ŘÍJEN 1948
Když za slunečného dne stoupáte strmou pěšinkou od dřevěné lávky, v okolí dosud zvané Most váhání, zakrátko se před vámi mezi korunami dvou jinanů vynoří střecha mého domu. I kdyby nevévodil celému svahu, hned by vám padl do oka a asi byste se ptali, jaký že zámožný muž ho vlastní.
Nejsem však zámožný a nikdy jsem nebyl. Dům působí impozantně především proto, že si ho dal postavit samotný Akira Sugimura. Pokud jste ovšem do města zavítali poprvé, jméno vám nejspíš nic neřekne. Vyslovíte-li ho však před kýmkoli, kdo tu žil před válkou, dozvíte se, že Sugimura nějakých třicet let nesporně patřil k nejváženějším a nejvlivnějším mužům ve městě.
Jestliže toto víte, vyjdete k domu a uvidíte hezkou cedrovou branku, velkou plochu zahrady obehnanou zdí, střechu pokrytou elegantními taškami a stylově vyřezávaný trám vaznice ukazující jako prst do krásného údolí, možná se podivíte, jak jsem mohl získat takový majetek, když jsem údajně nikdy hmotnými statky neoplýval. Ve skutečnosti jsem sídlo koupil za nepatrnou cenu - ani ne polovinu tehdejší hodnoty. Umožnil mi to velice zvláštní - někdo by řekl pošetilý - postup rodiny Sugimurových při prodeji.
Dnes už je to záležitost stará patnáct let. Tenkrát se mé postavení očividně lepšilo měsíc od měsíce a žena na mě začala naléhat, abych našel nový dům. S prozíravostí sobě vlastní mě přesvědčovala, že naše bydlení musí odpovídat našemu společenskému postavení -, nikoli ovšem z marnivosti, ale s ohledem na manželské vyhlídky našich dcer. Chápal jsem ji, ale protože naší nejstarší, Secuko, bylo teprve čtrnáct nebo patnáct, nijak moc jsem si to k srdci nebral. Nicméně jsem se asi tak rok poptával, kdykoli jsem se doslechl o nějakém vhodném domě na prodej. Pak mě jeden z mých žáků upozornil, že se má prodávat dům Akiry Sugimury, který před rokem zemřel. Připadalo mi absurdní, že bych měl koupit takové sídlo, a návrh jsem připisoval přehnané úctě, jakou ke mně žáci chovali. Přesto jsem podnikl jisté kroky a dostalo se mi nečekané odezvy.
Jednou odpoledne mě navštívily dvě poněkud rezervované šedovlasé dámy a představily se jako dcery Akiry Sugimury. Vyjádřil jsem údiv, že mi tak význačná rodina věnuje osobní pozornost, načež mě starší ze sester chladným tónem ujistila, že je ke mně nepřivádí pouhá zdvořilost. V předešlých měsících prý dostaly slušnou řádku nabídek na nemovitost svého nebožtíka otce, rodina však nakonec zamítla všechny kromě čtyř. Ty čtyři žadatele vybrali členové rodiny čistě na základě charakteru a společenského postavení.
„Pro nás je nejdůležitější, aby otcův dům přešel do rukou člověka, jehož by on sám považoval za vhodného majitele,“ pokračovala. „Okolnosti nás sice nutí brát ohled i na finanční stránku, nikoli však na prvém místě. Proto jsme cenu stanovili předem.“
V tom okamžiku mi mladší sestra, která doposud téměř nepromluvila, podala obálku a obě s kamennými tvářemi přihlížely, jak ji otevírám. Uvnitř byl jediný lístek papíru a na něm cifra, elegantně vykreslená štětcem. Málem jsem už vyjádřil úžas nad tak nízkou částkou, ale z tváří před sebou jsem vyčetl, že by další rozhovor o penězích považovaly za nevkusný. Starší sestra podotkla prostě: „Nemá smysl, aby kdokoli z vás nabídku zvyšoval. Zajímá nás pouze požadovaná suma. Dům dostane ten, kdo se těší největší společenské vážnosti.“
Vysvětlila mi, že mě vlastně přišly osobně požádat, abych se - samozřejmě s ostatními třemi žadateli - podvolil zevrubnějšímu přezkoumání svého původu a postavení. Pak vyberou vhodného kupce.
Postup to byl sice výstřední, neshledal jsem však na něm nic závadného. Něco podobného se přece odehrává při sjednávání každého sňatku. Dokonce mi lichotilo, že mě tato stará zazobaná rodina zařadila mezi své kandidáty. Když jsem vyjádřil souhlas a vděčnost, oslovila mě poprvé i mladší sestra: „Náš otec byl vzdělaný člověk, pane Ono. Umělců si velice vážil. Znal i vaše dílo.“
V následujících dnech jsem podnikl vlastní pátrání a mladší sestra skutečně mluvila pravdu. Akira Sug…
