Dvacet tři
„Halte,“ ozval se zamyšleně Will, když s Haltem a Erakem odcházeli z válečné rady. „Jak jste to myslel, když jste mluvil o těch lučištnících?“
Halt pohlédl úkosem na svého učně a vzdychl. „Něco takového by mohlo významně ovlivnit výsledek bitvy,“ řekl. „Luk je temudžajskou zbraní. Ale málokdy mají proti sobě nepřítele, který by to s ním nějak zvlášť uměl.“
Will pokyvoval hlavou. Dlouhý luk byla tradiční zbraň Araluenců. A možná díky tomu, že ostrovní království bylo oddělené od pevninských zemí na východě, zůstala jeho zvláštností. Jiné národy používaly luky k lovu nebo pořádaly soutěže ve střelbě. Ale pouze v řadách araluenské armády by se našly velké oddíly lučištníků, které dokázaly útočící vojska zasypávat ničivým deštěm šípů.
„Vědí, jaký význam má luk jako strategická zbraň,“ pokračoval Halt. „Ale sami jim nikdy nebyli nuceni čelit. Napadlo mě to, když jsme s Erakem před nimi prchali tam u hranice. Jakmile do jejich blízkosti dopadlo pár šípů, už se jim tolik nechtělo hnát se cvalem za zákrut cesty, kam není vidět.“
Jarl se při té vzpomínce tiše zasmál. „To je na mou duši pravda,“ potvrdil. „Jen cos jich pár sundal, nápadně zpomalili.“
„Víte, já jsem přemýšlel…,“ začal chlapec a zaváhal. Halt se tiše zasmál pod vousy.
„To je vždycky nebezpečná činnost,“ prohodil přívětivě.
Ale Will pokračoval: „Snad bychom se mohli pokusit dát dohromady oddíl lučištníků. Bylo by to znát, i kdyby jich byla třeba jen stovka, ne?“
Halt zavrtěl hlavou. „Není na to čas, Wille,“ namítl. „Budou tady do čtrnácti dnů. Za tak krátký čas lučištníky nevycvičíš. A Skandijci nemají s lukem žádné zkušenosti, není z čeho vycházet. Musel bys je učit úplně od začátku – vložit šíp, napnout tětivu, vystřelit. Jak sám víš, trvá to celé týdny.“
„Je tady spousta otroků,“ nenechal se odbýt Will. „Někteří z nich základy mají. Pak by stačilo jen řídit dostřel.“
Halt znovu pohlédl na svého učně. Viděl, že chlapec to myslí smrtelně vážně. Willovi se od usilovného přemýšlení krabatilo čelo.
„A jak bys to udělal?“ zeptal se hraničář. Čelo se na chvilku nakrabatilo ještě víc, jak si Will skládal myšlenky dohromady.
„Nedávno se mě Evanlyn na něco zeptala a přitom mě to napadlo,“ řekl. „Dívala se, jak střílím na různé terče, a ptala se, podle čeho poznám, jak vysoko mám zvednout luk, a já jí řekl, že je to jen zkušenost. Pak mě napadlo, že bych ji to třeba mohl naučit, a myslím, že kdyby se vytvořily – řekněme – čtyři základní postoje…“
Zastavil se a zdvihl levou ruku, jako kdyby v ní držel luk. Potom ji postupně zvedal do čtyř poloh – začínal vodorovně a skončil v nejvyšší poloze, o čtvrt kruhu výš. „Raz, dva, tři, čtyři, takhle,“ ukazoval. „Jednotka lučištníků by mohla nacvičit tyhle postoje, kdyby jim někdo říkal, jak vysoko mají zvednout luk. Nemuseli by to ani být dobří střelci, protože vzdálenost by za ně určoval někdo jiný,“ uzavřel.
„A taky výchylku,“ zadumaně doplnil Halt. „Kdybys věděl, že při poloze číslo dvě mají šípy doletět, řekněme, na dvě stě padesát kroků, mohl bys to načasovat tak, aby postupující nepřítel do příslušného místa dorazil právě ve chvíli, kdy tam doletí smršť šípů.“
„To také,“ připustil Will. „Tak daleko jsem neuvažoval. Já jen přemýšlel o určení vzdálenosti a hromadném vystřelení šípů. Nebylo by nutné mířit na jednotlivé cíle. Prostě by vystřelili všichni najednou.“
„Musel bys mít dobrý odhad,“ upozornil Halt.
„Ano. Ale v podstatě by to bylo stejné, jako kdybych jedním šípem střílel sám. Jde o to, že při střelbě bych mohl na stovku dalších volat, aby po mně opakovali to samé.“
Halt se poškrábal na bradě. Pohlédl na Skandijce. „Co si o tom myslíš, Eraku?“
Jarl jen pokrčil rozložitými rameny.
„Nepochopil jsem z těch vašich řečí ani slovo,“ přiznával vesele. „Vzdálenost, úchylka…“
„Výchylka,“ opravil ho Will a on jen pokrčil rameny.
„To máš jedno. Pro mě je to záhada. Ale jestli si kluk myslí, že by to šlo, tak já bych myslel, že má třeba pravdu.“
Will se na urostlého válečnického vůdce usmál. Erak s…