ČERVEN 1950
Když jsem včera před polednem dostal zprávu o Macudově smrti, udělal jsem si lehký oběd a vydal jsem se na kratší procházku.
Venku bylo příjemné teplo. Sešel jsem z kopce, zastavil jsem se na Mostu váhání a rozhlédl jsem se kolem. Obloha zářila jasnou modří a kousek dál po břehu, kde začínaly nové domy, si u vody hráli dva kluci s rybářskými pruty. Nějakou dobu jsem je pozoroval a v duchu jsem se vyrovnával s Macudovým odchodem.
Poté, co jsme spolu během příprav na Noričin sňatek obnovili styky, měl jsem v úmyslu navštěvovat Macudu častěji. Ale nakonec jsem se do Arakawy dostal teprve asi před měsícem. Rozjel jsem se za ním bez ohlášení a neměl jsem ani tušení, že mu zbývá tak málo dnů. Možná Macuda zemřel o něco šťastnější, když mě to odpoledne zasvětil do svých myšlenek.
Slečna Suzukiová mě okamžitě poznala a radostně mě zvala dovnitř. Jako by mi tím chtěla naznačit, že za Macudou od mé návštěvy před půldruhým rokem mnoho lidí nepřišlo.
„Od posledně se hodně pozdravil,“ prohlásila spokojeně.
Uvedla mě do přijímacího pokoje a za okamžik bez pomoci vstoupil Macuda, oblečený ve volném kimonu. Bylo vidět, že ho má návštěva těší, a chvíli jsme si povídali o maličkostech a o společných známých. Teprve když nám slečna Suzukiová přinesla čaj a opět vyšla, vzpomněl jsem si, že musím také Macudovi poděkovat. Byl jsem totiž nedávno nemocen a Macuda mi poslal povzbudivý dopis.
„Zdá se, že ti zdraví opět skvěle slouží, Ono,“ poznamenal. „Když se tak na tebe dívám, nikdy bych neuhodl, že ses před časem tak roznemohl.“
„Už je mi mnohem lépe,“ přikývl jsem, „ale nesmím se přepínat. A musím s sebou vláčet tuhle hůl. Jinak se cítím zdráv jako dřív.“
„Zklamal jsi mě, Ono. Já už se těšil, jak si popovídáme o svých chorobách jako dva správní dědci. A ty teď nevypadáš o nic hůř než posledně. Nezbývá mi než ti závidět.“
„Nesmysl, Macudo. Ty taky působíš velice zdravě.“
„Nesnaž se mě o tom přesvědčit, Ono,“ zasmál se, „i když je pravda, že jsem poslední rok trochu přibral. Ale pověz mi, je Noriko-san spokojená? Slyšel jsem, že se šťastně vdala. Posledně jsi měl o její budoucnost velké obavy.“
„Všechno dobře dopadlo a na podzim čekají dítě. Nakonec to přes všechny mé obavy dopadlo s Noriko lépe, než jsem vůbec doufal.“
„A na podzim čekáš vnoučka? To se máš opravdu na co těšit.“
„A moje starší dcera navíc čeká příští měsíc druhé dítě. To je zvlášť dobrá zpráva, protože po něm velice toužila.“
„To tedy opravdu. Dvě vnoučata na cestě.“ Chvíli se usmíval a sám pro sebe si pokyvoval hlavou. „Jak se asi, Ono, nepochybně pamatuješ, vždycky jsem se tak snažil napravovat svět, že mi ani nezbýval čas myslet na manželství. Vzpomínáš na naše debaty těsně před tím, než jste se s Mičiko-san vzali?“
Oba jsme se rozesmáli.
„Dvě vnoučata,“ opakoval Macuda. „To máš opravdu nač se těšit.“
„Mám. Obě dcery se mi docela vydařily.“
„A maluješ ještě, Ono?“
„Sem tam nějaký akvarel, abych si ukrátil čas. Většinou jen rostliny a květy, pro vlastní potěšení.“
„Stejně to rád slyším. Když jsi mě předtím navštívil, měl jsem dojem, že jsi všeho nadobro nechal. Zdál ses mi značně rozčarovaný.“
„To jsem nepochybně byl. Dlouho jsem se štětce nedotkl.“
„Opravdu jsi mi, Ono, připadal velice rozčarovaný.“ Usmál se na mě. „A přitom ses tolik chtěl něčím významným zasloužit.“
Odpověděl jsem mu rovněž s úsměvem. „Ale vždyť ty taky, Macudo. Neměl jsi o nic menší cíle. Kdo jiný sepsal manifest pro naši plakátovou kampaň k čínské krizi? Tady se rozhodně nedalo hovořit o nějaké zakřiknuté zdrženlivosti.“
Oba jsme se zasmáli.
„Nepochybně si vzpomínáš, Ono, jak jsem ti vytýkal naivitu. Jak jsem si tě dobíral, že máš jako umělec příliš úzký obzor. Rozčilovalo tě to. No, a vidíš, nakonec to vypadá, že nikdo z nás neviděl vývoj v dost širokém kontextu.“
„Nejspíš máš pravdu. Ale kdybychom byli věděli víc, možná bychom byli my dva - kdo ví, Macudo - dokázali udělat hodně dobrého. Měli jsme kdysi tolik elánu a odvahy. A opravdu jsme museli být odvážní, …
