KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
PORADA SKONČILA NÁHLÝM VÝBUCHEM ENERGIE. BLAKE SJEL VÝTAHEM o jedno patro níž do své kanceláře zavolat Jamesi Cozovi do New Yorku. Poulton zatelefonoval z vlastní iniciativy do pobočky v Spokane, kde místní agenti obcházeli zásilkové služby a půjčovny aut. Harperová zašla do cestovního oddělení zajistit letenky. Reachera nechali samotného v konferenční místnosti. Seděl u velkého stolu, televize si nevšímal a díval se do falešného okna, jako by se z něj otevíral výhled.
Seděl tak téměř dvacet minut a čekal. Potom se vrátila Harperová. Nesla silný svazek nových formulářů.
„Další byrokracie,“ prohlásila. „Když vám budeme platit, musíme vás pojistit. Pravidla dopravního oddělení.“
Sedla si naproti němu a vytáhla z vnitřní kapsičky propisovačku.
„Připravený?“ zeptala se.
Reacher kývl.
„Plné jméno?“
„Jack Reacher.“
„To je celé?“
Přikývl. „Celé.“
„Moc dlouhé jméno nemáte.“
Pokrčil rameny. Nic neřekl. Zapsala jeho jméno. Dvě slova, jedenáct písmen, do řádku táhnoucího se přes celou stránku.
„Datum narození?“
Pověděl jí ho. Viděl, jak počítá jeho věk. V obličeji se jí mihlo překvapení.
„Starší nebo mladší?“ zeptal se.
„Než co?“
„Než jste si myslela.“
Usmála se. „Starší. Nevypadáte na to.“
„Blbost. Vypadám na sto. Alespoň se tak cítím.“
Znovu se usmála. „To vás určitě zase brzy přejde. Číslo sociálního pojištění?“
Jeho generace vojáků ho měla stejné jako identifikační číslo. Odříkal ho armádním způsobem, nesouvislé monotónní zvuky představující všechna čísla mezi nulou a devíti.
„Stálá adresa?“
„Bez trvalého bydliště.“
„Jste si tím jistý?“
„Proč bych neměl?“
„A co Garrison?“
„Co je s ním?“
„Je to váš dům. Takže i vaše stálá adresa.“
Podíval se na ni. „Asi ano. Budete mít pravdu. Nikdy jsem na to tak nemyslel.“
Vrátila mu pohled. „Když vlastníte dům, máte i stálou adresu.“
„Dobře, napište Garrison.“
„Jméno ulice a číslo?“
Zapátral v paměti a sdělil jí je.
„Směrovací číslo?“
Pokrčil rameny. „Nevím.“
„Vy neznáte své vlastní směrovací číslo?“
Okamžik mlčel. Dívala se na něj.
„Vy jste opravdu postižený.“
„Čím?“
„Těžko říct. Nejspíš bych to nazvala popíráním vlastní existence.“
Pomalu přikývl. „Ano, asi budu postižený.“
„Co s tím podniknete?“
„Nevím. Možná si zvyknu.“
„Možná nezvyknete.“
„Jak byste se zachovala vy?“
„Lidé by měli dělat to, co opravdu chtějí. Považuju to za důležité.“
„Řídíte se tím?“
Přikývla. „Moje rodina chtěla, abych zůstala v Aspenu. Stala se učitelkou nebo něčím podobným. Já chtěla pracovat v policejních silách. Byl to velký boj.“
„To moji rodiče nedělají. Jsou mrtví.“
„Já vím. Jde o Jodie.“
Zavrtěl hlavou. „Ne, nejde o Jodie. Jde o mne. Dělám to sobě.“
Opět přikývla. „Dobře.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Co bych měl udělat?“
Pokrčila unaveně rameny. „Nejsem na podobné otázky nejvhodnější osoba.“
„Proč ne?“
„Nemusela bych vám dát odpověď, na jakou čekáte.“
„Což by bylo?“
„Chcete, abych vám poradila, abyste zůstal s Jodie. Usadil se a vedl šťastný život.“
„To od vás chci slyšet?“
„Řekla bych, že ano.“
„A vy mi to nemůžete poradit?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne, nemůžu. Měla jsem přítele. Byla to velice vážná známost. Pracoval jako policajt v Aspenu. Mezi policií a Úřadem panuje odjakživa napětí. Rivalita. Neexistuje pro ni žádný opodstatněný důvod, ale je to tak. Zasahuje i do osobních věcí. Můj přítel chtěl, abych skončila. Prosil mě. Váhala jsem, ale řekla ne.“
„Bylo to správné rozhodnutí?“
Přikývla. „Pro mě ano. Člověk musí dělat to, co opravdu chce.“
„Byla by to správná volba i pro mne?“
Pokrčila rameny. „Nevím. Ale patrně ano.“
„Nejdřív si musím ujasnit, co opravdu chci.“
„To moc dobře víte. Ví to každý člověk, instinktivně. A pochybnosti jsou jen zástěrkou před pravdou, kterou si nechcete přiznat.“
Uhnul pohledem a zadíval se do falešného okna.
„Povolání?“ zeptala se.
„Hloupá otázka.“
„Napíšu poradce.“
Přikývl. „To zní dobře.“
Na chodbě se ozvaly kroky, dveře se opět otevřely a do místnosti se vrhli Blake s Pou…
