VI.
Santě Medině se turisti a milionáři vyhýbají jako morové ráně. Jestli znáte San Luis Beach, může vám tohle městečko taky tak připadat.
Jediné místo, které v téhle díře s dřevěnými domy a vybledlými roletami za něco stojí, je kasino Micka Casyho.
Snad všichni lumpové, lháři a podvodníci z každého koutu Spojených států se dříve nebo později sejdou právě tady.
Herna je známá po celém pobřeží Tichého oceánu. Říká se tu, že nebýt Micka Casyho, Santa Medina by už dávno sama sebe strávila v nicotě a nudě. Jiní zas myslí, že čím dřív Casy ze Santa Mediny vypadne, tím víc tomuhle místu prospěje.
V každém případě v tomhle městě všechny cesty vedou sem, do kasina, tady všechno končí i začíná. Velký zářící neon si vás přitáhne už dávno před tím, než si uvědomíte, že kdesi v temnotách je utopené celé město.
Kasino je taky jediný cihlový barák široko daleko a vybetonovaná příjezdová cesta vás dovede přímo až ke vchodu.
Casyho znám už dlouho. Potkal jsem ho před lety, kdy ještě nebyl v balíku. V té době si vydělával hrou kulečníku. V zemi byste nenašli chlápka, který by s tágem uměl to, co on. Bohužel měl tak dobrou pověst, že se těžko sháněl nějaký hlupák, který by byl ochotný si to s ním o pětku rozdat. V té době byl pořád švorcovej. Zrovna, když jsem ho potkal, se na nábřeží v San Franciscu zapletl do nějakého střílení. Byla to politická vražda a poldové tehdy hledali někoho, na koho by to mohli shodit. Vybrali si Casyho a bylo by jim to vyšlo, kdybych se u soudu neobjevil já jako neohlášený svědek. Dokázal jsem, že Casy ho zastřelit nemohl, protože, jak jsem přísahal, byl v tu dobu se mnou. Nebyla to sice pravda, ale mně připadalo nespravedlivé, že si poldové budou vybírat chlápka jenom proto, že je švorcovej a nemůže se bránit, aby zachránili kůži nějakýmu umaštěnýmu politikovi, který to neměl v hlavě zrovna úplně v pořádku, protože pořádně přebral.
Moje svědectví mělo rozhodující vliv a žaloba byla stažená. Museli jsme s Casym město rychle opustit, protože kdyby nás poldové chytli, určitě by nás s chutí převálcovali. My jsme ale byli rychlejší.
Casy bral celý ten případ hrozně vážně. Byl přesvědčený, že jsem mu zachránil život. Slíbil, že mi to nikdy nezapomene.
A taky že to dodržel. Kdykoliv jsem ho pak vyhledal, dělal mi první poslední a dovedlo ho rozčilit, když jsem si třeba jen chtěl vyrovnat svoje dluhy v sázení. Až mě to uvádělo do rozpaků a přestal jsem ho navštěvovat. Už jsem ho neviděl dobře tak půl roku.
Než zjistím o té pudřence něco víc, a hlavně proč ji Gorman tak zoufale chtěl, schovám se u Casyho. Tam budu v bezpečí i s Vedou. Kdyby na nás chtěl Gorman zkoušet nějaký triky, zjistí, že má co dělat nejen se mnou, ale i s Casym a celým městem, které stojí za ním.
Sjížděli jsem dolů po horské cestě do Santa Mediny a já jsem Vedě vysvětloval, kdo Casy je.
“To je strašně zajímavý,” ozvala se ze tmy. Viděl jsem jen obrys její hlavy a rudou jiskru cigarety, kterou měla v ústech.
“Teď ale nemám chuť se bavit. Chci přemejšlet. Nebude ti vadit, když budu chvíli přemejšlet? Mluvit mužem pozdějc.”
Nic dalšího jsem z ní nevytáh, dokud nezabrzdila před Casyho kasinem.
“Tak tohle je ono?” zeptala se.
Pomohl jsem jí z auta a ukazoval na neónový nápis. Měřil nejméně dvakrát tři metry a i z místa, kde jsme stáli, bylo cítit, jak z neonů sálá teplo.
“To mluví samo za sebe,” poznamenala. “Tak jdem dovnitř, jsem na Casyho zvědavá.”
Strážce u vchodu na mě rychle vrhl zkoumavý pohled a pak se dotkl čepice. Byl placený za to, aby věděl, koho může pustit bez prohledání, a koho ne. Určitě tu jenom nepózoval a určitě ne zadarmo.
“Je tu šéf?” zeptal jsem se ho.
“V kanceláři.”
“Díky.”
Vzal jsem Vedu podpaží a procházeli jsme halou, celou vyloženou damaškem, kolem jednoho z pěti barů a dál chodbou, která vedla ke Casyho kanceláři. Někde poblíž hlasitě vyhrávala kapela. Ve vzduchu byl cítit cigaretový kouř a whisky.
Nebyla to luxusní herna, ale na svý si tu mohl přijít každý. Našli jste tu vše, od poddajné blondýnky…
