Paní jezera (Andrzej Sapkowski)

Graf Kobus de Ruyter se za posledních čtyřicet let bil ve mnoha bitvách. Bojoval od šestnáctého roku života. De Ruyterové byli vojáci už osm pokolení. Bitevní ryk, pro kohokoliv jiného nesnesitelný rachot a lomoz, vnímal Kobus de Ruyter jako hudební koncert anebo symfonii. A právě v této chvíli zaslechl v koncertu boje nové noty, akordy a tóny.

„Hurááá!“ zaryčel a zamával palcátem. „Redanie! Redanie přichází! Orli! Orli!“

Přes vrchol kopce na severní straně se valila masa jízdy. Nad hlavami jezdců a koní se třepetaly purpurové praporce a obrovská korouhev se stříbrným redanským orlem.

„Přichází pomoc!“ hlaholil de Ruyter. „Hurááá! Bijte Černé!“

Voják z osmi generací vojáků postřehl, že Nilfgaarďané se na křídle srážejí, aby se protiútoku postavili v sevřené formaci. Věděl, že tomu musí zabránit.

„Za mnou!“ zavelel a vytrhl praporečníkovi z rukou standartu. „Za mnou!“

Udeřili. Udeřili sebevražedně, strašně. Ale účinně. Nedovolili divizi „Venendal“ sevřít šik, dokud neudeřila redanská kavalerie. Její útok byl pro Nilfgaarďany zdrcující. K nebi se vznesl zoufalý křik.

Kobus de Ruyter to již neviděl ani neslyšel. Zatoulaná střela z kuše jej zasáhla rovnou do spánku. Graf se naklonil v sedle, pomalu spadl z koně a korouhev jej zahalila jako rubáš.

Osm pokolení de Ruyterů sledujících bitvu z onoho světa s uznáním pokývalo hlavami.