál se, „řeknu ti, že sem nikdy nic podobnýho nezažil, lidi tleskaj západu slunce jako někde na divadle. Půjdete se dnes společně s námi podívat na západ slunce?“ pitvořil se.
„Ne, děkuji, my už na tom s manželem jednou byli, ha, ha, ha… Byli jsme taky dojatý,“ usmála se na něj, „taky jsi byl dojatý, taky jsi tleskal.“
Chvíli to trvalo, než si vzpomněla řekl, že netleskal, protože to přece nahrával na videokameru.
„Máš pravdu,“ souhlasila žena. jak se ten chrám, proboha, jmenoval?“ zašeptala.
Mkeli a každý po svém vzpomínal. Trvalo to dlouho a žena už po něm netrpělivě mrskla očima, aby zjistila, jestli už ví, ale jeho výraz tomu nenasvědčoval. Seděla usilovně se mračil, a protože už ho nechtěla dál trápit, řekla: „Poseidonův chrám.“ Řekla to, jako by trpělivá učitelka napovídala slabšímu žákovi, a on si toho všiml a vztekle odsekl, že on myslel na ty schody, na ty že si nemohl vzpomenout, a ne na nějakej Poseidonův chrám, kterej zná přece každej.
„Myslím ty schody do vody,“ zdůraznil okatě, „ty co vedou přímo do moře. Nebo se mi to s něčím plete?“
Řekla, že na schody si nevzpomíná. je to zvláštni, jak si každý pamatujeme něco jinýho,“dodala. Vsadím se s tebou, žena jednu věc si už taky“ nevzpomeneš, řekla mu s úsměvem, v kterém bylo něco škádlivého.
Namíchnutě se zvedla odešel do pokoje. Slyšela ho, jak se přehrabuje mezi krabičkami s pásky.
„A máme to?“ zavolala na něj.
„Určitě máme, ale nemůžu to najít…“
Je tam Řecko 90!“ volala.
„To vím taky, holubičko,“ ozvalo se z pokoje přidušeně a pak ještě zaslechla, jak dodal: já se pominu! Řecko 90! To jsou rady!“
Jeho poznámku přešla mlčením, ale neodpustila si, aby nezvedla oči v sloup. Znala ho. Vždycky, když se musel ohnout, bylo lepší mu jít z cesty. Ve chvíli, kdy dopíjela kávu, se objevil ve dveřích. Stála šťastně se na ni usmíval, v ruce, kterou kynul, vítězně třímal kazetu.
„A je to,“ řekla přešel k televizi.
Požádala ho, aby na ni počkal, než opláchne těch pár kousků v kuchyni, ale byl to jen diplomaticky mazaný manévr, protože tušila, jaké problémy bude mít její muž se zprovozněním videa, které nepoužili už léta. Dávala mu prostě čas.
„Už sem pomalu zapomněl, jak se to spouští,“ řekl, když si přišla sednout.
„Ty a zapomenout?“ pod…
