Celá e-kniha Doktor Živago ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
7
V Moskvě! V Moskvě, znělo mu v duši při každém kroku, dokud potřetí nevystoupil po litinových schodech. Prázdný byt ho znova uvítal mumrajem skákajících, padajících, prchajících krys. Juriji Andrejeviči bylo jasné, že v přítomnosti těch potvor nezavře oko ani na okamžik, ať je unavený jakkoliv. Přípravy na nocleh zahájil ucpáváním krysích děr. Naštěstí jich v ložnici nebylo tolik, mnohem méně než v jiných částech bytu, kde ostatně i podlahy a spodky zdí byly v horším stavu. Musel si však pospíšit. Blížila se noc. Pravda, v kuchyni na stole na něho čekala – možná že připravená k jeho příchodu – lampa sundaná ze stěny a do půlky naplněná a vedle ní, v otevřené krabičce od zápalek, leželo pár sirek, asi deset, jak Jurij Andrejevič spočítal. Ale jedním i druhým, petrolejem i zápalkami, bylo rozumnější raději šetřit. V ložnici našel ještě kahánek s knotem a zbytkem oleje, který zřejmě vypily krysy.
Obkládací lišty na některých místech odstávaly od stěny. Jurij Andrejevič zatloukl do skulin několik vrstev naplocho vložených skleněných střepů, ostrými hranami dovnitř. Dveře do ložnice k prahu dobře přiléhaly. Daly se pevně zavřít a důkladně oddělovaly pokoj s ucpanými škvírami od ostatního bytu. Za hodinu a něco to všechno stihl.
Kout ložnice zabírala kachlová kamna s ozdobným rámem, který nesahal až ke stropu. V kuchyni byla připravena polínka, deset kol. Jurij Andrejevič se rozhodl okrást Laru o dvě náruče a klekl si a začal si skládat polínka na levou ruku. Přenesl je do ložnice, složil u kamen, prozkoumal jejich obsluhu a narychlo se přesvědčil, v jakém jsou stavu. Chtěl pokoj zamknout na klíč, ale zámek ve dveřích byl rozbitý, a tak dveře založil kusem tvrdého papíru, aby se neotvíraly, a pak začal pomalu zatápět v kamnech.
Když nakládal dřevo na rošt, uviděl znamínko na okrouhlém řezu jednoho polena. S údivem je poznal. Byly to stopy staré signovačky, dvě počáteční písmena „K“ a „P“, označující na polenech, z kterého jsou skladu. Těmito značkami za Krügera označovali konce polen z kulabyševské pily u Varykina, když závody prodávaly přebytečné palivové dříví.
To, že tato polena našel v Lařině bytě, dokazovalo, že Lara zná Samděvjatova, a ten že se o ni stará tak, jako se kdysi staral o doktora a zásoboval vším potřebným jeho rodinu. Ten objev byl pro doktora jako nůž do srdce. Pomoc Anfima Jefimoviče ho tížila i dřív. Teď se však sklíčenost z těchto výpůjček zkomplikovala i jinými pocity.
Anfim sotva pečuje o Laru kvůli jejím krásným očím. Jurij Andrejevič si představil nenucené chování Anfima Jefimoviče a Lařinu ženskou zbrklost. Není možné, aby mezi nimi nic nebylo.
V kamnech se s veselým praskotem bouřlivě rozhořela suchá kulabyševská polena, a jak se rozhořívala, zaslepená žárlivost Jurije Andrejeviče, zrozená z nicotných dohadů, změnila se v naprostou jistotu.
Měl však duši rozdrásanou vším možným a jedna bolest vypuzovala druhou. Nemusel tato podezření odhánět. Myšlenky samy, bez jeho přičinění, přeskakovaly z jednoho předmětu na druhý. Úvahy o rodině znova na čas zaplašily jeho žárlivé fantazírování.
Tak vy tedy jste v Moskvě, moji drazí? Už se mu zdálo, že ho Tuncevová ujistila o tom, že tam šťastné dorazili. Vy jste si tedy znova, beze mne zopakovali tu dlouhou, těžkou cestu? Jak jste dojeli? Proč si Alexandra Alexandroviče povolali? O jakou služební cestu jde? Zřejmě pozvání z akademie, aby začal znova přednášet? Jak to vypadalo doma? Panebože, všechno je tak těžké a bolestné! Raději nemyslet, nemyslet na nic! Myšlenky se mi pletou až běda! Co je to se mnou, Toňo? Zdá se mi, že na mne jde nějaká nemoc. Co bude se mnou a s vámi se všemi, Toňo, Tonečko, Toňo, Sašenko, Alexandře Alexandroviči? Proč jsi ode mne odvrátil svou tvář, Bože, ty světlo věčné? Proč mi vás celý život pořád něco odnáší pryč, pryč ode mne? Proč jsme pořád každý jinde? Ale brzo se sejdeme, budeme spolu, nemám pravdu? Přijdu za vámi pěšky, když to nepůjde jinak. Uvidíme se. Všechno bude zase dobré, nemám pravdu?
Že se do země ne…
