Kapitola 2
Vdoví pochůzka
„F rancie,“ říkal znechuceně Stubbs, zatímco se prodíral davem na Clare Market. „Zase zatracená Francie, věřil byste tomu? Obědval jsem s DeVriesem a ten mi říkal, že to má přímo od starouše Willie Howarda. Nejspíš hlídání lodí v podělaným Calais!“
„Nejspíš,“ zopakoval Grey a protáhl se kolem vozíku prodavače ryb. „Víte kdy?“ Napodobil Stubbsovu otrávenost z myšlenky na fádní nasazení ve Francii. Ve skutečnosti to ale byla vítaná zpráva.
Nebyl o nic odolnější vůči vábení dobrodružství než jakýkoli jiný voják. Rád by viděl exotické krásy Indie. Byl si však také dobře vědom toho, že kvůli tak cizokrajnému nasazení by byl mimo Anglii dva roky nebo více – pryč od Helwateru.
Zato nasazení v Calais... Mohl by se bez větších potíží vrátit každých pár měsíců. Splnit slib, který dal svému jakobitskému vězni – muži, kterého by nepochybně potěšilo, kdyby ho už nikdy neviděl.
Rozhodně tu myšlenku odsunul stranou. Nerozešli se v dobrém. Vlastně se nerozešli nijak. Ale měl víru v moc času, že tu trhlinu zacelí. Aspoň že byl Jamie Fraser v bezpečí, slušně živený a chráněný. A navíc v postavení, kde měl veškerou svobodu, kterou jeho podmínečné propuštění dovolovalo. Grey se utěšoval obrazem, který měl v hlavě – dlouhonohý muž kráčející přes vysoké vršky Lake District, tvář obrácenou vzhůru ke slunci a uhánějícím mrakům, vítr hrající si s jeho hustými kaštanovými vlasy a lepící mu těsně ke štíhlému, pevnému tělu košili a kalhoty.
„Hej! Tudy!“ Stubbsův výkřik ho hrubě vytrhl z myšlenek, aby zjistil, že nadporučík je za ním a netrpělivě ukazuje do boční uličky. „Kde jen to dneska máte myšlenky, majore?“
„Jen přemýšlím o tom novém nasazení.“ Grey překročil ospalou, moly prožranou fenu nataženu přes cestu a právě tak netečnou vůči jeho přítomnosti jako vůči změti štěňat tahajících ji za cecky. „Pokud to je Francie, tak aspoň to víno bude slušné.“
O’Connellova vdova přebývala v pokojích nad obchodem apatykáře v Brewster’s Alley, kde proti sobě budovy stály po obou stranách prostoru tak úzkého, že letní slunce nedokázalo proniknout na úroveň země. Stubbs a Grey kráčeli vlhkým stínem a odkopávali kusy odpadků, které byly považovány za příliš vetché na to, aby byly obyvatelům toho místa ještě užitečné.
Grey následoval Stubbse skrz úzké dveře obchodu pod cedulí s vybledlým nápisem F. SCANLON, APATYKÁŘ. Zarazil se, aby dupnutím nohy uvolnil dlouhý kus hnijící květeny, který se mu přilepil na botu. Vzhlédl však při zvuku hlasu přicházejícího ze stínů poblíž zadní části obchodu.
„Dobrý den vám přeju, gentlemani.“ Ten hlas byl tichý, se silným irským přízvukem.
„Pan Scanlon?“
Grey v přítmí zamrkal a rozpoznal majitele, snědého urostlého muže, který se jako pavouk vznášel nad svým pultem, paže rozpřažené, jako by byl připraven chňapnout po jakémkoli momentálně žádaném zboží.
„Finbar Scanlon, právě ten.“ Muž dvorně sklonil hlavu. „Co bych mohl mět za to potěšení pro vás udělat, pánové, můžu se zeptat?“
„Paní O’Connellová,“ řekl stručně Stubbs a trhl palcem vzhůru. Zároveň zamířil k zadní části obchodu. Na pozvání nečekal.
„Ach, ta je zrovna teď pryč,“ řekl apatykář a rychle a nenápadně vystoupil zpoza pultu, aby mu zatarasil cestu. Za ním se v průvanu ode dveří kýval vybledlý závěs z pruhovaného lněného plátna, který pravděpodobně zakrýval schodiště vedoucí do horního patra.
„Pryč kde?“ zeptal se ostře Grey. „Vrátí se?“
„Ó, jo. Jen si šla promluvit s knězem o pohřbu. Vy budete o její ztrátě vědět, předpokládám?“ Scanlonovy oči přeletěly z jednoho důstojníka na druhého. Jako by posuzoval jejich záměry.
„Samozřejmě,“ řekl krátce Stubbs, otrávený nepřítomností paní O’Connellové. Neměl nejmenší přání jejich pochůzku protahovat. „To je, proč jsme přišli. Vrátí se brzy?“
„Ach, o tom bych nemohl říct, pane. Mohlo by to chvíli trvat.“ Muž vstoupil do světla ze dveří. Ve středních letech, všiml si Grey, se stříbrnými nitkami v pečlivě stažených vlasech, ale dobře stavěný a s přitažlivou, hladce oholenou tváří…
