KAPITOLA PATNÁCTÁ
HARPEROVÁ NA SOBĚ MĚLA STÁLE DRUHÝ OBLEK A VLASY ROZPUŠTĚNÉ na ramena, jinak si však nebyla vůbec podobná. Dlouhonohou ladnost nahradila horečnatá nervozita, oči červené a ztrhaná. Reachera napadlo, že víc rozrušená už být nemůže.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Velký malér. Došlo na nejhorší.“
„Kde?“
„Ve Spokane,“ odpověděla.
„Ne,“ vydechl.
„Ano,“ odtušila. „Alison Lamarrová.“
Rozhostilo se ticho.
„Do prdele,“ zašeptal.
Harperová přikývla. „Přesně tak.“
„Kdy?“
„Někdy během včerejška. Zrychluje. Nedrží se intervalu. Poslední vraždu spáchal před dvěma týdny.“
„Jak?“
„Stejně jako předešlé. Nemocnice jí volala, že zemřel otec, a nikdo nebral telefon. Tak nakonec informovali policajty, ti se tam rozjeli a našli ji. Mrtvou ve vaně plné barvy.“
Opět ticho.
„Jak se, krucinál, dostal dovnitř?“
Harperová potřásla hlavou. „Prostě vešel dveřmi.“
„To není možné.“
„Celý dům zapečetili. Vyslali tam zajišťovatele stop přímo z Quantica.“
„Nic nenajdou.“
Ticho. Harperová se nervózně rozhlédla po kuchyni.
„Blake chce, abyste se k nám připojil. Přijal vaši teorii. Už jí věří. Nejde o jednadevadesát žen, ale o jedenáct.“
Reacher se na ni pronikavě podíval. „Co vám na to mám odpovědět? Lépe pozdě než nikdy?“
„Chce, abyste se vrátil,“ zopakovala Harperová. „Situace se nám vymkla z rukou. Musíme nějak obejít armádu. A vy jste na obcházení předpisů odborník.“
Nic horšího prohlásit nemohla. Její slova zůstala viset ve vzduchu. Jodie sklouzla pohledem z Harperové na dvířka od lednice.
„Měl bys, Reachere, jet,“ řekla tiše.
Neodpověděl.
„Obejdi pár předpisů,“ dodala. „Pusť se do toho, na co jsi odborník.“
* * *
Pustil se do toho. Na Broadwayi čekalo na Harperovou auto zaparkované u chodníku. Patřilo newyorské pobočce Úřadu a za volantem seděl stejný řidič, který ho vezl z Garrisonu, když mu mířili pistolí na hlavu. Jestli ho jeho náhlá změna postavení překvapila, nedal to najevo. Jen zapnul červený maják a vyrazil na západ k Newarku.
Na letišti panoval chaos. Prodrali se davem k vnitrostátní přepážce. Na rezervaci museli chvíli čekat. Přišla přímo z Quantica. Dvě místa do druhé třídy. Rozběhli se k východu a prošli jím jako poslední pasažéři. Na konci chodby na ně čekala letuška. Posadila je do první třídy a potom se k nim postavila a mikrofonem přivítala cestující na lince do Seattlu-Tacomy.
„Do Seattlu?“ podivil se Reacher. „Domníval jsem se, že letíme do Quantica.“
Harperová se natáhla po sponě bezpečnostního pásu a zavrtěla hlavou.
„Nejprve si prohlédneme místo činu. Blake si myslí, že by to mohlo být užitečné. Viděli jsme ho přede dvěma dny. Můžeme srovnávat. Nic tím nezkazíme. Blake je pěkně zoufalý.“
Reacher přikývl. „Jak to vzala Lamarrová?“
Harperová pokrčila rameny. „Nesesypala se. Ale nervy má napjaté k prasknutí. Snaží se do všeho mluvit. Na místě činu se k nám však nepřipojí. Stále nelétá.“
Letadlo se v širokých kruzích přibližovalo ke vzletové dráze. Motory kvílely. Kabina se otřásala.
„Na létání není nic špatného,“ odvětil Reacher.
Harperová přikývla. „Létání ujde. Zřítit se je už horší.“
„Statisticky vzato se to téměř nestává.“
„Stejně jako vyhrát v loterii. Vždycky se ale najde nějaký šťastlivec.“
„Nelétat je nesmysl. Při velikosti naší země to znamená hrozné omezení. Zejména pro federálního agenta. Překvapuje mě, že ji nevyhodí.“
Opět pokrčila rameny. „O její fóbii věděli od počátku. Dohodli se na kompromisu.“
Letadlo najelo na vzletovou dráhu a zprudka zabrzdilo. Motory se rozeřvaly plnou silou. Pohnuli se dopředu, nejprve zvolna, pak prudčeji a neustále zrychlovali. Potom se s holubičí lehkostí vyhoupli do vzduchu, podvozek zaklapl a země se začala propadat do hloubky.
„Dalších pět hodin do Seattlu,“ poznamenala Harperová.
„Přemýšlela jste o zeměpise?“ zeptal se Reacher. „Spokane leží ve čtvrtém rohu.“
Přikývla. „Máme nyní jedenáct potenciálních míst, roztroušených po celých Státech, a on si vybere nejzazší od svých předchozích úderů. Dál už žádné neleží.“
„Proč ale?“
Protáhla obličej. „Aby dokázal své schopnosti?“
Přikývl. „A patrně i svou rychlost. Možná proto zavrhl interval. Aby předvedl svou výkonnost. Udeřil v San Diegu a o několik dní později vyhlíží novou oběť ve Spokane.“
„Chladnokrevný mozek.“
Reacher zlehka kývl hlavou. „To v každém případě. Zanechá po sobě neporušené místo činu v San Diegu, potom ujíždí jako šílenec na sever a vsadím se, že po sobě zanechal další neporušené místo činu ve Spokane. Velice chladnokrevný mozek. Zajímalo by mě, komu patří.“
Harperová se krátce, neradostně zasmála. „Všechny zajímá, komu patří. Když to zjistíme, máme vyhráno.“
* * *
Jste génius. Fenomenální, úžasný, nadlidský talent. Čtyři vyřízené. První, druhá, třetí, čtvrtá. A ta byla nejlepší ze všech. Sama Alison Lamarrová! Znovu a znovu si tu scénu přehráváte, jako pomyslné video. Kontrolujete, zkoumáte, prověřujete. Ale také vychutnáváte. Protože to byl zatím nejlepší zážitek. Nejzábavnější a také nejuspokojivější. Nejpůsobivější. Výraz v jejím obličeji, když otevřela dveře! Záblesk poznání, překvapení, radost!
Nedošlo k jediné chybě. K jedné jediné. Podali jste prvotřídní výkon, od počátku až do konce. Opakujete v duchu jednotlivé kroky. Ničeho jste se nedotkli, nic jste po sobě nezanechali. Do domu jste přinesli pouze svou klidnou přítomnost a tichý hlas. Samozřejmě, okolní opuštěná krajina pomohla. Opravdu bezpečné místo. Možná jste si s ní měli víc pohrát. Přinutit ji, aby zpívala. Nebo tančila! Mohli jste s ní strávit delší dobu. Nikdo by vás neslyšel.
Neudělali jste to však, protože vzorec hraje důležitou roli. Chrání vás. Cvičíte, zkoušíte, spoléháte na zaběhnutou rutinu. Vzorec jste vyvinuli pro nejhorší případ, což byla patrně kráva Stanleyová na své hnusné malé parcele v San Diegu. Sousedé na každém rohu. Namačkáni jeden na druhého jako králíci v králíkárnách! Držte se vzorce, v něm spočívá klíč. A nepřestávejte přemýšlet. Přemýšlejte, přemýšlejte, přemýšlejte. Plánujte dopředu. Nepřestávejte plánovat. Vyřídili jste čtvrtou a samozřejmě si tu scénu můžete přehrávat, radovat se z ní a vychutnávat ji, potom ji však musíte odsunout stranou, uzavřít a připravovat se na pátou.
* * *
Jídlo v letadle odpovídalo letu probíhajícímu mezi obědem a večeří a protínajícímu všechna časová pásma Spojených států. Jisté bylo jedině to, že se nejedná o snídani. Sestávalo převážně ze sladkého těsta naplněného šunkou a sýrem. Harperová neměla hlad, takže Reacher snědl i její porci. Potom ji bohatě zalil kávou a ponořil se do přemýšlení. Většinou myslel na Jodie. Chceme ale také své životy? Co je to vlastní život? Definovat její nebylo těžké. Právnička, majitelka, stálá obyvatelka, milenka, milovnice jazzu padesátých let a moderního umění. Osoba, která se chtěla usadit, protože poznala, jak chutná život bez kořenů. Jestli měl někdo na světě žít ve třetím patře starého domu na Broadwayi, obklopený muzei, galeriemi a sklepními kluby, pak to byla Jodie.
Co ale on? Co činilo jeho šťastným? Očividně její přítomnost. O tom nebylo pochyb. Ani nejmenších. Vybavil se mu červnový den, kdy se vrátil do jejího života. Jak se na ni podíval a pochopil, kdo před ním stojí. Projela jím tenkrát vlna pocitů silná jako elektrický výboj. Mravenčila ho po celém těle. Už jen vzpomínka stačila, aby ji znovu pocítil. Něco takového se mu stávalo zřídka.
Zřídka, ale občas ano. Stejné pocity několikrát prožil po odchodu z armády. Vystoupil z autobusu v neznámém městě, ve státě, který nikdy nenavštívil. Slunce se mu opíralo do zad, na nohách ulpíval prach a do nedohledna se před ním táhla nekonečná cesta. Přistoupil k recepčnímu pultu osamělého motelu, z ruličky odloupl jednodolarovou bankovku a v dlani ho zastudil starý mosazný klíč. Zatuchlý zápach levných pokojů, sténání per anonymních postelí, veselé zvědavé servírky v zašlých restauracích. Desetiminutové rozhovory s řidiči, kteří mu zastavili, náhodný střet dvou duší obývajících planetu osídlenou miliardami lidí. Život kočovníka. Patřil nerozlučně k němu a postrádal ho zavřený v Garrisonu nebo uvězněný ve městě s Jodie. Postrádal ho hodně. Opravdu hodně. Téměř tak hodně, jak v tuto chvíli postrádal Jodie.
„Přišel jste na něco?“ zeptala se Harperová.
„Prosím?“
„Hluboce jste se zamyslel. A nasadil nepřítomný výraz.“
„Opravdu?“
„O čem jste přemýšlel?“
Pokrčil rameny. „O úskalích a nástrahách života.“
Vytřeštila na něj oči. „Filozofie nám moc nepomůže. Nemohl byste přemýšlet o něčem jiném?“
„Jak si přejete.“
Odvrátil pohled a snažil se vyhnat Jodie z hlavy. Pokoušel se myslet na něco jiného.
„Pozorování,“ prohlásil najednou.
„Jaké pozorování?“
„Předpokládáme, že ten chlap nejprve pozoruje dům svých obětí. Nejméně jeden den. Když jsme Alison navštívili, mohl se už někde schovávat.“
Zachvěla se. „Nepříjemná představa. Kam ale míříte?“
„Měli byste prověřit motelové knihy hostů, vyzpovídat sousedy. Sledujte stopu. Pracujte v terénu. Ne pět pater pod zemí ve Virginii.“
„Žádní sousedé neexistují. Sám jste ten dům viděl. Nemáme co sledovat. Vysvětluju vám to celou dobu.“
„A já vám celou dobu odpovídám, že je vždycky co sledovat.“
„Ano, ano. Chytrost pachatele, barva, zeměpis, poklidnost místa činu.“
„Správně. Myslím to vážně. Tyhle čtyři stopy vás k němu bezpochyby dovedou. Poletí Blake do Spokane?“
Přikývla. „Sejdeme se na místě.“
„Tak buď bude dělat, co mu povím, nebo zvedám kotvy.“
„Nepřehánějte, Reachere. Jste náš vojenský spolupracovník, nikoliv vyšetřovatel. A Blake se pohybuje na pokraji zoufalství. Může vás přinutit, abyste zůstal.“
„Výhrůžky mu došly.“
Ušklíbla se. „S tím bych moc nepočítala. Deerfield s Cozem zpracovávají Číňany, aby vás identifikovali. Požádají INS o informace o nezákonných přistěhovalcích, a jenom v kuchyních jich najdou přes tisíc. Začnou tedy mluvit o odsunu, ale zároveň naznačí, že trocha spolupráce by ten problém mohla smést ze stolu. Načež šéfové organizací malým rybám nakáží, aby vyklopily, co chceme slyšet. Největší dobro pro co největší počet lidí.“
Reacher neodpověděl.
„Úřad vždycky dosáhne svého,“ dodala Harperová.
* * *
Problém ale spočívá v tom, že když sedíte a přehráváte si v hlavě své video, začnou se vynořovat drobné pochybnosti. Znovu a znovu přetáčíte pásku a nedokážete si vzpomenout, jestli jste skutečně udělali všechno, co jste měli. Sedíte zcela sami, přemýšlíte, přemýšlíte, přemýšlíte a ztrácíte trochu přehled a čím víc otázek si kladete, tím méně jste si jistí. Malý drobný detail. Udělali jste to? Řekli jste to? Víte, že v domě Callanové ano. Určitě. A u Caroline Cookeové také. Ano, bezpochyby. A u Lorraine Stanleyové v San Diegu. Ah co Alison Lamarrová? Udělali jste to? Nebo jste to nařídili jí? Řekli jste to? Opravdu?
Jste si naprosto jistí, že ano, ale možná jen zpětně. Třeba zabral vzorec a vy předpokládáte, že se to stalo, protože k tomu došlo pokaždé před tím. Možná jste tentokrát zapomněli. Dostáváte hrozný strach. Určitě jste zapomněli. Usilovně přemýšlíte. A čím víc přemýšlíte, tím jste si jistější, že jste to neudělali. Tentokrát ne. Jestli jste jí to nakázali, je všechno v pořádku. Ale řekli jste jí to? Vyslovili jste ta slova? Možná ne. Co se stane?
Roztřesete se a nutíte se do klidu. Člověk vašeho nadlidského talentu nejistý a zmatený? Směšné. Absurdní! Takže tu myšlenku zaženete. Zachytila se ale drápkem. Pronásleduje vás. Nabývá na síle a naléhavosti. Sedíte zcela sami, po zádech vám stéká studený pot a jste si naprosto jistí, že jste se dopustili první malé chyby.
* * *
Lear Úřadu dopravil Blakea a jeho tým z Andrews přímo do Spokane a Blake ho poslal do Sea-Tac vyzvednout Harperovou s Reacherem. Stál na parkovací ploše hned u vnitrostátních východů. Z pobočky v Seattlu povolali stejného agenta. Čekal na ně u příletů a dovedl je po vnějších schodech ven. Mžilo a byla zima, takže k learu doběhli a spěšně nastoupili. Za čtyři minuty už letěli.
Cestu do Spokane urazil lear mnohem rychleji než cesna. Čekal na ně známý agent ve známém autě. V bloku připevněném na předním skle měl stále poznamenanou adresu Alison Lamarrové. Ujel deset mil východně směrem na Idaho a potom zabočil na sever na úzkou silnici stoupající k horám. Po padesáti yardech narazili na zátaras se dvěma zaparkovanými auty a žlutou pásku nataženou mezi stromy. V dálce se rýsovaly hory. Západní šedé hroty smáčel déšť, na východní vrcholy dopadalo z okraje mraků slunce a ozařovalo slabé proužky sněhu ve vysokých průrvách.
Strážce zátarasu uvolnil pásku a nechal je projet. Stoupali podél osamělých domů roztroušených zhruba míli od sebe až k zatáčce před domovem Lamarrové, kde zastavili.
„Odtud musíte pěšky,“ oznámil řidič.
Zůstal sedět v autě a Harperová s Reacherem vystoupili a pokračovali v cestě. Nepršelo, ale vzduch byl nasycený vodou. Vyšli ze zatáčky a na levé straně spatřili dům skrčený za plotem a větrem ošlehanými stromy. Po pravé straně se kolem něj plazila silnice zablokovaná hloučkem aut. Černobílý vůz místní policie se zbytečně blikající světelnou lištou na střeše. Dva tmavé sedany a černý Chevrolet Suburban s tmavými okny. Dodávka koronera stojící s otevřenými dveřmi. Na všech autech se perlily kapičky deště.
Přišli blíž a přední dveře suburbanu se otevřely. Vystoupil Nelson Blake. Měl na sobě tmavý oblek s límcem vyhrnutým proti lezavé vlhkosti. V obličeji nebyl červený, ale šedý, jako by mu duševní otřes srazil krevní tlak. Vyzařovala z něj činorodost. Nepozdravil. Neomluvil se. Ani slovo o tom, že by se mýlil.
„Zbývá nám jen hodina denního světla,“ oznámil. „Ukažte mi, kde jste se včera pohybovali, a pokuste se zjistit nějakou změnu.“
Reacher přikývl. Najednou chtěl něco najít. Něco důležitého. Klíčového. Ne kvůli Blakeovi. Kvůli Alison. Podíval se na úhledný plot, stromy a posekaný trávník. Banální úpravy na bezvýznamném zlomku zemského povrchu, ale hovořily o zálibách a nadšení nyní mrtvé ženy. Vytvořila je svýma vlastníma rukama.
„Kdo už byl vevnitř?“ zeptal se.
„Jenom místní policista,“ odpověděl Blake. „Ten, co ji našel.“
„Nikdo jiný?“ Ne“
„Ani vaši lidé nebo koroner?“
Blake zavrtěl hlavou. „Chceme nejprve slyšet váš názor.“
„Takže leží pořád ve vaně?“
„Bohužel ano.“
Ticho na silnici rušilo jen hvízdání větru v drátech vysokého napětí. Červené a modré světlo z policejního auta dopadalo Blakeovi na záda, rytmicky a zbytečně.
„Dotkl se ten policista něčeho?“
Blake opět zavrtěl hlavou. „Jenom otevřel dveře, prošel přízemím, vystoupal po schodech, našel koupelnu, okamžitě zase vyšel a podal hlášení. Dispečer měl dost zdravého rozumu, aby mu nařídil počkat venku.“
„Hlavní dveře byly odemčené?“
„Zavřené, ale odemčené.“
„Zaklepal?“
„Předpokládám, že ano.“
„Takže jeho otisky budou na klepátku. A na vnitřní klice.“
Blake pokrčil rameny. „Nevadí. Otisky pachatele nerozmazal, protože náš pachatel po sobě žádné nezanechává.“
Reacher přikývl. „V pořádku.“
Prošel kolem zaparkovaných aut a ústí příjezdové cesty. Pokračoval dvacet yardů po silnici.
„Kam vede?“ křikl.
Blake se nacházel deset yardů za ním. „Nejspíš na konec světa.“
„Je dost úzká.“
„Už jsem viděl širší,“ připustil Blake.
Reacher se k němu vrátil. „Takže byste měli prozkoumat nános na krajnicích. Za další zátočinou.“
„Proč?“
„Náš chlápek dorazil pravděpodobně po silnici ze Spokane. Projel kolem domu, pokračoval dál, otočil se a vrátil. Chtěl mít auto zaparkované ve správném směru, než se pustí do práce. Při jeho pečlivosti si určitě jistil únikovou cestu.“
Blake přikývl. „Rozumím. Někoho tam pošlu. A vy mě zatím provedete po domě.“
Sel vydat pokyny svému týmu. Reacher se u ústí příjezdové cesty připojil k Harperové. Stáli tam a čekali, až bude hotový.
„Popište mi všechno, co jste dělali,“ vyzval je.
„Tady jsme se na chvíli zastavili,“ řekla Harperová. „Ohromilo nás zdejší ticho. Potom jsme šli ke dveřím a zaklepali klepátkem.“
„Bylo mokro nebo sucho?“ zeptal se jí Blake.
Podívala se na Reachera. „Řekla bych, že sucho. Trochu svítilo slunce. Byla zima. Ale nepršelo.“
„Příjezdová cesta byla suchá,“ doplnil Reacher. „Neprášila, ale štěrk stačil oschnout.“
„Takže se vám nenalepil na boty?“
„Neřekl bych.“
„Dobře.“
Stanuli u dveří.
„Tohle si navlékněte na nohy,“ vyzval je Blake. Z kapsy kabátu vytáhl roli velkých pytlíků na potraviny. Na každou botu si natáhl jeden a okraje zastrčil.
„Otevřela po druhém zaklepání,“ pokračovala Harperová. „Kukátkem jsem jí ukázala placku.“
„Byla pěkně vyděšená,“ podotkl Reacher. „Řekla nám, že ji Julia varovala.“
Blake kysele přikývl a strčil do dveří nohou v pytlíku. Otevřely se se stejným zaskřípěním veřejí, které Reacherovi utkvělo v paměti.
„Zastavili jsme se tady v hale,“ vysvětlovala Harperová. „Potom nám nabídla kávu a prošli jsme do kuchyně.“
„Změnilo se tady něco?“ zeptal se Blake.
Reacher se rozhlédl. Stěny obložené borovicí, borovicová podlaha, žluté ginghamové záclony, staré pohovky, petrolejky předělané na elektřinu.
„Nezměnilo,“ oznámil.
„Dobře, jdeme do kuchyně.“
Přesunuli se do kuchyně. Podlaha stále pečlivě navoskovaná. Stejné skříně, sporák studený a prázdný, stejné přístroje pod kuchyňskou linkou, novodobé vymoženosti v nezměněném pořádku. V dřezu nádobí a jedna zásuvka o palec pootevřená.
„Výhled se změnil,“ konstatovala Harperová. Stála u okna. „Dneska je mnohem šedivější.“
„Nádobí v dřezu,“ dodal Reacher. „A zásuvka byla zavřená.“
Naklonili se nad dřezem. Ležel v něm jeden talíř, sklenička, hrnek, nůž a vidlička. Na talíři zbytky vajíčka a drobky z toastu, v hrnku kávová sedlina.
„Snídaně?“ navrhl Blake.
„Nebo oběd,“ odpověděla Harperová. „Osamělé ženy často obědvají vajíčko s toastem.“
Blake vytáhl konečkem prstu zásuvku. Skrývala svazek levných příborů a změť nejrůznějšího domácího nářadí. Malé šroubováky, loupačku na kabely, izolační pásku, pájecí drát.
„Co jste udělali potom?“ zeptal se Blake.
„Já jsem s ní zůstala v kuchyni,“ řekla Harperová. „Reacher se šel porozhlédnout po domě.“
„Ukažte jak,“ vyzval ho Blake.
Vrátil se s Reacherem do haly.
„Zkontroloval jsem salon a obývací pokoj,“ vysvětlil Reacher. „Podíval jsem se na okna. Připadala mi bezpečná.“
Blake přikývl. „Pachatel nevstoupil oknem.“
„Potom jsem šel ven rozhlédnout se po zahradě a ve stodole.“
„My půjdeme nejdřív nahoru,“ přikázal Blake.
„Dobře.“
Reacher šel jako první. Velice dobře si uvědomoval, kam směřuje. Vrah se před třiceti hodinami možná ubíral, stejnou cestou.
„Prozkoumal jsem ložnice. Její jako poslední.“
„Tak do toho,“ vyzval ho Blake.
Prošli Alisoninou ložnicí. Zastavili se u dveří do koupelny.
„Tak do toho,“ zopakoval Blake.
Nakoukli dovnitř. Koupelna byla bez poskvrnky. Ani známka toho, že by se v ní něco odehrálo, až na vanu. Ze sedmi osmin ji naplňovala zelená barva a těsně pod jejím povrchem plul obrys malé svalnaté ženy, uvězněné pod mazlavým škraloupem. Dokonale obkresloval konturu jejího těla. Stehna, břicho, ňadra. Hlavu zvrácenou dozadu. Bradu a čelo. Lehce pootevřená ústa, rty stažené do malého úsměvu.
„Do prdele,“ zašeptal Reacher.
„Přesně tak. Do prdele,“ souhlasil Blake.
Reacher zůstal stát a pokoušel se číst stopy. Snažil se najít nějaké stopy. Bezúspěšně. Koupelna vypadala naprosto stejně, jako když ji viděl poprvé.
„Objevil jste něco?“ zeptal se Blake.
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Pojďme tedy ven.“
V tichosti sešli ze schodů. Harperová čekala v hale. Vyčkávavě se na Blakea podívala. Ten jen zavrtěl hlavou, jako by říkal nic jsme nenašli. Možná to však znamenalo nechoď nahoru. Reacher ho vyvedl zadními dveřmi na zahradu.
„Zkontroloval jsem okna zvenku,“ oznámil.
„Pachatel nevstupuje oknem,“ zopakoval Blake podruhé. „Vchází dveřmi.“
„Jak je to ale, sakra, možné?“ namítl Reacher. „Když jsme za ní přišli my, oznámil jste jí naši návštěvu předem po telefonu, Harperová mávala plackou a křičela FBI, FBI a ona se před námi přesto téměř schovávala. A když konečně otevřela, třásla se jako osika. Jak ji tedy ten chlap přesvědčil, aby ho pustila dovnitř?“
Blake pokrčil rameny. „Od začátku vám tvrdím, že ho ty ženy znají. Důvěřují mu. Musí ho považovat za starého kamaráda. Zaklepe na dveře, podívají se kukátkem, rozzáří se a otevřou.“
Dveře do sklepa nenesly stopu násilí. Stále je zajišťoval velký zámek provlečený oky na závoře. Dveře od garáže na boku stodoly zavřené, ale nezamčené. Reacher vstoupil dovnitř a zastavil se v přítmí. Nový džíp a hromady kartonů. Velká krabice od pračky, chlopně zlehka pootevřené, pečetící páska odloupnutá. Ponk s úhledně vyrovnanými elektrickými přístroji. Police nedotčené.
„Něco se změnilo,“ prohlásil.
„Co?“
„Nechte mě přemýšlet.“ Stál jako přikovaný, otvíral a zavíral oči, porovnával scénu před sebou se vzpomínkami v hlavě, jako dvě fotografie ležící vedle sebe na stole.
„Auto se pohnulo,“ řekl.
Blake si zklamaně povzdechl. „Samozřejmě. Po vašem odchodu jela do nemocnice.“
Reacher přikývl. „Ještě něco jiného.“
„Co?“
„Nechte mě přemýšlet.“
Potom si toho všimnul.
„Do prdele,“ procedil mezi zuby.
„Prosím?“
„Ušlo mi to. Omlouvám se, Blakeu, ale ušlo mi to.“
„Co vám ušlo?“
„Ta krabice. Jednu pračku už má. Vypadá zbrusu nová. V kuchyni, pod kuchyňskou linkou.“
„A co má být? Ať už ji postavila kamkoliv, musela ji nejdřív vybalit z krabice.“
Reacher zavrtěl hlavou. „Ne. Před dvěma dny ta krabice byla zavřená a zalepená. Teď je otevřená.“
„Jste si tím jistý?“
„Stoprocentně. Stejná krabice na stejném místě. Poprvé jsem ji ale viděl zalepenou a teď je otevřená.“
Blake přistoupil ke krabici. Vytáhl k kapsy propisovačku a umělohmotným koncem nadzvedl chlopeň. Zůstal zírat na obsah.
„Ta krabice tady už stála?“
Reacher přikývl. „Zalepená.“
„Jako by přišla poštou?“
„Ano.“
„Dobře,“ prohlásil Blake. „Takže se ujasnilo, jak dopravuje barvu. Posílá ji předem v krabicích od praček.“
* * *
Hodinu sedíte, po zádech vám stéká studený pot a nakonec víte, že jste zapomněli zalepit krabici. Neudělali jste to a jí jste to také nepřikázali. Nyní jste si jisti a nemůžete svou chybu odčinit. Musíte si s ní poradit.
Protože zalepení krabice vám zaručovalo náskok. Víte, jak vyšetřovatelé pracují. Čerstvě doručený spotřebič uložený v garáži nebo ve sklepě nevzbudí ničí pozornost. Leží na spodním okraji seznamu priorit. Jenom další součást normálního domácího nepořádku. Téměř neviditelná. Jste chytří. Víte, jak tihle lidé pracují. První vyšetřovatelé krabici vůbec neotevřou. Váš předpoklad se již třikrát potvrdil. Na Floridě, v New Hampshire a v Kalifornii. Později ji možná otevřou dědicové, až přijdou vyklidit dům. Najdou v ní prázdné plechovky od barvy a pravda vyjde najevo. Ale příliš pozdě. 0 týdny, možná dokonce měsíce. Krabice vám zaručovala náskok.
Tentokrát to však bude probíhat jinak. Vejdou do garáže a víko najdou nadzvednuté. Krabice se tak chovají, zejména ve vlhkém horském vzduchu. Chlopně se zkroutí. Nakouknou dovnitř a místo očekávané vycpávky z polystyrenu a zářícího bílého smaltu spatří plechovky.
* * *
Přivlekli ze suburbanu přenosné obloukové lampy a rozestavili je kolem krabice, s úctou hodnou meteoritu z Marsu. Prkenně se nad ní předklonili v pase, jako by se obávali ozáření. Zírali na ni a snažili se odhalit její tajemství.
Byla to normální krabice od spotřebiče z tuhého hnědého kartonu potištěného černým inkoustem. Na všech čtyřech stranách se skvělo jméno výrobce. Známé jméno stylizované do obchodní značky. Pod ním stálo typové označení pračky a její hrubý náčrtek.
Lepicí páska byla také hnědá. Stažená ze spár, aby se chlopně daly otevřít. Uvnitř se nenacházelo nic jiného než deset prázdných třígalonových plechovek. Poskládaných do dvou vrstev po pěti. Zakrývala je víčka, na okrajích prohnutá po páčení. Na stranách plechovek se táhly malé zaschlé jazyky, jak z nich vytékala barva.
Plechovky byly z čistého kovu. Bez výrobního čísla. Bez jména výrobce. Bez údajů o trvanlivosti a použití. Jen malá nálepka s dlouhým číslem a drobným nápisem Kamufláž/zelená.
„To je běžné?“ zeptal se Blake.
Reacher přikývl. „Standardní balení.“
„Kdo tu barvu používá?“
„Všechny jednotky s auty. Vozí je s sebou na drobné opravy a zamáznutí. Vozové parky používají větší barely a stříkací pistole.“
„Takže nejsou vzácné?“
Reacher zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne.“
V garáži se rozhostilo ticho.
„Vyndejte je,“ rozhodl Blake.
Technik v latexových rukavicích se ponořil do krabice a začal vyndavat plechovky. Jednu po druhé je vyrovnal na Alisonin ponk. Potom přehnul chlopně. Posvítil si do krabice. Na dně se rýsovalo pět hlubokých kruhových otisků.
„Plechovky byly původně plné,“ oznámil. Blake ustoupil ze záplavy jasného světla do stínu. Otočil se ke krabici zády a zíral na stěnu.
„Jak se sem dostala?“ zeptal se.
Reacher pokrčil rameny. „Jak už jste říkal, poslal ji s předstihem.“
„Ale nedoručil ji osobně.“
„Ne. Nepřišel by dvakrát.“
„Tak kdo ji tedy doručil?“
„Zasílatelská služba. Například FedEx nebo UPS. Vrah ji nechal poslat.“
„Zboží ale zasílá přímo obchod. Svým vlastním náklaďákem.“
„Tuhle krabici nezaslal obchod.“
Blake si povzdechl, jako by se celý svět zbláznil. Potom se opět otočil a vstoupil do kruhu světla. Upřeně se na krabici zadíval. Obešel ji. Na jedné straně byla poškozená. Chyběl na ní nepravidelný obdélník svrchní vrstvy. Jako by z ní někdo něco strhl. Jizva byla v záři obloukových lamp zřetelně viditelná.
„Doručenka,“ pochopil Blake.
„Nejspíš v malé umělohmotné obálce,“ dodal Reacher. „S nápisem Průvodní doklady uvnitř.“‚
„Kam se poděla? Kdo ji odstranil? Zasílatelská služba určitě ne. Ti ji nestrhávají.“
„Strhnul ji vrah,“ řekl Reacher. „Po činu. Abychom nezjistili, odkud přišla.“
Zarazil se. Použil první osobu množného čísla. Blake si toho také všiml a podíval se na něj.
„Jak to, že tady ta krabice vůbec stojí?“ zeptal se. „Představte si, že byste byl Alison Lamarrovou, seděl doma a objevily se UPS nebo FedEx s pračkou, kterou jste si nikdy neobjednal. Zásilku byste přece nepřijal.“
„Třeba nebyla zrovna přítomná. Jela navštívit otce do nemocnice. Řidič ji mohl jednoduše složit do garáže.“
„Nepotřeboval by podpis?“
Reacher opět pokrčil rameny. „Nevím. Pračku jsem nikdy nepřebíral. Předpokládám ale, že to jde i bez podpisu. Zasílatel mohl specifikovat, že podpis není zapotřebí.“
„Když ale vešla do garáže, musela se jí všimnout. Okamžitě, co po návratu vystoupila z auta.“
Reacher přikývl. „Ano, to musela. Je tak velká, že ji nelze přehlédnout.“
„Jak se zachovala?“
„Zavolala UPS, FedEx nebo jinou zasílatelskou službu. Možná sama strhla doručenku. Odnesla si ji do domu k telefonu, aby mohla nadiktovat údaje.“
„Proč ji nerozbalila?“
Reacher se ušklíbl. „Proč by ji rozbalovala, když nebyla její? Jenom by ji musela zase zalepovat.“
„Zmínila se vám s Harperovou o něčem? Nemluvila o nečekané zásilce?“
„Ne. Možná ji však nepovažovala za důležitou. Omyly se stávají. Patří k běžnému životu.“
Blake přikývl. „Jestli je doručenka v domě, najdeme ji. Zajišťovatelé stop se pustí do práce hned, jak skončí koroner.“
„Nic nezjistí,“ opáčil Reacher.
Blake se zachmuřil. „Tentokrát musí.“
„V tom případě postupujte jinak,“ poradil Reacher. Soustředil se na použití druhé osoby. „Vymontujte celou vanu. Dopravte ji do nějaké velké laboratoře v Seattlu. Nebo letadlem do Quantica.“
Jak podle vás máme vymontovat celou vanu?“
„Probourejte zeď. Odstraňte jeřábem střechu.“
Blake o jeho návrhu chvíli přemýšlel. „To by mohlo jít. Potřebujeme ale povolení. Dům však připadne Julii. Pokud vím, je jedinou příbuznou.“
Reacher přikývl. „Tak jí zavolejte. Požádejte o povolení. A povězte jí, aby prověřila hlášení z ostatních míst činu. Tahle zásilka může být výjimečná, jestli ale není, všechno se mění.“
„Co se mění?“
„Vrah necestuje s dodávkou plnou barvy. Což znamená, že může nasednout do letadla a přepravit se v krátkém čase, kamkoliv se mu zachce.“
* * *
Blake se vrátil do suburbanu vyřídit telefonáty a Harperová se připojila k Reacherovi. Ušli spolu padesát yardů nahoru po silnici, kde agenti z pobočky ze Spokane našli otisky po pneumatikách. Setmělo se a pracovali s baterkami. V nánosu na krajnicích zůstaly čtyři stopy. Bylo jasné, jak se tam ocitly. Někdo zajel předkem na levou krajnici, strhl volant, zacouval na silnici, dotkl se zadními koly pravé krajnice a vyrazil směrem, odkud přijel. Stopy po předních pneumatikách se vějířovitě rozšiřovaly, jak řidič otočil volantem, zadní kola se však otiskla dostatečně jasně. Nebyla ani široká, ani úzká.
„Středně velký sedan,“ prohlásil jeden z agentů. „Poměrně nové radiálky, nejspíš 195/70, průměr kola čtrnáct palců. Přesný typ pneumatiky zjistíme podle protektorů. A až změříme šířku mezi otisky, dokážeme vám patrně i sdělit značku auta.“
„Myslíte si, že tady ty stopy zanechal pachatel?“ zeptala se Harperová.
Reacher přikývl. „Kdo jiný? Uvažujte se mnou. Dům je vidět ze sta yardů, a kdyby někdo hledal neznámou adresu, měl by dost času zpomalit u poštovní schránky, přečíst si jméno a zastavit. A i kdyby nezastavil, přejel by jen o několik yardů a vrátil se. Rozhodně by nepokračoval dalších padesát yardů a neotočil se až za zátočinou. Tenhle řidič projel okolo, prohlédl si dům a dával pozor, aby si ho nikdo nevšiml. Musel to být on.“
Počkali, až agenti ze Spokane postaví nad otisky miniaturní nepromokavé stany, a zamířili zpátky. Blake na ně čekal u suburbanu, záda osvětlená matným stropním světlem.
„Na všech třech místech činu našli kartony od spotřebičů,“ oznámil. „Informace o obsahu chybějí. Nikoho nenapadlo podívat se dovnitř. Poslali jsme tam místní agenty. Za hodinu bychom se měli dozvědět výsledek.
A Julia nám dala povolení k vytržení vany. Budeme potřebovat instalatéry a zedníky.“
Reacher nepřítomně přikývl a strnul, zasažen novým směrem myšlenek.
„Měli byste prověřit ještě něco dalšího,“ řekl. „Vezměte seznam těch jedenácti žen a zavolejte sedmi, které ještě nevyřídil. Zeptejte se jich.“
Blake se na něj podíval. „Na co se jich máme zeptat? Dobrý den, jste ještě naživu?“
„Ne, zeptejte se jich, jestli neobdržely nečekanou zásilku. Spotřebič, který si neobjednaly. Protože jestli ten chlap zrychluje, je možné, že už má připravenou další oběť.“
Blake si ho chvíli prohlížel a potom přikývl. Nastoupil do suburbanu a vzal z vidlice telefon.
„Pověřte tím Poultona,“ křikl za ním Reacher. „Lamarrová je už rozrušená víc než dost.“
Blake ho probodl pohledem, ale vyžádal si Poultona. Stručně mu vysvětlil, co potřebuje, a zavěsil.
„Teď musíme počkat,“ oznámil.
* * *
„Pane?“ znejistěl desátník.
Seznam ležel v zásuvce a zásuvka byla zamčená. Plukovník seděl nehnutě u svého psacího stolu, nepřítomně zíral do umělého světla kanceláře bez oken, usilovně přemýšlel a pokoušel se vzpamatovat. Věděl, že by mu pomohlo, kdyby si mohl s někým promluvit. Sdělená starost, poloviční starost. Tak to ve velkých institucích jako armáda chodí. O své starosti si však s nikým promluvit nemůže. Trpce se pousmál. Upíral pohled do zdi a dál usilovně přemýšlel. Věř sám v sebe bude muset stačit. Soustředil se natolik, že přeslechl zaklepání na dveře. Zpětně mu došlo, že se ozvalo několikrát, a byl rád, že seznam uložil do zásuvky, protože by ho nestačil schovat, když desátník nakonec vešel. Nestihl by udělat vůbec nic. Nebyl schopen pohybu a očividně vypadal naprosto nepřítomně, protože desátník si okamžitě začal dělat starosti.
„Pane?“ zopakoval.
Neodpověděl. Neodtrhl pohled ze zdi.
„Plukovníku?“ naléhal desátník.
Pohnul hlavou a měl pocit, že váží tunu. Nic neřekl.
„Vaše auto je přistaveno,“ oznámil desátník.
* * *
Čekali hodinu a půl, namačkáni v suburbanu. Soumrak se proměnil v noc a citelně se ochladilo. Vnější stranu okýnek pokryla rosa. Okolní svět ztichl.
Z dálky se ozývalo osamělé volání zvířat, strašidelně zřetelné v řídkém horském vzduchu. Jinak panovalo absolutní ticho.
„Tady bych nechtěl bydlet,“ zamumlal Blake.
„Ani umřít,“ dodala Harperová.
* * *
Nakonec se vzpamatujete a uvolníte. Jste obdařeni nesmírným talentem. Všechno jste si dvakrát, třikrát pojistili. Kryjí vás vrstvy a vrstvy ochranných opatření. Víte, jak vyšetřovatelé pracují. Nepřijdou na nic jiného, než co se nabízí. Nezjistí, odkud barva pochází. Ani kdo ji získal a kdo doručil. Nemohou to zjistit. Víte, jak pracují. A jste daleko chytřejší. 0 mnoho, mnoho chytřejší. Takže klid.
Hlodá ve vás však zklamání. Dopustili jste se chyby. A s tou barvou jste si užili spoustu legrace. Nyní se jí asi budete muset vzdát. Možná ale přijdete na něco ještě lepšího. Protože jedním jste si jistí. Nemůžete přestat.
* * *
V suburbanu se rozezněl telefon. Hlasitě zazvonil do nočního ticha. Blake po něm Zašátral. K Reacherovi pronikl nezřetelný uspěchaný hlas. Mužský hlas. Poulton, nikoliv Lamarrová. Blake soustředěně poslouchal, pohled upřený do prázdna. Potom zavěsil a podíval se na přední sklo.
„Nové zprávy?“ zeptala se Harperová.
„Místní agenti zašli na místa činu a prověřili kartony od spotřebičů,“ odpověděl Blake. „Byly zalepené a vypadaly jako nové. Přesto je otevřeli. Našli v nich deset prázdných plechovek od barvy. Přesně jako my.“
„Byly ale zalepené?“ ujistil se Reacher.
„Znovu zalepené,“ odpověděl Blake. „Zjistili to, až když se podívali zblízka. Pachatel je po činu zase zavřel.“
‚Je chytrý,“ podotkla Harperová. „Ví, že zalepený karton nevzbudí pozornost.“
Blake souhlasně přikývl. „Velice chytrý. Ví, jak uvažujeme.“
„Ale ne tak chytrý, jak jsem si původně myslel,“ ozval se Reacher. „Jinak by nezapomněl zalepit tady ten. Dopustil se první chyby.“
„A zatím jediné,“ zdůraznil Blake. „Takže ho pořád považuju za chytrého.“
„Doručenky nenašli?“ zeptala se Harperová.
Blake zavrtěl hlavou. „Všechny stržené.“
„To jsem si myslela.“
„Proč?“ namítl Reacher. „Proč tady u toho kartonu nezapomněl strhnout doručenku, ale zapomněl ho zalepit?“
„Možná ho někdo vyrušil.“
„V těchhle končinách? Kam nezavítá lidská noha?“
„Co tím chcete říct? Popíráte jeho chytrost? Když vám na ní před tím tak záleželo? Tvrdil jste, že ji nebereme v úvahu a začínáme od nesprávného konce.“
Reacher se na ni podíval a přikývl. „Ano, začínáte od nesprávného konce.“ Potom se obrátil k Blakeovi. „Musíme si promluvit o jeho motivech.“
„Později,“ odbyl ho Blake.
„Ne, teď. Jsou důležité.“
„Později,“ zopakoval Blake. „Ještě jsem vám nepověděl to nejlepší.“
„Což znamená?“
„Váš nejnovější nápad.“
Krátké ticho.
„Krucinál,“ vyhrkl Reacher. „Jedna z těch žen obdržela nečekanou zásilku.“
Blake zavrtěl hlavou.
„Nikoliv. Obdrželo ji všech sedm.“
