Třicet jedna
„Poloha dvě… pal!“ zavelel Will lučištníkům a stovka paží se zdvihla ve stejném úhlu, natáhla luk a víceméně zároveň vypustila šípy. Drnčivé zasvištění vyslaných šípů se stokrát znásobilo a Will s Horácem spokojeně přihlíželi, jak se temný mrak šípů v oblouku nese k terči, který se těsně předtím zvedl.
Evanlyn seděla na starém nepojízdném vozíku několik kroků za řadou lučištníků a se zaujetím vše sledovala.
Šípy se s příznačným tupým žuchnutím zabodávaly do trávníku v okolí terče a ty, které terč zasáhly, vydaly zřetelnější zvuk.
„Štíty!“ zakřičel Horác a po boku každého střelce vystoupil vpřed pěšák s velkým obdélníkovým dřevěným štítem navlečeným na levé paži a postavil se tak, aby kryl sebe i lučištníka, dokud nebude připravený další šíp. S tímto nápadem přišel bojovnický učeň Horác, když jednou přihlížel nácviku lukostřelby. Will bez váhání toto zlepšení zavedl. Lučištníků měl pouze stovku a nemohl si dovolit ztrácet je během odvetné palby, kterou Temudžajové nepochybně zahájí, jakmile jeho muži začnou střílet.
Will rychle přelétl očima lučištníky, aby se ujistil, že jsou připraveni k dalšímu výstřelu. Pak se otočil k cvičné louce a čekal, kde se objeví příští terč.
Tamhle! Skupinka mužů za jeho zády zatáhla za provazy a z trávy se zvedla další deska. Willovi ten pohyb málem unikl, protože zjišťoval, jestli jsou střelci připraveni. Cítil, že se ho zmocňuje panika. Všechno probíhalo moc rychle.
„Uvolnit!“ zvolal a přál si, aby se mu nechvěl hlas. Štítonoši ustoupili stranou.
„Půlobrat vpravo! Poloha tři… pal!“
Znovu se ozval svist. Stín dalšího mraku šípů se mihl přes louku a snesl se do okolí druhého terče. A z trávy už vyrůstal další terč, tentokrát mnohem blíž.
„Štíty!“ znovu vykřikl Horác a lučištníci byli opět zaštítěni před odvetnou palbou. Když Horác dával povel mužstvu, zároveň ho prováděl sám a zakryl Willa velkým štítem.
„Dělejte, dělejte,“ mumlal Will. Netrpělivě přešlapoval z jedné nohy na druhou a sledoval, jak muži berou nové šípy a vkládají je do tětiv. Lučištníci jeho náladu vycítili a snažili se svou činnost urychlit. Mimořádný spěch se podepsal na jejich výkonu. Tři upustili šíp, když se ho snažili vložit do tětivy, další si počínali jako nešikovní začátečníci. Will si zdrceně uvědomil, že bude muset pokračovat jen s těmi, kdo jsou připraveni. Přejel očima k terči. Muži s lany ho přitahovali blíž rychlostí, jakou by asi postupoval nepřítel. Na to, aby ji dokázal okamžitě odhadnout, se vzdálenost měnila moc rychle. Tím, že sledoval střelce, jestli jsou připraveni, ztratil soustředění a cit pro dění na bitevním poli.
Rozmrzele sestoupil z velitelského stanoviště na nízkém stupínku postaveném na konci střelecké palebné linie.
„Pohov!“ zavelel. „Udělejte si přestávku.“
Uvědomil si, že se napětím zpotil, a cípem pláštěnky si utřel čelo. Horác odložil velký štít a šel za Willem.
„Co se děje?“ zeptal se.
Will zničeně potřásal hlavou. „Nemá to cenu,“ řekl. „Nemůžu zároveň hlídat terč i střelce. Nejde to. Budeš se na ně muset dívat ty a říct mi, až budou připravení.“
Horác svraštil čelo.
„To bych mohl,“ souhlasil. „Ale až přijde bitva, budu mít nejspíš dost práce, abych tě kryl před dopadajícími šípy. Takže i já potřebuju sledovat nepřítele. Pokud nechceš vypadat jako ježek.“
„Ale někdo to bude muset dělat!“ rozčiloval se Will. „Ještě jsme se ani nezačali připravovat na kajdžiny a už se to celé sype!“
O kajdžinech jim vyprávěl Halt. Byli to prvotřídní střelci a každá jednotka šedesáti Temudžajů jednoho měla. Úkolem kajdžinů bylo odstřelovat velitele nepřátelských oddílů. Willovým úkolem bude jim v tom bránit, a proto se připravoval za pomoci menších terčů, které byly rozmístěné na louce a nečekaně se zvedaly. Jenže kdyby musel sledovat své lučištníky i nepřítele, byla naděje, že se mu podaří ostřelovače zneškodnit, vlastně hodně malá.
A naproti tomu možnost, že některý z nich zastřelí jeho, byla podstatně větší.
„Mohla bych to dělat já,“ pronesla Evanlyn a oba chlapci se k…
