LISTOPAD 1949
Živě a naprosto přesně si vzpomínám, jak jsem se s panem doktorem Saitern setkal poprvé - den poté, co jsem se přestěhoval do nového domu. Od té chvíle už tedy uplynulo plných šestnáct let. Toho slunečného letního dne jsem venku upravoval něco na plotě nebo možná u branky. Tu a tam prošel kolem někdo ze sousedství a prohodili jsme na pozdrav pár slov. Pracoval jsem chvíli zády k chodníku, když jsem vycítil, že za mnou někdo stojí a zřejmě mě pozoruje. Otočil jsem se a uviděl jsem muže asi mého věku, který se zájmem zkoumal jmenovku na sloupku u vrátek.
„Tak vy jste pan Ono,“ prohodil. „To je tedy opravdu čest. Skutečná pocta, mít v sousedství člověka vašeho věhlasu. Abyste věděl, sám se pohybuji mezi umělci. Jmenuji se Saitó, působím na Císařské městské univerzitě.“
„Pan doktor Saitó? Nesmírně mě těší. Už jsem o vás mnoho slyšel, pane.“
Určitě jsme spolu ještě nějakou chvíli hovořili a vzpomínám si mimo veškerou pochybnost, že se pan doktor Saitó několikrát zmínil o mé práci a umělecké dráze. A než zamířil cestou dolů, opakoval něco v tom smyslu, že „je to velká čest, když v sousedství bydlí umělec vašeho postavení, pane Ono“.
Od té doby jsme se s panem doktorem Saitem vždycky uctivě zdravili. Pravdou nejspíš bude, že jsme po onom počátečním setkání - dokud jsme se při nedávných rodinných událostech neseznámili blíže - zřídka setrvali v delším rozhovoru. Ale vzpomínka na to první setkání a na to, jak pan doktor Saitó pochopil ze jmenovky, o koho jde, je pro mě dostatečně jasná, abych mohl s jistotou tvrdit, že se moje starší dcera Secuko zcela mýlila alespoň v některých domněnkách, které se mi minulý měsíc pokoušela naznačit. Je například sotva možné, aby pan doktor Saitó neměl až do začátku jednání o sňatku ani tušení, kdo jsem.
Protože Secuko letos přijela jen na krátkou návštěvu a protože bydlela u Tara a Noriko v jejich novém bytě ve čtvrti Izumimači, mohl jsem si s ní řádně popovídat pouze při jedné dopolední procházce parkem Kawabe. Není tedy divu, že se v duchu k tomuto rozhovoru delší dobu vracím a celkem pochopitelně mě víc a víc dráždí jisté věci, které mi toho dne řekla.
V té době jsem však její slova nezkoumal nijak do hloubky, protože jsem byl v dobré náladě, šťastný, že zas jednou kráčím po boku své dcery, a radoval jsem se z procházky parkem, kam jsem se už delší dobu nepodíval. Bylo to právě před měsícem, a dny, jak si vzpomínáte, dosud prozařovalo slunce, i když listí už opadávalo. Šli jsme širokou alejí, protínající střed parku, a protože jsme do smluvené schůzky s Noriko a Ičirem před sochou císaře Taiša měli dost času, šli jsme zvolna a co chvíli jsme se zastavili, abychom obdivovali podzimní scenerii.
Snad se mnou budete souhlasit, že Kawabe patří z městských parků k nejpůvabnějším. Pokud člověk nějaký čas chodí stísněnými uličkami kawabské čtvrti, cítí se jako znovuzrozený, když vejde do širokých, stinných alejí. Jestliže však nejste zdejší a neznáte historii kawabského parku, snad bych měl vysvětlit, proč mě vždycky zvláštním způsobem přitahoval.
Určitě si vzpomínáte, že jste tu a tam v parku viděli mezi stromy probleskovat opuštěné travnaté plochy, ne větší než školní dvorek. Působí dojmem, jako by architekt náhle podlehl zmatku a svůj záměr opustil nebo ho nechal nedokončený. Právě toto se více méně přihodilo. Před lety pojal Akira Sugimura - jeho dům jsem krátce po jeho smrti koupil - nesmírně velkorysý záměr. Sugimurovo jméno dnes pravděpodobně slýcháte vzácně, ale ještě před nedávnem býval jedním bezesporu z nejvlivnějších mužů ve městě. Doslechl jsem se, že mu v jisté době patřily čtyři domy, a stěží jste mohli projít několika ulicemi, aniž jste co chvíli narazili na podnik, který Sugimura buď vlastnil, nebo s ním nějak úzce spolupracoval. Na vrcholu své kariéry kolem roku 1920 nebo 1921 se Sugimura rozhodl investovat značnou část majetku i kapitálu do stavby, jíž by navždy zapsal své jméno do dějin města i paměti lidí. Chystal se proměnit park Kawabe - tehdy zanedb…
