Student okouzlený Márquezem
Stalo se to jednoho červnového večera, někdy v polovině osmdesátých let minulého století. Student okouzlený Márquezem stál sám v přítmí školního ateliéru a očima těkal po obraze před sebou. Pohyboval se po něm, jako by poskakoval po hřbetech kajmanů a snažil se s pomocí boží dostat v pořádku na druhou stranu; rychle a opatrně. Stála čichal svůj obraz jako zatoulaný pes, který strnule a tiše naslouchá pachům světa. Obraz před ním se pomalu propadal do tmy, ale bylo třeba ho dokončit ještě dnes, ještě než vstoupí měsíc do úplňku a ozáří tvář ženy na plátně…
Student okouzlený Márquezem hrábl po tubě na stolku, ale hned se zarazil, protože věděl, že barva, kterou hledá, mu uniká. Po malé chvilce se vydal se štětcem v ruce dlouhou chodbou Akademie, školy s převysokým stropem, k ateliéru svého profesora, kde hodlal ukrást barvu pro rty ženy, jíž právě vdechl život.
Uklízečce Akademie výtvarných umění se neřeklo jinak než Jiřinka. Jiřince mohlo být tak kolem třiceti a všichni ji měli rádi. Svou práci dělala poctivě, nikdy na ni nebyly ani ty sebemenší stížnosti, a když se k tomu přidá její věčně usměvavý obličej, obličej jako měsíček, máte před sebou přesně to, co byla – ochotnou a bodrou ženskou. Profesory a docenty zdravila uctivě, s asistenty se bavila přátelsky, se studenty dokonce vtipkovala a nikdy nelamentovala nad nepořádkem, který po nich každý den v ateliérech zůstával. Kolem obrazů chodila s respektem a v uctivé vzdálenosti a jen občas prohodila: „Na tomhle ty barvy skoro svítěj!“ Nebo: „Tak tohle mi připomíná chalupu u nás ve Veselí…“
Kritické komentáře si nechávala pro sebe a jen svým nejlepším kamarádkám se někdy svěřila: „Kolikrát sou to hrozný mazanice!“
Jen jednou jedinkrát se vzepřela jít do ateliéru vytřít podlahu. Ale člověk se jí, chudince, nemohl divit, protože tenkrát, když se pořádala školní výstava, bylo léto a jakýsi vtipálek chtěl všechny šokovat tím, že naplnil kufr střevy. A ta střeva se táhla z kufru ven a visela všude možně po zdech jak staré páchnoucí onuce. Komunikace nazval své dílo student.
„Panečku, ti ho hnali!“ smála se později Jiřinka, když to v hospodě vypravovala kamarádkám. „A dobře mu tak!“ dodala. „Copak to dává nějakej smysl? V parným létě a střeva?!“
Kamarádky se jen křižovaly a volaly: „Kdo to kdy slyšel, aby za naše peníze vymejšleli takový krávoviny! Kdyby malovali pěkný věci, tak neřeknem…“
„Třeba nás!“ vypískla jedna a všechny se hned rozesmály.
„Holky, to by bylo baroko!“ popadla se Jiřinka za břicho a cítila, jak je šťastná, protože ví, co baroko znamená.
Student okouzlený Márquezem kráčel chodbou špičkách šel téměř po špičkách a se zatajeným dechem, jak se chodí v noci krást. Netoužil po setkání s nikým. Jako jediný ze studentů měl k dispozici profesorův klíč ještě z dob, kdy si rozuměli. Šel a představoval si rty krásné Remedios ze Sto roků samoty, šel chodbou jako setmělou pasáží, jako městem, které náhle zaniklo. Kolem Akademie pomalu projel noční jezdec na motocyklu a odraz jeho předního světla vykouzlil na stěnách i stropu iluzi deště žlutých kvítků‘, přesně takových, které se objevily při úmrtí Josého Arcadia Buendíi. Student uvěřil tomu, že to nemůže být náhoda. Že je to znamení.
Večer, když pospíchala do práce, stavila se pět minut před šestou v krámku na rohu. Řezník si ji i nejdřív změřil vyčítavým pohledem, už se chystal zavřít, ale nakonec se usmála řekl: „Máte štěstí. Připravil sem pro vás pěknou porci jatýrek.“ A to v osmdesátých letech minulého století nebylo málo.
Představa čerstvých jater v ní vyvolala p rudký nával touhy, touhy, za kterou se styděla,
ale nikdy jí nedokázala odolat. Chvatně přistoupila k pultu, na který řezník opatrně, skoro jako svátost, položil pergamenový papír, pod jehož bledým povrchem prosvítaly granátově rudé oči ďábla.
Jiřinka rychle zaplatila, vyklouzla ven a běžela se vzácným balíčkem tak rychle, že ani neslyšela, jak za ní řezník s rachotem stáhl roletu.
Student okouzlený Márquezem se p…
