KAPITOLA TŘICÁTÁ
TAXÍK ZASTAVIL U PŘEDKU POLICEJNÍHO AUTA. REACHER VYSKOČIL JAKO první, částečně proto, že ho poháněla nervozita, a částečně proto, že potřeboval, aby zaplatila Harperová. Zastavil se na chodníku a rozhlédl se. Vstoupil zpátky do vozovky a přešel k policistovu okýnku.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se.
„Kdo jste?“
„FBI,“ odpověděl Reacher. „Je všechno v pořádku?“
„Můžete se prokázat?“
„Harperová, ukažte mu placku,“ křikl Reacher. Taxík zacouval a otočil se na silnici. Harperová vytáhla z kabelky peněženku a vylovila z ní placku, zlatého orla na zlatém pozadí s hlavou skloněnou doleva. Policista se na ni podíval a uvolnil se. Harperová zasunula placku zpátky do kabelky a pohlédla na dům.
„Naprostý klid,“ oznámil policista okýnkem.
„Je doma?“ zeptal se Reacher.
Policista ukázal na dveře od garáže.
„Právě se vrátila z nákupu.“
„Ona byla na nákupech?“ podivil se Reacher.
„Nemohl jsem jí v tom zabránit.“
„Prohlédl jste její auto?“
„Byla sama, s dvěma sáčky z obchodu. Přišel ji navštívit kaplan. Plukovník, chtěl jí pomoct s duševními problémy. Poslala ho k čertu.“
Reacher přikývl. „Církevní rady nepotřebuje. Není pobožná.“
„To mi povídejte,“ povzdechl si policista.
„Dobře. Půjdeme se za ní podívat.“
„Jenom nechtějte na záchod.“
„Proč?“
„Na podobné vyrušování reaguje poněkud citlivě.“
„Nedá se nic dělat.“
„Mohli byste jí něco odnést?“ požádal policista.
Sehnul se a sebral zpod sedadla spolujezdce prázdný hrnek. Podal ho okýnkem.
„Přinesla mi kávu. Příjemná žena, když ji trochu poznáte.“
„To máte pravdu,“ potvrdil Reacher.
Vzal si hrnek a vykročil za Harperovou po příjezdové cestě. Prošli po chodníčku, vystoupali po schodech na verandu a zastavili se u dveří. Harperová stiskla zvonek. Naslouchal, jak se zvonění odráží od naleštěného dřeva v domě. Harperová počkala deset vteřin a zazvonila ještě jednou. Kovové zacinkání, ozvěna, ticho.
„Kde je?“ zeptala se.
Zazvonila potřetí. Zacinkání zvonku, ozvěna, ticho. Znepokojeně se podívala na Reachera. Reacher se podíval na zámek na dveřích. Velký a bytelný. Pravděpodobně zbrusu nový. Se všemi možnými zárukami a zvýhodněními od pojišťovny. Zajištěný pevnou západkou přiléhající těsně do lůžka pečlivě vytaseného v rámu dveří. Rám bude ze sto let staré oregonské borovice. Nejlepší stavební dříví ztvrdlé věkem na kámen.
„Do prdele,“ zaklel.
Ustoupil k okraji verandy a postavil policistův hrnek na zábradlí. Rozehnal se dopředu a kopl botou do zámku.
„Co to, krucinál, děláte?“ zeptala se Harperová.
Otočil se kolem své osy a znovu kopl do zámku. Jednou, dvakrát, třikrát. Dřevo zaskřípělo. Chopil se zábradlí jako skokan na lyžích, odrazil se a vrhl se s nataženou nohou dopředu. Plnou vahou svých dvě stě třiceti liber se trefil patou přímo do zámku. Rám se roztříštil a trosky dveří odletěly do haly.
„Nahoru,“ zasupěl. Vyrazil po schodišti, s Harperovou v závěsu. Vrazil do ložnice. Nesprávné. Zašlé povlaky a zápach zatuchliny. Ložnice pro hosty. Vrhl se do dalších dveří. Správná ložnice. Ustlaná postel, proleželé polštáře, vůně spánku, telefon, sklenice vody na nočním stolku. Spojovací dveře pootevřené. Přeběhl místnost a rozrazil je. Otevřel se mu pohled do koupelny.
Zrcadla, umývadlo, sprchový kout.
Vana plná ohyzdné zelené vody.
Ve vodě Scimeca.
A na okraji vany Julia Lamarrová.
Julia Lamarrová se otočila, narovnala a podívala se na něj. Měla na sobě svetr, kalhoty a na rukách černé kožené rukavice. Obličej jí zbělel nenávistí a strachem. Pootevřela ústa. Vycenila pokřivené zuby. Popadl ji za předek svetru, škubl s ní do strany a udeřil ji do hlavy. Surová rána obrovskou pěstí umocněná divokým vztekem a pohybovou energií. Zasáhla ji do čelisti. Hlava jí poskočila dozadu, odrazila se od stěny a Lamarrová se skácela jako sražená bleskem. Dopadnout na podlahu ji už neviděl, protože se otočil k vaně. Scimeca byla prohnutá do oblouku, nahá, pokrytá slizem, oči vyvalené, hlavu zvrácenou, ústa otevřená.
Nehýbala se.
Nedýchala.
Zasunul jí ruku …
