Třicet tři
Generál Chazkam cválal na koni podél čela svého vojska a sledoval, jak první bojový oddíl prchá zpět do vlastních řad.
Odhadoval, že při první srážce ztratil asi dvě stě mužů, zabitých nebo raněných a neschopných dalšího boje. A nejspíš šestkrát tolik koní. Pro armádu se šesti tisíci bojovníky nebyla tato ztráta pochopitelně nijak hrozivě významná.
Něco však významné bylo – chování Skandijců. První útok měl za cíl snížit o několik stovek jejich počet, ne Temudžajů. Ve skutečnosti si Chazkam dokonce dělal slabou naději, že se podaří vylákat většinu Skandijců z obranných pozic do otevřené krajiny, kde by se pro jeho jízdní lučištníky stali snadnými terči.
Když se přiblížil ke skupince svých velitelů, přitáhl koni otěže. Očima vyhledal plukovníka Binzaka, velitele vyzvědačů. Vypadal nesvůj. A také měl proč.
Chazkam zachytil jeho pohled a trhl hlavou směrem ke skandijskému obrannému valu.
„Bylo to trochu jinak, než jsem měl podle tebe očekávat,“ řekl. Jeho hlas zněl podezřele mírně. Plukovník pobídl koně o několik kroků vpřed, a když předjel před svého generála, pozdravil.
„Nevím, co se stalo, cháne Chazkame,“ odpověděl. „Zdá se, že nějak poznali léčku. Nečekal jsem, že se takto zachovají. Je to…“ Hledal vhodná slova a nakonec tiše řekl: „Je to naprosto neskandijské chování.“
Chazkam několikrát pokýval hlavou. S námahou krotil hněv. Bylo však nedůstojné, aby temudžajský vojevůdce na bitevním poli dával najevo, co prožívá.
„A nenapadlo tě,“ pronesl nakonec, „že Skandijci třeba u sebe mohou mít někoho, kdo zná náš způsob boje?“
Binzak svraštil čelo a tou myšlenkou se zabýval. Vlastně ho to nenapadlo. Ale když o tom chán teď mluvil, znělo to rozumně. Až na jednu maličkost.
„Bylo by divné, kdyby Skandijci velení v boji předali někomu cizímu,“ pronesl zamyšleně. Chazkam se na něj usmál. V jeho úsměvu však nebyla ani špetka humoru.
„Divné bylo i to, že nechali pronásledování, utvořili štítovou hradbu a pak na nás překvapivě zaútočili z lesa,“ připomněl. Plukovník neřekl nic. To byla nesporná pravda.
„V hlášeních se objevilo,“ pokračoval chán, „že u Skandijců byl spatřen nějaký cizinec… jeden z těch zlořečených Atabi.“
Atabi znamenalo doslova „zelení“ a byl to temudžajský výraz pro hraničáře. V letech následujících poté, co Halt provedl úspěšnou krádež koní, se temudžajští vůdcové snažili shromáždit co možná nejvíc poznatků o záhadné jednotce mužů, kteří nosili šedo-zelené pláštěnky a uměli se tajemně ztratit v lese. V posledních několika letech, během příprav na současné tažení, se špehové dokonce dostali až do Araluenu, vyptávali se a hledali odpovědi tam. Dozvěděli se velmi málo. Hraničáři žárlivě střežili svá tajemství a prostí Araluenci nebyli ochotní vykládat něco o nich cizincům. Tak trochu věřili, že hraničáři se vyznají v kouzlech a černé magii. O takových věcech nebyl nikdo ochoten mluvit.
Při zmínce o Atabim v řadách nepřítele pokrčil plukovník Binzak rameny.
„Byly to jen dohady, cháne,“ namítl. „Nikdo z mých lidí to nemůže potvrdit.“
Generál mu tvrdě pohlédl do očí. „Myslím, že se to právě potvrdilo,“ řekl a upřeně hleděl plukovníkovi do očí dál, dokud ten neuhnul pohledem a nesklopil zrak.
„Ano, cháne,“ řekl trpce. Pochopil, že to znamená konec jeho kariéry. Chazkam pustil z hlavy selhání plukovníka jednotky vyzvědačů, zvýšil hlas a hovořil i k ostatním důstojníkům shromážděným okolo.
„A také by to vysvětlovalo, proč se nepodařilo uskutečnit plánovaný překvapivý útok z moře,“ prohlásil a někteří z velitelů souhlasně zabručeli. I spiknutí s účastí Slagora zosnoval Binzak. Těch sto padesát mužů, kteří se před čtyřmi dny nalodili na skandijské lodě, jako by se prostě rozplynulo ve vzduchu.
Generál dospěl k rozhodnutí. „Už žádné další lsti. Ztratili jsme moc času. Máme tři týdny zpoždění. Teď přejdeme k obvyklému útoku: opakovaná smršť šípů, dokud někde nevznikne slabé místo, a pak prorazíme jejich linii.“
Velitelé přikyvovali. Bylo na nich vidět odhodlání a zlověstná sebejistota. Temudžaj…
