Celá e-kniha Doktor Živago ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
9
Pokaždé když se vlak blížil k nějaké stanici, Antonina Alexandrovna, která ležela nahoře, se zvedla do nepohodlné pozice, k níž ji nutil nízký strop, nedovolující člověku, aby se narovnal, svěsila hlavu z palandy a škvírou poodstrčených dveří odhadovala, nakolik slibně místo vypadá z hlediska možné výměny zboží, a stojí-li za to slézat z kavalce a jít ven.
Tak tomu bylo i teď. Vlak zpomalil a to ji vytrhlo z dřímoty. Značný počet výhybek, na nichž vagón se zrychlujícími se nárazy nadskakoval, svědčil o tom, že jde o významnou stanici a že tu vlak bude dlouho stát.
Antonina Alexandrovna se přikrčila a posadila. Protřela si oči, upravila vlasy a zajela rukou hluboko do rance s věcmi, přehrabala jej až na dno a vytáhla ručník, na němž byli vyšití kohouti, chasníci, duhy nad koňskými chomouty a kola od vozů.
Zároveň se probudil doktor, seskočil z palandy první a pomohl ženě slézt na podlahu.
Mezitím už kolem otevřených dveří vagónu, hned za strážními domky a semafory, pluly při nádraží stromy, obtížené celými vrstvami sněhu, které na natažených větvích podávaly vstříc vlaku jako chléb a sůl. A z vlaku, ještě v plné jízdě, seskakovali jako první do nedotčeného sněhu na peróně námořníci a úprkem, aby všechny předběhli, utíkali za roh nádražní budovy, kde v úkrytu za boční zdí trhovkyně obvykle proti zákazu obchodovaly potravinami.
Černá uniforma námořníků, vlající stuhy jejich čepic a kalhoty rozšiřující se směrem ke kotníkům do zvonu propůjčovaly jejich kroku dravost a průbojnost a nutily všechny, aby se před nimi rozestupovali jak před rozběhnutými lyžaři nebo před bruslaři, ženoucími se s větrem o závod.
Za rohem staniční budovy, schovávajíce se jedna za druhou a vzrušené jak při hádání z ruky, postávaly v řadě za sebou selky z nedalekých vesnic s okurkami, tvarohem, vařeným hovězím a žitnými vdolky, přikrytými prošívanými dečkami, které je chránily před zimou tak, že zůstávaly teplé a ještě se z nich kouřilo. Ženské a děvčata v šátcích, zastrčených pod krátké kožíšky, se při chlupatých námořnických vtipech červenaly jak pivoňky, ale zároveň se jich bály jak čert kříže, poněvadž z námořníků se převážně formovaly nejrůznější oddíly pro boj se spekulací a se zakázaným volným prodejem.
Rozpaky venkovanek netrvaly dlouho. Vlak zastavoval. Přibývali další cestující. Lidé se pomíchali a obchod se rozjel naplno.
Antonina Alexandrovna obcházela trhovkyně s ručníkem přehozeným přes rameno a tvářila se, že jde někam za stanici umýt se sněhem. Z řad už na ni několikrát zavolaly: „Hej, paničko, co chceš za ten ručníček?“
Antonina Alexandrovna se ale nezastavila a šla s mužem dál.
Na konci řady stála žena v černém šátku s nachovým vzorkem. Všimla si vyšívaného ručníku. Drzé oči se jí rozhořely. Rozhlédla se na obě strany, přesvědčila se, že odnikud nehrozí nebezpečí, rychle přistoupila k Antonině Alexandrovně, odhrnula dečku ze svého zboží a začala šeptem vzrušeně drmolit:
„Hele, co mám. Žes něco takového ještě neviděla? Nedáš si říct? No dlouho se nerozmejšlej – nebo mi to seberou. Dej ručník za půlečku.“
Poslednímu slovu Antonina Alexandrovna nerozuměla. Napadlo ji, že se přeslechla a že snad jde o nějakou „špulečku“ nití. Zeptala se znova:
„Jak jsi to říkala, dušinko?“
Půlečkou venkovanka myslela půlku zajíce, rozseknutého na dva stejné kusy a upečeného vcelku, od hlavy až k ocásku. Žena držela zajíce v rukou a opakovala:
„Povídám ti, dej ručník za půlečku. Co si to tak prohlížíš? Neboj se, pes to není. Můj muž je lovec. Je to zajíc, zajíc je to.“
Začaly handlovat. Oběma stranám se zdálo, že nekřesťansky vydělávají, zatímco druhá strana stejně nekřesťansky tratí. Antonina Alexandrovna se styděla tak hanebně ošidit ubohou venkovanku. Ta zas, spokojená s výměnou, spěchala, aby byla co nejdřív pryč a nedostala se do maléru; zavolala na smlouvající sousedku a společně se vydaly domů po cestičce prošlapané ve sněhu a ztrácející se v dálce.
V té chvíli se v houfu strhla nějaká mela. Někde se rozkřikla stařena:
„Ka…
