Vánoce doktora Hrdličky
Doktor Hrdlička pomalu kráčel vzhůru Nerudovou ulicí. Kráčel? Ne, on nekráčel, on se šinul, jelikož měl na nohou papírové krabice od bot. Tuhle praktickou protiskluzovou pomůcku odkoukal od důchodců z Malé Strany, nad nimiž se v zimě neustále vznášela hrozba zlomeného krčku. Zlomený krček sám o sobě nic není, ale umírá se na něj častěji než na zhoubné nádory a infarkty dohromady. To doktor Hrdlička věděl dobře. Byl penzionovaný lékař. Internista. Kdysi velice vážený internista. Takový sakrální dekubit je pěkný prevít.
Za mlada se můžete válet jako to prase v chlívku, chrápat celou noc na zádech a nic se neděje. Na stará kolena vám stačí pár hodin a proleženina velká jako dlaň je tady. A za pár dalších hodin se do ní vejde celá pěst. Proto ty krabice od bot na černých kotníčkových důchodkách se zipem.
Doktor Hrdlička se hořce usmál. Důchod – důchodky a ke všemu se plazí šnečí chůzí na šneky. Na chvíli tak zapomněl na případy zlomených krčků a zastavil se u dvou svalnatých mouřenínů kteří tu podpírají balkon barokního Morzinského paláce. Oběma přátelsky poplácal po nohou. To byl takový jeho rituál. Snad právě proto chodíval nahoru vždy po levém chodníku. Ostatně nahoru chodí většina lidí vlevo. Jenže většina lidí jde jako na potvoru dolů vpravo, takže zde občas dojde k tomu, že je člověk vytlačený do vozovky, naštěstí do vozovky, kde panuje jen mírný provoz. Upřímně řečeno – nebýt těch šneků, nikam by se dnes nevydával, protože letos po oblevě uhodily na Vánoce opět mrazy, za jedinou noc klesla teplota o víc než deset stupňů, a proměnily celé město v jednu velkou a vcelku nepovedenou Holiday on Ice. Chodníky zůstaly, ostatně jako obvykle, až na pár výjimek neposypané a ulice jakbysmet. Kdo dnes nemusel, neopouštěl bezpečí domova.
Doktor Hrdlička se rozhodl pro cestu Nerudovou ulicí, protože takhle chodil za přáteli do starobylého hostince U Černého vola už odnepaměti. Každý Štědrý den na šneky, které pro něj a ostatní štamgasty připravovali kuchaři od Lorety. To byla zkrátka a dobře malostranská tradice a tradice se mají – ba přímo musejí – ctít a dodržovat, protože bez tradic by zanikla civilizace… říkal si doktor Hrdlička a tohle pomyšlení mu dodávalo sílu k další cestě vzhůru. Tohle a samozřejmě i představa šneků s bylinkovým máslem. Trochu nezvyklé, konzumovat tuhle pochoutku na Vánoce, kdy většina lidí pojídá kapra, ale bez šneků a přátel si doktor Hrdlička už léta nedovedl tenhle výjimečný den vůbec představit. Nerudova ulice představuje pozvolné, táhlé stoupání, přesně takové, jaké k procházkám kdysi doporučoval svým starším pacientům jako ideální prevenci proti cévním onemocněním. Ale nyní by nijak neprotestoval, kdyby mu někdo nabídl možnost nastoupit tu někde na stanici ozubené dráhy a nechat se pohodlně vyvézt až na Pohořelec.
Doktor Hrdlička byl vdovec. Bezdětný a bez příbuzných. Nepočítal-li svou starší sestru, která žila v Králíkách a s kterou se léta nestýkal, protože prostě nesnášel jejího muže.
Naposled se s nimi sešel u notáře, kde mu vyplatili jeho podíl za rodinný domek.
„Slušná sumička, což?!“ řekl mu tenkrát ten padouch.
Slušná sumička?! usmál se při téhle vzpomínce sarkasticky doktor Hrdlička a vzpomněl si, jak jim později, už na ulici, odpověděl: Jakápak slušná sumička?! Vždyť já jsem pouze přistoupil na váš plán, jak ak se mě zbavit. Jinak se to ani nedá nazvat!“
„Pánbů‘ nás ochraňuj před příbuznejma!!!“ komentoval to později U Černého vola jeho nejlepší přítel inženýr Kašpar a měl pravdu. Zatracenou pravdu… Dřív si posílali aspoň vánoční pohledy, ale potom, co ho tak potupně vyplatili, už ani to. Co by jim asi tak přál?
„Kašli na ně!“ radil mu inženýr Kašpar a zase měl pravdu.
Doktor Hrdlička bydlel hned vedle hostince U S chnellů, ale stavoval se tam jen zřídka. Dával přednost Černému volovi, kde měl mezi štamgasty své místo, svůj půllitr a malou protekci v podobě zručně natočených hladinek.
Jen kousek pod Bonapartem se doktor Hrdlička zastavil před malou, al…
