Hraničářův učeň 4: Nositelé dubového listu (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Třicet osm

Horác vycítil, že za ním někdo je. Rychle se otočil a máchl mečem, připravený k šikmému seku. Když spatřil drobnou postavu svého kamaráda a viděl, jak jen se dvěma noži zarputile čelí Temudžajovi se šavlí, zasadil úder z větší šířky a hrot meče rozťal mužovo čelo. Voják se zapotácel, rukama se chytil za hlavu a klesl na kolena.

„Co to tady vyvádíš?“ křičel Horác, zatímco se snažil krýt další útok zepředu.

„Kryju ti záda,“ řekl Will a zachytil výpad dalšího Temudžaje, který se pokoušel napadnout Horáce zezadu.

„Tak mi příště dej radši vědět,“ doporučil Horác, když s heknutím uskočil před temudžajským kopím a jilcem meče praštil do lebky jeho překvapeného majitele. „Málem jsem tě před chvílí přesekl vejpůl!“

„Žádné příště nebude,“ odpověděl Will. „Já si tady zrovna moc neužívám.“

Horác se rychle ohlédl přes rameno. Will se stylem hraničářské obrany pomocí dvou nožů snažil krýt údery Temudžajovy šavle. V tomto způsobu boje nebyl nijak zvlášť zručný. Navíc od doby, kdy tohle s Horácem procvičovali v celtických horách, uplynul už rok. Temudžaj se šavlí měl navrch a Horác si i při letmém pohledu všiml, že levým rukávem Willovy košile prosakuje krev.

„Až ti řeknu, padni na kolena,“ řekl Horác.

„Skvěle,“ zachmuřeně odpověděl Will. „Možná to stihnu dřív, než to vyslovíš.“

Horác se chtě nechtě musel zasmát. Když se zbavil dvou útočníků, křikl přes rameno:

„Teď!“

Vycítil, že Will se vrhl na zem, přehodil si meč do revezního držení, provedl výpad vzad a uslyšel vyděšený výkřik.

„Jsi v pořádku?“ zavolal, znovu si přehodil meč a odrazil dotěrné kopí. Odpověď chvíli nepřicházela a Horáce zachvátil strach, že právě probodl kamaráda. Pak se Will ozval.

„Velice působivé. Kde ses to naučil?“

„Právě jsem to vymyslel,“ řekl Horác a potom spokojeně hekl, protože kopiník se odvážil moc blízko a hrot Horácova meče se mu zabodl do plece. Muž klesl k zemi, Horác vytáhl meč a švihl v úderu střechou proti dalšímu Temudžajovi. Tlustá plstěná helma zachránila vojákovi život, ale úder byl dost silný na to, aby voják obrátil oči v sloup a klesl omráčený na kolena.

Mohli si na chvíli vydechnout. Horác přikročil ke kamarádovi a pozorně se na něj zadíval.

„Bolí ta ruka?“ Hlavou kývl směrem k zvětšující se krvavé skvrně na Willově rukávu. Will sledoval jeho pohled a zdálo se, že si krve všiml poprvé.

„Ani jsem nic necítil,“ řekl trochu překvapeně. Horác se nevesele usmál.

„To přijde později,“ prohlásil. Will pochybovačně zavrtěl hlavou.

„Jestli nějaké později bude,“ namítl. Pak se k nim zezadu doneslo zadrnčení tětiv a zasvištění další salvy šípů. Překvapeně pohlédli jeden na druhého.

„To je Evanlyn,“ řekl Will. „Oni ještě pořád střílejí!“

Horác ukázal na Temudžaje houfující se podél zesláblé obranné linie před opevněním lučištníků.

„Dlouho už nebudou,“ řekl. Skandijská linie se začínala hroutit. „Honem! Kryj mi záda a zakřič, když budeš potřebovat pomoc.“ S těmi slovy se vrhl ze svahu dolů, hnal se proti Temudžajům a jeho meč se míhal nahoru a dolů. Nepřátelé se zalekli zuřivého útoku a nejdřív začali ustupovat. Pak zjistili, že útočníci jsou vlastně jen dva – a jeden z nich je ozbrojený pouze noži a postavou spíše ještě kluk –, takže se vzchopili a znovu se hnali vpřed.

Horác se urputně bil a kolem něj se shromáždili další zbylí obránci. Jenže přesila nepřátel začínala být rozhodující a jednotlivým Temudžajům se dařilo obcházet hlouček obránců a pronikat do okopu, odkud lukostřelci neustále posílali salvy šípů na hlavní část temudžajského vojska.

Oba mladíci slyšeli, jak Evanlyn naléhavě zvyšuje hlas a volá na lučištníky, aby po útočnících okamžitě pálili. Věděli, že zbývá pouhých několik minut, než Temudžajové překonají okop a zabijí každého, kdo v něm bude.

„Honem!“ vykřikl Will a rozběhl se jako první směrem k okopu. Horác mu běžel v patách.

Willovi se postavil do cesty temudžajský voják. Will se po něm ohnal saxonským nožem a rána dopadla s takovou prudkostí, že ho zabolela celá ruka. Horácův varovný výkřik Willa upozornil na nebezpečí – otočil se právě včas, aby zkřížením nožů kryl divoký výpad šavlí. To už byl Horác po jeho boku a sekl po muži, který spolu s třemi dalšími Willa napadl. Oba kamarádi bojovali bok po boku, ale Temudžajů bylo moc. Ve Willovi se všechno sevřelo, když pochopil, že se k okopu nedostanou včas. Viděl Evanlyn, byla od něj vzdálená ani ne pětadvacet kroků. Kolem sebe měla skupinu lučištníků, kteří stáli proti ještě větší skupině Temudžajů. Ti postupovali k okopu – zvolna se blížili a zadržovala je pouze hrozba luků.

„Wille, pozor!“ Byl to znovu Horác, hrnuli se na ně další Temudžajové a oni museli opět bojovat o život.

* * *

Nitzak vedl oddíl vojáků do okopů, které chránily skandijské lučištníky. Další muži si vzali na starost dva mladé bojovníky, kteří si tak zdatně vedli při protiútoku. Nitzak měl za úkol umlčet lučištníky jednou provždy.

Jeho muži mu byli v patách, valili se do okopu a vrhali se proti snadno zranitelným a v podstatě neozbrojeným lučištníkům. Ti ustupovali podél ochranného valu, někteří přes něj přelézali a prchali pryč. Nitzak je zarytě pronásledoval okopem a pak se za jedním ohybem překvapeně zastavil.

Proti němu stála mladá dívka, v ruce svírala dlouhou dýku a oči měla plné vzdoru. Zbývající lučištníci se shlukli kolem ní jako ochránci. Pak na její povel zvedli luky a drželi je připravené.

Obě skupiny stály proti sobě. Nitzak viděl, že na něj míří nejméně deset luků – ze vzdálenosti necelých patnácti kroků. Kdyby dívka vydala rozkaz, střelci by v žádném případě nemohli minout. Jenomže jakmile by vystřelili první salvu, byli by dívka i lučištníci ztraceni.

Sjel pohledem ke straně. Jeho vojáci stáli vedle něj a další byli za nimi. Nitzak ani náhodou neměl v úmyslu zemřít v salvě skandijských šípů. Ochotně by to podstoupil, kdyby to posloužilo nějakému cíli. Jenže on měl svůj úkol a neměl právo zemřít, dokud ho nesplní. Na druhou stranu mu však nedělalo žádné potíže obětovat při plnění úkolu deset nebo i víc vojáků, kdyby to jinak nešlo. Posunkem je pobídl vpřed.

„Do útoku,“ řekl klidně a jeho muži se hrnuli zúženou částí okopu.

Lučištníci na pár vteřin zaváhali, potom Nitzak uslyšel dívčin příkaz k palbě a vzápětí zadrnčení tětiv. Šípy se zabodly do jeho mužů, sedm jich zabily či zranily. Ostatní však pokračovali dál, posíleni dalšími vojáky zezadu. Lučištníci se dali na útěk, zůstala pouze dívka. Nitzak vykročil vpřed, oběma rukama sevřel šavli a zvedl ji do výše. Zvědavě pátral v dívčiných očích po známkách strachu, ale nic takového nenašel. Pomyslel si, že zabít někoho tak odvážného je skoro hanba.

Z boku k němu dolehl zoufalý výkřik – hlas mladého muže, zlomený strachem a bolestí.

„Evanlyn!“

Předpokládal, že je to dívčino jméno. Viděl, jak dívka uhnula očima a smutně se usmála na někoho, kdo stál mimo jeho zorné pole. Byl to úsměv na rozloučenou.

* * *

Will všechno viděl na vlastní oči. Nebylo v jeho silách zasáhnout, musel v zoufalém boji bránit svůj život a krýt Horácovi záda. Zároveň sledoval, jak se Temudžajové hrnou k okopu, jak se je lučištníci snaží zastrašit okamžitou salvou, a pak v hrůze přihlížel, jak Temudžajové opět klidně postupují vpřed bez ohledu na nebezpečí. Poslední salva je zastavila na vteřinu nebo dvě, pak zaútočili a lučištníky rozprášili.

Horácův varovný výkřik ho vrátil zpět k vlastnímu boji a Will uskočil, aby se vyhnul šavli, a sekl saxonským nožem, aby Temudžaje zbaveného rovnováhy zatlačil o pár kroků zpět. Znovu se otočil a viděl temudžajského důstojníka, jak stojí proti Evanlyn a oběma rukama třímá pozvednutou šavli.

„Evanlyn!“ zakřičel zděšeně. Uslyšela ho a ohlédla se. Jejich oči se setkaly a Evanlyn se na Willa usmála – úsměvem, který mu připomněl vše, co spolu prožili za posledních jedenáct měsíců a co kdy jeden pro druhého znamenali.

A on ji teď nedokázal nechat umřít. Přehodil si v ruce saxonský nůž, uchopil ho za hrot, vyvážil, jedním plynulým pohybem máchl rukou vzad a potom vpřed.

Mohutný nůž zasáhl Nitzaka pod levou paži právě v okamžiku, kdy zahájil sek směrem dolů.

Nitzakovy oči dostaly skelný výraz. Zástupce temudžajského vojevůdce se zapotácel a zvolna se hroutil na hliněný násep okopu. Pak se svezl dolů na tvrdou udusanou zem. Šavle mu vypadla z rukou a ochablé prsty škubaly za velký nůž, který mu vězel v boku. Poslední jeho myšlenka byla, že Chazkam teď nejspíš stejně ukončí tažení, a rozzlobilo ho to.

Na Willa, nyní až na malý vrhací nůž neozbrojeného, opět zaútočil jeden z Temudžajů. Will se na něj vrhl, sevřel ho rukama a kutáleli se dolů z hliněného valu. Will zoufale visel na ruce, v níž měl Temudžaj šavli, a voják se pokoušel uhýbat chabým ranám malého nože.

Will zahlédl Horáce obsypaného nepřáteli – útočili na něho čtyři najednou – a pochopil, že to znamená konec.

A potom uslyšel řev, při němž v žilách tuhla krev. Znenadání se nad ním vztyčila obrovská postava, jeho protivníka doslova odervala od země a odmrštila ho takovou silou, že odletěl patnáct kroků a cestou ještě smetl další tři vojáky.

Byl to Ragnak, hrozivý ve svém záchvatu divoké zběsilosti. Košili měl roztrhanou na cáry, kromě obří rohaté helmice ho nic nechránilo a z hrdla mu bez ustání vycházel strašlivý řev. Vrhl se přímo doprostřed temudžajských útočníků, mohutná sekyra s dvojitým ostřím opisovala široké kruhy a Ragnak kosil nepřátele na všech stranách.

Vůbec se nesnažil krýt a rány na něj dopadaly jedna za druhou. Jednoduše si toho nevšímal a mlátil, sekal a rubal nepřátele, kteří vtrhli do jeho země – kteří se opovážili probudit v něm tuhle nepříčetnou zuřivost.

Jeho osobní stráž mu byla v patách, všichni posedlí stejným vražedným šílenstvím. Rozrazili temudžajské vojsko jako klín, neúprosný a nemilosrdný. Tucet mužů, jimž nezáleželo na vlastních životech. Jimž záleželo pouze na jedné jediné věci: dostat se k nepřátelům a zabít jich co možná nejvíc a co možná nejrychleji.

„Horáci!“ zaskuhral Will a pokoušel se vyhrabat na nohy, protože si vzpomněl, že když viděl Horáce naposled, urputně se bránil čtyřem útočníkům. A pak zaslechl další zvuk – tentokrát povědomý – hluboké drnčení dlouhého luku. Sledoval, jak Horácovi protivníci mizí jako jarní sníh a věděl, že dorazil i Halt.

* * *

Z pahorku vzdáleného asi půl míle přihlížel Chazkam, vojevůdce a chán Lidu, jak útok jeho armády troskotá. Nepřítelovo levé křídlo se stočilo, udeřilo na jeho hlavní voj, zatlačilo ho zpátky a způsobilo mu těžké ztráty. Na nepřátelském pravém křídle se Nitzakovi a jeho mužům nakonec podařilo umlčet skandijské lučištníky. Chazkam někde v hloubi srdce celou dobu věděl, že jeho dávný druh v tom úkolu uspěje.

Jenomže mu to trvalo příliš dlouho. Úspěch se dostavil pozdě a Chazkamova hlavní armáda, kropená nepřetržitým krupobitím šípů, mezitím ztratila bojovného ducha. Útok z boku je pak ve zmatku zahnal na ústup.

Samozřejmě, byl to jen jeden prohraný útok a Chazkam věděl, že by pořád ještě mohl bitvu vyhrát, kdyby chtěl. Mohl by znovu seskupit ulany, nasadit čerstvé zálohy a vyhnat ty zlořečené Skandijce z obranných opevnění a rozprášit je do hor a do lesů. Nakrátko byl v pokušení udělat to – strašlivě se pomstít lidem, kteří zkřížili jeho plány.

Jenže cena by byla příliš vysoká. Už ztratil spoustu vojáků a další útok, i kdyby byl úspěšný, by ho stál víc, než si mohl dovolit. Otočil se v sedle a rukou přivolal trubače.

„Zatrub všeobecný ústup,“ řekl klidně. Na tváři se mu neobjevil ani náznak prudké zloby a hořké zuřivosti planoucí v jeho srdci kvůli utrpěné porážce.

Nehodilo se, aby temudžajský vojevůdce dal průchod svým citům.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024