13
Když přišel Živago druhého dne k obědu, řekl:
„Nemohl ses dočkat, kdy odjedeš, a přivolals to. Nebudu říkat ‚máš štěstí‘, poněvadž jaké je to štěstí, že nás znova zatlačují a dávají nám na frak? Cesta na východ je volná, ale ze západu nás zmáčkli. Všechna vojensko-sanitní zařízení dostala rozkaz k evakuaci. Vyrazíme odtud zítra nebo pozítří. Kam – to nevíme. A prádlo Michaila Grigorjeviče pochopitelně není zase vyprané, že je to tak, Karpenko. Pořád stejná historie. Kmotra, kmotra, ale když na něj uhodíš, která je to kmotra – sám to neví, hlupák jeden.“
Neslyšel, co na svou omluvu blábolil sanitní ordonanc, a nevěnoval pozornost Gordonovi, kterému bylo trapné, že nosil Živagovo prádlo a teď odjíždí v jeho košili. Živago pokračoval:
„Ach, ten náš život na pochodu, cikánské kočování je to. Když jsme sem přijeli, nic mi nebylo po chuti – ani kamna tu nebyla, strop nízký, špína a dusno. Ale teď, kdybys mě zabil, nemohu si vzpomenout, kde jsme kvartýrovali předtím. A mám pocit, že bych tu zůstal celý život, sto let bych se koukal na tenhle roh pece se sluncem na kachlíkách, na stín stromu, který se po ní pohybuje.“
Pomalu začali balit a nakládat.
V noci je probudil hluk a křik, střelba a zmatené pobíhání. Vesnice byla ozářena zlověstným svitem. Kolem oken se míhaly stíny. Za zdí vstala a začala přecházet selka. „Zaběhni ven, Karpenko, a zeptej se, co znamená ten poprask,“ řekl Jurij Andrejevič.
Brzy bylo všechno jasné. Sám Živago se spěšně oblékl a zašel do lazaretu, aby si ověřil pověsti, které se ukázaly být pravdivé. Němci na tomto úseku prolomili frontu. Obranná linie se přesunula blíž k vesnici a stále se přibližovala. Vesnice byla pod palbou. Lazaret a všechna zařízení narychlo odváželi, nečekajíce na rozkaz k evakuaci. Všichni předpokládali, že s tím budou do svítání hotovi.
„Ty pojedeš s prvním transportem, linějka odjíždí za chvíli, ale řekl jsem jim, aby na tebe počkali. Doprovodím tě a podívám se, jak tě usadili.“
Běželi na druhý konec vesnice, kde se oddíl vypravoval na cestu. Když přebíhali kolem domů, krčili se a schovávali se za výčnělky. Na ulici hvízdaly a svištěly střely. Z křižovatek, které přetínaly cesty do polí, bylo vidět, jak se tam nad nimi jako ohnivé slunečníky rozvírají výbuchy šrapnelů.
„A co bude s tebou?“ vyptával se v běhu Gordon.
„Já až později. Budu se ještě muset vrátit domů pro věci. Pojedu s druhou skupinou.“
Rozloučili se na kraji vesnice. Linějka a několik vozů, z nichž se skládal trén, se dalo do pohybu. Narážely na sebe a postupně se vyrovnávaly do řady. Jurij Andrejevič zamával odjíždějícímu příteli. Ozařoval je oheň hořící kůlny.
Jurij Andrejevič se rychle vydal zpět. Zase se držel u zdí chalup a schovával se za každým rohem. Zbývalo mu už projít jen kolem dvou domů, když ho náhle srazila na zem tlaková vlna výbuchu a zasáhla ho střepina šrapnelu. Zalitý krví se uprostřed cesty svezl na zem a ztratil vědomí.
