Celá e-kniha Doktor Živago ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
[KAPITOLA ČTRNÁCTÁ]
Znova ve Varykinu
1
Nastala zima. Sníh padal ve velkých chuchvalcích. Jurij Andrejevič přišel domů z nemocnice.
„Přijel Komarovskij,“ řekla skleslým, ochraptělým hlasem Lara, která mu vyšla vstříc. Stáli v předsíni. Vypadala nešťastně, jako po výprasku.
„Kam? Ke komu? Je u nás?“
„Ale ne. Byl tu ráno a trval na tom, že přijde k večeru. Může tu být co nevidět. Potřebuje si s tebou promluvit.“
„Proč přijel?“
„Nerozuměla jsem všemu, co říkal. Octl prý se tady cestou na Dálný východ, úmyslně odbočil a udělal si zajížďku k nám do Jurjatina, aby se s námi setkal. Hlavně kvůli tobě a Pašovi. Navykládal toho spoustu o vás obou. Tvrdí, že nám všem třem, to jest tobě, Patuljovi a mně, hrozí smrtelné nebezpečí a že nás může zachránit jedině on, jestliže uposlechneme jeho rad.“
„Jdu pryč. Nechci ho vidět.“
Lara se dala do pláče, pokusila se před doktorem padnout na kolena, obejmout mu nohy a přitisknout se k nim hlavou, ale zabránil jí v tom, násilím ji zadržel.
„Zůstaň tu kvůli mně, prosím tě o to. Nemám strach octnout se s ním mezi čtyřma očima, to vůbec ne. Je to ale tak těžké. Nenuť mě, abych se s ním setkala o samotě. A ostatně, je to prakticky založený, protřelý člověk. Možná že nám skutečně něco poradí. Přirozeně k němu cítíš odpor. Přemoz se ale, prosím tě pěkně. Zůstaň tady.“
„Co je to s tebou? Uklidni se. Co to děláš? Neklekej si. Vstaň, netrap se. Zaplaš tu noční můru, co tě pronásleduje. Vyděsil tě na celý život. Jsem s tebou. Zabiju ho, jestli to bude třeba, když mi přikážeš.“
Za půl hodiny nadešel večer a dočista se setmělo. Díry v podlaze byly všude utěsněné už asi půl roku. Jurij Andrejevič dával pozor, kde se dělají nové, a včas je vždy zatloukl. Opatřili si do bytu velkého chlupatého kocoura, který trávil čas v záhadné, nehybné kontemplaci. Krysy dům neopustily, byly však už opatrnější.
Před příchodem Komarovského nakrájela Larisa Fjodorovna černý přídělový chleba a postavila na stůl talíře s několika vařenými bramborami. Chystali se hosta přijmout v bývalé jídelně dřívějších domácích, která dosud sloužila někdejšímu účelu. Stál v ní mohutný dubový jídelní stůl a velký těžký příborník, také z tmavého dubu. Na stole hořel ricínový olej ve skleničce, do níž byl ponořen knot – přenosný lékařský kahánek.
Komarovskij přišel z prosincové tmy celý zasypaný sněhem, venku hustě chumelilo. Sníh se mu odlepoval z kožichu, čepice a galoší v celých vrstvách, roztával v kusech a tvořil na podlaze louže. Plnovous a kníry si Komarovskij dřív holil, teď však si je nechával růst, a jak je měl mokré od přilepeného sněhu, vypadal trochu jako šašek nebo potulný šumař. Na sobě měl výtečně zachovalé sako a proužkované kalhoty s puky. Dřív než se s nimi přivítal a něco řekl, dlouho si malým hřebínkem rozčesával vlhké připlácnuté vlasy a kapesníkem si otíral a uhlazoval mokré kníry a obočí. Potom mlčky a významně podal obě ruce zároveň, levou Larise Fjodorovně a pravou Juriji Andrejeviči.
„Dejme tomu, že my dva se známe,“ obrátil se na Jurije Andrejeviče. „Byl jsem přece tak zadobře s vaším otcem – to jistě víte. Vydechl naposledy v mém náručí. Pořád si vás prohlížím, jestli jste mu podobný. Zřejmě ale ne, nejste po panu otci. To byl velkorysý člověk. Vznětlivý, prudký. Podle zevnějšku soudě, jste spíš po matince. To byla jemná žena. Snílkovská povaha.“
„Larisa Fjodorovna mě prosila, abych vás vyslechl. Podle toho, co říkala, chcete mi něco povědět. Vyhověl jsem její prosbě. Náš rozhovor je vynucený, proti mé vůli. Pokud jde o mne, o známost s vámi bych nestál a nedomnívám se, že jsme se seznámili. Proto radši rovnou k věci. Co si přejete?“
„Helemese, podívejme se na to, no maucta, moji drazí!
Všechno chápu, absolutně všechno, je mi to úplně jasné. Promiňte mi tu smělost, ale vy dva se k sobě hrozně hodíte. Jste nanejvýš harmonický pár.“
„Musím vás přerušit. Prosím, abyste se nemíchal do věcí, které se vás netýkají. O vaše sympatie nikdo nestojí. Co si to vůbec dovolujete?“
„A vy se zas nesmíte …
