VII.
Vzbudilo mě zvonění telefonu. Vedle mě se to v peřinách také začalo hýbat.
“Snad nehoří,” řekl jsem Vedě. “To je jen telefon. Lekla ses ?”
“Jak vidím, lekavej jseš spíš ty,” odpověděla a protože byl telefon na jejím nočním stolku, chtěla ho zvednout.
Rukou jsem jí přimáčkl zpátky do polštáře.
“Počkej, vezmu to radši sám. Můžeš ještě spát.”
Musel jsem ji doslova zalehnout, abych dosáhl na sluchátko.
“Chováš se jak křupan,” sotva popadala dech. “A mě jako křapici to uráží.”
S úsměvem jsem pohlédl do jejích modrých očí a zvedl sluchátko.
“Nejlíp zvládám mrzáky a starý dámy,” ujistil jsem ji. Do telefonu jsem řekl haló.
Do ucha mi vyštěkl Casyho hlas.
“Pojď dolů, Floyde. Začíná se to vařit, až nadskakuje poklička. Pokusím se ji udržet na hrnci, dokud nepřijdeš.”
“Co se vaří?” nechápal jsem. “Nekřič na mě, Micku, mám nervy nadranc.” Taky že to byla pravda. Nejradši bych zalezl zpátky pod peřinu.
Casy na mě hulákal ze sluchátka.
“Na svoje nervy se vykašli. Pojď hezky dolů a připrav se na nejhorší. Za pět minut ať jseš tady,” zavěsil.
Jemně jsem položil sluchátko, rukou si pročísl vlasy a upřel zrak na bledý obličejík vedle mě, dosud zabořený do polštáře. Lehký holky mívaj tváře většinou povadlý, ale Vediny vypadaly i po ránu k nakousnutí.
“Jak jsme se vyspali,” řekl jsem jí. “Vzpomínáš si ještě na mě?”
“I kdybych zapomněla, modřiny mi tě připomenou,” odpověděla jedovatě. “Slez ze mě, ty kance. Vymáčkneš ze mě zbytek života.”
“To by nebyla špatná smrt,” řekl jsem, zvedl se z postele, protáhl se a za mohutného zívání sáhl po láhvi. “Chceš si cvaknout?”
“Ne, díky.” Opřela se o lokty. “Kdo to byl?” zeptala se.
“Casy. Musím dolů. Nechám ti sem poslat nějaký kafe.”
“Co chtěl?” nenechala se odbýt.
“Nic neříkal. Třeba je mu smutno.” V hromadě oblečení na stole jsem našel hodinky. Bylo skoro půl dvanácté. “Hej,” zvolal jsem, “prospali jsme celý dopoledne!”
“Od toho taky dopoledne je, nebo ne?” řekla a znovu se zachrula do peřin.
Ještě jednou jsem si přihnul z láhve a šel se vysprchovat. O deset minut později už jsem vcházel do Casyho kanceláře.
Dal jsem se jakž takž dohromady, ale nervy mi pořád hrály a krk jsem vůbec necejtil. Nebo spíš cejtil až moc. Jako kdyby mi ho natloukli paličkou na maso.
Casy stál u okna, v puse měl doutník, ruce založené za zády. V očích měl slavnostní výraz, ale koutky úst měl skleslé.
Na krajíčku té nejnepohodlnější židle v místnosti seděl menší zdvořile vyhlížející muž. Usmíval se na černý klobouk, který měl položený na kolenou. Všechno na něm působilo velmi úpravně: jeho vlasy, jeho oblečení, to, jak byl oholený, jak měl vyčištěné boty. Nejúpravněji ovšem působil jeho úsměv.
Když jsem vstoupil, Casy zachrochtal.
“Dal sis na čas. Tohle je O’Readen, šéf policie.”
V prvním momentě jsem se chtěl reflexivně sehnout, pak ale ten člověk s podlézavě zdvořilou tváří vyskočil a nabízel mi ruku.
“Moc rád vás poznávám, pane Jacksone,” řekl. I to, jak mi potřásal rukou působilo velmi zdvořile. “Moc mě těší, že vás poznávám,” dodal ještě.
Jsem zvyklý na úplně jiné přijetí od šéfů policie. Úplně mě to zaskočilo.
“Jsem rád, že jste mě poznal,” dovršil jsem to a uvolnil ruku z jeho zdvořilého sevření. Pro jistotu jsem si ji zasunul do kapsy.
Casy usedl za psací stůl.
“Posaď se někde, Floyde,” řekl a poškrábal se na tlustém nose. Na O’Readena upřel zachmuřený pohled. “Tak mu to řekni,” vyštěkl na něj.
O’Readen se usmíval, ale jeho úsměv nepatřil nikomu z nás.
“Včera večer se stala taková menší nepříjemnost na Oceán Rise,” řekl. Vypadalo to, jako že tu novinu sděluje svému klobouku, ale mně neuniklo ani slovo. “Dnes ráno mi volali z kriminálky ze San Luis Beach a požádali mě o spolupráci.
Došlo k pokusu otevřít sejf Lindsaye Bretta a byli přitom zabiti dva strážci.”
“O co jde?” obrátil jsem se na Casyho. “To má bejt nápis na jejich věnce nebo co?”
“O’Readen je můj dobrej přítel.” Casy hleděl na O’Readena, jako kdyby ho chtěl sníst. “Léčí mě z mejch neduhů. To je součást jeho pr…
