DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
Reacher se stejně jako předtím usadil ve tmě ve svém pokoji, kousek od okna, neviditelný zvenku a díval se, tentokrát z perspektivy prvního patra. Patnáct minut, dvacet, třicet. Tak dlouho, aby měl jistotu. Jednooký recepční na plastovém lehátku tvořil stejnou bledou čmouhu, třicet metrů vzdálenou. Za závěsy pokoje 203 se svítilo. Nikde se nic nehýbalo. Žádná auta, žádní lidé. Ve stínu nežhnuly žádné cigarety.
Nikde se nic nedělo.
Čtyřicet minut. Zhaslo světlo v pokoji 203. Recepční zůstal na svém místě. Reacher mu dal ještě deset minut a pak si šel lehnout.
Nadešlo ráno a vypadalo, že bude stejně hezké jako předcházející. Světlo mělo bledě zlatý odstín a dělaly se dlouhé stíny. Ráno bude možná ještě lepší než předcházející. Reacher seděl na posteli, omotaný ručníkem, bez kávy a pozoroval. Plastové lehátko stálo třicet metrů daleko před recepcí, ale opět prázdné. Závěsy v pokoji 203 byly ještě zatažené. Nikde nikdo. Po široké ulici začala jezdit auta, hlučná, ale neviditelná, nejprve jeden náklaďák a pak několik dalších.
Potom se stalo několik věcí najednou. Stíny se zkrátily, protože slunce se vyšplhalo výš na oblohu. Přivalil se vlak přijíždějící v sedm hodin, zastavil a zase se odvalil. A roztáhly se závěsy v pokoji 203.
Žena. Slunce pořád svítilo do okna, takže vypadala zaprášenější než ve skutečnosti, ale Reacher ji viděl, bledou, celou v bílém, postavenou stejně jako den předtím muž v obleku, s roztaženými pažemi a rukama na závěsech. Stejně jako muž v obleku upírala pohled do nadcházejícího rána.
Pak se vynořil bílý cadillac, zabočil doprava a zacouval do stejného místa na parkování jako předtím. Pořád mu chyběla poznávací značka. Řidič tentokrát vystoupil. Nad hlavou se mu otevřely dveře a žena v bílém vyšla ze svého pokoje. Ta bílá byly pouzdrové šaty ke kolenům. A bílé boty. Žena nebyla nejmladší, ale udržovaná. Jako by na sobě pečlivě pracovala. Měla popelavě světlé vlasy zastřižené do mikáda.
A měla víc zavazadel než muž před ní. Táhla za sebou kufr na kolečkách. Větší než kožená taška. Ale ne obrovský. Dokonce elegantní. Zamířila s ním ke schodišti a řidič cadillaku to zaznamenal, ukázal rukou počkejte a vyrazil jí naproti. Zastrčil držadlo kufru a snesl ho ze schodů. Šel první, jako by ukazoval cestu. Uložil kufr do zavazadlového prostoru, žena vklouzla na zadní sedadlo, řidič se posadil za volant a auto se rozjelo a zmizelo.
I vzadu pořád bez poznávací značky.
Reacher se šel osprchovat. Slyšel, jak se vedle sprchuje Changová. Koupelny měly společnou stěnu. Což znamenalo, že Changová nešla k rannímu vlaku. Což bylo rozumné rozhodnutí. Ušetřila si tím cestu tam a zpátky. Možná udělala to samé co on a dívala se z okna. Možná seděli jeden vedle druhého, omotaní ručníkem, oddělení pouze stěnou. I když na sobě měla spíš pyžamo. Nebo noční košili. Patrně ne moc objemnou. Když se vezme v úvahu počasí a potřeba balit úsporně.
Reacher opustil motel dřív než ona a vyrazil do bistra. Doufal, že se mu podaří získat dva stoly vedle sebe v zadním rohu, což se mu skutečně podařilo. Přehodil bundu přes opěradlo židle Changové, zatáhl za smith v kapse, aby nevisela nakřivo, a objednal kávu. Changová se dostavila za pět minut, ve stejných džínách, ale v čistém tričku, vlasy stále inkoustové ze sprchy. Kapsu bundy měla také zatíženou smithem. Jako každý bývalý policajt se rozhlédla, opsala celých 360 stupňů, udělala sedm osm pomyslných snímků a pak vykročila do místnosti, energicky, jakoby nabitá entuziasmem nebo sdílenou euforií vyvolanou vzájemným nočním pozorováním. Zasunula se vedle Reachera.
Reacher se zeptal: „Spala jste?“
Changová odpověděla. „Musela jsem. Myslela jsem, že se mi to nepodaří.“
„Nešla jste k vlaku.“
„Řekl jste, že ho drží jako vězně. V nejlepším možném případě.“
„Jde jenom o domněnku.“
„Založenou na reálném podkladě.“
„Viděla jste tu ženu ve dvě stě trojce?“
„Nedokážu si ji vysvětlit. Kdyby byla oblečená v černém, mohlo by se jednat o investorku, správkyni fon…
