Stín jednorožce (Roger Zelazny)

Kapitola třetí

Snažil jsem se proniknout Randomův výraz a vzpomínat, jaký to vždycky býval výborný karbaník. Podle jeho obličeje jsem nemohl odhadnout, jestli lhal nebo ne o nic víc, než kdybych se snažil něco vyčíst z výrazu kárového kluka. To s ním byla mimochodem pěkná pasáž. V jeho příběhu však bylo dost věcí, které mi připadaly dost pravděpodobné.

„Abych parafrázoval Oidipa, Hamleta, Leara a jim podobné,“ řekl jsem, „kéž bych to věděl dřív.“

„Tohle byla první příležitost, kdy jsem ti to mohl říct,“ namítl.

„To je pravda,“ souhlasil jsem. „Naneštěstí, nejen že to nic nevysvětluje, ale dál to ještě všechno komplikuje. To však neznamená, že ti nevěřím. Máme tu černou cestu vedoucí až k úpatí Kolviru. Prochází Stínem a různí tvorové mohou díky ní obklíčit Amber. Neznáme, jaké síly přesně za ní stojí, ale očividně jsou nepřátelské a zdá se, že nabírají na síle. Již nějakou dobu cítím odpovědnost, protože si myslím, že je to nějak spjato s mou kletbou. Ano, moje kletba. Ale ať už je tu kletba nebo ne, musí se nakonec projevit ve hmatatelné podobě a s tím už pak můžeme bojovat. Což je přesně ta věc, co musíme udělat. Ale celý týden se marně snažím odhalit, jakou v tom všem hraje roli Dara. Kdo skutečně je? Co je? Proč tak usilovala o projití Vzorem? A jak to, že se jí to podařilo? A co její hrozba…, když řekla: „Amber bude zničen“? Asi není náhodou, že přišla ve stejnou dobu jako útok z černé cesty. Nevnímám to jako dvě odlišné události, ale jako něco, co patří k sobě. A všechno zřejmě souvisí s tím, že je někde tady v Amberu zrádce — Cainova smrt, ty vzkazy… Někdo odtud buď pomáhá vnějšímu nepříteli nebo stojí za celou věcí on sám. A ty to teď ještě spojuješ s Brandovým zmizením a s tímhle tady,“ šťouchl jsem nohou do mrtvoly na zemi. „Zdá se, že sem zapadá i tátova smrt nebo jeho zmizení. Je-li tomu tak, pak máme co dělat s rozsáhlým spiknutím — detail za detailem pečlivě připravovaným po řadu let.“

Random sáhl do baru v rohu místnosti a vyndal láhev se dvěma poháry. Naplnil je a jeden mi podal, pak se vrátil do křesla. Připili jsme si na marnost.

„No,“ řekl, „jak víš, intriky jsou tady hlavní náplní času, kterýho má každej spoustu. My oba jsme příliš mladí, než aby sme si pamatovali bratry Osrika a Finnda, kteří zemřeli pro dobro Amberu. Ale dojem, kterej jsem nabyl po rozhovoru s Benediktem—“

„Jo,“ řekl jsem, „—že jim nešlo jen o trůn, a právě proto hrdinně zahynuli v boji za Amber. Triky jsem slyšel. Jestli je to pravda nebo ne, to už nikdy nezjistíme. Nicméně… Z tvé strany dobrá poznámka, i když skoro zbytečná. Nepochybuju, že nebyli jediní. Ale kdo teda? Budeme ve velké nevýhodě, dokud se to nedozvíme. Cokoliv uděláme, by mohlo probudit spící bestii. Tak něco navrhni.“

„Corwine,“ řekl, „abych byl upřímný, může to být kdokoliv z nás — dokonce i já, vězeň na útěku a vůbec. Právě něco takovýho by byla ideální maska. Dovedu si představit, jaký bych měl náramný potěšení z toho, jak vypadám bezmocně, a zatím bych tahal za nitky, podle kterejch by všichni tancovali. Asi jako každej z nás. Každej máme svý motivy a svý ambice. A za ty léta jsme všichni měli hodně času i příležitosti zosnovat něco takovýho. Ne, to je špatnej postup, začínat od podezřelejch. Každej z nás spadá do tyhle kategorie. Zkusme přijít na to, co by mohlo vést k jeho odhalení, když necháme stranou motiv nebo vhodnou příležitost. Řekl bych, že bysme se měli soustředit na použitý metody.“

„Dobrá. Tak začni.“

„Někdo tady ví mnohem víc než ostatní o tom, jak funguje Stín — co se týká vstupů a výstupů, a všech 'proč' a 'jak'. Má taky spojence odněkud z velký dálky. Tohle je kombinace, kterou chce ovládnout Amber. Nemůžeme brát jednoho po druhém a zkoumat jestli má tyhle speciální schopnosti a vědomosti. Ale pouvažujme, odkud by je mohl získat. Mohl se je naučit buď ve stínech, na vlastní pěst, nebo docela dobře i tady, ještě když žil Dworkin a byl ochotnej dávat lekce.“

Zíral jsem do svého poháru. Dworkin mohl stále ještě žít. Pomohl mi utéct z Amberského vězení —jak je to už dlouho? Nikomu jsem to neřekl a ani se na to nechystal. Z jednoho důvodu: Dworkin byl dost bláznivý — což očividně vedlo otce k tomu, aby ho uklidil. Z druhého důvodu: představoval sílu, kterou jsem nechápal, což mě utvrdilo v tom, že by mohl být značně nebezpečný. Nicméně pořád se ke mně ještě po pár lichotkách a vzpomínkách choval přátelsky. Pokud stále žije, myslím si, že při troše trpělivosti bych měl být schopen se s ním domluvit. Takže jsem si radši nechal celou věc pěkně pro sebe jako případnou tajnou zbraň. Neviděl jsem žádný důvod, abych v tomto bodě své rozhodnutí měnil.

„Brand se kolem něj hodně motal,“ připomněl jsem a konečně si uvědomil, kam míří. „Zajímal se o tyhle věci.“

„Přesně tak,“ opáčil Random. „A rozhodně věděl víc než my, když mi byl schopnej poslat ten vzkaz i bez trumfu.“

„Myslíš, že se spřáhl s cizinci, připravil jim cestu a pak, když ho uvěznili, si uvědomil, že ho už nepotřebují?“

„Nemuselo to být přesně takhle. I když přiznávám, že je to taky možný. Spíš si představuju, že to bylo tak — nepopírám přitom, že mám pro něho slabost: Myslím, že už měl tak hluboký znalosti, aby byl schopnej poznat, že někdo podniká něco podezřelýho, co se dotýká trumfů, Vzoru nebo ty oblasti Stínu, která bezprostředně sousedí s Amberem. Pak udělal chybu. Zřejmě pachatele podcenil a chtěl se s ním vypořádat sám, než jít za tátou nebo Dworkinem. Co pak? Chytil ho a uvěznil v ty věži. Buď toho o něm věděl tolik, že ho nechtěl zabít, pokud nemusel, anebo ho chtěl časem ještě využít.“

„To zní taky přijatelně,“ řekl jsem a málem dodal: „a pěkně to zapadá do tvýho příběhu,“ a znovu bych zkoušel něco vyčíst z jeho tváře hráče pokeru, ale zarazil jsem se. Kdysi, když jsem byl u Bleyse, před naším útokem na Amber, měl jsem při hraní si s trumfy krátký kontakt s Brandem. Volal o pomoc, že je uvězněn, a pak bylo spojení přerušeno. V tomhle tedy Randomův příběh seděl. Místo toho jsem tedy řekl: „Jestli ještě dokáže alespoň hýbat prstem, tak ho musíme dostat sem a do takový formy, aby nám na dotyčného ukázal.“

„Doufal jsem, že to řekneš,“ odvětil Random. „Nerad nechávám takovouhle práci nedodělanou.“

Vstal jsem, přinesl láhev a dolil nám poháry. Upil jsem a zapálil si další cigaretu.

„Než se do toho dáme,“ řekl jsem, „musím si rozmyslet, jak dát co nejlépe ve známost tu záležitost s Cainem. Mimochodem, kde je Flora?“

„Myslím, že dole ve městě. Byla dnes ráno tady. Jestli chceš, tak ti ji najdu. Tím jsem si jistej.“

„Udělej to. Je kromě tebe jediná, kdo viděl tyhle chlápky, když se tenkrát vloupali do jejího paláce ve Westchesteru. Měli bysme ji mít po ruce, aby dosvědčila, co byli zač. A kromě toho je ještě pár věcí, na které se jí chci zeptat.“

Dopil a v stal.

„V pořádku. Jdu hned na to. Kam ji mám přivést?“

„Přiveď ji ke mně. Kdybych tam nebyl, tak počkejte.“

Přikývl.

Vstal jsem a doprovodil ho do haly.

„Máš klíč od tohodle pokoje?“ zeptal jsem se.

„Visí uvnitř.“

„Radši si ho vem a zamkni. Nechceme se přece předčasně prozradit.“

Udělal to a podal mi klíč. Šel jsem s ním k prvnímu schodišti a díval se, jak odchází.

Ze sejfu jsem vytáhl Klenot Vládce, rubínový přívěsek, který umožňoval otci a Erikovi kontrolovat počasí v okolí Amberu. Před svou smrtími Erik prozradil, jak ho mohu vyladit pro své záměry. Dosud jsem se však k tomu nedostal a po pravdě řečeno jsem neměl času nazbyt ani teď. Ale během hovoru s Randomem jsem se rozhodl, že si ten čas konečně musím najít. Pod Erikovým krbem jsem po jeho smrti našel Dworkinovy zápisky. Sám mi ten úkryt prozradil. Rád bych věděl, odkud je vyšťáral, protože byly zjevně nekompletní. Došel jsem si pro ně dozadu do sejfu a ještě jednou je pročetl. Souhlasily s Erikovou radou, jak má být dosaženo vyladění.

Ale také naznačovaly, že kámen má i jiná použití, že kontrola meteorologických jevů je téměř podružnou, byť efektní, demonstrací souboru principů, které tvořily základ Vzoru, trumfů a integrity Amberu samého, na rozdíl od Stínu. Bohužel, podrobnosti chyběly. Ale čím víc jsem pátral v paměti, tím víc věci do sebe začínaly zapadat. Otec ten kámen používal jen zřídka a přestože o něm mluvil jen jako o transformátoru počasí, mnohdy neměl na počasí žádný zvláštní vliv. Často si ho také brával s sebou na své výlety. Proto jsem měl důvod věřit, že v sobě ukrývá mnohem více. Erik pravděpodobně došel ke stejnému závěru, ale nebyl schopen z něj vyždímat nic jiného. Když jsme s Bleysem zaútočili na Amber, tak ho jednoduše využil známým způsobem. A stejně mu posloužil minulý týden, když bytosti podnikly svůj útok z černé cesty. V obou případech kámen posloužil velmi dobře, i když mu nebyl schopen zachránit život. Takže jsem se rozhodl využít jeho moc jak jen to půjde. Jakýkoli objev v tomto směru bude důležitý. A také jsem usoudil, že bude dobré, když mě všichni uvidí, jak ten kámen nosím. Obzvláště teď.

Uložil jsem zápisky zpátky do sejfu a šperk si dal do kapsy. Pak jsem opustil místnost a sešel dolů. A znovu, stejně jako předtím, mě při procházení těmi komnatami zaplavil pocit, jako bych ani nikdy nebyl pryč. Toto byl domov, po tomhle jsem toužil. A nyní jsem jeho strážcem. Ani jsem neměl korunu a přesto se všechny zdejší problémy snesly na mou hlavu. Ironie osudu. Vrátil jsem se, abych nárokoval trůn, vyrval ho Erikovi, abych měl čest, abych vládl. A teď náhle byly tyto věci v pozadí. Netrvalo dlouho pochopit, že se Erik zachoval nesprávně. Jestli odstranil otce, neměl na trůn nárok. A jestli ne, tak jednal ukvapeně. Ať tak nebo onak, korunovace jen přikrmila jeho již tak obézní ego. Co se mě týče, já trůn chtěl a věděl jsem, že ho mohu získat. Ale bylo by velice nerozumné to udělat, když mé jednotky tábořily v Amberu, a zřejmě budu podezřelý z vraždy Caina. Navíc se přede mnou rýsovalo nebezpečné spiknutí a byla tu možnost, že táta je stále ještě naživu. Při několika příležitostech jsme se zřejmě kontaktovali a jednou, před lety, dokonce souhlasil s mým nástupnictvím. Ale všude bylo tolik klamu a uskoků, že jsem nevěděl čemu věřit. Otec neabdikoval. No, a mě potkalo to zranění hlavy, takže jsem si nebyl jist sám sebou. Jo, hlava, to je srandovní místo. Nevěřím ani té své. Nemohl jsem celou tu záležitost vyvolat já? Hodně se toho stalo. Cena za to být obyvatelem Amberu je, myslím, že nemůžeš věřit ani sám sobě. Zajímalo by mě, co by na to řekl Freud. Po neúspěchu s léčbou mé ztráty paměti vyrukoval se skvěle nechutnými úvahami na téma, jaký byl můj otec a jaký byl náš vztah, a já mu k tomu neměl co říct. Kéž bych s ním mohl mít ještě jedno sezení.

Prošel jsem mramorovou jídelnou a vstoupil do tmavého, úzkého koridoru, který na ni navazoval. Pokývl jsem stráži a došel ke dveřím na jeho konci. Těmi potom na terasu, přes ni a dolů. Nekonečné točité schodiště vedlo do nitra Kolviru. Pořád dál. Sem tam světla. Okolo temnota.

Zdálo se, že se rovnováha někam ztratila a že to už nejsem já, kdo se pohybuje, ale naopak, někdo mnou hýbá, někdo mě ovládá. Jsem řízen. A každý krok vede k dalšímu. Kdy to všechno začalo? Možná už to trvá roky a teprve teď si to začínám uvědomovat. Možná jsme všichni jen oběti a nikdo z nás si existenci a míru toho neuvědomil. Živná půda pro morbidní úvahy. Sigmunde, kde jsi? Chtěl jsem být králem — pořád chci být králem — víc než cokoliv jiného. Čím víc jsem toho poznal a čím víc jsem o tom přemyslel, tím víc se to však rovnalo tahu amberského pěšáka na e4. Uvědomil jsem si, že ten pocit mám už nějaký čas, že ve mně sílí, a to se mi vůbec nelíbilo. Ale každý smrtelník dělá chyby, utěšoval jsem se. Pokud tento pocit odpovídá realitě, tak se můj osobní Pavlov přibližoval k mým tesákům pokaždé se zazvoněním. Brzo, už brzo, cítím, že se to blíží. Je to už na spadnutí. A pak uvidím, jestli zůstane, anebo se už nikdy neukáže.

Dokola, dokola a dolů, tu a tam světlo, jako nit na cívce, navíjející se či odmotávající, těžko říct. Pode mnou zvuk kovu narážejícího na kámen. Meč stráže, stráž vstává. Proužek světla ze zvednuté lucerny.

„Pane Corwine…“

„Jamie.“

Dole na dně jsem vzal lucernu z police a rozsvítil ji. Otočil jsem se a zamířil k chodbě a tma přede mnou krok za krokem ustupovala.

Konečně chodba, takže vzhůru do ní a počítat odbočky. Sedmá byla ta pravá. Ozvěny a Stíny. Plíseň a prach. Došel jsem k ní. Vcházím dovnitř. Už jen kousek. Konečně. Velké, tmavé, železem okované dveře. Odemkl jsem je a silně zatlačil. Skřípaly, šlo to ztěžka, ale nakonec se otevřely.

Uhasil jsem svítilnu a položil ji na zem. Už jsem ji nepotřeboval. Vzor sám o sobě vydával dost světla pro to, co jsem zamýšlel.

Chvíli jsem Vzor pozoroval — zářící masa křivek matoucích zrak, který by je chtěl sledovat — jak se tu ve své obrovitosti rozprostírá na černé vyhlazené podlaze. Dal mi moc nad Stínem a vrátil většinu mé paměti. Ale na druhé straně by mě okamžitě zabil, kdybych ho zneužil. I když ve mně vyvolával vděčnost, nebyla prosta strachu. Nedocenitelný a tajemný rodinný poklad, který patřil přesně tam, kde byl — do sklepa.

Přešel jsem do rohu, kde Vzor začínal. Uklidnil svou mysl, uvolnil tělo a položil levou nohu na Vzor. Na nic jsem už nečekal a vykročil. Ucítil jsem, jak mnou prostupuje proud. Zpod boty zasršely modré jiskry. Další krok. Tentokrát byl výboj i slyšet a ucítil jsem odpor. Překonal jsem první křivku a nutil se do spěchu, abych byl u prvního Závoje co nejdříve. Když se mi to podařilo, vlasy jsem měl jako hřebíky a jiskry byly jasnější a delší.

Napětí se zvyšovalo. Každý další krok byl obtížnější než ten předchozí. Praskot zněl hlasitěji a proud stále sílil. Vlasy mi stály a sršely z nich jiskry. Nespouštěl jsem oči z ohnivých linií a pokračoval v úsilí.

Najednou odpor polevil. Zapotácel jsem se, ale v chůzi neustal. Byl jsem za prvním Závojem a cítil uspokojení. Vynořil se mi v mysli můj předchozí průchod tímto úsekem na Rebmě, v podmořském městě. Když jsem tam dokončil tento manévr, začala se mi vracet paměť. Ano. Opět jsem se tedy napřel vpřed, objevily se znovu jiskry a napětí vzrostlo; celé tělo mi brnělo.

Druhý Závoj… křivky… Vždy se mi zdálo, že vybičovává síly až na samou hranici, aby docílil toho, že je veškeré já transformováno do čiré Vůle. Byl to neodbytný a všudypřítomný pocit. V tu chvíli se stalo překonáváni Vzoru jedinou věcí na celém světě, která pro mne něco.znamenala. Vždy jsem byl tady, prodíral se, nikdy jsem nebyl někde jinde a tady už zůstanu navěky, bojující svojí vůlí proti labyrintu energie. Čas se ztratil. Zůstal jen odpor.

Jiskry mě obklopovaly až do výše pasu. Vstoupil jsem na Velkou křivku a probíjel se po ní. Po celé její délce jsem byl krok co krok zničen a znovuzrozen, spalován v ohni stvoření a zmrazován chladem konečné entropie vesmíru.

Dál. A zatočit. Ještě tři zatáčky a prima linie s množstvím oblouků. Zmámenost, pocit slábnutí a opět zintenzivňování, jako bych osciloval mezi existencí a jejím opakem. Křivka za křivkou… Krátká ostrá zatáčka… Linie, vedoucí už jen k Poslednímu Závoji…. Myslím, že jsem lapal po dechu a stékal ze mne pot. Už si nevzpomínám jasně. Nohama jsem mohl sotva pohnout. Jiskry mi vyšlehávaly až k ramenům. Vlétly mi do očí a ztratil jsem přehled o Vzoru samém. Tam, ven, tam, ven… Konečně. Posunul jsem pravou nohu vpřed a uvědomil si, jak asi muselo být Benediktovi, když ho polapila ta černá tráva. Těsně předtím, než jsem ho omráčil jako králíka. Cítil jsem se celý polámaný — úplně celý. Levá noha— dopředu… Šlo to tak pomalu, že jsem si nebyl jist, jestli se stále ještě vůbec pohybuji. Místo rukou jsem měl modré plameny, místo nohou sloupy ohně. Další krok. Další. Ještě jeden.

Cítil jsem se jako pomalu sunutá socha, jako tající sněhulák, jako zbortěné harfy tón… Ještě dva… Tři… Posouval jsem se jako ledovec, ale měl na to celou věčnost a dokonalou jednotu vůle, která necouvne…

Prošel jsem Závojem. Následoval krátký oblouk. Tři kroky mě přenesly do temnoty a klidu. Byly nejhorší ze všech.

Kávu pro Sisyfa! To byla moje první myšlenka, když jsem stanul uprostřed Vzoru. Znovu jsem to dokázal! byla hned ta druhá. A: Už nikdy více! byla třetí.

Dopřál jsem si luxus několikrát se zhluboka nadechnout a trochu oklepat. Pak jsem vytáhl z kapsy Klenot a zvedl ho za řetízek. Podržel jsem ho před očima.

Jeho nitro bylo samozřejmě rudé — temně višňově rudé, kouřově zakalené, oslňující. Zdálo se, jakoby cestou Vzorem do sebe nasál ještě více světla a záře. Hleděl jsem do něj dál a myslel na instrukce, srovnávaje je s tím, co mi už bylo známo.

Když někdo vstoupí do Vzoru a dosáhne tohoto místa, může se dát přenést na jakékoli jiné místo, které dokáže vizualizovat. Stačí jen přát si to a soustředit se. Na okamžik mě zachvátila hrůza, co když se to skutečně stane! Pokud by všechno proběhlo jako jindy, mohl bych se dostat do podivné pasti. Ale Erikovi se to povedlo. Nezůstal uzavřen v srdci drahokamu někde ve Stínu. Dworkin, který tyto poznámky napsal, byl pan Někdo a já mu plně důvěřoval.

Soustředil jsem se a pozoroval ještě intenzivněji nitro kamene.

Byl tam zkreslený odraz Vzoru, obklopený blikajícími záblesky světla, plaménky a zášlehy, nejrůznějšími dalšími křivkami a liniemi. Rozhodnut, zkoncentroval jsem svou mysl…

Temná červeň a pomalý pohyb. Jako vplouvání do oceánu o vysoké viskozitě. Zpočátku velice pomalu. Táhne mě to a stmívá se, všechna ta krásná světla zůstávají daleko, předaleko vpředu. Moje rychlost zvolna stoupá. Záblesky světla, vzdálené, neurčité. A znovu jsem trochu zrychlil. Ale nemám žádné měřítko. Jsem bod vědomí uvnitř neurčitých rozměrů. Uvědomuji si pohyb, uvědomuji si rovněž, kam mířím, nyní již dost rychle. Červeň už skoro zmizela, stejně jako pociťování média, ve kterém se pohybuji. Zmizel jakýkoli odpor. Zrychluji. To všechno se mi z dnešního pohledu jeví tak, jakoby se to odehrálo v jediném okamžiku, v setrvalém 'teď'. Všechno bylo prodchnuto zvláštním bezčasím. Má rychlost vzhledem k tomu, k čemu jsem zřejmě směřoval, byla nepředstavitelná. Maličké spletité bludiště roste a mění se v něco, co vypadá jako trojrozměrná varianta samotného Vzoru. Protkána záblesky barevného světla roste přede mnou na všechny strany, stále připomínající bizardní galaxii napůl vetkanou do nitra věčné noci a obklopenou bledou prachovou mlhovinou, jejíž výběžky se skládají z nespočetných světelných bodů. A stále rostla nebo jsem se já zmenšoval, anebo se přibližovala či jsem se já přibližoval, až jsme byli navzájem blízko, blízko si a spolu; teď již vyplňovala veškerý prostor od jednoho konce k druhému, Odtud až Tam, a moje rychlost, pokud se to vůbec dá říci, ještě vzrostla. Jsem zachycen a omámen tou září, je to vydělující se proud, ve kterém poznávám začátek. Byl jsem sice příliš blízko — ve skutečnosti již uvnitř — než abych mohl ještě přehlédnout všudypřítomnou strukturu jakožto celek, ale ohyby, kmity, vlnění všeho kolem, kam až jsem byl schopen dohlédnout, to všechno mě nutilo pochybovat o tom, že by takovýto smysly matoucí celek, s nímž jsem byl konfrontován, mohly pojmout naše tři dimenze. Spíše než na zmíněnou galaktickou analogii se něco v mé mysli přepnulo na opačný extrém, na multidimenzionální Hilbertův prostor subatomových jevů. Ale to je jen z nouze ctnost. Zkrátka a jasně, vůbec jsem to nebyl schopen pojmout. Měl jsem jen sílící pocit — Vzorem navozený? Instinktivní? — že mám tím labyrintem projít rovněž proto, abych se dostal na vyšší úroveň moci, o níž jsem usiloval.

Moc jsem se nemýlil. Vtáhlo mě to do sebe bez jakéhokoliv snížení mé momentální rychlosti. Kroužil jsem a řítil se po planoucích trasách, pronikaje nehmotnými mlhovinami záře a jasu. Nebyly tam žádné oblasti odporu jako ve Vzoru samém, můj prvotní impuls se zdál pro celou cestu dostatečný k tomu, abych všechno překonal. Okružní cesta Mléčnou dráhou? Tonoucí, klesající mezi korálové útesy? Vrabec, poletující nad zábavním parkem večer v Den nezávislosti? Takové a podobné obrazy se mi vynořují v hlavě, když si zpětně vzpomínám na svou cestu v té transformované podobě.

… A skrz a nad a za a hotovo, v záblesku narudlého světla, které mě ozářilo, jak stojím uprostřed Vzoru, v ruce přívěsek a prohlížím si sám sebe; pak jak prohlížím přívěsek a Vzor zrcadlící se v něm, ve mně; všechno se zrcadlí ve mně, já v něm, červeň pohasíná, ztrácí se, je pryč. Pak už jenom já, přívěsek, Vzor, každý zvlášť ve znovuobnovené subjekt—objektové relaci — jen o oktávu výše, lépe to vyjádřit nedovedu. Neboť mi zůstala jakási empatie. Bylo to, jako kdybych získal nějaký další smysl. Byl to zvláštní uspokojující pocit.

Dychtivý ho vyzkoušet, přinutil jsem se z toho všeho probrat a rozkázal Vzoru, aby mě zanesl pryč.

Ocitl jsem se v kruhovém pokoji na vrcholku nejvyšší věže Amberu. Přešel jsem ho a vystoupil ven na maličký balkón. Kontrast s právě podniknutou nadsmyslovou cestou byl úžasný. Dlouho jsem tam prostě jen stál a zíral.

Moře vypadalo jako hrubá tkanina, obloha byla napůl zatažená a kvapem tmavnoucí s blížícím se soumrakem. Jednotlivé mraky střídaly nadýchanou běl s temným Stínem a vytvářely tak zajímavé vzory. Vítr vanul směrem na širé moře, takže jeho slaná vůně mi byla pro tuto chvíli odepřena. Tmaví ptáci kroužili a vznášeli se daleko nad vodami. Pode mnou se s neměnnou elegancí rozprostíraly nádvoří a terasy města, táhnoucí se až k prstenci Kolviru. Lidé na ulicích byli maličcí a jejich pohyby nezřetelné. Cítil jsem se velice osaměle.

Pak jsem se dotkl přívěsku a vyvolal bouři.