Paní jezera (Andrzej Sapkowski)

Zpočátku předstírala. Vzpřímená, s hrdě vztyčenou hlavou a kamennou tváří od sebe odstrčila ruce v černých rukavicích, směle a vyzývavě pohlédla na strašidelné nánosníky a hledí černých helmic. Už se jí nedotkli, zadržel je strohý povel vysokého důstojníka ve stříbrem lemovaném kyrysu a s bílým volavčím peřím na přilbě.

Šla mezi dvěma řadami vojáků, kteří ji eskortovali k bráně. Dupaly těžké škorně, chřestily drátěné košile, řinčely zbraně.

Po několika krocích se poprvé ohlédla. Po pár dalších podruhé. Vždyť je už nikdy, nikdy nespatřím, zamrazila ji jako nůž chadná a ostrá myšlenka, ani Geralta, ani Yennefer. Nikdy. Ta myšlenka ji rázem strhla masku přehlíživé, pyšné odvahy. Její tvář se svraštila, oči se zaplnily slzami. Bojovala ze všech sil, ale nadarmo: vlna slzí protrhla hráz přetvářky.

Vojáci se salamandry na pláštích na ni zírali. Mlčky a užasle. Někteří ji viděli na krví zalitých schodech, všichni při rozmluvě s císařem – neporazitelnou zaklínačku, dívku s mečem, která se neohroženě protivila samotnému vládci světa. Nedokázali skrývat údiv, když nyní viděli vzlykající a lkající děcko.

Uvědomovala si to. Jejich pohledy ji pálily jako cejchovací železa, bodaly jako jehlice. Pokoušela se ovládnout. Marně, čím silněji zadržovala pláč, tím silněji propukal. Zpomalila, potom se zastavila. Eskorta rovněž stanula. Ale jen na okamžik. Na úsečný povel důstojníka ji železné ruce uchopily pod pažemi a za zápěstí. Ciri se naposledy ohlédla přes rameno. Dále ji vlekli. Nekladla odpor. Ale naříkala stále hlasitěji, stále zoufaleji.

Zadržel je císař Emhyr var Emreis, ten tmavovlasy člověk, jehož tvář v ní probouzela zvláštní, nejasné vzpomínky. Na jeho rozkaz ji ihned pustili. Ciri si utřela oči rukávem. Když k ní přistoupil, potáhla nosem, polkla slzy a zvedla hlavu. Jenže nyní – uvědomovala si dobře – to vypadalo už jenom směšně.

Emhyr si ji prohlížel z bezprostřední blízkosti, dlouho a beze slov. Potom k ní vztáhl ruce. Ciri, která na podobná gesta vždy odpovídala instinktivním couvnutím, nyní ke svému vlastnímu údivu nezareagovala. S ještě větším údivem si uvědomila, že jeho dotek jí vůbec není protivný.

Dotkl se jejích vlasů, jako by počítal sněhobílé nitky. Dotkl se její líce, bříšky prstů přejel po celé délce staré jizvy. Potom ji objal, přitulil ji k hrudi, hladil ji po hlavě a zádech. A ona, otřásajíc se nepotlačitelným pláčem a s bezvládně svěšenýma rukama, mu v tom nebránila.

„Zvláštní věc – Sudba,“ zaslechla jeho slabý šepot. „Sbohem, dcerko.“