2
Podplukovník Dirk Verbaken se podíval na hodinky a usoudil, že je čas jít. Do schůzky mu zbývalo čtyřicet minut, víc než dost, ale chtěl se vyvarovat neočekávaného překvapení.
Vstal, uchopil kufřík a vyšel z kanceláře. Sekretářce sdělil stručně: „Jdu na oběd.“ Přikývla a poznamenala si čas. Verbaken sešel dolů do haly a zastavil se přede dveřmi pánské toalety. Pootevřel dveře, ale dovnitř nevstoupil. Když se rozhlédl po okolí, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, znervózněl. Pak přešel napříč halou ke kartotéce. Věděl, že v tuto dobu bude prázdná.
Pravidla na bezpečnostním a zpravodajském oddělení jsou velice přísná, zejména co se vynášení materiálů mimo budovu týče. Každý, kdo chce odnést něco z kartotéky, musí absolvovat důkladné byrokratické kolečko. V papírech zůstanou záznamy a vždy se někdo ptá. Proto bylo pro Verbakena nejjednodušší si vzít, co potřebuje, a nikým nepozorován to odnést pryč. Po obědě může proceduru zopakovat, vrátit materiály na místo a nikdo se nic nedozví. Nakonec, je přece vysoce postaveným činitelem a u Belgické vojenské výzvědné služby slouží už deset let.
Verbaken vešel do kabinetu označeného písmenem „B“ a odemkl dveře svým klíčem. Vytáhl zásuvku a rychle se přehraboval jednotlivými složkami, dokud nenašel tu, kterou hledal. Vzal složku, zavřel zásuvku a zamkl kabinet. Přešel k pracovnímu stolu a vložil složku do svého kufříku. Sklapl kufřík a rychle zamířil ke dveřím kartotéky. Zlehka je pootevřel a vykoukl ven. Nikde nikdo. Prošel halou a zamířil k výtahům. Když míjel pánské toalety, otevřel dveře. Jeho sekretářka si pravděpodobně ničeho nevšimne, ale alespoň to bude vypadat, že si před odchodem umyl ruce.
V Bruselu byl krásný den. Verbaken opustil nenápadnou budovu nedaleko La Grand Place, velkolepého náměstí, které je pokládáno za střed města. Náměstí ze všech stran lemovaného majestátními symboly belgické historie. Verbaken, rodilý Belgičan, se nikdy nezapomněl pokochat pohledem na ornamentální štíty, zdobné fasády, pozlacené skulptury na střechách a středověké zástavy. Dnes ho ale pohled na gotickou radnici z 15. století, novogotický královský palác ze 17. století a sídlo cechu pivovarníků nechával chladným. V myšlenkách byl jinde.
Verbaken prošel rychle dlážděnými uličkami plnými barev až na křižovatku Rue de Ch^ne a Rue de L’Etuve. Nevěnoval pozornost turistům, kteří fotili slavnou sochu močícího chlapce známou pod názvem Manneken-Pis, Čůrající chlapeček. Pohlédl na hodinky a ujistil se, že má dostatek času. Nebyl důvod spěchat, a tak se na chvíli zastavil a nechal se pohltit davem. Většinou dokázal odhalit, zda ho někdo nesleduje, a pozorně si proto prohlédl okolí. Nebyl důvod se ničeho obávat, a tak pokračoval dál.
Nakonec dorazil do hotelu Metropole, jediného hotelu z 19. století v celém městě. Hotel Metropole stojí uprostřed historického náměstí Place de Brouckěre a vypadá spíš jako palác než hotel. Verbaken tam vždy chtěl strávit druhé líbánky se svojí ženou. Milovala směs různých slohů a stylů, kterou se vyznačovaly interiéry hotelu, a přepychovou výzdobu – obložení, leštěné týkové dřevo, numidský mramor, pozlacený bronz a železné kování. Celé místo dýchalo uklidňující atmosférou.
Jakmile vešel do budovy, přestalo Verbakenovi to, k čemu se chystal, připadat tak obtížné.
Na chodníku před hotelem seděli u malého kulatého stolku dva muži v drahém obleku od Armaniho a popíjeli kávu. Kavárna v hotelu Metropole byla oblíbeným místem, kam zajít na oběd, a dnes tomu nebylo jinak. Všechny stoly byly obsazené a turisté i obchodníci netrpělivě čekali ve frontě, až se nějaký uvolní. Tyto dva muže to ale nezajímalo. Seděli a v klidu popíjeli svoji kávu.
Jeden z nich, Rus známý jako Vlad, pokynul na číšníka. Francouzsky si objednal zmrzlinu. Číšníka to poněkud vyvedlo z míry, protože ti dva už tam seděli přes hodinu a kromě kávy doposud nechtěli nic. A teď zmrzlina. Ale usmál se, řekl „Merci“ a zamířil ke kuchyni. Vlad se podíval na svého společníka a pokrčil rameny.
Druhý muž,…
