Doktor Živago (Boris Pasternak)

Dlouhá léta ve vlasti autora i u nás zahalen fluidem zakázaného ovoce, vyvolal rozruch hned v roce 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Redakční rada časopisu NOVYJ MIR odmítla román otisknout. V roce 1957 však vychází Rusky v Itálii. Pak postupně italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy, to všechno během jednoho roku. Když potom v roce 1958 dostal za román Nobelovu cenu, jako by explodovala bomba. Proti autorovi byla v SSSR rozpoutána štvavá kampaň a mnoho útoků, která autora donutila vrátit Nobelovu cenu a vyloučila ze svazu spisovatelů. V této době se Pasternak jako již v předešlých letech živil především překlady zahraničních děl světového významu, např. Verlaina, Goethea či Shakespeara. Tato rozhodnutí byla zrušena až v roce 1987, o rok později vychází román i v Rusku. U nás Doktor Živago vychází v roce 1990.

Román Doktor Živago se odehrává v kruté době Stalinismu. Pasternak předvádí osudy svých hrdinů v bouřlivé revoluční době a ukazuje, jako bolestně tato doba zasáhla ruskou inteligenci. Hlavním hrdinou románu je doktor Jurij Živago, Jako červená nit se románem vine láska, láska opravdová, čistá, nejtitěrnější cit, jehož je člověk schopen a který je schopen ho podržet, povznést i v osudových chvílích.

Zatímco se román stal slavným a svět obletěla i jeho filmová podoba, naši čtenáři mají možnost si jej přečíst až v roce 1990. Parternak předvádí osudy svých hrdinů v bouřlivé revoluční době a ukazuje, jak bolestně tato doba zasáhla ruskou inteligenci. Jako červená nit se románem vine láska, láska opravdová, čistá, nejtitěrnější cit, jehož je člověk schopen a který ho drží, povznáší i v osudových chvílích. „Vlastně to je první skutečná moje práce. Chci v ní podat historický obraz Ruska za posledních 40 let. Současně bude ta věc vyjadřovat všemi stránkami syžetu, tíživého, smutného a podrobně propracovaného, jako – v ideální podobě – u Dickense a Dostojevského, mé názory na umění, na evangelium, na život člověka v dějinách a na mnoho jiného,“ napsal o záměru románu sám autor.

— 1 —

Doktor Živago byl poprvé uveřejněn roku 1957 v zahraničí (v Rusku až 1988), a posléze i zfilmován. Tento román byl oceněn rokuá 1958 Nobelovou cenou.

Nejrozsáhlejší Pasternakovo dílo je spisovatelovou osobní výpovědí k převratným událostem v Rusku v 1. polovině 20. století. Román je rozdělen do 231 krátkých kapitol. Podstatu díla tvoří 15 částí, které líčí osudy titulního hrdiny Jurije Živaga od roku 1903 až do jeho smrti začátkem 30. let.

Obsah

Vyprávění začíná pohřbem Marji Nikolajevny, matky desetiletého Jurije Andrejeviče Živaga. Jeho otec, "známý boháč, dobrák a větroplach", rodinu před časem opustil a prohýřil mnohamiliónový majetek a nakonec spáchal sebevraždu skokem z jedoucího vlaku. Osiřelý chlapec je strýčkem dán na vychování do moskevské rodiny profesora agronomie Gromeka. Vnímavý a literárně nadaný Jurij prožívá se svými přáteli jako gymnazista bouřlivé události roku 1905. Po absolvování medicíny se věnuje lékařské praxi a literární činnosti. Ožení se s dcerou svých pěstounů Toňou, s níž vyrůstal, ale brzy po narození syna je nucen narukovat do války. Jeho osudovou láskou je ale Larisa Fjodorovna, dcera poruštělé Francouzsky a belgického inženýra. Je provdaná za univerzitního spolužáka a revolucionáře Pavla Antipova. Během svých studií se s ní Jurij již několikrát letmo setkal. Hlubší náklonnost mezi nimi vznikne za války, kdy Lara dělá ošetřovatelku v meluzejevské nemocnici, kde se Jurij léčí ze zranění. K dalšímu osudovému setkání dojde v uralském Jurjatinu, kde se oba ocitnou v porevolučních zmatcích. Lara je středoškolskou učitelkou a Jurij s rodinou hospodaří na blízké usedlosti ve Varikinu, dříve patřící Živagovým.

Události občanské války hluboce zasáhnou do jejich osudů. Živago je zajat partyzány a pod pohrůžkou zastřelení musí v oddílu pracovat jako lékař. Po několika neúspěšných útěcích se mu podaří po osmnácti měsících uprchnout a vrátit se podél magistrály do Juratina. Žije tu s Larou a její dcerou, neboť jeho rodina dojela do Moskvy v domnění, že zahynul. Zanedlouho Toňa s otcem a dvěma dětmi emigrovali do Francie. Šťastný život Jurije však netrvá dlouho. Z Varikina, kam se uchýlili a kde znovu Jurij literárně pracuje, Lara s dcerou odjíždí na naléhání svého prvního nemilovaného svůdce, advokáta Komarovského, do autonomní oblasti u čínských hranic. Jurij cestu s nimi odmítá a po setkání s Lařiným manželem Antipovem, anarchistickým revolucionářem a pronásledovaným psancem, který Laru ve jménu revoluční disciplíny opustil, se vrací zpět do Moskvy. Předtím se ještě nešťastný Antipov, který se seznámil s Lařiným osudem, zastřelí. S uplatněním Jurijovi pomáhá, jako již mnohokrát, jeho nevlastní bratr Jevgraf, který má významné postavení.

Jurij se znovu ožení, má dvě děti, žije však stále v pochybnostech. Opouští proto načas svou rodinu a umírá při cestě tramvají na srdeční infarkt. Pohřbu, který zařizuje Jevgraf, se osudnou náhodou zúčastní i Lara, která v té době přijela od čínských hranic do Moskvy. I její osud se po Juriově smrti tajuplně uzavírá někde "v některém z nesčíslných koncentračních táborů daleko na severu".

Šestnáctou část (Epilog), odehrávající se ve válečném roce 1943, ve vyprávění dvou Živagových přátel, nyní důstojníků Gordona a Dudorova, postižených represemi 30. let, doplňuje Živagův příběh. Oba dávní přátelé se setkali na frontě s vojenskou skladnicí Táňou, jejíž osud je přesvědčil, že jde o Jurijovu a Larinu dceru. Závěrečná kapitola této části vyjadřuje naději obou zestárlých přátel, vyslovenou v roku 1953 v "tichém letním večeru nad Moskvou" při četbě Jurijových básní a úvah sesbíraných Jevgrafem, že "rozjasnění a uvolnění", které jako předzvěst svobody očekávali již po válce, je konečně tady.

Sedmnáctou, závěrečnou část románu, tvoří Básně Jurije Živaga. Jsou pocitovým komentářem k obsahu knihy a vyjádřením Pasternakova životního kréda.

Rozbor

Jednotlivé části románu, zachycující klíčové okamžiky Živagova života, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku (rokem 1905 - ruská revoluce a stávky dělníků, první světovou válkou, oběma revolucemi 1917 - Velká říjnová revoluce, občanskou válkou, porevolučním vývojem), jsou prostoupeny lyrismem líčení osobních vztahů i úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje.

Morální a intelektuální síla hlavního protagonisty Jurije Živaga tkví paradoxně v jeho pasivitě a slabé vůli, váhání a pochybách. K historickým událostem zaujímá velmi osobní vztah, vnímá je velmi citlivě, hodnotí je z hlediska lidské mravnosti. Krutost bělogvardějců odmítá stejně jako teror rudých.

Dílo, jehož první vydání v zahraničí provázely tak dramatické okolnosti, je jak obrazem pohnutých osudů ruské inteligence v době revolučních převratů a tragických stránek sovětského systému, tak i vyslovením pochybností o smyslu ruských revolucí. V neposlední řadě jde i o rozbor jakéhokoliv revolučního převratu, který vede k násilí, k ničení výsledků lidské práce, k rozvratu morálních hodnot, ke zkáze rodiny a k potlačení individuální svobody. Své humanistické krédo opřené o víru v tradiční hodnoty, včetně náboženských, tlumočí spisovatel slovy: "Člověk se rodí, aby žil, ne aby se připravoval na život."

— 2 —

Shledání

Sníh padá na ulice,
přikrývá střechy sníh.
Chci vyjít za světnice –
ty stojíš ve dveřích.

Jsi sama, prostovlasá,
nalehko oděná.
Sněhové vločky střásá
tvůj ret. Jsi vzrušená.

V zamžené dálce tratí
se ohrada i sad.
Sníh vlasy pokrývá ti –
tak tě tu vidím stát.

Po copu kapky prýští,
za rukáv sjíždějí
a vlasy svítí v tříti
tajících krůpějí.

V záři tvých vlasů topí
se vše jak v pozlátku:
postava, tvář a copy
na lehkém kabátku.

Máš v řasách vláhu sněhu
a v očích smutný třpyt.
Bez jediného stehu
tvůj obličej je sšit.

Jako by ve mně ryli
žhavými železy,
v mém srdci zajizvily
se tvoje zářezy.

Navždy v něm, zaznamenán,
tvůj ostych bude lpět.
A proto jedno je nám,
že ukrutný je svět.

I to, že rozdvojená
je noc a sněžný svit,
nám dnes nic neznamená,
nás nelze rozdvojit.

Když lidé tlachají si
historky zašlých dob,
kdo vlastně jsme – my kdysi
zmizevší beze stop?                

— 1 —

"Tenkrát v noci, když jsi ještě chodila do gymnázia a nosila kávovou studentskou uniformu, v přítmí, za přepážkou hotelového pokoje, byla jsi už docela stejná jako teď a právě tak překvapivě krásná.

Později v životě jsem se často pokoušel definovat a pojmenovat to kouzelné světlo, které jsi ve mně tehdy roznítila, ten postupně blednoucí paprsek a doznívající zvuk, prostupující od té doby celý můj život. Staly se klíčem, který mi díky tobě odmykal na světě všechno ostatní.

Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného výklenku hotelového pokoje, já chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil: tohle štíhlé, hubené děvčátko je vrchovatě - jako elektřinou - nabito veškerou ženskostí, jakou si lze na světě představit. Jestliže přistoupím až k ní nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď mě na místě zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící, naříkající tíhou a smutkem. Byl jsem pojednou plný bludných slz, všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe, chlapce, a ještě víc mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se: jestli je takhle bolestné milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější ještě asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku vzbuzovat. Vidíš, nakonec jsem to přece vyslovil. Člověk by z toho zešílel. A já jsem toho plný."

Larisa Fjodorovna ležela na okraji postele oblečená, necítila se ve své kůži. Schoulila se do klubíčka a přikryla vlněným šátkem. Jurij Andrejevič seděl na židli vedle ní a mluvil tiše, s dlouhými přestávkami. Chvílemi se Larisa Fjodorovna nadzvedla na lokti, podepřela si bradu do dlaní a hleděla na Jurije Andrejeviče s otevřenými ústy. Chvílemi se přitiskla k jeho rameni a tiše, aniž si toho byla vědoma, blaženě plakala. Nakonec se k němu natáhla, předklonila se přes okraj postele a radostně zašeptala: "Juročko! Ty jsi tak chytrý, Juročko! Ty všechno víš, všechno uhodneš. Ty jsi má opora, útočiště a spása. Juročko, ať mi Pánbůh odpustí, že se rouhám. Já jsem tak šťastná! Pojedeme, můj drahý, pojedeme. Tam pak ti teprve povím, co mě trápí."

Usoudil, že naráží na své dohady o tom, že je těhotná, podle všeho plané, a řekl: "Já vím."

— 2 —

Jaro se opile vráželo nebi do hlavy a nebe se kalilo opojením a pokrývalo oblaky. Nad lesem plula nízká plstěná mračna s odklopenými okraji, přes něž se v prudkých skocích vrhaly do hlubiny teplé, půdou a potem vonící lijáky, smývající ze země poslední kusy proraženého, černého, ledového pancíře.

— 3 —

Hamlet

(přeložil Jan Zábrana)

Utichl hluk, když na scénu jsem vyšel.
Jenom rám dveří svírám v objetí,
v ohlasu zdaleka chci slyšet,
co stane se v mém století.

Tisíc kukátek se na mne z dáli
upírá jak oči zmnožené.
Abba, otče, tento hořký kalich
aspoň dnes odejmi ode mne.

Já ctím tvou vůli, dobře je mi známa,
Tu roli hrát jsem ochoten.
Teď se však dává zcela jiné drama,
Nenuť mě, protentokrát jen.

V promyšleném pořadí jdou dějství
A konec čeká všechny vespolek.
Jsem sám, vše tone v bahně farizejství. -
Život - to není přejít přes pole.

— 4 —