26
Opustil jsem Baku a obeznámen s novými zjištěními Třetího oddělení ohledně Namika Basarana jsem zamířil na místo, jehož adresu jsem našel ve Zdrokově sejfu. V OPSATu je zabudované GPS. To mě zavedlo do husté průmyslové oblasti na jih od města, na poloostrově Abseron, pravděpodobně nejznečištěnější oblasti Ázerbájdžánu. Za to mohou rafinerie a petrochemické závody. Země sama je napůl pouští, povrch půdy je sežehnutý a různé zbytky konstrukcí se tyčí nad panoramatem zkázy jako osamělí strážci. Celé to budí bizardní představu postapokalyptického pekla na zemi.
Na místo se dostávám při západu slunce. Jsem trochu překvapen, na místě stojí skladiště a továrna na dětské plenky. Dělají si ze mě legraci? Slyšel jsem o zbraních masového ničení, tohle je absurdní.
Počkám, dokud se úplně nesetmí, ale noc je prosvětlena ohni planoucími v okolních rafineriích. S tím nemohu nic dělat, takže mi nezbývá než se snažit a doufat. Zanechávám za sebou pazhan a ve své uniformě vyrážím vpřed. Obejdu budovu. Na zadní straně je nakládací rampa, velké ocelové dveře a vchod pro zaměstnance. Za budovou je prázdný prostor, snad tři sta stop a víc, a je překvapivé, že tu nic nestojí. Ale nemám čas se divit.
Dveře pro zaměstnance otevřu snadno pomocí paklíčů, žádný alarm se nespustí. Až příliš jednoduché. Než dveře zcela otevřu, nahlédnu dovnitř periskopem. Za dveřmi je skladiště, samozřejmě, a je plné beden a krabic se symbolem společnosti. Na můj vkus je zde až příliš mnoho světla. Prohlédnu strop a rohy a v zrcátku spatřím osamělou bezpečnostní kameru namířenou na dveře. K čertu. Dovnitř se nezpozorován nedostanu, i kdybych tu kameru odstřelil. Musím vymyslet něco jiného.
Přejdu k jedné z bočních stěn budovy a mám štěstí. Asi patnáct stop nad zemí jsou pootevřená dvě sklopná okna. Poohlédnu se po něčem, na co bych mohl vyšplhat. U nakládací rampy stojí prázdný barel od nafty. Dojdu si pro něj a přistavím ho pod okno. Vyšplhám se nahoru, vytáhnu se do okna a seskočím na druhé straně na podlahu.
Nacházím se v části budovy, která ještě stále slouží jako skladiště. Poblíž dveří na nakládací rampě stojí několik zapečetěných barelů. Pravděpodobně obsahují naftu pro nákladní auta. Nikdy v životě jsem neviděl tolik beden dětských plenek – tedy pokud to dětské plenky skutečně jsou. V přízemí je velký otevřený prostor, kde jsou nejspíš balení plenek složena, dokud je neodvezou. Ale je to obrovský prostor, snad sto na sto stop.
Než se dám do pohybu, rozhlédnu se, zda nenajdu další kamery. Nenajdu. Ta jediná snímá vchod pro zaměstnance. Výborně. Vyrazím k nejbližší bedně a pomocí nože vypáčím víko. Uvnitř jsou… plenky. Přejdu k další bedně a postup opakuji. Další plenky.
Prohlédnu si kamión – má dvacet čtyři kol – do kterého se plenek vejde spousta. S visacím zámkem vzadu si poradím snadno. Kamión je prázdný.
Sklápěcí ocelové dveře oddělují skladiště od výrobní haly. Hádám, že bedny s plenkami převážejí z jedné části budovy do druhé pomocí vysokozdvižných vozíků. Nakouknu do výrobní haly – stojí tam stroje na výrobu plenek. Než si to tam prohlédnu, musím zkontrolovat zbytek budovy.
Dojdu do přední části skladiště ke dveřím vedoucím do zbytku budovy a opatrně je otevřu. Chodba za nimi je prázdná a temná. Aktivuji režim nočního vidění a jdu dál. Je to přesně, jak jsem očekával: řada kanceláří, společenská místnost s automaty, komora a místnost s rozvodným panelem. Na panel se podívám zblízka. Jsou tam spínače od zařízení ve skladišti a v předních prostorách, pak ale také řada spínačů bez štítků. K čemu slouží?
Vracím se do skladiště a stanu uprostřed volného prostoru. Snažím se přijít na to, co mi uniká. Něco tu být musí a s plenkami to nebude mít nic společného. Přímo přede mnou jsou veliké sklápěcí dveře, které se otevírají, když je rampa v provozu. A pak si to uvědomím. Bedny jsou srovnány v rovnoměrných řadách po třech stranách okolo mě. Jako by ohraničovaly pomyslný čtverec, na kterém žádné bedny stát nesmí. Je ten prostor volný z nějakého dů…
