KAPITOLA PATNÁCTÁ
HARPEROVÁ NA SOBĚ MĚLA STÁLE DRUHÝ OBLEK A VLASY ROZPUŠTĚNÉ na ramena, jinak si však nebyla vůbec podobná. Dlouhonohou ladnost nahradila horečnatá nervozita, oči červené a ztrhaná. Reachera napadlo, že víc rozrušená už být nemůže.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Velký malér. Došlo na nejhorší.“
„Kde?“
„Ve Spokane,“ odpověděla.
„Ne,“ vydechl.
„Ano,“ odtušila. „Alison Lamarrová.“
Rozhostilo se ticho.
„Do prdele,“ zašeptal.
Harperová přikývla. „Přesně tak.“
„Kdy?“
„Někdy během včerejška. Zrychluje. Nedrží se intervalu. Poslední vraždu spáchal před dvěma týdny.“
„Jak?“
„Stejně jako předešlé. Nemocnice jí volala, že zemřel otec, a nikdo nebral telefon. Tak nakonec informovali policajty, ti se tam rozjeli a našli ji. Mrtvou ve vaně plné barvy.“
Opět ticho.
„Jak se, krucinál, dostal dovnitř?“
Harperová potřásla hlavou. „Prostě vešel dveřmi.“
„To není možné.“
„Celý dům zapečetili. Vyslali tam zajišťovatele stop přímo z Quantica.“
„Nic nenajdou.“
Ticho. Harperová se nervózně rozhlédla po kuchyni.
„Blake chce, abyste se k nám připojil. Přijal vaši teorii. Už jí věří. Nejde o jednadevadesát žen, ale o jedenáct.“
Reacher se na ni pronikavě podíval. „Co vám na to mám odpovědět? Lépe pozdě než nikdy?“
„Chce, abyste se vrátil,“ zopakovala Harperová. „Situace se nám vymkla z rukou. Musíme nějak obejít armádu. A vy jste na obcházení předpisů odborník.“
Nic horšího prohlásit nemohla. Její slova zůstala viset ve vzduchu. Jodie sklouzla pohledem z Harperové na dvířka od lednice.
„Měl bys, Reachere, jet,“ řekla tiše.
Neodpověděl.
„Obejdi pár předpisů,“ dodala. „Pusť se do toho, na co jsi odborník.“
* * *
Pustil se do toho. Na Broadwayi čekalo na Harperovou auto zaparkované u chodníku. Patřilo newyorské pobočce Úřadu a za volantem seděl stejný řidič, který ho vezl z Garrisonu, když mu mířili pistolí na hlavu. Jestli ho jeho náhlá změna postavení překvapila, nedal to najevo. Jen zapnul červený maják a vyrazil na západ k Newarku.
Na letišti panoval chaos. Prodrali se davem k vnitrostátní přepážce. Na rezervaci museli chvíli čekat. Přišla přímo z Quantica. Dvě místa do druhé třídy. Rozběhli se k východu a prošli jím jako poslední pasažéři. Na konci chodby na ně čekala letuška. Posadila je do první třídy a potom se k nim postavila a mikrofonem přivítala cestující na lince do Seattlu-Tacomy.
„Do Seattlu?“ podivil se Reacher. „Domníval jsem se, že letíme do Quantica.“
Harperová se natáhla po sponě bezpečnostního pásu a zavrtěla hlavou.
„Nejprve si prohlédneme místo činu. Blake si myslí, že by to mohlo být užitečné. Viděli jsme ho přede dvěma dny. Můžeme srovnávat. Nic tím nezkazíme. Blake je pěkně zoufalý.“
Reacher přikývl. „Jak to vzala Lamarrová?“
Harperová pokrčila rameny. „Nesesypala se. Ale nervy má napjaté k prasknutí. Snaží se do všeho mluvit. Na místě činu se k nám však nepřipojí. Stále nelétá.“
Letadlo se v širokých kruzích přibližovalo ke vzletové dráze. Motory kvílely. Kabina se otřásala.
„Na létání není nic špatného,“ odvětil Reacher.
Harperová přikývla. „Létání ujde. Zřítit se je už horší.“
„Statisticky vzato se to téměř nestává.“
„Stejně jako vyhrát v loterii. Vždycky se ale najde nějaký šťastlivec.“
„Nelétat je nesmysl. Při velikosti naší země to znamená hrozné omezení. Zejména pro federálního agenta. Překvapuje mě, že ji nevyhodí.“
Opět pokrčila rameny. „O její fóbii věděli od počátku. Dohodli se na kompromisu.“
Letadlo najelo na vzletovou dráhu a zprudka zabrzdilo. Motory se rozeřvaly plnou silou. Pohnuli se dopředu, nejprve zvolna, pak prudčeji a neustále zrychlovali. Potom se s holubičí lehkostí vyhoupli do vzduchu, podvozek zaklapl a země se začala propadat do hloubky.
„Dalších pět hodin do Seattlu,“ poznamenala Harperová.
„Přemýšlela jste o zeměpise?“ zeptal se Reacher. „Spokane leží ve čtvrtém rohu.“
Přikývla. „Máme nyní jedenáct potenciálních míst, roztroušených po celých Státech, a on si vybere nejzazší od svých předchozích úderů. Dál už žádné neleží.“
„…
