Kapitola sedmá
Častokrát jsem se vzbouzel — někdy i roztřesený, ale vždy s ještě doznívající hrůzou — ze snu, že jsem zpět ve své staré kobce pod Amberem, znovu slepý. Ne proto, že bych nikdy předtím tuto zkušenost neměl. Mnohokrát mě z různých příčin a v různou dobu zavřeli. Ale samota a navíc slepota s mizivou nadějí na zotavení udělaly v obchodě mé mysli velký účet. To spolu s vědomím konečnosti všeho na mně zanechalo následky. Za normálních okolností jsem v bdělém stavu držel tyto myšlenky bezpečně na uzdě, ale v noci se někdy osvobodily, roztančily v uličkách a kroužily kolem počítadla představ, jedna, dvě, tři… To, jak jsem uviděl Branda v cele, je opět osvobodilo a spolu s nimi mě zachvátil i neočekávaný chlad; a tento konečný nápor jim posloužil pro zřízení víceméně trvalého sídla. Nyní, když jsem se ocitl mezi svými příbuznými v obývacím pokoji se zavěšenými štíty, pronásledovala mě myšlenka, že jeden nebo více z nich zacházel s Brandem tak, jako Erik se mnou. Přestože to bylo samo o sobě jen ztěží udivující zjištění, tak fakt, že jsem ve stejné místnosti s pachatelem a nemám ani ponětí o jeho totožnosti, byl více než zneklidňující. Mou jedinou útěchou bylo, že všichni ostatní, podle svých možností, musejí být také zneklidněni. Včetně viníka, když se nyní jeho předpokládaná existence potvrdila. Došlo mi, jak jsem celou tu dobu pevně věřil, že za vším stojí výhradně lidé odjinud! Ale teď… Na jedné straně jsem cítil, že toho mohu říci ještě méně než kdy jindy. Na druhé straně se zdála být vhodná doba pro získání nějaké nové informace, neboť každý z nás byl v abnormálním stavu mysli. Touha spolupracovat za účelem odstranění hrozby se mohla ukázat užitečnou. A dokonce i viník bude cítit potřebu chovat se stejně jako ostatní. Kdo ví, ale snad by mu při troše snahy mohlo něco uklouznout.
„Nu, máš ještě připravené nějaké zajímavé experimenty, které bys chtěl uskutečnit?“ zeptal se mě Julian, sepjal ruce za hlavou a rozvalil se v mém oblíbeném křesle.
„Pro tuhle chvíli ne,“ řekl jsem.
„Škoda,“ odpověděl. „Doufal jsem, že bys mohl navrhnout, abychom teď stejným způsobem našli otce. Potom, budeme-li mít štěstí, jej vysvobodíme a někdo ho odstraní z cesty s ještě větší jistotou. A nakonec bychom si všichni mohli zahrát ruskou ruletu s těmi pěknými novými zbraněmi, které jsi opatřil — vítěz bere všechno.“
„Přeháníš,“ řekl jsem.
„Ne tak docela. Zvážil jsem každé slovo,“ odpověděl. „Strávili jsme tolik času lhaním jeden druhému, že jsem se rozhodl říct, co skutečně cítím. Jen abych viděl, jestli si toho někdo všimne.“
„Vidíš, že jsme si toho všimli všichni. Také jsme si všimli, že tvoje skutečné já není o nic lepší než to staré.“
„Ať dáš přednost jakémukoli z nich, obě zajímá, jestli vůbec tušíš, co dělat dál.“
„Já vím, co udělám.“ řekl jsem. „Chtěl bych teď dostat odpovědi na řadu otázek, týkajících se všeho, co nás souží. Mohli bysme třeba začít Brandem a jeho problémy.“ Otočil jsem se směrem k Benediktovi, který seděl a zíral do ohně, a začal: „Tenkrát v Avalonu, Benedikte, jsi mi řekl, že Brand byl jedním z těch, kteří po mně po mém zmizení pátrali.“
„Správně,“ odtušil Benedikt.
„Všichni z nás tě šli hledat,“ řekl Julian.
„Ne hned,“ odpověděl jsem. „Zpočátku to byl Brand, Gérard a ty sám, Benedikte. Neřekl jsi mi to snad tak?“
„Ano,“ odpověděl. „Ale ostatní se do toho pustili později. To jsem ti taky řekl.“
Přikývl jsem.
„Hlásil Brand tehdy něco neobvyklého?“ zeptal jsem se.
„Neobvyklého? V jakém smyslu?“ řekl Benedikt.
„Nevím. Hledám nějaké spojení mezi tím, co se přihodilo jemu, a tím, co se přihodilo mně.“
„Potom hledáš na nesprávném místě,“ řekl Benedikt. „Vrátil se a hlásil, že neměl úspěch. Potom byl celou věčnost tady a žil si spokojeně.“
„To už vím taky,“ podotkl jsem. „Ačkoliv jsem pochopil, podle toho co mi Random řekl, že k jeho poslednímu zmizení došlo přibližně měsíc před mým vlastním zotavením a návratem. To se mi zdá zarážející. Když nehlásil nic zvláštního po svém návratu z pátrání po …