Kapitola 63
Zdravotní centrum Columbijské univerzity New York
26. března 2011, 01.00
Pia požádala taxikáře, aby ji vysadil co nejblíž u budovy kolejí na Haven Avenue. Dějiště únosu a střelby bylo osvětlené umělým světlem a stále ještě plné policistů. Jízdné za taxi dělalo dvanáct dolarů a Pia dala řidiči dvacetidolarovku, kterou dostala od Burima, a ani nečekala na vrácení drobných. Cestou do města se v myšlenkách soustředila na Willa a neposlouchala otce, který něco brebentil na předním sedadle. Snažila se nemyslet na to, co prožila: aspoň teď byla v bezpečí. Zatím se nerozhodla, jestli v budoucnu naváže s otcem kontakt, ale věděla, že s Drilonem rozhodně nechce mít nic společného. Těch pár věcí, co si o něm pamatovala, bylo bolestných.
Pia soustředěně přemýšlela. Neměla strach, že bude muset mluvit s policií – koneckonců to nebude poprvé. Vyhne se tomu, co se stalo v domě, a nebude se o tom zmiňovat; po všech ostatních stránkách může říci pravdu. A soudila, že o některých skutečnostech by se měli dozvědět všichni. Aby nebylo možné nic utajovat.
Pia došla k recepci na koleji. U výtahu stáli dva uniformovaní policisté, ale Pia doufala, že podle jejího podivného oblečení a díky tomu, že si dlouhé vlasy stočila pod kšiltovku, ji budou považovat za náhodnou příchozí. I v této pozdní hodině se vraceli studenti z výuky ve zdravotním centru nebo z nějakého večírku. Pár dalších mířilo ven, protože byli povoláni do nemocnice k akutním případům.
Pia znala mladého muže sloužícího v recepci a zeptala se ho na Willa McKinleyho.
„Pio, jsi to ty?“ zeptal se mladý muž. „Hledá tě policie. Říkali, že tě někdo unesl nebo něco podobně bláznivého.“
„Ne, jsem v pořádku. Co Will – pověz mi o Willovi.“ Pia si položila ukazováček na rty, aby mladíkovi naznačila, že k ní nemá přivolávat pozornost.
„Bože, slyšel jsem, že ho střelili do hlavy, ale přežil to. Zavezli ho do neurologického ústavu a operovali ho. Někdo ze čtvrtého ročníku říkal, že je na jednotce intenzivní péče.“
Pia se bez dalšího slova otočila, odešla od recepce a zamířila na jednotku intenzivní péče na neurochirurgii. Uviděla tam spoustu policistů a strážných, ale ti hledali ženu s dlouhými černými vlasy, ne někoho v mikině New York Jets dlouhé po stehna, v podkolenkách a kšiltovce. Vypadala jako roztleskávačka.
U dveří jednotky intenzivní péče byli další policisté. Piu zastavily sestry, které si nedůvěřivě prohlížely její nevhodný úbor a modřinu na bradě. Pia vysvětlila, že je studentka medicíny, a rychle ukázala studentskou průkazku tak, že prstem přikryla jméno. Doufala, že všichni tady měli službu celou noc a neviděli nebo neslyšeli zprávy. Vrchní sestra prohlásila, že Piu na jednotku intenzivní péče nepustí, ale zavolala rezidenta.
Když se rezident dostavil, tázavé se na Piu podíval. Nicméně se mu jí zželelo, když uslyšel, že je studentka medicíny a zajímá se o ten případ. Pomyslel si, že to je nejspíš přítelkyně toho mladého muže.
„Pan McKinley je po operaci udržován v umělém spánku,“ řekl rezident, doktor Hill. „Byl střelen do hlavy, ale kulka prošla čelním mozkovým lalokem. To je poranění, z něhož se lidé v minulosti už uzdravili. Ale musím zdůraznit, že každý, kdo utrpí takové poranění, už nemusí být stejný jako před střelbou a operací mozku.“
„Je to můj přítel,“ řekla Pia. „Byla jsem u toho, když ho střelili.“
„Takže je velmi důležité, abyste věděla, že z něj bude někdo jiný, i když dojde ke zdánlivě úplnému uzdravení.“
„Jak jiný?“
„Podrobné vysvětlení by teď trvalo moc dlouho. Vyhledejte si případ Phinease Gage z roku 1848, který utrpěl ještě vážnější trauma čelního laloku. Byl to první zaznamenaný případ o tom, jak penetrující poranění hlavy může ovlivnit osobnost.“
„Můžu ho vidět?“
„Nevím, proč byste nemohla. Jeho rodina je na cestě sem. Musíte si obléknout plášť a tak dále.“
„Samozřejmé.“
Pia si šla obléci ochranný oděv.
Teprve tehdy si doktor Hill matně vzpomněl, že se hledá nějaká mladá žena.
V pokoji Willa McKinleyho našla Pia George, k…
