S jedním uchem naveselo (Petr Šabach)

Vánoce doktora Hrdličky

Doktor Hrdlička pomalu kráčel vzhůru Nerudovou ulicí. Kráčel? Ne, on nekráčel, on se šinul, jelikož měl na nohou papírové krabice od bot. Tuhle praktickou protiskluzovou pomůcku odkoukal od důchodců z Malé Strany, nad nimiž se v zimě neustále vznášela hrozba zlomeného krčku. Zlomený krček sám o sobě nic není, ale umírá se na něj častěji než na zhoubné nádory a infarkty dohromady. To doktor Hrdlička věděl dobře. Byl penzionovaný lékař. Internista. Kdysi velice vážený internista. Takový sakrální dekubit je pěkný prevít.

Za mlada se můžete válet jako to prase v chlívku, chrápat celou noc na zádech a nic se neděje. Na stará kolena vám stačí pár hodin a proleženina velká jako dlaň je tady. A za pár dalších hodin se do ní vejde celá pěst. Proto ty krabice od bot na černých kotníčkových důchodkách se zipem.

Doktor Hrdlička se hořce usmál. Důchod – důchodky a ke všemu se plazí šnečí chůzí na šneky. Na chvíli tak zapomněl na případy zlomených krčků a zastavil se u dvou svalnatých mouřenínů kteří tu podpírají balkon barokního Morzinského paláce. Oběma přátelsky poplácal po nohou. To byl takový jeho rituál. Snad právě proto chodíval nahoru vždy po levém chodníku. Ostatně nahoru chodí většina lidí vlevo. Jenže většina lidí jde jako na potvoru dolů vpravo, takže zde občas dojde k tomu, že je člověk vytlačený do vozovky, naštěstí do vozovky, kde panuje jen mírný provoz. Upřímně řečeno – nebýt těch šneků, nikam by se dnes nevydával, protože letos po oblevě uhodily na Vánoce opět mrazy, za jedinou noc klesla teplota o víc než deset stupňů, a proměnily celé město v jednu velkou a vcelku nepovedenou Holiday on Ice. Chodníky zůstaly, ostatně jako obvykle, až na pár výjimek neposypané a ulice jakbysmet. Kdo dnes nemusel, neopouštěl bezpečí domova.

Doktor Hrdlička se rozhodl pro cestu Nerudovou ulicí, protože takhle chodil za přáteli do starobylého hostince U Černého vola už odnepaměti. Každý Štědrý den na šneky, které pro něj a ostatní štamgasty připravovali kuchaři od Lorety. To byla zkrátka a dobře malostranská tradice a tradice se mají – ba přímo musejí – ctít a dodržovat, protože bez tradic by zanikla civilizace… říkal si doktor Hrdlička a tohle pomyšlení mu dodávalo sílu k další cestě vzhůru. Tohle a samozřejmě i představa šneků s bylinkovým máslem. Trochu nezvyklé, konzumovat tuhle pochoutku na Vánoce, kdy většina lidí pojídá kapra, ale bez šneků a přátel si doktor Hrdlička už léta nedovedl tenhle výjimečný den vůbec představit. Nerudova ulice představuje pozvolné, táhlé stoupání, přesně takové, jaké k procházkám kdysi doporučoval svým starším pacientům jako ideální prevenci proti cévním onemocněním. Ale nyní by nijak neprotestoval, kdyby mu někdo nabídl možnost nastoupit tu někde na stanici ozubené dráhy a nechat se pohodlně vyvézt až na Pohořelec.

Doktor Hrdlička byl vdovec. Bezdětný a bez příbuzných. Nepočítal-li svou starší sestru, která žila v Králíkách a s kterou se léta nestýkal, protože prostě nesnášel jejího muže.

Naposled se s nimi sešel u notáře, kde mu vyplatili jeho podíl za rodinný domek.

„Slušná sumička, což?!“ řekl mu tenkrát ten padouch.

Slušná sumička?! usmál se při téhle vzpomínce sarkasticky doktor Hrdlička a vzpomněl si, jak jim později, už na ulici, odpověděl: Jakápak slušná sumička?! Vždyť já jsem pouze přistoupil na váš plán, jak ak se mě zbavit. Jinak se to ani nedá nazvat!“

„Pánbů‘ nás ochraňuj před příbuznejma!!!“ komentoval to později U Černého vola jeho nejlepší přítel inženýr Kašpar a měl pravdu. Zatracenou pravdu… Dřív si posílali aspoň vánoční pohledy, ale potom, co ho tak potupně vyplatili, už ani to. Co by jim asi tak přál?

„Kašli na ně!“ radil mu inženýr Kašpar a zase měl pravdu.

Doktor Hrdlička bydlel hned vedle hostince U S chnellů, ale stavoval se tam jen zřídka. Dával přednost Černému volovi, kde měl mezi štamgasty své místo, svůj půllitr a malou protekci v podobě zručně natočených hladinek.

Jen kousek pod Bonapartem se doktor Hrdlička zastavil před malou, ale proslulou masnou.

Ke svému údivu zjistil, že mají ještě otevřeno, a tak neváhal a vstoupil dovnitř. Rozhlédl se po konzervách vyrovnaných na pultě. Nasadil si brýle a z uctivé vzdálenosti pozoroval poněkud vyrudlé viněty těch lahůdek.

„Lečo s moravskou klobásou mám doma…“ šeptal si při tom, „na fazole chuť zrovna nemám, ale něco koupit musím… Dva dny bude všude zavřeno.

„Pane doktore!“ zvolala prodavačka, které tu a tam přinesl nějaké masti a několikrát jí pomohl v léčbě oteklých kotníků i dobrým slovem, a jak každý lékař ví, takové dobré slovo je vůbec ta nejlepší medicína.

„Paní vedoucí! „ zvolal, aby jí oplatil její srdečnost, a pak si popřáli hezké svátky a doktor Hrdlička si nakonec vybral konzervu Čínské maso, a to hned dvakrát, protože tak vzácnou konzervu tu ještě nikdy neviděl, a měl zcela přirozeně strach, že až se o ní dozví ostatní gourmeti z Malé Strany, bude okamžitě vyprodaná. Popřál vedoucí ještě jednou hezké svátky a zeptal se jí, jestli je v pořádku a jestli si vzala na to náledí také krabice, a když se ujistil, že

ano, pokýval spokojeně hlavou a znovu se vydal na svou šouravou vánoční cestu. Obě postranní kapsy jeho zimníku zabraly konzervy, ale to mu nevadilo, protože měl na rukou teplé pletené palčáky.

Čínské maso… opakoval si v duchu potěšeně, to je dneska téměř zázrak sehnat takovou pochoutku a o tom, že to bude pochoutka, nepochyboval ani na okamžik; čínská kuchyně je přece čínská kuchyně, a to i v případě, že se jedná jen o jakési zavařené maso. Doma se na to podívá blíž. Otevře tu konzervu a vylepší si ji nějakým receptem z Počítání nudliček v jarní polévce, což byla v poslední době spolu s ostatními kuchařkami, které měl doma v knihovně, jediná četba, co mu přinášela jakés takés potěšení.

U Černého vola byl za největší kapacitu v kuchařském oboru pokládán inženýr Kašpar. Tvrdil sice, že veškerá poezie chutí se skrývá v těch nejprostších jídlech, ale rád se blýskl před přáteli i svými barvitými popisy haut cuisine, a když hovořili o svých oblíbených delikatesách, sublimovala jeho slova mysl posluchačů do těch nejjemnějších nálad a pocitů a on se tím s jistou dávkou neskrývaného sadismu kochal, možná „že víc než představou samotných lahůdek, které tu tak barvitě popisoval. Jistěže, politika se tu probírala častěji, a to i vzdor tomu, že nejméně pětinu denních hostů tvořili zaměstnanci blízkého ministerstva zahraničních věcí, čili estébáci toho nejvyššího kalibru. Ale ti měli své stoly dál od výčepu, a tak většinou nebývali na doslech protistátních komentářů. Jako by tu žili všichni pohromadě, a přitom v rozděleném městě.

U Jánského vršku si doktor Hrdlička vybral svůj oddechový čas. Bylo krátce před polednem a slunce nad Prahou se dalo spíš vytušit než spatřit, ale stejně tak jako vždycky mu tohle místo přišlo tak přenádherné, že mu to vehnalo slzy do očí. Zahleděl se na dům před sebou a při vzpomínce nešťastně zavrtěl hlavou.

V domě, na který hleděl, bydlel ještě nedávno člověk, který narazil kdesi ve sklepě na části románského zdiva a měl z toho takovou radost, že zavolal památkáře. Ti mu tenkrát za ten nález moc a moc poděkovali a za několik týdnů nato zahájili v tom domě zevrubný archeologický průzkum. Chudáka, co jim to oznámil, přestěhovali kamsi do paneláku na Jižní Město. Z domu, kde prožil celý život nejenom on, ale i jeho rodiče (a rodiče jejich rodičů), ho museli vyvléct policisté a on prý naříkal jak malé děcko.

Doktor Hrdlička znovu zavrtěl hlavou a zašeptal si sám pro sebe: „Měl jste tenkrát mlčet, člověče nešťastná… Všichni mlčíme. Už léta všichni mlčíme…“ Pak sklopil zrak a chvíli zamyšleně pozoroval krabice na svých důchodkách. Zdálo se mu, že zespodu dostaly pořádně zabrat.

„Vydržať pronesl odhodlaně, ‚vydržel!“ – a znovu se opatrně vydal cestou vzhůru na Úvoz.

Zámecké schody po jeho pravé straně připomínaly lesklou a šedivou polevu nějakého cukrářského řezu vytaženého týden po svátcích z ledničky. Jediný krok na nich by mohl znamenat pád a krček a potom smrt.

„Jičínský maso, doktore! „ křičel půl hodiny nato na celou hospodu a ke všemu velmi radostně inženýr Kašpar.

„Asi jak byla ta konzerva pootočená, tak já to četl jako čínské…“ řekl smutně doktor Hrdlička, čímž umocnil dobrou náladu inženýra Kašpara na druhou.

„Kde bys tady taky mohl čekat čínský Vztahy s Čínou jsou, doktore, napjatý! Proč myslíš, že od šedesátejch let nevyšla jediná čínská kuchařka?! Ussuri, doktore! Sovětský se vznesl do vzduchu a palbu opětoval!!!“ křičel inženýr Kašpar, kterého záchvaty smíchu vyčerpaly natolik, že se octl na samém pokraji fyzického zhroucení, a kuckaje dodal: „A von si to koupí hnedle dvakrát!!!“

„Možná, že to bude dobrý…“ pronesl nepřesvědčivě doktor Hrdlička a poděkoval číšníkovi za přinesené pivo.

„To určitě!“ pokýval hlavou inženýr Kašpar, „né dobrý, výborný to bude!“ – a při těch slovech poplácal nešťastného přítele na usmířenou mezi lopatky, až to zadunělo. Jenže tohle by ještě nebylo to nejhorší; jak se staří přátelé trousili ke stolu, každý nich, ještě než si sedl, musel od inženýra Kašpara vyslechnout zbrusu novou příhodu o tom, jak šel dneska doktor Hrdlička Nerudovou ulicí a tak dále a tak dále a jak se, šouraje se s krabicemi od bot (které se ted‘ sušily u kamen), zastavil v masně, kde ze špatného úhlu místo čínské místo jičínské, a vždycky to mělo u příchozích stejný ohlas. Někteří se museli až opřít o stůl a volali: „To je dobrý! Tohle musím říct doma!“ – a pokaždé přitom doktoru Hrdličkovi věnovali stejný přitroublé veselý výraz, který pro něj znamenal to samé jako zvolání: To jste vážně tak blbej, doktore?!

Co na to měl chudák Hrdlička říkat, a tak se jen tak uculoval a doufal, že od něho něco konečně odláká pozornost, že třeba náhle vstoupí do lokálu velbloudi a za nimi tři mudrci a budou se ptát na cestu do Betléma nebo přijde zlatý slavík Karel Gott. Ale i kdyby přišli mudrci a s nimi Karel Gott, nebyl si doktor Hrdlička vůbec jistý tím, jestli by to pro něj byla v tu chvíli nějaká výhra. Dost možná že by se k nim inženýr Kašpar okamžitě přihrnul se slovy: Tuhle můj kamarád doktor Hrdlička si to dneska šine v krabicích od bot Nerudovkou a vtom… nebo něco podobného. Samozřejmě, že se tomu nedorozumění na začátku také zasmál, a dokonce se chytl za čelo a zavrtěl při tom hlavou, kterou herecky svěsil na prsa, ale to uděláte rádi jedinou, maximálně dvakrát, ale ne desetkrát za sebou, protože už vás to potom tolik nebaví. Doktor Hrdlička by měl po Vánocích nebýt šneků, se kterými se náhle zjevili ve dveřích usměvaví číšníci od Lorety. Přinášeli je ve sněhobílých rondonech a s úsměvy na rtech, pomalu a slavnostním krokem, ke stolu, kde pak uctivě čekali, až si štamgasti zorganizují místo. Takže pivo a popelníky se bleskurychle přesouvaly na lavice a veškerý hovor na několik vteřin úplně utichl. Tohle byla ta dlouho očekávaná chvíle, okamžik, na který se čekalo celý rok, a až tahle chvíle skončí a každá z ulit bude prázdná, až bude kouskem veky vytamponovaná i ta nejposlednější kapička bylinkového másla, zůstanou na sebe všichni ještě nějakou chvíli hledět beze slov, protože všem bude jasné, že obřad skončil a zopakuje se až za rok, kdy budou ovšem všichni o rok starší, a ačkoliv to nikdy nikdo z nich nevyslovil, někteří tu možná už nebudou, neboť jejich čas se šnečím tempem nevleče, jejich čas rozhodně ne.

Inženýr Kašpar přivoněl ke kuchyňskému plechu, na kterém sem byli šneci dopraveni, a se zavřenýma očima poznamenal: „Neboť vůně je nejstarším sídlem paměti a orlojem našeho žití, vůně nám ohlašuje naše zrození, lásku žen i smrt, která je ovšem bez vůně…“

„A taky některé nádory na mozku…“ rýpl si do něj doktor Hrdlička. „Například zápach připáleného masa může avizovat…“

Jenže inženýr Kašpar se jen tak nenechal a zvýšeným hlasem dokončil svou sváteční úvahu zvoláním: „Dobrou chuť, přátelé!“

„Dobrou chuť…!“ pronesli všichni kolem stolu. „A ať se tu zas za rok sejdeme!“ řekl někdo a inženýr Kašpar na to odpověděl, že amen, a pak už se pustili do té pochoutky, do těch šneků, kteří byli čtrnáct dní drženi o hladu a posléze vykrmováni jen směsí mouky, tymiánu, fenyklu a estragonu a posléze vařeni a grilováni a podáváni s bylinkovým máslem, ochuceným česnekem a petrželkou.

„Nechceš k nám zajít na večeři, Václave?“ zeptal se jako každý Štědrý den inženýr Kašpar a utíral si při tom ústa ubrouskem a jako každoročně, tak i letos mu doktor Hrdlička poděkoval za samaritánskou snahu a odpověděl, že ne, že děkuje, protože věděl, že jde o pozvání spiš formální a že je to jen hezký pokus, jak udělat z dnešního dne něco mimořádného, a aby zbytečně nedojímali jeden druhého a aby to trochu odlehčil, dodal, že bude mít přece doma to čínské maso. Vzápětí toho ale zalitoval, jelikož inženýr Kašpar znovu ožila zasmál se, až se na něj všichni otočili.

Seděli, popíjeli své hladinky a vzpomínali na staré časy. Čas rychle plynul, hladinka střídala v poklidném tempu hladinku a někteří přátelé se už loučili s tím, že studovali své účtenky a nenápadně dolovali z kapes peníze.

Venku už byla tma, když se před Černým volem loučil doktor Hrdlička s inženýrem Kašparem, který se potřeboval zavčas dostat do Břevnova. Přiopilí přátelé se objali, stiskli si pevně ruce a teprve pak si doktor Hrdlička nasadil na nohy své krabice od bot.

Šourej se opatrně, Václave…“

„Nikam nespěchám,“ odpověděl doktor Hrdlička a vyrazili, kousek ještě spolu, ale pak už každý sám do svátečního večera. Úvozem to jakžtakž šlo. Mnohem horší to bylo v Nerudovce.

Nejen kvůli tomu, že cesta dolů, jak vám potvrdí každý lezec, je těžší než dobývání vrcholu, ale hlavně proto, že ho náhle přepadl imperativní pocit močení. Prostata je v tomhle záludná. Tady žádné vydržať! neplatí. Doktor Hrdlička se na chvíli zastavil a čekal, až náhlý tlak v podbřišku povolí. Na protějším chodníku stála v malém výklenku telefonní budka. Doktor Hrdlička se dlouho nerozmýšlel. Ze dvou možností, které měl na vybranou, se mu zdála tahle varianta mnohem přijatelnější. Stoupl si vedle budky, která byla naštěstí prázdná a roztřeseně si oběma rukama rozpínal poklopec. Šlo to ztěžka, protože látka jeho kalhot mrazem trochu ztuhla, a tak knoflíčky šly, teď‘ už přeci jenom trochu zkřehlými prsty, jen stěží prostrčit dírkami, ale nakonec se mu to podařilo a pak už jen strnul s hlavou opřenou o zeď, takže z dálky musel vypadat jako velmi objemná tyč, která má za úkol upozornit na fakt, že na střeše se pracuje. Dočural, a když ze sebe s námahou tlačil poslední kapky, ozval se někde nad ním v ulici křik. Doktor Hrdlička se spěšně upravil a teprve potom opatrně vykoukla snažil se přijít na to, co se vlastně děje. Směrem k hostinci U Bonaparta klouzavě prchal jakýsi mladík a za ním se s dusotem a v policejních kanadách přibližovali dva policisté. Mladík měl na nohou jen plátěné tenisky, které mu na náledí ztěžovaly každý rychlejší krok, a vůbec byl postrojený, spíš jako kdyby bylo jaro a ne takováhle libérie. Jednou rukou si přidržoval na prsou igelitovou tašku a druhou se tu a tam snažil zachytit jakýchkoliv výklenků na zdech, jen aby neupadl. Policisté za ním střídavě funěli a střídavě řvali: ‚Stůj! Stůj“!“

Při pronásledování se nevyká, to dá rozum… pomyslel si doktor Hrdlička, když natahoval zpoza rohu svůj krk, aby lépe viděl. Teď už od něj byl ten mladík jen pár metrů a doktor Hrdlička nevěděl, co si o celé téhle scénce má vlastně myslet. Pronásledují snad policisté nějakého zloděje? Nebo dokonce vraha? Pak by ovšem měl splnit svou občanskou povinnost a nastavit mu nohu… Jenže to by mohlo platit v nějaké normální zemi, ale žijeme my snad v normální zemi? otázal se doktor Hrdlička, a než si stačil odpovědět, zastavil se ten mládenec s igelitovou taškou těsně před jeho skrýší a jediným bleskurychlým pohybem mu ji vrazil

do rukou. Všechno se to seběhlo tak rychle, že se na sebe ani nestačili pořádně podívat. Možná že se jejich pohledy na zlomek vteřiny přeci jen setkaly, ale když o tom uvažoval doktor Hrdlička později a přemýšlel, jak by toho mladíka popsal, musel si přiznat, že neví. Zdálo se mu, že měl delší vlasy a snad i vousy, ale přísahat by na to nemohl. To bylo všechno.

Přitiskl se ještě víc do svého výklenku a se zatajeným dechem a s taškou přitisknutou na prsou pozoroval, jak se kolem něj komíhaje rukama přehnali policisté. Připomněli mu keystonské policajty, kteří v jakési grotesce pronásledují Chaplina. Chaplin se na jedné křižovatce musí zastavit, protože padne červená. Policisté s ním trpělivě čekají, až se světla změní, a teprve pak honička pokračuje. Zastavili by se tihle dva na červenou? Byla by s nimi taky legrace? Asi těžko… usoudil doktor Hrdlička, a když v ulici opět zavládl klid, rozhýbal své krabice směrem k domovu.

Na svátky si stromek nekupoval už mnoho let. Dával do vázy jen chvojí, které ozdobil nějakou tou barevnou kouličkou a kouskem stříbrné lamety. Z krabičky na stole vybral červenou svíčku a připevnil ji pomocí kanoucího vosku na čajový podšálek. V kuchyni si otevřel konzervu jičínského masa. Chutnala příšerně, a tak radši sáhl po plechovce osvědčených fazolí. Přičichl ke zbytku červeného vína, které načal už před několika dny, a zdálo se mu, že ačkoliv láhev uzavřel novinovým špuntem, pravděpodobně zkyslo. Po krátké úvaze se rozhodl, že ho zkusí svařit a přerazit tak podezřelé chutě hřebíčkem a skořicí. A taky aby trošku provoněl byt, když už jsou ty svátky.

Najedl se u slavnostně prostřeného stolu a teprve potom se přesunul do svého jediného křesla před televizi, aby se mohl v pohodlí podívat na svou oblíbenou vánoční pohádku. Když se probudil, bylo už dávno po ní. I svíčka už dohořela. Vypnul televizi a vzpomněl si na tašku, kterou po příchodu domů položil na zem v chodbě. Chvíli ji bezradně pozoroval a uvažoval, jestli ji má otevřít. Nakonec do ní sáhla vyndal papírové desky. Vzal je a odnesl do pokoje. Rozsvítil lampičku a pomalu se dal do čtení. Když s tím skončil, uložil arch po archu a seznam po seznamu zpátky do papírových desek a sáhl po telefonu. Číslo na inženýra Kašpara znal nazpaměť. Ale po chvíli si vybavil toho člověka s gotickým sklepem z Jánského vršku, jak tenkrát plakal.

„Do prdele!“ zašeptal při té představě, položil sluchátko a pak pečlivé vrátil všechno do igelitové tašky a schoval do knihovny za Sebrané spisy Mistra Jiráska.