Kapitola devátá
Bylo to zrovna, když policista odešel… Pozdní odpoledne. Ležel jsem tam, cítil se lépe a cítil se ještě lépe z toho, že se cítím lépe. Ležel jsem tam a uvažoval nad nebezpečími života na Amberu. Brand a jsi, oba zasaženi oblíbenou rodinnou zbraní. Přemýšlel jsem, kdo z nás to odskákal hůř. Asi on. Možná to schytal do ledvin a navíc byl už předtím ve špatném stavu.
Než dorazil úředník s papíry od Billa k podpisu, dvakrát jsem přešel pokoj tam a zpátky. Bylo zapotřebí odhadnout své možnosti. Je to vždycky nutné. Jelikož moje schopnost regenerace byla několikrát rychlejší než lidí ze Stínu, cítil jsem, že budu schopen se postavit a trochu chodit jako někdo z nich řekněme za den a půl až dva dny. Dokázal jsem si, že to jde. Poprvé mne sice zachvátila bolest a měl jsem trochu závrať, ale podruhé to už bylo lepší. Alespoň něco. Tak jsem tam ležel a cítil se lépe.
Mnohokrát jsem probral trumfy, bylo to jako hlavolam; ve známých tvářích jsem četl dvojsmyslné výrazy. Pokaždé jsem ovládl svou touhu spojit se s Randomem a říct mu o svém stavu a o všech těch novinkách. Později, říkal jsem si. Každá hodina jejich spánku tam jsou tady dvě a půl pro tebe. Každé dvě a půl hodiny pro tebe tady jsou ekvivalentní sedmi až osmi hodinám pro zdejšího smrtelníka. Trpělivost. Přemýšlej. Odpočiň si.
A tak mi čas ubíhal až do pozdního odpoledne. Když se začalo stmívat, vrátila se mi veškerá energie. Mladému a velice odměřenému policistovi jsem už řekl všechno, co jsem pokládal za nutné. Těžko říct, jestli mi věřil, ale byl slušný a moc dlouho se nezdržel. V podstatě hned jak odešel, dostaly věci spád.
Ležel jsem tam, cítil se lépe a čekal na dr. Baileye, jestli nepřijde a znovu nevyzkouší mou orientaci v čase. Ležel jsem tam a přemítal o všem, co mi Bill řekl, a pokoušel se to dát dohromady s tím ostatním, co jsem věděl nebo se domýšlel…
Kontakt! Předběhli mě. Někdo v Amberu je ranní ptáče. „Corwine!“
Byl to Random, celý vzrušený. „Corwine! Vstávej! Otevři! Brand se probral a ptá se po tobě.“
„Tloukl jsi na dveře, abys mě vzbudil?
„Ovšem.“
„Jsi sám?“
„Ano.“
„Dobře. Nejsem uvnitř. Provolal ses do Stínu.“
„To nechápu.“
„Ani já ne. Jsem zraněn, ale přežiju to. Všechno ti povím později. Co je s Brandem?“
„Zrovna se probral. Gérardovi řekl, že s tebou musí hned mluvit. Gérard zavolal stráž a poslal ji pro tebe do pokoje. Když tě nemohli vzbudit, přišli za mnou. Poslal jsem je zpátky za Gérardem se vzkazem, že tě za chvíli přivedu.“
„Chápu,“ řekl jsem a pomalu se posadil. „Jdi někam, kde tě nikdo nemůže vidět, přejdu k tobě. Budu potřebovat nějaké šaty. Nic tu nemám.“
„Nejlepší asi bude, když půjdu k sobě.“
„Oukej. Tak běž.“
„Takže za minutku.“
Konec.
Pomalu jsem pohnul nohama a posadil se na kraj postele. Posbíral jsem karty a dal je do balíčku. Bylo důležité své zranění na Amberu utajit. I za normální situace není dobré chlubit se svou zranitelností.
Zhluboka jsem se nadýchl a vstal, drže se za rám postele. Trénink se mi vyplatil. Naštěstí se nedostavily potíže s dechem a ani opora už nebyla nezbytná. Nezdálo se to tak špatné, pokud jsem se hýbal pomalu a nepřepínal se přes míru… Dokud se mi síly úplně nevrátí, zvládnu to i takhle.
Hned potom jsem uslyšel kroky a ve dveřích se zjevila sympatická sestřička, křehká, úhledná, od sněhových vloček se lišila jenom tím, že ty jsou všechny stejné. „Vraťte se do postele, pane Corey! Neměl jste vstávat!“
„Madam,“ řekl jsem, „bylo to nezbytné. Musím už jít.“
„Mohl jste zazvonit o pomoc,“ řekla, vešla a zamířila ke mně.
Zesláble jsem zavrtěl hlavou a právě v tu chvíli se znovu ozval Random. Zajímalo by mě, co o tom pak vyprávěla — a jestli zmíní i moje zprůsvitnění při vstupu do trumfu. Myslím, že to přispěje k rostoucímu věhlasu, který jsem tu získával. „Dívej se na to takhle, zlato,“ poradil jsem jí. „Náš vztah byl stejně jen čistě fyzický. Přijdou jiní… mnoho jiných. Adieu!“
Uklonil jsem se, poslal jí polibek a vstoupil do Amberu. Abych neupadl, chytil jsem Randoma…
