XV.
Když slunce vystoupilo nad vrcholky hor, šel jsem si do vnitřní místnosti pro oblečení. Veda už nespala. Žaluzie byla vytažená a okno otevřené dokořán. Chtěl jsem si rychle ověřit, jestli je skutečně vzhůru. Byla. Ležela v posteli a pokrývku měla odhrnutou. Říká se, že láska a nenávist jsou vlásek od sebe. Tím, co se stalo dnes v noci, byla moje láska k ní silně otřesena. Bál jsem se jí a odtud už je jen krůček k nenávisti. Když zjistila, že se na ni dívám, otočila hlavu. Oči měla jako v horečce.
“Neslyšela jsem tě vstát,” řekla mdlým hlasem.
“Snažil jsem se být potichu. Nemoh jsem spát.”
Pozorovala mě, jak si beru oblečení. Cítil jsem, že brzy něco přijde. Hádka visela ve vzduchu.
“Zůstaň ještě ležet. Je brzy. Udělám zatím kafe,” nabídl jsem se.
“Pospěš si. Myslím, že je na čase si promluvit.” Její tón byl zdvořilý jako hlas žebráka u dveří. A stejně tak upřímný.
Už je to tady. A to jsem jí ani nemusel vykládat, že jsem ke stejnému závěru došel taky.
“Hned jsem zpátky.”
Zatímco se vařila voda, oblékal jsem se. Chvíli mi trvalo, než jsem se oholil. Třásly se mi ruce. Jen zázrakem jsem se nepořezal. Zalil jsem kávu ve dvou šálcích vařící vodou a nalil si na dva prsty skotské. Hodil jsem ji do sebe.
Když jsem se vrátil, byla učesaná a celá schoulená seděla jen v hedvábném kombiné na posteli. Nevypadala dobře.
Byla stažená do sebe a obličej měla mrtvolně bledý. V očích se jí usadil zamyšlený výraz, který se mi vůbec nelíbil.
“Přestalo pršet,” oznámil jsem jí. “Dneska bude hezky.” Je fakt, že to ode mne moc pronikavý postřeh nebyl, protože slunce svítilo otevřeným oknem přímo do místnosti. Něco jsem ale říct musel.
Vzala si ode mě šálek kávy, do očí se mi ale nepodívala.
“Posaď se prosím,” vyzvala mě.
Připadalo mi absurdní, že ještě před dvěma dny jsme byli milenci. Hlas je zvláštní věc. Jeho zabarvení ti může napovědět víc než výraz tváře, stačí se jen zaposlouchat. A já jsem poslouchal velmi pozorně. Nemělo by smysl něco si dále namlouvat. Už se to nedá odvrátit.
Posadil jsem se na postel dost daleko od ní. Vzdálenost mezi námi odpovídala vzdálenosti našich myslí.
“Pamatuješ si, cos řek, když jsme se bavili o Maxovi?” vybafla na mě.
“Říkal jsem spoustu věcí.”
“O tom, že by ta vražda byla pořád mezi náma.”
Srkal jsem kávu a zamyšleně pozoroval prkna na podlaze. Tak tohle pojetí tedy zvolila.
“Asi jo. Měl jsem tehdy takovej menší proslov. Rek jsem: Dejme tomu, že ho zabiju. Budeš to vědět ty a já, i kdyby se to nedozvěděl nikdo další. Budeme spolu žít a ta vražda bude pořád mezi náma. Možná, že nejdřív nám to tak připadat nebude, ale už na to nikdy nezapomenem.’ Takhle jsem to řek.”
“Takže tě to taky napadlo?”
“Napadlo.”
“Ta vražda je pořád mezi náma, nemyslíš?”
“Řek jsem, že by to tak bylo, tak to tak je.”
Chvíli jsme mlčeli. Cítil jsem její bezradnost, jak do toho, tak zřetelně, jako jsem cítil chladný vzduch z otevřeného okna.
“Zdál se mi dnes v noci sen. O tom, jak jsem tě zabila.” Žádné výčitky. Pouhé konstatování.
“Jak vidíš, jsem živej,” řekl jsem, ale do očí jsem jí nepohlédl.
Opět nastalo ticho.
“Už je čas, abysme odtud vypadli,” pokračovala. “Nevidím žádnej smysl v tom, abysme se snažili zůstávat ještě spolu - určitě ne teď. Bude pro tebe snazší a bezpečnější uprchnout, když budeš sám.”
Bylo až dojemné, jak jí leží na srdci moje bezpečnost. S něčím takovým jsem nepočítal. Myslel jsem, že to budu já, kdo ten vztah ukončí. Už mě unavovalo, jak mi jedna za druhou vždycky daly košem. Stalo se to téměř už pravidlem.
“Jestli to tak cejtíš.” Dopil jsem kávu a zapálil si cigaretu. Ruce se mi nepřestávaly třást.
“Nesnažme se něco předstírat. Cítíme to oba. Zdá se, že si neuvědomuješ, jak moudře jsi mluvil, když jsi říkal, že ta vražda už bude pořád mezi náma.”
“Za moudrý mluvem bych zasloužil metál. Jednoho dne třeba někdo všechny ty moje moudrosti sepíše. Určitě to bude bestseller.”
“Asi bych se měla oblíknout.”
To byl její přístup k věci. Jako by tím chtěla říct: “Už není o čem dá…
