Jedna
Z hlubokého, klidného spánku probudilo Willa jednotvárné ťukání.
Ani přesně nevěděl, kdy si toho zvuku všiml. Vklouzl nenápadně do jeho spící mysli, rostl a sílil, až si ho Will začal uvědomovat a zjistil, že je vzhůru a uvažuje, co to může být.
Ťuk-ťuk-ťuk-ťuk…
Pořád to tu bylo, ale teď, když už byl vzhůru a vnímal i jiné zvuky v chatě, to neznělo tak hlasitě.
V rohu, za malou zástěnou z pytloviny zajištující trochu soukromí, pravidelně oddychovala Evanlyn. Ťukání ji zřejmě nevzbudilo. Od ohniště na druhém konci místnosti se ozývalo slabé praskání, a když se Will probral úplně, vnímal i jemné syčení.
Tuk-ťuk-ťuk…
Zvuk zřejmě přicházel odněkud zblízka. Posadil se na hrubém lůžku vyrobeném z prken a plátna, protáhl se a zazíval. Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil, a zvuk nakrátko zeslábl. Pak se znovu vrátil a Will pochopil, že jeho zdroj je někde za oknem. Olejovaným plátnem okna prosvítalo kalné světlo blížícího se rozbřesku, ale vidět přes něj skoro nebylo. Will si na lůžku klekl, nadzvedl rám a vystrčil hlavu ven, aby se pořádně podíval na verandu před vchodem do chaty.
Dovnitř vlétl závan studeného vzduchu a projel místností. Zástěna z pytloviny se zavlnila, Evanlyn se zavrtěla, v ohništi zapraskalo a z žhavého popela vykoukl žlutý plamínek.
Venku mezi stromy nějaký pták zpěvem vítal nový den a ťukání opět zesláblo.
Pak na to Will přišel. Byla to voda. Ukapávala ze špičky dlouhého rampouchu visícího z vchodové stříšky a dopadala na obrácené dno škopku, který zapomněli uklidit.
Ťuk-ťuk-ťuk… ťuk-ťuk-ťuk.
Will svraštil obočí. Věděl, že to znamená něco důležitého, ale mysl dosud omámená spánkem nedokázala určit co. Zvedl se, znovu se protáhl a trochu roztřesený chladem zamířil ke dveřím.
S nadějí, že nevzbudí Evanlyn, zvedl závoru a pomalu otevíral dveře. Přizvedával je, aby se na kožených pantech neprověsily a nezadrhly o podlahu.
Zavřel za sebou a vyšel na otevřenou dřevěnou verandu. Hrubá prkna hrozně studila do chodidel. Přešel k místu, kde voda neúnavně odkapávala do škopku, a cestou zjistil, že kape i z dalších rampouchů kolem verandy. Předtím si toho nevšiml. Věděl jistě, že to tak nebylo.
Přejel pohledem ke stromům, jimiž se začínaly prodírat první sluneční paprsky.
Z lesa bylo slyšet, jak tlusté vrstvy sněhu sjíždějí z větví borovic, na nichž ležely řadu měsíců, a s pleskavým žucháním se vrší pod stromy.
A právě tehdy pochopil význam neutuchajícího ťukání, které ho probudilo.
Slyšel, že dveře chaty zaskřípaly, a otočil se. Spatřil Evanlyn. Vlasy měla rozcuchané a byla zabalená v dece, aby se chránila před chladem.
„Co je?“ zeptala se. „Stalo se něco?“
Chvilku zaváhal, očima sjel k zvětšující se kaluži vody vedle škopku.
„Obleva,“ řekl nakonec.
* * *
Po skrovné snídani seděli na verandě, kam dopadaly paprsky ranního slunce. Ani jednomu se nechtělo rozebírat, co znamená Willův ranní objev, i když mezitím si všimli dalších neklamných známek oblevy.
Na několika místech kolem chaty se ve sněhu objevily drobné ostrůvky mokré nahnědlé trávy a hluk padajícího mokrého sněhu z větví stromů se ozýval stále častěji.
Na zemi i na stromech pochopitelně pořád ležela silná vrstva sněhu. Ale obleva podle všeho už začala a bude nezadržitelně pokračovat.
„Nejspíš budeme muset uvažovat o odchodu,“ řekl nakonec Will a vyjádřil to, nač oba mysleli.
„Ještě nemáš dost sil,“ namítla Evanlyn. Neuplynuly ani celé tři týdny od doby, kdy se Willova mysl zbavila otupujících účinků hřejivé trávy, kterou dostával v Ragnakově sídle, když pracoval jako otrok na dvoře. Než uprchli, byl zesláblý úmornou dřinou a nedostatkem jídla. Skromná strava, kterou měli v chatě, stačila na udržení při životě, ale ne k obnovení síly a odolnosti. Živili se moukou a prosem, které našli v chatě spolu s malou zásobou zeleniny, a tuhým masem drobné zvěře, kterou se jim podařilo chytit do nastražených ok.
Bylo toho pomalu a zvířata, která ulovili, byla sama vyhublá, takže se moc nenasytili.
Will pokrčil rameny. „Já to zvládnu,“…
