Lord John a důvěrná záležitost (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 2
Vdoví pochůzka

„F rancie,“ říkal znechuceně Stubbs, zatímco se prodíral davem na Clare Market. „Zase zatracená Francie, věřil byste tomu? Obědval jsem s DeVriesem a ten mi říkal, že to má přímo od starouše Willie Howarda. Nejspíš hlídání lodí v podělaným Calais!“

„Nejspíš,“ zopakoval Grey a protáhl se kolem vozíku prodavače ryb. „Víte kdy?“ Napodobil Stubbsovu otrávenost z myšlenky na fádní nasazení ve Francii. Ve skutečnosti to ale byla vítaná zpráva.

Nebyl o nic odolnější vůči vábení dobrodružství než jakýkoli jiný voják. Rád by viděl exotické krásy Indie. Byl si však také dobře vědom toho, že kvůli tak cizokrajnému nasazení by byl mimo Anglii dva roky nebo více – pryč od Helwateru.

Zato nasazení v Calais... Mohl by se bez větších potíží vrátit každých pár měsíců. Splnit slib, který dal svému jakobitskému vězni – muži, kterého by nepochybně potěšilo, kdyby ho už nikdy neviděl.

Rozhodně tu myšlenku odsunul stranou. Nerozešli se v dobrém. Vlastně se nerozešli nijak. Ale měl víru v moc času, že tu trhlinu zacelí. Aspoň že byl Jamie Fraser v bezpečí, slušně živený a chráněný. A navíc v postavení, kde měl veškerou svobodu, kterou jeho podmínečné propuštění dovolovalo. Grey se utěšoval obrazem, který měl v hlavě – dlouhonohý muž kráčející přes vysoké vršky Lake District, tvář obrácenou vzhůru ke slunci a uhánějícím mrakům, vítr hrající si s jeho hustými kaštanovými vlasy a lepící mu těsně ke štíhlému, pevnému tělu košili a kalhoty.

„Hej! Tudy!“ Stubbsův výkřik ho hrubě vytrhl z myšlenek, aby zjistil, že nadporučík je za ním a netrpělivě ukazuje do boční uličky. „Kde jen to dneska máte myšlenky, majore?“

„Jen přemýšlím o tom novém nasazení.“ Grey překročil ospalou, moly prožranou fenu nataženu přes cestu a právě tak netečnou vůči jeho přítomnosti jako vůči změti štěňat tahajících ji za cecky. „Pokud to je Francie, tak aspoň to víno bude slušné.“

 

O’Connellova vdova přebývala v pokojích nad obchodem apatykáře v Brewster’s Alley, kde proti sobě budovy stály po obou stranách prostoru tak úzkého, že letní slunce nedokázalo proniknout na úroveň země. Stubbs a Grey kráčeli vlhkým stínem a odkopávali kusy odpadků, které byly považovány za příliš vetché na to, aby byly obyvatelům toho místa ještě užitečné.

Grey následoval Stubbse skrz úzké dveře obchodu pod cedulí s vybledlým nápisem F. SCANLON, APATYKÁŘ. Zarazil se, aby dupnutím nohy uvolnil dlouhý kus hnijící květeny, který se mu přilepil na botu. Vzhlédl však při zvuku hlasu přicházejícího ze stínů poblíž zadní části obchodu.

„Dobrý den vám přeju, gentlemani.“ Ten hlas byl tichý, se silným irským přízvukem.

„Pan Scanlon?“

Grey v přítmí zamrkal a rozpoznal majitele, snědého urostlého muže, který se jako pavouk vznášel nad svým pultem, paže rozpřažené, jako by byl připraven chňapnout po jakémkoli momentálně žádaném zboží.

„Finbar Scanlon, právě ten.“ Muž dvorně sklonil hlavu. „Co bych mohl mět za to potěšení pro vás udělat, pánové, můžu se zeptat?“

„Paní O’Connellová,“ řekl stručně Stubbs a trhl palcem vzhůru. Zároveň zamířil k zadní části obchodu. Na pozvání nečekal.

„Ach, ta je zrovna teď pryč,“ řekl apatykář a rychle a nenápadně vystoupil zpoza pultu, aby mu zatarasil cestu. Za ním se v průvanu ode dveří kýval vybledlý závěs z pruhovaného lněného plátna, který pravděpodobně zakrýval schodiště vedoucí do horního patra.

„Pryč kde?“ zeptal se ostře Grey. „Vrátí se?“

„Ó, jo. Jen si šla promluvit s knězem o pohřbu. Vy budete o její ztrátě vědět, předpokládám?“ Scanlonovy oči přeletěly z jednoho důstojníka na druhého. Jako by posuzoval jejich záměry.

„Samozřejmě,“ řekl krátce Stubbs, otrávený nepřítomností paní O’Connellové. Neměl nejmenší přání jejich pochůzku protahovat. „To je, proč jsme přišli. Vrátí se brzy?“

„Ach, o tom bych nemohl říct, pane. Mohlo by to chvíli trvat.“ Muž vstoupil do světla ze dveří. Ve středních letech, všiml si Grey, se stříbrnými nitkami v pečlivě stažených vlasech, ale dobře stavěný a s přitažlivou, hladce oholenou tváří a tmavýma očima.

„Mohl bych být nějak nápomocen, pánové? Esi máte pro vdovu kondolence, rád je vyřídím.“ Muž Stubbsovi věnoval přímočarý pohled. Grey v něm však viděl nádech dohadů.

„Ne,“ řekl a zabránil Stubbsovi odpovědět. „Počkáme na ni v jejím pokoji.“ Otočil se k pruhovanému závěsu, ale apatykářova ruka ho popadla za paži a zarazila ho.

„Nedáte si něco k pití, gentlemani, abyste si zpříjemnili čekání? To je to nejmenší, co můžu nabídnout, z úcty k zemřelému.“ Ir svůdně ukázal na přecpané poličky za svým pultem, kde mezi hrnky a sklenicemi s lékárenským zbožím stálo několik láhví tvrdého alkoholu.

„Hmmm.“ Stubbs si přejel klouby přes ústa, oči upřené na láhev. „Byla to docela dlouhá procházka.“

To byla, a i Grey přijal nabízený drink, i když s jistým zdráháním, když uviděl, jak Scanlonovy dlouhé prsty mrštně vybírají několik prázdných sklenic a plechovek, co by mohly posloužit za nádoby na pití.

„Na Tima O’Connella,“ řekl Scanlon a pozvedl svou vlastní plechovku. Na etiketě byla kresba ženy v mdlobách, padající na lenošku. „Nejlepšího vojáka, co kdy zvednul mušketu a zastřelil Francouze. Ať odpočívá v pokoji!“

„Na Tima O’Connella,“ zamumlali shodně Grey a Stubbs a na znamení uznání krátce pozvedli sklenky.

Grey se mírně pootočil, když nesl nádobu k ústům, aby světlo ze dveří prozářilo tekutinu uvnitř. Silná vůně čehokoli, co bylo dříve obsahem sklenice – anýz? kafr? – přebíjela pach alkoholu. Aspoň v ní ale neplavaly žádné podezřelé kousky.

„Kde byl seržant O’Connell zabit, nevíte?“ zeptal se Grey, když po malém usrknutí spustil ruku s improvizovaným kalíškem. Odkašlal si. Tekutina se zdála jako neředěný obilný alkohol, čistý a bez chuti, ale silný. Měl pocit, jako by mu sežehl patro i nos.

Scanlon polkl, zakašlal a zamrkal, jak mu zvlhly oči – patrně z likéru, spíše než emocemi. Zavrtěl hlavou.

„Někde blízko řeky, to je všechno, co jsem slyšel. Strážník, co tu zprávu přinesl, ale říkal, že bylo trochu šokující, jak byl zmlácený. Praštili ho do hlavy při nějaké hospodské rvačce. A pak ho ve skupince udupali, možná. Konstábl zmiňoval, že měl na čele otisk boty, ať má Bůh s tím chudákem slitování.“

„Nikoho nezatkli?“ zasípal Stubbs, rudý usilovnou snahou se nerozkašlat.

„Ne, pane. Jak té věci rozumím, tělo našli ležet napůl ve vodě na schodech u Puddle Dock. Je dost možný, že majitel hospody byl ten, kdo ho vytáhl ven a nechal ležet, páč nechtěl ty otravný potíže s tělem na svém pozemku.“

„Dost možné,“ zopakoval Grey. „Takže nikdo přesně neví, kde a jak nastala smrt?“

Apatykář vážně zavrtěl hlavou a zvedl láhev.

„Ne, pane. Ale pak, nikdo z nás neví, kde nebo kdy zemřeme, nebo ano? Jediná jistota je, že my všichni jednoho dne odejdeme z tohohle světa, a když nebe dovolí, budeme přivítáni v tom dalším. Ještě kapku, gentlemani?“

Stubbs přijal a pohodlně se usadil na nabízenou stoličku. Jednu obutou nohu si opřel o pult. Grey odmítl a ležérně se procházel po obchodě, sklenku v ruce, a líně si prohlížel zboží. Zbylí dva zatím přešli do přátelské konverzace.

Zdálo se, že obchod si dobře vydělává na pomůckách mužnosti, ochranných prostředcích proti otěhotnění a lécích na výtok, kapavku a další rizika pohlavního styku. Grey si z toho vyvodil přítomnost nevěstince v blízkém sousedství. Znovu ho sklíčilo pomyšlení na ctihodného Josepha Trevelyana, na jehož existenci na chvíli úspěšně zapomněl.

„K těmhle můžeme přidat stužky v barvách regimentu, pane,“ zavolal Scanlon, když ho uviděl zastavit se před veselou sbírkou Kondomů navržených pro gentlemany. Každý vzorek byl vystavený na skleněné formě a stužky, které upevňovaly konec každé pomůcky, se decentně ovíjely kolem základen svých forem. „Ovčí nebo kozí střívko, podle vašich preferencí, pane – s vůní za příplatek tří čtvrťáků. Pro vás gentlemany by to bylo gratis, samozřejmě,“ dodal zdvořile a uklonil se. Zároveň znovu naklonil hrdlo láhve nad Stubbsovým pohárkem.

„Děkuji vám,“ řekl zdvořile Grey. „Možná později.“ Sotva si všímal toho, co říká, protože jeho pozornost upoutala řada zazátkovaných láhví.

Sulfid rtuťnatý, psalo se na etiketách několika, a guajak na dalších. Obsah se zdál svým vzhledem odlišný. Slova na popisku byla však u obou stejná:

 

Pro rychlou a efektivní léčbu kapavky, měkkých vředů, syfilisu a všech dalších druhů venerických neštovic.

 

Na okamžik ho napadla divoká myšlenka pozvat Trevelyana na večeři a dát mu jednu z těch slibných substancí do jídla. Naneštěstí měl příliš zkušeností, než aby do takových léčebných prostředků vkládal nějakou důvěru. Jeho drahý přítel, Peter Tewkes, o rok dříve zemřel, když v nemocnici sv. Bartoloměje podstoupil „otravu“ rtutí jako léčbu syfilisu poté, co u něj selhalo několik pokusů s patentovanými léky.

Grey tomu procesu nebyl osobně svědkem, protože byl toho času ve vyhnanství ve Skotsku. Slyšel ale svědectví několika společných přátel, kteří Tewkese navštívili a poté cituplně hovořili o ohavných účincích rtuti, ať byla aplikována vnitřně, či vně.

Nemohl Olivii dovolit, aby si Trevelyana vzala, pokud byl skutečně postižený, ale přesto nijak netoužil nechat se sám zatknout za pokus toho muže otrávit.

Stubbs, vždy družný, se nechával vtáhnout do diskuse o indickém tažení. Noviny přinášely zprávy o Cliveově postupu ke Kalkatě a celý Londýn se chvěl vzrušením.

„Jó, a není jeden z mejch bratránků s ním samotným?“ říkal apatykář a vytahoval se zjevnou pýchou. „Jednaosmdesátý, a nenajdete lepší špičkovou jednotku vojáků na téhle zelené boží zemi...“ zakřenil se a blýskl zdravými zuby, „vyjma vašich vašností, pánové, zajisté.“

„Jednaosmdesátý?“ řekl Stubbs a zatvářil se zmateně. „Já myslel, že jste říkal, že je váš bratranec s třiašedesátým.“

„Oboje, pane, Bůh vám žehnej. Mám několik bratranců a rodina tíhne k vojenství.“

Když se teď jeho pozornost vrátila k apatykáři, začal si Grey pomalu uvědomovat, že na tom muži je něco lehce podivného. Zvolna přišel blíž a skrytě si muže prohlížel přes okraj svého poháru. Byl nervózní – proč? Jeho ruce se nechvěly, když naléval likér, ale kolem jeho očí byly vrásky napětí a čelist měl sevřenou způsobem, který byl zcela v rozporu s proudem nenucených řečí. Den byl teplý, ale v obchodě nebylo takové horko, aby to ospravedlnilo lesklou vrstvu potu na apatykářových spáncích.

Grey se rozhlédl po obchodě. Neviděl však nic podezřelého. Skrýval Scanlon nějaké nelegální záležitosti? Nebyli tu daleko od Temže. Puddle Dock, kde bylo nalezeno O’Connellovo tělo, byl jen u soutoku Temže a Fleetu. Drobné pašování nejspíš bylo životním stylem každého v sousedství, kdo měl loď. Lékárník by měl obzvláště dobrou pozici ke zbavování se kontrabandu.

Ale pokud šlo o tohle, proč se znepokojovat přítomností dvou armádních důstojníků? Pašování by zajímalo londýnské úředníky nebo daňový úřad, možná námořní činitele, ale...

Nad hlavou se jim ozvalo malé, zřetelné žuchnutí.

„Co je to?“ zeptal se ostře a vzhlédl.

„Ale – nic než kočka,“ odpověděl rychle a s lhostejným mávnutím ruky apatykář. „Mizerná stvoření, ty kočky, ale myši jsou pořád ještě mizernější stvoření...“

„To není kočka.“ Greyovy oči se upíraly na strop, kde z trámů visely trsy sušených bylin. Jak se díval, jeden svazek se krátce zatřásl. Pak ten vedle něj. Dolů se snášel jemný zlatý prach. Jeho zrnka byla v paprsku světla od dveří jasně viditelná.

„V horním patře někdo přechází.“ Ignoruje apatykářův protest, došel ke lněnému závěsu a odsunul ho stranou. Byl na půli cesty vzhůru po úzkých schodech, ruku na jílci meče, než Stubbs dal všech pět dohromady dostatečně na to, aby ho následoval.

Místnost nahoře byla přecpaná a zašlá, ale dvojicí oken svítilo slunce na potlučený stůl a stoličku – a ještě potlučenější ženu s ústy otevřenými překvapením, jak zamrzla uprostřed toho, když na stůl pokládala jídlo sestávající z chleba a sýra.

„Paní O’Connellová?“ Otočila k němu hlavu a Grey ztuhl. Její otevřená ústa byla oteklá, rty roztržené, temně rudá díra v dásni ukazovala, kde jí byl vyražen dolní zub. Obě oči byly opuchlé tak, že z nich zbývaly jen škvíry. Ženina tvář vykukovala jen pod maskou žloutnoucích modřin. Nějakým zázrakem neměla zlomený nos. Z té zkázy vystupoval jeho štíhlý kořen a jemné nosní dírky, bledé a ve srovnání se zbytkem obličeje bizarní.

Zvedla si ruku k obličeji a odvrátila se od světla, jako by se za svůj vzhled styděla.

„Já… ano. Já jsem Francine O’Connellová,“ zamumlala skrz vějíř z prstů.

„Paní O’Connellová!“ Stubbs k ní vykročil. Pak se zarazil, nejistý si, jestli se jí má dotknout. „Kdo – kdo vám tohle udělal?“

„Její manžel. A ať jeho duše shnije v pekle.“ Ta poznámka přišla zpoza nich, konverzačním tónem hlasu. Grey se otočil, aby uviděl do místnosti vstupovat lékárníka. Jeho způsoby byly pořád nenucené, ale jeho veškerá pozornost se upírala na ženu.

„Její manžel, he?“ Stubbs, který i přes všechnu svou žoviálnost nebyl žádný blázen, se natáhl a sevřel apatykářovy ruce. Otočil je klouby ke světlu. Muž tu inspekci přetrpěl celkem klidně. Ruce měl nezraněné. Poté je uvolnil ze Stubbsova sevření. Jako by mu ten čin udělil povolení, přešel k ženě a postavil se vedle ní. Vyzařoval z něj potlačovaný vzdor.

„Je to pravda,“ řekl, navenek klidný. „Tim O’Connell byl dobrý chlap, když byl střízlivý, ale když se napil… Ďábel v lidské podobě, nic míň.“ Se sevřenými rty zavrtěl hlavou.

Grey si se Stubbsem vyměnil letmý pohled. Tohle byla pravda. Sdíleli vzpomínku na to, jak O’Connella dostávali ze žaláře v Richmondu, kde skončil po noční vycházce plné výtržností. Strážník a žalářník na sobě oba nesli známky zatýkání, i když ani jeden nebyl tak ošklivě zbitý jako O’Connellova žena.

„A jaký je váš vztah k paní O’Connellové, pokud se smím zeptat?“ vyzvídal zdvořile Grey. Bylo sotva potřeba se ptát. Viděl, jak se ženino tělo naklání k apatykáři – jako popínavé víno připravené o mřížku.

„Jsem její domovník, samozřejmě,“ odpověděl mírně muž a položil ruku na loket paní O’Connellové. „A rodinný přítel.“

„Rodinný přítel,“ zopakoval Stubbs. „Ovšem.“ Jeho bleděmodrý pohled klesl a záměrně se zastavil na ženině břiše, kde se její zástěra boulila těhotenstvím pět nebo šest měsíců pokročilým. Regiment – a seržant O’Connell – se do Londýna vrátil před pouhými šesti týdny.

Stubbs letmo pohlédl na Greye, v očích otázku. Grey mírně pozvedl jedno rameno. Poté téměř neznatelně kývl. Kdokoli to seržantu O’Connellovi udělal, zjevně to nebyla jeho žena – a ty peníze tak jako tak nebyly jejich, aby je mohli zadržovat.

Stubbs mírně zavrčel, ale sáhl do kabátu a vytáhl tobolku. Hodil ji na stůl.

„Malé vyjádření vzpomínek a úcty,“ řekl a v hlase mu jasně znělo nepřátelství. „Od druhů vašeho manžela.“

„Peníze na rubáš, jo? Já je nechci.“ Žena už se neopírala o Scanlona, ale napřímila se. Byla pod modřinami bledá, hlas však měla silný. „Vemte si to zpátky. Svýho manžela si pohřbím sama.“

„Jeden by si mohl říkat,“ řekl zdvořile Grey, „proč by si vojákova žena měla přát odmítnout pomoc od jeho druhů. Svědomí, myslíte?“

Apatykářova tvář potemněla. Pěsti se mu na bocích sevřely.

„Co řikáte?“ dožadoval se. „Že ho ubila k smrti a že to vina z toho vědomí ji nutí odmítnout vaše peníze? Ukaž jim ruce, Francine!“

Natáhl se, popadl ženiny ruce a trhl jimi vzhůru, aby je ukázal. Malíček na jedné ruce byl přivázaný k dřevěné dlaze. Jinak ale nenesly její ruce žádné známky poškození, kromě jizev po zahojených popáleninách a kloubů zhrublých denní prací – ruce jakékoli ženy v domácnosti příliš chudé na to, aby si mohla dovolit posluhu.

„Nepředpokládám, že paní O’Connellová ubila svého manžela k smrti osobně, ne,“ odpověděl Grey, stále zdvořilý. „Ale otázku svědomí nemůžeme aplikovat pouze na její vlastní činy, nebo ano? Mohla by se aplikovat i na činy vykonané v její prospěch – nebo na její příkaz.“

„Ne svědomí.“ Žena Scanlonovi s náhlou prudkostí vytrhla ruce. Trosky její tváře se chvěly. Emoce se pod tou skvrnitou kůží měnily jako mořské proudy, jak přelétala pohledem od jednoho muže k druhému.

„Řeknu vám, proč odmítám váš dárek, pánové. A není to svědomí, ale hrdost.“ Štěrbinovité oči, tvrdé a jasné jako diamanty, se zastavily na Greyovi. „Nebo myslíte, že chudá ženská jako já nemá nárok na svoji hrdost?“

„Hrdost na co?“ dožadoval se Stubbs. Znovu se upřeně zadíval na její břicho. „Cizoložství?“

Ke Stubbsovu podrážděnému překvapení se zasmála.

„Cizoložství, jo? No, a jestli je, nejsem první, co to udělala. Tim O’Connell mě loni v létě opustil. Začal si s děvkou z chudinský čtvrti, to udělal. Vzal všecky peníze, co jsme měli, aby jí nakoupil hadry. Když sem dva dny zpátky přišel, bylo to poprvé, co jsem ho viděla skoro po roce. Kdyby mi pan Scanlon nenabídnul přístřeší a práci, tak by se ze mě určitě stala ta kurva, za kterou mě máte.“

„Lepší kurva pro jednoho muže než pro mnoho, předpokládám,“ řekl si pod vousy Grey a položil ruku na Stubbsovu paži, aby mu zabránil v dalších příliš ostrých poznámkách.

„Ale přesto, madam,“ pokračoval a zvedl hlas, „tak zcela nechápu, proč máte námitky vůči přijetí daru od druhů vašeho manžela, které by ho pomohly pohřbít – pokud kvůli jeho skonu skutečně nemáte žádný pocit viny.“

Žena se napřímila a zkřížila si ruce pod prsy.

„Vezmu si vaši peněženku a použiju ji, aby se říkala fajnová slova nad páchnoucí mrtvolou toho chlapa? Nebo hůř, zapálím svíčky a zaplatím mši pro duši, která se teď smaží v jamách pekelných, pokud je Bůh spravedlivý? To neudělám, pane!“

Grey si ji prohlédl se zájmem – a jistou mírou obdivu. Poté se zadíval na apatykáře, aby viděl, jak ten proslov vezme. Scanlon o krok ustoupil. Jeho oči se upíraly na ženinu zhmožděnou tvář a husté obočí se mírně mračilo.

Grey si urovnal stříbrný ozdobný límec, který mu visel u krku. Poté se naklonil kupředu, zvedl peněženku a jemně s ní v dlani zacinkal.

„Jak si přejete, madam. Přejete si také odmítnout penzi, která vám jakožto seržantově vdově náleží?“ Ta byla celkem malá, ale vzhledem k ženině situaci…

Chvíli nerozhodně stála, než se její hlava znovu zvedla.

„Tu si vezmu,“ řekla a jedním úzkým okem mu věnovala třpytivý pohled. „Zasloužila jsem si ji.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024