55 KAPITOLA
ČTVRTEK, 9.56 VEČER TOULOUSE, FRANCIE
Ballon, Hood, Stoll, Hausen i Nancy vystoupili z auta a přešli Tarn pěšky po cihlovém mostě s vysokým obloukem. Pouliční lampy, stojící dvacet metrů od sebe, dávaly dost světla, takže dobře viděli - a Hood věděl, že je také dobře vidět na ně.
Ne, že by to vadilo; Dominique určitě předpokládá, že je sledován. Jejich příchod pravděpodobně nepovede k tomu, že učiní nějaká zvláštní bezpečnostní opatření.
Skupina došla k bývalé pevnosti a tam se zastavila. Všichni se usadili vedle křoví na úzkém pruhu trávy, svažujícím se k řece.
Stoll, který si po celou dobu cosi pobrukoval, svěřil počítač Nancy a rozbalil své Téčko.
„Víte určitě, že neděláme nic protizákonného?“ prohlásil. „Nemám chuť skončit jako filmová hvězda v Půlnočním expresu II a dostat výprask holí.“
„To ve Francii neděláme,“ řekl Ballon. „A tohle není protizákonné.“
„Měl jsem si v letadle přečíst to povolení,“ pokračoval Stoll. „Ale stejně neumím francouzsky, tak k čemu by to bylo?“
Skříňku velikosti krabice od bot připojil k zobrazovací jednotce velikosti faxu; čelo skříňky namířil na průčelí budovy a tlačítkem zapnul laserový skener. Ten obraz vyčistí a zaostří tím, že odfiltruje částečky vzduchu, rozptylující světlo.
„Plukovníku, máte představu, jak jsou ty zdi tlusté?“ zeptal se Stoll.
„Většinou patnáct centimetrů.“
„To by teda nemělo vadit.“ Stoll přisedl na bobek a zapnul generátor terahertzových kmitů. Za necelých deset vteřin to v zařízení píplo. Jistotu ale budeme mít tak do půl minuty.“
Stoll, stále sedící na bobku, se naklonil a čekal, až se v zobrazovací jednotce ukáže barevný obraz. Lesklý papír vylézal rychlostí přibližně stejnou jako u běžného faxu. Ballon papír vyčkávavě sledoval.
Papír se zastavil; Stoll jej odtrhl a podal Ballonovi. Ten si jej prohlížel ve světle malé baterky. Ostatní přistoupili blíž.
Hood začínal klesat na duchu; s tímhle se tedy daleko nedostanou.
„Co je tohle?“ zeptal se Ballon. „Vypadá to jako bazén.“
Stoll se rychle zvedl, až mu luplo v kolenou. Podíval se na snímek. „To je obraz zdi mnohem tlustší než patnáct centimetrů.“ Pozorně si prohlížel údaje na spodním okraji papíru. „Paprsky pronikly do hloubky 15,92 centimetru a pak se zastavily; to znamená, že ta zeď je buď tlustší, než jste říkal, nebo na druhé straně něco je.“
Hood pohlédl na Nancy; ta svraštila čelo. Pak se podíval na pětipatrovou budovu. V oknech byly žaluzie. Na druhé straně určitě budou nějaké materiály, pohlcující vysokofrekvenční kmity.
Ballon papír zlostně odhodil. „To jsme sem přišli kvůli tomuhle?“
„Člověk vsadí prachy a zkouší, co to hodí,“ odtušil Stoll. Zjevně se mu ulevilo. „Mohlo nás napadnout, že to bude těžší, než se nabourat do vládních počítačů.“
Už když to říkal, uvědomil si, že udělal chybu. Ballon na něj stočil baterku. Hood sledoval hvízdavý zvuk z počítače.
„Vy se dokážete dostat do počítačů?“ zeptal se Ballon.
Stoll pohlédl na Hooda. „Ano; teda - já to dělal. Je to nezákonné, zvlášť -“
„My jsme se zkusili nabourat do počítačů Demain,“ řekl Ballon, „ale nikde, kam jsme se dostali, Dominique nebyl připojený. Dělali na tom moji nejlepší lidé.“
„To asi proto, že jste neměli jasno v tom, co hledáte,“ řekla Nancy. „Našli jste nějaké jeho hry?“
„Ovšem,“ odpověděl Ballon.
„Tak tam tedy pravděpodobně jsou. Skryté ve Slujích.“
„Hele - já s jednou takovou blbnul v letadle,“ ozval se Stoll.
„Já vím,“ odtušila Nancy. „Viděla jsem příkazy, které jste psal. A taky tamten vzkaz, co jste odeslal.“
Hood cítil, jak ho z rozpaků polévá horko.
„Je to jako odečítání ze rtů,“ řekla Nancy. „Když máte dostatek cviku, můžete odečítat i z klávesnice. Při programování her vždycky ukládáme tajné dveře k jiným hrám. Já třeba ukryla hru Tetris do Železné čelisti, kterou jsem pro Demain napsala.“
„Ta byla od vás? Byla hrozná!“ řekl Stoll.
„Byla ode mě; titulky na konci nikdo nečte. Ale kdybyste to udělal, Tetris byste našel, stačilo by jen po řadě zvýraznit správná písmena ve fikt…
