DUBEN 1949
Třikrát čtyřikrát týdně ještě večer sejdu cestičkou k řece a k dřevěné lávce, známé dosud těm, kdo tu žili před válkou, jako Most váhání. Říkali jsme jí tak, protože ještě před nedávnem byste po ní přešli do zábavní čtvrti. Prý tu bylo možno vídat muže pronásledované výčitkami svědomí, jak se těžce rozhodují mezi noční zábavou a návratem k manželce. Ale pokud mě zahlédnou postávat na tom mostě a zamyšleně se opírat o zábradlí, není to proto, že bych váhal. Prostě odtud rád při západu slunce obhlížím okolí a pozoruji změny kolem sebe.
Na úpatí kopce, odkud jsem právě sešel, vyrostly skupinky nových vilek. A dál podél břehu řeky, kde se před rokem rozkládala bažinatá louka, staví městská správa obytné domy pro budoucí zaměstnance. Nejsou ještě zdaleka hotové, a když slunce visí nízko nad řekou, člověk by si je mohl dokonce snadno splést s vybombardovanými troskami v jiných částech města.
Takových ruin však týden od týdne ubývá. Za většími plochami trosek byste se dnes pravděpodobně museli vypravit až na sever do čtvrti Wakamija nebo do silně zasažené oblasti mezi Hončó a Kasugamači. Ale ještě loni byste našli vybombardované domy všude po městě. Například za Mostem váhání - kde bývala naše zábavní čtvrť - se ještě před rokem touto dobou táhla poušť plná sutin. Ale teď tu práce neúnavně pokračují den za dnem. Před podnikem paní Kawakamiové, kudy kdysi proudily davy za zábavou, stavějí dnes širokou betonovou vozovku a po obou jejích stranách základy kancelářských budov.
Když mi paní Kawakamiová před nedávnem řekla, že jí za nemovitost nabídli štědrou částku, byl jsem vlastně už dlouho smířený s tím, že dříve či později hospůdku zavře a odstěhuje se.
„Nevím, co mám dělat,“ povídala mi. „Připadá mi hrozné stěhovat se odsud po takové době. Dneska v noci jsem nemohla spát a pořád jsem o tom přemýšlela. Ale na druhé straně jsem si říkala: po Šintarově odchodu mi teď zbyl jen sensei jako jediný pravidelný zákazník. Skutečně nevím, co mám dělat.“
Dnes jsem doopravdy zůstal jejím posledním spolehlivým zákazníkem. Od oné epizodky loni v zimě se Šintaró u paní Kawakamiové neukázal - bezpochyby nemá odvahu podívat se mi do očí. Paní Kawakamiovou, která s celou záležitostí neměla nic společného, to dost zarmoutilo.
Loni v zimě, když jsme tak jednou večer společně popíjeli, se totiž Šintaró poprvé zmínil, že by velice rád učil na některé z nových středních škol. Dokonce mi prozradil, že poslední dobou několikrát o podobné místo žádal. Samozřejmě už mnoho let není mým žákem a klidně si může takové záležitosti vyřizovat, aniž se se mnou radí. Plně jsem si uvědomoval, že by se dnes při podobných jednáních za něho měli zaručit jiní, například jeho zaměstnavatel. Nicméně mě, přiznám se, poněkud překvapilo, že se mi předtím se žádostmi nesvěřil. A tak, když se Šintaró u mě tenkrát v zimě krátce po Novém roce objevil, přešlapoval u vchodu, nervózně se pochichtával a vykládal: „Sensei, je to ode mě velká bezohlednost, takhle vám sem vpadnout,“ cítil jsem jakousi úlevu, že se věci vracejí do normálních kolejí.
Zapálil jsem v přijímacím pokoji dřevěné uhlí v mosazném koši, oba jsme při něm zasedli a hřáli jsme si ruce. Všiml jsem si, že na svrchníku, který si Šintaró ponechal, tají vločky, a zeptal jsem se: „Ono začalo znovu sněžit?“
„Jen trochu, sensei. Ráno se sypal mnohem víc.“
„Promiň, že je tu tak chladno. Tenhle pokoj je bohužel nejstudenější z celého domu.“
„Vůbec ne, sensei, u mě doma je mnohem chladněji.“ Šťastně se usmál a mnul rukama nad žhavým uhlím. „Jste tak laskav, že jste mě přijal. Sensei byl na mě vlastně celé ty roky tak laskavý. Ani bych se neodvážil vypočítávat, co všechno jste pro mě udělal.“
„Ale přestaň, Šintaró. Občas mě dokonce napadá, že jsem tě v dřívějších dobách zanedbával. Kdybys mi poskytl příležitost, jak bych svou nedbalost ještě dnes odčinil, uděláš mi jen radost.“
Šintaró se zasmál a dál si hřál ruce. „Vy pořád žertujete, sensei. Ani nevím, odkud bych měl začít vypočítávat, co všechno …
