KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
PLÁŠTĚ A GALOŠE NECHALI NA HROMADĚ U DVEŘÍ A ZAMÍŘILI NEJDŘÍV doleva a potom doprava chodbami k východu z patologie. Rychle prošli kolem parkovišť k hlavní budově, jako by doufali, že jim ostrá chůze na chladném podzimním vzduchu dá zapomenout na zápach barvy a smrti. V tichosti sjeli výtahem čtyři patra do podzemí. Prošli úzkou chodbičkou, vstoupili do konferenční místnosti a našli v ní Julii Lamarrovou. Seděla u stolu a dívala se na němou televizní obrazovku.
„Máš být doma,“ vyhrkl Blake.
„Nějaké poznatky?“ zeptala se. „Přišel Stavely na něco?“
Blake zavrtěl hlavou. „Později. Měla jsi jet domů.“
Pokrčila rameny. „Říkala jsem ti, že domů nemůžu. Potřebuju zůstat v centru dění.“
„Jsi vyčerpaná.“
„Chceš tím říct, že nejsem výkonná?“
Blake si povzdechl. „Julie, netrap mě. Mám spoustu práce. A nepomůže mi, když se zhroutíš vyčerpáním.“
„To se nestane.“
„Nepochopila jsi, že to byl rozkaz?“
Lamarrová mávla odmítavě rukou. Harperová na ni zírala.
„Byl to rozkaz,“ zopakoval Blake.
„A já jsem ho neposlechla. Musíme pracovat. Zbývají nám tři týdny, abychom ho chytili. To není mnoho času.“
Reacher zavrtěl hlavou. „To je spousta času.“
Harperová se na něj upřeně zadívala.
„Když si teď promluvíme o motivu.“
Rozhostilo se ticho. Lamarrová se napřímila na židli.
„Domnívám se, že motiv je jasný,“ prohlásila.
Hlas měla ledový. Reacher se k ní obrátil a snažil se tvářit přátelsky. Přece jen jde o ženu, která během dvou dnů ztratila celou rodinu.
„Jsem opačného názoru,“ řekl.
Lamarrová se podívala s nevyslovenou žádostí o pomoc na Blakea.
„Nemůžeme se hádat pořád o stejné věci,“ namítla.
„Musíme,“ trval na svém Reacher.
„Považuji tohle téma za uzavřené,“ vyštěkla.
„No tak, uklidněte se,“ zasáhl Blake. „Uvolněte se. Zbývají nám tři týdny a nemůžeme ztrácet čas hádkami.“
Jestli budete postupovat stejným způsobem, celé tři týdny promrháte.“
V místnosti zavládlo napětí. Lamarrová se dívala na desku stolu. Blake mlčel. Potom přikývl.
„Dobře,“ řekl. „Dávám vám tři minuty. Povězte nám, co máte na srdci.“
„S motivem nemáte pravdu. A kvůli svému omylu hledáte na nesprávných místech.“
„Tohle téma je uzavřené,“ zopakovala Lamarrová.
„Tak ho musíme zase otevřít,“ pravil Reacher tiše. „Protože na nesprávných místech pachatele nikdy nenajdeme. To je snad logické.“
„Musíme ty žvásty poslouchat?“ zavrčela Lamarrová.
„Dvě minuty, třicet vteřin,“ upozornil Blake. „Vyklopte, co nám chcete povědět.“
Reacher se nadechl. „Jedná se o chytrého muže. Velice, velice chytrého. Spáchal čtyři vraždy, bizarním, propracovaným způsobem, a nezanechal po sobě jedinou stopu. Dopustil se jediné chyby, že nezavřel tu krabici. A ta chyba je triviální, protože nás nikam nedovede. Takže proti sobě máme pachatele, který úspěšně zvládl tisíce rozhodnutí a tisíce podrobností, ve vypjatých a náročných podmínkách. Zabil čtyři ženy a my zatím ani nevíme jak.“
„A co má být?“ zeptal se Blake. „V čem spočívá zakopaný pes?“
„V jeho inteligenci,“ odpověděl Reacher. „Je velice specifická. Praktická, výkonná, pragmatická. Ten člověk stojí oběma nohama pevně na zemi. Plánuje a řeší problémy. Nesmírně racionálně. Pohybuje se v realitě.“
„A co má být?“ zopakoval Blake.
„Dovolte, abych se vás na něco zeptal. Vadí vám černoši?“
„Prosím?“
„Odpovězte mi.“
„Ne, nevadí.“
„Stejně špatní nebo dobří jako všichni ostatní, že ano?“
Blake přikývl. „Samozřejmě. Najdou se mezi nimi jak dobří, tak špatní.“
„A co ženy? Stejně špatné nebo dobré jako ostatní?“
Blake přikývl. „Jasně.“
„A když vám někdo bude tvrdit, že černoši a ženy nepatří do normální společnosti?“
„Odpovím, že se mýlí.“
„Řeknete, že se mýlí, a víte, že se mýlí, protože jste hluboce přesvědčen o skutečné pravdě věci.“
Blake ještě jednou přikývl. „Samozřejmě. Co to má ale společného s naším případem?“
„Sdílím váš názor. Rasisté se mýlí. Stejně jako sexisté. To je naprosto jasné. Zastávají zcela iracionální názor. Tak se nad tím zamyslete. Každý člověk, který se rozzuří k…
