Pláč velikého Konga
Stál sem před stanem, koukal na plakát a vtom na mě vybaf King Kong. Tak metr šedesát, víc neměl, ale lek sem se pořádně, protože u King Konga nezáleží ani tak na tom, jak je velikej, ale jak se tváří. A tenhle se tvářil příšerně. Stál proti mně a otřásal se smíchy. Teprve když sem si líp prohlíd jeho postavu, došlo mi, že je to ženská, a když si tu masku stáhla z hlavy a zatřepala vlasama – takovým tím způsobem, co ovládaj akorát holky –, zůstal sem zírat, jak je pěkná. Já už viděl v životě víc pěknejch holek, ale ty se na mě většinou nesmály, kdežto tahle jo. V jediný vteřině sem se do ní zamiloval až po uši, a tak se stalo, že má první láska byla holka z cirkusu a jmenovala se Sylva.
Já se tenkrát v létě jen tak poflakoval s mým kámošem Martinem nebo taky sám, ale víc s Martinem, na kterýho stačilo zapískat pod oknem smluvenej signál a zařvat: ‚Deš ven?!“
Že de, řek, a tak sme šli. „Co budem dělat?“ Že se uvidí, řek Martin. Což je fakt. To odpoledne před mnoha lety sem na Martina pískal marně, tak sem šel na náměstí, sed si na kašnu a pozoroval komedianty, co k nám přijížděli jednou ročně, vždycky hned první pondělí po svatým Vavřinci. Maringotky a kolotoče a střelnice už stály na svejch obvyklejch místech a vedle nich se ve stínu váleli utrápený podvraťáci plný blech a kolem pobíhaly ušmudlaný děti. Jejich mámy praly a pokřikovaly na sebe a tátové seděli na schůdkách z jedný z maringotek a popíjeli lahvový pivo a hulili.
Bylo mi patnáct a Sylva mohla bejt tak v mejch letech, ale už to byla ženská, jak to u holek prostě bejvá.
„Můžu ti něco říct?“ zasmála se. Že může, řek sem a cejtil, jak rudnu. „Můžu ti dát pusu?“
Znovu sem řek, že může, protože co na to taky říct jinýho, že jo?!
A tak netrvalo ani minutu od chvíle, co na mě vykoukla ze šapitó, a my tam stáli, drželi se jeden druhýho a líbali se jako dva milenci, co je krutej osud na nějakej čas rozdělil a teď si zase padli hladově do náručí. Potáceli sme se před tím miniaturním cirkusem, před tím ubohým pospravovaným stanem z tuhýho plátna neurčitý barvy a já funěl jako divočák. Takovej ten cirkuseček maximálně se zblblou krajtou to byl, ten same], co se z něj za mejch mladejch let ozýval většinou silně ochraptěle] hlas, kterej všem sděloval, že krajta je bude drtit abnormální silou!
Ale mě to léto drtila abnormální silou Sylva. A to doslova.
Stáli sme tam a tak strašně krásně sme se líbali, že sem přestal vnímat okolní svět. A najednou se zešeřilo a my se ocitli uvnitř toho stanu, seděli sme na jedný lavic, co už byly připravený na zejtřejší mimořádný představení, a furt sme se líbali, až sem měl úplně otlačenou pusu, a když mi konečně došlo, že můžu zkusit i něco víc, zajel sem jí nejdřív rukou a pak taky hlavou pod tričko.
Rázem sem se ocit v dalším stanu a řeknu vám, že krásnější místo sem v životě nenavštívil. Sylva si to tričko chvatně stáhla přes hlavu, upustila ho pod lavici, lehla si na záda a držela mi hlavu v dlaních způsobem, jakým vítězky Wimbledonu zdvihaj pohár, aby ho všichni dobře viděli. No a já se mezitím snažil vysoukat z kalhot. Pamatuju si, že sem se u toho třás jak ratlík, a jelikož mi neovladatelně cvakaly zuby, připadal sem si chvílemi jako nějakej šíleně nadrženej kostlivec.
„Lehni si na záda…“ pošeptala mi Sylva, a když sme si – z mý strany dost nešikovně – vyměni-li místa a já se ocit lopatkami na tý tvrdý zavřel sem oči a v naprosto nepopsatelným stavu prožíval šimrání jejích vlasů na svým nahatým břiše. A najednou slyším, jak říká: „Pusť mi ty uši, proboha!“ Ale já nemoh, protože mý mý tělo se změnilo ve varhany a jeden majestátní akord střídal druhej a celý se to pořád zrychlovalo a v momentě, kdy se v mý hlavě, která připomínala vymrzlej vesnickej kostel, připravil pan učitel k zuřivýmu klimaxu, v okamžiku, kdy nechal viset svý rukavice s ustřiženejma prstama vysoko nad klávesama, sem otevřel oči a zůstal zírat na chlapa, kterej stál za Sylvou. Vypadal hrozivě. Panu učiteli ztuhly ruce ve vzduchu a zů…
